Granát od Marenga

Bitva u Marenga, bezvýznamné italské vesnice nedaleko Alessandrie, začala 14. června 1800. Stáli v ní proti sobě dva význační evropští vojevůdci. První z nich měl však přece jenom lepší pověst a platil přes svůj mladý věk za nepřekonatelného vojenského stratéga. Byl to první konzul Francouzské republiky, tehdy ještě prostý generál Napoleon Bonaparte, který už několik let velel prozatím nepřekonané francouzské republikánské armádě. Jeho protivníkem byl generál rakouské císařské armády Michael Benedikt Melas, houževnatý a uvážlivý muž.
Bonapartův strategický plán pro italskou válečnou kampaň v roce 1800 byl nanejvýš odvážný. Počítal s mimořádným fyzickým i psychickým zatížením vojáků při rychlém a nečekaném vpádu do Itálie, zvláště při překračování horských štítů v Peninských a Leponských Alpách. Horské průsmyky, jimiž Bonapartova vojska ve dvou vlnách prošla, se nacházejí ve výši až 3000 metrů, a to ve Svatobernardském a Svatogotthardském sedle. Bonaparte tedy částečně napodobil Hannibala, ovšem přece jen s tím rozdílem, že Hannibal s sebou při vpádu do Říma netáhl přes zasněžené horské vrcholky těžká děla.

Bonapartův generál Moncey přešel přes Svato-gotthardský průsmyk, druhý generál Thurot postupoval se svými vojáky ještě před Monceyem. Sestup z výše 2 500 metrů byl pro obě vojenská uskupení ještě obtížnější než výstup do sedla. Děla klouzala po ledě a občas se zřítila do propasti i s vojáky.
Už odpoledne dne 24. května však smetl Lannesův
francouzský předvoj rakouské podhorské jednotky a lavina Bonapartových vojsk se pak už bez problémů vevalila do Lombardie. Francouzi využili momentu překvapení, zaútočili na nepřipravený rakouský týl a 2. června vpadli do Milána. Překvapení Rakušanů bylo dokonalé.
Dne 14. června však zase nečekaně zaútočili u Marenga Rakušané. Palba z jejich děl ničila Victorovy a Lannesovy sbory. Například francouzská Chambarlhakova divize byla zcela zničena. Okolo desáté hodiny dopolední už nikdo nepochyboval, že bitva záhy skončí naprostou porážkou Francouzů. Také Bonapartova osobní garda se dala pod tlakem dělostřelecké palby na ústup. Déšť kulí a granátů byl příliš hustý na to, aby v něm obstáli ničím nechránění vojáci.
Melas přehlížející bojiště v duchu triumfoval. Co se totiž nepodařilo jeho předchůdcům Alvinczymu, Wurmserovi a arcivévodovi Karlovi, to se zde naprosto nečekaně a přesto jednoznačně podařilo jemu. Za několik hodin rozdrtil dosud nepřemoženého Bonaparta a stal se neomezeným pánem bojiště. Melas vyslal neprodleně několik poslů, aby o jeho vítězství zpravili císaře Františka...
Francouzi ve zmatku ustupovali a kdekdo se už zachraňoval na vlastní pěst, když v tom přijel na zpěněném koni generál Savary a oznámil Bonapartovi, že se blíží posila, jmenovitě šiky divize generála Desaixe.
Desaix se vskutku dostavil v posledním okamžiku a s čerstvými silami napadl překvapená a na podobný zvrat naprosto nepřipravená rakouská vojska. Bonaparte se vzchopil z hluboké deprese poraženého, přeskupil síly a znovu zaútočil na celé bitevní linii. Francouzský generál Kellermann pak s urputnou houževnatostí napadl rakouská křídla, generál Marmont zorganizoval dělostřeleckou palbu a generál Desaix na Rakušany zaútočil v čele dragounů. Nepřátelská kulka ho však zasáhla už po půlhodince přímo do srdce...
O páté hodině odpolední ve zmatku opouštěli bojiště na hlavu poražení Rakušané. Melas se vzápětí psychicky i fyzicky zhroutil a požádal Bonaparta o příměří. Bonapartův prvotní neúspěch se během několika hodin proměnil v neuvěřitelný bitevní triumf, který zaplatilo svým životem 6 000 Rakušanů a 3 000 Francouzů...
V jedné z předcházejích kapitol už jmenovaný vědec dr. T. C. Lethbridge, který v roce 1961 vydal publikaci Přízraky a strašidla, v této světoznámé práci naprosto přesvědčivě prokázal, že si hmotné předměty v „sobě" uchovávají „stopy" událostí, k nimž v jejich blízkosti došlo. Tak se tedy stane, že kámen vystřelený z praku před dvěma tisíci lety na živý terč si za určitých okolností „vzpomene na někdejší hněv prakostřelce" a vyšle o tom zprávu prostřednictvím energetického signálu. Jak? Například tak, když nad ním přidržíme kyvadlo na šňůře, jejíž délka je přesně vymezena. Kámen pak „zodpoví" naše otázky prostřednictvím pohybů kyvadélka.
Ani dva tisíce let tedy nestačí k tomu, aby kámen „zapomněl" na někdejší bitku a zůstal po energetické výzvě kyvadla zcela „netečný" k oné dávno zaváté nelítostné krvavé řeži.
Pokusy s prakovými kameny byly nesčetněkrát opakovány různými osobami. Experimentující osoby pak využívaly i kontrolní soubory kamenů — například oblázků vytažených z moře, které nebyly nijak poznamenány minulými zážitky z bitev, jež se ode-

