Všechno je jinak

Známý astrofyzik Jiří Grygar o tajemné hmotě kolem nás, o začátku a konci světa a o tom, proč věří na zmrtvýchvstání Krista, ale v žádném případě ne na astrologii.

V devíti letech oznámil rodičům, že bude astronomem, a skutečně se jím stal. Nemá mobil, ani ho neumí používat. Na nebe nejraději kouká divadelním kukátkem. Věří v Boha, v zmrtvýchvstání Krista a bojuje se šamany a pavědami.

Taky se říká, že je emisarem mimozemšťanů - v každém případě by se s nimi prý rád setkal: „Neumím si představit zajímavější příběh,“ říká astrofyzik Jiří Grygar (70), nejpopulárnější český popularizátor vesmíru, předseda Učené společnosti České republiky, zakládající člen Českého spolku skeptiků Sisyfos a viceprezident Evropské rady skeptických organizací.

Věříte, pane doktore, na telepatii?

Ne.

Marconiho ale přece taky chtěli nejdřív zavřít do blázince, když začal mluvit o bezdrátovém spojení. Nevypadá většina velkých objevů nejdřív jako výplod chorého mozku?

To není tak docela pravda. Ale hlavně od dob Marconiho se pokročilo ve vědecké metodice. Takže jestliže dřív trvalo řadu let, než se podařilo něco ověřit, dnes se to odehrává v časové úrovni týdnů. Zrovna nedávno se hodně psalo o takzvané studené fúzi, vypadalo to úžasně, za studena bychom mohli mít jadernou syntézu, tedy velký energetický zdroj. Ale za pár týdnů to bylo vyvráceno. Samozřejmě se ale objevuje celá řada bláznivých nápadů, a dokonce je to možná v pořádku. Jeden francouzský novinář napsal, že věda je fantazie brzděná poznáním. To je dosti přesné.

Jako pořádkumilovnou ženu by mě zajímalo: Je ve vesmíru pořádek?

Je, a dokonce neuvěřitelný. Protože existuje až překvapivě malý počet základních částic hmoty a velice malé množství sil, které vesmír ovládají. Ty síly jsou čtyři a těch základních stavebních kamenů je, řekněme, dvanáct. A to je fascinující, když z těch dvanácti kamenů a z těch čtyř sil jednou uděláte atomovou elektrárnu, podruhé rosomáka, potřetí bakterii, počtvrté planetu a popáté takzvanou skrytou hmotu vesmíru. I lidský mozek, asi nejsložitější věc, kterou známe, je jenom z těch základních kamenů, dokonce v něm ani nejsou všechny. Amožná se nakonec přijde na to, že ten základní princip je jenom jeden.

Je ta jednoduchost a zároveň dokonalost důvod, proč věříte v Boha?

Ano. Existuje jeden žalm ve Starém zákoně, který říká: „Nebesa hlásají jeho - tedy Boží - slávu.“ Ale to se potvrdilo novými objevy fyziky, biologie a chemie teprve ve 20. století. Ještě v 19. století byl hodně rozšířený vědecký materialismus.

Komunisti kdysi astronomii podporovali jako součást svého boje s Bohem. Nutili vás říkat, že ve vesmíru není nikde Bůh vidět?

Na to si kupodivu nevzpomínám. Ale v 80. letech jsem napsal kapitolu do knížky Vesmír, kde jsem se důsledně držel myšlenky velkého třesku. A to komunisti nemohli skousnout, protože v Engelsových tezích měli, že hmota je věčná a vesmír je věčný v čase a prostoru. Kniha vzbudila rozhořčení mezi kolegy ateisty a komunisty. Což ale mělo dialektický efekt, protože ve chvíli, kdy proti ní vystoupili, knihkupci zavětřili, takže se po ní pod pultem jen zaprášilo. Prodávala se pod rukou i u benzinových pump! A o mně se v jednom lektorském posudku psalo, že z té knížky není patrno, že autor je vědecký pracovník, kterému dělnická třída umožnila za své peníze studium astronomie. Ale obecně tu opravdu podpora astronomie byla, v Československu tehdy bylo asi nejvíc hvězdáren na počet obyvatel na světě, stavěly se i svépomocí v tzv. akcích Z. Ideologové si totiž mysleli, že se z hvězdáren stanou nové chrámy komunismu a že se v nich lid bude vzdělávat, aby nevěřil na Pánaboha. Ale bylo to naopak, hvězdárny byly spíš hnízda lidí zcela opačného mínění.

