Pacifický megaproblém

Z knihy Tajemství stvoření od J.J.Duffack
Jestliže se pozorněji podíváme na model naší Země, na globus, uvědomíme si, jakou obrovskou plochu na něm zabírá největší světové vodstvo, Tichý oceán, Mar del Pacifico, jak jej pojmenoval na své objevné cestě kolem světa v letech 1519 - 1522 portugalský admirál Fernao Magalhaens. Nepochybujeme, kdyby byla nějaká možnost, aby tento objevitel, vlastně však pouze znovuobjevitel, mohl Pacifik vidět z kosmu, řekněme z paluby raketoplánu, mohl by ho nazvat i Oceán ztracených zemí.

Při posuzování pacifického osídlení si totiž jen málokdo uvědomuje skutečné dimenze tohoto vodního prostoru o rozloze 180 milionů čtverečních kilometrů. V jeho střední a západní části, většinou v tropických a subtropických oblastech, se nachází drtivá část sopečných a korálových ostrovů, jejichž souhrnná rozloha nepřesahuje 1.5 milionu km2, což je Pouhých 1.875 % z asi 80 milionů km2 celkové výměry této oblasti, nazývané Oceánie.
Z nepatrné rozlohy pevné země připadá většina na velké ostrovy, na Novou Guineu, patřící do Melanézie, se 785 000 km 2, a na oba ostrovy Nového Zélandu, asi 269 000 km2. Austrálie, Indonézie, Filipíny. Tchajwan a Japonsko tvoří západní okraj této oblasti. Tak či onak jsou tyto ostrůvky v počtu přes deset tisíc ztraceny jako nepatrné kousky země v pacifickém prostoru, počínaje Mikronézií až po gigantický trojúhelník Polynézie.
Po prvních nesmělých pokusech odvážných španělských či portugalských námořníků z 15. a 16. století zná Evropa Oceánii prakticky až od 18. století, zejména od cesty kapitána Cooka. Naprostá většina zemí, které byly objeveny, byla však již osídlena! Nebylo dosud dostatek času, abychom došli k závěru, kdo to byl, jenž jako první tyto obrovské rozlohy překonával a osidloval. Před desítkami tisíc let se začali lidé rozšiřovat do Pacifiku.
Hned od počátku narazíme na vážný problém. Proč konali takové předlouhé cesty? Jestliže se lidé stěhují na pevnině, hledají obživu, získávají nová loviště - pak jejich počínání je celkem logické. Nemusí si ani uvědomovat, že dobývají nová území a je celkem jedno, kterým směrem budou postupovat.
Něco jiného je vypravit se na širé moře!
Tady již musí být nějaký pevný cíl. Jak věděli nejstarší mořeplavci, kam mají plout? Kde získali nejen znalosti stavby lodí, schopných překonávat obrovské vzdálenosti na oceánu, nýbrž i znalosti navigace, což však znamená i znalosti větrů, mořských proudů, ale i hvězd?
Etnografové a archeologové se domnívají, že prvými lidmi, kteří se v této oblasti objevili, byli primitivní Tasmánci negroidního typu, kočovníci, kteří překonali hory Nové Guineje, pouště Austrálie (ačkoliv tehdy to nemusela být taková poušť); jak však vysvětlit, že překonali Bassův průliv, oddělující jižní Austrálii od Tasmánie, ovšem široký téměř 250 km? Jak vůbec věděli, že za takovým průlivem je nějaká země? Báje tu ještě něco závažnějšího: odkud přišli? Původ Tasmánců je absolutně nejasný, neboť sami žili v naprosté izolaci Tasmánie při nejmenším 10 000 roků. Nejasný je původ jejich jednoduché, ba až primitivní kultury, jazyk a všechno ostatní v jejich životě, což však asi již nikdy neobjasníme, protože byli všichni nemilosrdně vyhubeni bílými přivandrovalci v průběhu 19. století, tak důkladně, že z nich - až na několik míšenců - nezbyl vůbec nikdo. Jenže - jak se tito tak zvaní primitivové na Tasmánii vůbec dostali?
