Příběh katolického misionáře

Z knihy Výpravy prostorem a časem od Williama G.Forda. Mezi nejpodivuhodnější případy, jimiž se znalci problematiky neidentifikovaných létajících předmětů a mimozemských civilizací v posledních desetiletích velmi intenzivně zabývali, patří zcela nepochybně také příběh Roberta Roblese, MD (MUDr.), původem z Ramony v americké Kalifornii.

Doktor Robles působí od roku 1974 jako katolický misionář mezi indiánskými Kečuy v pralesích severního Peru. Neznáme přesnější určení jeho misijní stanice, ležící v povodí Rio Napo, poštu si však dává zasílat do města Santa Maria v blízkosti hranic s Ekvádorem lze proto předpokládat, že se zdržuje v dosahu tohoto města. Doktor Robles vyrůstal ve středostavovské rodině Američanů hispánského původu, jak se poněkud cudně říká někdejším Mexičanům, obývajícím území, které koncem minulého století anektovaly Spojené státy, a tím byly dány přinejmenším dvě základní skutečnosti. Tito občané nacházejí obvykle horší uplatnění a dosahují vzdělání obtížněji než waspové, po všech stránkách zvýhodňovaná kasta bílých amerických protestantů (WASP = White Anglo Saxon Protestant; pozn. překladatele). Chtějí-li dosáhnout vyššího vzdělání, nezbývá jim než využít možností, poskytovaných katolickou komunitou, nebo je získat v armádě. To však s sebou nutně přináší také závazky pro budoucnost, kterým lze vyhovět teprve po několika letech „služby", oddalující „faktický vstup do života", takže znevýhodnění pokračuje -waspové mezitím získávají náskok, jenž se jen ve výjimečných případech podaří alespoň snížit. Zcela se s ním vyrovnat, nebo jej dokonce předstihnout se může podařit jen několika mimořádně silným osobnostem. Druhá skutečnost je zcela nabíledni: Roblesovi byli upřímně věřící katolíci, jejichž život se odvíjel spíše podle církevního než světského kalendáře. Aniž by si to uvědomovali, rozvíjeli své zvláštní schopnosti, které moderní svět poněkud neprozřetelně opomíjí: víra otevírá prostor pro fantazii a člověk, který dokáže snít, v podstatě jen účelněji využívá kapacity, dané základní dispozicí spolupracujících mozkových hemisfér. (Není účelem této práce mapovat funkce lidského mozku, připomeňme jen stručně jeho rozdělení na výkonnou, „technickou", a plánovací, „fantazijní" složku.) Do října roku 1982 se život doktora Roblese v podstatě zcela stabilizoval. Zvykl si na střídání ročních období sucha a dešťů, naučil se hovorové kečuánštině a získal si důvěru místních obyvatel. Ti nyní se svými neduhy chodili častě-ji za ním než za kmenovými kouzelníky, čile se však zúčastňoval také společenského života. Vyřizoval Kečuům úřední korespondenci a radil jim v mnoha oblastech denního života. Pořizoval etnografickou dokumentaci. Protože si uvědomoval váhu starých pohanských mýtů, postupoval při své misijní činnosti jen drobnými, o to však trvalejšími krůčky. Prvním z nich bylo založení základní školy. Jestliže svému bisku¬povi v Iquitu slíbil: „Příští generace už bude zcela katolická", docela jisté nepřeháněl, spíše jen reálně zvažoval všechny své možnosti. Předpokládal, že zde stráví ještě příštích dvacet let, úplná christianizace jemu svěřeného území proto byla nanejvýš pravděpodobná. 