Průlom v acambaru

Z knihy Tajuplná archeologie od Luc Burgin. Nové muzeum vystavuje sošky dinosaurů staré 4000 let

Nejkurióznější muzeum na světě bylo slavnostně otevřeno 28. února 2002. Nachází se v městečku Acambaro, severozápadně od Mexico City, a vystavuje 200 staroamerických keramických objektů. A mezi nimi, světe div se, zhruba 50 sošek dinosaurů. Tisíce dalších figurek jsou nyní ještě uloženy ve sklepě. Jakmile budou dokončeny všechny plánované části budovy, měly by být postupně vystavovány i tyto poklady z depozitáře. „Museo Waldemar Julsrud" se nedá srovnat s ničím na světě. Ukazuje návštěvníkům to, čemu nikdo nedokáže uvěřit. Přitom by to měli všichni vědět. Vystavené figurky jsou totiž prokazatelně staré tisíce let - a vznikly tudíž v době, kdy lidstvo ještě nemohlo mít o dinosaurech sebemenší tušení. Nebo snad přece jen ano? Otevření výstavních prostor spravovaných Danielem Reynaertem Leperem - o samotné zahájení provozu se postaral Američan Don Patton - je překvapivě šťastným koncem dramatu, které začalo v roce 1944. Německý emigrant, obchodník Waldemar Julsrud, narazil v době, kdy v jeho vlasti zuřila válka, při vyjížďce na koních v Acambaru na několik keramických fragmentů, jež vyplavil déšť ze země. Julsruda odedávna fascinovaly umělecké předměty, a proto požádal svého dozorce Odilona Tinajera, aby pro něho důkladně prohlédl celé místo nálezu. Tinajero se pustil se svými muži hned do práce. V letech 1944 až 1952 místní obyvatelé v jihozápadní části města vykopali ze země asi 33 500 figurek a za symbolickou úhradu je předali Julsrudovi. Obchodník se nestačil divit, když si sošky důkladně prohlédl: Vedle všech možných sošek lidí nejrozmanitějších ras - samozřejmě nejen Evropanů, ale kupříkladu i Eskymáků - se tu nahromadilo mnoho monstrózních tvorů, které mu na první pohled až podezřele připomínaly dinosaury. Záhy byli na podivné sošky upozorněni i někteří archeologové. Když si však nálezy prohlédli, viditelně se zachmuřili. Motivy dinosaurů? Lidé, kteří jezdí na dinosaurech? Mláďata dinosaurů krmená ženami? To přece nemohla být pravda! Koneckonců bylo všeobecně známo, že pravěcí giganti už dávno vyhynuli, když se naši předkové začali hemžit po Zemi. Učení pánové mrzutě rezignovali na další výzkum. J V roce 1954 vyslal Národní institut pro antropologii a historii přece jen čtyři zástupce na sporné naleziště. V čele tohoto týmu mexických odborníků stál dr. Eduardo Noguera. Všechno během vykopávek probíhalo v pořádku, jak zaznamenali archeologové v interní zprávě. Oficiálně se však i oni vyjadřovali velmi kriticky. Závěr, že mezi lidmi a dinosaury pravděpodobně existovalo dosud nepoznané spojení, jim připadal příliš smělý. Odlišný názor vyjádřil profesor Charles H. Hapgood z univerzity v New Hampshire. Tento mezitím už zesnulý americký antropolog se celý život věnoval jedinečným figurkám. Hapgood se několikrát pokoušel přijít záhadě na kloub přímo na místě, protože byl přesvědčen o tom, že se za touto záležitostí skrývá mnohem více, než mu jeho kolegové chtěli namluvit. Julsrudův zájem byl výhradně vědecký," konstatoval Hapgood. „Nikdy se nepokoušel jakkoli využít svůj nález v komerčním duchu, a proto mi nikdy neprodal jediný exponát. Uznával pouze výstavní účely. Opravdu velmi intenzivně se pokoušel přesvědčit profesionální archeology, aby odborně posoudili jeho sbírku a sami prováděli vykopávky." Profesora při jeho výzkumech podporoval místní policejní šéf v Acambaru. Velkoryse profesorovi povolil, že může začít s vykopávkami kdekoli, kde to bude pokládat za nutné. Hapgood se nenechal dvakrát prosit. Jeho dělníci v roce 1955 kopali na těch nejnemožnějších místech - a přinášeli stále další a další nálezy. Hapgood neušetřil ani podlahu v domě policejního šéfa. I tam se v průběhu prací objevily další figurky. Byla to jasná indicie toho, že sošky jsou pravé. Příslušný dům byl totiž postaven už před 25 lety. V roce 1968 profesor obdržel části jedné Julsrudovy figurky, která obsahovala organický materiál. Byl to materiál, který v ní zůstal po ukončení výrobního procesu. Hapgood postoupil jeho vzorky laboratořím v New Jersey, aby určily jejich stáří pomocí