Neklidní mrtví

Vše nasvědčovalo tomu, že půjde o obvyklý pohřební obřad, jenže osud vše zařídil jinak a přichystal účastníkům pohřbu ctihodného Thomase Chase pořádné překvapení. Vše se událo jednoho horkého letního dne roku 1812 na Barbadosu. Zesnulý zde zastával několik méně významných funkcí, soukromě se pak zabýval námořním obchodem a dovážel na Barbados levné americké výrobky. Ctihodný Thomas Chase neshromáždil pohádkové bohatství, ale byl rozhodně natolik zámožný a vlivný, aby se jeho poslední cesty zúčastnilo i několik prominentních státních úředníků, hrajících významné role na málo významném ostrově. Z místního katolického hřbitova byl překrásný výhled na Barbadoský záliv. A právě zde si Chase vystavěl hrobku z mohutných kamenů, z větší části v podzemí, kde už leželo několik členů jeho rodiny. Tady měl být po obvyklých bohoslužbách uložen i on sám. Zádušní mše se konaly v přilehlém kostele a sloužil je reverend Thomas H. Onderson. Chase byl čtvrtým nebožtíkem, který měl spočinout v hrobce

Ležela zde už Thomasina Goddardová, od 31.7. 1807, dále zde spočívala Mary Ann Chaseová, mladší dcera Thomase Chase, která zemřela 22.2. 1808, a konečně starší dcera právě zesnulého, Dorcas Chaseová, pochovaná 6.7. 1812. Na třech předchozích pohřbech se nestalo nic zvláštního, těla byla podle zvyklostí uložena v rakvích do nitra hrobky, vždy po odtažení těžké náhrobní desky.Desku sňali také 9.8. 1812, aby rakev se zesnulým mohli vnést dovnitř.O průběhu pohřbu se uchovalo svědectví reverenda Ondersona. Reverend zapsal, že černoši odmítali snést tělesné pozůstatky Thomase Chase po pěti schůdkách, vedoucích do nitra hrobky. Museli být dlouho přemlouváni, než konečně ustali se svou neoblomností a popadli rakev. Měli instinktivní strach.

Když Onderson a další pohřební hosté sestoupili dolů, spatřili ke své hrůze, že rakve Mary Ann a Dorcas Chaseových nejsou na místech, kde byly při posledním červencovém pohřbu. Rakev maličké Mary Ann ležela asi šest stop od místa, kde byla původně umístěna, navíc byla obrácena čelem proti zdi.Po počátečním zděšení a nastalém zmatku byly rakve prvních tří uživatelů hrobky srovnány. Poté k nim černošští nosiči přidali i schránku s ostatky pana Chase. Dopravit rakev dovnitř nabylo snadné, protože mrtvý měl robustní postavu a navíc jeho rakev zhotovili z olova. Žádný div, že ji muselo nést osm siláků. Barbadoské úřady byly pochopitelně znepokojeny nevysvětlitelným přesunem rakví. Pokoušel se nějaký ničema vloupat do hrobky, aby okradl mrtvé? Církevní činovníci společně se státními úředníky započali s výslechy zaměstnanců hřbitova. Bezvýsledně. Pro teorii loupeže navíc nesvědčil jediný fakt. Rakvemi bylo sice pohnuto, jenže se je nikdo nepokoušel otevřít. Vyšetřovatelé udělili zaměstnancům hřbitova přísnou důtku a poslali je zpátky do práce.

Úřady rozestavili okolo hřbitova stráže, které kontrolovaly dvakrát denně pečetě na náhrobní desce hrobky Chaseových. Nic pozoruhodného se však nestalo ani u hrobky Chaseových, ani u jiných hrobů.O čtyři léta později se před hrobkou Chaseových shromáždili znovu smuteční hosté, tentokrát však i se státními a církevními úředníky. Stalo se tak u příležitosti pohřbu chlapečka Samuela Brewstera Amese. Po zádušní mši se delegace úředníků odebrala k hrobce, opatřené pečetěmi. Těžká náhrobní deska byla odsunuta a prohlédnuta, nenesla však žádné stopy po násilí, což se ovšem čekalo, vždyť hrobka byla čtyři roky pod neustálou kontrolou. Uvnitř hrobky však čekalo na úředníky opět překvapení. Čtyři rakve ležely uvnitř zpřeházené a různě pootočené. Všechny ty záhadné a nepochopitelné přesuny se uskutečňovaly v maličkém prostoru 6 x 12 stop. Nejvíce změnila pozici olověná rakev Thomase Chase, ležela napříč a otočila se tedy okolo osy o 90 stupňů. Beze změny zůstaly jen rakev paní Goddardové, první nájemnice a uživatelky podzemního domu. Zřízenci uložili rakve do původní polohy, náhrobní deska byla vrácena na místo a opatřena pečetěmi za přítomnosti mnoha svědků. Strážní dostali instrukce zastřelit každého, kdo by se k hrobce přiblížil bez požehnání úředních míst.

