Zakázaná země

Z knihy Satelity bohú od Hartwiga Hausdorfa Ve své předcházející knize Bílé pyramidy citoval jeden z autorů zprávy o nálezech v poušti Gobi, které budí takový rozruch, že se svou bizarností vyrovnají příběhu kamenných disků z pohoří Bajanchar-ul. Řeč je o tajemných „skleněných srpech" z pouště Gobi. Je asi zbytečné se zde zmiňovat o tom, že jsme v průběhu naší cesty nevynechali nic, co by nám pomohlo vnést do této věci více světla.

Tisíce rodin, které žijí ve městech na jižním okraji pouště Gobi, zde sbíralo již před delší dobou - zpráva hovoří asi o stu letech - ve velkém množství srpovité kusy skla. Uchovávali je jako „suvenýr" ve svých domovech, jako zvláštní dědictví po předcích. Velmi záhadné jsou vlastnosti a absolutně nejasná je technologie, pomocí níž byly tyto skleněné srpy vyrobeny. Údajně jich byly nalezeny desítky tisíc v tzv. „zářící šachtě" v ruinách města Char-chot., V této lokalitě, jejíž stáří je úředně odhadováno na 12000 let, byla objevena šachta hluboká 1850 m. A právě tam měly být ve velkém množství nalezeny zmíněné předměty. Stěny šachty vedou absolutně kolmo dolů a vypadají, jako by byly potaženy lesklou modrou glazurou. Můžete pozorovat velmi neobvyklé jevy, pokud vyhodíte předměty - podobně jako bumerang - do vzduchu. Ohnisko skla odráží sluneční světlo tak silně, že ostrý tenký paprsek, který se vrací k zemi, spaluje její povrch. Jde zde snad o jistý druh laserového záření? Potud by ovšem bylo ještě možné vše objasnit. To, co nás udivuje, nastane, pokud vzduch sklo rozechvěje. Pak se objeví něco na způsob rakety zavěšené na padáku a lidská postava s „hruškovitou hlavou". Nikdo není schopen pochopit, čím jsou tyto neobvyklé úkazy způsobeny a především jakým způsobem se mohly dostat do tajemného skleněného srpu. „Snad pomocí nějakého neznámého materiálu nebo pro nás neznámou technikou světelného záření," spekuluje autor této senzační historky, aby nabídl alespoň nějakou hypotézu. Tato nanejvýš fantasticky znějící reportáž končí zprávou, že muzeum pravěku v Pekingu se bude těmito mimořádnými artefakty blíže zabývat. Dřívější generace vědců se o záhadné nálezy z pouště Gobi nestaraly. Dnes nám však současná věda může nabídnout takové technicko-fyzikální poznatky, že by se mohlo podařit tajemství skleněných srpů odkrýt. Nám se okamžitě nabízí tento fantastický scénář: Vyprávějí nám snad o přistání mimozemské expedice, která k nám přiletěla tisíce let před naším letopočtem? CO SE SKRÝVÁ ZA PŘÍBĚHEM SE SKLENĚNÝMI SRPY? Když není příběh pravdivý, musí být alespoň dobře vymyšlený," říká jedno přísloví. Shrňme si tedy to, co víme ze zprávy jistého Patricka Collingtona, která se objevila v roce 1986 ve světovém tisku. Odpovídá pravdě, nebo je to pouze fikce fantazií nadaného žurnalisty, který chtěl za každou cenu získat nějaký trhák? Podle našich zkoumání v Číně jsme si jisti, že tato historka má v sobě několik hrubých nepřesností, ale zároveň jsme narazili i na pár skutečností, které ji možná potvrzují. Podnikněme tedy pokus, který by vnesl alespoň trochu světla do této tajemné záležitosti. Není zde možné opřít se o dějiny, abychom se dověděli, z které doby skleněné srpy pocházejí. Existuje jenom nepřesná narážka na dřívější vědecké generace, které tyto neobjasnitelné artefakty jednoduše ignorovaly. Mohli jsme pouze zjistit, kde a kým byly v posledních 150 letech v oblasti Char Choto prováděny vykopávky. Pro mnohé archeology, kteří zde pracovali, by bylo nejmírnější označení dobrodruzi, abychom nemuseli použít ještě horší výrazy. Bylo zde silně drancováno. Autor zprávy poukazuje na Číňanku jménem Finši Pjang, která pocházela z „Kan-šou na jižním okraji pouště Gobi". Ta zde údajně jako první před více než sto lety tyto skleněné srpy sbírala. Tady se objevuje první rozpor. Jižně od pouště leží velké město, které se v dnes používané transkripci nazývá Pinyin Lan-čou. Je hlavním městem provincie Kan-su a sousedí na jihu s Autonomní oblastí Vnitřní Mongolsko. Zdá se tedy nemožné, že by bylo míněno právě toto město, které se nachází příliš daleko od místa nálezu. Pokud toto zmíněné „Kan--su" skutečně existovalo, musela to být zcela malá vesnice, která ležela v blízkosti pouště, a je velice pravděpodobné, že se dnes v transkripci jmenuje zcela jinak. HLEDÁNÍ„ČERNÉHO MĚSTA" Daleko důležitější však je, abychom nejdříve lokalizovali sa¬motné místo nálezů těchto artefaktů, to znamená Charchot. Jen několik týdnů před naším odjezdem se nás bezradně otázala čínská cestovní kancelář Lii-sing-še: „Co a kde je Charchot?" Honíme se snad nakonec jen za fatamorganou, je toto mnohokrát citované místo jen Potěmkinovou vesnicí? Žádný strach. Charchot skutečně existuje! To vytoužené místo pokryté ruinami leží přibližně 400 km