Tajná válka Británie v Antarktidě 2

Na konci 2. světové války Británie vyslala tajnou misi, aby prozkoumala anomální aktivity nedaleko tajné základny v Zemi královny Maud na východě Antarktidy a vyhledala a zničila podzemní nacistický ráj.

Část 2 / 3



























Významní zajatci Británie

Vzhledem ke kontrole britských sil nad severním Německem a přístavům, které na konci 2. světové války spadaly do jejich sektoru, je silně pravděpodobné, že se jim podařilo zajmout většinu nacistické hierarchie. Britské síly také byly ideálně rozmístěné, protože Rusko mělo zájem o Berlín a síly USA byly rozmístěny hlavně v jižním Německu, kam byli posláni prozkoumat údajnou “pevnost”. Čtyři roky před koncem války se Británii podařilo zatknout Führerova zástupce Rudolfa Hesse, který byl v té době prokazatelně nejinformovanější ze všech nacistů.

Rudolf Hess přistál ve Skotsku 10. května 1941 a požádal, aby mu bylo umožněno setkat se s vévodou z Hamiltonu. Jeho plány na mírové rozhovory byly rychle zamítnuty a tak začala jeho 46 let trvající věznění. Hessovo uvěznění je jednou z nejvíce diskutovaných záhad války. Někteří tvrdí, že byl uvězněn proto, že prozrazením tajemství, jehož byl nositelem, by způsobilo škodu britskou monarchii. Jiní tvrdí, že odmítnutí Británie jeho návrhu na mír vedlo k obrovským ztrátám územním, hmotným, finančním a emocionálním; protože však byl uvězněn, lid Británie se nikdy nedoslechl o jeho mírových návrzích nebo se nedozvěděl, jak prospěšné se mohly ukázat. Avšak, jak tvrdí Christof Friedrich9, někteří věří, že “Hessovi byl svěřen veledůležitá antarktická akta”; ale ať to papírový spis, nebo informace uchované v paměti, jedno je jisté: Hess, Führerův zástupce, věděl vše o záměrech nacistů v Antarktidě.

Přestože byl Hess zavržen jak Hitlerem, tak britskou vládou jako “duševně chorý”10, Hessova duševní choroba musela omezit jeho schopnosti v mnoha rolích v nacistické straně a vládě. Přesto byl Hess šéfem Auslandsorganisation, komisařem pro zahraniční politiku, komisařem pro všechny univerzitní záležitosti a univerzitní politiku, komisařem pro všechny technologické záležitosti a organizaci a také hlavou Úřadu pro rasovou politiku11. Jinými slovy, Hess měl “prsty v každém koláči.”

Rudolf Hess byl také aktivním členem společnosti Thule; a jeho zájem o Antarktidu byl jak v osobní, tak profesionální rovině. Hess, vášnivý letec, využil svého vlivu v nacistické straně a ve společnosti Thule k setkání s Richardem Byrdem, když školil personál, který měl odjet do Antarktidy s Deutsche Antarktische Expedition (německá antarktická expedice) v roce 1938, a prostřednictvím svých kanálů se Hess dozvěděl o všem, co bylo objeveno v Neuschwabenlandu. Byrd, žijící legenda, jehož znal celý svět, díky tomu, že byl prvním člověkem, který přeletěl nad Severním i Jižním pólem, byl možná nejlépe informovaným polárním průzkumníkem na světě a prozradil své rozsáhlé znalosti a podrobnosti o svých pozoruhodných výkonech nacistům.

Byrdovy rady při jeho přednáškách a konečně nacistická úspěšná expedice do Neuschwabenlandu mohly nacisty přesvědčit natolik, že v Antarktidě vybudovali životaschopnou základnu. Hessův let a jeho následné zajetí několik let po Deutsche Antarktische Expedition znamenaly, že realizace plánů již byla v plném proudu. Jeho záviděníhodné postavení zástupce Führera a jeho úzká spřízněnost se společností Thule, kterou sponzoroval, znamenaly, jak tvrdil kanadský novinář Pierre van Paasen krátce po Hessově letu, že “neexistoval žádný důležitý vojenský plán a tajemství Třetí říše, o němž by nevěděl.”12

