Rány z dřívějšího života?

Z knihy Návrat z onoho světa od Hartwiga Hausdorfa. „Pojď, udělejme něco dobrého a zemřeme přitom jednou z milionů smrtí, kterou jsme už zemřeli a ještě zemřeme. Vypadá to, jako bychom z jedné místnosti přecházeli do druhé. HEINRICH KLEIST (1777-181 1)

Profesor dr. lan Stevenson už působí mnoho let jako ředitel parapsychologického oddělení na lékařské fakutě při univerzitě v americkém státě Virginia. V současnosti je pokládán za nejpovolanější kapacitu v oblasti výzkumu reinkarnace. Jeho spektakulární kniha Twenty Cases Suggestive of Reincarnation („Dvacet vzorových případů znovuzrození") se stala základním a průkopnickým dílem pro další experimenty a bádání v této „šedé zóně" mezi medicínou a psychologií. Profesor jednoho dne dostal leteckou poštou dopis, který mu byl adresován z dalekého Benaresu (Indie) a jehož senzační obsah učence přímo elektrizoval. V dopisu bylo uvedeno, že byl zavražděn jeden chlapec. O šest měsíců později se v jedné rodině narodil chlapec s nanejvýš pozoruhodným „mateřským znaménkem". Toto zvláštní znaménko mělo tvar křivky, dlouhé asi dva anglické palce (kolem pěti centimetrů), a nacházelo se navlas přesně na stejném místě na krku, kde vrah svého času oddělil hlavu zavražděného dítěte od trupu. Jakmile dítě začalo mluvit, oznámilo, jak a kdo ho v předchozí pozemské existenci připravil o život. Popsalo nejen do nejmenších podrobností hrůzný čin, ale dokonce poznalo na ulici i vrahy, jež však soud pro nedostatek důkazů musel propustit na svobodu. Dítě s patrným rozrušením při pohledu na tyto muže vykřiklo: „Vy jste mě tehdy zavraždili!" Všechny příznaky tohoto případu svědčily na první pohled o tom, že tu jde skutečně o znovuzrození, že tedy duše zesnulého se v novém těle vrátila na Zemi. Úvodem citovaný dopis profesoru Stevensonovi nepocházel od žádného amatéra. Jeho odesilatelem nebyl nikdo menší než B. L. Atreja, profesor filozofie na univerzitě v Benaresu a učenec s mezinárodním renomé. Drama začíná Stevenson se spontánně rozhodl, že poletí do Indie, aby se tam věnoval dalším výzkumům přímo na místě. V doprovodu dvou vědců odjel do provinčního městečka Kannaudž, nacházejícího se ve státě Uttar Pradéš, kde došlo k vraždě chlapce jménem Munna Prasad, jež byla popsána v dopise. Stevenson vyslechl četné svědky a prohlédl si celou řadu dokumentů. Před jeho očima se začalo rýsovat neuvěřitelné drama, jehož neblahý počátek lze datovat 19. lednem 1951. Už od časného ráno tohoto dne se Jágešvár Prasad, otec šestiletého Munny, nemohl zbavit tísnivého pocitu hrozícího osudového nebezpečí. Kolem poledne vstoupil do jeho malého kadeřnictví další zákazník. Jágešvár Prasad znenadání pocítil nevysvětlitelně nutkavou potřebu právě teď se podívat na svého syna. Omluvil se na několik minut čekajícímu zákazníkovi a vyšel před dům. Ještě před čtvrthodinou si Munna hrál na kraji silnice. Poledním sluncem zalitá ulice teď však byla liduprázdná a po šestiletém chlapci nebylo nikde ani vidu ani slechu. Holič Prasad zneklidněl a zcela zapomněl na čekajícího zákazníka. Vběhl do bytu, kde jeho žena vařila v kuchyni. Avšak ani zde nikde jejich ratolest neviděl. Neodbytně ho začal pronásledovat tísnivý pocit. Společně se svou ženou oběhl sousedy a přátele a vyptával se všech příbuzných a známých. Ať se obrátil na kohokoli, nikdo jeho chlapce neviděl. Nakonec narazil