severně od Ťiou-čchiianu, kde se nachází nejblíže položené letiště, a je vzdáleno necelých sto kilometrů od hranic s Mongolskou lidovou republikou. Jižně od jezer Gaxun Nur a Sogo Nur v Autonomní oblasti Vnitřní Mongolsko, která patří do správní oblasti Ejin Qi a existuje pro ni více označení. Charchot (často však můžeme číst ale starší označení Charchoto) znamená vlastně „Černé město". Číňané je nazývají Čch-čcheng, což znamená vlastně totéž. Je to narážka na tragický zánik, nebo co vlastně má tento pochmurný název připomínat? Skutečností je, že těch nemnoho lidí, kteří v okolí žijí, se místu úzkostlivě vyhýbá. Je zde nějaké tabu, odehrály se tu snad nějaké neblahé události? Děsivé události, jejichž aktéry byli „bohové" dávno minulých časů? Kdo se zde chce pustit do zkoumání, udělá dobře, když si zapíše do paměti lokalitu pod označením „Černé město". S tímto názvem zde mohlo začít pátrat totiž jen velmi málo lidí. SMRTÍCÍ SOUSEDSTVÍ Jak jsme se zmínili už v úvodu k naší knize, nepodařilo se nám tentokrát dostat do pouště Gobi, abychom mohli navštívit tato tajemstvím opředená místa. Byli jsme tu v nevhodné době. Nekonečná plocha se nám ukázala v hloubce pod námi zasněžená, když jsme ji pozorovali z výšky 11 000 m dvě hodiny před naším přistáním v Pekingu. Přesto to však byl majestátní pohled. Jak jsme se později dověděli, bylo letiště ve městě Ťiou-čchiian uzavřeno pro veškerý letecký provoz. V Číně se ještě stále létá jen za pěkného počasí. Při zpátečním letu do Německa o několik týdnů později to sice už vypadalo lépe, ale v sázce byl náš hustě nabitý plán cesty! Přímá cesta z Ťiou-čchiianu na severovýchod by nás však ani v nejteplejším ročním období za ideálních povětrnostních podmínek nezavedla k vytčenému cíli. Tato přímá cesta, jak nám bylo potajmu prozrazeno, vedla absolutně uzavřenou oblastí. Ta zůstane uzavřena velmi pravděpodobně i v následujících letech. Důvod: Je zde uložen smrtící válečný potenciál, který by byl použit v nejvážnějším případě. Doufejme, že tato situace nikdy nenastane. Na poloviční cestě k mongolské hranici se totiž nachází vojenská základna lidově osvobozenecké armády, která je vyzbrojena atomovými raketami. Tisíc kilometrů západně odtud v oblasti Lob Nur na východním okraji „pouště smrti" Taklamakan se konaly ještě před několika lety pozemní pokusy s atomovými zbraněmi čínské armády. Zlověstné, zvlášť pro tento účel určené místo: Na mnoha místech v okolí se nachází prastarý zesklovatělý písek, stejný, jaký vzniká i při moderních testech s atomovými zbraněmi. Prehistorické zesklovatění písku, moderní pokusy s atomovými zbraněmi a strach před tabu „Černého města" ve žluté poušti: Opakovalo se zde nepochopitelné - byla tato místa vyhledávána pro stejné účely? Přesto však se nezdá, že by Charchot bylo nedosažitelné. Z města Čang-jie vede cesta přímo na sever. Tady se nenachází žádná vojenská základna, ale cesta je delší a byla by tedy náročnější na čas. Snad někdy jindy... CHRONOLOGIE DRANCOVANÍ V posledních sto padesáti letech se konalo, jak jsme se dověděli v našem rozhovoru s vedoucím čínským archeologem, v oblasti Charchota více vykopávek: - Jako první zde prováděl svoje výzkumy v polovině 19. stol. Rus Ladrov. Co tu však našel, o tom nám nemohli profesoři z Akademie věd v Pekingu dát žádné informace. - V období na přelomu století zde prováděl vykopávky ruský archeolog profesor Pjotr Kuzmič Kozlov (1863-1935). Současní čínští výzkumníci zaměřující se na období starověku ho označují jednoduše za „vykradače hrobů", neboť většinu artefaktů nalezených v poušti Gobi odvezl s sebou do carského Ruska. Kozlov byl v Charchotu, jak je nám známo, dvakrát. Poprvé v letech 1901-7, potom ještě v období let 1907 až 1909. Tedy více než dost času pro rozsáhlé drancování! - V roce 1923 navštívil ruiny v Charchotu na pozvání muzea „Fogg Art" Američan Langdon Warner. Navštívil také dále na západ ležící Tun-chuang. - V letech 1928 až 1934 vedl slavný výzkumník Sven Hedin (1865-1952) motorizovanou čínsko-švédskou expedici, jejíž cesta vedla pouštními oblastmi Střední Asie. V rámci této rozsáhlé výzkumné cesty provedli Švédové také vykopávky v „Černém městě". Sice bylo oficiálně uvedeno, že všechny archeologické nálezy, které byly učiněny v průběhu této expedice, byly navráceny Číňanům, ale bezpochyby je nutno počítat s tím, že jeden nebo více předmětů v zemi nezůstalo. - Od roku 1980 do roku 1982 se konala v Charchotu poslední vědecká zkoumání. Při těchto vykopávkách byl také profesor Ma Wen-Kuan, se kterým jsme mluvili na archeologické fakultě Akademie věd v Pekingu. Během vykopávek bylo nalezeno kolem 20000 exemplářů tzv. „dřevěných knih", záznamů prastarých vědomostí na bambusových destičkách. Jsou datovány do období dynastie Chán (206 př. n. 1.