„Vojenské kameny“ v krabici od bot.

Z knihy Tajuplná archeológia od Luc Burgin. Nálezy z Weissenhornu matou odborníky na písmo

Byl to neobvyklý dárek, který dostal malý chlapec v polovině 80. let k prvnímu přijímání. Rodiče mu vtiskli do ruky krabici od bot, v níž bylo zabaleno devět mašíkových kamenů. Na chlapce z nich shlížely zvláštní postavy. Zasvítily mu oči, když spatřil tajuplné písemné znaky. Koneckonců vždycky toužil stát se archeologem. Nyní držel v rukou svůj první „poklad". Pyšně ho ukázal svým vrstevníkům v dětském pokoji. Malý chlapec mezitím vyrostl. Jmenuje se Wolfgang Keck a studuje v Bayreuthu filozofii a ekonomiku. Kromě toho pracuje v oblasti styku s veřejností. Tabulky ho dodnes fascinují. Odborníci dosud nedokázali písemné znaky na jeho tabulkách zařadit do žádné známé abecedy. A tak ani ve vědeckých publikacích dosud nenajdete po těchto znacích ani stopy. „Známí mých rodičů si tehdy ve Weissenhornu postavili dům," vyprávěl mi Wolfgang Keck. „Chtěli obložit vjezd do dvora, a tak si objednali kamení. Když kamení přivezli, nacházely se v něm tyhle zvláštní tabulky. Nikdo přesně nevěděl, co to vlastně je. A tak jsem je dostal jako dárek." Městečko Weissenhorn se nachází mezi Ulmem a Memmingenem. Ani Keck netuší, odkud kameny vlastně pocházejí. Přesto tyto nálezy pobývaly v letech 1986 až 1999 přechodně v archeologické sbírce jeho švábského rodného města. „Způsobil to chlapec od sousedů," vzpomínal Keck. „S neskrývanou hrdostí se zmínil o tom, že jejich třídu ve škole navštíví nějaký archeolog. Každý žák si mohl přinést jakékoli předměty a nechat si je od něho datovat." Keck se nenechal dlouho prosit a půjčil chlapci jeden ze svých skvostů. „O několik dní později jsem šel s babičkou na procházku," pokračoval ve vyprávění. Ke svému údivu potkal chlapce od sousedů s archeologem, který s nějakými nástroji cosi kutil na okraji lesa. „Můj mladý soused mu totiž s patřičnou pýchou oznámil, že ten kámen objevil u lesa," usmál se Keck. Celá záležitost byla uvedena na pravou míru. Muž se cílevědomě vydat za Keckovými rodiči a snažil se dále sledovat stopu podivných kamenů. Ukázalo se, že postarší pán byl Hans Burkhart, zakladatel Archeologické sbírky města Weissenhornu. Přemluvil rodinu, aby mu všechny nálezy půjčila. Chtěl je vystavit ve své sbírce, aby si je všichni zájemci mohli prohlédnout. „Ty kameny tem vlastně nepatřily," upozornil Keck. „Nejspíš totiž vůbec nepocházely z Weissenhornu." Avšak Hans Burkhart se rozhodl, že se doví více o drahocennostech z krabice od bot. Proto nález dočasně předal Bavorské akademii věd k odbornému posouzení. Výsledek vyvolal více otázek, než kolik stačil přinést odpovědí. Dr. Ludwig Pauli z pověření Komise pro archeologický výzkum pozdně římského města Raetien 18. srpna 1987 konstatoval, že informace o „devíti štěpných křemenech" s výtvarným zobrazením a nápisy „byla zde, v naší instituci, požadována od četných odborníků, leč nakonec zůstalo na mně, abych vás informoval o tom, že nikdo záhadu těchto kamenů nedokázal vyřešit. Ani písemné znaky svou strukturou neodpovídají žádné známé abecedě. Velmi litujeme, že městu Weissenhorn musíme zanechat tuto záhadu nevyřešenu." Skoro jako v Glozelu, prolétlo mi hlavou. I tam naše školní znalostí ji zklamaly: V letech 1924 až 1930 se ve francouzské vísce ocitlo na denním svétle 3000 nálezů z minulosti. Mnohé z nich byly ozdobeny jedinečnými písemnými znaky. Nalezenými předměty byly hliněné tabulky, tajuplné sochy, vázy, kameny, ale i opracované kosti. Vědci datují některé z nich do období 15000 až 17000 př. n. 1., což je prehistorická