Tajomstvá našej planéty
... kľúčom poznania
... kľúčom poznania
« Zachráňme svet.Hearst Castle - Kalifornia, USA »
V podstatě od nejútlejšího mládí využíval většinu volných chvil k tomu, aby svým vědomím cestoval někde úplně jinde než se právě nacházelo jeho tělo. Postupně však k tomu měl stále méně a méně času. Nakonec mu k jeho výletům zůstala v kasárnách jen noc a v ní pouze doba vyhrazená spánku.
Za ten čas, co pravidelně opouštěl své tělo, měl vypracován perfektní systém, jak rychle z těla ven, aby se s tím příliš dlouho nezdržoval. Stačil mu na to okamžik - a už se díval shora na postavu na vojenské posteli s obrysy své tváře.
Dnes se však příliš dlouho toulat nemohl. Chvilku po večerce se přišel poručík přesvědčit, jak jeho noví svěřenci spí, a Jenda, který zatím nebyl vědomím příliš vzdálen od svého těla, se musel bohužel vrátit. Do rána spal jen běžným spánkem, ze kterého jej v pět hodin ráno probudil hlas dozorčího: „Budíčék! Budíčék!“
Druhý den se nováčci nestačili ještě ani řádně probrat ze spaní a už je jejich velitelé hnali ven na ranní rozcvičku. Pro většinu z nich to bylo něco nezvyklého, ale ti, kteří, jako Jenda, prošli internátem, brali ranní pohyb jako samozřejmost.
Pak už to šlo jako na drátkách. Nejprve se bažanti museli seznámit s novým prostředím. Velitelé si je rozdělili po jednotlivých četách a začala první exkurze po kasárnách. Kde je kuchyně, to věděli od včerejška, ale dnes poznali ještě obchůdek, zvaný „ARMA“, kde dostali koupit vše od kartáčku na zuby až po kus salámu. Každý měl tak příležitost dopřát si velký či menší nákup.
Dalším důležitým orientačním bodem byla ošetřovna s „lapiduchem“, kterou zatím obhlíželi jen zvenku, a ani přitom netušili, kolik se jich tam brzy vystřídá s odřenýma nohama po prvních delších pochodech v nových kanadách.
Zajímavější pohled se nováčkům naskytnul až v autoparku. Několik řad vzorně seřazených motorových vozidel v khaki barvě nenapovídal vůbec nic o tom, jakou bojovou techniku uvnitř skrývají. A právě nyní se měli novopečení vojáci dozvědět, u čeho budou sloužit.
Odpověď na tuto otázku jim dala první „Tatra“, která měla otevřeny všechny dveře dokořán. V autě byla velká vysílačka, která zabírala celý prostor skříňové nástavby nákladního automobilu.
„Tak jsme tedy u radistů!“ blesklo Jendovi hlavou a tělem mu projel celkem příjemný pocit. Radiotechnika byla jeho koníčkem, a nedovedl si ani představit, co by teď asi prožíval, kdyby v autech byly složeny chemické jedy nebo rozebraný pontonový most.
První vojenské tajemství bylo tedy Jendovi odhaleno, a současně, jak procházel různými vozy, vybavenými elektronikou, začínal doufat, že vojna bude snad trochu snesitelná.
Prohlídkou autoparku skončil pracovní den a vojáky zase čekala večeře, krátké volno k napsání dopisů do svých domovů a těsně před večerkou neodmyslitelné rajóny – úklid celé budovy za pomocí hader, mazlavého mýdla, leštící pasty a ještě bůhví čeho.
Blížila se druhá noc v kasárnách a doba vyhlášení večerky. Na chodbách to však vypadalo jako na Václaváku. Mazáci, kteří dělali nováčkům velitele, vyhazovali „bažantům“ ze skříní věci, prý jsou špatně poskládané, nebo rozestýlali postele, obraceli naruby obsah nočních stolků a dělali mnoho dalších podobných akcí, které nováčkům již začínaly jít na nervy.