hrávaly někdy v době bronzové. Experimentátoři však i tyto nepoznamenané kameny vrhali proti zdi a posléze tyto kameny znovu proměřili kyvadlem. Světe, div se! Kameny vytažené z moře, které před několika okamžiky zabubnovaly o zeď, byly podle detekce kyvadla naráz poznamenány „hněvem" házejícího, tedy si v „sobě" uchovaly „stopy" této agresivní události.
Fantastické a neuvěřitelné? Možná ano, pokud ovšem nepřipustíme, že svět, který nás obklopuje, není jen tím, co o něm vypovídají naše nedokonalé smysly.
Doktor Henry Bertrand, psychiatr trávící soukromou dovolenou, se v místech někdejšího krvavého bojiště u Marenga pokusil v červenci 1990 o amatérské kopání na pahorku, který z dálky vypadal tak, jako by předtím plnil funkci uměle nasypané dělostřelecké šance. Bertrand se ve svém intuitivním odhadu nemýlil. Přestože s sebou neměl valné nářadí, potkalo jej podobně jako mnohého archeologického amatéra počáteční štěstí. Sotvaže totiž poněkolikáté zabořil do hlíny skládací lopatku, vyprostil ze zdusané země zrezivělý dělostřelecký granát. Nemohlo být žádných pochyb, byl to granát, jehož zápalný mechanismus, tvořený zápalnicí ze síry a střelného prachu, se za letu od dělového projektilu oddělil, čímž se nebezpečný předmět, normálně šířící po dopadu a explozi smrt a zkázu, proměnil jen v kus mrtvého kovu, který neexplodoval, ale pouze se zaryl do země, kde byl nepřetržitě skryt málem dvě stě let.
Dr. Bertrand místo svého nálezu pečlivě zasypal a strčil nalezený granát do připraveného vaku. Odvezl jej domů, vysypal z něho hlínu i zjevné zbytky střelného prachu, očistil jej ocelovým kartáčem od největšího povlaku rzi a poté jej postavil na čelné místo ve své vyřezávané knihovně, která byla umístěna na vyvýšeném stupínku v luxusně vybavené ordinaci. Opravdu skvělý suvenýr z dovolené, který mu později mnozí jeho kolegové z duše záviděli...
Bertrand se přitom o historii zajímal jen velice okrajově a vlastně ani nevěděl, kdo s Bonapartem u Marenga bojoval a o co v bitvě vlastně šlo. Vůbec nic už netušil o rakouské nadvládě v Lombardii a nikdy neslyšel jméno generála Melase. Byl si jist jen tím, že se této bitvy zúčastnil císař Napoleon, což byl ovšem značný omyl, protože vítězný generál byl v této době ještě „pouhým" prvním konzulem a titul císaře si udělil sám až o několik let později...
Sotvaže dr. Bertrand začal 1. září opět pracovat, vstoupil do jeho ordinace pacient a vlastně také trochu přítel, pan Etienne Constant. Byl to senzibil trpící občasnými mrákotnými stavy. Prognóza pro jeho vyléčení nebyla nijak valná, protože šlo o zřejmě nenapravitelnou organicitu, nicméně dr. Bertrand se tímto svým protekčním pacientem přesto rád zabýval, neboť Constant dokázal z předmětů, které u dr. Bertranda zanechali jeho pacienti, „diagnostikovat" jejich anamnézy, vlastnosti, a dokonce i fáze nemoci, v níž se právě nacházeli. Když například v dubnu onoho roku uviděl z úřední obálky vyčuhovat plnicí pero, které v ordinaci zapomněl nemocný podnikatel, Constant hleděl na tento předmět jako fascinován, než si vyprosil svolení, aby mohl vzít skvělého, silně pozlaceného Parkera do rukou.
„Majitel tohoto pera má schizofrenii a věnuje se podnikání ve stavebnictví," prohlásil Constant naprosto šokovanému Bertrandovi, protože to vše byla naprostá pravda. „Když mu bylo třináct, miloval

