Z Thovtových časů

Z knihy Hvězdné spiknutí od Andreasa von Rétyi. Po všech těchto poznatcích by asi bylo sotva správné, kdybychom Velkou pyramidu nadále spojovali s Cheopsovým jménem - snad s výjimkou jakéhosi podivného zvykového práva, jímž bychom se chtěli poněkud nelogicky řídit. Proto bych pokládal za vhodnější označovat ji neutrálně za Isidinu pyramidu. A ani bych se nijak zvlášť nedivil, kdyby nové objevy v sousední pyramidě, která je jen o několik metrů nižší a připisuje se Chefrenovi, souvisely s Osirisem.

V tomto ohledu je zajímavý objev na vzestupné cestě k Chefrenově pyramidě, která k ní vede od tajuplné Sfingy. V roce 1996 byla v polovině převýšení trasy objevena asi třicet metrů hluboká šachta, z níž vybíhá podzemní tunel směrem ke Sfinze. Dr. Zahi Hawass, dnes nejvyšší správce pyramidového komplexu, nadšeně hovořil o tom, že se tam zřejmě nachází symbolický Osirisův hrob. Osobně ve mně nadále zůstává pocit, že také Chefrenova pyramida v sobě skrývá ještě mnoho zcela netušených záhad a že jí dodnes bylo nezaslouženě věnováno příliš málo pozornosti. Ačkoli já sám nepokládám stáří Velké pyramidy za rozhodující faktor, pokud jde o její tajemství a záhady, bylo by přirozeně významným krokem vpřed, kdybychom v tomto ohledu získali opravdu spolehlivou informaci. Britští spisovatelé Graham Hancock a Robert Bauval pokládají pyramidy a Sfingu u Gízy každopádně za mnohem starší, než se obvykle předpokládá. Jako rok jejího vzniku udávají letopočet 10500 př. n. 1. To probíhala ona věhlasná „první epocha" tep zepi, během níž vznikla egyptská civilizace. Hovoří se o ní i na stéle Sfingy, kde nachá¬zíme zmínku, že Sfinga v „první epoše" trůnila nad nádherným místem. Neexistuje však žádná přímá informace o tom, kdy to vlastně bylo. Hancock a Bauval se pokusili zdůvodnit svou dataci astronomickými souvislostmi. Přesně před 12 500 lety údajně Sfinga za jarní rovnodennosti ukazovala rovnou k nebeskému symbolu sfingy, souhvězdí Lva. Slunce se nacházelo na konci ocasu Lva, tedy ještě asi dvanáct stupňů pod obzorem. Kromě toho se na obloze představovalo v oné době souhvězdí Orion v úhlu, který svým pětačtyřicetistupňovým sklonem k obzoru přesně odpovídal adekvátní spojovací linii trojice velkých pyramid u Gízy k severojižnímu směru (tzv. pozice Gízy). Hancock s Bauvalem vysvětlili, že tři pyramidy vlastně symbolizují tři hvězdy v pásu Orionu. Jejich vzájemná poloha podle nich přesně odpovídá uspořádání pyramid. Ani to by nepředstavovalo žádný velký zázrak, protože, jak jste jistě už mnohokrát ověřili, v Egyptě se mnohé točí kolem Isidy a Osirise, jejichž souvislost s konstelacemi Orionu a Velkého psa je obecně známa. Na druhé straně se dobře ví i to, že tyto dominantní monumenty v podobě pyramid mají co činit s uvedenými významnými bohy a jim přisuzovanými hvězdami. Rovněž v tomto ohledu jsme se už dočkali několika pozoruhodných náznaků. Jmenovaní angličtí autoři věří, že čtyři záhadné „větrací šachty", které vedou z obou hlavních komor - z již zmíněné Královské komory a z hlouběji položené Královniny komory - na povrch pyramidy, původně sloužily k pozorování hvězd. Odborníci se ale dodnes nemohou shodnout na tom, k čemu vlastně tyto šachty sloužily. Opravdu bylo jejich posláním přivádět dovnitř čerstvý vzduch,nebo to snad byly východy pro duši mrtvého faraóna? Touto otázkou bychom se přinejmenším nyní neměli příliš zaobírat, spíše bychom měli věnovat pozornost postřehu Hancocka a Bauvala, že jižní šachta Královské komory směřuje přímo na hvězdy v pásu Orionu. Bohužel ani tady není všechno v pořádku, protože právě těmito šachtami by nikdo nikdy hvězdy pozorovat nemohl. Neprobíhají totiž pod zdivem Velké pyramidy přímočaře, nýbrž jsou na několika místech zalomené. To je dnes jednoznačně prokázáno. Lomenou šachtou ale žádné hvězdy neuvidíte. Ani datování vzniku pyramidy podle Hancocka a Bauvala není nikterak přesvědčivé. Kolem roku 10500 před Kristem totiž hvězdy v pásu Orionu vůbec nezaujímaly „pozici Gízy". A i kdyby tomu tak bylo, pak by se to nevztahovalo pouze na uve¬dený rok. Tak rychle se na obloze nic nemění, a proto by dotyčným rokem mohl být stejně leto¬počet 10000 i 11000 př. n. 1. Ve skutečnosti se tato „pozice Gízy" objevila ve hvězdném pásu Orionu v roce 8700 př. n. 1. Zůstává tedy otázkou, proč Hancock a Bauvaf tak nápadně zdůrazňují rok 10500 před Kristem. Pravděpodobně tím chtějí přispět k podpoře pečlivě opatrovaných proroctví Američana Edgara Cayce, která šíří velmi vlivné skupiny. Edgar Cayce proslul jako „spící prorok". Byl to prostý knihkupec, jenž