na jednoho pouličního prodavače. Ten si vzpomněl, že viděl malého chlapce, na něhož se hodil popis zoufalých rodičů, jak se dvěma muži odchází k řece. Chlapec přitom působil na prodavače uvolněným a spokojeným dojmem. Všichni tři spolu žertovali a hlasitě se smáli, a tak prodavač nemohl tušit, že tu něco není v pořádku. Rodiče Munny Prasada seběhli k řece, ale ani zde nenašli po svém synovi žádnou stopu. Kolem osmnácté hodiny téhož dne, tedy 19. ledna 1951, odcházela jedna žena od řeky a pomalu se blížila k místnímu chrámu. Po tom, co znenadání spatřila, by se jí krve v žilách nedořezal. Přímo před ní ležela na žlutém písku odříznutá hlava malého chlapce a o několik kroků dále bylo pohozené jeho malé zohavené tělo. Za několik minut bylo jasné, že hlava a tělo patří pohřešovanému Munnovi Prasadovi. Otcova neblahá předtucha se naplnila, chlapec byl strašlivým způsobem zavražděn. Na první pohled nebyl patrný žádný motiv tohoto hrůzného a odsouzeníhodného činu. Kdo, pro všechno na světě, by chtěl Jágešváru Prasadovi, chudému, ale čestnému a spravedlivému holiči, způsobit tak nevýslovně hluboké utrpení? Existoval ovšem popis obou mužů, který poskytl pozorný pouliční prodavač. Proto nebylo nijak obtížné identifikovat a zatknout pachatele tohoto krvavého činu. Jeden z nich byl úzce spřízněn s rodinou Prasadových, jmenoval se Chaturi a příležitostně dokonce pracoval v Jágešvárově kadeřnictví. Druhý se jmenoval Javahar a pracoval v prádelně. Z obou podezřelých měl přinejmenším Chaturi teoreticky motiv pro vraždu, protože po smrti malého Munny přicházel v úvahu jako nejbližší Prasadův dědic. Osvobozen pro nedostatek důkazů Chaturi se posléze dokonce přiznal. Společně s Javaharem, jehož zlákala vidina velkorysé spoluúčasti, odvedli nic netušící nevinné dítě k řece. Tam se pak oba na chlapce vrhli a břitvou mu uřízli hlavu. Hned následujícího rána však Chaturi své doznání odvolal. Nenadálou změnu svého postoje zdůvodňoval tím, že byl k němu údajně donucen. Podezřelí měli štěstí, že Kannaudž je malý provinční zapadákov a několik místních policistů bylo svými úkoly (už tehdy) beznadějně přetíženo. Nebyly tak zajištěny žádné stopy, nikdo nesejmul ani otisky prstů a soudu tudíž nemohly být předloženy žádné nevyvratitelné důkazy a fakta. A tak se stalo, že podezřelé bylo nutné propustit na svobodu, i když o jejich vině nikdo zřejmě ani omylem nezapochyboval. Pro nedostatek důkazů... Červenec 1951. Od zákeřné vraždy Munny Prasada uplynulo půl roku. V domě Bábu Ráma panovala velká radost, protože se narodil dlouho a toužebně očekávaný pokračovatel rodu. Bábu Rám a jeho rodina rovněž bydleli v provinčním městečku Kannaudž, ale v jiné městské čtvrti. Mezi touto rodinou a Prasadovými neexistovaly žádné kontakty. Syn Bábúa Rámy byl pokřtěn jménem Ráví Šánkar. Novorozenec byl zdravý a silný, nápadné bylo jen neobvyklé mateřské znamínko na krku ve tvaru podivně klikaté čáry, dlouhé asi pět centimetrů a široké tři milimetry. Vypadala téměř jako jizva po řezu nožem. Rodiče ovšem v tomto ohledu nic nenapadlo - dokud malý Ráví Šánkar nedosáhl věku tří let. Tu zničehonic začal vyprávět prapodivné věci. „Jmenuji se Munna a už jsem tu jednou žil. Byl jsem zavražděn, zabili mě dva muži. Nožem mi uřízli hlavu. Stalo se to dole u řeky, nedaleko místního chrámu." Setkání se dvěma vrahy Ačkoli myšlenka znovuzrození není pro Indy