zcela neplatonicky svou vlastní matku a nesmírně ho vzrušovalo, když ji mohl pozorovat nahou při koupeli. Jenže s touto svou nezvyklou vilností se vám ještě nesvěřil, že?"
„Ne," připustil Bertrand, „zatím se mi o tom nezmínil..."
„Ani to neudělá," zasmál se Constant, „je to jeho příliš slabé místo. Ani já bych vám nic podobného neřekl..."
„A co ještě víte?"
„Žárlil na svého otce, což je v psychiatrii zřejmě běžný jev, jenže on svého otce chtěl zabít a jednou se o to dokonce pokusil. Nasypal mu do jídla otrušík. Jenže otec se naštěstí předtím najedl v restauraci, takže jed skončil v kuchyňském škopku..."
„A to vše jste poznal z letmého držení tohoto pera?" žasl dr. Bertrand.
„Na všech předmětech ulpívají nesmazatelné stopy," vysvětloval Constant. „Proto vdovy nerady vyhazují oblíbené předměty svých nebohých manželů. Podvědomě cítí, že je tyto předměty oslovují společnou a tudíž šťastnou minulostí. A staří lidé vůbec neradi vyhazují cokoli, protože všechny staré předměty v sobě obsahují mnohé .vzpomínky' a stopy po milovaných osobách. A jsou-li lidé citliví, třebas i méně než já, mohou ve své mysli vyvolávat obrazy, v nichž se kdysi ocitali majitelé společně s těmito předměty..."
Sotva Constant vstoupil onoho památného 1. září do Bertrandovy ordinace, pohlédl jako omámen na předmět, který tu při jeho poslední květnové návštěvě rozhodně nebyl, a vykřikl vzrušeně: „Marengo, červen 1800!"
Dr. Bertrand vytřeštil oči, vždyť o svém suvenýru prozatím neřekl živé duši, protože se v hloubi duše styděl za to, že se v cizí zemi dopustil archeologické loupeže, což byl podle italských zákonů závažný trestný čin, jenž by případně nemusel zůstat nepotrestán.
„Vy se, pane, zajímáte o historii?" překonal Bertrand svůj šok banální otázkou.
„Ale kdež," odvětil překvapený Constant, „nevím o ní vůbec nic, ale tento předmět přímo srší zajímavými informacemi. Je nabit minulostí málem jako historická encyklopedie. Přímo útočí na moje nadvědomí, tedy na onen prostor nitra, který máme všichni společný. Na ono místo, jež neexistuje v čase..."
Dr. Bertrand nevěřícně civěl na svého vysoce senzibílního přítele. Constant popadl plášť rezivého granátu do obou dlaní, poté usedl do křesla, zavřel oči a hladil zrezivělý předmět s takovou něhou, jako by se s granátem mazlil.
Po několika okamžicích pak promluvil s nezvyklou naléhavostí a citem, jako by hovořil nikoli o rezavém náboji, ale například o milovaném psu či oblíbené kočce:
„Je to málem dvě stě let starý rakouský granát. Dělostřelec, který ho strčil do hlavně děla, se jmenoval Hans. Vidím ho před sebou stejně dobře jako nyní vás, pane doktore. Má blonďaté vlasy a je to kluk od krav, odvedený na vojnu proti své vůli. Měl děvče, které mu bylo během tažení do Lombardie nevěrné. Mohu vidět i ji, jak se válí v posečené trávě s jakýmsi rakouským hulánem. Ne, v této bitvě Hans nepadl, svůj život skončil až o třicet let později kdesi u městečka Ulmu, kam ze vzdoru a nešťastné lásky odešel. Miřič toho děla se jmenoval Fridrich a pocházel z řemeslnické rodiny kdesi z Korutan. Ten však po výstřelu žil už jen asi půl hodiny.