byl obdařen vynikající pamětí. Ve dvaadvaceti letech byl poprvé postižen záchvatem přechodné afázie, tedy ztrátou řeči. Byl léčen pomocí hypnózy, která pravděpodobně vyvolala jeho jasnovidecké schopnosti, jež ovšem nejsou nesporné. Je však skutečností, že Cayce se stal vlivným mužem, který se pohyboval v nejvyšších kruzích. Jeho slovo mělo svou váhu i pro nejvyšší politiky. Cayce patřil ke svobodným zednářům a prorokoval, že jejich ideály se stanou řídícími principy budoucího zlatého věku Spojených států. Ve svých proroctvích popsal mimo jiné bájnou kulturu Atlantidy a uvedl, že zanikla v roce 10500 př. n. 1. Vypadá to, jako by se Bauval, Hancock a ostatní snažili (svobodozednářsky) podpořit souvislost egyptského starověku s Atlantidou. V letopočtu zániku Atlantidy, případně údajné stavby Velké pyramidy, je skryt ještě další význam. Toto datum vyjadřuje poměrně přesně polovinu velkého cyklu, který je známý pod názvem precese a projevuje se v časovém posunu rovnodennosti. Po uběhnutí necelých 26 000 let se zemská osa opět dostává do výchozí pozice, třebaže se po této době hvězdy v rámci jednotlivých konstelací viditelně posunuly. Pro ezoterické tajné učení je přitom ovšem významná představa, že po uplynutí poloviny tohoto cyklu je dosaženo jakéhosi protipólu. Zatímco obyvatelé Atlantidy podle Cayce dorazili do Egypta roku 10500 před Kristem, vytvořili tamní kulturu a vybudovali monumenty u Gízy, podle jiných pramenů mimozemšťané ve stejné době opustili Zemi a mají se vrátit po uplynutí poloviny cyklu - to znamená nyní! Je zřejmé, že Hancock a Bauval doložili datum tep zepi velmi působivě na základě astronomických souvislostí. A zdánlivě tím zároveň potvrdili závěry Cayce. Ovšem jejich závěry se s Caycem nijak skvěle neshodují a navíc k uvedenému letopočtu nedospěli nezávisle, protože znali Cayceho věštby. Oba Angličané navíc tvrdí, že na základě astronomických údajů objevili existenci tajné místnosti, kterou označili jako komoru Genesis. Rovněž Edgar Cayce prorokoval, že kolem roku 1998 bude objevena tajná komora, v níž obyvatelé Atlantidy uložili všechna tajemství své civilizace. Jde o slavnou „Halí of Records", „Dvoranu záznamů". Toto proroctví přesně odpovídá představám svobodných zednářů, ale ve skutečnosti to žádné proroctví není. Cayce i další prorok H. C. Randall--Stevens pravděpodobně čerpali téměř shodně znějící informace z podkladů Starého a mystického řádu rosenkruciánů (Ancient and Mystic Order Rosae Crucis, AMORC). Prokáže se pravdivost těchto předpovědí objevem komory Genesis? Zatím se tak nestalo, žádný takový prostor dosud objeven nebyl. Hancock a Bauval předpokládají, že poloha Slunce k souhvězdí Lva v době rovnodennosti v roce 10500 př. n. 1. odpovídá umístění komory ve vztahu ke Sfinze. To je jistě působivá myšlenka! Podle ní je informace o umístění nejtajnější komory zakódována ve hvězdné konstelaci! Tento objev jistě nebyl učiněn nezávisle na Cayceovi, protože jinak by jeho autoři zřejmě přišli s vhodnějším datem. Navrhovaná lokalizace komory ostatně zcela souhlasí s tím, co tvrdí rosenkruciáni. Zajímavá je ovšem i jiná skutečnost. Existují totiž další fakta, která poukazují na to, že pyramidy byly postaveny zhruba před dvanácti tisíci lety - k tomuto tvrzení se vrátím později. Poznali jsme tedy, že „pozice Gízy" sama o sobě není dostatečně průkazným argumentem. Chtít prostě stanovit datum stavby pyramid na základě Cayceova tvrzení přesně na rok 10500 př. n. 1. není každopádně příliš nadějný počin. Je zcela jasné, že v komplexu u Gízy byla uplatněna posvátná geometrie, obsahující kódovací klíč ke Dvoraně záznamů a k záhadám egyptské kosmologie. Vše je zde totiž domyšleno do posledního detailu, nic tady nebylo provedeno bez projektu a geometrie. Dodnes se nikomu nepodařilo objevit správné řešení, které by vedlo k rozluštění tajemství prastarého vědění. Nebo ho možná někdo už objevil, ale rozhodně o tom nemluví. Nechtěl bych se teď těmto otázkám věnovat podrobněji a vrátím se k původnímu problému, totiž ke stáří Velké pyramidy. Na jedné straně máme dataci, kterou obhajují akademičtí egyptologové -pyramidy jsou staré zhruba 4 500 let. To je ale zřejmě příliš málo. Pak je uváděno jako druhý extrém datum sahající do minulosti až příliš — rok 10500 př. n. 1. To je zřejmě příliš mnoho, a navíc přesnost tohoto určení je přehnaně spekulativní. Jak už to bývá, pravda se nachází někde uprostřed. Abychom k tomuto závěru dospěli, musíme se nejprve zbavit víry ve správnost akademiky tradovaného stáří gízského komplexu a pak i víry v to, že Velká