... kľúčom poznania
Černá magie
Mám za sebou hrozné období, dlouhé období. Je to celý půl rok, kdy se mi děly věci, o kterých jsem nic nevěděla, ničemu jsem nerozuměla, bylo mi čím dál hůř a já netušila, proč. Ačkoli bych teď nejraději nad vším mávla rukou jako nad absolutním nesmyslem, vím, že je nutné v klidu si vše rozebrat, abych už konečně měla jasno a mohla jsem udělat za celým půlrokem definitivní tečku.
No jo, ale jak do toho, když nevím, co si o všem mám myslet?Vtom slyším: „Informací už máš dost na to, abys věděla, co si myslet.“
„Já vím, ale nelehko se mi o tom mluví.“
„Je nutno, abys mluvila.“
„Úplně o všem?“
„Ano. Jak to všechno začalo?“
„Byla jsem teď nemocná, a v té době se mi ozvala kamarádka, se kterou jsem nemluvila přes tři měsíce. Prý se mnou potřebuje mluvit, že by se u mě zastavila, že po telefonu to nejde. Souhlasila jsem. Řekla mi, že tím, že jsem před půl rokem absolvovala seminář Andělé Atlantidy, dostala jsem se stejně jako ostatní účastníci pod vliv toho, kdo ho vedl. Přišlo mi to jako úplná blbost.“
„Proč?“
„Nikdy jsem neslyšela o něčem podobném. Proč by to kdo dělal?“
„Nevíš?“
„Nevím.“
„Je pro to víc důvodů. Odčerpává si z vás energii, a pak může na váš působit na dálku. A kdo ten seminář vedl?“
„To mám takhle naplno uvést jeho jméno?“
„Ano. Je to nutné.“
„Dobře. Tenhle seminář vedl Juraj Chovan.“
„A jak to pokračovalo dál? Co jsi říkala na informace, které jsi obdržela?“
„Celé mi to přišlo jako úplná ujetina. Jenže kamarádka přidávala další a další informace, až mě to docela zaskočilo. Na závěr mi řekla, že zná jednu léčitelku, která si s tímhle ví rady. Jí, že pomohla a že pomůže i mně, pokud se na ni obrátím. A dávala mi na ni kontakt.“
„A co ty na to?“
„Nezdálo se mi to.“
„Proč?“
„Zaskočilo mě, co mi řekla a moc jsem tomu nevěřila.“
„A co jsi udělala?“
„Řekla jsem jí, že si to celé nechám projít hlavou. Času jsem na to měla dost, byla jsem doma a nemohla jsem dělat nic jiného než ležet a přemýšlet. Tak jsem teda přemýšlela. Rekapitulovala jsem si, co mě za ten půlrok potkalo. Jenže, jak jsem si dávala všechny události dohromady, začalo vše až nechutně zapadat jedno do druhého.“
„Jak ta rekapitulace vypadala?“
Sedím a vzpomínám, jak to všechno začalo
„Celé to začalo, když jsem loni v listopadu šla na onen zmíněný seminář. Šla jsem tam pod vlivem toho, co mi řekla kamarádka.