uhlíku C-14. Tamní odborníci zjistili, že zkoumaný materiál je starý asi 6500 let. K několika lidem, jimž bylo umožněno osobně zhlédnout kompletní Julsrudovu sbírku, patřil i Erle Stanley Gardner, autor známé literární postavy Perryho Masona. Tento nejvěrnější Hapgoodův přítel popsal své dojmy v časopisu Dessert Magazíne v říjnu 1969. Tehdy ho Julsrudův syn Carlos poprvé provedl domem svého zesnulého otce. „Nic, co jsem dosud slyšel o této sbírce, mě nemohlo připravit na pohled, který se mi naskytl. Všech čtrnáct místností v domě bylo do posledního místečka zaplněno figurkami. Byly to sošky stylově velmi rozmanité. Některé z nich mohly být klidně výplodem noční můry, například zvířata s velkými tlapami a vyčnívajícími zuby. Na některých zobrazeních napadala lidské bytosti, na jiných je dokonce požírala." O několik let později se věnoval acambarské záhadě americký časopis INFO. Kromě jiného publikoval v roce 1973 dopis čtenáře Williama J. Finche. Finche zaujaly kolující fámy o Acambaru, a tak v roce 1972 osobně toto místo navštívil. „Při pátrání po aktuálních informacích o kontroverzních figurách jsem se dověděl, že se stále objevují nové exempláře," napsal. „Tyto informace jsem obdržel od místních obyvatel. Nechtěli mi nic prodat, a ani mě nežádali o peníze. Hodnověrně mě ujišťovali, že skutečně jde o prastaré relikty, nikoli o padělky. Je to pravda, ačkoli zřejmě byly vyrobeny i kopie, když se objevili solventní kupci." Redaktoři INFO se ve své zprávě dále zmínili o termoluminiscenčním datování, které provedlo Muzeum archeologického střediska aplikovaných věd (Museum Applied Science Center for Archaeology, MASCA) při Pensylvánské univerzitě. Výsledek: Předměty vznikly v letech 2400 až 2700 př. n. 1. Ředitel muzea Froelich Rainey prohlásil: „Byli jsme tak ohromeni mimořádně vysokým stářím těchto objektů, že náš pracovník Mark Han u každého ze čtyř zkoumaných vzorků provedl asi 18 měření. Naše laboratoř je bezvýhradně přesvědčena o správnosti tohoto datování, ať už naše výsledky mají jakékoli důsledky na archeologickou chronologii v Mexiku." I John H. Tierney je přesvědčen o pravosti acambarských figurek. Už mnoho let se pokouší tuto záležitost objasnit. To je ovšem téměř beznadějná snaha, jak byl nucen sám Tierney konstatovat. Jen obtížně totiž hledal archeologa, který by ho netrpělivě neodmítal, když byl požádán o informace ohledně acambarské problematiky. Tři představitelé Státní univerzity v Ohiu (Ohio State University) nakonec prohlásili, že jsou ochotni analyzovat některé keramické vzorky, jež jim Tierney poskytl. Tito vědci - dr. J. O. Everhart, dr. Earle R. Caley a dr. Ernest G. Ehlers - ovšem nic nevěděli o jejich původu. Také oni dospěli k názoru, že se nejedná o padělky, což znamená, že nepocházejí z novověku. Jakmile jsem však oněm třem pánům sdělil, že máme co činit s Julsrudovými objekty, neslyšel jsem už od nich příznačně ani hlásku," rozhořčil se Tierney. Tierney má k dispozici ještě další odborný posudek. Jeho autorem jsou geochromatické laboratoře: „Závěrečná zpráva je datována 14. zářím 1995. I v ní je potvrzena autentičnost Julsrudových figurek. Vědci ve zprávě vyčíslili stáří jednoho z předložených materiálových vzorků přibližně na 4000 let." Zmíněný vzorek pocházel od Neila Steeda, amerického archeologa, jenž měl, alespoň podle Tierneyho, v úmyslu acambarské sošky veřejně diskreditovat jako padělky. „Výsledek ho nepochybně jaksepatří šokoval," usoudil Tierney. „Pokud vím, chtěl Steede datování zpochybnit. Netušil, že test -byť u jediné acambarské figurky - odhalí stáří 4000 let. Při rozhovorech s novináři dokonce spekuloval, že Julsrudovy sošky byly nejspíš zhotoveny ve dvacátém století. Nemohl ovšem pro své tvrzení předložit žádné vědecké důkazy." To byly výčitky, které si Neil Steede nemínil nechat líbit. V delším stanovisku, které zveřejnil v roce 1997 v americkém magazínu World Explorer, zatroubil k protiútoku. „Oproti Tierneyovi se mi podařilo aktuálně lokalizovat místo, kde je uložena sbírka v Acambaru," kontroval. Jednohodinový rozhovor stačil k tomu, aby odpovědné představitele města přesvědčil o tom, že mají ignorovat státní pokyn, podle kterého