Je pravda, že speciálně mezi fyziky je hodně věřících lidí?

Symbióza fyziky a astronomie vás nutí co nejrychleji se dostat k počátku vesmíru, což je mimochodem také objev 20. století, že fyzikální vesmír má počátek, takzvaný velký třesk. V tu chvíli vás začne zajímat, jak to bylo kolem velkého třesku. A zjistíte, že těsně po něm byla jenom jedna síla ve vesmíru. Teprve pak přišla grandiózní evoluce, kdy se vesmír od jednoduchosti původního stavu dostal za 13 miliard roků k naprosto neuvěřitelné rozmanitosti. Mimochodem, když jsem za totality studoval v Brně na Přírodovědecké fakultě, všimli jsme si, že zatímco na všech ostatních specializacích měli posluchači marxismus jenom v prvních dvou ročnících, my na matematice-fyzice jsme ho měli až do čtvrtého. Když jsme protestovali, řekli nám, že je vědecky prokázáno, že matematici a fyzikové více věří v Boha než ostatní přírodovědci, takže musíme mít více marxismu, aby to z nás dostali.

Takže vy, nepřítel pavěd, věříte, že v základu našeho racionálního světa byl zázrak?

Já bych řekl, že byl. Protože ten zázrak je naprosto absolutní. Materiální vesmír vznikl z ničeho. Prostě nebylo nic, vůbec nic. A to je úplně v rozporu s naší filozofickou intuicí, filozofové vždycky tvrdili, že něco musí vzniknout z něčeho.

Mohla bych si s vámi teď udělat malou anketu o církevních dogmatech? Věříte například, že Ježíš byl syn Boží?

Ano.

A není to iracionálnější než třeba homeopatie?

Z pohledu biologa je to pochopitelně iracionální. Ale iracionalita je součástí lidské existence. Takže tohle mi nevadí.

Věříte, že Kristus vstal z mrtvých?

Ano.

Biologicky je to ale nemožné.

Syn boží má zkrátka privilegia, která my nemáme. I tomu věřím.

Věříte v neposkvrněné početí?

Neposkvrněné početí je terminologický omyl. Víte, co to znamená? Je to církevní dogma, že Panna Maria byla počata bez dědičného hříchu. A lidé si to posunuli, že porodila Krista jako panna. V neposkvrněné početí věřím, tam není možné racionálně nic prokazovat nebo popírat, protože dědičný hřích je čistě teologický koncept.

Věříte v sílu modlitby?

Co se tím myslí? Síla je pochopitelně fyzikální termín...

Přece mi rozumíte - mluvím o tom, že se věřící modlí a věří, že jejich modlitba může uzdravovat.

To je asi nedorozumění. Po mém soudu síla modlitby nespočívá v tom, že by se ten člověk měl uzdravit kvůli modlení, ale v tom, že se mu psychicky pomáhá.

Neříkal jste před chvílí, že na telepatii nevěříte?

To není telepatie. On se prostě v určité chvíli dozví, že na něj jiní lidé myslí. V tomhle smyslu tomu věřím.

Věříte v zázraky boží?

To je zase otázka, co se tím zázrakem myslí. Pokud by se myslelo porušení některého z přírodních zákonů...

...například proměna vína v krev Kristovu...

To je mystický pojem. George Gamow, přední fyzik 20. století, taky nevěřil, že by se hostie měnila v tělo Kristovo. Tak ji prostě v kostele ukradl a zkoumal pod mikroskopem. No a zjistil, že hostie je pořád hostie.

Věříte v apokalypsu?

V apokalypsu nemusím věřit, apokalypsa bude.

Máte na mysli, že za šest miliard let se Země vypaří ve Slunci?

Pokud jde o Zemi, tak to už dneska astronomie ví spolehlivě, že zahyne slunečním žárem, tomu neujde. Ledaže mezitím lidé najdou nějaký dostatečně mocný mechanismus, který by ji od Slunce odsunul. Ale ona bude také apokalypsa celého vesmíru a těch scénářů je několik. Například že nastane takzvaný vesmírný chlad, kdy průměrná teplota vesmíru klesne tak blízko k absolutní nule, že život nebude možný. Nebo naopak takzvaný vesmírný křach, kdy se vesmír zhroutí do sebe, čímž se zahřeje natolik, že v něm opět život nebude možný.

