Příběh zapomenutého vojáka

Z knihy Výpravy prostorem a časem od Viliama G.Forda. V průběhu druhé světové války bylo povoláno do zbraně přes jedenáct milionů japonských vojáků. Navzdory téměř děsivým počtům padlých a raněných sloužilo v armádě ještě na počátku roku 1945 téměř pět a půl milionu mužů. Třebaže spojenecké síly na tichomořském válčišti disponovaly zhruba jen polovičními stavy, jejich technická převaha byla natolik drtivá, že jim i přes nesrovnatelně nižší válečné ztráty zaručovala konečné vítězství.

Spojenecká strategie „žabích skoků", při nichž byly dobývány jen klíčové pozice, a absolutní převaha ve válečném loďstvu a letectvu umožňovaly mnohá obsazená území pouze obejít a izolovat je od zásobování - blokáda pak měla na japonské posádky stejně ničivé účinky jako prohraná bitva. Ztráty byly neporovnatelné; především proto, že kodex vojenské cti japonským vojákům zakazoval třeba i ve zcela beznadějné situaci se vzdát. I po kapitulaci Japonska pak po dlouhá léta zůstávalo na tichomořských ostrovech mnoho vojáků, kteří nevěřili, že válka už skončila. Podle toho, co jim bylo při výcviku vštěpováno, přece nemohla skončit, protože Japonsko dosud nezvítězilo. Mnozí z nich tak v nejnuznějších poměrech přežívali celá desetiletí. Jedním z nejcharakterističtějších (a také nejznámějších) případů se stala válečná historie poručíka Hiró Onody, který se skrýval od podzimu roku 1944 do března 1974 na filipínském ostrůvku Lubangu. Všechny výzvy, aby vyšel z džungle, protože Japonsko 'už dávno kapitulovalo, ignoroval - pokládal je za válečnou lest Američanů, která ho má přinutit složit zbraně. Teprve když mu dal jeho někdejší nadřízený, který naštěstí ještě žil, přímý rozkaz, uposlechl a vzdal se filipínským úřadům. Později o svých zážitcích napsal knihu Moje třicetiletá válka. (Vyšla také česky v roce 1984, pozn. překladatele.) Vypráví o nekonečném strádání i vysoké morálce císařských vojáků, obsahuje však také pasáže, při nichž obyčejnému člověku leckdy přeběhne mráz po zádech. Pro pochopení dalšího příběhu je třeba citovat alespoň jednu z nich, s největší pravděpodobností klíčovou: Když Hiró Onoda odcházel do války, matka mu přinesla starou rodinnou památku, která mu měla připomínat domov - samurajskou dýku. Podala mu ji se slovy: „Kdyby tě opustilo válečné štěstí a padl jsi do zajetí, bez váhání se tou dýkou zabij." Poručík Onoda povznesl vlastenecké city Japonců ve chvíli, kdy to celý národ - díky právě probíhající hospodářské recesi - nejvíce potřeboval. Třebaže hrdinů jako on existovaly celé stovky, možná dokonce tisíce, Onoda byl mezi nimi zcela výjimečný; jeho oddanost rozkazům nebyla slepou poslušností vojáka-robota, ale výsledkem rozumové úvahy: splní-li všichni svou povinnost k císaři a vlasti jako já, nemůžeme být ani přes technickou převahu nepřítele nikdy poraženi Zůstal optimistou, pevně věřícím, že i ty nejhorší katastrofy přece musí jednou vystřídat příznivější období. Jakmile se pak karta konečně obrátí, bude na svém místě, připraven splnit úkol. Byl skromný, odmítal mluvit o své výjimečnosti, avšak stránky deníku, který si po celou dobu svého dobrovolného vyhnanství vedl, mluví o jeho vysokých morálních kvalitách a inteligenci. Osud se nezachová vždy ke každému stejně. Málokdo z vojáků, jejichž život se odvíjel podobně, zaujal veřejnost tolik jako on. Byli přece jen příliš obyčejní, neodpovídali obrazu hrdiny, jakého Japonsko právě v té chvíli tolik potřebovalo. Přikázali jim zůstat, a proto