-220 n. 1.). Ale jak je to obvyklé mezi čínskými výzkumníky starověku, nálezy nejsou zpravidla datovány dále než právě do této periody. Co se odehrálo předtím, je více či méně ignorováno a ohodnoceno jako „legendární". Dosud nebyla ani jedna z těchto „dřevěných knih" přeložena. V roce 1986, čtyři roky po zastavení prozatím posledních vykopávkových prací v Charchotu, proběhla tiskem spekulativní zpráva o skleněných srpech. Ale teprve v roce 1988 byla oficiálně uzavřena zpráva Akademie věd o expedici v letech 1980-82. Neviděli jsme ji, ale dověděli jsme se, že nálezům z tajemného města ruin je přičítáno stáří v nejlepším případě něco přes 2000 let. O starších, v běhu časů pohřbených dějinách „Černého města" se však nezmiňuje. Ani slovo o nálezech, jimž Rus Kozlov připisoval stáří kolem 12000 let. Oficiální čínské dějiny začínají teprve v době dynastie Chán a profesor Kozlov jako „vykradač hrobů" upadl navždy do nemilosti. ODPOVĚDI NA UMÍNĚNÉ OTÁZKY Kdykoliv jsme narazili na něco, co se týkalo mytického rozpadlého města ve velké žluté poušti, naráželi jsme v Akademii věd v Pekingu pravidelně na zeď mlčení. V Si-anu jsme pochodili lépe. Vedoucí výzkumného oddělení v tamějším historickém muzeu - o profesorovi Wang Š-pchingovi se zmíníme ještě více v následující kapitole - byl připraven nám vyprávět některé detaily o nálezech i o místě samotném. Například nám mohl říci mnoho poučného o tom, kde se v současné době nachází většina artefaktů, které byly nalezeny v Charchotu a současně nás přivedl na nové slibné stopy v našem pátrání po neznámém. Profesor Kozlov, který počátkem tohoto století prováděl v „Černém městě" dvakrát vykopávky, s sebou odvezl do své ruské vlasti nespočetné poklady. Jen málo z nich je možné obdivovat v Petrohradě, a sice ve velkém městském muzeu v Ermitáži, kterou založila v roce 1756 carevna Kateřina II. Větší část jeho kořisti odpočívá ale ještě stále ve Výzkumném ústavu v Moskvě. Je zde uschováno větší množství artefaktů, které jsou veřejnosti nepřístupné. Dovolme si zde několik odvážných a spekulativních myšlenek: Leží tam také ještě stále kamenné disky z oblasti Bajanchar-úl, které byly v padesátých letech poslány do Moskvy k prozkoumání? S velkou pravděpodobností nebyly a již nikdy nebudou do Číny vráceny. Snad právě to je nová horká stopa. „První adresa" pro naše vytrvalé pátrání po odpovědích na tak mnoho nejasných otázek. Jedno je jisté, nálezy z Charchotu nebyly nikdy katalogizovány. Není to žádný div při odysei, kterou má většina těchto kusů za sebou. O tajemných skleněných srpech nám profesor nemohl nic říci. Faktem je, že staří Číňané znali již před více než 3000 lety sklo. Wang S-pching nás upozornil na navýsost podivné útvary, které byly nalezeny v poušti Gobi. Způsob jejich zhotovení je vysloveně technický. Počítačová animace pak odhalila následující: podobnost těchto mysteriózních útvarů s umělými satelity je přímo úžasná! Satelity bohů? Zdálo se, že jsme svou zvědavostí ohledně neobyčejných věcí z dávno minulých časů profesora nakazili. Vyprávěl nám tedy ještě o jednom nálezu, který byl učiněn v provincii S-čchuan a jehož stáří bylo odhadováno na 2800 let. V oblasti Kuang-an, v blízkosti hlavního města provincie Čcheng-tu, leží městečko San-sing--tuej. Tam byly nalezeny hlavy, které vypadaly velice zvláštně. Můžeme je nejspíše podobou srovnat s „námořníkem", ale s „dlouhým nosem" a „očima na stopkách", které působí absolutně nečínsky. Byly vyrobeny z bronzu, a co se týká jejich původu, tápají archeologové v temnotě. POHLED DO TAJEMNÉ „ZÁŘÍCÍ ŠACHTY" Nyní zpět do Charchotu. Profesor Wang Š-pching měl pro nás připravené ještě jedno zvláštní překvapení. V protikladu k jeho kolegům v Pekingu, kteří příběh o skleněných srpech nápadně rychle odmítali, jsme se od něj dověděli jeden detail, který by mohl mluvit pro autenticitu Collingtonovy zprávy. Před několika lety byl sám profesor v tomto rozpadlém městě v poušti Gobi. Ještě dnes si velice dobře vzpomíná - a tady jsme nastražili uši -, že také sám viděl jakousi velmi hlubokou šachtu. Pokud jde o vznik a účel této bezedné díry, nebyl zde nikdo, kdo by mu k tomu mohl říci cokoliv přesnějšího. Mohl se tedy profesor Wang Š-pching dívat skutečně do tajemné „zářící šachty" v Charchotu, která je dodnes ústředním motivem jedné vzrušující hádanky? Toto je tedy aktuální stav této záhady. Na naší cestě jsme nemohli řešit celou hádanku kolem skleněných srpů, přesto jsme se domů vrátili s více informacemi, než kolik jsme jich před odjezdem doufali získat. Abychom mohli tuto zprávu pominout jako pouhý humbuk, k tomu nám chybělo větší množství informací. Na druhé straně jsme se dověděli o určitých okolnostech, jež nemohou pravdivost tohoto příběhu