pyramida je produktem obyvatel Atlantidy přesně z roku 10500 před naším letopočtem. Geolog Robert Schoch z univerzity v Bostonu se před několika lety zaměřil na záhadnou Sfingu a rozhodl se stanovit její stáří na základě stop po vodní erozi v důsledku vlivu dešťových srážek. Na základě znalosti údajů o antickém klimatu v Dolním Egyptě v různých epochách a podle přesných hodnot eroze horniny Schoch usoudil, že stáří tohoto záhadného křížence, jehož tělo se podobá lvímu, ale hlavu má lidskou, je mnohem vyšší, než mu přisuzují „běžní" egyptologové. Podle tohoto výzkumu vznikla Sfinga asi v období 7000 - 5000 př. n. 1. Fyzik profesor Willi Wolfli ze Švýcarské technické vysoké školy (Eidgenóssische Technische Hochschule) v Curychu už stanovil stáří mnoha egyptských stavebních děl ze Staré říše pomocí Accelerator Mass Spectometry (AMS), tedy metodou určující stáří rozpadem atomů. Později byly tyto výsledky srovnány s uznávanými údaji, které archeologové zveřejnili v Cambridge Ancient History Record (CAHR). U Velké pyramidy Wólfli dospěl ke stáří, které bylo - v závislosti na jednotlivých měřeních - o 276 až 524 let vyšší, než se uvádí v CAHR. Ve srovnání s mnohem většími odchylkami u Schocha to sice nevypadá tak působivě, ale samo o sobě to představuje docela slušný rozdíl. Uvažte, že je to stejně velký skok jako mezi roky 2000 a 1476 - tedy od Clintona zpátky ke Kolumbovi! U druhé pyramidy je odchylka ještě zřetelnější, naměřené hodnoty naznačují posun zpátky až o 651 let! U třetí pyramidy, připisované faraónu Mykerinovi, jsou výsledky měření jaksepatří matoucí. Tři hodnoty odkazují na výrazně mladší věk - o 338 až 452 roků - a tři naopak na větší stáří (v rozpětí 73 a velice zřetelných 557 let)! Tenhle zmatek představuje záhadu sám o sobě - ovšem není to ani zdaleka jediný záhadný výsledek fyzikálních měření pyramid! Pro naše úvahy je zatím úplně jedno, jaké datum zbudování „Isidiny pyramidy" budeme povaovat za správné. Důležitá je pro nás jen skutečnost, že je zřejmě starší, než jí přiznávají „řádní" archeologové, možná jen o pár roků, možná o desetiletí, staletí, či dokonce tisíciletí... Chtěl bych k tomu ještě dodat, že fyzikální metodou určené stáří vychází ze zkoumání reliktů biologické substance - organického prachu, který byl nalezen mezi jednotlivými bloky zdiva, a ze vzorků dřevěného uhlí. Jde tudíž o nepřímé stanovení stáří, neboť samotný kámen může být datován jen geologicky, nikoli však archeologicky. Víme přibližně, kdy vznikl v zemské vrstvě, nevíme však přesně, kdy byl takříkajíc zpracován na pyramidu. Pyramida však každopádně musela stát dříve, než se v rýhách zdiva zachytily biologické relikty, které se dochovaly dodnes. Takto dosažené výsledky, odhlédneme-li od případných chyb a nepřesností při měření, tedy udávají minimální stáří stavebního díla. Pyramidy a Sfinga u Gízy by tedy mohly být ještě starší. Možná opravdu pocházejí z doby příchodu „obyvatel Atlantidy" do Egypta - a je lhostejné, zda se něco takového skutečně odehrálo. Nechtěl bych ovšem rozšiřovat tematiku knihy ještě o Atlantidu a její pravděpodobně mimozemské kořeny. O tom by se daly napsat další obsáhlé publikace - což se už ostatně vícekrát stalo -, avšak ve světle nových poznatků se stará tradiční podání stávají nesmírně zajímavými. I v nich se totiž pro nepřipraveného jedince objevují překvapivě staré letopočty, sahající jednotně do doby před potopou světa. Manetho, věhlasný učenec a kněz v Heliopoli oné původní metropoli, jejíž kněží byli odedávna tak zběhlí v „nebeských záležitostech" -, opatroval a střežil tajné spisy tamní chrámové svatyně. Žil ve třetím století před Kristem a sepsal významné dějepisné dílo. Uvádí v něm, že své informace čerpal přímo z nápisů na sloupech v tajných podzemních chrámech Théb. Tyto prastaré texty vytesal na ony sloupy údajně sám velký nositel kultury Thovt. Egyptský bůh Thovt, o němž jsme už hodně slyšeli, bývá ztotožňován s řeckým Hermem. Jeho druhý syn Agathodaimon údajně po potopě přepsal spisy, označované po jeho otci jako „hermetické", na papyrusové svitky a zase je uložil do tajných podzemních chrámů. Přídavné jméno „hermetický" se stalo nadčasovým vyjádřením synonym „tajný" a „skrytý". Dnes už nemyslíme na původ tohoto adjektiva, když například hovoříme o „hermeticky zavřených dveřích". O Manethovi a jeho díle dnes bohužel prakticky nic nevíme. Poslední stopy po této osobnosti se nacházejí v rukopisu byzantského mnicha Georgia, jenž bývá nazýván též Synkellos (nebo Georg von Syncella). Tento mnich sepsal kolem roku 800 dějepisné dílo, obsahující