se už celá sbírka nesmí veřejně vystavovat. Několik let zavřené dveře skladu byly otevřeny a já jsem se svými spolupracovníky všechny exponáty velmi podrobně prozkoumal." Steede upřesnil, že to nebyla autentičnost nálezů, nýbrž spíše jejich naleziště, co později zpochybňoval. „Ačkoli jsme důkladně pročesali celou oblast, v níž byly údajně figurky kdysi nalezeny, neobjevili jsme sebemenší stopu po dalších předmětech, nemluvě o jakýchkoli stopách tehdejších vykopávek." Tierney nad takovými tvrzeními nejspíš jen vrtěl hlavou, tím spíše, že Steedovy metody se zřejmě ani omylem nedaly pokládat za seriózní. Jestliže Julsrudovy figurky byly původně zabaleny v dřevěných bednách, Steedovi spolupracovníci je necitelně poskládali do krabic od bot. Některé exponáty přitom byly výrazně poškozeny. Tierney: „Steede lapidárně prohlásil, že je to naprosto bezvýznamné. Odpovědným představitelům města beztak doporučil, aby jednotlivé figurky rozdělili mezi obyvatele, kteří je pak mohou nabízet turistům jako suvenýr. Úřady na jeho návrh naštěstí nepřistoupily." V roce 1999 vstoupila s Donem Pattonem na scénu další klíčová postava. Jako věřící křesťan Patton už dlouho pochyboval o průběhu evoluce v podání Charlese Darwina. Se svým přívržencem Dennisem Swiftem se proto odebral do Acambara, aby si udělal představu o nálezech přímo na místě. Oba muži celé dny jednali s místním ředitelem pro turistický rozvoj. Potom jim - stejně jako dříve Steedovi - bylo povoleno rozhlédnout se v uzamčeném skladu. Pod policejním dozorem si prohlédli stovky figurek. Zpráva o příchozích se rychle rozkřikla, a tak se zanedlouho objevili novináři a fotografové. V rozsáhlých článcích na předních stranách se o obou Američanech div neupsali k smrti. Pattonova výzva místním úřadům, aby sbírku konečně zpřístupnily veřejnosti a obchodně ji patřičné využili, se stala vítanou lahůdkou pro místní bulvární reportéry. A když se Dennis Swift v jednom interview navíc mimoděčně zmínil o tom, že ve skladu bylo uloženo zhruba 6000 z původních více než 30 000 sošek, byl skandál na světě... V srpnu téhož roku se Patton a Swift v místní restauraci náhodně seznámili s Ernestem Narrvetem Marinesem. Jako šéfovi místní policie mu byla v sedmdesátých letech podřízena kromě jiného i oblast Acambara. Ještě si dobře vzpomínal na epizodu z roku 1978. Tehdy dostal v noci žhavý tip, že u hory Chivo probíhají tajné vykopávky. Objevené předměty, jak mu bylo údajně sděleno, se pod rukou prodávaly za zbraně. Marines dlouho neváhal a zahájil profesionální koordinovanou policejní akci. Byla úspěšná. Dva muži, kteří se zmocnili více než 3300 figurek, byli zatčeni. Mezi soškami se nacházely i figurky dinosaurů, podobně jako v případě Julsrudových reliktů. Celý příběh má zajímavou pointu. V průběhu soudního jednání byli oba zloději odsouzeni k dlouhým trestům odnětí svobody a mluvilo se samozřejmě i o soškách. A neuvěřitelné se stalo skutkem: Soud je i přes dinosauří motivy prohlásil za autentické. Zabavené nálezy byly převedeny do oficiální Julsrudovy sbírky. Don Patton a Dennis Swift byli fascinováni. Zároveň však vyhlásili stav pohotovosti: „Dospěli jsme mezitím k názoru, že do nelegálního obchodu s Julsrudovými nálezy byli zapojeni i různí představitelé města," naznačil mi znepokojeně Patton. „Víme o prodejích četným soukromým osobám z Japonska, Španělska, USA a Německa." Byl nejvyšší čas něco podniknout. Oba muži poté celé měsíce jednali s místními úřady, Národním archeologickým institutem v Mexico-City a oslovili dokonce i amerického velvyslance. Výsledek jejich snažení: Po dlouhých pěti letech bylo pro Julsrudovy sošky v Acamabru konečně postaveno vlastní muzeum. Od února 2002 jsou tyto kuriózní exponáty tudíž pro všechny zájemce veřejně přístupné. Tam, kde se nepodaří nějaký záměr úplně překazit, hrozí nevídaná ignorance. Proto bych chtěl zvláště archeologům s radostí a upřímně připomenout adresu a otevírací dobu tohoto nového „kacířského chrámu": Museo Waldemar Julsrud, 5 de Febrero 180, 38600 Acambaro (GTO), Mexico. Otevírací doba: Pondělí až sobota, vždy od 10 do 14 a od 16 do 18 hodin. ;



Článok je v sekcií - Z našej knižnice / Úryvky