Konečně se rozlehlo chodbami „Večerká!“ a jedno okno za druhým rychle tonulo ve tmě. Hodina zaslouženého odpočinku konečně přišla a vojáci se na svých kavalcích pomalu začali oddávat spánku.
Jenda se těšil, že bude mít konečně klid a jeho tělo zasloužený odpočinek. Plánoval si „výlet“ ze svého utahaného těla někam ven, kde by načerpal novou energii, a kde by jeho duše dostala hojivý balzám na zážitky, které se jí přes den bolestivě dotkly. Proto se pohodlně natáhl na vojenskou palandu, začal pravidelně oddechovat a připravovat se na návštěvu jiné dimenze. Už se těšil, jak přestane cítit unavené tělo a bude vnímat jen neskonalou blaženost. Oční bulvy se mu pod víčky počínaly obracet, přestal vnímat okolní zvuky a rychle ztrácel i ostatní tělesné pocity. Za chvíli byl někde daleko předaleko od svého hmotného těla. Pak ucítil něco nezvyklého. Něco nepříjemného, co jej nutilo vrátit se nazpět, do těla ležícího na posteli. To se také během krátkého okamžiku stalo skutkem. Zamžikala mu oční víčka a jeho smysly zaregistrovaly přítomnost nějakých osob poblíž jeho lůžka. Zbystřil pozornost a vtom zjistil, že u jeho hlavy stojí dva starší vojáci a že si něco šeptají. Mluvili velmi potichu, takže z jejich rozhovoru vyrozuměl pouze to, že si jej vytipovali jako dobrého spáče a že s ním chtějí provést nějakou lotrovinu.
Předstíral, že stále spí a čekal, co se bude dít dále. Oba vojáci se však již od něj počali vzdalovat, a on podle jemného cinkání nábojnic, zavěšených na šňůrách dozorčího poznal, že alespoň jeden z nich má noční službu. Ještě chvíli poslouchal, jestli se neděje něco podezřelého, ale pak, za několik okamžiků. usnul zdravým spánkem.
V mysli se mu počal tvořit sen, který se odehrával ve vojenském prostředí. Právě si ve snu obouval vojenské kanady a měl pocit, že v jedné botě má něco, co jej bolestivě píchá. Ta bolest byla tak silná, že jej vytrhla ze spánku. Jak se trochu probral, roztáhly se mu zřítelnice v očích zděšením. Mezi prsty pravé nohy mu někdo upevnil novinový papír, který pak zapálil. Jenda se nyní díval na to, jak papír dohořívá a z chodby slyšel tlumený smích.
Tento zážitek byl pro něj ponaučením, že na vojně bude zřejmě nebezpečné opouštět tělesné vědomí i v noci, natožpak aby si něco takového troufnul ve dne.
Tak začaly utíkat první dny a noci pouze v hmotném světě. Dny, které si Jenda mohl zpestřit pouze trochou fantazie v noci, kdy měl povoleno jen spát a snít.
První měsíc vojenské služby utekl jako voda a nováčci měli za sebou slavnostní přísahu i základní výcvik v zacházení se zbraní. Uměli obstojně pochodovat, rozeznávat všechny „šarže“ a hlavně, každého vojáka předpisově pozdravit. Stali se tak opravdovými vojáky, kteří měli také nárok na vycházky ven z kasáren. Kdo měl splněny všechny úkoly a získal do vycházkové knížky podpis velitele, mohl na vycházku do města. Samozřejmě, že této možnosti brzy využil i Jenda.
První seznámení s cizím městem bylo velmi krátké. Ne že by se mu v ulicích města nelíbilo, ale pohybovalo se v nich snad více důstojníků, nežli v kasárnách, a on nestačil pravou ruku ani na chvíli nechat v klidu, jak často musel „salutovat“. Od armády nebude mít zřejmě pokoj ani ve městě. Jediné místo, kde se dá najít trocha klidu, bude asi jen okolní příroda.
