« Joshua Tree National Park - Kalifornia, USAChystaná kampaň o "hrozbe z kozmu" bude lživá »

Teď už to víme: nejsme odtud!

Představte si ten otřes. Vyrostete v milující rodině s lidmi, jimž říkáte „mámo“ a „táto“, a pak se najednou dozvíte, že jste vlastně adoptovaní! Podobná situace nastala, když vědci oznámili, že Slunce, Měsíc, naše planeta a její sourozenci, se nezrodilo v důvěrně známém seskupení hvězd galaxie známé jako Mléčná dráha, ale že ve skutečnosti náležíme k jinému seskupení s cize znějícím jménem: do trpasličí galaxie Sagittarius (Střelec)! Jak je to možné? Za použití objemného balíku dat ze souhrnného průzkumu oblohy Two - Micron All Sky Survey (2MASS), rozsáhlého výzkumného programu průzkumu celé oblohy v infračerveném spektru, provedeného Massachusettskou univerzitou, získali astronomové odpovědi na mnohé otázky, které bezradné vědce sužovaly po desetiletí. Ukazuje se, že naše Mléčná dráha v rámci jakéhosi „galaktického kanibalismu“ konzumuje jednoho ze svých sousedů. Studie publikovaná v Astrophysical Journal je první, která zmapovala plný rozměr galaxie Sagittarius a v živém obrazovém detailu ukazuje závoj jejích trosek a jejich průnik Mléčnou dráhou. Galaxie Sagittaria má 10 000 krát menší hmotu než Mléčná dráha, a proto jí byla roztrhána na kusy, rozptýlena a nakonec bude zcela pohlcena. Zatím poslední infračervený digitální průzkum celé oblohy probíhal v roce 2003. Týmy z Virginské a Massachusettské univerzity použily superpočítač k roztřídění půl miliardy hvězd a vytvoření novej astronomickej mapy.

„Je zřetelné, kdo je v této interakci násilníkem,“ řekl Steven Majewski, profesor astronomie na Virginské univerzitě, který je hlavním autorem práce prezentující získané výsledky.

„Kdybychom mohli vidět v infračerveném spektru, bylo by pro nás nitro Sagittaria markantním zjevem, rozmáchlým přes celou oblohu,“ říká Majewski a dodává: „Jenže při lidských vizuálních schopnostech, zůstává skryto mezi nespočetnými hvězdami a oblastmi s prachem. Přes své ohromné rozpětí nám systém Sagittaria zůstával dlouho skryt.“

Dnes už to neplatí. K zhotovení zatím nejdokonalejších infračervených map astronomové odfiltrovali milióny hvězd v popředí a soustředili se na typ hvězd nazvaných „M-gigant“. Tyto velké, infračerveně jasně zářící hvězdy jsou početné v galaxii Sagittaria, zato ve vnější Mléčné dráze se vyskytují jen vzácně. Infračervená 2MASS mapa obřích hvězd typu M, analyzovaná Majewskim a jeho spolupracovníky, je první, která nabízí dokonalý pohled na pohlcování hvězd galaxie Sagittarius, která je nyní ovinutá jako špageta kolem Mléčné dráhy. Před touto prací odhalili astronomové z roztrhané trpasličí galaxie jen pár roztroušených kousků. Existence Sagittaria nebyla známa až do roku 1994, kdy „srdce“ této nejbližší satelitní galaxie Mléčné dráhy objevil britský astronomický tým.

Skutečnost, že Mléčná dráha je na obloze v šikmém úhlu astronomy vždy mátla. Kdybychom k ní patřili měli bychom být orientováni k její ekliptice, s planetami uspořádanými okolo našeho Slunce v téměř stejném úhlu, jako má naše Slunce vůči rovině Mléčné dráhy. Výzkumník Matthew Perkins Erwin byl prvním kdo vyslovil podezření, že tento zvláštní úhel nejspíš naznačuje, že naše Slunce ovlivňuje nějaký další systém. Díky údajům získaným Two - Micron All Sky Survey dnes už víme, co to je.

Ve skutečnosti náležíme do trpasličí galaxie Sagittaria

„Z půlmiliardového seznamu kosmických objektů jsme prověřili několik tisíc zajímavých hvězd,“ vysvětluje spoluautor studie Michael Skrutskie, profesor astronomie na Virginské univerzitě a vedoucí výzkumného týmu projektu 2MASS. „Po vyladění našich map oblohy na ´správný´ druh hvězd se nám systém Sagittaria vynořil přímo před očima.“

Jsme z jiného světa, který se momentálně sjednocuje s Mléčnou dráhou, jež ve skutečnosti není naší rodičovskou galaxií.

