Případ v Kalahari

Z knihy Záhadný drak od Johannesa von Buttlar. Musíme se smířit s tím, že fenomén neidentifikovatelných létajících objektů nelze vysvětlit na základě současné úrovně vědeckého poznání. Pokud jde v tomto případě skutečně o mimozemské kosmické lodě, nelze rovněž očekávat, že by je bylo možné bez problémů začlenit do našeho relativně omezeného stavu fyzikálního a psychologického poznání.

Pro návštěvu mimozemských inteligencí na Zemi existují čtyři možné důvody: vědecká zvídavost, navázání přátelských kontaktů, projevení nepřátelství a snaha ovlivňovat vývoj lidstva. V každém případě musí návštěvníci nejprve začít s pečlivou vědeckou „výzvědnou činností". Výzvědnými aktivitami se rozumí zkoumání určitého systému a plánovité ověřování charakteristik určitého terénu. Jde tedy o vědeckou metodu. Podle tohoto principu je třeba nejenom přijmout odpovídající bezpečnostní opatření, ale pozorovací nástroje a výzkumné metody musí být zvoleny tak, aby bylo zabráněno jakémukoli nadbytečnému ovlivňování zkoumaného systému. Jinak by výsledky mohly být zkreslené a systém by nebyl správně posouzen. Tento postup je třeba obzvlášť zohledňovat při zkoumání sociologických systémů. Například antropologové velmi přesně vědí, že se musí schovat, aby mohli sledovat tajné rituály dosud neprozkoumaného domorodého kmene, protože jinak by jim s nejvyšší pravděpodobností byly předváděny jen bezvýznamné a v podstatě předstírané zdánlivé rituální úkony. Obecně lze konstatovat, že pozorování bez narušení sledovaného systému nelze realizovat, ale i nechtěný vliv zkresluje výsledky současných i budoucích pozorování. Proto se výzkumníci vždy pokoušejí narušovat pozorovaný systém co nejméně. Z uvedených důvodů nejspíš nebudou vědecky vyspělé mimozemské inteligence navazovat s námi žádný oficiální kontakt, v neposlední řadě i proto, aby neohrozily sebe samé. Čím větší je rozdíl mezi mimozemšťany a námi, tím obezřetněji musejí postupovat. I my, lidé, se chováme obzvlášť opatrně, jsme-li konfrontováni s něčím či někým dosud pro nás neznámým. Bylo jasné, chladné zimní ráno v prosinci roku 1978. Britský policejní příslušník Anthony Dodd s jedním kolegou projížděl při rutinní kontrole kopcovitou krajinou Yorkshire Moore v severní Anglii. Dodd nevěřil vlastním očím, když se z mlhy, která částečně pokrývala celou oblast, znenadání vynořil kopulovitý létající objekt. Měřil v průměru asi deset metrů a ve výšce přibližně 35 metrů letěl nad policejním automobilem. Dodd jako někdejší důstojník Královského vojenského letectva si okamžitě uvědomil, že nejde o žádný konvenční letoun. To byl pro něho dostatečný impulz k tomu, aby veškerý svůj volný čas začal věnovat pátrání po původu tohoto mysteriózního létajícího objektu. Zdálo se, že se svému cíli, tedy vyřešení záhady neidentifikovatelného létajícího objektu, přiblížil v prvním červencovém týdnu roku 1989, kdy se dočkal telefonátu z Jižní Afriky. Spolupracovník, který se podílel na jeho výzkumech a žil nedaleko Kapského Města, ho informoval, že obdržel velice žhavý tip z kruhů blízkých tajné službě: v poušti Kalahari byl údajně 7. května 1989 dvěma stíhačkami jihoafrických leteckých sil sestřelen létající objekt ve tvaru disku. Byl prý zajištěn naprosto nepoškozený, a navíc se dvěma doposud žijícími mimozemskými členy posádky na palubě. Prostřednictvím jednoho známého kapitána tajnej služby leteckých sil získal dokonce slib, že obdrží kopie tajných dokumentů o tomto případu. Důstojník měl Doddovi „přihrát" šestistránkovou úřední zprávu. Za několik týdnů Dodd obdržel zásilku s poštovním razítkem z jihoafrického Johannesburgu. Dopis obsahoval avizovaný dokument. Složka se zprávou byla opatřena výsostným znakem jihoafrických leteckých sil v podobě orla a vytištěným nadpisem South African Air Force. Pod tím bylo poznamenáno: „Tajnou službou leteckých sil označeno za přísně tajné. Postoupení dokumentu je zakázáno." Autorem této zprávy bylo oddělení zvláštních výzkumů (DSIR) při zpravodajské službě leteckých sil (DAFI). Příjemcem v hlavním městě Pretorii byla komise s krycím názvem Illuminated Nině (Osvícená devítka). Pravděpodobně šlo o vládou ustavenou vy­šetřovací komisi, podobně jako tomu bylo v USA v roce 1947 po havárii UFO v Roswellu. Následujících šest stran byl něj preciznější a nejdůkladnější tajný dokument, vztahující se k fenoménu neidentifikovatelných létajících objektů, jaký se kdy dostal Doddovi do rukou. Byl plně srovnatelný s dokumenty komise Majestic 12 z roku 1952, s vysvětlující zprávou k Projektu Aquarius (1976), adresovanou prezidentu Carterovi, nebo s materiály PI-40 z roku 1986, které jsem podrobně charakterizoval ve své knize Zeitri. Sedmého května 1989 se udala následující příhoda: Námořní fregata SA Tafelberg nahlásila do hlavního štábu jihoafrického námořnictva v Kapském Městě ve 13.45 hodin greenwichského času, že zachytila na obrazovce radaru neidentifikovatelný létající objekt. Pohyboval se údajně rychlostí 10 421 kilometrů za hodinu severozápadním směrem a blížil se k africkému kontinentu. Hlavní štáb jihoafrického námořnictva vzal toto hlášení na vědomí a zároveň potvrdil, že letecký radar, vojenské pozemní radarové stanice a letová kontrola mezinárodního letiště D. F. Malana v Kapském Městě rovněž zmíněný objekt