informace o Manethovi. Mezi nimi nacházíme i poznámku, že Egypťané údajně uchovávali i několik kronik, které postihovaly obrovský časový úsek 36 525 let! Avšak Manethovy původní spisy byly neustálým redakčním krácením a výpisky zkreslovány a falšovány, občas pravděpodobně dokonce úmyslně. Když Herodotos pobýval v Egyptě, bylo mu ukázáno 345 soch veleknězi. Jejich živé protějšky se v nejvyšší náboženské funkci údajně vystřídaly během neuvěřitelně dlouhého období 11 340 let. Jak se vzdělaný Řek dověděl, významný bůh Osiris opravdu žil, a to 15 000 let před Herodotem a jeho současníkem, tehdy vládnoucím sájským králem Amasisem (26. dynastie). Řecký historik zdůrazňuje, že jeho egyptský informátor vůbec nepochyboval o přesnosti uvedeného letopočtu, protože písaři „průběh času zaznamenávali velmi pečlivě od samého počátku". Je skutečností, že staří Egypťané vynalezli kalendář, který byl natolik smysluplný, že ho v mírně pozměněné formě používáme až dodnes. Zároveň „žádný jiný národ nesledoval pozici a pohyby hvězd tak přesně jako Egypťané", prohlásil kdysi římský historik Diodoros Sicilský, jenž by se nad podivuhodně opačnými názory archeoastronoma Otto Neugebauera nejspíš jen pousmál. V textech sepsaných před staletími nebo dokonce už před tisíciletími se také neustále mluví o tom, že Egypťané uložili prastaré spisy v tajných komorách Velké pyramidy, aby tak ochránili neocenitelné informace před zhoubnou povodní. Touto poznámkou bych se chtěl nyní ještě dotknout jiného problému, jemuž se nemůžeme vyhnout, zaobíráme-li se „Isidinou pyramidou": mám na mysli skutečný smysl a poslání této uměle navršené kamenné hory. Podle běžného, nikoli však tradičního názoru sloužily egyptské pyramidy za místa posledního spočinutí chorobně velikášských panovníků. Je ovšem komické, že se v žádné pyramidě nenašly mumie odpovídajícího vysokého stáří. Sarkofágy zde byly, ale po nebožtících ani stopy. Jistě, logika nám napovídá, že kde je rakev, tam jistě nebude mrtvola daleko. Ve skutečnosti však toto jednoduché spojení vyžaduje několik drobných korektur a stručných komentářů. O tom se však více dovíme v příští kapitole. Nyní se spokojme s pouhou existencí této skutečnosti. Když jsem se při zmínce o mumiích omezil na jejich stáří, učinil jsem tak jenom proto, že například ve třetí pyramidě u Gízy, v poměrně malé „Mykerinově" pyramidě, byly objeveny ostatky mumie (nalezl je mimochodem Richard Howard-Vyse), ale tato mumie se projevila víc než podivně - její kosti totiž pocházely z období raného křesťanství! Pokud však Velká pyramida nebyla užívána jako hrobka, jaký byl vlastně její účel? Možná že se v ní až dodnes uchovává „čas" v podobě jistých „časových schránek", které obsahují tajné vědění uplynulé epochy. V podstatě jde o poznatky, které jsou uchovávány ve „Dvoraně záznamů" - dodnes ještě neobjevené komoře nebo podzemní chodbě, v níž jsou nashromážděna největší tajemství v podobě spisů a neobvyklých hmotných artefaktů. Někteří zasvěcení lidé zastávají názor, že pod pyramidou se nalézá ještě další pyramida, která ovšem byla postavena obráceně. Právě tam se prý nachází také tajná chodba, která vede k záhadné Sfinze. Je to komplex zbudovaný údajně už před 39 000 lety. Skutečně jsou známy prastaré „pověsti", podle nichž pod pyramidami existují pohyblivé stěny a skryté brány. A prý se tam také nachází zvláštní světlo, neustále vyzařované neznámým zdrojem. Na první pohled je to všechno dost přitažené za vlasy. Spontánně mě však v tomto ohledu napadají dvě věci. První se týká Heinricha Schliemanna. Kdyby se tento badatel nechal odradit věčným sýčkováním odborníků, kteří všechno věděli samozřejmě lépe, v žádném případě by neučinil své velké archeologické objevy - ať už při nich šlo o skutečnou Tróju či další nálezy. Našel zlatý poklad, protože věřil „bájným" starobylým pověstem a „pohádkám" - nebo přinejmenším v pravdivé jádro těchto příběhů. Ostatně už dost často se prokázalo, že lidská fantazie vůbec není tak velká a že i zdánlivě nejztřeštěnější „pohádky" v sobě skrývají pravdivé jádro. Tak to by bylo za prvé. Za druhé máme prostě co činit se skutečností, že akademický výzkum a stanovení stáří pyramid si zásadně nerozumějí. Proč by se tedy nemohla oficiální archeologie dopouštět i jiných omylů? Kromě toho jsme už zčásti poznali, že za mnohými nesprávnými vysvětleními se skrývá úmysl. Nepohodlná fakta je lépe utajit. Už jsme se ostatně seznámili s nejednou pozoruhodností starého Egypta, která se ukázala jako příliš tvrdý oříšek na to, aby se dal rozlousknout mezi deskami vazby