zůstali, aniž by o smyslu vydaného rozkazu vůbec uvažovali. Houfně umírali na nedostatek potravy a léčiv, a protože jejich život po čase ztratil motivaci, velmi často řešili bezvýchodnost vlastní situace sebevraždou. Džungle pak z času na čas vydávala zdivočelé ztroskotance, kteří už dávno zapomněli na nejzákladnější pravidla lidské pospolitosti, zapomněli mluvit, ztratili orientaci v prostoru, čase i vlastní identitě, neměli už ani nejmenší ponětí o úkolu, který kdysi kdesi plnili a pozbyli základní hygienické návyky. Po velmi dlouhé rehabilitaci se někteří z nich vrátili k rodinám, avšak mnoho z nich se už nedokázalo úspěšně přeorientovat. Značná část z nich nakonec skončila mezi beznadějnými případy v psychiatrických léčebnách. O takových lidech se dnes raději příliš nemluví, mnohdy o nich nevědí ani jejich nejbližší příbuzní. Zcela zvláštní místo mezi podobnými navrátilci však zaujímá někdejší nadporučík císařského námořnictva Júiči Takagi. Vrátil se po více než dvacetileté nepřítomnosti ve výborném fyzickém i psychickém stavu, který ještě překonával výtečnou kondici poručíka Onody. Nebylo by pro něj příliš obtížné zaujmout Onodovo místo - někdejší japonský národní hrdina se nakonec přece jen nedokázal vyrovnat s publicitou a pro něj nezvyklou přelidněností a přetechnizováno stí moderních měst, a proto se po prvním hektickém náporu rozhodl pro emigraci do „klidnějších" brazilských pralesů, kde pokojně dožíval na farmě svého bratra. Pro úřady však Takagi jako by vůbec neexistoval. Rozhodnete-li se po něm pátrat, narazíte na zeď mlčení nebo vytáček. „Ano, o někom takovém se sice mluvilo, ale nakonec se z něj vyklubal podvodník," dozvíte se. Nebo třeba také: „Neunesl tíhu veřejného zájmu a nakonec musel být izolován. Žije ve zcela vyfantazírovaném světě a není schopen ani té nejobyčejnější komunikace." Pravda je však daleko jednodušší – anebo také komplikovanější. Záleží jen na úhlu pohledu, kterým budeme chtít celý problém nazírat. Začněme však po pořádku... * * * Válka zastihla dvacetiletého kadeta Takagiho na základně válečného námořnictva v Kure. Byl pyšný na své přidělení k námořní pěchotě ta v japonských ozbrojených silách představovala elitu, již nejlépe vystihovalo její označení: vojáci nosili na výložkách a na přilbách modré chryzantémy, které byly znakem panu¬jícího císařského rodu. Námořní pěchota vybojovala rozhodující vítězství prvních dvou válečných let, v jejichž průběhu „císařští orli" dobyli mohutnou ostrovní říši, jejíž rozlohu lze přirovnat snad jen k tehdejším zámořským državám Velké Británie. Takagi se osvědčil jako pevný i prozíravý velitel -jestliže dostal rozkaz dobýt nějaký silně hájený a dobře opevněný obranný bod, zaútočil na něj, ale nikdy ne zcela bezhlavě. Japonští velitelé obvykle hnali své vojáky vpřed bez ohledu na ztráty, neboť: „nebylo větší cti než padnout pri plnění příkazu". Takagi své úkoly plnil s mnohem nižšími ztrátami, neboť před každým útokem věnoval značnou pozornost osobnímu průzkumu. Vyhledal slabá místa v obraně, důkladně se seznámil s terénem, jeho zápory i přednostmi. Tak mohl nejlépe rozložit síly, postupovat do poslední chvíle nepozorovaně, využívat přírodních úkrytů a zaútočit v okamžiku a ze směru, kdy a kde to nepřítel nejméně očekával. Tento postup, šetřící lidské síly, se však u vyšších velitelů nikdy nesetkal s náležitým oceněním. Jednal v rozporu se samurajskou tradicí, která naopak přikazovala zaútočit vždy čelně, naprosto pohrdat nebezpečím a zajistit co