Záhadou zůstane proto asi i původ Tasmánců, předpokládá se, že mohli přijít odkudsi z oblasti jihovýchodní Asie.
My jsme až příliš soustředěni na Evropu, nejvýše ještě na Ameriku, a neuvědomujeme si, že oba tyto světadíly byly v prehistorii spíše na periferii; zejména v období, kdy ledový pancíř pokrýval většinu jejich povrchu a v době těsně poté. Zaujímáme podvědomě názor, že jestliže v této době Evropa i Amerika byly pevninami sběračů a lovců, sice na vysoké intelektuální úrovni,-avšak technicky přece jen na úrovni primitivní společnosti - že tomu tak muselo být všude.
Zapomínáme, že intelekt dal lidem moc. Moc nad přírodou, ale i nad vlastní společností. Lidé se ještě nesoustřeďovali do měst, avšak dovedli soustředit své znalosti: astronomie, předpovídání počasí, navigace na moři, zeměpis, biologie, lékařství, farmakologie. To nebyla ještě věda, lidé své znalosti pěstovali a rozhojňovali způsobem, který bychom nazvali spíše uměním. Neměli lékařskou vědu.měli však lékařské umění! A stejně tak v ostatních oblastech vědění. To všechno nějakým způsobem začalo v jihovýchodní Asii. To vytvořilo pro pralidi možnost jejich expanze.
Dokladem pravěké úrovně poznání je, že hned s počátkem historie, v Egyptě, v nejstarších papyrech, se setkáváme s vysokou úrovní medicíny, založené na skutečných znalostech o struktuře člověka i jeho funkcích, tělesných i duševních - takové znalosti však museli lidé shromažďovat po tisíciletí. A že je shromažďovali víme podle nálezů na prehistorických kostrách. Dovedli trepanovat lebku, tj. operovat mozek, uměli amputovat ruku a dokonce i vsadit plomby do zubů... Jak znalosti získávali? Jak je uchovávali? Jak si je předávali? Jak je koordinovali mezi různými zeměmi v lékařských školách? Jestliže však pozorujeme úroveň medicíny ve starém Egyptě dál, pak můžeme jen konstatovat, že v historických dobách neustále klesala, aby nakonec zdegenerovala na pouhá zaříkávání, amulety a léčitelské praktiky.
Úroveň medicíny svědčí velmi pravděpodobně i o úrovni ostatních oborů lidského vědění. Takže poznání dosáhlo jednoho svého vrcholu již v prehistorii lidstva.
A jestliže označujeme za počátek historie moment, od kdy jsou první písemné záznamy, musíme se zeptat, jak dlouho asi trvalo, než lidé vůbec vynalezli písmo? A také kde?
Prehistorická centra lidské kultury byla v podstatě tři: v Africe, v oblasti životem bohatých savan kolem obrovského vnitrozemského sladkovodního moře, jehož je dnešní Čadské jezero nepatrným zbytkem - Egypt byl její periferií, dokud nebyla pohlcena pouští; v jihovýchodní Číně; a nejmladší ve střední Asii, zasahující až na Blízký východ, do Mezopotámie.
Právě z oblasti jihovýchodní Asie (do které počítáme i jižní Indii, neboť přešly ještě desetitisíce let, než Indii osídlili Indoevropané) jakoby tryskal neustálý zdroj populací, které se odtud šířily do okolního světa - na jedné straně severním směrem, do Ameriky; na druhé straně na západ, do Mongolská, kde poušť Gobi byla ještě úrodnou stepí; třetím směrem na východ, do Japonska; a čtvrtým směrem, na jih a jihovýchod, do Austrálie a Oceánie.
Pravděpodobně byly tedy proudy jednotlivých migrací podmíněny nemilosrdným tlakem rostoucí populace, ze které se utvářely základy dnešní Číny. Lidé se nevydávali na moře pro svoji potěchu, nýbrž proto, že museli!
V porovnání s původními obyvateli Austrálie se Tasmánci odlišovali přímo neskutečně, i když i oni měli shodný původ z jihovýchodní Asie. Jakým způsobem však došlo k tomu, že se u nich projevovaly negroidní rysy, o kterých v této oblasti dnes není ani potuchy?