„Jinak bys tam nešla?“
„Ne. Takovéhle věci mě nikdy nelákaly. I když jsem předtím o něm slyšela, nešla bych tam. Jenže ona mi říkala, co všechno se u ní od té doby změnilo a jak moc ji to ovlivnilo. A když jsem chtěla vědět víc, vždycky jen odpověděla, že TO se nedá takhle popsat, že TO se musí prožít. Tak dlouho o tom takhle tajemně mluvila, až jsem dostala chuť se taky něco takhle převratného dozvědět, prožít. A tak jsem tam šla taky.“
„S jakým očekáváním?“
„Když nad tím teď uvažuji, byl ve mně velký rozpor, na jednu stranu jsem byla zvědavá, co to asi bude, na druhou stranu jsem se nějak uvnitř bála, s čím se tam na mě vyrukuje. V tomhle směru jsem byla dost skeptická a bála jsem se, že to bude nějaký úlet. Takže jsem tam šla víceméně se strachem.“
„A byl namístě?“
„Snad ne, alespoň mi nepřišlo, že by to byl oprávněný pocit. Ale vůbec jsem si ten seminář nevychutnala, byla jsem pořád jakoby ztuhlá strachy, co přijde. Fakt jsem se bála.“
„A čeho?“
„Nevím, někde uvnitř jsem měla pocit nebezpečí.“
„A jak to proběhlo?“
„Celou dobu jsem byla děsně napnutá, až nenormálně. Ale probíhalo to celkem v pohodě, jen jsem neměla skoro žádné prožitky, na to, že jsme měli dost meditací. Takže, nakonec jsem byla i trochu zklamaná, že se nic tak úchvatného, převratného nedělo.“
„A potom se něco dělo?“
„Bezprostředně po tom nic, ale krátce na to jsem se pustila do malování svého prvního obrazu v oleji. Dalším dnem počínaje jsem začala mít silné bolesti celé pravé strany těla, hlavně pravé ruky, což jsem přisuzovala namožení svalů po nezvyklé námaze, a sice po malování. Kamarádka mě ale po týdnu nepřetržitých bolestí přesvědčovala, že bych měla začít automaticky psát, protože někdo v jejím okolí měl tak dlouho bolesti pravé ruky, dokud s ním nezačal. Sice jsem tomu absolutně nevěřila, ale nakonec jsem se nechala přesvědčit s tím, že to teda zkusím. Hodně jsem se jí tehdy nechala ovlivnit. Paradoxní bylo to, že jsem v té době měla už napsanou svou první knihu a byla jsem v polovině knihy druhé. Jenže, já to nebrala jako automatické psaní. Brala jsem to jako svoje vnitřní rozmluvy. A tak začalo mé jakoby automatické psaní.
„Proč jakoby?“
„Nevím, takhle jsem si automatické psaní nepředstavovala.“
„A co si o tom myslíš dnes?“
„Nevím, to je právě to, co nevím. Pravda je ta, že před seminářem jsem psala úplně jinak, moje psaní probíhalo téměř v pohodě, nebo mi aspoň nebylo nijak vyhrožováno. Až prosinci, po semináři, se průběh a styl psaní radikálně změnil. Při komunikaci na mě byl činěn nátlak, abych se změnila. Sice už dva roky procházím procesem změn, ale teď jsem byla pod tlakem, abych tyto změny urychlila.
Kamarádka pro mě po novém roce namalovala obraz a dala mi ho, jenže od té chvíle jsem cítila, že se se mnou něco děje. Cítila jsem se jako natlakovaný papiňák a byla jsem plná zvláštního vnitřního napětí. Den ze dne mi bylo čím dál hůř.
Začala jsem opakovaně absolvovat kineziologická odblokování, následně po nich mi bylo vždy dva týdny zle a až třetí týden nastala úleva, jenže to už jsem šla na další odblokování. Navíc, na radu kamarádky jsem poslala celé své psaní právě Juraji Chovanovi se žádostí o jeho názor. Prý on by mi k tomu mohl podat potřebné informace. Byla jsem ze všeho, co se dělo, dost vyděšená. Při komunikaci mi bylo totiž občas i vyhrožováno, ale já to brala tak, že je nutné, aby nade mnou práskal bič, jinak bych se nehnula z místa. Jenže jsem v sobě cítila rozpor – na jednu stranu jsem věděla, že tyto změny jsou pro moje dobro a posun dopředu, ale na druhou stranu jsem cítila, že tempo změn je na mě příliš rychlé. Byla jsem čím dál vyčerpanější.
V únoru jsem absolvovala další seminář, tentokrát Arolo, opět vedený tím samým člověkem. Po semináři mi bylo přes tři týdny zdravotně, psychicky i fyzicky zle, stejně jako dalším účastníkům semináře, kdy jsem nebyla schopna nic dělat, měla jsem pocit, že jen přežívám. Dostavily se deprese a sebevražedné úmysly, které jsem sice odblokovala, ale následovala ještě větší vyčerpanost.