naprosto vyloučit. Jak bylo zpočátku řečeno, zpráva, která se v roce 1986 objevila, měla v sobě řadu nepřesností, jež by bylo nutné objasnit. Ale ta známá „zrníčka pravdy", která, jak je známo, můžeme najít všude, jsou k nalezení i v tomto neobyčejném příběhu. Tématem Charchota se však nechceme zabývat pouze od psacího stolu. Jednoho dne povede naše cesta také do tohoto záhadného, hádankami opředeného místa. Příliš mnoho otázek tu naléhavě čeká na odpověď! ZÁHADNÝ ZDROJ Kolem dvou milionů čtverečních kilometrů zahrnuje oblast ve Střední Asii, která je nám známá pod jménem Gobi. Ohromná poušť mnoha tváří. Na západě můžeme najít až sto metrů vysoké písečné duny, jež brání postupu těch málo cestovatelů, kteří se dostanou až sem. Je to oblast, kde se nedaří žádnému životu. Naproti tomu východní část je hornatá step. Že to zde před miliony let jistě vypadalo jinak, můžeme vidět z toho, že se přírodovědcům podařilo v tomto pustém terénu, přes veškeré obtíže, učinit senzační nálezy fosílií. Zvířecí kostry, lebky a kosti stejně jako vejce pravěkých ještěrů, kteří kdysi za výhodnějších podmínek obývali dnešní poušť Gobi. A to vše před mnoha miliony let. Co vedlo k tomu, že se jednoho dne celá oblast změnila ve step, jaký byl pro to důvod, že se tato obrovská země proměnila v málo lákavou pustinu - to se vymyká našim znalostem. To, co víme, je skutečnost, že poušť Gobi v sobě ještě po záhadném vymření ještěrů skrývala lidský život. Antropologové jsou dnes již jednotní v tom, kam mají orientovat své teorie o původu a příchodu původních obyvatel Cíny. Je to však pouze malá stopa, která vede do dávné minulosti Říše středu. To ostatní se zatím tajemným způsobem vytratilo. Velké bylo nadšení vědců, když svého času odkryli v jeskyni blízko Pekingu zbytky kostry jakési bytosti, která při prvním pohledu vypadala jako vzpřímeně chodící dvounožec a záhy byla označena latinským názvem „Sinanthropus pekinensis", byla tedy zařazena jako „člověk pekingský". Bohužel euforie vědeckého světa nevydržela dlouho, neboť brzy zmizel nadšeným badatelům za neobjasněných okolností jejich jediný důkaz - důkaz existence prapředka Číňanů. Neznámí zloději ukradli tyto nesmírně cenné části kostry, a dodnes nebyly nalezeny ani se nikde neobjevily. Pravděpodobně jim nechal ukrást tento artefakt téměř pod rukama nějaký soukromý sběratel. A tak bylo zmařeno pozorování nálezu tisíciletí. Na všeobecném antropologickém názoru, že se u tohoto neočekávaného objevu prehistorických ostatků člověka skutečně jedná o předka žluté rasy, nemůže ani tato krádež žádným způsobem nic změnit. Výzkumníci se domnívají, že „člověk pekingský" žil asi před 500000 lety také v poušti Gobi a existoval přinejmenším 300 000 let před člověkem neandrtálským. Dále se však diskutuje o otázce, zda tuto opičí bytost můžeme skutečně počítat k bezprostředním předkům Homo sapiens. Přežily snad některé exempláře dokonce běh času? Několik stovek Číňanů přísahá na to, že takovouto bytost bylo možné potkat i mnohem později. Nejsou to v žádném případě pouze laičtí pozorovatelé, kteří tyto skutečnosti nechali zapsat do protokolu, jde také o akademicky vzdělané očité svědky. Vědce, jako jistý Li Ťien, člen studijní společnosti, který se obzvlášť intenzivně zabýval otázkami možné existence křížence člověka a opice. Pro tohoto zřídka se vyskytujícího míšence je dokonce pohotově připraveno jméno - „divoch z Chu-peje", jak jsou tyto opicím podobné bytosti nazývány. Jejich vzhled je potvrzen na základě jistých záznamů. Měli by být asi dva metry vysocí, po celém těle porostlí červenohnědou srstí, obličej je vybarven do tmavohnědá, nos je neobvykle plochý, obočí nápadně husté. Holé spánky tvoří podivuhodný protiklad k jejich jinak bujnému porostu těla, který podle pozorování má sahat až do týla. V jednom článku šanghajského deníku Sin-min wan-pao byla zveřejněna informace, že tyto pravěké bytosti mají dokonce nástroje, které také používají. Jedná se u těchto opicích bytostí skutečně o přežilé potomky druhu, který antropologové označili jako „člověka pekingského"? Žijí někteří z nich ještě stále tam, kde se jejich předkové původně usídlili - to znamená na rozsáhlých prostorách pouště Gobi, která byla ještě před stovkami tisíciletí přívětivým útočištěm pro život? Mohou být skutečně tyto zarostlé bytosti stavěny na stejnou úroveň s prvními lidskými obyvateli Číny v dávné minulosti? NÁLEZY, KTERÉ OTŘESOU NAŠÍM POHLEDEM NA SVĚT Jiné nálezy připouštějí ještě fantastičtější závěry. Počátkem 80. let odkryli archeologové v provincii Cching-chaj, na poloostrově jezera Tchu-su v jedné horské jeskyni velké množství železných kotoučů, které byly zhotoveny uměle. Každý z nich měl průměr asi 20 centimetrů. K nálezu došlo, protože několik