ničím neobvyklým, nechtěli rodiče tříletého chlapce o jeho dobrodružství ani slyšet. Došlo to dokonce tak daleko, že otec Bábu Rám pohrozil malému Ráví Šánkarovi pořádným výpraskem, jestli konečně nepřestane se svou strašidelnou historkou. Hrozba zapůsobila a chlapec o tom skutečně na určitou dobu přestal mluvit. Jednoho dne ho však matka vzala s sebou na velkou náboženskou slavnost. Stovky věřících hinduistů se tísnily před místním chrámem u řeky. Malý Ráví náhle rozčileně zatahal matku za rukáv. „Vidíš ty dva muže? To jsou oni, kteří mě tehdy u řeky zabili!" Oni dva muži samozřejmě nebyl nikdo jiný než Chaturi a Javahar. Matka se rozhodla, že otci neřekne ani slovo o tomto setkání, jež chlapce nesmírně rozrušilo. Podle jedné staré indické lidové pověry se totiž tvrdí, že děti, které si vzpomínají na svůj dřívější život, zemřou v útlém věku. To byl také pravý důvod toho, proč otec Bábu Rám reagoval na synovo vyprávění tak razantně a nesmlouvavě. O realitě znovuzrození žádný věřící hinduista nediskutuje, protože už celá tisíciletí je to neodmyslitelná součást jeho náboženství. V našich zeměpisných šířkách byl vývoj této ideje výrazně odlišný: v šestém století po Kristu byla myšlenka putování duší dekretem vykázána z křesťanské věrouky. Došlo k tomu na Pátém ekumenickém koncilu, který se konal roku 553 v Konstantinopoli. Stále zřetelněji se však množily příznaky toho, že Ráví Šánkar ví mnohé o životě Munny Prasada. Naléhavě vyžadoval, aby mu byly vráceny „jeho" hračky: dětská pistolka, míček na gumové šňůře, dřevěný slon a malé pouzdro na knihy. 'V tak malém městě, jakým byl Kannaudž, se nedalo dlouho zabránit tomu, aby se podivné chování malého Rávího nerozkřiklo. Uslyšel o něm i holič Jágešvár Prasad a chtěl se osobně přesvědčit o tom, co je na tomto záhadném příběhu pravdy. Shledání v příštím životě Když se Prasad dostavil na návštěvu, Ráví Šánkar nebyl doma. Holič se tedy posadil na práh u dveří a čekal. Najednou se chlapec objevil přímo před ním. „Pojď ke mně, mé dítě," vyzval ho Prasad a chtěl chlapce obejmout. Ráví však mlčel a viditelně se topil v rozpacích. Ledy se pozvolna prolomily. Ráví vyšplhal Jágešvárovi na klín a dvakrát ho dokonce nazval svým „otcem". Potom vyprávěl, že chodil do školy v Chipatti, a dodal: „Moje břidlicová tabulka byla ve velké skříni v předsíni." „Je tam dosud, synu," odpověděl viditelně dojatý Jágešvár Prasad. Chlapec si náhle povšiml holičových náramkových hodin a vzrušeně zvolal: „Ale to jsou přece moje hodinky! Vždyť jsi mi je daroval!" Jágešvár opravdu koupil tyto hodinky v Bombaji jako dárek pro svého syna Munnu k zahájení školní docházky. Věnoval mu také prsten. Ráví Šánkar přesně věděl, že prsten je uložen v jeho zásuvce. Prasad už o ničem nepochyboval. Ráví Šánkar nebyl ve své předcházející pozemské existenci nikým jiným, než jeho zákeřně zavražděným synem Munnou. A nápadné mateřské znaménko na krku mohla být jedině jizva po říznutí nožem. Byl to právě onen řez, kterým vrahové oddělili hlavu své malé oběti od těla. Na základě nám dosud neznámých procesů přešel chlapcův duch do nového života a zviditelnil se ve fyzické jevové formě této nové existence. Výzkumy v Indii... Profesor dr. lan Stevenson prozkoumal během svého několikatýdenního pobytu v Indii všechny stopy případu Rávího Šánkara alias Munny Prasada. Pečlivě a svědomitě ověřil šestadvacet konkrétních