Přibližně v té době jsem začala mít problémy takového rázu, že v okamžiku, kdy jsem s kamarádkou začala mluvit, dusila jsem se. Nejdřív jsem si toho nevšímala, protože mi v té době bylo zle skoro pořád, ale za nějakou dobu jsem si tuto souvislost uvědomila. Bylo to čím dál markantnější, takže jsem to už nemohla dál přehlížet. Nevěděla jsem, co s tím mám dělat. Nakonec jsem se rozhodla kamarádce na rovinu všechno říct s tím, že jsem nucena své kontakty s ní omezit, resp. ukončit, dokud se situace nějak nezmění. Jednou večer jsem sebrala odvahu a zavolala jí, abych jí vše řekla. Byla tím poněkud zaskočená, ale nakonec to přijala. A to byl náš poslední telefonní hovor.
Zdravotně jsem na tom byla čím dál hůř, cítila jsem, že jsem na pokraji zhroucení. Žádná léčba nezabírala, a já už nevěděla kudy kam. V té době jsem se dozvěděla, že mi nemůže pomoct nikdo jiný než já sama, protože si prý všechny snahy o léčení blokuji svým myšlením. Byla jsem přinucena ke změně myšlení, a pak nastala úleva. Jenže nastaly další problémy – při komunikaci jsem se dostávala do nepříjemných situací, byla jsem nucena poslechnout pro mě dost nepřijatelné příkazy, jinak následovaly další výhrůžky. Byl na mě činěn čím dál silnější tlak. Cítila jsem se totálně vyčerpaná, zdravotně mi bylo opět zle. Šla jsem k doktorovi, který mluvil o sebedestruktivním procesu uvnitř mě a o boji dvou složek proti sobě. Dostala jsem léky a dočasný zákaz na všechny své aktivity, včetně kineze. Pak jsem začala vnímat energie přírody, následně jsem omarodila.
V té době jsem se od kamarádky dozvěděla, že jsme všichni pod vlivem černé magie. Snažila jsem se ujasnit, co mi tato informace říká. Ačkoli mě to zaskočilo, nenahánělo mi to strach. Poprosila jsem o boží ochranu a doslova zevnitř sebe jsem vydolovala svou vnitřní sílu na to, abych vše zvládla.“
„Takže, takhle se to celé odehrálo. V hlavě z toho mám binec.“
„Proč?“
„Protože jsem celou dobu tvrdila, že vše, co se děje, je pro moje dobro, ačkoli je na mě činěn takový nátlak.Takže mi ta komunikace neubližovala, ne?“
„Jak se to vezme, sice ses posunovala stále dopředu, ale za obrovských ztrát energie, kterou jsi plýtvala na vnitřní boje, sebedestrukční procesy. A navíc ses vysilovala odblokováváním, které jsi podstupovala naprosto pravidelně každé tři týdny. A byla jsi odblokovávána zase někým, kdo absolvoval ty samé semináře jako ty. Byla jsi u léčitelky, a opět ta samá situace. Měla jsi u sebe obraz, který namalovala kamarádka, která absolvovala totéž. Uvědomuješ si, z kolika stran jsi to dostávala, jak dalece jsi byla pod vlivem toho člověka? Tím, že jsi mu poslala svoje psaní, věděl, jakým způsobem tě může ovládat, aby ti nebylo nic nápadného. Proto jsi stále viděla ten konečný posun dopředu. Už je ti to jasné?““
„Ano, i když asi ne až tak v plném rozsahu.“
„Ostatní ti ještě časem dojde. A co bylo dál, když sis tohle všechno uvědomila?“
„Kamarádce jsem řekla, že od nikoho pomoc nechci, protože se mi nelíbí být pod vlivem někoho, a pak se vydat na pospas zase někomu jinému. Řekla, že je to moje věc. Měla jen potřebu nabídnout mi pomocnou ruku, byla si vědomá toho, že mě do toho svým způsobem zatáhla.“
„To ses rozhodla dobře. A co bylo dál?“
