Válečníci ze Shamaly.

Z knihy Záhadný drak od Johannesa von Buttlar. Gruzínský mystik Georg Ivanovic Gurdijev (1865 až 1949), který přesídlil počátkem tohoto století do Francie, založil ve Fontainebleau nedaleko hlavního města na Seině Institut harmonického rozvoje člověka. Ve své biografii Setkání s pozoruhodnými lidmi popsal, jak i on hledal „mistry moudrosti".

Různí islámští mystikové v bájeslovných městech a lokalitách Orientu ukázali Gurdijevovi cestu do tajného kláštera v Pamíru. Původ tohoto kláštera je prý třeba hledat u legendárního sarmanského bratrstva. Podle Gurdijeva se jedná o „pokračovatele společnosti, jejíž kořeny je třeba odvozovat od zániku Atlantidy". „Lámo, vyprávěj mi o Shambhale." Tímto oslovením jednoho tibetského mnicha začíná kniha Nikolaje Róricha Shambhala. „Podobno diamantu září světlo na věži v Shambhale," vyhověl mu stařec. „Žije tam Rygden Jyepoo, král Shambhaly, jenž neúnavně a nepřetržitě bdí nad blahem lidstva. Jeho oči se nikdy nezavírají. V kouzelném zrcadle vidí všechno, co se odehrává na Zemi. Silou svých myšlenek proniká do nejvzdálenějších zemí. Vzdálenost pro něho neexistuje; těm, již jsou toho hodni, může poskytnout okamžitou pomoc. Jeho mocné světlo potlačuje temnotu. Jeho nezměrné bohatství je přichystáno pro všechny potřebné, kteří jsou ochotni sloužit spravedlivé věci. Je dokonce schopen měnit lidskou karmu... Nespočetné jsou předurčené a uchystané velké věci. Zásluhou posvátných spisů víme o učení požehnaných jedinců a obyvatelích dalekých světů. Z téhož pramene jsme slyšeli o létajících ocelových dracích a železných hadech, kteří s ohněm a kouřem pohlcují kosmos." Objevil vůbec Rórich svou vysněnou pohádkovou zemi? O tom nikomu nic neprozradil. Malíř Rórich nám však zanechal hádanku. Na jednom z jeho nejkrásnějších obrazů - Burning of Darkness (1924) -je zobrazena skupina mužů v dlouhých hábitech. Jsou to zřejmě mistři, vystupující za jasné měsíční noci ze skalní rozsedliny v Himálaji. Prvního z nich obklopuje zářivá aureola a drží v rukou krabičku, kterou poznáváme i na jiné Rórichově malbě jako schránku chint mani neboli „pokladu světa". Je to mystický kámen, který se k nám kdysi dostal z vesmíru; evropská středověká kultura ho zná pod označením „kámen mudrců". Ve třetí řadě rozpoznáváme dvojici: ženu s kapuci a vlasatého muže s dlouhým plnovousem zastřiženým do špičky - je to nepochybně sám Rórich. Rorichova expedice dorazila roku 1926 po prvním překonání hřbetů Himaláje z jihu na sever do Ruska. Díky vízu, které jim vystavil ruský vyslanec v Mongolsku, se Nikolaj Rórich 29. května 1926 v doprovodu ženy a syna Georgije vrátil do Sovětského svazu a 13. června 1926 se dostal do Moskvy. Tehdejší ministr zahraničí Čičerin a ministr osvěty Lunačarskij přijali malíře, který mladému sovětskému státu věnoval řadu velkolepých pláten, jež dnes visí v Uměleckém muzeu M. Gorkého. Rórich s sebou přinesl hroudu země z Himaláje a dopis od tibetských mudrců, který je dodnes uložen v ruském státním archivu. Rórich byl v Sovětském svazu vždy vysoce vážen, což je u ruského emigranta nanejvýš neobvyklý status. Jeho syna Svjatoslava Roricha přijal 14. května 1987 k delšímu rozhovoru generální tajemník Michail Gorbačov, jak o dva dny později informovala Pravda. Gorbačov neopomněl zdůraznit, že po tomto setkání dlouho toužil a že Sovětský svaz po- ciťuje vůči rodině Rorichových „důvěrné přátelství a hlubokou vděčnost". Při zpáteční cestě Mongolském Nikolaj Rorich slyšel, jak revoluční oddíly zpívají: „Pochodujeme do svaté války pro Shambhalu. Znovu se zrodíme ve svaté zemi." Když pak věnoval svůj obraz Rygden Jyepoo, král Shambhaly, tamní komunistické vládě, nechali mu v Mongolsku postavit památník. . Pátého srpna 1926, jak uvedl Rorich ve svých knihách