těchto neobvyklých artefaktů vyčnívalo ze skály. První výzkumy vedly k senzačnímu výsledku. Tyto železné kotouče musely být vyrobeny před 400 000 lety (!) K této vzdálené epoše nám naši historikové nemohou mnoho říci, je to temný dávnověk. Ale jaká kultura mohla tehdy žít v Číně, když její vědomosti sahaly až k výrobě železa? A nebyla to teprve dynastie Chán (206 př. n. 1. až 220 n. 1.), od které oficiální archeologie datuje veškerou historii? Vzhledem k tomuto odhalení získal na významu nález, který učinila sovětsko-čínská expedice v roce 1959 v poušti Gobi. Pod vedením čínského archeologa Čao Ming-čena zde narazila skupina vědců z tehdy ještě spřátelených zemí na stopu lidského života. V pískovci objevili obtisk boty, kterému bylo přiřčeno stáří několik milionů let. Co to znamená, bude jasné každému, kdo o tom bude přemýšlet bez předsudků. Jaký druh člověka by mohl být schopný před miliony let vyrobit užitečnou obuv? Aby toto bylo možné, musela by tehdy existovat kultura na podivuhodném stupni vývoje. Myslet přitom na neandrtálce nebo na „divokého člověka z Chu-peje" se zdá směšné. Naopak obyvatelé těchto oblastí v dnešní poušti Gobi museli disponovat neobyčejně vysokým inteligenčním kvocientem. To, co dokazuje jejich dovednost, je výroba umělecky opracované obuvi. Bez určité duševní vyspělosti je to nemyslitelné. Tyto bytosti křižovaly před miliony let Střední Asii v botách. Odkud přišly? Nebyly snad z tohoto světa? Chtít určit původ lidí ze vzdálené minulosti Číny je v tomto okamžiku nepotřebné vzhledem k nedostatku přesnějších informací. I když mnozí historikové nepřestávají v této souvislosti vyslovovat nejrůznější domněnky. Řeč je například také o tom, že by žlutá rasa měla odvozovat svůj původ od starých Babyloňanů. Podle jiných od Egypťanů nebo Indů. Přirozeně existuje i několik takových, kteří jsou obzvláště nadaní fantazií a myslí přitom na Atlantidu, Mu nebo Lemurii jako na zemi, kterou tito čínští praobyvatelé původně obývali. Nic z toho však neodpovídá podrobnějším výzkumům. Nenajdeme o tom zmínku ani v žádných dávnověkých mýtech. Ale o dracích, kteří přinesli syny oblohy z hvězd na zem, je řeč stále. Byli to tedy přece jen „bohové" z hlubin vesmíru? VCHOD DO „PODSVĚTÍ" Poušť Gobi, tato pláněmi pokrytá část Střední Asie, je opředena velkým množstvím pověstí. Tyto pověsti nepodléhají ani politic¬kým, ani územním vlivům. Gobi - nebo jak je to čínsky „ša-mo" - leží jak na státním území Číny, tak na území Mongolské lidové republiky. Oba státy si dělí tuto pustinu mezi sebe. Vyprávění, která je stále ještě možné slyšet v okolí velké žluté pouště, říkají, že se v této oblasti nachází vchod, jenž vede do tajemné podzemní říše Agartha (také Agharti). Podle mnohých mýtů to má být strašidelný svět divů, který je tvořen velmi rozvětveným systémem tunelů. Odtud je potom možné vstoupit na každý kontinent, do každé země této planety. Přesvědčující důkazy o existenci této ohromné podzemní centrály, odkud - podle pověstí našeho světa - vládl a vše řídil moudrý Mahátma (z indického sanskrtu: „Velký duch"), nám zůstávají interpreti těchto vyprávění ale dosud dlužni. Jeden z nejhorlivějších obránců příběhů tohoto druhu žil na počátku našeho století. Byl to původem Brit, měl hodnost plukovníka a zabýval se jako amatér horlivě archeologií. Jmenoval se James Churchward. Musíme to do značné míry přičíst obskurnímu okultismu, ale chtěl, podle jeho vlastních údajů, narazit v Indii na dochované písemné doklady o existenci bývalého kontinentu ležícího v Pacifiku. Ten se měl údajně před desítkami tisíc let propadnout po strašlivé katastrofě do moře. Churchward o tom napsal čtyři knihy a tvrdil zároveň, že zná jméno této mytické země: Mu. Spokojíme se s tím, že se hypotézy britského plukovníka dotkneme jenom v bodech, které se zabývají zvláštnostmi v oblasti pouště Gobi. Churchward hájil názor, že dnes tak neúrodná oblast byla dlouho předtím, než se tam objevili Číňané, Mongolové a Rusové, obydlena tajemným národem Oejgoer. Záznamy o jejich vědomostech chtěl Churchward získat v Indii. Nikdo však nikdy neviděl „Naacalské tabulky", které on údajně objevil a na místě přeložil. Zdá se, že s jistotou můžeme říci pouze jediné: Poušť Gobi nebyla v dřívějších dobách žádnou pustinou a patrně byla také osídlena. Zcela v protikladu k dnešku. ATOMOVÁ EXPLOZE V ROCE 1910 Pouštní oblasti se přirozeně obzvlášť dobře hodí pro takové ex¬perimenty, které musí být prováděny stranou od oblastí s velkou hustotou osídlení. Humanitární ohledy mohou hrát sice také svou roli, ale jistě to není hlavní důvod, proč je postupováno s nejvyšší opatrností. Absolutní utajení je mnohem důležitější než nějaké mravní zásady. A tak nikoho dnes už nepřekvapí, když se dozví, že na nejvyšší