nejvyššímu počtu podřízených místo ve „věčné síni slávy padlých hrdinů". V polovině roku 1943 se už na tichomořském válčišti začala velmi výrazně projevovat spojenecká převaha. Situace jako by přímo volala po velitelích Takagiho typu, kteří by dokázali s co nejmenšími ztrátami a co nejdéle vzdorovat přesile, stal se však pravý opak. Nadporučík byl odsouván do stále podřadnějšího postavení, jeho prozíravost byla hodnocena jako nedostatek bojovnosti nebo dokonce oddanosti. Byl přeřazen k týlovým složkám, měl připravovat obranná postavení v místech budoucích očekávaných úderů, budovat komunikace v neprostupných džunglích a zakládat rozsáhlá podzemní skladiště munice, potravin a léků, která by nebylo možné zničit palbou válečných lodí nebo leteckým bombardováním. Získal neocenitelné zkušenosti, jak se však zdálo, nebylo mu souzeno, aby jich mohl náležitě využít. Válečný deník námořní základny v Lae (Nová Guinea) zaznamenal v září roku 1943 jeho smrt při vylodění australských jednotek. Tuto zprávu oznámil jeho rodině císařský hlavní stan. Děsivá válečná atmosféra zakazovála nadějného mladého muže oplakávat; příbuzní se jím měli naopak pyšnit. Ač se nám to může zdát neuvěřitelné, objevili se dokonce přátelé a sousedé, kteří rodině nadporučíka Takagiho blahopřáli. Namísto projevů soustrasti vyslovovali pitoreskní přání, aby „i jejich syny potkal tak záviděníhodný osud", neboť vojáci, kteří padli za vlast, dodávali každé rodině vážnosti a cti. V nebi jim byla vyhrazena nejčestnější místa a stávali se jakýmisi domácími bůžky - jejich přímluva zaručovala rodině prosperitu a poskytovala jí nejlepší možnou ochranu v nebezpečí. Na místním hřbitově postavili nadporučíku Takagimu pomník a jeho rodina se vypravila pomodlit za klid jeho duše do svatyně padlých bojovníků Jasukuni. S úctou a vděčností se pak šla poklonit k císařskému paláci - obavy rodičů, že by jim jejich syn mohl „způsobit hanbu", byly definitivně zažehnány. Jediný příslušník rodiny Takagiů zůstal ke všem těmto ceremoniím naprosto netečný: nadporučíkova teta Keiko. „Nevěřím tomu, že by Júiči zemřel," prohlásila už v roce 1943. „Všichni mrtví naší rodiny se mi už alespoň jednou zjevili, aby nám všem požehnali nebo vyslovili svá poslední přání. Júiči nic takového neudělal." Nedala se zviklat žádnými argumenty. „V armádních úřadech sedí jen lidé," prohlásila, „a ti se přece mohli zmýlit." Odbývala jednoznačná prohlášení své švagrové, tvrdící: „Matky to přece musí vždycky vědět nejlíp, a já vím, že můj syn padl," jako neopodstatněná. V té době umíralo velmi mnoho lidí, a i když Keiko uznávala, že mateřská tušení mohou často odrážet reálnou situaci, odpovídala, že citliví lidé dokážou pociťovat i bolest, která se jich nijak netýká. Námitky, že Júiči Takagi zemřel několik tisíc kilometrů od domova a že tato vzdálenost jeho duši možná působí jisté obtíže při komunikaci, odbyla jako „největší hloupost, o jaké kdy slyšela". Nad tím vším by bylo možné jen mávnout rukou jako nad neškodným podivínstvím staré panny, kdyby rodina neměla už dříve příležitost posoudit její „zvláštní nevysvětlitelné schopnosti". Už jako malá uměla například nacházet poztrácené věci; mohlo se jednat například i o drobnou náušničku, ztracenou na rozlehlé louce. Vzala plačící spolužačku za ruku a donutila ji intenzivně myslet na postrádaný šperk. Potom ji zavedla přesně na místo, kam náušnice zapadla do trávy. Rodina si už zcela zvykla a nevěnovala žádnou zvláštní pozornost tomu, že se Keiko dovedla