Shambhala a Altajská Himálaj, členové výpravy spatřili, jak na obloze krouží obrovský černý sup. Potom se za ptákem znenadání objevil velký svítící objekt, vysokou rychlostí zakroužil nad táborem expedice a zmizel na průzračně modré obloze. „Znamení Shambhaly," poznamenal láma, který výpravu doprovázel. „Velmi dobré znamení, budeme pod jeho ochranou." - „Zapamatovali jste si směr, jímž se ona koule pohybovala?" zeptal se později Roricha jeden moudrý starý mnich. „Přesně tím směrem se totiž musíte vydat, tudy vede cesta do Shambhaly! - To jsou válečníci ze Shambhaly," vysvětlil mu starý láma, „sleduje vás jejich ochranná síla." - „V krizových dobách bojovníci ze Shamb¬haly bojovali proti silám zla ve svítících koulích," uvádí se v jedné staré legendě. V rozhodujících fázích dějin prý neznámé létající objekty zasahovaly, aby ovlivnily osud lidstva a podpořily vyvolené jedince, historické velikány a „božské syny", ale i proto, aby je udržely v patřičných hranicích. Neexistuje žádný důvod ke zpochybňování historicky zaznamenaných pozorování neidentifikovatelných létajících objektů, i když jsou zachycena poněkud neobvyklým archaickým jazykem. Byl to belgický jezuita Albert ďOrville, který jako jeden z prvních Evropanů procestoval tehdy ještě legendární Tibet. Z doby pobytu ve Lhase nacházíme v jeho deníku následující záznamy: „Rok 1661 - listopad: mou pozornost upoutalo něco, co se pohybovalo vysoko na obloze. Nejprve jsem si myslel, že je to neznámý druh ptáka, který žije v této krajině. Když se ten objekt přiblížil, nabyl tvaru dvojitého čínského klobouku, přitom otáčivým pohybem potichu letěl vpřed a zdálo se, že ho nesou neviditelná křídla větru. Byl to nepochybně zázrak. Kouzlo. Objekt letěl nad městem, a jako by chtěl být obdivován, dvakrát nad ním zakroužil; potom ho zahalila mlha. Ať jsem namáhal zrak jakkoli, už jsem ho neviděl. Ptal jsem se sám sebe, jestli výška, v níž jsem se nacházel, neošálila mé smysly. Obrátil jsem se na nedaleko stojícího lámu, jestli to také viděl. Přisvědčil pouhým kývnutím hlavy a vyvětlil mi: ,Můj synu, to, co jsi spatřil, nebylo žádné kouzlo. Tvorové z jiných světů totiž už století létají v nekonečných vesmírných prostorech a přinesli prvním lidem, kteří osídlili Zemi, duchovní osvícení. Odsoudili jakékoli násilí a učili lidi, že se mají navzájem milovat, avšak tato učení připomínala setbu do kamenité půdy; semenům nebylo dáno vzejít. Tyto tvory se světlou kůží vždy laskavě vítáme. Často přistávají poblíž našich klášterů, vzdělávají nás a odhalují věci, které se pozapomněly v bouřlivých staletích, jež dokonale změnila tvářnost světa.'" Roku 334 překonal jeden z největších vojevůdců v lidských dějinách Hellespont. Byla to 35 000 mužů čítající armáda makedonského krále Alexandra, jemuž historie přiřkla přídomek „Veliký". Jeho cílem bylo dobytí Asie a zničení Perské říše. Alexandr přitom nebyl panovník bez skrupulí, ale helénisticky vzdělaný král, žák Aristotela, největšího filozofa své doby. Alexandrovo vojsko doprovázeli přírodovědci, umělci, literáti a filozofové, kteří dokumentovali asijské zázraky a snažili se je probádat, ale zároveň měli vnášet do „barbarských zemí" řeckou kulturu. Vojáci svého krále pokládali za Diova syna. Postupně dobýval říši perského krále Dareia, jež sahala od Egejského moře až k Egyptu a od Fénicie až do Persie. Po skvělých vítězstvích dosáhlo jeho vojsko roku 332 př. n. 1. fénického obchodního města Tyros v dnešním Libanonu, které bylo pokládáno za nedobytnou pevnost. Město leželo na ostrově před pobřežím, jeho hradby byly vysoké 15 metrů a byly tak pevně zbudované, že je nemohl poškodit žádný obléhací stroj. Nepředstavitelně bohatý Tyros měl k dispozici nejlepší dobové zbraně i válečné stroje. Nechyběly ani dostatečné zásoby, které