údajů a potvrdil jejich absolutní správnost. Po zevrubných rešerších dospěl nakonec k jedinému nezvratnému závěru. Vyjádřil své bezvýhradné přesvědčení o tom, že neexistuje žádné „přirozené" vysvětlení pro znalosti o životě zavražděného Munny Prasada, jimiž disponuje malý syn Bábu Rámy. Skutečně se v určitém okamžiku reinkarnovala Munnova duše do těla Rávího Šánkara, narozeného šest měsíců po Munnově zavraždění? Vklouzla do těla tohoto nenarozeného chlapce? To je závěr, který připouští vzrušující perspektivy i s ohledem na proces lidského vývoje během prvních devíti měsíců po početí. Odkdy začíná vědomí, doslova „vědomá existence" člověka, v jakém okamžiku dochází k oduševnění lidského plodu? A pomocí jakých záhadných procesů k tomu dochází? Lze tu zaznamenat nějaké zákonitosti, nebo dochází k těmto přechodům plynule a v podstatě automaticky? To je ovšem velká voda na mlýny všech, kteří se účastní nekonečných diskuzí, odkdy je potrat vraždou již vědomě myslícího a cítícího člověka. Je to želízko v ohni, jež se pokoušejí kout především zástupci velkých náboženských společenství, a proto si na své prapory napsali příslušná hesla. Budeme-li se trvale zabývat všemi myslitelnými důsledky, pak už žádná teorie, i kdyby se nám zdála sebepřehnanější, není zásadně nemožná! Vraťme se však na tomto místě ještě jednou k případu malého Rávflio Šánkara z indického provinčního městečka Kannaudž. Profesor Stevenson pokládal - a pokládá - tento případ za tak důkladně prozkoumaný a doložený, že ho předložil skeptickému čtenářstvu k diskuzi jako jeden z nejvěrohodnějších a nejprokázanějších případů ve svém výše zmíněném standardním díle Twenty Cases Suggestive for Reincarnation. V průběhu dalších let pozvolna vybledly i ve vědomí Rávího Šánkara vzpomínky na předchozí existenci v podobě holičského synka Munny Prasada - přesně jako naše dlouhodobá paměť je ve vztahu k časově vzdáleným událostem stále slabší a méně spolehlivá. Ráví Šánkar měl ostatně během celého dětství téměř panický strach z nožů a jiných ostrých předmětů. Tato fobie rovněž s přibývajícími lety vymizela. Nezbavil se však nápadného mateřského znaménka na krku: byla to ona jizva, která mu zůstala jako upomínka zavraždění v předchozí pozemské existenci. Pokud skutečně - a přiznejme si, že už o tom žádné pochybnosti neexistují - musíme počítat s čímsi jako s putováním nesmrtelné duše, astrálního těla nebo ať už nezničitelnou část naší osobnosti nazveme jakkoli, pokud toto netělesné vědomí v určitém okamžiku znovu „vklouzne" do těla právě počatého člověka, proč by vlastně i nové tělo nemělo být poznamenáno zkušenostmi své duše v předchozím životě? Proč by se strašlivé trauma násilného smrtelného poranění ne¬mohlo v následujícím životě projevit v podobě mateřských znamének nebo jizev? Mina over matter - duch ovládá hmotu. Není zapotřebí žádné zvláštní fantazie k tomu, abychom si to dokázali představit -a indicií v podobě dalších zevrubně rešeršovaných případů, svědčících o tom, že to právě uvedeným způsobem nepochybně probíhá, existuje víc než dost! ...a u aljašských indiánů Profesor Stevenson si byl během svých dlouholetých výzkumů stále jistější, že obzvlášť nápadná „mateřská znaménka" a „jaterní skvrny" se nejen nedědí, nýbrž že je třeba je pokládat za neklamné znamení reinkarnace. Prozkoumal nejméně dvě stě podobných znamének a objevil je na těle