akademických učebnic dějepisu. Jak vyjde zanedlouho najevo, dodnes se kolem pyramid pohybují četné tajné organizace -a v souvislosti s tím je nezávislým vědcům jejich práce ztěžována, viditelně proto, že na jedné straně jsou skutečně nezávislí a na druhé straně mají příliš dobrý nos! Mluvíme-li o „časových archivech", tajných komorách, „Dvoraně záznamů" a dalších podivných věcech hluboko pod „Isidinou pyramidou", neustále se vracíme k jednomu jménu. Asi sami tušíte, že mám na mysli Thovta, nositele kultury, boha moudrosti, jenž také přinesl lidem světlo. A jak to tedy může být s oním záhadným světlem z neznámého zdroje? Thovt je označován mnoha jmény. Je znám jako trojnásobně velký Hermes („Hermes Trismegistos") a bývá ztotožňován s Tahutim, Suridem nebo Sauridem, Idrisem, Onurisem a biblickým Henochem. V pozdější hermetické literatuře splynul i s osobností univerzálního génia Imhotepa, stavitele, velkovezíra, mudrce, písaře, rádce, astronoma a mága faraóna Džosera. Byl to právě on, kdo postavil stupňovitou pyramidu u Sakkáry, pokládanou za první pyramidu na světě. Jako stavitel Velké pyramidy bývá oproti tomu vždy uváděn sám Thovt. Thovt byl jistě čímsi více než pouhou transcendentální bytostí z egyptského božského panteonu. Na to se totiž projevuje všemi svými schopnostmi v příliš hmatatelné podobě, jako ostatně i další „božské" bytosti. Stejně jako bible nespočívá pouze na čisté fantazii, určitě má také nadmíru oduševnělý svět egyptských bohů své reálné kořeny. A v žádném případě bychom neměli pouštět ze zřetele dříve připomenuté zvláštnosti Devatera ani původní egyptské bohy. S těmito znalostmi se čtou staré příběhy přece jen poněkud jinak, například vyprávění o hrdinovi Setnim. Dovídáme se v něm o průběhu hledání Thovtovy božské knihy, jež svému majiteli údajně propůjčovala magickou sílu a nadvládu nad živly. V uvedeném vyprávění se rovněž líčí, jaká dobrodružství a děsivé zážitky očekávají toho, kdo by se odvážil pátrat po tajemstvích boha Thovta a postupně do nich pronikat. Každopádně se však zdá, že pátrání po „Dvoraně záznamů" (nebo jak budeme tomuto tajnému místu s ukrytým původním hermetickým věděním říkat) už delší dobu aktivně probíhá. Pokud Velkou pyramidu vybudoval Thovt, pak musí stát mnohem déle, než se dnes obecně předpokládá. V takovémto případě by už v Džoserově době představovala vskutku prastarou záhadu. S nesmírným zájmem si jistě přečteme to, co o Velké pyramidě napsal arabský dějepisec Ibn Abd Hokm v 9. století: „Většina kronikářů se shoduje v tom, že stavbu pyramid lze připsat egyptskému králi Sauridu Ibn Salhukovi, jenž žil tři staletí před velkou potopou. Přiměl ho k tomu sen, v němž spatřil, jak se Země i se svými obyvateli obrátila vzhůru nohama. Saurida to velice vyděsilo. Když se však naplněn nevýslovným strachem probudil, shromáždil zanedlouho kolem sebe nejvyšší kněze. Dostavili se k němu ze všech egyptských provincií, bylo jich celkem sto třicet a nejvyšší postavení z nich měl Aklimon. Když je o snu informoval, změřili dráhu hvězd a prorokovali obrovskou potopu. Král chtěl vědět, jestli postihne jeho zemi. Když mu to kněží potvrdili a prohlásili, že potopa ji dokonce zničí, přikázal, aby ještě před jejím ničivým příchodem vybudovali pyramidy s vnitřními klenutými sklepeními. Do naplnění proroctví mělo totiž uplynout několik dalších let. Do vybudovaných podzemních komor potom snesli talismany a zvláštní věci, všechny možné poklady a nevýslovné bohatství. A pak král nechal v západní pyramidě vytvořit třicet klenotnic, naplněných až po strop drahocennostmi, přístroji, ozdobami a klenoty z drahokamů, železnými nástroji, hliněnými modely lodí, nerezavějícími zbraněmi a skleněnými nádobami, které se daly ohýbat, aniž přitom praskaly." Tolik poutavá zpráva, kterou sepsal Ibn Abd Hokm. Především nerezavějící zbraně a ohebné sklo asi čtenáře hodně překvapí. Takové věci přece ve starém Egyptě podle všeobecně přijímaného názoru odborníků neexistovaly. Ohebnésklo! Dnes bychom nejspíš mluvili o plexisklu, tedy umělé hmotě průhledné jako sklo. Máme tedy před sebou další egyptský anachronismus! A nerezavějící zbraně představují další záhadu. Zároveň ovšem získává na významu poznámka kapitána Berbera a jeví se v jiném světle - mám teď na mysli úvahu, v níž zdůrazňuje, že obrovské kamenné kvádry používané při stavbě pyramid se nemohly přepravovat po dřevěných konstrukcích, nýbrž ocelovými jeřáby. A jak to vlastně je s indickým „nerezavějícím sloupem" Kub Minér v Dillí, který byl vztyčen zhruba před půldruhým tisíciletím, a ačkoli je ze