Jestliže vezmeme v úvahu to, co jsme pověděli v části o Americe, tj. nesporné důkazy o mongoloidním charakteru populace, migrující do Ameriky, až z doby někdy mezi 20 000 - 10 000 roky před Kristem, a uvážíme-li negroidní charakter skulptur hlav ve Střední Americe i negroidní rysy Tasmánců - nabízí se závěr, že vnější charakter lidí v té době nebyl ještě ustálený, že se rysy nejrůznějších ras, jak je dnes chápeme my, projevovaly prostě ve všech oblastech světa. Možná to byly geografické a klimatické poměry, které pak během mnoha dalších tisíciletí přispěly k jakémusi „vykrystalizování" a unifikaci jednotlivých ras v Asii, Africe a v Evropě. Tam potom původní divergence, rozlišování, přešla v konvergenci, ve vznik svého druhu „čisté" rasy. V současné době bychom pak byli svědky další etapy konvergence, kdy vzájemným míšením, celosvětovou migrací i výměnou informací lidstvo konverguje k univerzální lidské rase.
To jsou ovšem domněnky.
Ať tak či onak, prvé vlny praosadníků, vycházejících z jihovýchodní Asie na svou dlouhou pouť, můžeme datovat do období před 40 000 roky. I Tasmánci, považovaní v literatuře spíše za jakési nevědomé primitivy (ale opět se zde vrátíme k otázce, jak tito „skoro" debilové dokázali připlout do Tasmánie přes 250 km širého moře?) k nim patří. Po nich následovaly vlny další. Vědci zdokumentovali, že původní Austrálci hovořili téměř 600 jazyky, všechny naprosto neznámého původu. Jenže v samotné Austrálii neexistuje jediný typ domorodé populace, nýbrž hned tři, antropologicky velmi odlišné: negroidní (severní Austrálie); murrayský (jižní a západní) a carpenterský typ (severní a střední Austrálie). Tyto typy, které se do Austrálie dostaly ve třech samostatných vlnách, se dále vyvíjely samostatně,
protože se tu dostaly do tisíce let trvající izolace od ostatního světa.
Škoda, že tomuto problému nemůžeme věnovat více místa. Je jisté, že původní Austrálci mají velmi mnoho podobného s Melanézany. Obvykle se o tom mnoho nedozvíme, už vzhledem k tomu, že samo osídlení Mela-nézie se podle vědeckých nálezů udalo poměrně nedávno - přibližně teprve od roku 1800 - 600 před Kristem. Proběhlo z východní Asie přes řetěz ostrovů Filipín, Moluk, Nové Guineje a dalších, směrem na východ, na ostrovy Tichého oceánu. Na Melanézance měli výrazný vliv jak antropologicky, tak i kulturní, národy na Nové Guinei. Její původní obyvatelé, Papuánci, se označují jako jednoznačně nemelanézanští lidé. Vzhledem k tomu, že se mezi nimi zachovalo přes jeden tisíc různorodých jazyků - někde mluví každé horské údolí vlastním jazykem, nesrozumitelným jeho sousedům - přisuzuje se právě Papuáncům nejstarší původ. Jejich odchod z jihovýchodní Asie se datuje do doby někdy před 15 000 - 20 000 roky.
Nakonec se vyřešila otázka původu Mikronézanů, nevíme ovšem, zda správně. Pokládají se prostě za míšence Polynézanů, Melanézanů a Indonézanů.
Nezdá se vám, že neustále narážíme na zásadní rozpor, kterému se nevěnuje taková pozornost, než jaká by, podle našeho názoru, se mu věnovat měla? Tyto nejstarší doby lidstva jsou přímo poznamenány masovým cestováním v rozsahu, jaký si stěží dovedeme představit, s dopravními prostředky, které bychom se neodvážili označit jinak, než jako primitivní. V tomto putování, které se vyznačovalo soustavným míšením národů až i ras, vznikem nových a nových jazyků, ale i obrovskou výměnou informací, aniž by při tom existovaly nějaké sdělovací prostředky - kromě lidské řeči - probíhalo osidlování světa. Dalo se to v skrytu a téměř nepozorovatelně. Ve skutečnosti však tato doba představuje spíše něco jako kypící kotel, ze kterého se vylévají nové a další vlny lidí na své cestě za nejistým osudem.