zaregistrovaly. Ve 13.52 hodin narušil neidentifikovatelný létající objekt vzdušný prostor Jihoafrické republiky. Pokusy o navázání radiového kontaktu se nezdařily. Vojenská letecká základna ve Valhalle nařídila dvěma stíhacím letounům Mirage-FIIG, aby vzlétly a zahájily pronásledování vetřelce. Neznámý objekt na to zareagoval nečekanou změnou kurzu a letěl rychlostí, která překonávala možnosti všech konvenčních bojových letadel. Ve 13.59 hodin hlásil vojenský pilot Goosen, že objekt spatřil a zaznamenal i na radaru. Byl vydán rozkaz sestřelit vetřelce experimentálním kulometem Thor-2, jímž bylo jeho letadlo vyzbrojeno. Rozkaz byl splněn. Po střelbě letecký důstojník Goosen nahlásil, že z neznámého tělesa vycházejí oslnivé světelné záblesky. Objekt se sice občas vychýlil z předchozí přímé letové dráhy, ale přesto se snažil dodržovat původní severní kurz. Ve 14.02 hodin nahlásily oba Mirage-FIIG, že těleso ztrácí výšku rychlostí tisíc metrů za minutu. Potom bylo zaznamenáno, že se v úhlu 25 stupňů řítí k zemi. Na zemský povrch dopadlo v poušti Kalahari, osmdesát kilometrů severně od hranice s Botswannou. Vedoucí letky Goosen dostal rozkaz neprodyšně uzavřít přístup na místo havárie až do doby zajištění objektu. Zabezpečovací skupina, tvořená důstojníky tajné služby leteckých sil a lékařským a technickým pomocným personálem, byla okamžitě dopravena na místo zřícení objektu, aby provedla příslušné odborné úkony. Byly zjištěny následující skutečnosti: a) V místě dopadu dvanáct metrů hluboký kráter o průměru 150 metrů. b) Stříbřitý objekt ve tvaru disku, na jedné straně vyčnívající z kráteru pod úhlem 45 stupňů. c) Kolem objektu vlivem intenzivního žáru natavený písek a hornina. d) Změněné magnetické pole a silné radioaktivní záření v okolí objektu, způsobující selhání elektronických přístrojů leteckých sil. e) Vedoucí zajišťovací skupiny nařídil, aby bylo těleso neprodleně dopraveno do bezpečnostní zóny letecké vojenské základny. Po ukončených zajišťovacích pracích byl kráter zasypán pískem a štěrkem, čímž byly zamaskovány veškeré viditelné stopy po záhadné havárii. Havarovaný létající objekt je v tajné zprávě popsán následujícím způsobem: Typ letounu a původ: Neznámý, pravděpodobně mimozemského původu. Rozpoznatelné výsostné znaky: Žádné. Na boční straně, v kovovém plášti tělesa, bylo vyraženo Rozměry: Průměr - asi 18 metrů, výška - přibližně 9,5 metru. Hmotnost: odhadem 50 000 kilogramů. Výrobní materiál: Neznámý. Výsledky laboratorních rozborů se očekávají. Povrch objektu bezvadně leštěný, hladký, stříbřitý. Žádné viditelné stopy po svarech nebyly zjištěny na povrchu ani uvnitř objektu. Periferní části tělesa vykazují v nepravidelných odstupech dvanáct kulatých okének zarovnaných s povrchem. Pohonný systém: Neznámý. Výsledky laboratorních rozborů se očekávají. Poznámky: a) Cosi jako hydraulické přistávací zařízení bylo plně vysunuté a lze předpokládat, že havárie byla způsobena selháním nějaké elektronické funkce. Příčinou poruchy mohl být zásah z kulometu. b) Když se speciální tým věnoval výzkumu záhadného objektu na tajné letecké vojenské základně, zaslechli přítomní hlasitý lomoz. Potom si povšimli, že na spodní straně létajícího objektu se nepatrně pootevřel jakýsi průduch či vchod. Tato mezera byla po chvíli rozšířena pomocí mechanických nástrojů. c) Z objektu vystoupily dvě humanoidní bytosti v těsně přiléhavých šedých kombinézách. Byly okamžitě dopraveny na improvizovaně zřízenou jednotku intenzivní péče. d) Z nitra létajícího objektu bylo leccos odebráno za účelem rozboru. Na výsledky se čeká. e) Létající objekt byl umístěn do sterilního prostředí. Lékařská zpráva o humanoidních bytostech: Původ: Neznámý. Pravděpodobně mimozemšťané. Výška: 1,25 až 1,35 metru. Vzhled pokožky: Šedomodrá - extrémně elastická měkká kožní struktura. Vlasy: Na tělech nebyly objeveny žádné vlasy ani ochlupení. Hlava: Ve srovnání s lidskými proporcemi extrémně velká. Prodloužená lebka. Kolem obličeje tmavomodré skvrny. Obličej: Výrazné lícní kosti. Oči: Nadměrně veliké, šikmé, bez panenek. Nos: Velmi malý, tvořený pouze dvěma nosními otvory. Ústa: Malý zářez bez rtů. Dolní čelist: Při porovnání s lidskými proporcemi malá. Uši: Neznatelné. Krk: Ve srovnání s lidskými proporcemi přespříliš tenký. Paže: Nadměrně dlouhé a tenké. Dosahují téměř ke kolenům. Tělo: Hruď a břicho jsou pokryté šupinatou kůží. Boky: Úzké. Nohy: Krátké a tenké. Genitálie: Žádné vnější pohlavní orgány. Chodidla: Tři prsty bez nehtů, plovací blány. Ruce: Jsou tvořené třemi prsty s plovacími blanami a drápovitými nehty. Poznámky: Kvůli agresivnímu chování těchto humanoidů nebylo možné provést odběr vzorku krve ani kůže. (Jeden z nich napadl lékaře, který utržil hluboké škrábance v obličeji a na krku.) Nejrozmanitější potravu, která jim byla nabízena, odmítli. Způsob dorozumívání neznámý - snad telepatické povahy. Humanoidi se v současnosti nacházejí v zajišťovací vazbě 6. stupně letecké vojenské základny Valhalla. Byla však podána žádost o jejich přemístění na Wright-Pattersonovu leteckou základnu v USA za účelem vědeckého výzkumu. Závěry: a) Definitivní vyhodnocení nemohlo být dosud učiněno, protože zatím není k dispozici většina výsledků dílčích testů. b) Žádosti o postoupení objektu a humanoidů letecké