bez rozmýšlení orientovat i v naprosto neznámém terénu, že dokázala s jistotou předpovídat počasí, a vyskytla-li se doma nebo v okolí nějaká nemoc, uměla i bez lékařských znalostí pojmenovat potřebný lék. Časem si získala vážnost i úctu, třebaže se nikdy neprovdala. Žila v rodině svého bratra jako kněžka: podle potřeby se stávala porodní bábou, věštkyní nebo médiem, zprostředkujícím styk se záhrobím. Jestliže prohlásila, že nemá v úmyslu zemřít, dokud se její oblíbený synovec nevrátí z války, bylo možné buďto popřít věrohodnost úřední zprávy, nebo spolehlivost jejích vizí. Rodina se nakonec rozhodla pro druhý přístup: všechny lidské schopnosti přece s přibývajícím věkem slábnou, a totéž se s největší pravděpodobností přihodilo také Keiko Takagiové. Tomu ostatně nasvědčoval rovněž fakt, že od ohlášené smrti nadporučíka Takagiho už uplynulo devatenáct let a dosud se neobjevil žádný náznak, který by ji mohl zpochybnit. Japonsko se za těch devatenáct let velmi pronikavě změnilo. K nejvýraznějším proměnám došlo právě v duchovní sféře - zahájil je sám císař Hirohito svým poválečným prohlášením, že se zříká postavení státního boha a do budoucna se stává jen „představitelem svrchovanosti svého národa". Staletá hierarchie vyznávaných hodnot se tak přes noc zhroutila a bylo třeba vybudovat novou. Japonsko se postupně amerikanizovalo, tím však vystavilo skeptickému přezkoumání také své náboženství a mýty. Z vědmy Keiko, stále zatvrzele hájící svá předchozí stanoviska, se stala „potrhlá stará Keiko", kterou už nikdo nebral vážně, třebaže se její předpovědi i nadále spolehlivě plnily. Jednoho dne se velmi obřadně rozloučila s bratrem a švagrovou, kteří se chystali na krátkou návštěvu příbuzných, žijících na ostrove Sikoku. Zděšená rodina se pak z televize dozvěděla, že se trajekt, na kterém cestovali, potopil. Zahynulo osmnáct lidí, mezi nimi také manželé Takagiovi. V noci se pak Keiko zjevili. Vyčítali jí, že je nevarovala před nebezpečím a že proto nestačili uspokojivě uspořádat své pozemské záležitosti. „Copak byste potrhlé staré Keiko věřili?" zeptala se jich. „A co byste chtěli dávat do pořádku? Máte dospělé děti, ty už se o všechno postarají samy." V tom měla pravdu: všechny finanční záležitosti rodiny Takagiových byly vždy spravovány velmi pečlivě, a majetek byl bez sebemenších hádek rozdělen mezi dva dospělé syny a provdanou dceru. Sourozenci jen odmítli ponechat stranou podíl pro Júičiho, který byl od roku 1943 „úředně" mrtev. Tetu Keiko, která měla žít v rodině nejstaršího syna Sóičiho, dědice rodinného domu, k poradám o dědictví ani nepřizvali. K nesmírnému pobavení prasynovců, tehdy už snaživých studentů střední školy, začala o celé záležitosti jednou při společné snídani mluvit sama. Sdělila rodině, že se jí opět zjevil její zemřelý bratr. Protože prý „v místech, kde se nyní se svou ženou nalézá, nenarazili na žádnou stopu po Júičim, je třeba mít za to, že někde dosud žije, a že tedy žádá svou rodinu, aby po něm začala pátrat". Šóiči Takagi skepticky odpověděl, že není v silách jedné rodiny propátrat polovinu ticho-mořské oblasti. Aby však dostál všem tradičním povinnostem a zároveň v domě udržel klid, požádal ministerstvo obrany o přezkoumání zprávy z roku 1943. * * * Znovu se dostáváme k jedné z těch zvláštních náhod, které si nedokážeme vysvětlit rozumem. Jen menší část japonských vojáků za druhé světové války padla v boji - většina jich zahynula při ústupech, na nemoci nebo z hladu. Jejich rodiny se stále