„Pořád jsem vše rekapitulovala a rozebírala ze všech stran. Nechtěla jsem se nechat ovlivnit, ovlivňování už bylo dost. Najednou jsem nevěřila nikomu. A tak jsem se rozhodla, že žádnou pomoc nechci, a že se budu se spoléhat jen sama na sebe. Ulevilo se mi. Po nějaké době se mi ale začaly dít divné věci. Při meditacích se mi každou chvíli objevovalo něco temného, nahánějícího strach, měla jsem divné pocity po těle. Zapadalo to do toho, co mi kamarádka říkala o sobě a o druhých. Chvílemi jsem se i bála, jak dalece to sama zvládnu. Taky jsem nevěděla, jestli jsem se nenechala kamarádkou ovlivnit, a tyhle věci jsem si jen nevsugerovala.“
„A co bylo dál?“
„O něco později se mi kamarádka ozvala znovu, s dalšími čerstvými novinkami. Říkala, že je nám všem, co jsme absolvovali tenhle seminář, zle. Mluvila o ostatních, jak jim je a co jim je, a že se postupně všichni museli obrátit na někoho s prosbou o pomoc. Nabízela mi kontakt na jednoho takového téměř zázračného člověka, který jediný je schopen nám pomoct. Dokonce se zmínila o tom, že ani ta její léčitelka si už neví rady, jak jí zbavit vlivu toho dotyčného. Bylo těch informací na mě opravdu moc. V první chvíli se mě zmocnila panika, že to sama nezvládnu, když se snažím pomoct si sama, opíraje se jen o svoje vlastní přesvědčení, vnitřní sílu a o boží pomoc. Ale pak mi došlo, že to přece nemůžu řešit tak, že budu lítat od člověka k člověku a pořád hledat pomoc od druhých. A kde mám jistotu, že mi ten další člověk neublíží ještě víc? Jak mám komu věřit? Najednou jsem se rozhodla. Došlo mi, že jediný člověk, kterému můžu důvěřovat, jsem já sama. Tudíž, pomoct si musím taky sama. Kamarádce jsem to řekla zrovna tak, a tím jsem skončila.
„A co na to ona?“
„Že si je toho sice taky vědomá, ale že na to nemá energii.“
„A co ty?“
„Já měla pocit, že jí sice taky nemám zas až tak moc, ale to rozhodnutí je jen na mně. Jestli se budu obracet na druhé, nebo se spolehnu sama na sebe. A s tímhle rozhodnutím jsem se rozloučila. Přemýšlela jsem o tom skoro celý den. Pořád se mi to vařilo v hlavě. A po tomhle rozhodnutí přišla najednou úleva. Jako by se ze mě odvalil kámen, který mě předtím tížil. Najednou zmizel i ten pocit stísněnosti, který mě poslední dny provázel.“
„Vidíš, jak je důležité právě to rozhodnutí? Má v sobě obrovskou sílu. Tím se vlastně pozitivně naprogramuješ. Snáze se ti pak přijímají další a další rozhodnutí, tvoje myšlení se ubírá tím příslušným směrem, vidíš všechno najednou daleko jasněji, rozumíš snáze situacím, do kterých se dostáváš. Je toho ještě plno dalšího, ale na začátku je právě ono vnitřní rozhodnutí. Vnitřní rozhodnutí, které vyvěrá z hloubi tvé duše. Je to čisté rozhodnutí, které se zrodilo uvnitř tebe, a dává ti ohromnou sílu zvládat situace, před kterými bys dřív utíkala, děsila se jich.“
„Je to pravda, tohle všechno si uvědomuji. Jen se nestačím divit, kde se to ve mně vzalo.“
„To je právě to, že ses dostala do situace, která nebyla ničím jiným, než další učební látkou. A sice – objevit v sobě svou vnitřní sílu, převzít zodpovědnost za svá rozhodnutí. A ne pořád čekat, až ti někdo poradí, pomůže. Nečekat, neváhat, až … cokoli. Rozhodnutí musíš udělat právě teď, když je ta příslušná situace. Nelze je odkládat, až se to bude víc hodit. Což dělá hodně lidí. Stále si říká až…A tak se dostávají do jedné situace za druhou, a stále nechápou. Nelze ani před takovým rozhodnutím utíkat nebo zavírat oči. To je úplně nejhorší. A ty ses dostala do situace, kdy bys už už po pomoci vztáhla ruku, která se ti nabízela, ale vtom se ozvala tvoje intuice, tvoje duše prostřednictvím ní k tobě promluvila – Zadrž! Tohle není správné řešení. Jediné a správné je, pomoci si sama. Nemůžeš čekat pomoc od nikoho jiného. A je dobře, že jsi ji poslechla, a rozhodla ses. A pak přišla ta úleva, co jsi o ní mluvila. Rozumíš už?“