Když budeme uvažovat v lidských rozměrech, jaké největší reálné nebezpečí nám dnes z vesmíru hrozí?

Srážka s planetkou. Pravděpodobnost, že nějaký člověk zahyne po dopadu velké planetky, je dokonce zhruba stejná, jako že s vámi havaruje letadlo. Ale protože nám za našeho života žádná planetka na hlavu nespadla, protože zatím nemáme žádné doklady o tom, že by nějaký člověk byl zabit meteoritem, tak se to bere jako velmi vzdálené nebezpečí. NASA ale udržuje na internetu denně aktualizovanou stránku, kde uvádí vždycky tu planetku, která je pro nás v dané chvíli nejnebezpečnější.

Vesmírem se zabýváte od devíti let. Dozvěděl jste se za tu dobu něco, co zásadně změnilo váš pohled na něj?

V mých studentských letech se to bralo tak, že vesmír tady je a v podstatě se v něm nic neděje. Až za mého dospělého života se tento názor zásadně změnil. Dneska je zřejmé, že vývoj života na Zemi je jenom malinkou součástí vývoje vesmíru. Ví se dnes, že vesmír se vyvíjí chemicky i fyzikálně a že před mnoha miliardami let vypadal dramaticky jinak než dneska. Ale my se do jisté míry můžeme vrátit, za což vděčíme rychlosti světla, která je poměrně malá - ve vesmíru těch tři sta tisíc kilometrů za sekundu je vlastně loudavá rychlost. Následkem toho zcela snadno můžeme vidět na obloze děje, které se ve skutečnosti odehrály v době, kdy se člověk na Zemi teprve pozvolna zabydloval, asi tak dva a půl milionu roků nazpátek. To můžeme vidět očima, na to nepotřebujeme žádný přístroj.

Kam až nazpátek můžeme dohlédnout dobrými dalekohledy?

Čím lepší dalekohled, tím hlouběji do minulosti se dostaneme. Astronomické dalekohledy jsou úžasné stroje času. Vy můžete, obrazně řečeno, během jedné pozorovací noci vidět, co se na obloze stalo před hodinou, co se stalo před rokem, co se stalo před tisíciletím, před miliony, ale také miliardami let. A nejmodernějšími přístroji můžete dohlédnout téměř k počátku vesmíru.

Nezdá se vám, že věda a technika sice uhání mílovými kroky, ale lidé, místo aby se chovali čím dál racionálněji, víc a víc tíhnou k různým okultním vědám?

To je pro mě do značné míry překvapení. Ono to tak bylo v skrytu i za totalitního režimu, který oficiálně pavědce pronásledoval, ačkoli sám byl pavědecký. Po převratu jsem očekával, že to vyhyne, což se nestalo. Ale protože jsem viceprezident evropské rady skeptiků, vím, že tento problém mají také jiné evropské země, a to i ty, které totalitou neprošly. Je to zřejmě reakce na to, že někteří lidé mají před vědou jakousi hrůzu a řeší to tím, že se přiklánějí úplně k šamanským praktikám. To, o čem kdysi učila astrologie, je teď znovu docela moderní. Což mi připadá z hlediska sociologického fascinující, ale z hlediska nás přírodovědců je to téměř tragédie. Nejhorší je to ve Spojených státech, přestože mají evidentně technologickou převahu a velký počet nositelů Nobelových cen v přírodních vědách. Ale s průměrným Američanem je to zřetelně horší než s Čechem, o čemž svědčí popularita různých sekt. Nebo si představte, že pět procent Američanů se domnívá, že Američané na Měsíci vůbec nepřistáli, že to bylo celé natočené ve filmových ateliérech. To je šílené. A Američané jsou přitom velcí vlastenci, kvůli Plutu málem vyvolali v Praze revoluci, protože to byla jediná „americká“ planeta a najednou neměla být planetou... Mám ještě jeden příklad z nedávné doby: Dospělí Američané dostali v jedné anketě otázku, co je pravdivý výrok: a) Země obíhá kolem Slunce, b) Slunce obíhá kolem Země. A víte, jak to dopadlo? Fifty fifty. Kdežto u nás tři ku jedné.