Proč to všechno?
Ve skutečnosti to znamenalo vznik první civilizace, starší, než je naše dnešní, civilizace, kterou v podstatě pouze tušíme. Odvažujeme se toto hnutí označit za civilizaci proto, že přes veškeré rozdíly, přes rostoucí rozrůzňování, pozorujeme jedno shodné: jednotu lidské kultury, jednotu lidského ducha. Mnoho podrobností tehdejšího života nám uniká. V podstatě však těmto lidem jsme schopni porozumět - zejména jsme schopni porozumět jejich uměleckým projevům, které v nás vyvolávají pocity neméně
intenzivní, než jaké prožívali asi tito pralidé před desítkami tisíc let
LIDÉ SE ŠÍŘILI PO SVĚTĚ, PROTOŽE MUSELI ! I
Celý proces migrace je pravý opak toho, co se děje dnes, kdy lidstvo spěje do globální pluricentrické civilizace, to znamená do jednotné civilizace, celosvětové avšak s více centry kultury a ekonomiky.

Co když to všechno má hluboký smysl?
Třeba dříve, než bylo možné, aby se úsilí moderního lidstva obrátilo do světa ducha, bylo nutné, aby lidé zaujali všechny prostory fyzického světa - právě proto, aby se stali moderním lidstvem.
Možná, že všechno to utrpení, oběti, násilí, od pravěku až po dobytí Ameriky a světa, všechny ty boje a války, že to všechno nebylo marné, ani zrůdné, že to všechno mělo určitý účel, že to bylo nutné. Že to byly nezbytné stupně, stupně zkrápěné potem, slzami a krví, avšak byly to stupně, po kterých lidstvo vystupovalo na práh dalšího vývoje...

Vraťme se k Polynézii.
Ačkoliv jde o monolitní lidské společenství, s vlastním specifickým jazykem a kulturou, předpokládají vědci typ Austronézana, jehož pravlast měla ležet opět kdesi ve východní Asii. Osídlili oblast prakticky od Madagaskaru až po Rapa Nui. První vlna vtrhla do Oceánie kolem roku 1500 před Kristem a vrcholila o osm set let později. Druhá přišla kolem roku 500 před Kristem. Stěhování a formování Polynézanů se podle vědeckých představ definitivně skončilo v devátém až desátém století po Kristu.
Nevíme ovšem jak a kdo - uvažuje se o Veddech z východu Srí Lanky jako o jejich prapředcích. Veddoidní typ lidí se měl rozšířit přes jihovýchodní Asii, aby z něj vykrystalizovali právě Polynézané, jeden z nejdokonalejších národů světa, při nejmenším jestliže je (a především jejich ženy) posuzujeme podle měřítek tělesné krásy. A tak ze záhadných pohnutek osídlili před třemi tisíciletími vzdálené a roztroušené ostrovy od Nového Zélandu až po Havajské ostrovy. Nejen ze záhadných pohnutek nýbrž i záhadným způsobem, protože nevíme, proč se na daleké mořské plavby vydávali, jaké měli záruky, že vůbec někam doplavou, a jaké museli mít znalosti stavby lodí, navigace a mořeplavby vůbec, aby to dokázali. Jejich dnešní znalosti známe a jsou perfektní. Avšak jak se k tomuto stupni před dávnými dobami dopracovali?
ODKUD SE V LIDECH VZALY JEJICH VĚDOMOSTI ?
Záhada!