obráncům umožňovaly přestát bez úhony i delší obléhání. Babylonský král Nabuchodonosor (biblický Nabukadnezar) marně obléhal toto město nekonečných třináct let. Alexandrovo vojsko stálo sedm měsíců před branami Tyru naprosto bezradně. Nakonec však Rekům pomohla vyšší moc. Podle vyprávění neznámého autora Příběhu Alexandra Velikého se jednoho dne objevily nad makedonským táborem „podivuhodné létající štíty". Pětice tajuplných objektů zaujala výchozí postavení ve tvaru písmena „V" s největším „štítem" na špičce; tento objekt byl dvakrát větší než ostatní. Potom několikrát pozvolna zakroužily nad Tyrem a tisíce bojovníků obou znepřátelených stran je fascinovaně sledovaly. „Znenadání z největšího štítu vyšlehl blesk a zasáhl část hradeb, které se rozpadly. Následovaly další blesky a hradby i věže se hroutily, jako kdyby byly zbudované z bahna. To uvolnilo cestu obléhatelům, kteří vtrhli do města jako lavina," uvádí antický autor. „Létající štíty" kroužily nad městem, dokud nebylo beze zbytku obsazeno. Pak nesmírně rychle vystoupaly do výšky a zmizely, během okamžiku se ztratily v oslnivé modři oblohy. Alexandr rozkázal, aby město bylo srovnáno se zemí. Zvěst o zázračném dobytí pevnosti Tyru předběhla Alexandra při jeho tažení k dalšímu postupnému cíli - Egyptu. Ten se raději vzdal bez boje. Alexandr se pokládal za osvoboditele od perské nadvlády a obnovitele starobylé faraónské moci. S celým svým vojskem vykonal pouť do libyjské pouště k oáze Sivá, věštírně boha Dia-Ammona. Cestu k ní, jak zaznamenal jeden z jeho vojevůdců Ptolemaios ve svých Dějinách válečných tažení Alexandra Makedonského, mu ukazovali „dva draci", kteří se zjevili před čelem jeho armády, když předtím vojáci v poušti zabloudili. Ptolemaios se zmiňuje i o tom, že tito nebeští draci s Alexandrem a jeho vojevůdci rozmlouvali. Alexandrova armáda pak následovala neznámé bytosti. Když Makedonci dospěli ke svému cíli, uvítali kněží chrámu Dia-Ammona Alexandra jako syna svého boha a poskytli mu cenná doporučení ohledně budoucích polních tažení. O rok později Makedonec porazil u Tigridu perské vojsko, obrátil Dareia na útěk a nechal se provolat „králem Asie". Satrapové v Babylonu a Susách kapitulovali. Dalším cílem tohoto světoznámého dobyvatele měla být Indie, bájemi opředená bohatá země na druhém břehu Indu. S vojskem čítajícím na 50 000 mužů, shromážděným zčásti z armád porobených národů, s pomocí 500 bojových slonů a silné jízdy překonal roku 326 př. n. 1. Hindúkuš, přepravil se přes Indus, lehce dobyl Taxilu, královskou říši mezi Indem a Hydaspem (Džihlám). Když se ale chtěl přeplavit přes řeku Hypathos, předvedly mu výmluvně stejné fe¬nomény, jež mu dopomohly k vítězství nad Tyrem, že zde jeho dobyvatelské choutky končí. Dva „velké zářící stříbřité štíty, z nichž sršel oheň, sestoupily z nebes" a několikrát se prudce přiblížily k armádě Alexandra Makedonského. Vojáky, koně i bojové slony zachvátila nesmírná panika, takže se už nikdo neodvážil ani pomyslet na to, že by se pokusil řeku překročit. Řízený osud? Četné poznámky antických autorů poukazují na to, že do historických událostí nezřídka zasahovala „vyšší moc" - většinou prostřednic¬tvím „nebeských manifestací". Plinius Starší (1. stol. n. 1.) se ve své Historii přírody zmiňuje o tom, že se na obloze ukázaly „svítící sloupy", když Sparťané v námořní bitvě u Knidu (394 př. n. 1.) museli postoupit nadvládu nad mořem Atéňanům. Když roku 349 př. n. 1. Kartáginci napadli Syrakusany, přispěchala obyvatelům Syrakus na pomoc korintská flotila o deseti lodích. Její plavbu popsal Diodoros Sicilský ve svých Dějinách Sicílie takto: „Během celé noci svítilo na obloze před trasou, kterou bylo třeba proplout, ohnivé znamení tak dlouho, dokud flotila nepřistála v Itálii." U Plinia