Už vás někdy kontaktovali takzvaní Vesmírní lidé?

Ne. Ale kamarád Jan Vodňanský tvrdí, že jsem mimozemšťan. A že schválně hovořím proti mimozemšťanům, aby se nepoznalo, že jsem jejich emisar.

Už se vám stalo, že vás někdo požádal o horoskop?

To se mi stává dosti často, protože i v docela respektovaných novinách si občas o sobě přečtu, že jsem významný český astrolog, a to by mě teda vzali všichni čerti. Ale oni to myslí dobře, oni si myslí, že astronomie hvězdy jen pojmenovává, kdežto astrolog je ten, co to umí vyložit. Po každém mém veřejném vystoupení mi lidé píší, abych jim sestavil horoskop, a dokonce mně nabízejí, že by to nebylo zadarmo.

Udělal jste to někdy?

Nikdy. Píšu jim, aby se probudili, že jsou o čtyři století pozadu.

Proč by ale postavení planet nemohlo mít skutečně nějaký vliv na lidský život, když ho ovlivňují i erupce na Slunci nebo slapové síly? (Slapové síly vznikají tím, že gravitace působí na různé části tělesa různě.)

Daleko největší slapový efekt na člověka má Měsíc, na druhém místě Slunce. Planety mají vlivy naprosto nepatrné. Čili já bych bral astrologii, kdyby se zabývala pouze Měsícem a Sluncem. Jenže malér je v tom, že astrologie se snaží předvídat individuální osudy. A ty jsou evidentně různé, i když například ty slapové síly na nás působí stejně.

Jako ze sci-fi mi připadá tvrzení, že většina hmoty vesmíru je skrytá. Že vlastně pozorujeme jen jedno procento vesmíru...

Právě tohle je důkaz, jak málo toho o vesmíru víme. A to se taky stalo za mého života - původně to věděla jenom velice úzká skupina lidí a nikdo jim nevěřil. Kdežto dneska už je to houska na krámě. Zajímali jsme se o hvězdy, o planety a o Slunce, ale teď víme, že jsou to ve vesmíru jen drobnosti. A že to opravdu nejzajímavější, co taky zabírá nejvíc prostoru, má největší hmotu a objem, je skryté.

Co si vlastně mám pod tou skrytou hmotou představit?

To kdybych věděl. Nad tím bádají největší teoretici současnosti a zatím jen spekulují. Ale jsme si jisti, že skrytá hmota existuje. Zkusím vám to vysvětlit. Od doby Isaaka Newtona platí gravitační zákon, který říká, že hmoty se přitahují tím více, čím jsou větší a čím jsou k sobě blíž. Zdá se, že to je univerzální zákon ve vesmíru; kam jsme se zatím podívali, tam platí. Na Zemi, pod zemí, pod mikroskopem, platí ve sluneční soustavě i v hvězdném vesmíru, to máme bezpečně ověřeno. A teď si představte, že ve vesmíru existují shluky galaxií, galaktická hnízda se tomu taky říká, a ta drží pohromadě gravitační silou, jinak by se dávno rozletěla. Americký astronom Fritz Zwicky si všiml, když měřil rychlosti pohybu jednotlivých galaxií vůči centru toho shluku, že jsou ty rychlosti nějak podezřele veliké a že by se to už dávno rozletět mělo. Té viditelné hmoty je tam prostě málo, nemělo by se to udržet pohromadě, ale přesto drží. Z toho správně usoudil, že kromě hmoty, kterou vidíme v dalekohledech, je kolem galaxií ještě nějaká skrytá hmota, která dodává potřebnou gravitaci. A později se objevily další důkazy.

Nekouká dnes astronom vlastně víc do počítače než na hvězdné nebe?

Já koukám nahoru. Dokonce když vyjdu z nějaké budovy, nepatří můj první pohled tomu, jestli je třeba kluzký chodník, ale nejdřív se podívám nahoru. Když jsme měli v roce 1967 v Praze astronomický kongres, sedl jsem si jednou na lavičku před Právnickou fakultu, kde se ještě zasedalo. A schválně jsem se díval, když astronomové, kteří měli kongresové visačky, vycházeli ven. Naprosto všichni vyšli ze dveří a podívali se nahoru na nebe. To je reflex.