základně Wright-Patterson Air Force Base za účelem dalších výzkumů bude vyhověno. c) Termín přepravy: 23. červen 1989. Poznámka: Tento spis obsahuje první výsledky předběžné vyšetřovací zprávy. Po skončení vyšetřování v Jižní Africe a na americké letecké základně Wright-Patterson se očekává jeho doplnění o další podrobnosti. Po získání těchto informací začal Dodd okamžitě s dalšími rešeršemi. Navázal kontakt se zpravodajským důstojníkem jihoafrických leteckých sil, jehož jméno mu sdělil tamní spolupracovník. Úspěšně se mu podařilo ověřit si jeho identitu. Důstojník Doddovi vysvětlil, že má k dispozici ještě další materiály o havárii, kromě jiného i čtyři oficiální černobílé fotografie formátu 20 x 26 centimetrů, na nichž je zachycena mimozemská kosmická loď i její posádka. Kromě toho údajně vlastní padesátistránkovou telexovou zprávu Wright-Pattersonovy letecké základny v Daytonu (Ohio), zaslanou Jihoafričanům, s přesnými instrukcemi ohledně zajištění převozu havarovaného neidentifikovatelného létajícího objektu a jeho posádky. Byl ochoten poslat Doddovi v dohledné době kopii tohoto dokumentu a fotografií, pokud mu ovšem Dodd výměnou poskytne obdobný brizantní materiál. Dodd samozřejmě souhlasil - avšak na ohlášené materiály čekal marně. Přesto se však nevzdával. Jeho dalším pokusem, jak se dobrat pravdy, byl telefonát s leteckou vojenskou základnou Valhalla v Pretorii. Doddův s americkým akcentem hovořící spolupracovník se dožadoval jako „generál Grant z Wright-Patterson Air Force Base" spojení s důstojníkem Goosenem, tedy s velitelem letky bojových letounů Mirage FUG, jež údajně létající objekt sestřelily. Byl nahrán následující dialog: „U aparátu velitel letky Goosen?" „Tes." „Tady je generál Grant z Wright-Pattersonovy letecké základny v USA." „Yes, sir!" „Poslyšte, veliteli, mám právě před sebou zprávu o operaci Stříbrný diamant. Mám však dojem, že není kompletní. Rád bych věděl, kolikrát jste na ob­jekt vystřelil!" „Kdože je to u telefonu, pane?" zeptal se lehce znejistělý pilot. „Tady je generál Grant z Wright-Pattersonovy základny. Je mi jasné, že vám kladu velmi přímou otázku, veliteli. Tak ven s tím - kolikrát jste na ten zatracenej krám pálil?" „Jednou, pane. Vystřelil jsem jenom jednou. Ale počkal byste laskavě okamžik, než si vezmu jiný aparát?" „To není zapotřebí, veliteli. Na mou otázku jste odpověděl." S těmito slovy samozvaný generál zavěsil. Díky získání tajného telefonního čísla kontrolního střediska americké letecké kontroly NORAD si Dodd a jeho spolupracovník nakonec ověřili všechny záznamy o události ze 7. května 1989. NORAD sleduje špionážní satelity a radarové stanice Američanů. Vyžádané počítačové údaje Angličanům potvrdily, že 7. května byl skutečně zachycen objekt, který při letu směrem k jižní Africe vstoupil do atmosféry. NORAD s jistotou nevěděl, kde objekt do­padl na zemský povrch a oč se vlastně jednalo, ale připouštěl možnost, že by mohlo jít o sovětský špionážní satelit. Z dalších Doddových rešerší na Wright-Patterso-nově letecké základně vyplynulo, že v den určený pro přepravu havarovaného UFO tam byl vyhlášen stav nejvyšší pohotovosti. Doddovi se podařilo telefonicky zastihnout generála van Burena, důstojníka, který údajně velel americkému týmu poradců při zajišťování havarovaného létajícího objektu. Generál na otázku, zda byl počátkem května v jižní Africe, vůbec neodpověděl. Jeho reakce byla rozpačitá a konkrétní informace by se daly bezmála vyvažovat zlatem. Když mu Dodd následujícího dne znovu telefonoval, dověděl se, že generál bude kvůli speciálnímu poslání několik týdnů nepřítomen. Když Dodd předložil 27. října 1989 tato fakta na mezinárodní konferenci Dialog s vesmírem, rozhodl jsem se, že začnu uvedený záhadný případ rovněž zkoumat. Začal jsem s rešeršemi v Anglii. V lednu 1990 jsem odjel do Anglie a kromě mnoha jiných lidí jsem vyhledal i Anthonyho Dodda. Žije v severní oblasti Yorkshiru v útulném řadovém domku na okraji vesnice Skipton. Tento policejní důstojník ve výslužbě v žádném případě nečiní svá přání otcem myšlenky; je to muž, který nesmírně pečlivě shromažďuje materiál a udržuje užitečné kontakty s nejrůznějšími úředními činiteli a institucemi své země. Dodd mi řekl, že mu bylo umožněno nahlédnout do přísně tajné telexové zprávy jihoafrických leteckých sil, v níž byl daný případ potvrzen. Navíc jsem se dověděl, že - alespoň podle vý­povědí jeho informátorů - americký tým expertů, který pomáhal při zajišťování záhadného objektu, měl k dispozici kompletní abecedu a dekódovací klíč k luštění písemných znaků podobných hieroglyfům, objeveným na vnitřní straně stěn a na nesčetných „silikonových destičkách". Doddovi předal dokonce jeden z jeho informátorů kopii této abecedy. „V jazyce neznámých humanoidů se písmo označuje pojmem ,ochroes'," tvrdí Dodd. Skládá se ze 132 sym­bolů, z nichž dvanáct má vlastní význam. Ostatní jsou údajně slabiky. Abeceda „ochroes" se skutečně podobá symbolům, objeveným, roku 1947 na zbytcích neidentifikovatelného létajícího objektu, který havaroval u Roswellu, i těm, jež se podařilo nalézt roku 1948 ve vraku UFO, rovněž zajištěném v Novém Mexiku. Tehdy byl vzorek písma předán k prozkoumání a rozborům lingvistům doktoru Williamu F, Friedmanovi a Lambrosu P. Callihamosovi. Symbol