dožadovaly přesnějšího vyjádření; statisícové počty „nezvěstných" nemohly uspokojit ani vládu, ani lid. Proto byly první počítače ministerstva vyhrazeny právě pro tyto účely. Po převedení všech hlášení, rozkazů a zachovaných kartoték do jednotné evidence se vynořily tisíce rozporů. Operátor, jemuž byl „případ Takagi" přidělen k přezkoumání, se mohl lopotit třeba i několik měsíců zcela zbytečně, vzpomněl si však, že právě toto jméno zahlédl v seznamu, který zpracovával před dvěma dny. Ani ne po týdnu tak Šóiči dostal zprávu, že se informace o smrti jeho bratra nezakládala na pravdě. Nadporučík Takagi byl za bojů o Lae zraněn, z válečné oblasti ho však evakuoval člun, pátrající po sestřelených japonských letcích. Po vyléčení byl převelen na indonéský ostrov Báli, kde měl v tamějším hornatém terénu připravit podklady pro vybudování mohutných zásobovacích stanic, které by nebylo možné zničit bombardováním. S jejich výstavbou se však nikdy nezačalo. Letecká převaha Spojenců byla už v roce 1944 nad japonské síly, pohyb po moři byl téměř vyloučen. Proto sem nebylo možné dopravit další vojáky ani dělníky. Japonské velení na nadporučíka Takagiho zapomnělo. Měl zásoby jen na dva měsíce života, za žádnou cenu se však nesměl prozradit civilistům ani vzdát nepříteli. Přikázali mu vydržet co nejdéle. I kdyby snad něco v plánech nevyšlo, řekli mu, dříve nebo později vypluje mohutné válečné loďstvo, aby Spojence z celé oblasti vypudilo. V té chvíli bude mít každé území pod japonskou kontrolou strategický význam. Vytrvá-li každý muž až po hranici svých fyzických možností (o morální nadřazenosti japonského vojáka nad spojeneckým se nikdy ani nediskutovalo), změní se hrozící potupná porážka ve vítězství. Inteligentní Takagi si sice uvědomoval, že Japonsko už v probíhající válce zvítězit nemůže, věděl však, že je nutné pokračovat v odporu. Narůstající ztráty Spojence nakonec donutí k jednání o míru, a jeho vlast se tak vyhne pokořující okupaci. Byl proto odhodán splnit svou povinnost až do konce. Mapoval terén, vybíral nejvhodnější místa pro bunkry - co nejméně zasažitelná ze vzduchu a co nejsnáze přístupná z pobřeží - a nikdy se nedozvěděl, že válka už dávno skončila. Pro něj vlastně ještě stále pokračovala: dosud se musel skrývat před civilisty, aby ho neprozradili nepřátelům, a čas od času k němu vítr přinesl zvuky vzdáleného boje. Jak by mohl jen tušit, kdo to s kým bojuje? (Boje na indonéských ostrovech ve skutečnosti neutichly po celou dobu, kdy se v určené oblasti skrýval. Pět let trvající války o získání nezávislosti na Nizozemí přerostly v další roky občanských válek, důstojnických vzpour a partyzánských bojů.) Pro Takagiho bylo všechno jasné. Japonci se dosud drží, své povinnosti proto musí plnit i on. * * * V březnu roku 1963 vyrazila na Bali početná a dobře vybavená záchranná výprava, financovaná z prostředků Mezinárodního červeného kříže. Před sebou měla takřka neřešitelný úkol: propátrat prostor přes pět a půl tisíce kilometrů čtverečních a najít jediného člověka, který se, pokud byl vůbec ještě naživu, dokázal podle všeho výtečně skrývat. Výprava měla k dispozici jen dvě možná vodítka. Pokud se nadporučík Takagi důsledně řídil obdrženými rozkazy, mohl se zdržovat jen v sopečných horách na severovýchodě ostrova. Druhé vodítko bylo pro vedení výpravy naprosto podružné, avšak pro nadporučíkova bratra Šóičiho, který expedici doprovázel, jednoznačně rozhodující. Před odletem z Japonska si ho zavolala teta Keiko, která celou