Ze svých 46 let ve vězení Hess první čtyři roky strávil zcela pod britskou soudní pravomocí. Tajemství, jež prozradil během těchto čtyř let, ačkoli byla britskou vládou a norimberským tribunálem oficiálně odmítnuta jako “bláznovství”, byla v některých kruzích brána vážně – zvláště poté, co Británie na konci války zajala více významných nacistů. Bohužel všechny spisy o jeho uvěznění, od začátku do jeho podezřelé sebevraždy ve věku 97 let v roce 1987, jsou pevně uzamčeny podle britského zákona o utajení a v dohledné době tam zůstanou. Mohou být použity pouze náhodné důkazy pro odhad, jak mnoho nebo málo toho Hess věděl přístavu v Antarktidě.

Heinrich Himmler, Reichsführer SS, byl zajat 23. května 1945 Brity. Přestože se mu podařilo spáchat sebevraždu kapslí kyanidu a tím se vyhnout vyšetřování, jeho doprovodu toto potěšení dopřáno nebylo. Himmler byl Hitlerem osočen jako zrádce proto, že se pokusil dojednat s USA a Británií mír. Ale Himmler tím nemoh nic získat a jeho odporná minulost znamenala jistou omluvu; mohl přesto poskytnout Britům informace, po nichž toužili, v naději na útěk nebo, v horším případě, v šanci vyhnout se oběšení?

Naneštěstí pro něho, bez naděje na udělení milosti a spolu s Dönitzem, který byl zatčen ve stejný den, se Himmler stal bezvýznamným; a se “znechucením”, že s ním bylo zacházeno jako s obyčejným vojákem, oznámil, kým byl, než si přivodil smrt. Británie nicméně více než pravděpodobně získala všechno, co Himmler věděl, vyčerpávajícími výslechy jeho doprovodu. Jakéhokoli vědomosti si Himmler přál prozradit, byly prozrazeny – a bez toho, aby Británie musela držet v zajetí nejodpornější muže Evropy.

Himmler, který byl Albertem Speerem označen jako “napůl blázen, napůl učenec”14, se vypracoval z obyčejného chovatele drůbeže v nejobávanějšího a nejnenáviděnějšího muže v Evropě z důvodu jeho systému teroru, který z masového vraždění udělal průmysl, a kvůli jeho polovojenské SS, která zajišťovala “loajalitu” a “poslušnost” nacistickému státu.

Výpravy SS Ahnenerbe (dědictví po předcích), jichž byl Himmler původce, směřovaly za “dědictvím árijských předků” do míst, jako je Tibet, Egypt a Irák, a dokonce na Normandské ostrovy, přinesly neodhadnutelné množství vědeckých údajů. A přestože Deutsche Antarktische Expedition z roku 1938 byla pevně pod kontrolou Hermanna Göringa, Himler byl ve skutečnosti více než zainteresovaný na objevech expedice a na možnosti objevení vstupu do legendární Duté Země – tak velmi, že jistě chtěl být informován v zájmu propagování mýtu o árijském dědictví.

Stejně tak, kolik Himmler věděl toho, co na konci války nevěděly britské zpravodajské služby, je diskutabilní, ačkoli zvláště neocenitelnými pro Spojence a Británii byly výsledky výprav SS Ahnenerbe. Přestože dr. Ernst Schäfer, který vedl expedici do Tibetu, tvrdil, že “Himmler měl někdy velmi podivné nápady”15 a že “všichni fušovali do okultismu”16, nic to neměnilo na hodnotě výzkumů nebo nalezených důkazů.

Himmler se vyhnul katově oprátce pomocí kapsle kyanidu a také Göring použil kyanid v předvečer své popravy. Mohly být pilulky dodány Britskou SOE výměnou za informace? Hess, Himmler a Göring byli schopni spáchat “sebevraždu”, když byli v zajetí – dva z nich byli v té době pevně v rukou Britů. Všechny tři sebevraždy zahaluje aura záhady, zvláště proto, že všichni tito muži znali nějaké tajemství o Antarktidě.