na povrchu neidentifikovatelného létajícího objektu, zmíněný v tajné zprávě, se podle tvrzení Doddova zpravodaje podobal znakům, které údajně spatřil pomocník šerifa Lonnie Zámora na oválném létajícím objektu, jenž přistál 24. dubna 1964 v roklině u Soccora v Novém Mexiku. Než objekt zase vzlétl, nastoupily do něj - Zámora to prý viděl vlastní oči - dvě malé bytosti. UFO zanechalo v půdě čtyři kruhové otisky, pocházející od jeho přistávacích podstavců. Experti amerických vzdušných sil později tento případ zkoumali - a potvrdili. Dva členové posádky, nalezení na palubě vraku v poušti Kalahari, odpovídají svým vzhledem často popisovaným „mimozemským návštěvníkům", o nichž očití svědkové hovoří v souvislosti s takzvanými setkáními třetího druhu či únosy neidentifikovatelnými létajícími objekty: 1,25 až 1,35 metru vysocí, vyzáblí, s nadměrně dlouhými pažemi, s tělem připomínajícím spíše hmyz, s očima daleko od sebe a bez zorniček, avšak se šupinatou pokožkou připomínající spíše kůži plazů a s plovacími blanami mezi prsty na rukou i nohou. „Na první pohled se zdá, jako by došlo k podivnému zkřížení mezi insekticidními a reptiloidními formami života," uvádí se v jedné z vyšetřovacích zpráv. „To, že takové zkřížení vůbec bylo možné, svědčí o velmi vysoké míře přizpůsobivosti." Reptiloidní formy života - nejsou to snad „hadi moudrosti", indičtí nagaové či mayští nacaalové? V aztéckém jazyce nahuatlu ztělesňuje had - „co-atl" - predikát mudrce. Oba mimozemšťané, kteří přežili havárii v poušti Kalahari, měli prý na svých šedých kombinézách rudý symbol v podobě okřídleného draka. Dračí děti? Američan Bili Herrmann popsal stejný symbol na kombinéze mimozemských návštěvníků, kteří ho údajně vzali na palubu kosmické lodě. Podle Herrmannových tvrzení pocházejí z hvězdného systému Zeta Reticuli. Objekt, který havaroval v poušti Kalahari, pocházel - podle tvrzení Doddových svědků, rovněž z této hvězdné soustavy, vzdálené od nás 36 světelných let. Zeta Reticuli byla též identifikována jako místo původu oněch mimozemšťanů, kteří roku 1961 unesli na palubu létajícího prostředku americkou manželskou dvojici Barneyho a Betty Hillovy a podrobili je lékařským vyšetřením. Manželé byli později zhypnotizováni a v tomto stavu se rozpomněli na všechny podrobnosti tohoto zážitku. Betty Hillové se dokonce podařilo vybavit si v paměti hvězdnou mapu, kterou jí mimozemšťané ukázali. Americká astronomka Majorie Fishová identifikovala tuto mapu jako exaktní znázornění naší Mléčné dráhy, ovšem zobrazené z perspektivy planet náležejících do soustavy Zeta Reticuli. Betty Hillová se tehdy dověděla, že některé hvězdy, na této mapě propojené markantními liniemi, označují pravidelné letecké trasy - obchodní cesty. Třetího prosince 1967 ve 2 hodiny 30 minut v noci hlídkoval dvaadvacetiletý americký policejní důstojník Herbert Schirmer na křižovatce dálnic 63 a 6 poblíž Ashlandu v Nebrasce. Znenadání na silnici zpozoroval tmavý oválný objekt, na němž se kolem dokola rozsvěcovala a zhasínala celá řada světel. Schirmer se nejprve domníval, že jde o opuštěný nákladní automobil. Když však na „vozidlo" namířil reflektory, objekt se znenadání vznesl nad silnici. Schirmer si sice občas v novinách přečetl zprávy o pozorování UFO v této oblasti, ale nikdy ho nenapadlo, že by mohl být někdy sám zapleten do tako­vého „blízkého setkání". Když se kolem 3.00 hodin vrátil na místní oddělení, napsal do knihy hlášení: „Ve 2.30 hodin jsem na křižovatce dálnic 6 a 63 vi­děl létající talíř - ať už tomu věříte nebo ne!" Časně ráno se vrátil ze služby domů. Strašlivě ho bolela hlava a v pravém uchu mu nesnesitelně bzučelo. Svlékl se a už už se chystal ulehnout, když si povšiml rudého škrábance pod levým uchem. Kromě toho se vůbec nebyl schopen rozpomenout, co se udalo v době mezi pozorováním UFO a jeho příjezdem na služebnu. Původně zkoumala tento případ pozorování UFO policejním úředníkem Coloradská univerzita, protože právě v tom čase byla uvedená instituce pověřena sepsáním urologické studie. Ta vznikala pod vedením profesora Edwarda Condona. Schirmer byl letecky dopraven do Boulderu v Coloradu a vyslechnut příslušnou komisí. Když se začalo hovořit o jeho „okně" ve vzpomínkách, doporučili mu vědci, kteří se výslechu účastnili - byli to fyzik dr. Roy Craig a psycholog John Ahren -, aby se nechal přenést do kritického časového intervalu v hypnotickém stavu. Hypnózu provedl renomovaný psycholog dr. Leo Sprinkle z Wyomingské univerzity v Laramie, jeden z nejlepších amerických odborníků na hypnózu. Schirmer si během hypnotické seance vzpomněl, že motor a reflektory jeho policejního vozu vypověděly službu, jakmile se k němu záhadný objekt přiblížil. Potom se mezi ním a lékařem začal odvíjet následující dialog: Sprinkle: Pokoušel jste se vytáhnout zbraň? Schirmer: Oni mě od toho odradili. Sprinkle: Volal jste vysílačkou o pomoc? Schirmer: Nemohl jsem stisknout tlačítko. Oni mi v tom zabránili. Sprinkle: A co se stalo potom? Schirmer: Přibližuje se to k mému vozu. Sprinkle: Dokážete rozpoznat osobu, která se k vám přibližuje? Schirmer: Ne. Je to bílé a velmi rozptýlené. Sprinkle: Víte, odkud přicházejí? Schirmer: Z Venuše, Jupiteru a dalších planet. Jejich vlastní hvězdný systém je nedaleko. Sprinkle: Co tu vlastně pohledávají? Schirmer: Nepředstavují pro nás žádné nebezpečí. Sprinkle: Proč přistáli v Ashlandu? Schirmer: Chtěli načerpat elektrický proud z vysokonapěťového vedení. Sprinkle: Jak pracuje jejich kosmická lod? Schirmer: Funguje proti zemské přitažlivosti. Sprinkle: A jak to dokáží realizovat? Schirmer: Na to nemohu odpovědět. Tady na to není správný čas ani místo. Se Schirmerem se nedlouho potom spojil americký spisovatel Eric Norman a přemluvil ho, aby se podrobil dalším hypnotickým seancím. Norman se­známil Schirmera s psychiatrem a hypnotizérem Loringem G. Williamsem z Hinsdalu v New Hampshiru. Přesně o rok později, 3. prosince 1968, Williams Schirmera poprvé hypnotizoval v hotelu Holiday Inn v Děs Moines (lowa). Schirmer v hypnóze vypověděl: „Objekt má tvar míče pro americký fotbal... blikají světla... vyjíždí cosi jako trojnožka... přistává to na poli. Mám strach... chvěji se... nemohu se pohybovat... Něco se ve mně odehrává... Chci jet domů, ale nemohu... Ó ne, oni přicházejí k vozu! Chci vytáhnout revolver... Oni mě před tím varují... Něco se děje s mou hlavou... Jeden z nich na mě míří pronikavým světlem... Už se nemohu pohybovat...Vytahují mě z vozu... Mají podivné oči... Ptají se mě: ,Jsi strážce tohoto místa? Odpovídám: ,Jsem policista... Další otázky... Chtějí vědět, jestli máme energetické centrum... Ptám se ho, jestli je reálný. Dotýká se mých ramen... O Bože! Já nesním... Je to skutečnost... Ptal se mě, jestli bych střílel na kosmickou loď... ,Ne, pane.'... Domnívá se, že mohu jít na několik minut na palubu. Říká, že loď funguje na základě zvláštního druhu reverzibilního magnetismu... něco... proti gravitaci. Jeden z nich zůstává u vozu, hlídá ho... Šplhám nahoru po žebříku... Je velmi studený. Vnitřek lodi je velký asi 6x8 metrů... je tu rudé osvětlení... Vidím několik pozoruhodných židlí a strojů... Vypadají jako počítače... Cítím svěděni... Nepromlouvají ke mně ústy, nýbrž svým duchem... bolí mě hlava... Je to výzkumná loď se čtyřmi muži na palubě... Mají toho hodně k vysvětlování... Pozorují nás už dlouho... Postupně nám poskytují informace, aby nás připravili... aby usměrňovali náš vývoj... Nesmíme toho vědět příliš, jenom v ně trochu věřit... Připravují nás na svou invazi... Ne, ne, nechtějí nás dobývat... jenom nám něco demonstrovat... Pocházejí z jiné soustavy, mají základny na některých planetách, na Venuši..." Na obrazovce ukazují Schirmerovi svou mateřskou loď, čekající daleko ve vesmíru. Je to objekt doutníkového tvaru, který na horní straně nese čtyři záhadné písemné znaky. Schirmer popsal v hypnóze vzhled bytostí, které ho vzaly na palubu létajícího objektu, následujícím způsobem: vysoké 1,35 až 1,50 metru, s výrazně vy^ klenutým hrudním košem, poměrně velkými hlavami a nadměrně velkýma šikmýma očima. Měly na sobě stříbřitě šedý, těsně přiléhající oděv a na hrudi rudý symbol okřídleného hada. Jsou zde údajně proto, aby provedly svého druhu genetický experiment. Návštěvníci ze Zety Reticuli Billu Herrmannovi neustále připomínali, že jejich expedice na planetu Zemi, probíhající už celá tisíciletí, slouží „analytickým účelům". Spolu s vysoce rozvinutými civilizacemi z jiných světů vytvořili cosi jako mezihvězdné obchodní a výzkumné společenství. Jejich kosmické lodě jsou údajně poháněny na principu manipulace s elektromagnetismem. Koncem čtyřicátých let se několik jejich lodí zřítilo na středozápadě USA, protože nový druh radaru rušil vytváření silového pole. Od té doby se před těmito vlivy chrání nepravidelnými trojúhelníkovými letovými manévry. Při tomto způsobu letu nejsou nikdy dlouho vystaveni vlivům radarových vln, které jim tak nemohou ublížit. Teprve speciální kulomet jihoafrických leteckých sil opět dokázal přivodit havárii UFO. Převoz vraku UFO a jeho posádky do USA potvrdil Doddovi někdejší plukovník amerických leteckých sil Wendelle C. Stevens. Stevens sloužil v období let 1942 až 1945 v tehdejší US-Army Air Force, od konce války do roku 1963 v US Air Force. Po válce byl přeložen k Air Materiál Command -pozdější Letecké technické zpravodajské službě (ATIC) -, která sídlí na Wright-Pattersonově letecké vojenské základně v Daytonu (Ohio). Jde tedy o onu leteckou základnu, která byla - alespoň podle tajné zprávy - cílovou stanicí pro přísně utajovaný náklad dvou nákladních letounů Galaxy C-5. Stevens řídil roku 1947 v rámci AMC speciální skupinu, která měla z Aljašky fotografovat a mapovat polární oblasti. Nakonec dostal ještě další rozkaz -sledovat a filmovat neidentifikovatelné létající objekty a proměřit magnetické poruchy v jejich bez­prostředním okolí. Všechny údaje, fotografie a podklady byly označeny jako „Přísně tajné" a odeslány speciálním kurýrem přímo do Pentagonu. Piloti ne­viděli z těchto materiálů vůbec nic. Plukovník Stevens se od několika svých přátel, kteří sloužili ve vyšších funkcích u amerického letectva, dověděl, že k přepravě havarovaných příslušníků posádky UFO byl vyvinut zvláštní kontejner v podobě speciálně zkonstruovaného válce, v němž bylo možné vytvořit libovolné atmosférické podmínky. Tento kontejner byl podle Stevensových informací skutečně použit. V červnu 1989 byl dopraven do Afriky a na konci téhož měsíce (přesné datum Stevens neznal) byl s „přísně tajným nákladem" odeslán nazpět. Vrak i kontejner