železa, nejsou na něm patrné žádné stopy rzi? Je pozoruhodné, že král Saurid přikázal zbudovat pyramidy - pozoruhodnost spočívá v množném čísle. To by totiž znamenalo, že Saurid nebyl jen stavitel Velké pyramidy, nýbrž přinejmenším i dalších dvou pyramid na náhorní plošině u Gízy! Pokud jde o Thovtovy spisy, značný zájem o ně zřejmě projevoval už faraón Cheops, jak už bylo uvedeno dříve. Informuje nás o tom Papyrus Westcar. Cheopsův syn Džedefhor, jenž proslul jako velice moudrý muž a ve staroegyptské Písni harfeníka byl dokonce ztotožněn s Imhotepem, prý svému otci jednou vyprávěl zajímavý příběh, který okamžitě vzbudil faraónovu živou pozornost. Cheops se už dlouho zajímal o dřívější zázraky a mudrce. Džedefhor mu nyní sdělil, že jeden takový muž, který má neuvěřitelné vědomosti a koná zázraky, dosud žije. Tímto mužem byl jistý Džedi z Ded-Snefru. Stařec v požehnaném věku sto deseti let údajně dokázal spojit odseknutou hlavu s tělem tak, že tělo opět obživlo. Dále Džedefhor uvedl, že Džedi zná i mnoho dalších tajných věcí, které byly navždycky ukryty v Thovtově chrámu. A právě to byla zmínka, při níž Cheops mimořádně zpozorněl. „Thovtův chrám" byl původní chrám Hermopole, města božského Osmerá, k němuž přirozeně patřil i Thovt. Tamní tajuplná knihovna byla opravdu věhlasná. Existovalo samozřejmě více Thovtových chrámů. Jestliže bylo pravdou tvrzení, že Thovt věděl o blížící se přírodní katastrofě, není nijak obtížné si představit, že přesunul svou knihovnu z původní Hermopole na náhorní plošinu u Gízy a uložil ji do nejmohutnějšího sejfu, jaký dosud tento svět poznal - totiž do Velké pyramidy. Zajímavé je i to, že Thovt (= Saurid) zřejmě nepředvídal potopu na základě předběžných propočtů, nýbrž podle snu. K věšteckým snům, tedy k vizionářským stavům, během nichž bylo podle všeho možné „cestovat v čase" do bu¬doucnosti, docházelo ve starém Egyptě nápadně často. Dokonce příliš často... Shrňme si tedy, co jsme se zatím dověděli. Thovt žil před Imhotepem. Imhotep postavil stupňovitou pyramidu. Zbudoval-li Thovt Velkou pyramidu, pak to muselo být mnohem dříve, a tudíž dávno před panováním Cheopse. A pokud tam Thovt uschoval tajné spisy, mohla by být tato pyramida jeho novým chrámem, o němž se dočítáme i v Papyru Westcar. Pak by „Thovtovým chrámem" nebyl míněn původní chrám v Hermopoli, nýbrž sama Velká pyramida, která už v Cheopsově době stála. Z četných pramenů vyplývá, že jejím stavitelem nebyl Cheops, nýbrž Thovt, jenž tam uložil vzácné písemnosti a artefakty. Kdyby jím byl sám Cheops, nemusel by žádné spisy hledat, protože by dobře věděl, že jsou bezpečně uschovány v jeho pyramidě. Co se z Papyru Westcar dovídáme dále o onom zázračném muži, o jehož vědomosti projevoval Cheops až nezřízený zájem? Jakmile Džedefhor přivedl starého moudrého Džediho k faraónovi, ten se nejprve podivil, že o tomto významném muži předtím nikdy nic neslyšel. Zeptal se: „Co to má znamenat, Džedi, že jsem tě dosud ještě nespatřil?" Host na to odpověděl překvapivě chladně: „Kdo je volán, přichází. Král mě volal, tedy jsem přišel." Cheops se dále zajímal o to, jestli je skutečně pravda všechno, co se o starém moudrém Džedim dověděl. Zeptal se tedy, je-li možné, aby mudrc znovu spojil s trupem odseknutou hlavu a tělo oživil. „Ano, to dokážu, ó králi, můj pane," zazněla sebevědomá odpověď. To ovšem nebyl žádný problém vyzkoušet. „Přiveďte mi vězně, jenž sedí v žaláři. Vykonáme na něm hrdelní trest!" přikázal Cheops. To ale Džedimu zřejmě moc nevyhovovalo: „Nikoli však na člověku," zvolal podle všeho téměř zoufale. Znamenalo to snad, že se stařec jenom bohapustě holedbal? Džedi navrhl, aby místo trestance přivedli „vhodné zvíře". Nakonec mu přinesli husu, které už předtím usekli hlavu. Hlava byla položena na východní straně velké dvorany, tělo na straně zapadni. Teď byl na řadě Džedi. Cheops zřejmě* sledoval toto představení s pochybovačným výra.zem ve tváři, protože Džedi u něj odmítnutím pokusu na člověku jistě žádný velký dojem nevyvolal. Stařec začal tím, že zamumlal čarovnou průpovídku. Hlava a trup se bez jeho zásahu přiblížily k sobě a spojily se. Pak se znovu kompletní husa s divokým kejháním zvedla z prachu. Cheops ještě nechal zopakovat celou proceduru na býkovi, jistota je jistota. A ono to opět fungovalo. Je to hezký příběh, který přirozeně vůbec nic nedokazuje. Každopádně je však zajímavé tvrzení, že Džedi se neodvážil svůj pokus provést na člověku - ať už z jakéhokoli důvodu. Kdyby clitěl vypravěč vylíčit mágovu kouzelnou moc mimořád¬ně působivě, jistě by zapracoval do osnovy