17. října 1982, na konci období dešťů, pro něj přiběhli z indiánské vesnice. „Musíte do pralesa, pane doktore! Umírá tam člověk. Třeba ho budete umět zachránit." ,A co mu je?" Otázka, která by nezasvěcenému mohla připadat stupidní, tu byla zcela na místě. Při výpravách do pralesa s sebou doktor musel vzít především výbavu pro přežití - nikdo nemohl zaručit, co všechno se mu může v cizím prostředí přihodit. To ale znamenalo, že musel pohotovostní lékařské instrumentárium omezit na určité rozumné minimum. „Roztrhal ho jaguár." „Proboha! To mu asi těžko pomůžu." „Vy to dokážete, pane doktore." V sázce se tudíž neocitla pouze jeho odborná, ale také misijní způsobilost. Nyní zareagovat musel, pokud se chtěl dále věnovat svému poslání. V necelých deseti minutách vyrazil (jak ještě uvidíme, tento spěch ho později velmi mrzel). Nasedl do kánoe s asi šestnáctiletým mladíkem, který se ihned vydal po proudu řeky. „Jak se to stalo?" zeptal se. Protože pádlování v proudu nevyžadovalo příliš mnoho námahy, mladý Indián odpovídal dosti podrobně. Doktor Robles se dozvěděl, že zraněný je mladíkův starší bratr, který si právě vybral ženu. Místní zvyk vyžadoval, aby otci své vyvolené přinesl cennou kožešinu, která pak byla považována jak za dostatečné věno, tak také za důkaz nápadníkovy způsobilosti postarat se o ženu a ochránit ji před vším zlým. Lovec však neměl štěstí - zatímco se připravoval zaútočit na samce, napadla ho zezadu samice, která se poblíž věnovala mláďatům. Nejdříve musel zneškodnit ji, protože byla agresivnější. Tím se však vystavil útoku zepředu. „Je roztrhaný od krku až po břicho," prohlásil mladý Indián. „Říkali, že se nedá nic dělat, že jistě umře. Ale je to můj bratr „S boží pomocí udělám, co budu moci," slíbil doktor Robles. Mladíkovo rozpoložení zcela chápal - sám měl staršího bratra, kterého měl oddaně rád. Protože byl od dětství velmi vnímavý, cítil, že se toho dne stane něco velmi důležitého. Ba ještě více: měl stále vtíravější pocit, že to, co se právě děje, už jednou v minulosti prožil. U člověka s akademickým vzděláním patrně nikoho nepřekvapí, že mu na mysli vytanul děj, popisovaný v psychiatrické literatuře pod pojmem déjávú, při kterém člověk znovu prožívá něco, co se mu stalo už dříve; hluboce věřící doktor Robles však postoupil ještě o krůček dál. Co když bůh tímto způsobem dává člověku novou šanci prožít již jednou prožité a zareagovat na stejnou událost zraleji? Tak by se mohl vystříhat chyb, kterých se možná dopustil dříve, a mohl by mnohé napravit. Co mu tato situace připomínala? Po smrti svého dědečka se doma v kostele horoucně modlil, aby pro něj u boha vyprosil odpuštění hříchů. Náhle ho „oslovil" anděl ze stropní fresky. Roberto se k němu obracel nejčastěji, prožíval u něj pocit jakéhosi spříznění. Tento anděl se výrazně lišil od ostatních - na rozdíl od idealizovaných postav se zlatými kudrlinami ho malíř zpodobnil jako mladého Mexičana s rovnými černými vlasy. Jeho výjimečnost chlapci vnukala pocit vyšší míry pochopení i vlivu na nebeské události. V duchu se s tímto andělem ztotožnil a dal mu dokonce jméno svého bratra: Paolo. V průběhu tehdejšího „dialogu" je anděl přijal. Poučil však Roberta, že jméno ve skutečnosti neznamená ještě nic. V rozporu s tím, co jim říkali ve škole, se prý lidské hříchy v nebi neevidují podle jmen (v knize hříchů, jak se učili v katechismu); každý je vážen teprve po smrti podle vlastních „zápisů" v srdci a paměti. Proto si o dědečkův osud nemusí dělat starosti. Jestliže hřešil, jako ostatně všichni lidé, dobrými skutky svou osobní bilanci jistě dostatečně vyrovnal. „Paolo" rázně odmítl myšlenku, že by byl Robertovým strážným andělem, jak se vypráví dě-tem a zobrazuje na barvotiscích. Všechno je prý zařízeno trochu jinak, než si lidé obvykle představují - nehodlal však prozrazovat bližší podrobnosti. Ještě si na chlapci vynutil slib, že o jejich „dialogu" nebude nikdy (tedy ani v budoucnu) s nikým mluvit, a pak se odmlčel. „Živou" postavu znovu vystřídala mlčící malba. Roberte Robles slib dodržel; jako inteligentní