příslušných osob na místech, „kde je v jejich dřívějším životě, na který si podle všeho mohou ještě vzpomenout, smrtelně zranily kulky nebo bodné zbraně". Podle Stevensona jsou tato znaménka obvykle zřetelně větší než běžné jaterní skvrny nebo mateřská znaménka. Nezřídka se podobají jizvám zhojených ran. Při hledání lidí, kteří by mu mohli poskytnout indicie o dřívější existenci, se profesor Stevenson dostal i k některým indiánským kmenům na jihovýchodě Aljašky. Ačkoli už jsou dávno pokřesťanštělé a vystavené nanejvýš pochybným „požehnáním" naší moderní civilizace, stále přežívá jejich prastará víra, že mrtví se jednoho dne znovuzrodí. Nedílnou součástí jejich víry je i to, že mateřská znaménka jsou jizvy ran, které člověk utrpěl v dřívějším životě. Stevenson narazil na indiána jménem Derek Pitnov, jenž měl pod pupíkem dva a půl centimetru dlouhé a dva centimetry široké mateřské znaménko. Jeden předek tohoto muže, náčelník Chahni-Koo z kmene Wrangellových indiánů, byl při mírové slavnosti napaden svým protivníkem, indiánem kmene Sitků Jak-Vanem, který ho bodl oštěpem do podbřišku. Došlo k tomu v roce 1852, Derek Pitnov se narodil roku 1918. Po celý život Pitnov pociťoval panický strach z nožů a jiných bodných zbraní. Když musel během druhé světové války nastoupit vojenskou službu u americké armády, nejednou riskoval vězení a další disciplinární opatření kvůli nesplnění rozkazu. Tvrdohlavě totiž odmítal účastnit se výcviku boje muže proti muži s nasazeným bajonetem. Byla vzpomínka na dřívější smrt tak silná, že Pitnov šel raději „za katr"? Tlingitský indián Charles Porter, jehož profesor rovněž zkoumal, měl mateřské znaménko na pravém boku pod posledním žebrem. Bylo centimetr široké a tři centimetry dlouhé. Jako dítě neustále a houževnatě opakoval, že v dřívějším životě ho usmrtilo nepřátelské kopí. Uváděl své dřívější jméno, jméno svého nepřítele na život a na smrt i místo tragické srážky. Zevrubné vyšetřování vedlo k následujícím výsledkům: strýc jeho matky se skutečně takto jmenoval, a navíc zemřel popsaným způsobem. Stalo se to dlouho předtím, než se Charles Porter narodil. William George předpověděl své znovuzrození Při svém zkoumání tlingitských indiánů, jejichž vlastí jsou jihovýchodní končiny Aljašky, narazil profesor Stevenson na jeden pozoruhodný případ, v němž podstatnou úlohu hrála předpověď znovuzrození. Indián William George, jenž se živil rybolovem, jednoho dne sdělil synovi a snaše: „Jestli na těch řečích o znovuzrození něco je, vrátím se a stanu se vaším synem." Dodal ještě, že bude jednoduché ho poznat, protože bude mít na těle stejná mateřská znaménka jako v tomto životě. V srpnu 1949 William George během jednoho rybolovu beze stopy zmizel. Když bylo neúspěšné pátrání po něm zastaveno, byl oficiálně prohlášen za mrtvého. Zanedlouho jeho snacha otěhotněla a porodila syna. Dítě bylo po svém dědečkovi pojmenováno William George. Vykazovalo na tělíčku pigmentální znaky, které se nápadně podobaly znaménkům jeho dědečka. Když chlapec vyrostl, pozorovali na něm rodiče určité charakteristické rysy, které je podle Stevensonových slov „utvrdily v jejich přesvědčení, že se starý William George vrátil". Dítě například trochu kulhalo -stejně jako jeho zesnulý dědeček. Obdobně jako starší William George si i mladší neustále dělal starosti a varoval své nejbližší před nejrůznějšími