proběhu smyšlené vyprávění o člověku jako pokusném objektu. On to však neudělal. Když tedy vyšlo najevo, že fámy o Džediho čarovné moci nelhaly, obrátil se na něho Cheops s otázkou, kterou osobně pokládal za nejpalčivější. Chtěl se konečně dovědět něco víc o tajemstvích Thovtova chrámu. Faraón se musel spokojit s tím, že mu Džedi oznámil, že o nich sice ví, ale schránu, jež obsahuje všechny tajnosti, mu předat nemůže. Proroctví totiž stanovilo jiný průběh událostí. Vládce ji obdrží z rukou nejstaršího syna, jehož porodí jistá Reddedet. Faraón nakonec pochopil, že se syny Reddedet začne v Egyptě panovat nové pokolení a že dny jeho vlastní dynastie jsou sečteny. Pro faraóna bylo asi jen slabou útěchou, že tato proměna nezasáhne ani jeho, ani jeho syny. Papyrus tvrdošíjně mlčí o tom, zda. se druhá část proroctví vyplnila a jestli některý faraón poznal Thovtova tajemství. Avšak i pozdější arabské texty opakovaně povídají o Thovtovi, pyramidách a přísně utajovaných vědomostech. Arabský spisovatel Muterdí vypráví o tom, že se skupinka zvědavců dostala ve Velké pyramidě do úzké chodby, v níž se znenadání začaly pohybovat stěny a jednoho z nich uvěznily. Ostatní odtud ve zmatku uprchli. Zajatec stěn se později dostal ven, ale mluvil jakýmsi neznámým jazykem. Arabský badatel a cestovatel Ibn Batuta již ve 14. století zaznamenal, že pyramidy postavil Hermes, aby ochránil veškeré vědy a všechny ostatní výtvory lidského ducha před povodní. Totéž psal Firazabádí, jenž žil rovněž ve 14. století. Arab Ebn Abu Hajalah Achmed Ben Jahía Altelemsání se zmiňuje o podzemní chodbě, která vedla od Velké pyramidy až dolů k Nilu. Podle jeho informací se v 9. století nacházel v pyramidě jedinečný předmět: „Za dnů Achmeda Ben Tuluna pronikla skupina mužů do Velké pyramidy. V jedné z jejích komor objevili neobvyklý pohár. Byl skleněný a měl podivuhodný tvar i barvu. Když se ocitli venku, povšimli si, že jeden muž chybí. Vrátili se tedy dovnitř, aby ho hledali. Muž jim znenadání přicházel v ústrety. Byl nahý a volal na ně: ,Nechoďte za mnou! Nehledejte mě!' Pak opět zmizel v pyramidě. Pochopili, že se muž ocitl v moci jakéhosi kouzla, a vyprávěli o tom Achmedu Ben Tulunovi. Ten jim vzápětí zakázal vstupovat do pyramidy. Uchopil skleněný pohár, nechal ho zvážit a všiml si, že vážil stále stejně, ať byl prázdný nebo plný." Přirozeně není nic divného na tom, že kolem tak monumentálního mystéria, jakým jsou pyramidy u Gízy, koluje nesmírně mnoho fám a pověstí. Je ovšem nápadné, že se většinou točí kolem boha Thovta a také kolem nanejvýš podivných technických předmětů a prastarých tajných spisů. A pokaždé je v tomto tradičním podání Velká pyramida mnohem starší, než se dnes domníváme. Jako místo, v němž se někde - ve „Dvoraně záznamů" - přechovávají Thovtova tajemství, je pyramida odedávna zdrojem až magické přitažli¬vosti. Určitě ne bezdůvodně se kalif Abdulláh al--Mamún prokopal roku 820 do jejího nitra. Stejně jako faraón Cheops se i al-Mamún snažil objevit tajné spisy boha Thovta. Al-Mamún, syn kalifa Harúna al-Rašída, známého především z vyprávění Pohádek tisíce a jedné noci, byl všestranně vzdělaný muž s mnoha zájmy. Byl to právě on, kdo zařídil překlad největšího Ptolemaiova astronomického díla - oné megale syntaxis (velkého shrnutí), proslaveného pod názvem Almagest. Al-Mamún využíval naprosto moderní a velmi efektivní zpravodajskou službu a získával tímto způsobem informace z nejrozmanitějších zdrojů. Dověděl se zřejmě i o tajných komorách, v nichž se dají nalézt nerezavějící zbraně a ohebné sklo. Slyšel o mapách pevniny i oblohy, pocházejících z pradávných dob, které byly přesto údajně mnohem přesnější než dobové mapy. Avšak ani al-Mamúnovi nedokázal nikdo říci, kde přesně má komory s těmito poklady hledat. Kalif osobně a jím pověření lidé hledali vchod na severní straně Velké pyramidy - všechny pyramidy mají vchod na této straně. Za časů kalifů však pyramida byla ještě naprosto rovnoměrně a hladce pokryta kvádry z turského vápence. Ani při podrobném průzkumu neobjevili al-Mamúnovi lidé třeba jen náznak vchodu. Nakonec přistoupili k dílu s hrubým násilím. Prokopali se vnějším pláštěm do nitra pyramidy a doufali, že více méně naslepo a náhodně narazí na vchod. Byla to jejich iediná naděje, ale skutečně se naplnila. Narazili na původní vchod a objevili v pyramidě velké prostory - ty však byly beznadějně prázdné. Jejich touha po objevení pokladů a spisů tedy nebyla na¬plněna. Odkazy na lokalizaci „Dvorany záznamů" pravděpodobně obsahovala (přinejmenším v zašifrované formě) slavná knihovna