mladík si ostatně velmi dobře uvědomoval, že by se vyprávěním o tomto zjevení mohl před ostatními jen zesměšnit. Po čase k celé události zaujal přezíravý postoj. To se však změnilo ve chvíli, kdy jeho starší bratr Paolo vážně onemocněl a lékaři nad jeho stavem jen bezmocně krčili rameny. Léčba nebyla účinná, jedinou nadějí se stala odolnost mladého organismu. Roberto se modlil za jeho uzdravení. Kdykoli se pohroužil do modlitby, prožíval pocit, že mu na nebesích někdo přinejmenším pozorně naslouchá, třebaže neodpovídá žádným viditelným znamením. Toho dne nic takového necítil. (Později tuto situaci velmi výstižně charakterizoval slovy: „Bylo to, jako bych volal do sluchátka, na jehož druhém konci nikdo není.") V narůstajícím zoufalství se opět obrátil na anděla „Paola" a prožil novou vizi. Řečeno dosti zjednodušeně: nabídl nebi obchod. Sebe za bratra. A nebude-li jeho oběť přijata, zaslíbil se církevní službě. Po návratu domů se dozvěděl, že se organismu jeho bratra podařilo překonat krizi a jeho stav se začíná stabilizovat. Robertova úmluva s bohem tím jako by vstoupila v platnost. Tímto pohledem mladík posuzoval také své takřka vzápětí následující seznámení s otcem Josefem, opatem kláštera v mexické Cuernavace, který do Ramony přijel na oslavy zlaté svatby svých rodičů. Chlapec dychtící po církevní dráze pátera zaujal, zkušený kněz si však uvědomoval, že jeho zanícení ještě nelze brát příliš vážně. Většina světských pokušení - touha po dobrém postavení, po penězích a zejména po ženách dosud ležela před ním. Teprve ty mohly prověřit sílu jeho odhodlání. Nechtěl však, aby se mladý muž v budoucnosti trápil nesplněnými sliby, proto se pokusil Robertovy úmysly alespoň zkorigovat na rozumnou míru. „Jestli chceš sloužit bohu, nemusíš se proto hned stát knězem nebo vstupovat do kláštera," poučil ho. „Stačí dodržovat přikázání. A i ta Kristus ještě zjednodušil. Kdo slouží lidem, hlavně těm nejchudším, může dokázat víc, než kdyby oblékal ornát nebo kutnu. Zatím se nerozhoduj definitivně; stejně musíš nejdříve dokončit školu. Teprve potom uvidíš. Možná se budeš chtít oženit. Tvá rodina bude možná potřebovat, aby sis našel práci - to nemůžeš nikdy vědět dopředu. Jestli ti odhodlání vydrží, pomůžu ti, ale ne dříve než po maturitě." Robertovo odhodlání ve zkoušce obstálo. V roce 1965 byl na přímluvu pátera Josefa přijat ke studiu v katolickém semináři v San Diegu. Ještě před imatrikulací mu úřady doručily povolávací rozkaz k vojenské službě,které se z náboženských důvodů odmítl podvolit. Služba v armádě tehdy znamenala jen jediné: účast ve vietnamské válce. Roberto Robles byl zatčen a postaven před soud, kde dosáhl jen polovičního úspěchu: namísto původního určení si musel odsloužit dvanáct měsíců ve vojenské nemocnici. Mezi válečnými invalidy se dostatečně přesvědčil o pravdivosti starého vojenského rčení, konstatujícího: „Vzákopech nepotkáte žádného ateistu", stejně jako o moudrosti opata Josefa, který |, mu doporučoval službu lidem, jež se může za určitých okolností vyrovnat bohoslužbě. Po této zkušenosti snad nikoho nepřekvapí, že se po roční práci v nemocnici začal ucházet rovněž o studium medicíny. V semináři měli pro jeho rozhodnutí pochopení a pomohli mu získat stipendium na Katolické univerzitě v San Diegu. Třebaže po něm nikdo podobná prohlášení nepožadoval, Roberto se zavázal, že po absolutoriu nastoupí buďto na jednu z bezplatných klinik pro nejchudší, nebo se nabídne pro práci v misiích. V roce 1973 téměř současně promoval a dosáhl vysvěcení na kněze. A o rok později, jak už : jsme se zmiňovali, nastoupil v peruánské misii. Mluvili jsme o