nebezpečími. Projevoval podivuhodné znalosti rybolovu a člunů a udivoval naprosto přesnými vědomostmi o lidech a místech - všechno nesmírně přesahovalo to, co se mohl „běžným" způsobem dovědět! William George předal krátce před svou smrtí synovi, tedy otci mladého Williama, zlaté hodinky. Malý chlapec jednoho dne tyto hodinky spatřil, spontánně je uchopil a prohlásil: „To jsou moje hodinky!" Za žádnou cenu nemínil toto drahocenné dědictví vydat. Matka ho musela dlouho přemlouvat, než byl ochoten předmět zase vrátit. Ještě jako jinoch se William George jun. velmi upínal na tyto hodinky. Jinošství se stalo rozhodujícím obdobím, v němž - jak zaznamenal Stevenson - „v podstatě zcela rezignoval na svou dosavadní identifikaci s dědečkem". Zasažen devíti výstřely V brazilském městě Araraquara, vzdáleném přibližně tři sta kilometrů od Sao Paula, žije právnička, která si přesně vzpomíná na to, jak ve své předchozí existenci přišla o život. Celé se to prý odehrálo během druhé světové války ve Vichy (Francie). Zastřelil ji voják, jemuž otevřela dveře. Žena měla dvě mateřská znamínka, jedno na levé straně hrudníku, druhé na zádech - přesně na místech, kudy proletěla tělem kulka směřující na ženino srdce. Neuvěřitelné? Pochybovači byli bezradní a skeptikům vyrazily dech výsledky, které jednomu mezinárodnímu parapsychologickému kongresu ve Spojených státech amerických předložil turecký lékař dr. Řezat Bayer: popisy a obrazy od pacientů, kteří ze svých dřívějších existencí vykazovali tělesně viditelné stopy poranění a operačních zákroků. Jmenovaný instanbulský lékař systematicky ověřil více než sto padesát takových případů, u nichž nápadná mateřské znaménka připouštěla jediný závěr - že se totiž jedná o jizvy po smrtelných poraněních z někdejšího života! Nejneuvěřitelnější z těchto případů se váže k chlapci jménem Ahmed, pocházejícímu z malé vesničky na jihu Turecka. Jednoho dne byl do ordinace dr. Bayera přiveden chlapec jménem Ahmed. Při vyšetření lékař zjistil na chlapcově krku, hrudi a pažích devět různých, dokonale kulatých mateřských znamének, která vypadala jako stopy po kulkách z pistole. Rodiče potvrdili, že chlapec se už narodil s těmito znaménky, takže se nemohla objevit později. Dr. Bayer zahájil zevrubné šetření. Především rozeslal všem policejním ředitelstvím v Turecku oběžník, v němž naléhavě žádal o informaci, jestli v příslušné oblasti nebyla v uplynulých desetiletích spáchána nějaká spektakulární vražda, při níž by oběť byla usmrcena devíti výstřely. Plynuly měsíce. Odevšad byla doručena pouze záporná stanoviska a některá z oslovených ředitelství měla zřejmě na práci důležitější věci, než odpovídat na prosebný dopis. Dr. Bayer se nakonec rozhodl, že tento případ odloží jako nevyřešený ad acta. Když už pozbýval sebemenší naděje, dostal dopis z Adany, provinčního hlavního města na jihovýchodě Anatólie, nedaleko od hranic se Sýrií. Tamější policejní komisariát mu popsal už patnáct let starý případ vraždy. Muž jménem Mustafa byl tehdy žárlivým sokem přímo na náměstí zastřelen devíti výstřely. Tento zločin tehdy vzbudil značnou pozornost. Dr. Bayer se okamžitě rozjel do Adany, kde dokonce obdržel povolení k exhumaci mrtvého těla zavražděného Mustafy. Na základě kostních poranění lékař prokázal, že lokalizace smrtelných výstřelů naprosto přesně odpovídá poloze mateřských znamének malého Ahmeda! Dr. Bayer