úrovni vyzbrojené vojenské velmoci - především USA - prohlásí nejodlehlejší oblasti pouští za uzavřené zóny. Aby tam mohly nerušené provádět svoje pokusy. V prvé řadě pokusy s atomovými zbraněmi. Od té doby, co se také Čínská lidová republika stala jednou ze světových velmocí a disponuje obrovským vojenským potenciálem, experimentuje se intenzivně také tam s elementární silou atomu. A co by se k tomuto účelu hodilo lépe než liduprázdné pustiny některých částí pouště Gobi! Co je dnes pro vojenské pohlaváry v Číně už dlouho samozřejmostí, znamenalo pro vojáky právě založené Čínské lidové republiky absolutní novinky. O to překvapenější byli specialisté Čínské lidově osvobozenecké armády, když před více než 45 lety vstoupili do oblasti poblíž Mongolská, která byla určena pro předpokládané tajné experimenty. Zdejší vegetace, lépe řečeno to, co z ní zůstalo, byla podivně změněna. Zvápenatělé stromy stejně jako zesklovatělá půda prozrazovaly neklamné důkazy atomového působení. Nejtajemnější na tomto odhalení byla ale skutečnost, že zde až do té doby nikdy nebyly žádné pokusy s atomovými zbraněmi prováděny. V padesátých letech nebyly čínské atomové bomby ještě zdaleka realitou. Byly tehdy teprve ve stádiu vývoje na rýsovacích prknech výzkumníků v různých tajných laboratořích. Teprve 16. října 1964, když odpálila tato obří rudá říše svou první atomovou bombu, stala se pátým členem „klubu atomových velmocí". Po USA, Velké Británii, bývalém SSSR a Francii. Odpovědní činitelé armády se chtěli dostat zmíněné záhadě na kloub. Zkoumali povahu této zóny bez života a dotazovali se také usedlíků, kteří žili v blízkém okolí, aby zjistili příčinu oné udivující skutečnosti. Co z toho vzešlo, bylo tak šokující, že se armáda s tímto poznatkem jen velmi těžce smiřovala. Již začátkem 20. století byl jakýsi venkovan schopen vyvolat strach vzbuzující síly atomu. NESLAVNÝ KONEC JEDNOHO ALCHYMISTY Ústní zprávy stejně jako písemné záznamy přivedly důstojníky na stopu učence Po-Čao-ťcho. Byl to alchymista, jenž pokračoval v tradici odvážných učenců, kteří se pokoušeli o přeměnu hmoty. Zřídil si tajnou laboratoř v pagodě, která ležela stranou od lidí. Návod, který měl Po-Čao-ťimu konečně umožnit, aby pomocí růz¬ných chemikálií rozštěpil atomové jádro, pocházel ze starých textů. Odkud jenom mohly pramenit tyto poznatky? Vytvoření atomové bomby je ve své podstatě velmi jednoduché, je k tomu zapotřebí jen několika velmi čistých přísad, které musí být spojeny v určitém pořadí! Starší rolníci, kterých se v roce 1950 zeptali, si ještě vzpomněli na osudný den 8. července 1910. Žili tehdy v okolí budoucí mrtvé zóny. Armádní vyšetřovatelé se dověděli, že toho dne bylo slyšet od pagody ohromnou explozi. Detonace byla tak prudká, že byla slyšitelná až do vzdálenosti 600 km. Pravděpodobně by tato spekulativní událost byla během doby čínskými úřady zapomenuta, kdyby nebyl nalezen o mnoho let později v knihovně Pekingu sešit s alchymistovými zápisy. Čínští vědci zde narazili na jednoznačné důkazy toho, že Po-Cao-ťcho experimentoval před desetiletími se silami, jejichž možnosti se mu nakonec vymkly z rukou. Ve svých zápisech podává učenec zprávu o svých hrůzostrašných pokusech. Popsal zde detaily straš¬ného „ohně z nebes, který může vzniknout tříštěním atomu kovu". Odvážný vědec se nespokojil pouze s teoretickými rozpravami, a tak došlo neodvratně ke katastrofě. Při pokusu objevit formuli,s jejíž pomocí se může hmota přeměnit, se musel Po-Čao-fcho fatálně přepočítat. Ohromná exploze ho stála život, zničila jeho laboratoř, jeho pagodu stejně jako veškerou vegetaci v širokém okolí. Skutečně tragický a neslavný konec jednoho badatele, který desetiletí před atomovým zničením Hirošimy předběhl svou dobu a stal se tak asi první novodobou obětí atomových experimentů. Svět se však o něm nic nedověděl! MÁ CIA DŮKAZY? Velké množství spekulací se točí kolem dokumentu, který má údajně obsahovat 144 stran a v němž mají být uvedeny výsledky výzkumu Po-Čao-ťcho. Nyní mluvíme o tom, že se před několika lety podařilo propa¬šovat tyto tajné učencovy záznamy z Číny a doručit je tajně ame¬rické tajné službě CIA. Nápadné na tehdejší události byla okolnost, že se jaderná ex¬ploze v roce 1910 odehrála jen dva roky po události, která je do dnešních dnů neobjasněná. Je to tunguzská katastrofa z roku 1908. Tehdy, 30. června v 7.17 místního času, se přehnalo přes sibiřskou tajgu jasně zářící nebeské těleso a krátce nato v sotva osmikilometrové výšce explodovalo. Detonace měla účinnost většího množství vodíkových bomb a zničila 2000 km2 lesních porostů. Zemřelo přitom velké množství zvířat a jistě také nemálo lidí - především v okolí se pohybujících lovců. Vědci na celém světě neustále pátrají po příčinách