pocitu, nazývaném déjá vu -na tomto místě se k němu můžeme vrátit. Setkávají se zde přinejmenším tři prvky, které doktor Robles skutečně prožil už dříve. Mladší bratr toužil zachránit staršího sourozence. Stejně jako ve vojenské nemocnici měl Robles opět pomoci těm nejubožejším. To nejzvláštnější si však uvědomil teprve po rekonstrukci, kterou jsme zde v nejhrubších obrysech sledovali: mladý Indián by mohl být dvojčetem Robertova anděla „Paola", třebaže ten byl namalován o celá desetiletí dříve. Sám doktor později o svém rozpoložení prohlásil: „Něco mi říkalo, že jsem se právě stal příjemcem jakéhosi důležitého poselství. Jeho význam jsem si však v té chvíli neuvědomoval, a popravdě řečeno mu zcela nerozumím ani dnes." Po několika hodinách dorazili do osady v pralese. Kvílení starých „profesionálních" plaček bylo dostatečně výmluvné: mladý lovec mezitím podlehl zraněním. Zatímco ženy omývaly tělo, muži už připravovali pohřební hranici. Primitivní osada nebyla stálým sídlem, zdejší Indiáni měnili místa momentálního pobytu podle pohybů lovné zvěře. Proto se u nich ani nevyvinul kult stálých pohřebišť - mrtví byli spalováni na místech, kde se kmen právě zdržoval. Domluva byla jen obtížná; příslušníci kmene, žijícího téměř v dokonalé izolaci, používali jakousi zvláštní formu kečuánštiny, které doktor Robles ne vždy plně rozuměl. Přesto z jeho roz¬hovoru s kmenovým náčelníkem vyplynula za¬rážející informace - zranění mladého lovce byla natolik vážná, že nikdo ani neuvažoval o způsobu, jak mu pomoci. Všem bylo naprosto jasné, že je nelze přežít. Proto zde Roblesův příchod nikdo neočekával; příslušníci kmene ostatně neměli ani tušení, že v jejich blízkosti pobývá lékař, který by se mohl o záchranu raněného alespoň pokusit. Nikdo pro něj neposlal kánoi, dozvěděl se Robles, ba dokonce: mladý lovec měl pouze dvě sestry, ale žádného mladšího bratra. Kánoe sice skutečně patřila kmeni, ale podle všeho se na ní doktor musel přepravit sám. Problémem, jak se k němu mohlo plavidlo vůbec dostat, ke všemu ještě proti proudu řeky, se nikdo nemínil zabývat. Na všechny zneklidňující otázky odpovídali příslušníci kmene vždy stereotypní formulí, která nevyžadovala bližší upřesnění: jestliže se něco udalo, stalo se to z vůle bohů, a ti se lidem ze svých pohnutek nezpovídají. Kmen však doktora od sebe nevyháněl, dostalo se mu pozvání zúčastnit se pohřební hostiny. Podle panujících zvyků bylo pro kmen ctí, byl-li takové události přítomen cizí host: vlastnímu pohřbu měla předcházet jakási životní bilance zemřelého, při níž se připomínaly jeho dobré vlastnosti a zásluhy, a host mohl jeho slávu rozšířit mimo teritorium kmene. Doktor Robles, zabývající se mimo jiné také etnografií, pozvání velmi rád přijal. Uložil zavazadla do chýše, kterou mu náčelník přidělil, a vydal se na prohlídku vesnice. U řeky, kde ženy omývaly zemřelého, ho čekal nejtěžší šok jeho života. Neexistující bratr mrtvého mladíka nijak nepřeháněl. Protože jaguár zpravidla zabíjí kořist jediným úderem tlapy, lovcova hruď byla proražena a roztržena jako po ráně těžkou mačetou. To však nebylo pravým důvodem lékařova zděšení - Robles s hrůzou pozoroval mladíkovo obnažené srdce, které bylo nad veškerou pochybnost umělé. Znal pokusy o vytvoření náhradních orgánů, pokud však věděl, každá snaha o zkonstruování umělého srdce dosud ztroskotala. Pomyšlení, že by se o případném úspěchu nemusel dozvědět, bylo směšné - z takové senzace by všechny sdělovací prostředky světa žily několik týdnů. Stejně absurdní byla představa, že by se úkol, o který se marně pokoušely přední světové kliniky, podařilo splnit v primitivních podmínkách