v Alexandrii. Tato velkolepá sbírka antických spisů obsahovala podle všeho, co je dnes známo, asi půl milionu drahocenných písemných svitků. Bylo to nahromaděné vědění ze všech předchozích epoch. Mohlo se docela dobře zachovat i do následující doby, protože papyrus je pro uchování informací dostatečně trvanlivý. Bohužel ale docela dobře hoří a knihovny byly nadprůměrně náchylné k požárům: docházelo k nim tak často, že žádná z těchto skutečně významných starověkých institucí nezůstala takové pohromy ušetřena. Ne vždy došlo k jejich vzplanutí náhodou - ničení písemných odkazů má dlouhou tradici. Koncentrované vědění totiž představovalo koncentrovanou moc, která mohla být velice nebezpečná. Stejně neblahý osud se nevyhnul ani knihovně v Alexandrii, i ona lehla popelem. Za tuto katastrofu nevděčíme nikomu menšímu než Juliu Caesarovi, jenž dal nejprve zapálit egyptskou flotilu kotvící v Alexandrii. Pak přišlo na řadu město a s ním shořela i drahocenná knihovna. Tak přišly vniveč vědomosti nevyčíslitelné hodnoty. I přesto není nijak přehnané tvrdit, že právě tato knihovna byla kolébkou moderní vědy. Tím, že ji Caesar úmyslně zničil, což je naprosto neodpustitelné, výrazně zpomalil rozvoj lidstva a způsobil, že mnohé objevy musely být učiněny znovu. Mnohdy se tak ovšem stalo až po dlouhých staletích nebo tisíciletích. Renomovaný americký astronom Carl Sagan jednou napsal: „Co se však stalo se všemi těmito spisy? Klasická kultura, z níž pocházely, zanikla a alexandrijská knihovna byla úmyslně zničena. Následující dobu přežil jenom pouhý zlomek všech děl v podobě několika bědných fragmentů, rozptýlených po celém světě. Právě tváří v tvář tomuto zlomku si nejlépe uvědomíme nesmírnou velikost ztráty, která postihla celou lidskou civilizaci. V uchovávaných fondech se kromě jiného nacházela práce astronoma Aristarcha ze Samu, jenž pokládal Zemi za planetu, která krouží kolem Slunce, a hvězdy byly podle něho nepředstavitelně vzdáleny. Dospěl tedy k naprosto správným závěrům, na jejichž znovuobjevení jsme museli čekat téměř dva tisíce let. Jaká ztráta pro lidstvo! Pokud tuto konkrétní ztrátu vynásobíme stem tisíc (tedy pouhou pětinou uchová¬vaných svazků - pozn. překl.), pak jenom zhruba odhadneme výkon klasické kultury a dosah jejího zničení." Je to skutečně jen přibližný odhad! Nevíme totiž, jaké další informace a předměty byly ve starobylé knihovně ještě uchovávány. Můžeme předpokládat, že by nám poskytly odpovědi na některé dnešní otázky o nepředstavitelných událostech ve starém Egyptě. Ale nejspíš právě proto musely zmizet. Máme tudíž jedinou naději, že zasvěcení jedinci stihli zachránit nejvýznamnější spisy dříve, než Caesar Alexandrii napadl. I Kleopatře jako poslední panovnici Egypta jistě leželo na srdci, aby uchovala tajné vědění svého národa před zničením v čemsi jako „nadčasovém archivu". Můžeme tedy předpokládat, že přikázala uschovat spisy v podzemních dvoranách pyramidy. Zájem, který v současnosti projevuje celá řada osob a organizací nearcheologického charakteru o staroegyptská tajemství, podle všeho potvrzuje závěr, že staré spisy jsou doposud neobyčejně přínosné jak pro vědu, tak i pro tajné služby a armádu. Posouvá do rozumnější a pochopitelnější roviny i podivné fámy, podle nichž dodnes existuje prastaré bratrstvo, které nevídaná egyptská tajemství střeží. Čtenáři už ostatně mohli sami posoudit, nakolik jsou svobodní zednáři a také třeba rosenkruciáni přesvědčeni o existenci tajného vědění, respektive o existujících tajných komorách ve Velké pyramidě. Pátrání po „Dvoraně záznamů" neustále pokračuje, i když se od doby al-Mamúna vyznačuje jinými vnějšími formami. Uvědomíme-li si, co všechno se dodnes děje v Egyptě a v Isidině pyramidě, a dáme-li si tyto události do souvislosti s přáním absolutního utajení, nepřestaneme se dlouho divit. Existuje totiž celá řada dalších nevysvětlených egyptských mystérií, která svědčí o raných kontaktech s technicky neobyčejně vyspělými tvory. Dodnes téměř magicky přitahují mnoho tajně operujících spolků a organizací. Budeme se muset společně podívat na tuto záhadu, abychom mohli pátrat po hlubších souvislostech, patrných spiknutích a neobvyklých aktivitách v současném Egyptě - a abychom také mohli pátrat po skutečné hvězdné bráně. Mnohá tajemství, která v dávných dobách uchovávali kněží, střeží dnes z nápadně obdobných důvodů mocné spolky a důsledně je utajují před veřejností. Navíc je zřejmé, že zatím ani zdaleka neobjevily všechna tajemství. Pátrání totiž pokračuje dál.



Článok je v sekcií - Z našej knižnice / Úryvky