Hermann Göring, i když byl zajat vojsky USA, měl hluboké znalosti o německých expedicích do Antarktidy v letech 1938-39 a 1939-40, protože to byl on, kdo připomenul první expedici pamětní medailí a chvástal se do světa o “německém úspěchu”17. Göring byl v nacistické straně dlouho mužem číslo dva, ale podařilo se mu ošidit smrt a spravedlnost za velmi záhadných okolností. Narodil se do blahobytu jako syn koloniálního úředníka. Göring se v 1. světové válce stal esem jako pilot a dostalo se mu vysokých vyznamenání. Do nacistické strany vstoupil v roce 1923 a zúčastnil se puče, kde se postavil na stranu Hitlera, ale také také byl zraněn do třísla. Výsledkem tohoto zranění bylo, že Göring se stal závislým na morfiu. Tato závislost měla vážné následky. Göringův sňatek s bohatou a vlivnou ženou mu pomohl upevnit jeho pozici mezi elitou. Jeho styky s vyššími třídami pomohly nacistické straně mnohem víc než nějaké přehlídky. V roce 1932 byl Göring zvolen mluvčím Reichstagu, ale - navzdory své popularitě – si udělal nepřátele díky své pýše, ctižádostivosti a chamtivosti. Stal se jedním z nejbohatších mužů v Německu, doslova všechno jeho bohatství bylo tvořeno lupem obětem nacistů. V roce 1936 dosáhl vrcholu své kariéry v nacistické straně, když se stal po Hitlerovi druhým mužem ve straně. Avšak jeho popularita dosud nebyla na vrcholu: musel čekat na úspěch bleskové války proti Polsku, který mu přinesl přechodnou slávu. Ale jeho drogová závislost začala ovlivňovat jeho úsudek a postavení mezi elitou.

Počáteční vítězství Německa vynesla Göringa v očích Hitlera vysoko, ale Hitlerova nestálá povaha byla příčinou brzké změny. Když Göringova Luftwaffe, navzdory početní převaze, prohrála bitvu o Británii, Göring upadl v nemilost. Ten potom nacházel útěchu ve svém morfiu a ve svém obrovském nakradeném bohatství.

Do roku 1943 již Göring nebyl částí nejvyššího nacistického vedení; byl silně závislý na morfiu, stal se uzavřeným a byl silně v nemilosti. Jakékoli vědomosti o nacistickém plánu na přežití, do nichž mohl být zasvěcen, jsou sporné, ale je vysoce pravděpodobné, že byl schopen prozradit americké zpravodajské službě dost věcí o Antarktidě, jež se dozvěděl, během období, kdy se pohyboval mezi elitou, aby to Spojené státy přimělo uvažovat o možnosti nacistické základny v Antarktidě a podniknout nějakou akci. Kromě toho, Američané slyšeli pověsti o tom, co objevili Britové.

První léto v Antarktidě po skončení Norimberského procesu byla spuštěna operace Highjump; ale je také možné, že Američané ztratili loď proto, že nejlépe informovaný Admirál Karl Dönitz byl dlouho vyslýchán Brity. Byla mezi Dönitzem a Británií uzavřena tajná dohoda? Složíme-li dohromady fakta, je více než představitelné, že nějakou dohodu skutečně uzavřeli.

Admirál Dönitz: Klíč k přístavu v Antarktidě

Věřím, že jsem bojoval za spravedlivou věc a odmítl se vyhnout své zodpovědnosti, když mi nacisté, krátce po svém konečném zhroucení, nabídli možnost utéci od zodpovědnosti a odplout s konvojem ponorek do bezpečného útočiště.

— Major Vidkun Quisling, Norimberk, 1945

Admirál Dönitz převzal vedení nacistické strany a každá ponorka, loď a přístav, který byl dosud v rukou Němců po Hitlerově smrti, podléhal jeho velení. Byl dokonalým nástupcem pro organizování taktického ústupu – ústupu, který zajistí, že německé oběti a provedený výzkum nepřijdou vniveč a, zkrátka, že umožní zasít semena Čtvrté říše.

Mnoho nacistů se rozhodlo zůstat a jít vstříc jisté smrti navzdory tomu, že Kriegsmarine měla největší podmořskou flotilu v Atlantiku a navzdory ochotě námožnictva pokračovat v boji z Norska; nebylo to tak, že neměli kam uprchnout, ale mnoho z nich zvolilo mučednickou smrt a vědělo, že byl realizován vyšší plán: vznik Čtvrté říše.