jako vyvrcholení svého šetření dopravil chlapce do Adany a představil ho rodině zavražděného Mustafy - aniž chlapci předem vysvětloval, jaký význam má ve skutečnosti tato návštěva. Mezi mnoha přítomnými osobami Ahmed okamžitě rozpoznal starou Mustafovu matku, která v jeho dřívější existenci musela tudíž být jeho vlastní matkou. Ahmed beze slova přistoupil ke staré ženě, políbil jí ruce a rozplakal se. Tato dojemná scéna se opakovala i tehdy, když se setkal se syny muže, jenž byl před patnácti lety zavražděn. Hadí uštknutí Další případ, který uvedený istanbulský lékař popsal, se týká chlapce se dvěma malými „mateřskými znaménky" na vnitřní straně pravého palce. Tvar a pozice těchto zvláštních znamének připomínaly stopy, které po sobě zanechává uštknutí jedovatým hadem. Pacient pocházel z Antakye, malého městečka přímo na turecko-syrských hranicích, jižně od Iskenderunského zálivu. Zevrubné rešerše zdravotnické dokumentace tamějších nemocnic přivedly dr. Bayera na stopu muže jménem Kašamnaš, jenž zemřel před dvaceti lety, a to na smrtelné následky hadího uštknutí! Smrtelně nebezpečný plaz ho uštknul do pravého palce... Velmi podobný případ se odehrál v jedné drúzské vesnici v Izraeli. Jednoho rolníka při práci na poli uštkl jedovatý had. Zranění, které bylo na jeho pravici zřetelně viditelné, vedlo přes veškeré lékařské snahy po týdnu bolestného utrpení k smrti. Téhož dne se narodilo dítě, na jehož pravé ručičce bylo možné zřetelně rozpoznat stopy hadích zubů. Když chlapec začal mluvit, představil se jako rolník, který zemřel v důsledku hadího uštknutí. Vdově vyprávěl podrobnosti, které mohla znát pouze ona a její tragicky zahynuvší muž. Výše zmíněný dr. Bayer, který důkladně prozkoumal a doložil více než sto padesát případů, pokládá přenos poranění na těla novorozenců z fyziologického hlediska za nemožný. Vysvětlení hledá a nachází v reinkarnaci: pouze ti lidé, kteří zemřeli násilnou smrtí nebo za strašlivých okolností, si „zachraňují" - alespoň podle poznatků dr. Bayera - vzpomínkové příznaky této smrti ve svém následujícím životě. Člověk, který zemře za dramatických okolností, ukládá ve své psychice příslušné vzpomínky a přenáší je do nového těla. Ve všech výše zmíněných případech v této kapitole šlo výhradně o znaménka z domnělé předchozí existence, která se projevovala tělesně. Není však stejně tak pravděpodobné, že se dramatický konec dřívějšího života manifestuje nejen ve specificky fyzických jizvách, nýbrž že zanechává i „jizvy na duši"? Například v podobě nevysvětlitelných sklonů, temných obav a předtuch, neuróz a mánií, jimiž dotyční lidé musí trpět v nynějším životě... Nemohu se zbavit podezření, že naše psychiatrie léčí nesčetné pacienty s obdobnými symptomy naprosto „konvenčně", tedy uklidňujícími prostředky a psychofarmaky, aniž by alespoň v náznaku dokázala rozpoznat pravý důvod té či oné duševní poruchy! Pacientka z následujícího případu toho zůstala bohudíky ušetřena. Smrt v úvozu „Manické polykání" - těmito nanejvýš nepříjemnými a často i bolestnými potížemi trpěla pracovnice reklamní agentury Beate S. (jméno bylo pozměněno - pozn. aut.), jak se jí zdálo, už odjakživa. Protože ženě proti obtížnému nutkavému polykání, jež lékaři označovali jako „pocit zvětšené strumy", nic nepomáhalo, souhlasila tato nervově zcela vyčerpaná pacientky s terapií na základě regresní hypnózy. Reinkarnační