Tajemství proč je Mléčná dráha na noční obloze vždy stranou nebylo až dosud odhaleno.

„Teprve první úplná hvězdná mapa Sagittaria ukazuje jeho rozsáhlou interakci s Mléčnou dráhou,“ řekl Majewski. „Jak hvězdy, tak i hvězdokupy, které jsou nyní ve vnějších oblastech Mléčné dráhy, byly ´uloupeny´ ze Sagittaria; gravitační síly Mléčné dráhy je prostě postupně ostrouhávaly z jejího trpasličího společníka. Tento živý příklad ukazuje, že Mléčná dráha v důsledku požírání menších sousedů stále roste.“

Nová mapa M-gigantů líčí 2 miliardy let trvající vykotlávání Sagittaria Mléčnou dráhou a naznačuje, že Sagittarius je v kritické fázi, která je vlastně jakýmsi tancem smrti.

„Po pomalém, ale nepřetržitém nahlodávání Mléčnou dráhou, je Sagittarius natolik okleštěn, že se sám o sobě nemůže dlouho udržet,“ říká další z členů vědeckého týmu 2MASS a spoluautor studie Martin Weinberg z Massachusetské univerzity. „To, co zde pozorujeme, je Sagittarius na samém konci existence ve formě intaktního systému.“

Znamená to, že jsme svědky jedinečných okamžiků v životě „naší“ galaxie?

Ano i ne

„Astronomové se vždy, pokud je to možné, přiklánějí k principu, že nejsme v žádné mimořádné době ani na nějakém výjimečném místě ve vesmíru,“ říká Majewski. „Mléčná dráha má za sebou historii vývoje trvajícího více než 14 miliard let. Je nepravděpodobné, že bychom zachytili v astronomickém měřítku tak krátkou událost, jakou je zánik Sagittaria. Z toho dovozujeme, že k podobným událostem musí v životě velké spirální galaxie jakou je Mléčná dráha docházet běžně. V minulosti nepochybně pohltila už několik trpasličích galaxií.“

Majewskeho a jeho kolegy ovšem na druhou stranu překvapila relativní blízkost Země k části trosek Sagittaria. „Naše sluneční soustava kříží dráhu pozůstatků Sagittaria jen po několik málo procent z 240 miliónů let dlouhého oběhu okolo centra Mléčné dráhy,“ konstatuje Majewski. „To pozoruhodné na tom všem je, že hvězdy Sagittaria nyní doslova prší na naši současnou pozici. Hvězdy dnes už cizí galaxie jsou relativně blízko nás. Kvůli této kontaminaci musíme znovu promyslet naše prognózy ohledně Mléčné dráhy.“

Nová zjištění pomohou astronomům změřit celkovou hmotu Mléčné dráhy a galaxie Sagittarius, a prozkoumat množství a rozložení neviditelné temné hmoty v obou systémech.

„Tvar dráhy trosek Sagittaria ukazuje, že neviditelná temná hmota Mléčné dráhy má kulovité rozprostření, a to je výsledek, který nečekal vůbec nikdo,“ řekl k tomu Weinberg.

„Všechny tyto postřehy nabízejí nový pohled na povahu tajemné temné hmoty,“ říká Spergel z Princetonu. „Buď je naše galaxie mimořádná, anebo má temná hmota mnohem bohatší škálu vlastností, než postulují konvenční modely.“

Souvislost s globálním oteplováním?

Popsané jevy jsou s nejvyšší pravděpodobností skutečným důvodem globálního oteplování. Zvýšená energetická hladina v naší oblasti Mléčné dráhy je téměř jistou příčinou toho, že naše Slunce je žhavější a vyzařuje víc energie. Účelově přehlíženou skutečností je, že rostoucí teploty jsou hlášeny prakticky na všech planetách našeho slunečního systému. Z toho vyplývá, že příčiny oteplení s největší pravděpodobností leží mimo lokální úkazy, jako jsou skleníkové plyny apod.

Tento ohromný přelom je možnou příčinou podivného náhlého ukončení nejpřesnějšího kalendáře na planetě v prosinci roku 2012. Mayské počítání času podle dosavadního algoritmu končí, protože „cejchovací bod“, průchod hvězdokupy Plejád zenitem, na němž tento obdivuhodný kalendář spočívá, jakmile se začneme vzdalovat od dříve předpověditelných pohybů, ztratí svou roli nezbytné konstanty.