noc meditovala nad Júičiho fotografií, aby mu sdělila: „Musíte hledat posvátnou sopku. Hrozí nebezpečí, ale nikomu z rodiny se nic nestane. Vyhledej chrám, tam bratra najdeš." Posvátnou horou obyvatel Báli je sopka Agung. Ta se třetího dne po příjezdu výpravy, 17. března 1963, probudila k aktivnímu životu. Zahubila přes patnáct set domorodců a další desetitisíce připravila o domovy. Severovýchodní část ostrova, kam se výprava chystala vyrazit, byla lávovými proudy zcela odříznuta od okolního světa. Navzdory téměř všeobecné zkáze (připomeňme si, že Agung je součástí vulkanického pásma, zahrnujícího asi sto padesát činných sopek včetně legendární Krakatoay) vyvázl ústřední hinduistický chrámový komplex, světově proslulý Besakih ležící přímo na svazích sopky, bez nejmenšího poškození. Než bylo přerušeno také telefonní spojení, dorazila do administrativního centra ostrova Singaradje za těchto okolností nanejvýš podivuhodná zpráva: na hlavním chrámovém nádvoří byl nalezen cizinec, oblečený v cárech japonské vojenské uniformy z druhé světové války. Vyšetřování této záhady mohlo být zahájeno až po čtyřech měsících, kdy se podařilo upravit alespoň provizorní spojení a voják byl převezen do Ústřední všeobecné nemocnice v Denpasaru, kde se vzdal civilním úřadům. Jak bylo sděleno tisku, jednalo se o japonského nadporučíka Júičiho Takagiho, který byl v roce 1943 omylem prohlášen za mrtvého. Lékařská zpráva, která ho doprovázela při návratu do Japonska, konstatovala jeho vynikající zdravotní stav. Dvaačtyřicetiletý muž byl takřka po všech stránkách ve formě trénovaného dvacetiletého olympionika. Jisté pochybnosti vzbuzovalo pouze jeho psychické zdraví. Třebaže bylo známo, že na ostrov dorazil na jaře roku 1944, Takagi byl zcela nezvratně přesvědčen, že se na Báli zdržoval pouhé čtyři roky; podle něj se tedy psal rok 1948. Protože si nevzpomínal, jak se dostal na chrámové nádvoří, a nevěděl nic ani o výbuchu sopky, který jeho příchodu předcházel, psychiatrický posudek zněl naprosto jednoznačně: u vyšetřovaného se muselo jednat o amnézii, která milosrdně vymazala předchozí traumatizující zážitek z paměti. Testy v Ústřední tokijské nemocnici pro válečné veterány jen potvrdily výsledky, ke kterým dospěli lékaři už v balijském Denpasaru. Všechny lékařské nálezy se překvapivě shodovaly v názoru, že musí jít o přibližně teprve dvacetiletého, velmi zdravého muže. Téměř šokující posudek vedl nakonec až k pochybnostem o vojákově identitě. Prvotní závěr lékařského konzilia zněl: musí se jednat o podvodníka toužícího po publicitě, kterou pak hodlá v příhodné chvíli výhodně zpeněžit. To sice bylo velmi pohodlné stanovisko, které by celou věc dosti uspokojivě vysvětlovalo, problémem však zůstávala naprosto jednoznačná identifikace nadporučíkovy rodiny, která v navrátilci bezpečně poznala dvacet let nezvěstného Júičiho. Moderní věda naštěstí disponuje spolehlivějšími identifikačními prostředky než často zkreslující lidská paměť, proto byly vzorky „podvodníkovy" tkáně porovnány s pramenem vlasů, který Júičimu odstřihla matka před jeho odchodem do války. Rodina je uchovávala v uzavřené skleničce, opatřené nálepkou se jménem a datem. Výsledky analýzy nepřipouštěly žádné pochybnosti: muž, nalezený v hinduistickém chrámu na Báli, musel být postrádaným nadporučíkem Takagim. Nebylo nejmenšího důvodu, aby v nemocnici setrvával déle, pořád tu však ještě zůstával problém Takagiho duševního zdraví. Voják stále odmítal připustit, že by jeho nepřítomnost