této nevysvětlitelné události. V mi¬nulých desetiletích vzniklo také nespočetné množství teorií. Ale hlavní argumenty jsou založeny na domněnkách, že tajemné ne¬beské těleso bylo buď meteoritem, nebo se jednalo o inteligencí řízený létající objekt. V některých teoriích se uvažovalo také o mimozemské vesmírné lodi, která se při pokusu o přistání zřítila! Zda skutečně existují souvislosti s neštěstím v Číně v roce 1910, nemůžeme s určitostí říci. Spíše ne. Jisté je pouze to, že v blízkosti jezera Lob Nur je možné v této stepní oblasti najít zesklovatělý písek. Důvod však není žádným tajemstvím. Nacházejí se v terénu, který je Číňany opakovaně využíván pro pokusy s atomovými bombami. Ale poušť Gobi zahrnuje, jak je známo, co se rozlohy týká, ohromnou plochu. Není proto překvapením se dovědět, že tam existují ještě i jiné oblasti, kde bychom mohli objevit zcela po¬dobné zeskelnatění. Tam armáda zcela prokazatelně žádné pokusy s atomovými zbraněmi neprováděla. Kdo zde však tyto jasné stopy zanechal? Existují snad v čínské vzdálené minulosti události, které nám dnes připomínají podobné katastrofy? Atomové ničivé útoky ti¬síciletí předtím, než byla vyhlazena americkými atomovými zbra¬němi japonská města Nagasaki a Hirošima? Co hrůzostrašného se odehrálo asi tehdy v nejvzdálenější mi¬nulosti v této oblasti, která se potom stala na dlouho pro lidi ne-obyvatelnou? PŘÍPAD U HRANIC Ještě mysterióznější než událost s nešťastným alchymistou Po--Čao-FIM jsou dramatické události, které se odehrály přesně o še¬desát let později na severovýchodním okraji velké žluté pouště. Pokud bychom měli tehdejším zprávám uvěřit, vyústily by neslý¬chané události nakonec shozením nukleární bomby v mongolské části pouště Gobi. To vše se údajně odehrálo na jaře v roce 1970. Začalo to nezvyklým hromaděním pozorování UFO v sovětsko--čínské hraniční oblasti. Ačkoliv je velice řídce osídlena, byla tato oblast od konce padesátých let neustálým jablkem sváru mezi dvěma dříve spojeneckými velmocemi. Každá strana považovala své nároky na teritorium souseda za oprávněné. Na hraniční řece Usáti došlo během roku 1968 k ozbrojeným střetnutím s velkým počtem mrtvých a raněných na obou stranách. Zpočátku, když se objevila první vlna pozorování UFO v dubnu 1970, obviňovali Číňané Sovětský svaz, že do lidové republiky posílá tajné zbraně, a Rusové vyslovovali stejná obvinění vůči Číňanům. Politická situace mezi oběma státy byla vyhrocena na nejvyšší míru. Jako příklad za všechny zprávy o pozorováních, která zde byla učiněna, může sloužit následující případ. Vylíčil ho později jeden Číňan, který uprchl do Hongkongu. Tento z bezpečnostních dů¬vodů nejmenovaný svědek byl tehdy ovčákem v Čching-Kang--lingu, jednom horském pásmu na východním okraji pouště Gobi. Autonomní oblast Vnitřní Mongolsko tam hraničí s Mongolskou lidovou republikou. Ovčáci hledali přes noc v horách ztracené ovce ze stáda, když se náhle na obloze objevilo šest obrovských červených koulí. Jedna z nich přistála na rovině, která byla vzdálena asi jeden kilometr a byla na dohled svědků. Z létajícího objektu, který přistál, vy¬cházelo intenzivní oslnivé světlo a celá okolní krajina byla osvět¬lena jako ve dne. Potom se objevila před polekanými ovčáky také posádka objektu. Neobvyklé bytosti srovnávali se svým tehdejším nepřítelem, se sovětskými kosmonauty ve vesmírných oblecích. Odkud však skutečně pocházely neobvyklé bytosti? Také u dalšího případu z roku 1968, kdy přistál velký diskovitý objekt v severní části pouště Gobi, označovali očití svědkové lé¬tající těleso za sovětský průzkumný nebo ještě lépe řečeno špio¬nážní stroj. Tentokrát sice nebyly spatřeny u objektu žádné bytosti, ale zanechal zřetelné stopy po přistání. Ruští svědkové zase popsali cestující, které spatřili u UFO, jako Číňany. Malého vzrůstu a s orientálními tahy v obličeji. Byl to důsledek desetiletí trvající propagandy, která byla lidem na obou stranách hranice vtloukána do hlavy a která neustále rozněcovala nedůvěru vůči jakémukoliv jinému obyvatelstvu. NEZVĚSTNÝ PŘI TAJNÉ MISI 24. dubna 1970 se rozpoutalo peklo. Nadzvukový bombardér sovětských leteckých sil, který měl tajný příkaz k letu z Moskvy do Vladivostoku, zmizel náhle nad Sibiří beze stopy. Pilot byl právě v rádiovém spojení s pozemní stanicí, ale kontakt byl náhle neočekávaně přerušen. Pokusy znovu navázat spojení zůstaly bez odezvy a radar zůstával také němý. Okamžitě byla zahájena pátrací akce velké důležitosti. Více než 200 letadel a vrtulníků pročesávalo oblast, z které přišlo poslední rádiové hlášení zmizelého nadzvukového letadla. Americký žur¬nalista Dix Lester, který celý tento záhadný případ sledoval a jako první zveřejnil, podal také zprávu o rádiových hlášeních pátracích