Staršího se dočítáme, že v době války proti Kimberům a Teutonům (v roce 102 př. n. 1.) „přelétl po obloze při západu slunce směrem od západu na východ hořící štít, sršící jisk¬rami". Roku 91 př. n. 1., po vypuknutí „války spojenců", tak to aspoň popsali historikové Julius quens a Lucius Orosius, proletěla velmi rychle „při západu slunce po obloze ohnivá koule a vydávala přitom strašlivý lomoz. Ve Spoletiu zlatavě zbarvená ohnivá koule přistála. Potom se zase odlepila od země a vzdalovala se východním směrem. Byla tak velká, že zastínila slunce." Řím byl italskými válkami nebezpečně oslaben. Konzul L. Licinius Lucullus byl proto postaven před velmi nesnadný úkol, když měl udržet pro Řím maloasijské kolonie, ohrožované obrovským vojskem pontského krále Mithridata, tvořeným 120 000 pěších vojáků, 16 000 jezdci, 100 bojovými vozy. Proti nim stálo 35 000 pěšáků a 2 500 kavaleristů na Lucullově straně v Otryae poblíž Dardanel. Římští legionáři mlčky přihlíželi tomu, jak se asijské vojsko formuje k útoku. Zbraně a výzbroj zářily ve slunečních paprscích, koně řehtali a nedočkavě podupávali kopyty do vyprahlé půdy. Bylo vcelku zřejmé, že nastávající nerovný boj brzy skončí římskou porážkou. Když však pontský král chtěl dát rukou povel k útoku, otevřela se nebesa: „Obrovské plamenné těleso ve tvaru misky na nápoje (tedy diskovitého tvaru) a barvy roztaveného stříbra vpadlo mezi vojska," napsal Plutarchos ve svém díle Vita Luculli. Obě vojska strnule civěla na podivný objekt. Pro obě strany to bylo znamení nebes. Římané z něho samozřejmě čerpali naději, Asiaty naopak zachvátil strach z rozhněvaných bohů, a proto se bitvy vyvarovali a odtáhli dále na sever, aby oblehli Cyzikus u Marmarského moře. Lucullus se pomalu vydal za Mithridatem a odřízl ho od zásobovacích oddílů. Početnou pontskou armádu zachvátil hlad, vojáci začali dezertovat a vojsko se nakonec rozpadlo. Nyní se už Lucullus mohl odvážit boje. V průběhu pěti let byl Mithridates poražen a uprchl ke svému tchánovi do Arménie. Římané dosáhli nepředstavitelného vítězství. Když Lucullus předal velení Pompeiovi, vrátil se triumfálně do Říma a žil tam v příslovečném bohatství a luxusu. Řím ho oslavoval jako svého zachránce a mohl se i nadále pokládat za nepora¬telnou říši. Začala nejskvělejší epocha císařského Ciceronova Říma. Nebeský úkaz, jenž podle tradice opravdu „utvářel dějiny", byl svítící kříž, který údajně spatřil na obloze římský císař Konstantin roku 312 n. 1. Byl to rozhodující krok ke spojení Římské říše, rozdělené tehdy na čtyři části, signál pro Konstantina, že impérium může zachránit před rozpadem jenom nová společná základna - nové státní náboženství. V době výskytu úkazu se mladý Konstantin opravdu nacházel ve stavu „rozhodovací krize". Nevěděl, jestli má vpadnout do Itálie a porazit svého protivníka Maxentia, nebo nejprve konsolidovat své postavení v Gallii. Pochyboval o síle své armády a prosil bohy, aby mu poskytli znamení. Při pochodu do Itálie se záhy po poledni zjevilo na obloze „světelné znamení kříže, opatřené nápisem: ,In hoc signo vince' (V tomto znamení zvítězíš)", napsal císařův křesťanský životopisec Eusebius v díle Vita Constantini. Eusebius zdůraznil, že nešlo o žádnou mystickou vizi - „znamení na nebi" vidělo údajně celé vojsko. Konstantin celou noc hloubal nad jeho významem a následujícího jitra dospěl k rozhodnutí. Kříž se stal jeho korouhví. Nechal ho umístit na štíty všech svých vojáků. Ačkoli sám nikdy nebyl křesťanem, dal se podle legendy na smrtelné posteli pokřtít. Sílu tohoto znamení dokázal ovšem skvěle zužitkovat z politického hlediska. Porazil Maxentia a v následujících letech dokázal potlačit další odpůrce. V roce 324 se stal císařem sjednoceného římského impéria. Na východě prohlásil Byzanc pod názvem