Quisling chtěl zemřít jako nacista a neprojevoval lítost, stejně jako ti, kdo byli v Norimberku pověšeni. Jejich přesvědčení pocházelo od pokřivené představy, že budou považováni za mučedníky. Hitler, Himmler, Goebbels a mnozí další vysoce postavení nacisté spáchali sebevraždu – a vzít si svůj život bylo v průběhu dějin normou, když je bitva prohraná a jisté je jen veřejné ponížení a poprava.

Ti, kdo během konečného shroucení Německa spáchali sebevraždu a ti, kteří stáli před norimberským tribunálem, to udělali s vědomím, že kdyby uprchli, neubránili by se prozrazení tajných německých základen nebo přístavů, stejně jako kolonií uprchlíků, jimž se dařilo v Jižní Americe a po celém světě. Naděje na Čtvrtou říši, jež chovalo tolik oddaných nacistů, kteří se zachránili, byly minimální a Němci, jako vždy pedantští a pracovití, to věděli. Musely být udělány oběti.

Po Hitlerově smrti byl Admirál Karl Dönitz, druhý vůdce nacistického Německa, a jeho vláda byla uznána různými zeměmi po celém světě a Dönitzovo povýšení bylo známo. Avšak jeho povýšení také znamenalo, že měl ideální pozici pro pomoc nacistům a jejich plánům na útěk z Evropy.

Dönitz, který byl souzen jako válečný zločinec vedle zbytku nacistické hierarchie, unikl trestu smrti a místo toho byl odsouzen k deseti letům vězení ve věznici Spandau v Berlíně. Během svého soudního procesu Dönitz tvrdil, že bojoval pouze v legální válce a že nevěděl o páchání nacistických “zvěrstev”.Také tvrdil, že neměl žádné vědomosti o “konečném řešení”. Albert Speer si ošklivil nacismus a projevoval lítost, že byl součástí Třetí říše, přesto dostal 20 let! Dönitz, na druhé straně, chtěl, aby námořnictvo bylo zcela oddané nacistickému hnutí, do té míry, že 14. února 1944 vydal směrnici, která důstojníkům námořnictva nařizovala nejen přijmout, ale přímo milovat nacismus:

“Celý důstojnický sbor musí být tak přesvědčený, že musí cítit spoluzodpovědnost za národně-socialistický stát jako celek. Důstojník je představitel státu. Jalové tlachy, že důstojník je nepolitický, jsou čirý nesmysl.”18

Dönitzův lehký trest vězení je ve světle jeho bezuzdné vášně pro nacismus podivný, ale jeho směrnice také odporovala všem pravidlům, jež panovala v německých ozbrojených silách. Velení armády a do určité míry Luftwaffe bylo oproštěno od politiky a soustředilo se především na válku, ale Dönitz tvrdil, že být “nepolitický” je “čirý nesmysl”. Jeho obhajoba loajality může vysvětlovat nezvěstné německé ponorky a proč některé byly spatřeny měsíce a roky po skončení války – zvláště ve světle toho, co Albert Speer poznamenal 10. prosince 1947 ve vězení Spandau:

“Pro celou jeho osobní integritu a spolehlivost v lidské rovině je příznačné, že Dönitz nikdy nezměnil svůj názor na Hitlera. Do dnešního dne je Hitler stále jeho vrchním velitelem.”19

Hitler ve svém posledním politickém prohlášení vyvýval všechny nacisty, aby “nevzdávali boj za žádných okolností, ale nadále bojovali proti všem nepřátelům Otčiny.” Hitler pak, poté co Göringa a Himmlera označil za zrádce, jmenoval svého nástupce: “Ustanovuji Admirála Dönitze prezidentem Říše a nejvyšším velitelem Wehrmachtu.”20

Hitler vybral svého nejoddanějšího vojenského velitele a jedinou osobu, o níž věřil, že může obnovit prosperitu Říše. Jak poznamenal význačný historik Chester Wilmot:

“Důležitost, kterou Hitler přikládal vlastnictví těchto ponorkových základen, odráží vzestup moci Dönitze, který se rychle stal nejvlivnějším z jeho poradců.”21

Hitler poctil přízní Dönitze a byl tak okouzlen schopnostmi nových ponorek a jejich možností křižovat Atlantik, že “od začátku roku 1945 spolu téměř denně konzultovali.”22 S novými ponorkami, které byly schopny zůstat ponořené celou cestu z Evropy do Jižní Ameriky nebo Antarktidy, se pravděpodobnost, že nacistická válečná mašinerie unikla, dramaticky zvyšuje, stejně jako jejich schopnost vypořádat se s britským a americkým námořnictvem.

Na Führerově konferenci námořnictva, konané 3. ledna 1945, se Dönitz chvástal, jak nové německé ponorky, vybavené Schnorchelem, mohou “dosáhnout úspěchu ve vodách, kde ještě před více než třemi roky nemohly operovat.” Dönitzovo tvrzení v roce 1945 nebylo ničím novým: již v roce 1943 tvrdil, že nové ponorky vytvoří “zcela nové možnosti”23 a jeho vychloubání znamenalo, že Hitler nařídil postavit Dönitzovy ponorky jako nejvyšší prioritu. Důvěra, kterou nacistická hierarchie měla v nové ponorky nikdy nezmizela, dokonce ani v době, kdy ruští vojáci mířili do Německa. Goebbels 6. března 1945 vyslovil nahlas to, co se sentimentálně sdílelo mezi nacistickou elitou:

“Zde máme velkou naději. Naše ponorky musí odvést těžkou práci; zejména můžeme očekávat, že až budou nasazeny jejich nové typy, může být dosaženo mnohem lepších výsledků než s našemi starými ponorkami.”24

Goebbels si ve svém deníku poznamenal, jak potěšena byla nacistická hierarchie: “Je jasné, že obnovení naší ponorkové války mělo na válku velký účinek.” Tuto poznámku si Goebbels do svého deníku poznamenal 28. března 1945, pouhý měsíc před jeho smrtí údajně ze zoufalství!

Dönitz, jako Hitlerův nejdůvěryhodnější zástupce po Goebbelsovi, byl informovaný o nacistických plánech pro Východ, stejně jako o koncentračních táborech. A přestože se někteří historikové domnívají, že nikdy neměl být souzen jako válečný zločinec, tváří v tvář spoustě důkazů pro, jediným aspektem Dönitzova rozsudku, který vzbuzuje údiv, je jeho délka. Jeho lehký trest zapříčinila jeho pomoc při dodávání Spojencům informací, které byly neocenitelné, zvláště když měl doslova všechny vědomosti o záhadných ponorkách, jež byly pozorovány po válce ve všech koutech světa.

Británie, která Dönitze zatkla, měla z jeho vědomostí hlavní prospěch, a protože jeho uvěznění 23. května 1945 bylo podruhé, kdy byl vsazen do vězení, britští vyšetřovatelé věděli, jaké knoflíky mají stisknout, aby dostali odpovědi, které chtěli.

Roku 1918, na sklonku 1. světové války, byl Dönitz zajat britským námořnictvem. Byl poslán do zajateckého tábora a potom převezen do královského blázince v Manchesteru (Manchester Royal Lunatic Asylum). Po rozsáhlých psychologických testech byl prohlášen za “duševně chorého” a poslán na roční “léčení”.

Navzdory Goebbelsovu komentáři, že Dönitz byl “velmi chladný a ralistický kalkulátor”25, čas, který Dönitz strávil v blázinci, mohl zanechat duševní šrámy, které by mohly vyplout na povrch, kdyby mu pohrozili opětovným zavřením do blázince. Tento strach a jeho oddanost Třetí říši znamenaly, že neměl jinou volbu než trvat na své představě o kapitulaci, když 1. května 1945 poprvé slyšel o svém nástupnictví po Hitlerově smrti. Dönitz pak oznámil Wehrmachtu: “Budu pokračovat v boji proti Britům a Američanům do té doby, dokud mi budou bránit v boji proti bolševismu.”26

Dönitz, který byl nyní vrchním velitelem nejen velkých námořních sil, ale i Wehrmachtu, působil spojencům další problémy. Jeho prohlášení bylo hrozbou, kterou Západní Spojenci brali velmi vážně; uvědomili si, že mír byl stále velmi nejistý a “bezpodmínečná kapitulace” mohla potřebovat přehodnocení.