peruánské džungle. Všechny dosavadní pokusy zatím marně napodobovaly výsledek, k němuž příroda dospěla teprve po milionech let vývoje. Doktor Robles však pozoroval útvar, k jakému by mohl dojít spíše technik, zabývající se hydraulikou. Později jej popisoval takto: „Jednalo se o jakési tři paralelně uložené válečky, asi palec široké a tři palce dlouhé. Obě duté žíly vstupovaly do krajních, horní do levého, dolní do pravého. Z prostředního vystupovala aorta, klasicky napojená na oběhový systém. Neměl jsem příležitost prostudovat celou věc podrobněji, ale řekl bych, že neznám hmotu, ze které mohla být vyrobena. Vím jen, že se to celé kovově lesklo, trochu domodra." Bohužel si s sebou ve spěchu zapomněl vzít fotoaparát, aby mohl celou událost náležitě zdokumentovat. Požádal náčelníka o svolení k pitvě, byl však odmítnut s poukazem na staré zákony, které zakazovaly jakkoli poškozovat mrtvá těla. Robles byl rozhodnut vynutit si pitvu třeba silou. K jeho nejnutnější výbavě patřil také mobilní telefon, proto hodlal o celé záležitosti informovat úřady a požádat je o vojenskou asistenci. Nepodařilo se mu však navázat spoení - nacházel se v „hluchém" prostoru, nepokrytém signálem. Pro výstup do kopců by potřeboval průvodce, protože se už blížila noc -toho mu však náčelník odmítl přidělit. Všichni se museli zúčastnit pohřební hostiny na počest zemřelého. Doktor Robles se rozhodl odložit všechno na příští den. Předpokládal, že muži budou po hostině vyspávat déle než obyčejně a že za denního světla bude moci vystoupit na některou z vyvýšenin i bez doprovodu. Při „opěvování" mrtvého vyšlo najevo několik dalších pozoruhodných skutečností. Mladík se údajně dosti výrazně lišil od svých vrstevníků. K jeho proměně však došlo v průběhu poměrně krátkého časového úseku. Podivně se začal chovat teprve od chvíle své mužské zkoušky, při níž se měl vydat na samostatný lov. Vrátil se později než bylo obvyklé, až za „mnoho dní a nocí". Stal se uzavřenějším, nevtipkoval jako dříve, přestal se zajímat o dívky. První dny | z něj údajné vyzařovala jakási neznámá síla. Zvířata (což bylo podivné zejména u psů) se od něj se strachem odtahovala. To všechno prý pominulo až za nějakou dobu. Nikdo se tím však vážněji nezabýval - proměna chlapce v muže vždy každého určitým způsobem poznamenala. Členové kmene proto | jednoduše usoudili, že tohoto mladíka zasáhla poněkud hlouběji než ostatní. Jeho stav se však po určitém čase musel stabilizovat, jinak by jeho nastávající tchán nikdy nesouhlasil s „obřadem". Jakmile byly zahájeny pohřební tance, doktor Robles se vydal do přidělené chýše. Hodlal se prospat, aby mohl ráno co nejdříve vyrazit na cestu. Podařilo se mu probudit se asi ve tři hodiny. Protože v této zeměpisné šířce vychází slunce po celý rok přibližně kolem šesté, usoudil, že má dostatek času k přivolání vojska nebo četnictva. Jediný pohled na pohřební hranici ho však poučil, že není třeba nikam spěchat. Mrtvý mladík beze stopy zmizel. Nikdo z kmene by se ho neodvážil pohřbít bez náčelníkova vědomí. Kolem hranice se nenašly ani stopy šelem, které by mrtvé tělo odtáhly - pokud už pomineme skutečnost, že by jejich přítomnost prozradili psi. Na náčelníkův příkaz se kmen začal ihned připravovat k opuštění dosavadního místa. Bohové nás tu nechtějí - tak znělo jediné vysvětlení, jehož se Robles dočkal. „Stalo se něco podobného už dříve?" „Ano. Vždycky jsme takové místo opustili a už se tam nikdy nevrátili. Bohy není radno neposlechnout." „A co když tu zůstanu sám a pořádně se tu porozhlédnu?" „Nedovolíme ti to. Musíš pryč odtud a stejně budeš potřebovat někoho, kdo ti ukáže