Za městem si konečně zhluboka oddychl a všemi póry těla nasával pocit chvilkově nabyté svobody. Své tělo uložil na trávníku nedaleko lesa, který svými barvami již prozrazoval pozdní podzim. Jenda však necítil žádný chlad. Země byla ještě dostatečně prozářena slunečními paprsky, a vojenská uniforma, kterou měl na sobě, byla ušita z materiálu, který teplo dobře izoloval. Blaženě se na zemi protáhnul, zavřel oči a prožíval naplno vše, čím na něj okolní příroda působila. Možná, že tuto relaxaci trochu přehnal, protože se na jeho víčka dostavil pocit zvýšené tíže a sluch také přestal vnímat běžné zvuky z okolí. Jeho pozornost však zůstávala stále zaostřena a oblast vnímání se jenom přesunula o něco stranou od normálních lidských pěti smyslů.
Začal vnímat život louky. Život travin a květů, brouků a hlemýžďů, a pomalu se jeho pozornost začala zaměřovat na bytosti, které sice nejsou vidět běžným zrakem, ale při troše vnímavosti se dají vidět i lidskýma očima. Jenda nahlížel do světa skřítků. Pozoroval mužíčky, jak se vozí na hřbetech lučních kobylek, které se je marně snaží setřást, a jak ti nejodvážnější lítají na zádech motýlů beze strachu, že spadnou nebo že někde zbloudí. Přemýšlel o tom, jak je ta Boží příroda krásná ve všech svých projevech, a že v každé dimenzi je nějaký inteligentní život. Snažil se opustit lidský svět, stát se na chvíli skřítkem a zaskotačit si s nimi mezi stébly trávy.
Je velmi dobře, když člověk zůstane ve svém srdci hravým dítětem, tak jako se to podařilo Jeníkovi. Má tak stále přístup nejen do světa fantazie, ale i do skutečného barevného světa bytostí, který je na samém okraji světa hmoty a na začátku světů duchovních. Tento svět, byť pro běžného člověka nedostupný, je přesto nedílnou součástí i jeho světa – světa lidí.
Jenda v okamžiku zapomněl na to, že je člověkem a vojákem, a byl jen živou bytostí, která v mžiku splynula s loukou. Vnímal všechen pohyb okolo svého těla tak, jako by celá louka byla jeho tělem. Pak se však jeho vědomí zúžilo jen na malou oblast, kde skotačili skřítkové, a on se snažil zachytit co nejvíce vjemů z jejich světa.
Tito tvorové však velmi rychle zjistili, že ležící postava sleduje vše, co dělají, a že na to adekvátně reaguje. Na Jendově tváři se měnil výraz vždy podle toho, jak se měnila nálada mezi skřítky, kteří měli pravděpodobně také chvilku pokoj od svých povinností a věnovali se zábavě. Za chviličku došlo mezi nimi k vzájemnému kontaktu a on učil skřítky hrát si na vojáky. Uděloval jim patřičné instrukce a se smíchem pak pozoroval, jak se snaží v trojstupu dělat „vpravo v bok“ a „čelem vzad“.
Čas však neúprosně utíkal vpřed a Jenda byl brzy nucen zanechat příjemné zábavy. Musel se zvednout z trávy, urovnat zmačkanou uniformu, rozloučit se s malými přáteli a vykročit nazpět směrem ke kasárnám.
Jeník a jeho vesmír, Napísal: Josef Otruba, Práve vydáva server Tajomstvá.org ako samizdat, no i naďalej hľadáme sponzora tiež pre vydanie knihy: Jeník v minulém životě, s ktorou vás postupne bližšie oboznámime v tomto seriály.