Londýnské Timesy, den po Dönitzově prohlášení, vyzývaly k opatrnosti:

“Dönitz může shromáždit síly dostatečně velké, aby mohl působit problémy. Bojový duch námořnictva je pravděpodobně stále vysoký. Strašlivá síla německých ponorek je umístěna na základně v Norsku, kde má nepřítel také 200.000 mužů pozemních sil a několik set letadel. Je tedy pravděpodobné, že Dönitz zamýšlí zřidit si tam stanoviště, spíš než zaplavit Říši, nebo se opevní na jihu a bude hrozit ze severu a jihu. Může poněkud váhat, ale své rozhodnutí změnit nemůže.”27

Ve světle Dönitzova slibu, že bude pokračovat v boji a vzhledem k tomu, že měl pod svým velením obrovské vojenské síly, a vezmeme-li v úvahu obavy Spojenců, mohl být navržen “mír” – mír, jenž by byl zárukou pro všechny strany? Dönitz mohl požadovat poválečnou obnovu Německa a aby nebylo poníženo jako ve Versailles, po Západních Spojencích mohl požadovat, aby bojovali proti rozšiřování bolševismu a o shovívavost od vítězů, včetně očištění jeho osobní válečné minulosti, výměnou za úplnou kapitulaci a poskytnutí neobyčejně citlivých informací. Pouhý týden poté, co Dönitz prohlásil, že bude pokračovat v boji proti bolševismu, nařídil všem německým silám, aby se vzdaly.

Všechna fakta naznačují, že Dönitzova minulost byla zatajena a proti všem důvodům Dönitz stále ještě není historiky hlavního proudu považován za hlavního hráče v nacistickém Německu. Shovívavost byla prokázána jeho velmi nízkým trestem, Západní Spojenci si uvědomili komunistickou hrozbu a Západní Německo povstalo z popela května 1945 a stalo se hnací ekonomickou silou Evropy s mnoha důležitými firmami, které financovaly nacistickou stranu, vytvářejícími obrovské konglomeráty.

Díky tomu, že požadoval jinou než formální německou kapitulaci, a přivedením války v Evropě ke konci, Dönitz pokračoval ve vládě jako prezident Německa po další tři týdny a 23. května 1945 byl uvězněn britskými vojenskými silami.

Dönitz, dvakrát uvězněný Brity a zdráhavý obdivovatel britské námořní tradice (tento obdiv vůbec netlumil jeho nenávist k Británii), byl jedinou osobou, která věděla přesný stav hry, týkající se nacistických ponorek, včetně nového a hrozivého typu XXI. Dönitz byl také jedinou osobou, která věděla, kde byla základna Neuschwabenland a co bylo přivezeno tam a na jiná místa. A s vlastnictvím tak životně důležitých informací nejen pro národní bezpečnost, ale pro bezpečnost celého světa, se Dönitz mohl rozhodnout, jak mnoho nebo málo z nich prozradí; bez ohledu na to, jak jak minimální nebo útržkovité jeho informace byly, jejich hodnota byla neocenitelná.

Dönitz byl impozantní postavou a v raných obdobích války udělal na Hitlera dojem svou oddaností a vizí. Dönitz byl 31. ledna 1943 po právu odměněn, když byl povýšen na post nejvyššího velitele námořnictva. Při jednom ze svých inauguračních proslovů pro vybranou důstojnickou elitu Dönitz prohlásil, že “německá podmořská flotila je hrdá na to, že byla postavena pro Führera, v jiné části světa, zemi Shangri-La, nedobytné pevnosti.”28 To bylo působivé prohlášení, které v jeho důstojnících vzbuzovalo oddanost a hrdost na Hitlera a Kriegsmarine. Dönitzovo prohášení se v nánmořnictvu s gustem rozšířilo, protože všichni, kdo ho slyšeli, v tuto možnost věřili.