byly dle Stevense přepraveny z Wright--Pattersonovy letecké základny na nevadskou leteckou základnu Nellis, přesněji na Area 51 - Groom Lake, nejlépe střeženou a zvláště utajovanou vojen­skou základnu USA. „Moji dodnes v Area 51 pracující informátoři mi zmíněný kontejner popsali už před lety," upozornil Stevens a dodal: „Obvykle se přepravuje nákladním letounem Galaxy C-5. Proto jsem zbystřil pozornost, když jsem ve zprávě Tonyho Dodda našel zmínku o těchto dvou letadlech. Něco takového si nikdo nemůže vymyslet; vědí to opravdu jenom skvěle informovaní jedinci." Stevens potvrdil, že Doddovi jihoafričtí informátoři oprávněně nabyli dojmu, že Američané si při zajišťování kosmické lodě počínali jako zkušení rutinéři. „Přesně věděli, co kde mají hledat, co je skutečně důležité a jak mají obsluhovat ten nebo onen mechanismus v kosmické lodi. Vypadalo to, že jsou o podobných objektech velmi dobře informováni," sdělil Doddovi jeden očitý svědek. „Od roku 1947 jsme zajistili několik kosmických lodí," tvrdí Stevens. „Na jejich palubách se nacházely různé humanoidní formy života." V tajné zprávě Strategického velení vzdušných sil (SAC) ve Washingtonu z 22. března 1950, adresované tehdejšímu řediteli FBI J. Edgaru Hooverovi a odtajněné roku 1976, se uvádí, že „až do této chvíle byly v Novém Mexiku zajištěny už tři ,létající talíře'. Byly popsány jako kulaté objekty s vyvýšeným středem a průměrem asi 17 metrů. V každém objektu se nacházely tři malé humanoidní bytosti, které měly na sobě oděv z jemné látky, utkané z kovových vláken." Zmíněná zpráva, určená pro FBI, obsahovala rovněž zmínku o příčině havárií UFO právě nad oblastmi Nového Mexika: „Podle našich zjištění havarovaly létající talíře v Novém Mexiku v důsledku velmi silných radarových signálů v tomto prostoru. Předpokládá se, že radary rušily či vyřadily z provozu kontrolní mechanismy létajících objektů." Podle tajné zprávy skupiny Majestic 12 se první mimozemská kosmická loď zřítila počátkem července 1947 severozápadně od Roswellu v Novém Mexiku. „Sedmého července 1947 byl zajištěn vrak takového létajícího objektu v rámci tajné operace, organizované za účelem vědeckého výzkumu," dočítáme se ve zprávě. Během zajišťovací operace objevil letecký průzkum čtyři malé humanoidní bytosti, které se před explozí objektu zřejmě stačily katapultovat. Byly nalezeny dvě míle na východ od místa havárie. Všechny čtyři byly mrtvé... Byl vytvořen speciální vědecký tým, zabývající se zajištěním a dalším zkoumáním mrtvých bytostí. Podle závěrů tohoto odborného týmu šlo u nalezených tvorů - i přes jejich nesporně humanoidní vzhled - zřejmě o bytosti, jejichž evoluční proces se odlišoval od vývoje homo sapiens. Vědci je pro jednoduchost nazvali zkratkou EBE, což v překladu znamená „mimozemské biologické entity". Třiačtyřicet let po roswellské události jsem držel v rukou první fotografii jednoho z těchto EBE, jak jsem byl přesvědčivě ubezpečován. Okolnosti, za nichž se mi dostala do rukou, by vystačily na celý román: Roku 1950, když i kanadská vláda byla znepokojena neidentifikovatelnými létajícími objekty, naplánovalo kanadské ministerstvo dopravy rozsáhlý urologický výzkum. Tímto zodpovědným úkolem byl pověřen inženýr Wilbert B. Smith, jenž vzápětí navrhl projekt Magnet, jehož cílem bylo prozkoumat pohonný mechanismus těchto záhadných objektů. Téhož roku vyšla v USA kniha Franka Scullyho Behind the Flying Saucers, v níž se čtenáři mohli poprvé dočíst o haváriích UFO a jejich pečlivém za­jišťování americkými vzdušnými silami. Ačkoli velení vzdušných sil tyto zprávy veřejně dementovalo, bylo Smithovi při dotazech ve Washingtonu dáno z nejvyšších míst jednoznačně na srozuměnou, že Scullyho tvrzení jsou „v podstatě správná". V přísně tajeném memorandu z 21. listopadu 1950, určeném kanadskému ministerstvu dopravy, Smith uvádí, že diskrétní pokusy kanadského vyslance ve Washingtonu o získání příslušných informací vedly k následujícím zjištěním a výsledkům: a) Tato problematika podléhá nejvyššímu stupni utajení, nařízeném vládou Spojených států amerických; tento stupeň utajení je podstatně vyšší než v případě vodíkové bomby. b) Létající talíře existují. c) Jejich modus operandi je neznámý, ale podrobně ho zkoumá nepočetná skupina odborníků pod vedením dr. Vannevara Bushe. d) Tato záležitost je pro americké úřady prvořadě důležitá. „Nepočetnou skupinou" pod vedením dr. Vannevara Bushe mohl být samozřejmě míněn pouze Majestic 12, projekt řízený ředitelem CIA admirálem Roscoe Hillenkoetterem a dr. Bushem. Jedním ze Smithových informátorů byl profesor dr. Robert I. Sarbacher, bývalý ředitel výzkumného oddělení Weddových laboratoří, spadajících pod kompetenci vlády USA. Sarbacher měl vlastní kancelář přímo v Pentagonu. Když se ho roku 1983 urolog William Steinman zeptal, co ví o havarovaných UFO, Sarbacher - tehdy vedoucí Washington Institute of Technology, jenž měl veškerého tajnůstkaření zřejmě po krk - poněkud volnomyšlenkářsky prohlásil: „Za Eisenhowera jsem byl mnohokrát zván, abych se účastnil diskusí o zajišťovacích pracích... a obdržel jsem několik příslušných oficiálních zpráv do své kanceláře v Pentagonu... Vzpomínám si, že různé materiály, které byly podle průvodních informací zajištěny z havarovaných létajících talířů, se vyznačovaly