Knihy zasielame vážnym záujemcom na dobierku v hrebeňovej väzbe. V prípade záujmu nás, prosím, kontaktujte na: [email protected]
© Josef Otruba
Autor se narodil a žije ve Strážnici a prošel mnoha různými profesemi – televizní opravář, pomocný stavební dělník, vedoucí prodejny zbraní a šicích strojů, dělal montéra u spojů a u železnice i vedoucího údržby v průmyslové pekárně. Od roku 1964 jako samouk studoval pod vedením lékaře psychiatra psychologii a hypnózu, kterou si ověřoval na jeho pacientech v praxi. O devět let později začal systematicky navštěvovat různé přednášky týkající se jógy a léčitelství, které pořádal Josef Zentrich v Otrokovicích. Po roce 1983 navazuje kontakty s léčiteli na Slovensku a v roce 1988 začíná trvale spolupracovat s lékařem v okresním městě. V roce 1990 se stává členem „Spoločnosti pre alternatívnu medicínu na Slovensku“ a o rok později i „Společnosti přírodních léčitelů českých“, od níž získává diplom přírodního léčitele. Od roku 1993 je členem „Čestné rady“ České asociace odborného léčitelství.
Josef Otruba je tolerantní. Nenutí vás věřit všemu, co jeho Jeník prožil ve svém astrálním světě. Formou autobiografických zápisů však nabízí metodu pochopení některých drobných a zdánlivě nepostřehnutelných záhad, které doprovázejí život nás všech.
Dagmar Žambochová (Redakce textu prvního vydání knihy: Jeníkův astrální svět)
Autor článku - Josef Otruba
Publikoval - Valsorim
Časť v seriáli - Jeníkův vesmír
Článok je v sekcií - Z našej knižnice / Úryvky
Jeník a jeho vesmír
Úderem desáté hodiny odpískal dozorčí „večerku“ a nováčci jako andělíčci v dlouhých bílých nočních košilích zalehli na kutě na vojenské slamníky, které již naštěstí nemuseli vlastnoručně nacpávat, jako jejich o rok starší „mazáci“ v předešlém roce. Světnice se po otočení vypínačem ponořila do tmy a tou se nesl hlas nějakého vtipálka: „Tak, již to máme jen za 729!“
Jeník se prakticky celý den těšil pouze na tento okamžik. Čekal jen na to, kdy uloží své tělo na postel, aby tam načerpalo nových sil, a aby jeho duch mohl opustit svou hmotnou stránku. Doufal, že se zase bude volně toulat nekonečnými vesmírnými pláněmi bez toho, aby pociťoval tíhu svého těla.V podstatě od nejútlejšího mládí využíval většinu volných chvil k tomu, aby svým vědomím cestoval někde úplně jinde než se právě nacházelo jeho tělo. Postupně však k tomu měl stále méně a méně času. Nakonec mu k jeho výletům zůstala v kasárnách jen noc a v ní pouze doba vyhrazená spánku.
Za ten čas, co pravidelně opouštěl své tělo, měl vypracován perfektní systém, jak rychle z těla ven, aby se s tím příliš dlouho nezdržoval. Stačil mu na to okamžik - a už se díval shora na postavu na vojenské posteli s obrysy své tváře.
Dnes se však příliš dlouho toulat nemohl. Chvilku po večerce se přišel poručík přesvědčit, jak jeho noví svěřenci spí, a Jenda, který zatím nebyl vědomím příliš vzdálen od svého těla, se musel bohužel vrátit. Do rána spal jen běžným spánkem, ze kterého jej v pět hodin ráno probudil hlas dozorčího: „Budíčék! Budíčék!“
Druhý den se nováčci nestačili ještě ani řádně probrat ze spaní a už je jejich velitelé hnali ven na ranní rozcvičku. Pro většinu z nich to bylo něco nezvyklého, ale ti, kteří, jako Jenda, prošli internátem, brali ranní pohyb jako samozřejmost.