Když jsem zkoumal záhady Třetí říše, setkal jsem se ve Východním Německu s člověkem, který sloužil u Kriegsmarine a měl z první ruky zprávy o Neuschwabenlandu. Tvrdil: “Neuschwabenland a Norsko poté, co Evropa byla v troskách, se staly jedinými životaschopnými operačními základnami. Když bylo rozhodnuto, že pro německý národ bude nejlepší kapitulace, ti, kteří mohli, odpluli s konvoji ponorek. Antarktida byla tajná, ale nepřestávaly o ní kolovat pověsti, a pouze pro ty nejoddanější byla přístavem. Většina těch, kdo měli důvěrné informace o Neuschwabenlandu, to neviděla jako konec války, a většina z těch, kdo ano, byla popravena, spáchala sebevraždu nebo byla poslána do ruských gulagů… Jenom ti, kteří byli zajati britskými vojsky, dopadli lépe, ale po výsleších jim bylo zakázáno zmiňovat se o své činnosti za války. Hrozba, že tím poškodí své spolubojovníky z doby války, Němcům zavřela ústa a Spojencům pomohla utajit pravdu.”29

Německý důstojník námořnictva, který podal toto svědectví, byl zajat Rusy a poslán na Sibiř na 15 let; když se vrátil, bylo to do komunistické NDR. Na rozdíl od něho si Dönitz odseděl jenom 10 let a žil ve svobodném Západním Německu. To způsobilo zahořklost tohoto důstojníka, zvláště když se historikové hlavního proudu ani neodvažují psát o nacistickém přístavu v Antarktidě nebo o Dönitzově lásce k národnímu socialismu.

Když Dönitz v roce 1943 mluvil o “zemi Shangri-La”, mluvil pravdu? Dönitz věděl, že svým prohlášením udělá na Hitlera dojem, ale pravdou bylo, že jako ponorková základna byl používán Kerguelen a Neuschwabenland byl dosud v německých plánech. Bohužel většina dokumentů – včetně poznámek k projevům, pamětí a deníků – týkající se plánů na základnu Neuschwabenland byla zničena, zmizela nebo byla uzamčena do archivů a podléhá utajení, každý náznak, že nacisté měli v Antarktidě přístav, je vysmíván nervózními vládami. To znamenalo, že každý, kdo se tímto tématem chtěl zabývat, byl vystaven posměchu a znevažování.

Avšak Dönitzovy projevy zanechaly dost záchytných bodů pro vznik podezření, že celá jedna kapitola 2. světové války byla účelově zatajena. V roce 1944 Dönitz oznámil:

“Německé námořnictvo bude muset v budoucnu splnit velký úkol. Německé námořnictvo zná všechna skrytá místa v oceánech a proto bude velmi snadné odvézt Führera na bezpečné místo, pokud tato nutnost vznikne, kde bude mít příležitost vypracovat své konečné plány.”30

Německé námořnictvo, oddané svému poslání a naplněné odvahou, se hodně plavilo po celém světě. Německé ponorky byly častými návštěvníky východního pobřeží Ameriky, pluly pod arktickým ledem a dokonce až k ústí řeky Mersey v Anglii. Ale jejich nejzajímavějším činem byl objev podmořského tunelu, který vedl přímo skrze Antarktidu a spojoval podmořská jezera, jeskyně, rozsedliny a starověké ledové tunely.

Spojenci vzali Dönitzovo tvrzení vážně, zvláště po Hitlerově záhadné sebevraždě; byli si vědomi, že Antarktida by mohla být “bezpečným místem”, o němž Dönitz mluvil. Britové tam už byli, ale Američané byli donuceni podniknout nějakou akci teprve poté, co Dönitz v roce 1946 učinil prohlášení, údajně během svého soudního procesu v Norimberku, a chvástal se, že je to “neproniknutelná pevnost, oáza jako v ráji uprostřed věčného ledu.”31

Británie, která již tuto “neproniknutelnou pevnost” zkoumala, pomohla Spojeným státům tím, že jim tajně dodala mapy Antarktidy, zatímco veřejně, spolu s Chile, Argentinou a dalšími zeměmi, uplatňujícími nároky (v Antarktidě), vyjadřovala rozhořčení nad zamýšlenou operací Highjump. Britské mapy – podobné norským mapám, které používala Deutsche Antarktische Expedition – nenakreslily celý obraz.