Kulka z francouzské muškety mu totiž roztříštila krční obratle, takže zemřel za strašlivých bolestí. Bylo to 14. června léta Páně 1800. Ale nyní k osudu samotného granátu. Dělostřelci jej odpálili a vzápětí pocítili zklamání, že na druhé straně bojiště nevy-buchl. Roznětka se totiž během letu vytrhla a vypadla. Granát přeletěl nad bitevní linií. Vidím jej během tohoto letu, jako bych na kouli seděl po způsobu barona Prášila. Strašlivá jatka. Padají mrtví a ranění. Vidím i scenerii bitvy v celé šíři. Je už odpoledne, ale slunce je dosud velice vysoko. Tento kus kovu má paměť jako vy nebo já. Vidím před sebou urputné tváře vojáků. Sleduji zápas muže proti muži, vidím pestrobarevné uniformy. Zraněné koně a umírající saniťáky. Cítím dým z palebných řad mušketýrů, slyším jekot rakouských polnic velících k ústupu, pozoruji cval ordonancí, prohlížím si vzrušené obličeje důstojníků obou bojujících stran. Bože, jak jen se lidé mohou takto nenávidět? Proč se takhle masakrují? Snad jen kvůli tomu, aby vstoupili do dějin? Ale kdež. Prostě se dostali do situace, která se nedá změnit. Je ji třeba nechat, aby sama skončila a uzavřela jednu kapitolu událostí, jež se posléze označují jako dějiny. Utéci z této pekelné vřavy nelze. Není totiž kam, protože odevšad se valí kouř, všude vybuchují šrapnely a hvízdají kulky. Všichni fatálně spoléhají na to, že se snad právě jim nic nestane, vyváznou, dostanou se domů a ve stáří budou svoje vnuky a pravnuky krmit historkami o tom, jak statečně umírali ti ostatní. Vřava houstne, bojiště zcela zahaluje dým z děl. Let granátu trvá dvě tři vteřiny. Důstojníci jsou rozrušeni, ani oni si už nejsou jisti vítězstvím. Což to jde, aby si kdokoli mohl být jist svým vlastním osudem?"
Constantův popis skončil. Vizionář odložil granát
a vyčerpaně vstal. Podle jeho názoru byl granát nabit informacemi spolehlivějšími než leckterá historická kniha...
O několik měsíců později měřil jeden proslulý pařížský senzibil granát dr. Bertranda kyvadlem a jeho písemný verdikt vyzněl obdobně jako závěr Constantův:
Předmět na sobě nese stopy nesmírné bitevní vřavy, jíš padly za obět tisícovky lidských životů...

Z knihy Omyly bohů od Alana Cartera



Článok je v sekcií - Spoločnosť, Krajiny a Národy / Zakázané dejiny