Pak už to šlo jako na drátkách. Nejprve se bažanti museli seznámit s novým prostředím. Velitelé si je rozdělili po jednotlivých četách a začala první exkurze po kasárnách. Kde je kuchyně, to věděli od včerejška, ale dnes poznali ještě obchůdek, zvaný „ARMA“, kde dostali koupit vše od kartáčku na zuby až po kus salámu. Každý měl tak příležitost dopřát si velký či menší nákup.
Dalším důležitým orientačním bodem byla ošetřovna s „lapiduchem“, kterou zatím obhlíželi jen zvenku, a ani přitom netušili, kolik se jich tam brzy vystřídá s odřenýma nohama po prvních delších pochodech v nových kanadách.
Zajímavější pohled se nováčkům naskytnul až v autoparku. Několik řad vzorně seřazených motorových vozidel v khaki barvě nenapovídal vůbec nic o tom, jakou bojovou techniku uvnitř skrývají. A právě nyní se měli novopečení vojáci dozvědět, u čeho budou sloužit.
Odpověď na tuto otázku jim dala první „Tatra“, která měla otevřeny všechny dveře dokořán. V autě byla velká vysílačka, která zabírala celý prostor skříňové nástavby nákladního automobilu.
„Tak jsme tedy u radistů!“ blesklo Jendovi hlavou a tělem mu projel celkem příjemný pocit. Radiotechnika byla jeho koníčkem, a nedovedl si ani představit, co by teď asi prožíval, kdyby v autech byly složeny chemické jedy nebo rozebraný pontonový most.
První vojenské tajemství bylo tedy Jendovi odhaleno, a současně, jak procházel různými vozy, vybavenými elektronikou, začínal doufat, že vojna bude snad trochu snesitelná.
Prohlídkou autoparku skončil pracovní den a vojáky zase čekala večeře, krátké volno k napsání dopisů do svých domovů a těsně před večerkou neodmyslitelné rajóny – úklid celé budovy za pomocí hader, mazlavého mýdla, leštící pasty a ještě bůhví čeho.
Blížila se druhá noc v kasárnách a doba vyhlášení večerky. Na chodbách to však vypadalo jako na Václaváku. Mazáci, kteří dělali nováčkům velitele, vyhazovali „bažantům“ ze skříní věci, prý jsou špatně poskládané, nebo rozestýlali postele, obraceli naruby obsah nočních stolků a dělali mnoho dalších podobných akcí, které nováčkům již začínaly jít na nervy.
Konečně se rozlehlo chodbami „Večerká!“ a jedno okno za druhým rychle tonulo ve tmě. Hodina zaslouženého odpočinku konečně přišla a vojáci se na svých kavalcích pomalu začali oddávat spánku.
Jenda se těšil, že bude mít konečně klid a jeho tělo zasloužený odpočinek. Plánoval si „výlet“ ze svého utahaného těla někam ven, kde by načerpal novou energii, a kde by jeho duše dostala hojivý balzám na zážitky, které se jí přes den bolestivě dotkly. Proto se pohodlně natáhl na vojenskou palandu, začal pravidelně oddechovat a připravovat se na návštěvu jiné dimenze. Už se těšil, jak přestane cítit unavené tělo a bude vnímat jen neskonalou blaženost. Oční bulvy se mu pod víčky počínaly obracet, přestal vnímat okolní zvuky a rychle ztrácel i ostatní tělesné pocity. Za chvíli byl někde daleko předaleko od svého hmotného těla. Pak ucítil něco nezvyklého. Něco nepříjemného, co jej nutilo vrátit se nazpět, do těla ležícího na posteli. To se také během krátkého okamžiku stalo skutkem. Zamžikala mu oční víčka a jeho smysly zaregistrovaly přítomnost nějakých osob poblíž jeho lůžka. Zbystřil pozornost a vtom zjistil, že u jeho hlavy stojí dva starší vojáci a že si něco šeptají. Mluvili velmi potichu, takže z jejich rozhovoru vyrozuměl pouze to, že si jej vytipovali jako dobrého spáče a že s ním chtějí provést nějakou lotrovinu.