Záhadná událost na barbadoském hřbitově zapůsobila jako bomba, mezi obyvateli zavládlo zděšení, úřední místa znejistěla. Znepokojení ještě vzrostlo, když po dalších dvou měsících pohřbívali do hrobky osobně Samuela Rrewstera. Navzdory předchozím bezpečnostním opatřením spatřili úředníci v nitru hrobky znovu zpřeházené rakve. Znovu je tedy je tedy nechali srovnat do původní pozice a náhrobní deska byla důkladně přibetonována.Následujícího roku se ujal funkce guvernéra Barbadosu maršál lord Combermere, v bitvách zocelený válečník, který nemohl uvěřit svědectvím o pohyblivých rakvích. Žvanění a nesmysly!

A pokud se rakve opravdu hýbaly, guvernér lord Combermere si byl jist, že záhadě určitě přijde na kloub. Celý život věřil pouze tomu, co spatřil na vlastní oči. Nový guvernér si nechal zavolat reverenda Ondersona a další svědky a osobně je všechny vyslechl. Zdálo se pak zcela přirozené, že se guvernér Barbadosu lord Combermere osobně účastnil pohřbu Thomasiny Clarkové, který se konal 17.7. 1819. Nebožka sice nepatřila k nejbohatším ani politicky činným osobnostem, ale guvernéra tato dáma přesto zajímala, takže ji poctil svou účastí na pohřbu. Měla být totiž uložena do hrobky Chaseů. Pro guvernéra a jeho družinu se stal vstup do hrobky fantastickým zážitkem - šest rakví se zde válelo zcela neuspořádaně. Tentokrát ležela odhozena stranou i rakev první nájemnice hrobky, paní Goddardové, navíc byla zcela rozbita na kusy. Jediná byla totiž zhotovena ze dřeva, na rozdíl od ostatních schránek, takže neodolala silám, které s ní nepochopitelně manipulovaly.Guvernér nařídil svému tajemníkovi, aby pořídil situační nákres rakví v polohách, v jakých byly nalezeny. Sedmá rakev Thomasiny Clarkové byla umístěna do regálu nad rakev Samuela Brewstera, Guvernér nařídil důkladné proklepání a prozkoumání útrob hrobky, aby se zjistilo, zda do ní nevede tajný vchod z podzemí. Na nic podezřelého se nepřišlo. Potom rozkázal, aby podlahu hrobky posypali jemným bílým pískem a pečlivě jej rozhrnuli a uhladili. Zřízenci poprášili schody vedoucí do hrobky lehoučkým popelem ze spáleného dřeva. Těžkou náhrobní desku přibetonovali.

Guvernér a jeho společníci nakonec otiskli do betonových výplní svoje pečeti, aby měli naprostou jistotu, že hrobka zůstane nedotčena.Funkční období guvernéra Barbadosu lorda Combermera končilo závěrem roku 1820. Než se odhodlal opustit ostrov a vrátit se na penzi domů, chtěl guvernér vyvrátit ony pověsti a nesmysly, týkající se záhadné hrobky Chaseových. Navzdory protestům církevních činovníků ji nařídil guvernér otevřít 18.4. 1820. Kontrola pečetí dopadla dobře, všechny zůstaly neporušeny. Náhrobní kámen byl opatrně odsekán z betonového lůžka a poté odtažen. Guvernér se osobně ujistil, že lehoučký popel ze sáleného dřeva leží beze změny na schodech hrobky. Nikde ale ani náznak po násilném vniknutí. Když však vešla guvernérova suita do podzemního prostoru, zírala s otevřenými ústy. Rakve byly opět zpřeházeny jedna přes druhou. Pouze plátěný vak s ostatky paní Goddardové stál v koutě, kde jej zanechali před několika měsíci.