Dönitzova informace dodaná Britům a pravděpodobná destrukce základny Neuschwabenland, způsobená britskými silami, znamenala, že Země královny Maud (Neuschwabenland) nebyla důkladně prozkoumána Američany. Pro toto opominutí neexistuje vysvětlení, přestože o tom mnozí spekulovali. Více než pravděpodobně to bylo proto, že tato oblast byla důkladně prozkoumána v první polovině 20. století, ale člověk se neubrání údivu, že předchozí výpravy Američanům nenechaly nic k objevování. Avšak operace Highjump údajně našla důkazy o dalších základnách – ačkoli, podobně jako britské expedice do Antarktidy, skutečné objevy operace Highjump byly také zatajeny.

Dönitz měl jedinečné vědomosti o Antarktidě, ale byly to jeho vědomosti o německých ponorkových základnách v Norsku a o ponorkách, jež zde byly umístěny, stejně jako spojitost mezi Norskem a Antarktidou, co vrhlo více světla na zapomenutou antarktickou frontu. Ale zatímco důležitost Norska pro Dönitze, Hitlera a Kriegsmarine byla dobře známá, některé skutečné důvody pro počáteční invazi do Norska jsou méně známé a dějiny 2. světové války a antarktické fronty zahalují ještě větším tajemstvím.


Konec 2. části
_____________


About the Author:
James Robert is a civil servant with an agency of the UK Ministry of Defence, as well as a World War II historian and writer. He has travelled extensively throughout North Africa and Europe to investigate mysteries of Britain's secret wars.
With a family from a military background and with German sources giving many so-called "myths" credence, he has set a personal mission to delve deeper into the strange, suppressed, little-known and anomalous activities that were conducted before, during and after the war against Germany. "Britain's Secret War in Antarctica" has been excerpted from his forthcoming book that will document some of his investigations.
James Robert can be contacted by email at james-robert@hotmail.co.uk

Endnotes
9. Christof, Friedrich, Germany's Antarctic Claim: Secret Nazi Polar Expeditions, Samisdat Publishers, Toronto, 1979.
10. Hess's insanity is just one aspect of the Hess mystery, and the numerous references to his insanity are too numerous to catalogue. However, it did not prevent him from standing for trial at Nuremberg.
11. Picknett, L., Prior, S. and Prince, C., Double Standards, Little Brown, 2001.
12. Van Paasen, Pierre, Chicago Times, 1941.
13. Britain, France, the USSR and USA took turns to guard war criminals including Hess in Spandau Prison. Hess's suspicious death occurred, so we are led to believe, because the Russians were going to release him when their turn next came around. See Picknett et al., Double Standards, for more detail.
14. Nuremberg Trials (1945–1946).
15. ibid.
16. ibid.
17. This was reported in the German press on 10 April 1939.
18. Officer Naval Directive, 14 February 1944.
19. Speer, A., Spandau: The Secret Diaries, MacMillan, New York, 1976, p. 81.
20. Hitler's final political testament, 29 April 1945.
21. Wilmot, C., The Struggle For Europe, Wordsworth Editions Ltd, Hertfordshire, 1997, p. 617.
22. ibid.
23. Führer Naval Conference, 8 July 1943.
24. Report sent by Goebbels to Dönitz, 6 March 1945.
25. Wilmot, op. cit.
26. Directive to the Wehrmacht, 1 May 1945, reported in The Times, London, 2 May 1945.
27. The Times (London), 2 May 1945.
28. The National Police Gazette, January 1977.
29. The former Kriegsmarine officer was from Dresden and was interviewed in December 2003. I investigated claims that Hitler and Eva Braun's child had been born there in 1942.
30. Officer Naval Directive, 1944.
31. Nuremberg Trials, 1946.

Zdroj

Překlad: Ladislav Kopecký

Tajná válka Británie v Antarktidě I Tajná válka Británie v Antarktidě III



Časť v seriáli - Tajná válka Británie v Antarktidě
Článok je v sekcií - Spoločnosť, Krajiny a Národy / Zakázané dejiny