mohla trvat dvě desetiletí, třebaže si nedovedl nijak vyložit, kam se podělo šestnáct „zbývajících" let. Podle něj bylo možné vysvětlit existující rozdíl jedině tak, že žil v jakési izolované „časové anomálii", což také hodlal dokázat: velmi přesně označil místo, kde na Bali přechovával svůj pečlivě vedený válečný deník. Bratr Šóiči se pro něj vypravil a bez potíží jej nalezl. Deníkové záznamy plynule sledovaly den po dni a poslední zápis nesl záhlaví 27. června 1948. Tým specialistů pečlivě prozkoumal stránku po stránce a odhalil zarážející věc. Od listopadu 1947 se nadporučíkův zdravotní stav rychle horšil. Stále obtížněji si opatřoval potraviny, ztrácel na váze, trpěl horečkami a depresemi. Počátkem prosince konstatoval: „ Už mi nezbývá žádná naděje, že ještě někdy uvidím domov. Než tohle utrpení bez konce a bez sebemenších vyhlídek na zlepšeni raději se sám zabiju..." Písmo bylo roztřesené a místy se dalo jen obtížně luštit. Avšak takřka vzápětí následoval téměř kaligrafický zápis plný elánu a optimismu: „Hlavu vzhůru, Takagi! Už to nemůže dlouho trvat a naši si pro mě přijedou. Dnes jsem ulovil divoké prase - samo mi vběhlo do rány. Škoda jen, že to výtečné maso nebudu mít čím zapít... Co nesním hned, vyudím si pro pozdější potřebu. Velmi mi chybí rýže, naštěstí tu však mám vždy dostatek divoce rostoucí sóje..." Bylo jasné, že se mezi těmito dvěma zápisy muselo něco velmi podstatného stát. Lékaři z tokijské nemocnice pro válečné veterány, kteří už měli s podobnými případy značné zkušenosti, se rozhodli vyslechnout Takagiho v hypnotickém stavu. Hned první vyšetření zapůsobilo jako bomba. „Mám asi malárii" vypovídal pacient slabým a třesoucím se hlasem. „Už nemám sílu nic ulovit Nemám ani chuť. Čím dříve přijde konec, tím lip pro mě... Tohle je dobré místo pro poslední odpočinek. Už se nebojím, že mě po smrti ohlodají krysy. Krysy nebo červi pod zemí - to je přece úplně jedno. Tady mě vždycky ráno pozdraví východ slunce... Tohle je halucinace, u malárie nic neobyčejného. Buď zdráv, jsem tvůj prítel! Ano, dáš mi najíst, rozumím. Ale nemám sílu tě následovat. Tohle je ale věc! Jak to, že z té záře neoslepnete? Asi jste zvyklí, ale mě to světlo až bolí... Takhle je to mnohem lepši Ano, mnohem lepší, děkuji." „Kde jsi, Júiči?" „Ve městě. Všechno tu svítí, jako zlato, ale s těmi brýlemi rozeznávám veselé barvy." „Jak ses tam dopravil?" „Nevím. Aleje mi tu dobře. Jestli jsem umřel, měli staří pravdu. Tohle je nebe. Nevím, jestli svítím jako všichni ostatní není tu zrcadlo. Ale i v nebi existuje bolest. Ten zub bolí opravdu hrozně." „Jaký zub, Júiči?" „Nevím, o čem mluvíš." „Říkal jsi něco o zkaženém zubu." „Ne. Musíš se mýlit. Tady se nikdy nic nekazí" „Mluvil jsi o bolesti." „Žádná bolest není. Teď budu spát. Ráno budu. ..," (a následovala slova, která se nepodařilo rozluštit). „Čeho se ta věc týká? Co se má stát?" „Jsi hloupý, že se tak ptáš? Chtějí mít ode mne děti. Muž musí mít děti, to je základní zákon. Nevím jen, jestli budou jako já, pořád jsem se ještě neviděl v zrcadle... Jsou to krásné děti a jsou hned čtyři. Dva chlapci a dvě dívky. I to je zákon. Jsem moc šťastný." „Jak ty děti vypadají?" „Jaké děti Takagi se ke každému tématu vyjádřil jen jednou. Vypadalo to, jako by se jeho vzpomínky po převedení do mluvené řeči nějakým zvláštním způsobem ihned vymazávaly. Protože mluvil o bolesti zubů, byl jeho chrup vzápětí podroben pečlivé kontrole. Všech jeho osmadvacet zubů bylo v dokonalém pořádku, podle všeho