Záhada nad záhadu: rakve se přemístili tak, že hlavy nebožtíků směřovaly k východu z hrobky! Hádanka to byla o to tajemnější, že guvernér a jeho společníci museli rakve vynést ven, tam je otočit, aby hlavy nebožtíků směřovaly ke zdi hrobky, a teprve pak je znovu uložit dovnitř. Prostor hrobky neskýtal totiž svým rozměrem možnost obrátit těžké rakve uvnitř! Lord Combermere opustil Barbados koncem roku 1820 a ve svých memoárech později důkladně popsal nevysvětlitelnou záhadu s pohybujícími se rakvemi. Pozůstalí po Chaseových si poté řekli, že čeho je moc, toho je příliš, a přemístili svoje mrtvé na jiný hřbitov, kde konečně nalezli více klidu. Původní hřbitovní kostel byl zničen hurikánem v roce 1831, obnovenou stavbu pak zhltl požár v roce 1935. Hrobka Chaseových stojí na hřbitově dodnes, aniž by ji od vyklizení v roce 1821 někdo používal. Zdi hrobky jsou však poničeny rukama vandalů. Jeden z nich označil hrob adekvátním znamením v podobě důkladného otazníku.

Tajemné události, podobné záhadám hrobky Chaseových, se udály na Barbadosu i ve dvacátém století. Dne 24.8. 1943 se shromáždili svobodní zednáři u hrobky sira Evana Macregora, který zde byl pohřben v roce 1841. Zednáři se ovšem vůbec nezajímali o sira Evana, ale o Alexandra Irvina, hlavu svobodných zednářů na Barbadosu, který zde byl pohřben ještě před sirem Evanem. Dříve než zednáři hrobku otevřeli, zúčastnili se v kostele mše za duši zemřelého.Podobně jako hrobka Chaseových byla i tato hrobka z větší části v podzemí. Vystavěli ji bytelně z kamenů a dobře pálených cihel, důkladně spojených betonovou maltou. Dovnitř vedlo šest schůdků, hrobku chránil železný plot a zapečetěná brána. Když svobodní zednáři nechali odtáhnout těžkou náhrobní desku, zjistili, že vchod do hrobky je zazděný. Zedníci rozebírající cihly byli nabádáni k opatrnosti, aby nepoškodili kovový předmět, který všichni viděli skrze rozebíranou stěnu. Zedníci pracovali opatrně, ale rychle, takže už za chvíli bylo zřejmé, že onen kovový předmět je jisto jistě rakev v olověném pouzdře, vystrčená čelní stranou přímo k zazděným dveřím.

Svobodní zednáři tu stáli v naprostém ohromení. Jak se mohla těžká olověná rakev s pozůstatky sira Evana MacGregora dostat z výklenku na straně hrobky, otočit se o sto osmdesát stupňů a dostat se až přímo k zazděným dveřím? Kdo nebo co dokázalo s rakví pohnout, když hrobku zazdili a učinili ji zcela nepřístupnou už před více jak sto lety? A kdo způsobil vznik tří malých otvorů ve víku olověné rakve? Svobodní zednáři shledali všechny uvedené okolno sti za velmi podivuhodné a nepochopitelné, ještě více se však divili později, když zjistili, že v hrobce sira Evana není ani stopa po rakvi s pozůstatky Alexandra Irvina, která zde prokazatelně spočívala v době Evanova pohřbu. Zmateni, s prázdýma rukama, uzavřeli hrobku, z níž zmizela rakev s pozůstatky bývalého zednářského mága, a poté odešli ze hřbitova s úvahami o nevysvětlitelném zmizení svého drahého nebožtíka.