Předstíral, že stále spí a čekal, co se bude dít dále. Oba vojáci se však již od něj počali vzdalovat, a on podle jemného cinkání nábojnic, zavěšených na šňůrách dozorčího poznal, že alespoň jeden z nich má noční službu. Ještě chvíli poslouchal, jestli se neděje něco podezřelého, ale pak, za několik okamžiků. usnul zdravým spánkem.
V mysli se mu počal tvořit sen, který se odehrával ve vojenském prostředí. Právě si ve snu obouval vojenské kanady a měl pocit, že v jedné botě má něco, co jej bolestivě píchá. Ta bolest byla tak silná, že jej vytrhla ze spánku. Jak se trochu probral, roztáhly se mu zřítelnice v očích zděšením. Mezi prsty pravé nohy mu někdo upevnil novinový papír, který pak zapálil. Jenda se nyní díval na to, jak papír dohořívá a z chodby slyšel tlumený smích.
Tento zážitek byl pro něj ponaučením, že na vojně bude zřejmě nebezpečné opouštět tělesné vědomí i v noci, natožpak aby si něco takového troufnul ve dne.
Tak začaly utíkat první dny a noci pouze v hmotném světě. Dny, které si Jenda mohl zpestřit pouze trochou fantazie v noci, kdy měl povoleno jen spát a snít.
První měsíc vojenské služby utekl jako voda a nováčci měli za sebou slavnostní přísahu i základní výcvik v zacházení se zbraní. Uměli obstojně pochodovat, rozeznávat všechny „šarže“ a hlavně, každého vojáka předpisově pozdravit. Stali se tak opravdovými vojáky, kteří měli také nárok na vycházky ven z kasáren. Kdo měl splněny všechny úkoly a získal do vycházkové knížky podpis velitele, mohl na vycházku do města. Samozřejmě, že této možnosti brzy využil i Jenda.
První seznámení s cizím městem bylo velmi krátké. Ne že by se mu v ulicích města nelíbilo, ale pohybovalo se v nich snad více důstojníků, nežli v kasárnách, a on nestačil pravou ruku ani na chvíli nechat v klidu, jak často musel „salutovat“. Od armády nebude mít zřejmě pokoj ani ve městě. Jediné místo, kde se dá najít trocha klidu, bude asi jen okolní příroda.
Za městem si konečně zhluboka oddychl a všemi póry těla nasával pocit chvilkově nabyté svobody. Své tělo uložil na trávníku nedaleko lesa, který svými barvami již prozrazoval pozdní podzim. Jenda však necítil žádný chlad. Země byla ještě dostatečně prozářena slunečními paprsky, a vojenská uniforma, kterou měl na sobě, byla ušita z materiálu, který teplo dobře izoloval. Blaženě se na zemi protáhnul, zavřel oči a prožíval naplno vše, čím na něj okolní příroda působila. Možná, že tuto relaxaci trochu přehnal, protože se na jeho víčka dostavil pocit zvýšené tíže a sluch také přestal vnímat běžné zvuky z okolí. Jeho pozornost však zůstávala stále zaostřena a oblast vnímání se jenom přesunula o něco stranou od normálních lidských pěti smyslů.
Začal vnímat život louky. Život travin a květů, brouků a hlemýžďů, a pomalu se jeho pozornost začala zaměřovat na bytosti, které sice nejsou vidět běžným zrakem, ale při troše vnímavosti se dají vidět i lidskýma očima. Jenda nahlížel do světa skřítků. Pozoroval mužíčky, jak se vozí na hřbetech lučních kobylek, které se je marně snaží setřást, a jak ti nejodvážnější lítají na zádech motýlů beze strachu, že spadnou nebo že někde zbloudí. Přemýšlel o tom, jak je ta Boží příroda krásná ve všech svých projevech, a že v každé dimenzi je nějaký inteligentní život. Snažil se opustit lidský svět, stát se na chvíli skřítkem a zaskotačit si s nimi mezi stébly trávy.