epocha, v níž podle našich běžných představ vlastně žádné písmo ještě neexistovalo. Na denní světlo je vynesl francouzský rolník Emile Fradin. Když oral své pole jihovýchodně od Vichy, antické relikty tehdy doslova prýštily ze země. Záhy sem přicestovali profesoři a odborníci z celého světa, aby odborně posoudili jedinečné nápisy. Avšak k velkému Fradinovu zklamání se nikdo z učenců nedokázal rozpomenout, že by někdy něco podobného viděl. Místo toho byl tento prostý ctihodný Francouz obviněn z padělání. Ačkoli v roce 1974 určení stáří pomocí termoluminiscenční metody potvrdilo autentičnost hliněných tabulek, čeká naleziště v Glozelu dodnes na profesionálně provedené archeologické vykopávky. V malém improvizovaném glozelském muzeu jsou stále ještě vystaveny tyto mimořádné exponáty. Odborná veřejnost je kvůli jejich písmu bere skepticky na vědomí - pokud je samozřejmě vůbec bere na vědomí. Vraťme se však k Wolfgangu Keckovi: Hans Burkhart zemřel v roce 1995. A tak se bayreuthský student rozhodl, že dopraví nálezy zase domů, než ve Weissenhornu upadnou v zapomnění. Jediný, kdo se jimi dodnes zaobírá, je oční lékař Hans-Walter Roth, vedoucí Institutu pro vědeckou kontaktní optiku v Ulmu a profesor v USA zabývající se starověkým očním lékařstvím. „Pan Roth je zásluhou své neobvyklé vědecké specializace v archeologických kruzích žádán v mezinárodním měřítku a už deset let se s odborníky z celého světa snaží vyřešit záhadu mých kamenů," neskrývá svou radost Keck. „Při telefonickém rozhovoru vyjádřil názor, že se v případě mých kamenů jednalo o pohřební tabulky. Nápisy na reliktech jsou podle názoru pana Rotha jména bojovníků." Ulmský oční lékař mi to potvrdil. Sdělil mi, že Hans Burkhart ho v roce 1995 kontaktoval. „Oznámil mi, že v jeho muzeu leží několik kamenů, jejichž smysl, původ a nápisy dosud nebyly vysvětleny. Podle něho jde o habeštinu." Rothovo první vyhodnocení písemných znaků nenaznačilo žádnou souvislost s jakýmkoli dosud známým jazykem. Téměř všechny znaky se sice vyskytovaly v celém středomořském regionu, žádný jazyk ovšem neznal jejich kombinaci. Já sám jsem je pokládal nejspíš za ranou gublitštinu, protože jsem v tomto ohledu zaznamenal největší příbuznost," vysvětlil Roth. „Podobné kombinace znaků se však vyskytují i v rané etruštině." Roth proto navázal kontakt s četnými instituty v GieCenu, Frankfurtu a Mnichově, které znal už z dřívější doby. Žádný z tamních odborníků nedokázal vyřešit záhadu písma na kamenech. „Ani v aténských, římských a londýnských muzeích, která jsem navštívil, jsem nenašel v daném ohledu nic podobného." Podařilo se však zjistit cosi jako nejmenší společný jmenovatel všech kontaktovaných specialistů: „Na často kladenou otázkou, jdeli o zobrazení bohů, se dá vzhledem k primitivnímu pojetí vždy shodně vyhlížejících osob odpovědět záporně." Tajuplné tabulky jsou pravděpodobně malé náhrobní kameny, které i se běžně používaly při pohřbívání vojáků ve středomořském regionu mezi Itálií a Rudým mořem v době kolem 2000 př. n. 1. Písmena tvoří podle Rotha jména bojovníků. To se dá snadno prokázat i z gramatického rozboru posloupnosti písmen. Jména budeme umět přečíst, jakmile zjistíme přesné naleziště tabulek a budeme moci provést fonetické srovnání a srovnání tvaru jednotlivých písmen s ostatními místními nálezy," vyjádřil své přesvědčení. Je to obtížný počin, ale nepochybné se vyplatí, jak se domnívá 1 Wolfgang Keck. A tak nadále věří, že odborníci jednou přece jen přimějí jeho kameny k tomu, aby promluvily a prozradily konečně své tajemství.



Článok je v sekcií - Z našej knižnice / Úryvky