„Myslím, že alespoň trochu. Taky jsem si uvědomila, že kamarádka tohle fakt nezvládá, protože pořád hledá pomoc od druhých, pořád dokola, a dostává se tak pořád do horších a horších situací, dokud nepochopí. A ona nemá sílu a energii to zvládat. Ale kdy ji bude mít? Až bude dobře? Ale kdy bude dobře? Je mi jí líto, protože někde v hloubi duše sice ví, ale není toho schopná. Ale s tím se musí každý vypořádat sám.“
„Je to pravda. Každý musí v sobě objevit svou vlastní vnitřní sílu a moudrost. Nemůže čekat, že mu ji někdo dodá. Není to jednoduché, ale stojí to za to. A je dobře, že v sobě obojí objevuješ. Je to jeden z úkolů, které si tvoje duše dala před touto inkarnací. Objevit v sobě vnitřní sílu a moudrost, objevit i intuici, a nechat se jí vést.“
„No jo, ale jak je možné, že jsem dřív o tomhle nic nevěděla?“
„Ale teď už víš. A nejen víš, ale děláš, co dělat máš. To je skvělé!“
„Taky jsem z toho měla radost, když mi to došlo. Ale je to fuška.“
„Je. A proč si myslíš, že ti prostřednictvím kamarádky byla tato situace přihrána do cesty?“
„Je mi to jasné, je to jen nový druh zkoušky, která tu ještě nebyla.“
„Přesně tak. A jak jsi na tom se svými emocemi vzhledem ke kamarádce?“
„V první chvíli jsem na ni dostala vztek, když jsem si uvědomila, jak mě do všeho namočila, jak moc mě za ten půlrok, co se známe, ovlivnila, ale pak mi došlo, že ona mi jen nabídla, co mi nabídnout měla, tohle byl asi její úkol. A já jsem měla svobodnou vůli – buď to přijmout nebo odmítnout. A já nic netušíc jsem to přijala, ale rozhodla jsem se dobrovolně, takže se na ni nemůžu zlobit, ne? Ale pravda je, že by bylo snazší se ze své vlastní odpovědnosti vyvléknout s prohlášením – to ona, ne já. A cítit se buď jako oběť, chudinka nebo aspoň ukřivděná. Ale docela brzy jsem to prohlédla, a než jsem se stačila pořádně naštvat, rozsvítilo se mi, vztek se rozplynul a já převzala zodpovědnost za svoje rozhodnutí. Takže, teď už to beru jenom jako něco, co být mělo, a čemu jsem vlastně vděčná, protože nebýt téhle situace, nepostoupila bych dál.“
„To je pěkný rozbor. Je vidět, že jsi zase pochopila a zvládla něco nového. Gratuluji.“
„Děkuji. Jen bych měla ještě jeden dotaz.“
„Jaký?“
„Když si uvědomím, jak probíhala komunikace během posledního půl roku, se vším tím nepříjemným, kdy jsem byla nucená k něčemu, co jsem nechtěla a co mi nahánělo i strach, zajímalo by mě, s kým jsem to vlastně komunikovala, a proč se to dělo?“
„Odpovědět na všechno je příliš složité. Všechno to vyhrožování, zastrašování, uvádění tě do nepříjemných situací, to nebyla komunikace s božím světlem. A právě to, že jsi uvnitř sebe cítila, že je to nepříjemné a nahánělo ti to strach, už přece o něčem svědčí, ne? Jenže, ty jsi to stále brala jako něco, co je v konečném důsledku pro tvoje dobro. A to tě mátlo. Ale nemůže se ti něco dít, co je sice pro tvoje dobro, ale zároveň ti to nahání strach. Pro příště, kdyby se ti cokoli dělo a měla jsi u toho nepříjemné pocity, hlavně kdyby se objevil strach, uvědom si, že něco není v pořádku.“
„Díky za vše.“