Konstantinopol za druhé hlavní město a položil tím základní kámen k rozštěpení Evropy, které v podstatě platí až do současnosti. Západořímská říše byla v 5. století dobyta germánskými kmeny. Východní Řím, tzv. Byzantská říše, přečkala dalších tisíc let až do dobytí osmanskými Turky roku 1453. „Osmanská říše" pak přetrvala až do první světové války. Obtížná úloha sjednotitele Evropy po zmatcích vyvolaných stěhováním národů i po následujícím neklidném období připadla franckému králi Karlovi, který byl roku 800 korunován v Římě papežem na prvního císaře od doby Romula Augusta, posledního císaře římského impéria. Ve snaze sjednotit germánské kmeny v jeden mocný útvar, který by se obrátil na křesťanství a připojil se k Francké říši, vedl Karel roku 772 na území dnešního Vestfálska válku proti pohanským Sasům. Karlovo vojsko zvítězilo, dobylo jejich hlavní pevnost Eresburg a zničilo největší saskou svatyni Irminsul. Po těchto vítězstvích se Karel soustředil na vojenské výpady do Itálie proti Langobardům. Avšak Sašové se nemínili jen tak snadno vzdát. Zatímco francká vojska bojovala v Itálii, podařilo se Sasům roku 776 dobýt nazpět Eresburg a následně oblehnout i Sigiburg (Hohensyburg u Dortmundu). Avšak Frankům přispěchalo na pomoc „nebeské znamení", jak je zaznamenáno v Annales regni Francorum: „Boží síla je spravedlivě přemohla. V den, kdy se vyzbrojovali k boji proti křesťanům, se nad střechou pevnostního kostela zřetelně zjevila Boží nádhera, což viděli mnozí svědkové jak v pevnosti, tak i za jejími hradbami, přičemž většina těchto očitých svědků je dodnes naživu. Tvrdí, že viděli cosi jako dva okrouhlé štíty, z nichž šlehaly rudé plameny. Záhadné objekty se pohybovaly těsně nad kostelem. Když pohané spatřili toto znamení, zachvátil je nevýslovný zmatek a v obrovském zoufalství začali prchat ke svému táboru." V panice prchali až k Lippe, kde přivolané francké oddíly snadno potřely rozptýlené skupinky saského vojska. Bylo to další vítězství „bojovníků ze Shambhaly"? Tito bojovníci provázeli válečná tažení Karla Velikého i nadále. Když se roku 791 při polním tažení proti Avarům utábořil poblíž Řezná, byl poctěn -alespoň podle Řezenské kroniky - „nebeským zjevením, při němž bylo vidět svatý kříž". Když Karel Veliký uspořádal roku 808 své poslední vojenské tažení proti Sasům, tentokrát proti dánskému králi Godofriedovi, zaznamenal Karlův životopisec Einhard ve Vita Caroli Magni, že „jednoho dne, když Karel před východem slunce opustil tábor a vydal se na pochod, snesla se zničehonic z oblohy zářící plamenná pochodeň a přeletěla zprava doleva nad celým vojskem". Zjevení natolik vyplašilo císařova koně, že shodil svého pána „tak prudce, že císař nebyl schopen postavit se na nohy bez cizí pomoci". Karel Veliký skutečně splnil roli epochálního milníku ve středověkých dějinách Evropy. Alexandr, Konstantin, Karel - jim všem dějiny přisoudily přídomek „Veliký" — ovlivnili chod evropských dějin jako nikdo jiný. Každý z nich stál na počátku nové epochy: Alexandr nastolil helénismus, Konstantin křesťanství, Karel středověk. Byli to vyvolenci bojovníků ze Shambhaly? Ať už je k tomu vedly jakékoli motivy, podařilo se jim svými činy rozhodujícím způsobem ovlivnit kulturní vývoj lidstva. Zdá se, že ovlivňování základního směru vývoje lidské civilizace několika významnými jedinci je součástí strategie stvoření. Můžeme v této souvislosti odbýt „nebeská zjevení", zmiňovaná v pověstech, prostě a jednoduše jako výplod bujné fantazie nebo humbuk? V žádném případě nelze popřít, že fenomén neidentifikovatelných létajících objektů - ať ve tvaru „misky na nápoje", plamenných draků, bojovníků ze Shambhaly nebo létajících talířů - ovlivňuje lidské vědomí celá tisíciletí.



Článok je v sekcií - Z našej knižnice / Úryvky