extrémní lehkostí a odolností. Nepochybuji o tom, že je naše laboratoře velmi důkladně prozkoumaly." Sarbacher se rovněž rozpomněl na to, jak „s několika lidmi v kanceláři hovořil o tom, že tyto cizí bytosti vykazují biologické charakteristiky hmyzu". Wilbert Smith a někteří kanadští vědci byli skutečně v padesátých letech požádáni, aby se účastnili amerických výzkumů havarovaných UFO a jejich posádek. Na zjištěných poznatcích byl v polovině padesátých let zkonstruován „létající talíř", na němž se podílely oba státy. Byl to takzvaný „disk Avro", sestrojený v kanadském Torontu (Ontario) a nazvaný podle konstruktérské firmy A. V. Roe Ltd. Počátkem sedmdesátých let se uskutečnil interní vědecký dialog předních kanadských, amerických a sovětských badatelů o fenoménu neidentifikova­telných létajících objektů. Sovětskou delegaci vedl dr. Felix Jurjevič Zigel, profesor kosmologie na Institutu letectví a kosmických letů v Moskvě. Působil jako jeden z vědeckých instruktorů sovětských kosmonautů a byl pokládán za nejlepšího ruského odborníka na otázky UFO. Na této konferenci byly profesoru Zigelovi předloženy fotografie mrtvé posádky z roswellského vraku a dvě mu byly přenechány ke studijním účelům. V prosinci 1988, krátce před svou smrtí, předal Zigel tyto fotografie sovětské zkušební pilotce plukovnici Marině Popovičové. Tato žena je v Rusku známa jako „gospoža MIG", vládkyně MIGu, proslavené sovětské stíhačky. Popovičová byla hrdinkou Sovětského svazu, členkou Akademie věd a prezidentkou mezinárodního sdru­žení „Ženy-vědkyně za mír". V neposlední řadě byla manželkou sovětského kosmonauta generála Pavla Popoviče. Plukovnice Popovičová se nesmírně zajímala o fenomén UFO a často zaujatě diskutovala s profesorem Zigelem; proto jí ukázal své tajné materiály a povolil jí pořídit kopie příslušných snímků. Při setkání na konferenci Dialog s vesmírem II, konané v Mnichově, mi fotografie předvedla - a přenechala mi je k reprodukčním účelům. Na snímcích je zachycen obličej, který působí lidským dojmem jenom na první pohled. Má obrovské šikmé oči, stěží rozeznatelný nos a velmi malá ústa. Bytost je zabalena v pozemském průhledném vaku na mrtvoly, jaký byl ve čtyřicátých letech používán americkou armádou. Na druhé fotografii vidíme tuto bytost v celé tělesné velikosti, jak leží natažená v čemsi jako skleněné rakvi. V průsvitném umělohmotném pytli je možné rozpoznat těsně přiléhající kombinézu. Jestliže jsou tyto fotografie skutečně autentické, jde o opravdovou senzaci. Ostatně pracovník NASA profesor J. J. Hurtak z Kalifornské univerzity předložil v roce 1989 několika vědcům -samozřejmě ve vší tajnosti - podobné záběry, o nichž tvrdil, že je obdržel z oficiálních zdrojů. Ve své výzkumné zprávě o fámách ohledně havárií UFO The Crash/Retrieval Syndrome citoval americký urolog Leonard Stringfield jednoho vládního lékaře, který se počátkem padesátých let účastnil autopsií mrtvol EBE na Wright-Patterson Air Force Base. Lékař, který chtěl pochopitelně zůstat v anonymitě, mimozemšťany nakreslil - jeho skici se téměř do­konale podobají popsaným fotografiím. Zmínil se o tom, že mimozemšťané byli vysocí 1,40 metru, ale ve srovnání se svou výškou měli obrovskou hlavu. „Mají velké, hluboko položené oči, ležící poměrně daleko od sebe, a mongolské rysy obličeje. Na obou stranách hlavy se nacházejí ,záhyby', které zjevně naznačují uši. Stěží rozpoznatelný nos se skládá ze dvou otvorů, hřbet nosu je patrný v pouhém náznaku. Ústa připomínají pouhou škvíru bez rtů a zřejmě nemají význam pro komunikaci a příjem potravy, jak je tomu u člověka." I americká novinářka Linda Howeová získala informace o haváriích neidentifikovatelných létajících objektů, když podrobně zkoumala fenomén zohavování dobytka. Po velkém úspěchu jejího filmu A Strange Harvest, který získal v roce 1980 mnoho cen, se na ni o tři roky později obrátilo filmové studio z New Yorku se žádostí, aby natočila pokračování tohoto dokumentu, v němž by ovšem byl prohlouben a osvětlen mimozemský aspekt celé záleži­tosti. Linda Howeová narazila při přípravách reportáže na zvláštního agenta tajné služby amerických leteckých sil (AFOSI) seržanta Richarda Dotyho. Po mnoha telefonátech si Doty dohodl s Howeovou schůzku ve své kanceláři na Kirtlandově letecké vojenské základně v Novém Mexiku. Při setkání ji Doty překvapil svazkem spisů. „Nadřízení mě pověřili, abych vám tohle ukázal," prohlásil. Celý svazek byl nazván Instruktážní zpráva pro prezidenta Spojených států amerických. Na titulním listě nebylo uvedeno, o kterého prezidenta se vlastně jedná. Ve spisu se tvrdilo, že od roku 1946 se v USA zřítily různé stříbřité objekty, kromě jiného i v Roswellu v Novém Mexiku a Kingmanu (Arizona). V kosmických létajících tělesech, které americké letectvo zajistilo a dopravilo na růz­né vojenské základny, byly nalezeny mrtvoly členů posádky: malá těla s šedou kůží, velkými hlavami a dlouhými pažemi. Záhadní tvorové měli čtyři prsty s plovacími blanami. Byla ustavena tajná vyšetřovací komise, která měla tyto EBE - mimozemské biologické entity, jak je zkratkou Američané stručně a jasně nazývají - co nejdůkladněji pitvat. V jednotlivých materiálech bylo dále uvedeno: Při havárii v roce 1949 poblíž Roswellu v Novém Mexiku — byla to druhá katastrofa v této