Je velmi dobře, když člověk zůstane ve svém srdci hravým dítětem, tak jako se to podařilo Jeníkovi. Má tak stále přístup nejen do světa fantazie, ale i do skutečného barevného světa bytostí, který je na samém okraji světa hmoty a na začátku světů duchovních. Tento svět, byť pro běžného člověka nedostupný, je přesto nedílnou součástí i jeho světa – světa lidí.
Jenda v okamžiku zapomněl na to, že je člověkem a vojákem, a byl jen živou bytostí, která v mžiku splynula s loukou. Vnímal všechen pohyb okolo svého těla tak, jako by celá louka byla jeho tělem. Pak se však jeho vědomí zúžilo jen na malou oblast, kde skotačili skřítkové, a on se snažil zachytit co nejvíce vjemů z jejich světa.
Tito tvorové však velmi rychle zjistili, že ležící postava sleduje vše, co dělají, a že na to adekvátně reaguje. Na Jendově tváři se měnil výraz vždy podle toho, jak se měnila nálada mezi skřítky, kteří měli pravděpodobně také chvilku pokoj od svých povinností a věnovali se zábavě. Za chviličku došlo mezi nimi k vzájemnému kontaktu a on učil skřítky hrát si na vojáky. Uděloval jim patřičné instrukce a se smíchem pak pozoroval, jak se snaží v trojstupu dělat „vpravo v bok“ a „čelem vzad“.
Čas však neúprosně utíkal vpřed a Jenda byl brzy nucen zanechat příjemné zábavy. Musel se zvednout z trávy, urovnat zmačkanou uniformu, rozloučit se s malými přáteli a vykročit nazpět směrem ke kasárnám.
Jeník a jeho vesmír, Napísal: Josef Otruba, Práve vydáva server Tajomstvá.org ako samizdat, no i naďalej hľadáme sponzora tiež pre vydanie knihy: Jeník v minulém životě, s ktorou vás postupne bližšie oboznámime v tomto seriály.
Knihy zasielame vážnym záujemcom na dobierku v hrebeňovej väzbe. V prípade záujmu nás, prosím, kontaktujte na: [email protected]
© Josef Otruba
Autor se narodil a žije ve Strážnici a prošel mnoha různými profesemi – televizní opravář, pomocný stavební dělník, vedoucí prodejny zbraní a šicích strojů, dělal montéra u spojů a u železnice i vedoucího údržby v průmyslové pekárně. Od roku 1964 jako samouk studoval pod vedením lékaře psychiatra psychologii a hypnózu, kterou si ověřoval na jeho pacientech v praxi. O devět let později začal systematicky navštěvovat různé přednášky týkající se jógy a léčitelství, které pořádal Josef Zentrich v Otrokovicích. Po roce 1983 navazuje kontakty s léčiteli na Slovensku a v roce 1988 začíná trvale spolupracovat s lékařem v okresním městě. V roce 1990 se stává členem „Spoločnosti pre alternatívnu medicínu na Slovensku“ a o rok později i „Společnosti přírodních léčitelů českých“, od níž získává diplom přírodního léčitele. Od roku 1993 je členem „Čestné rady“ České asociace odborného léčitelství.
Josef Otruba je tolerantní. Nenutí vás věřit všemu, co jeho Jeník prožil ve svém astrálním světě. Formou autobiografických zápisů však nabízí metodu pochopení některých drobných a zdánlivě nepostřehnutelných záhad, které doprovázejí život nás všech.
Dagmar Žambochová (Redakce textu prvního vydání knihy: Jeníkův astrální svět)
Autor článku - Josef Otruba
Publikoval - Valsorim
Časť v seriáli - Jeníkův vesmír
Článok je v sekcií - Z našej knižnice / Úryvky
Pre komentovanie článkov musíte byť prihlásený