2. záhada
Barbados však nebyl jediným místem na světě, kde se udály případy podobného druhu. Je známa například aféra z Anglie, týkající se hrobky francouzské rodiny, zbudované v kostelní zahradě ve Stantonu. Církevní kronika stvrzuje, že po jejím otevření v roce 1775 byly rakve nalezeny zpřeházené. Nejtěžší olověná rakev stála dokonce až na čtvrtém schodě vchodu do hrobky. Nazpět ji muselo nést osm silných mužů. I tato hrobka byla důkladně uzamčena, zapečetěna a zazděna, zjevně se do ní nikdo nevloupal, a přesto v ní rakve doslova tančily.Ostrov Oesel v Baltickém moři je malý, ale vítr jej tvrdě bičuje. Tento ostrov proslul ze dvou důvodů. Prvním je produkce chutné whisky, druhým dosud nerozřešená záhada arensburských hrobů. Arensburg je jediným městem na ostrově. I zde bývalo zvykem, že si bohaté rodiny stavěli bytelné a okázalé rodinné hrobky, nad nimiž navíc budovaly malé soukromé kaple, kde se konávalo poslední rozloučení s mrtvými. Jedna z těchto kaplí, která tu stojí dodnes a je z dálky dobře viditelná, patří rodině Buxhoewdenových a stala se už před drahnou dobou místem dosud nevysvětlitelných událostí.Americký velvyslanec v Neapoli Robert Dale Owen zaznamenal zprávu o záhadné události, o níž se dozvěděl od barona de Guldenstubbé, jehož rodiny se tato událost přímo týkala. Písemné svědectví velvyslance se zachovalo dodnes.

Dne 22.6. 1844 odešla žena krejčího Dalmanna na hřbitov, aby navštívila hrob své matky. S sebou vzala dvě malé děti, které usadila na kárku taženou koníkem. U hřbitova zastavila přímo před kapličkou Buxhoewdenových. Když se po několika minutách vrátila od matčina hrobu, vypozorovala, že koník je velice neklidný a přestrašený. Nedokázala zvíře ovládnout, a tak doběhla pro veterináře, který použil tehdy obvyklý prostředek - pustil koníkovi žilou.Poté se paní Dalmannová vydala k baronu de Guldenstubbé, jehož zámek stál nedaleko Arensburgu. Baron se choval zdvořile, ale nijak ho nedojala příhoda o starém přestrašeném koni. Příští neděli si několik občanů uvázalo svoje koně nedaleko Buxhoewdenovy kapličky a zúčastnilo se bohoslužeb. Když se vrátili, nalezli svoje zvířata v krajně vystrašeném stavu. Ještě o několik dnů později vypověděli někteří vesničané, že když míjeli ono místo, zaslechli burácivé zvuky, vycházející z podzemní hrobky Buxhoewdenových. Domácí zvířata vedená kolem se chovala stejně vyděšeně jako koník paní Dalmannové. Na uvedeném místě se dělo něco neobvyklého a nepochopitelného, o čemž byla zpravena i úřední místa. Jenže o co vlastně mohlo jít?

Neustálé dohady vnášely nejistotu mezi občany, a tak bylo rozhodnuto o provedení úředního šetření, aby se záhada vyjasnila a případ tajemných zvuků a nevysvětlitelného zvířecího strachu mohl být uzavřen. Rodina Buxhoewdenových se úřednímu šetření zprvu houževnatě bránila, protože nechtěla, aby se před svými nepřáteli zesměšnila. Dříve než rodinná rada dala úředníkům souhlas k pátrání, navštívilo několik členů rodiny inkriminované místo, aby se na vlastní oči přesvědčili, zda je uvnitř hrobky vše v pořádku. Otevřeli hrobku a užasli. Rakve byly nakupeny uprostřed hrobky. Navštěvníci rakve popadli a vložili je zpět do postraních kovových regálů, kde původně spočívaly. Poté zamkli vstup do hrobky a zámky opatřili olověnými pečetěmi s rodinnými znaky. O dění v následujících dnech se žádné zprávy nedochovaly. Teprve třetí červencovou neděli je zaznamenáno svědectví o hromovém rachotu, přicházejícím z nitra hrobky. Jedenáct koní cloumalo poděšeně svými udidly, zatímco jejich majitelé se v Buxhoewdenově kapli účastnili bohoslužeb.

Svědci vypověděli, že se zvířata plašila a cloumala sebou bez zjevného důvodu a každý kůň se snažil vyvléci ze své ohlávky. Nastal poprask. Šest koní se s velkým úsilím podařilo zklidnit, zbývající byli podrobeni obvyklé proceduře - veterinář jim pustil žilou. Tři z takto ošetřených zvířat pošla, není však známo, zda uhynutí nastalo v důsledku děsu, nebo na následky puštění žilou. Občané, kteří o svoje koně přišli, uplatňovali nárok na náhradu škody u konzistoře, tedy u církevního soudu, který se konával pravidelně v Arensburgu. Konzistoř si s těmito žalobami nevěděla rady, takže chytře vyčkávala v naději, že vše vyřeší blízká budoucnost.Jeden z členů rodiny Buxhoewdenových v tomto čase zemřel. Po zádušní bohoslužbě se několik pozůstalych rozhodlo prozkoumat hrobku pod podlahou kaple. Zjistili, že všechny rakve jsou opět nakupeny uprostřed. S velikým úsilím je zvedli a vrátili do masivních kovových polic. Poté uzamkli dveře a patřili je zvlášť důkladnými a důmyslnými pečetěmi.Od úst k ústům se šířili zprávy o tajemných událostech v rodinné hrobce Buxhoewdenových. Povídačky se rozrostly do tak obludných a pro církev nebezpečných rozměrů, že konzistoř nakvap jednala o tomto případu.