oblasti, k první došlo roku 1947 -jeden mimozemšťan přežil. Blíže neznámý letecký důstojník se o něho staral a na rozkaz svých nadřízených ho dopravil do Los Alamos National Laboratory v Albuquerque (Nové Mexiko). Toto místo tehdy patřilo k nejlépe zajištěným komplexům americké armády. V letech 1944-1945 byl právě zde realizován projekt Manhattan, v jehož rámci byl koordinován vývoj atomové bomby. Mimozemský tvor byl popsán jako „reptiloidní humanoid s jistými charakteristikami příznačnými pro hmyz", tedy jako kříženec člověka, plaza a hmyzu. Tento EBE zůstal v Los Alamos až do 18. června 1952, kdy neznámo proč zemřel. Vojenské letectvo organizovalo od roku 1947 různé, zčásti veřejné, zčásti tajné projekty, které se zabývaly mimozemšťany, registrovaly jejich výskyt, zkoumaly mimozemské létající objekty a možnosti navázání kontaktů. Veřejné projekty jsou známé pod názvy: Sign, Grudge, Twinkle, Pounce, Gleem a Blue Book. Kromě toho existovala řada projektů s označením Top Secret, které koordinovala vládní komise Majestic 12 - tvořila ji skupina nejvyšších vládních úředníků a špičkových vědců a vedl ji ředitel CIA. Tyto projekty se snažily především o následující: - Projekt Sigma: komunikace s mimozemšťany. - Projekt Snowbird: technologie mimozemských létajících objektů a pokus o let s jedním podobným objektem. - Projekt Aquarius: koordinační návrh výzkumného a kontaktního programu ve vztahu k mimozemšťanům. - Projekt Gamet: výzkum vlivu mimozemšťanů na evoluci lidstva. Ve zprávě byly citovány některé poznatky, získané na základě telepatické komunikace s EBE. Dle takto nabytých vědomostí navštěvují mimozemšťané naši planetu už 45 000 let. Stvořili lidstvo křížením s primitivními primáty. Výsledkem byl člověk kromaňonský, jenž se vynořil asi před 40 000 lety v severním Španělsku a jihozápadní Francii a vytvořil nádherné jeskynní malby v Lascaux a Altamiře. Kromě toho mimozemšťané uvedli, že vytvořili různá náboženství jako prostředek k ovlivňování evoluce člověka a jako morální instanci. Sami prý pocházejí z bistelárního systému, podobného hvězdné soustavě Zeta Reticuli. Doty doplnil, že EBE si budují své příbytky ve skalách jako některé indiánské kmeny na naší planetě a že jejich planeta je pustá, protože odumírá její slunce. Když EBE zemřel, plukovník, který o něho pečoval, upřímně plakal. Miloval ho jako své dítě. Podle Dotyho šlo v podstatě o stejný vztah jako ve filmu S. Spielberga E. T. Byly podniknuty mnohé pokusy k navázání kontaktů s jeho soukmenovci, avšak bez úspěchu. Plukovník o svém mimozemšťa­novi prohlásil, že je to dítě s duchem tisíce mudrců. Mimozemský návštěvník svého opatrovníka poučil, že existuje sled reinkarnací. Naše duše žije dále, to je zákon univerza. Po mimozemšťanově smrti se vláda nadále pokoušela navázat kontakt s dalšími EBE, což byl projekt, který byl v roce 1959 konečně úspěšně završen. Mimozemšťané nabídli americké vládě za půdu a možnost v rámci genetického výzkumu experimentovat se „zohavováním dobytka" své vyspělé technologie. Vraťme se však ještě k případu v poušti Kalahari: Doddovy rešerše byly na základě přímého dotazu státního návladního Harryho Harrise z anglického Manchesteru, vzneseného na adresu afrického oddělení Air Force Logistic Command Wright-Pattersonovy letecké základny, potvrzeny. V dopise s datem 17. října 1989 příslušník leteckých sil Ted W. Wendeln státnímu návladnímu odpověděl: „V našem oddělení jsme hrdi na to, že doslova sledujeme životní tep černého kontinentu. Jsme si velmi dobře vědomi událostí, které se odehrály 7. května nad pouští Kalahari. Jak ovšem nepochybně víte, není nám dovoleno zveřejňovat stupeň poplachu amerických vojenských sil, vyhlášený na základě uvedené události." Wright-Pattersonova základna však popřela, že by záhadný objekt byl jihoafrickými vzdušnými silami sestřelen; jako příčinu havárie uvedla spíše technické selhání. Vzhledem k tomuto potvrzení byla pro Harrise více než matoucí skutečnost, že za osm dní po obdržení této zprávy následovalo viditelně nepravdivé dementi. Wendeln v téměř rozpačitém dopise nyní vysvětloval, že si spletl údaje i lokality; odvolával se přitom na případ v Zimbabwe ze 7. května 1988, o němž chtěl údajně „ještě téhož dne" poslat Harrisovi další materiál. Tuto poštovní zásilku Harris nikdy neobdržel. Na otázku „Jak to řeknu svému dítěti?" zřejmě dosud nebyla nalezena žádná odpověď - ačkoli filmy jako Spielbergova Blízká setkání třetího druhu nebo senzační americký televizní dokument UFO--Cover up: Live lze označit za první nesmělé pokusy v tomto směru. Ve zmíněném dokumentu, který 15. října 1988 vysílala televizní stanice CBS do celých USA, každopádně potvrdili agenti americké vlády „Falcon" a „Condor", vystupující před kamerou se změněným vzhledem a hovořící elektronicky zkresleným hlasem, to, co Linda Howeová věděla už v roce 1983 — že totiž Spojené státy americké hostí mimozemské návštěvníky a získaly od nich kompletní popis interakce mimozemských kultur, obsahující dokonce i symbiózu mezi pozemšťany a mimozemšťany. „Hadi, kteří opět sestoupili..., kteří učili a vzdělávali..., draci světla...," uvádí se ve starotibetské Dzyanově knize. Jsou to právě oni, kteří nám ukazují „dračí cestu" naší evoluce.



Článok je v sekcií - Z našej knižnice / Úryvky