Vozíte si s sebou dalekohled i na dovolenou?

Jak kdy. Můj největší dalekohled se dá vozit jedině autem. Ale většinou s sebou pořád něco mám. Kdybyste se mi teď podívala do tašky, víte, co byste našla? Divadelní kukátko, to s sebou nosím pořád. A to byste nevěřila, jak je užitečné pro koukání na hvězdy. Divadelní kukátka mají velké zorné pole, takže vidím velký kus oblohy. Například na komety je divadelní kukátko jedinečné.

Pořád ještě nepoužíváte mobil?

Nemám mobil. Veškerou komunikaci zvládám zcela pohodlně přes elektronickou poštu. Když děláte vědu, nemůžete se rozptylovat. A mě vám i obyčejný telefon dokáže příšerně rozčílit, vytrhnu se z myšlenek a trvá mi deset minut, než do nich zase přijdu. Jednou jsem si mobil půjčil, ale moc s tím neumím zacházet. Na klávesnici počítače píšu všemi deseti, neumím to mačkat jen palcem. A ještě na to nevidím!

Chtěl byste se setkat s mimozemšťany?

To víte, že jo! Nedovedu si představit zajímavější příběh než komunikovat s mimozemšťany.

Jaká je vlastně matematická pravděpodobnost, že se s nimi setkáme?

Definitivní odpověď nezná nikdo. Máme data jen o jednom jediném, pozemském životě. Ale když mimozemšťané nepřicházejí, musíme se snažit o kontakt my. Asi před pětačtyřiceti lety začal v USA projekt naslouchání případným signálům mimozemšťanů, od té doby bylo těch projektů asi padesát na nejrůznějších hvězdárnách světa. Výsledek? Nula. Což nic neznamená, protože, jak řekl známý zastánce mimozemského života, proslulý astrofyzik Josif Šklovskij, „nepřítomnost důkazů není důkaz nepřítomnosti“. Pořád je šance, programy pokračují, jen se bude naslouchat signálům z větší dálky.

No právě. Jsou-li ve vesmíru inteligentní bytosti miliardy světelných let daleko, k čemu nám to bude, když informace od nich k nám dorazí třeba až po naší apokalypse?

To je problém. Před čtyřiceti pěti lety se odhadovalo, že ve vesmíru může být civilizace srovnatelných parametrů vzdálená minimálně tisíc světelných let. Čili ten signál letí tisíc let sem a dalších tisíc let bude naše odpověď putovat k tazatelům. To je ale pořád ještě „lidská“ míra. Ovšem dnešní odhad eventuální vzdálenosti mimozemšťanů je milion světelných let. Občas si vzpomenu na takzvaný Fermiho paradox. Italský fyzik Enrico Fermi se jednou v Los Alamos u oběda bavil s kolegy o tehdy začínající módě létajících talířů, považovaných za vesmírné koráby mimozemšťanů. „Jestliže existují, tak kde k čertu jsou? Proč tu ještě nepřistáli?“ ptal se. Je skutečně divné, jestliže inteligentní život ve vesmíru existuje, že nás už dávno neokupují nebo s námi nenavazují obchodní styky.

Alena Plavcová, Lidové Noviny

Jiří Grygar (Foto: Pavel Wellner)

Astrofyzik a publicista RNDr. Jiří Grygar, CSc. (70) se narodil v Horním Slezsku. Fyziku studoval na MU v Brně, astronomii na UK v Praze. Pracuje ve Fyzikálním ústavu AV. Je čestným předsedou České astronomické společnosti a členem řady vědeckých organizací u nás i v zahraničí. Napsal mnoho článků, scénářů a knih popularizujících vědu, za které získal řadu ocenění. V letech 1992-1997 byl předsedou Rady České televize. Byla po něm pojmenována planetka číslo 3336. Je ženatý, otec tří dětí.

Nevěří na homeopatii ani astrologii, avšak věří, že Ježíš byl syn Boží, věří, že vstal z mrtvých, Svět vznikl Božím zázrakem a další věci. Zajímavý člověk, ten pan Grygar. Tzv. "Bludný balvan" Sisyfa obdržel Český OSUD za rok 2002, více se dozvíte na jeho stránkách v této reportáži z roku 2003 (tady)

Zdroj: www.OSUD.cz



Článok je v sekcií - Veda / Osobnosti