Doporučila zřízení komise a ta započala okamžitě s vyšetřováním. Rodina Buxhoewdenových však trvala na svém názoru, že události v hrobce jsou dílem jejich nepřátel, kteří se je snaží znemožnit před veřejností. Pod tlakem církve a faktů nakonec někteří příslušníci rodiny svůj názor poněkud změnili a dali souhlas k vyšetřování. Cožpak sami nepřenesli rakve do regálů a nezapečetili dveře? Vyšetřování mohlo být zahájeno i pod záminkou, že někdo neznámý rušil klid nebožtíků. Stačilo začít zkoumat, kdo a jak vnikl do hrobky.Baron se Guldenstubbé, prezident konzistoře, navštívil tajemnou hrobku s dvěma členy rodiny Buxhoewdenových. Pečetě byly neporušeny, ale rakve stály nakupeny jako předtím uprostřed hrobky. Komise nechala rakve znovu uložit do postraních regálů a opět důkladně zapečetila dveře. Události v hrobce se vymykaly zdravému rozumu, proto bylo třeba stůj co stůj záhadu objasnit a upokojit veřejné mínění. Komise začala neprodleně pracovat ve složení: baron de Guldnstubbé, biskup, doktor Luce, dva členové konzistoře, starosta a několik další místních představitelů, jejichž úkolem bylo zapsat všechny pozorované jevy, takže se nám do dneška zachoval důkladný spisový materiál.

Komise prověřila neporušenost pečetí, rozlomila je a pak už se jen divila. Rakve byly opět na jedné hromadě uprostřed hrobky, na svých místech zůstaly pouze rakve babičky a jejích dvou vnoučat. Komise prověřovala, zda není možné vniknout do hrobky jiným způsobem než dveřmi. Tuto možnost po důkladné prověrce okolí vyloučila. Během několika týdnů došlo několikrát k přeskupení rakví. Měli to snad na svědomí lupiči? Jenže ani jedna rakev nenesla stopy po násilném otevření. Komise dvě schránky otevřela a zjistila, že mrtví ani jejich šperky nejsou nedotčeni. Motiv loupeže tedy nepřicházel v úvahu. Existence tajného tunelu do krypty musela být rovněž zcela vyloučena, okolo hrobky byly totiž vykopány sondy a žádná z nich nenarazila na podzemní tunel. Zmatení hodnostáři se nakonec shodli na tom, že dovnitř lze vstoupit jedině dveřmi a žádným jiným způsobem. Komise nařídila posypat podlahu hrobky dřevěným popelem. Ten byl rozhozen i na schody vedoucí z krypty do kaple. Městská stráž potom držela u hrobky hlídku nepřetržitě sedmdesát dvě hodiny a odháněla všechny kolemjdoucí, kteří se chtěli byť jen na dálku přiblížit.Po třech dnech se na místo dostavila opět celá komise. Na dveřích kaple i hrobky visely neporučené pečetě, popel zůstal netknutý. A rakve? Opět byly zpřeházené. Některé navíc stály opřeny o zeď, takže mrtví vlastně ve svých rakvích stáli na chodidlech. Pouze rakve babičky a dvou dětí zůstaly na svých místech.Komise znovu usoudila, že vloupání do hrobky je zcela vyloučeno, stejně jako neexistuje možnost vstupu jiným způsobem než dveřmi. Tím vlastně skončila svou práci. Poté byly rakve vyzvednuty a uloženy na jiném místě. Podobně jako na Barbadosu to byl jediný způsob, jak přinést klid neklidným mrtvým.

Prevzaté z Adoshkúv web




Článok je v sekcií - Záhady a Paranormálne javy / Nezaradené