terapeut ji v hypnotickém stavu zavedl do její minulosti, daleko za okamžik zrození do nynější pozemské existence. Při jedné z terapeutických seancí se viděla jako dvanáctiletá dívka, která navštívila svého dědečka na jeho horské pastvině nad Luzernem. Beate - případně i její předcházející existence - se tam velmi dobře vyznala, protože i v tomto životě pocházela z malé vesnice u Vierwald-státterského jezera. Byl krásný jarní den a dvanáctiletá dívka se připravila na sestup do údolí. Chtěla jako vždy projít úvozem, což bylo nejkratší spojení mezi horskou pastvinou jejího dědečka a rodnou vesnicí. Dědeček ji však varoval, aby tentokrát zvolila delší trasu lesem. Poměrně intenzivní sluneční svit totiž hrozil uvolněním lavin. Děda ji ještě jednou varoval, že v tomto ročním období je úvoz nebezpečný a že delší cesta lesem je méně srázná a mnohem bezpečnější. Dvanáctiletá dívka si však jeho starostlivá upozornění nejspíš nijak zvlášť nebrala k srdci. Beate S. se totiž během zmíněné regresní terapie znenadání ocitla v nanejvýš nebezpečné a dramatické situaci. Hromadily se nad ní gigantické masy sněhu a štěrku, ona se z nich všemi silami pokoušela vyhrabat a přitom zoufale křičela o pomoc. Beate S. tak podruhé prožila svou někdejší smrt: tísnivě realisticky cítila, jak zvracela, zoufale lapala po vzduchu a nakonec se v bolestném utrpení zadusila. Když ji terapeut znovu vrátil do přítomnosti, byla zcela vyčerpaná a zbrocená potem, ale trauma s nutkavým polykáním zmizelo. Beate S. poznala, co se ve skutečnosti skrývalo za manickým „pocitem zvětšené strumy" - nebylo to nic jiného než někdejší smrt zadušením! Jsem si dokonale vědom toho, že metoda hypnotické regrese není zcela nesporná. Kritikové budou namítat, že hypnotizovaný člověk -více či méně vědomě - dospívá přesně k tomu, co od něho hypnotizér očekává, nebo si v tomto stavu vzpomíná na zkušenosti, které jsou hluboko zasuté v jeho podvědomí (což se opisuje výše zmíněným pojmem kryptomnézie). Je to však pravda i v tomto speciálním případě, který byl poznamenán záhadným a pro všechny zúčastněné překvapujícím obratem? Záhadné setkání v ledu Zanedlouho po prožité hypnotické regresi Beate S. vystoupila na horskou pastvinu, kterou znala už z dřívějších výletů. Vždycky tady nahoře ráda pobývala, nikdy však nepřemýšlela o tom, co ji vlastně k této oblasti přitahuje. Při sestupu procházela úvozem, který jí připadal podivně známý - znala ho totiž z regresní terapie! V polovině sestupu si žena na jedné horské louce povšimla záchranné helikoptéry švýcarské horské služby, která právě přistála. Dva záchranáři se opatrně skláněli nad hlubokou skalní rozsedlinou, do níž spouštěli dalšího specialistu na laně. Zřejmě se stalo nějaké neštěstí. „Tady se už bohužel nedá nic dělat," prohodil jeden záchranář k ženě, která se blížila k místu tragické nehody s mrazením v zádech. Beate S. se váhavě podívala do hlubiny a zachvátil ji nepopsatelný strach. Na dně hluboké skalní rozsedliny ležely lidské kosti, vytvářející kostru, která byla ještě napůl uvězněná v tajícím ledu. „Určitě je to nějaké dítě, které sešlo z cesty nebo ho strhla lavina," poznamenal zdravotník. „Už se nikdy nedovíme, jak dlouho tam to ubohé děcko leží." Možná že se na to stačilo jenom zeptat mladé ženy, která se ve stejnou chvíli otřeseně odvrátila...



Článok je v sekcií - Z našej knižnice / Úryvky