cestu. Ten nám potom řekne, jestli jsi skutečně odešel. Kdybys nechtěl jít, náš muž tě k tomu přinutí." K bližšímu přezkoumání záhadné události už nebyla příležitost - kmen se z místa, kde mu jacísi „bohové" projevili svou nevůli, evakuoval s pozoruhodnou rychlostí. Doktora Roblese vyzval mladý Indián, který mu byl přidělen jako průvodce, aby se neprodleně vydal na cestu zpět. Ihned po příchodu do misie se lékař pokusil zorganizovat výzkumnou výpravu do džungle, správní úředníci ji však odmítli vyslat a poskytnout mu sebemenší pomoc. Jejich závěry zněly přibližně takto: je možné, že Robles v džungli skutečně zažil něco mimořádného, vymykajícího se všem dosavadním zkušenostem. Jestliže se však zúčastnil pohřbu, je více než pravděpodobné, že v průběhu obřadů požil (aniž by o tom musel vědět) nějakou méně známou drogu, která jeho vnímání zkreslila. Úřady se navíc nehodlaly pouštět do sporů s „divokými" Indiány; jestliže ti prohlásili nějaké místo za „zakázané", bylo to třeba respektovat - v opačném případě mohlo dojít k bojům. Armáda vysílala své příslušníky do džungle jen v nejnevyhnutelnějších případech. Jestliže bylo například nutné vypravit záchranný tým po zřícení letadla, nejsnadnější cestou bylo, aby oblastní velitelství požádalo o pomoc kmen, který se v cílovém území právě zdržoval. S Indiány, kteří byli v džungli doma, bylo možné jednat, bylo s nimi možné obchodovat, ale nikdo by se s nimi neodvážil zahájit v těžko prostupném a stále ještě nedostatečně zmapovaném terénu přímý boj. Robles se pokoušel získat vesničany. Ti ho byli ochotni za úplatu do džungle doprovázet, jakmile se však zmínil o tom, že chce navštívit místo, prohlášené Indiány za tabuizované, navzdory praktikovanému křesťanství vylekaně ustoupili. „S bohy není radno si zahrávat," odpověděli mu, třebaže většinu z nich sám pokřtil a pravidelně navštěvovali jeho mše. Robles ke svému překvapení zjistil, že si boží omnipotenci vysvětlili po svém - bůh vládl na všem „civilizovaném" území, do džungle však už jeho pravomoc nezasahovala. (Dětinské argumenty typu: „Bohové v pralese jsou moc zlí", nebo: „Tam by i sám pánbůh zabloudil" ve skutečnosti svědčí o hloubce jejich víry. Zjed¬nodušeně řečeno si nepřáli, aby bohu, kterého akceptovali, „někdo mocný" ublížil.) Doktor Robles neuspěl ani u svého biskupa, k němuž se obrátil se žádostí o intervenci u úřadů. Zdálo se, jako by se i nejvyšší představitel církve v oblasti přikláněl k dělení vesničanů: světská i duchovní moc končily na perimetru pralesa. (V této souvislosti není bez zajímavosti připomínka, že se sama katolická církev staví ke zkoumaným „zázrakům" snad ještě skeptičtěji než odborné kruhy; její úředně ustanovený „advocatus diaboli" postupuje zpravidla nesrovnatelně ostřeji než nejobávanější oponenti na univerzitách.) Biskup svému podřízenému zakázal vyvíjet v této záležitosti jakoukoli iniciativu a doporu- čil mu důkladnější studium spisů svatého Augustina, předepisujících zaujmout při podobných příležitostech postoj, označovaný jako: „Credo, quia absurdum". {Kde nevystačíme s lidským rozumem, musí nastoupit víra; pozn. překladatele.) S tím se doktor Robles nemohl spokojit, proto se pokusil zainteresovat do celé věci rektora „své" univerzity v San Diegu profesora Adamse, který se studiu podobných záhad velmi intenzivně věnoval. I tady se však dočkal zklamání. Protože byl dosud nabitý dojmy, tvořil jeho zprávu sled chaotických informací o andělu z kostela v kalifornské Ramoné, o jeho „neexistujícím" dvojníkovi i o zážitku v džungli. Těmito nadbytečnými podrobnostmi však celou informaci poněkud zamlžil a znevěrohodnil. Rektor mu