oddílů, z nichž vyplývalo, že tam „nahoře nejsou sami". „Přinej¬menším 25 cizích létajících objektů, pokud jich nebylo více", se nacházelo na obloze nad nimi. „Ale jsou příliš vysoko a my se nemůžeme dostat dostatečně blízko k nim," tím bylo ukončeno hlášení pozemní stanici. „Ruský medvěd" se zdál podrážděný, neboť na zemi bylo velení stále nervóznější. Podle dotyčného, který na otázky odpovídal, bylo vystřeleno velké množství protileteckých raket z pozic podél mongolských hranic, když stovky těchto zářících kotoučů letěly oblohou. Rakety však slabě vybuchovaly ve vzduchu, aniž by měly jakýkoliv účinek a aniž by byly třeba jen trochu pro UFO nebez¬pečné. Ta se nacházela daleko mimo jejich dostřel. Zatím začala ruská vojenská služba tím, že na základě množství došlých zpráv zahájila exaktní měření. Jejich cílem bylo zjistit pokud možno přesně pomocí triangulačního bodu místo původu těchto neznámých létajících objektů. To se tajné službě skutečně podařilo. Neboť když důstojníci zakreslili leteckou trasu tajemných vetřelců na mapu, sbíhaly se všechny linie v jednom bodě, který byl asi tisíc kilometrů severně od mongolského hlavního města Ulánbátaru. Tato oblast patří k území Mongolské lidové republiky a nachází se poblíž sovětsko-čínských hranic. BLESKOVÁ VÁLKA Dvacátého šestého dubna 1970 - přesně dva dny po náhlém a neobjasněném zmizení sovětského letadla - oznámili moskevští korespondenti západním médiím, že ruské vojsko vstoupilo do stavu nejvyšší bojové připravenosti. Téměř nepřetržitě transportovala železnice obrněné vozy a těžkou bojovou techniku směrem na Sibiř. Tři kompletní divize se vydaly kvapně na pochod ze svých stanovišť a nekonečné kolony nákladních vozů zaplnily hlavní silnice vedoucí na východ. Poplašení reportéři, kteří zde tušili exkluzivní reportáže, byli uklidňováni vysvětlením, že se jedná o každoročně konané jarní manévry. Ale také na čínské straně byla bojová pohotovost. Tak byla 27. dubna náhle odvolána divize lidově osvobozenecké armády, která měla své stanoviště v Severní Koreji, a nákladními vozy se vydala směrem do Mongolská. Tentýž den se vydala přes Sibiř mohutná letka sovětských bombardérů s dalekým doletem a velké množství stíhaček. Tato obrovská spojená síla potom zamířila jižním směrem a pohybovala se k zjištěné oblasti v Mongolsku. Ta¬kové nasazení bojových letadel nebylo vidět od dob 2. světové války. Ruská průzkumná letadla přelétala toho dne bez přistání čínské a mongolské hranice a fotografovala doslova každý čtvereční metr zaměřené operační oblasti. Potom události nabraly na intenzitě. ATOMOVÝ ÚTOK PROTI ZÁKLADNĚ UFO V noci na 28. dubna 1970 válečná mašinérie vyrazila. Cílová oblast severovýchodně od Ulánbátaru byla několik hodin nepřetr¬žitě bombardována stovkami letadel. Byla důkladně vyhlazena. Této noci byl celý horizont zlověstně zbarvený a mnoho obyvatel v tisíc kilometrů vzdáleném mongolském hlavním městě si bylo jisto, že byly nasazeny atomové zbraně. 30. dubna pronikli potom sovětští vojáci do Mongolská a čínské vojsko dosáhlo této syste¬maticky vybombardované krajiny 4. května. V sovětských stejně jako v čínských médiích byla tato rozruch budící událost úplně zlehčena. Na obou stranách se omezili na poskytnutí pouze několika informací ve velice agresivním tónu o zraněných na hranicích na straně protivníka. V Hongkongu bylo naproti tomu možné se dovědět o něco více. V krátké rozhlasové zprávě bylo sděleno, že při tomto nejnovějším konfliktu na hra¬nicích mezi SSSR a Čínskou lidovou republikou byly zabity stovky Mongolů a Číňanů. Sovětská eskadra bombardérů napadla přísně tajnou čínskou vojenskou základnu a přitom použila také atomové bomby. Již dříve zmíněný žurnalista Dix Lester poprvé zveřejnil tyto hrůzné události v americkém časopise pro mezioborové vědecké jevy „SÁGA". Zde se také zaručil za pravdivý obsah reportáže. Přitom se odvolával na výpovědi čínských uprchlíků, které potkal v Hongkongu a kteří jemu a francouzskému reportérovi Pierru Gardinovi líčili tyto události. Lester také uvádí, že mluvil se skupinou středoškoláků z bývalé NDR, kteří v těch dnech byli na studijní cestě v Mongolsku. Mladí lidé mu potvrdili nejen zprávy, které se již dověděl od Číňanů, kteří uprchlí do Hongkongu. Uváděli, že vojsko Sovětského svazu zničilo při útoku severovýchodně od Ulánbátaru ukrytou základnu neznámých leteckých objektů. Tato základna byla tvořena podle zpráv mnoho kilometrů dlouhými podzemními tunely a velkým počtem pyramidám podobných staveb. Po tomto vybombardování, jak zní napínavá reportáž časopisu SÁGA", vlna pozorování objektů UFO na sovětsko-čínské hranici konečně úplně polevila. Mír nad velkou žlutou pouští nebo jen ticho po bouři?



Článok je v sekcií - Z našej knižnice / Úryvky