na nich nikdy nebyl proveden sebemenší zákrok. Ani rentgenový snímek neodhalil stopy po nějaké manipulaci. Takový stav byl sice možný u dvacetiletého muže, avšak u čtyřicátníka bývá téměř vyloučen. Podle odborníků se při nedostatečné zubní hygieně (nezapomínejme, že Takagi žil dvacet let v džungli bez náležitých potřeb) musí zkazit naprosto všechny zuby. Otázek se vynořilo mnohem víc, ne všechny se však podařilo zodpovědět. Závěry ale dokazovaly zcela jednoznačně: pohřešovaný voják musel strávit šestnáct z dvaceti let „někde jinde", kde o něj bylo postaráno způsobem, jaký je na Zemi i při té nejpokročilejší zdravotní technice nemyslitelný. Pravděpodobně zamýšleného účelu bylo zcela jistě dosaženo: Takagi zplodil „kdesi a s kýmsi" nějaké potomky. Aniž bychom se chtěli pouštět do dalekosáhlých spekulací, připomeňme, že téměř všechny staré kultury vyprávějí o něčem velmi podobném: Zemi navštívili nějací odlišní cizinci (bohové), kteří lidstvo naučili základním dovednostem a mimo jiné také oplodnili několik vybraných žen, které pak porodily děti „božského" původu. Proč by tomu v tomto případě nemělo být také naopak? Při bližším pohledu si uvědomíme, že je to jen logické vyústění starých legend. Jestliže někdo záměrně vytváří nový genofond, bylo by pošetilé postupovat pouze „jednosměrně". Bohužel se však už pravděpodobně nedozvíme nic určitějšího; psychiatři si teprve rozborem všech poznatků uvědomili skutečnost, o které jsme se zmiňovali výše - jakmile bylo o místě šestnáctiletého pobytu Júičiho Takagiho jednou něco vyřčeno, vzápětí se celý okruh záhadným způsobem „vymazal". Otázky, položené v nedostatečně promyšleném sledu, zmařily šanci k hlubšímu průzkumu. Suma získaných vědomostí nás v žádném případě neopravňuje k definitivnímu závěru; z náznaků nelze vytvořit pevný celek. Pokusme se však alespoň o shrnutí toho, o čem jsme si zde vyprávěli. Víme, že někteří lidé mají schopnost komunikovat se „světem mrtvých", tato praxe je po celém světě natolik rozšířená, že by nemělo smyslu ji popírat. Takagiho teta Keiko jí podle všeho disponovala. Většina lidí věří v intenzivní zájem mimozemšťanů o naši planetu a mnozí prohlašují, že s nimi udržují trvalé styky. Styk lidí se zemřelými a mimozemšťany lze předpokládat. Spojení mezi „světem mrtvých" a „světem mimozemšťanů" nebylo nikdy zaznamenáno, to koneckonců dosvědčuje i tento případ. Takagiho vzpomínky byly neprozřetelně „vymazány"; tým sestavující otázky dospěl k uspokojujícímu postupu teprve v poslední fázi, která by se už dala odvodit prostým rozumem: „Jak ses dostal do toho kláštera, Júiči?" „Přišli pro mě. Prý hrozí nebezpečí, před kterým mě chtějí uchránit. Někam mě odvedli." „Má to znamenat, že žijí mezi námi?" „Kdo žije mezí námi?" „Nějací cizinci." „Nerozumím ti. Znám Američany, znám Balijce. Co je s nimi? Balijci se o mě dobře starali, a od nich jsem plul nejdříve lodí a pak letěl letadlem domů. Ptáš se na tyhle cizince?" Dále už bylo možné zkoumat jen pozemské reálie. Všechno však má svou cenu, a v tomto případě to je poučení. Hledejme své kosmické souputníky všemi dosud používanými prostředky, rozšiřujme je, jak jen budeme moci! Položme si však zásadní otázku: nehledáme něco, co ve skutečnosti už dávno sami víme? Není lidský mozek stejně vzrušující jako závratná tajemství vesmíru? Neměli bychom hleat také tam - ovšem teprve tehdy, až se k tomu náležité připravíme? Neboť jednou promarněné šance se už nikdy nevrátí.



Článok je v sekcií - Z našej knižnice / Úryvky