odpověděl dosti uštěpačným dopisem, v němž mu mimo jiné popřál mnoho úspěchů při „předvádění zázraků v peruánské džungli". Roblesovi nyní zbývalo prakticky jediné: informovat rektora osobně. Jen tímto způsobem bylo možné vzbudit zájem vědeckých kruhů ve Spojených státech, které by mohly do tajuplné oblasti Peru vyslat výzkumnou výpravu. (Nešlo přece o jediný záhadný případ, kmenový náčelník mluvil také o předchozích zkušenostech, které po sobě mohly zanechat nějaké stopy.) Další Roblesův důvod pro návštěvu mateřské univerzity byl ryze osobní: protože si profesora Adamse velmi vážil, hodlal ho přesvědčit o své příčetnosti. Požádal biskupa o dovolenou a ten mu velmi ochotně vyhověl. Robles si měl „rádně odpočinout, protože v poslední době jevil známky přepracování". Doktor Robles nebyl ve Státech od roku 1979, proto vedla jeho první cesta domů k rodičům a bratru Paolovi. Při krátké zastávce v rodném městě navštívil také místní chrám, aby si dostatečně ověřil podobu „svého" anděla s „neexistujícím" indiánským chlapcem, který ho k celému případu přepravoval. Ke svému značnému překvapení (přesnější by možná bylo mluvit o zděšení) zjistil, že toho dne, kdy psal zprávu pro rektora Katolické univerzity v San Diegu, spadla část stropní chrámové omítky, včetně celé pasáže, na níž byl anděl „Paolo" vyobrazen. Měl to snad být trest za to, že o něm mluvil? Nakonec se přece jen vydala na cestu mezinárodní průzkumná výprava, mohla však vyrazit teprve rok po popisované události. (V Peru začíná obvykle v červenci období dešťů, táhnoucí se někdy až do první poloviny října.) V té době však už bylo příliš pozdě, než aby mohla objevit jakékoli stopy, vztahující se k událostem, které se zde odehrály mezi 17. a 18. říjnem roku 1982. Přesto se však výprava navrátila s dílčím, krajně znepokojujícím výsledkem: okolí někdejší indiánské osady (území o rozloze přibližně deseti kilometrů čtverečních) bylo pokryto kostrami uhynulých zvířat, jež nejevily stopy po vnějším zásahu. Tato zvířata nebyla ulovena ani konzumována. Nic nesvědčilo o výskytu cizí látky, která by je usmrtila (například o výronu jedovatých podzemních par). Nic nesvědčilo o seizmické aktivitě či dopadu kosmického tělesa. V okolí byla naměřena pouze nulová úroveň radiace. Při pořizování situačního nákresu si odborníci povšimli jen jediné zvláštní věci - zvířecí kostry byly rozloženy paprskovitě od středu prostoru, kde podle svědectví doktora Roblese stála před rokem pohřební hranice indiánského mladíka... Pokud zde hrozilo nějaké nebezpečí (a kosterní nálezy tomu odpovídaly), lidé byli včas varováni, aby odtud odešli. „Náhody jsou v lidském životě zcela běžné a jejich seskupení možné," komentuje celou situaci rektor Katolické univerzity profesor Adams. „Jestliže však jejich nakupení překročí jistou mez, potom už je nelze vzájemně sčítat; jejich působení se mezi sebou násobí. Tomu, co se zde odehrálo, dnes ještě nerozumíme. Pokrok, kterého jsme při zkoumání paranormálních jevů dosáhli, však nelze měřit vzdáleností, kterou jsme dosud urazili; jediným pro nás přijatelným měřítkem se musí stát vzdálenost, která nás ještě dělí od cíle. Vezmeme-li si pro srovnání cestu od první louče k řízené jaderné reakci, prozatím jsme se dostali do stadia, kdy bylo vynalezeno první křesadlo. Je možné, že toto naše dnešní .křesadlo' objevil právě doktor Robles, a za to mu patří náš obdiv a dík. Stát i přes několikeré odmítnutí pevně za svým přesvědčením a nebát se případného zesměšnění je třeba pokládat za stejný druh hrdinství jako postavit se v případě nezbytí před ústí pušek..."



Článok je v sekcií - Z našej knižnice / Úryvky