Superlepidlo z doby kamennej

Z knihy Tajuplná archeologie od Luc Burgin Neandrtálci vyráběli březovou smůlu, ale nikdo neví jak

Neandrtálci není co závidět. Ještě před několika desetiletími mu naši vědci upírali sebemenší inteligenci. O chování ani nemluvě. A jak nám tenhle ubohý tvor zůstal ve vzpomínce z doby školní docházky? Jako necivilizovaný chrochtající surovec, který se až do doby před 30 000 lety s kyjem v ruce potuloval po naší planetě. V poslední době začal proces postupné rehabilitace těchto našich předchůdců. Už jsme jim stačili přiznat, že uměli mluvit. Dokonce zvesela muzicírovali na flétny. A Francouz Jean Clottes, prezident Mezinárodního výboru pro pravěké jeskynní malby, dokonce neváhal postoupit o další krok: „Kdybyste neandrtálce zbavili jejich srsti, oblékli je do obleků a uvázali jim kravaty, ani byste si jich na rušném nákupním bulváru nepovšimli!" Je to jako začarovaný kruh. Čím lépe poznáváme neandrtálce, tím je nám podobnější. Budeme-li dále sestavovat řetěz dosavadních indicií, hrozí nám, že neandrtálcovy někdejší schopnosti nedokážeme uspokojivě vysvětlit. Nejnovějším příkladem této reálné hrozby jsou dva tmavé ztvrdlé kusy pryskyřice, které nám po sobě zanechal. Byly nalezeny v archeologické vrstvě 70 000 až 80 000 let staré skládky v německé oblasti povrchové těžby hnědého uhlí v Kónigsaue v regionu Labe - Sála). Nalezené nenápadné hrudky sloužily kdysi pravěkým lidem jako lepidlo, jímž k sobě připevňovali kamenné čepele a dřevěné rukojeti. V roce 1963 je objevil známý geolog a odborník na pravěké dějiny Dietrich Mania, profesor na Institutu pro dějiny pravěku a starověku při univerzitě v Jeně. Hrudky jsou dlouhé jen několik centimetrů, avšak skrývají v sobě senzační tajemství, jehož význam byl objasněn teprve nedávno. Nejsou totiž tvořeny borovou pryskyřicí. Jde o smůlu z březové kůry. A ta se oproti borové pryskyřici získává nesrovnatelně obtížněji. Výroba březové pryskyřice vyžaduje úctyhodné technické znalosti. Jde o technologické postupy, které vlastně známe až z novověku. Dosud jsme také byli přesvědčeni o tom, že výroba březové pryskyřice začala teprve v posledních 10 000 letech - když už si to po naší planetě vykračoval homo sapiens. Nález z Kónigsaue však postavil veškerá taková přesvědčení na hlavu. Březovou pryskyřici lze získávat při kontrolovaném procesu nízkotepelné karbonizace. Březová kůra se přitom zahřívá ve vzduchotěsném prostoru až na teplotu mezi 340 a 400 stupni. Karbonizací vzniká dehet, který se následně vytvrzuje, čímž vzniká hotový produkt - březová pryskyřice. Ačkoli to takhle zní velmi jednoduše, je v praxi tento proces technicky velice náročný. Výrobní postup totiž vyžaduje absolutní přesnost, jinak k procesu nízkotepelné karbonizace nedojde. Zdůraznili to i chemikové Johann Koller a Ursula Baumerová z Doernerova institutu mnichovské pinakotéky, kteří tyto nálezy zevrubně analyzovali. „Pokud by se vědci pokusili znovu vyrobit neandrtálské lepidlo podle původního postupu - tedy bez moderních technických pomůcek, jako jsou termostaty a vzduchotěsně izolované retorty -, nepochybně by podle Kollerova tvrzení žalostné ztroskotali," napsal německý magazín Stern. „O výrobním procesu, který se používal v pravěku - nejspíš rozžhavené kameny v pečlivě zakrytém příkopu - se stále ještě spekuluje." Oba vědci proto dospěli ve svém vědeckém příspěvku Výzkum .pryskyřičných reliktů ze středního paleolitu v Konigsaue (Praehistoria Thuringica, č. 8/2002) k závěru, že neandrtálci „se vyznačovali vysokou mírou technických a manuálních dovedností, které jsou srovnatelné s dovednostmi moderního homo sapiens". To je vyhlášení váli všem akademickým vědcům. Je to brilantně logické a svými důsledky nepředstavitelně výbušné tvrzení. Profesor Dietrich Mania rovněž pokládá svůj nález za „celosvětově nejdůležitější důkaz duchovních a kulturních schopností pravěkých lidí", jak mě ujistil s viditelnou hrdostí. Jeho radost kalí pouze datován pomocí metody C-14, které bylo zadáno bez jeho vědomí. „Jsem zásadně proti už jenom proto, že materiál, který je prokazatelně starší než může být touto metodou změřeno, se nesmí datovat." Díky šťastným okolnostem bylo na místě nálezu pečlivé dokumentováno 21 klimatických odchylek, k nimž došlo od doby před 125 00( lety do současnosti, zdůraznil tento geolog a odborník na dějiny pra věku a starověku. „Proto si mohu být stoprocentně jistý tím, že obě pryskyřičné hrudky jsou skutečně staré 80 000, ne-li dokonce 100 000 let!" Ale to ještě není všechno. Během našeho rozhovoru vykouzlil profesor z klobouku další překvapení. Pod názvem Chemie před 200 000 lety budou jeho kolegové z Doernerova institutu veřejnost zanedlouho informovat o dalším šokujícím objevu, jak mě ubezpečil. Odpovídající poslední průzkumy už běží na plné obrátky...



Článok je v sekcií - Z našej knižnice / Úryvky