Ostatní pozorované změny v našem systému

„Svatba“ či adopce naší rodné trpasličí galaxie obrovskou Mléčnou dráhou je příčinou téměř všude přítomných přesunů hladin energie. Zde jsou některé změny monitorované vědci:

* Výskyt temných skvrn na Plutu.

* Zprávy o polárních zářích na Saturnu.

* Zprávy o posunech pólů Uranu a Neptuna (magneticky spárovaných planet), a současně neočekávaný značný růst intenzity magnetosféry Uranu.

* Změna světelné intenzity a dynamiky světlé skvrny na Neptunu.

* Zdvojnásobení intenzity magnetického pole Jupitera (vůči údajům z roku 1992) a řada nových stavů a procesů pozorovaných na této planetě po sérii explozí v červenci 1994 (způsobených „kometou“ SL- 9). Jde pravděpodobně o relaxaci po srážce s „vlakem plazmoidů“, která vybudila joviánskou magnetosféru. Nadměrně se tvořící plazma se dnes uvolňuje podobně jako na Slunci, kde se po vytvoření koronálních děr vytvoří radiační pás vyzařující v decimetrovém pásmu (13,2 až 36 cm).

V systému Jupiter - Io se projevují velké aurorální anomálie a změny proudů. Z vulkanických oblastí na Io směřuje k Jupiteru jakousí „silovou trubicí“ proud ionizovaného vodíku, kyslíku, dusíku apod., v síle miliónu ampérů. To ovlivňuje charakter magnetického procesu Jupitera a dále zintenzivňuje produkci plazmy (I.Vselennaja v „Earth and Universe“ č. 3, 1997, podle údajů NASA)

* Řada transformací v marsovské atmosféře zvýšila kvalitu jeho biosféry. Jde především o navýšení její hustoty a objemu, sílící tvorbu oblačnosti v rovníkové oblasti a neobvyklý růst koncentrace ozónu.

Satelit Mars Surveyor se při vstupu na oběžnou dráhu kolem Marsu překvapivě setkal s dvojnásobnou hustotou atmosféry než projektovali v NASA. Nečekaně předčasná „tvrdá“ konfrontace s atmosférou během brzdění byla příčinou ohnutí jednoho z držáků sluneční baterie, která se pak nemohla plně rozvinout. Tato událost zpozdila počátek plánované fotografické mise o celý rok.

* Na Měsíci je pozorována první fáze tvorby atmosféry. Měsíční sodíková atmosféra je dnes detekovatelná do vzdálenosti okolo 9000 km nad jeho povrchem.

* Na Venuši lze pozorovat významné fyzikální, chemické i optické změny; poprvé byla detekována inverze tmavých a světlých skvrn a prudký pokles objemu sirných plynů v atmosféře.

* Změna kvality meziplanetárního prostoru ve smyslu zvýšené schopnosti přenášet energii mezi planetami a planetami a Sluncem.

Když hovoříme o nových energetických a materiálních kvalitách meziplanetárního prostoru, musíme předně poukázat na přibývání meziplanetárních domén energetického náboje a úroveň saturace hmoty. Tato změna typického stavu meziplanetárního prostoru má dvě hlavní příčiny:

* Přísun/příliv hmoty z mezihvězdného prostoru (radiační materiál, ionizované prvky a jejich kombinace).

* Doznívání účinků aktivity 22. slunečního cyklu; obzvláště důsledků vypuzování koronální masy (CME) ve formě magnetizované sluneční plazmy.

Co to pro nás znamená?

S konečnou platností jsme z klenby elipsovité trpasličí galaxie Sagittarius sestoupili do mocného spirálového ramene v ekvatoriální rovině Mléčné dráhy. Země i ostatní planety sluneční soustavy, pohybující se tímto prostorem, začínají plně reagovat na příliv mocnější galaktické energie a elektrogravitační dispozice Mléčné dráhy. Dostali jsme se do oblasti vyšší energie v obrovském rameni ležícím na rovníku myšleného galaktického disku.

„Adoptuje“ nás nový silnější a mocnější systém, a proto můžeme očekávat změny na téměř všech úrovních. Ale ať už budou jakékoli, všechny jsou součástí přirozeného řádu zrození, smrti, znovuzrození a přetváření kosmu. Našich poznatků o vesmíru sice přibývá, ale tyto znalosti jsou ničím proti tomu kolik toho ještě nevíme. Takový je život.



Zdroj článku - WM Magazín
Článok je v sekcií - Veda / Vesmír
Pre komentovanie článkov musíte byť prihlásený