Trasa migrace byla vytýčena z jihovýchodní Asie přes Filipíny až na pobřeží Nové Guineje, odkud pak tito odvážlivci postupně a pozvolna pronikali nejen do Melanézie, nýbrž i do Mikronézie, aby se v konečné metamorfóze stali čistokrevnými Polynézany. Staří Polynézané byli asi nejzvědavějším národem prehistorie; někteří během migrace zůstávali pozadu, mísili se s původním obyvatelstvem negroidního typu z předchozí vlny, jiní směřovali stále dále na východ. Kolonizační vlny pokračovaly přes Šalamounovy ostrovy, Nové Hebridy, dál na ostrovy Tonga či Samoa, aby kolem roku 300 po Kristu, v čase, kdy se stěhováním národů vznikala dnešní Evropa, skončila migrace i v Pacifiku až kdesi na Markézách. Přibližně o pět set let později se první odvážlivci dostali na Havajské ostrovy (jak věděli, že tam jsou?), začátkem devátého století připlouvají Polynézané na Velikonoční ostrov (správně Rapa Nui), o sto let později se vylodí na Společenských ostrovech a na konci desátého století osídlí Nový Zéland. Osídlení celé Polynézie bylo tak skončeno ve třináctém století po Kristu.

Je to úplné vysvětlení?
Mořské proudy, tak významné pro mořeplavce, mají však v Pacifiku převážně západní směr. Na tom jsou založeny kacířské názory Thora Heyerdahla. Jeho osobní zkušenosti jsou však jasné a nelze o nich pochybovat. Heyerdahl tvrdí, že asijské plavidlo se sice může dostat do Polynézie, avšak jen v nejsevernějších zeměpisných šířkách, mezi Havajskými ostrovy a Aleutami, odkud díky mořským proudům je možné se dostat i do centra Pacifiku. Ale...
Měly mořské proudy během celého období migrace stejné směry? Víme, že v Atlantiku Golfský proud vznikl teprve s koncem ledových dob, před 12 000 lety. Jak to bylo v Pacifiku? To nevíme...
Obrovské schopnosti Polynézanů, vypořádat se s protivenstvími mořeplavby vyniknou, jestliže si představíme sami sebe na palubě nevelkého vahadlového člunu uprostřed oceánu. Není to pouze otázka dostatku potravin a zejména vody; jde také o to, jak přežít v krutých podmínkách života v trvale stoprocentní vlhkosti, kde mořská voda solí rozežírá kůži, Slunce ji spaluje svým žárem a chlad v nepříznivém počasí ochromuje svalstvo...
Známe sice na Pacifiku velké třicetimetrové lodi, na moři stabilní, poháněné plachtovím a vesly, naložené velkým množstvím potravin a pitné vody, s námořníky, vyzbrojenými vysokými znalostmi astronavigace
i mořských větrů a proudů; taková graciézní, překrásnou ornamentální výzdobou okrášlená plavidla, rozrážející ony zpěněné vody širého oceánu rychle a hravě, známe ovšem až z doby mnohem pozdější. V Polynézii až s doby, kdy se již všichni trvale usídlili v gigantických prostorech Pacifiku, které již po staletí dobře znali. S podobnými loďmi se seznámili jako první Španělé, především v peruánských vodách, později pak Holanďani na Novém Zélandě. Ještě dnes přesné repliky těchto plavidel vyplouvají při slavnostních příležitostech.
Jenže nic takového v počátcích migrace Polynézané neměli! Nebo měli?
Polynézané byli vskutku výjimečným národem. Dokázali nejen obsadit obrovské pacifické prostory, ale stihli se během času dokonale smísit, například s Melanézany, hlavně na Nové Kaledónii, avšak například i s kanibalskými obyvateli Fidži, kteří svůj kanibalismus prezentovali přímo na nejvyšší kulinární úrovni; měli zvláštní koření, Bokale, ze kterého hotovili specielní omáčku k lidskému masu. Jejich původ i úžasné vědomosti jsou podnes předmětem sporů. Přijmeme-li domněnku, kterou jsme vyslovili ve své knize o Atlantidě, že i první Polynézané byli příslušníky oné globální, megalitické civilizace, pak zdroj jejich fenomenálních schopností i objem nashromážděných vědomostí se rázem jeví v jiném svědě. Ze své pravlasti prostě neodcházeli jako tlupy nevzdělaných divochů (tak je vidíme my), nýbrž jako odnož velké civilizace, předchůdkyně dnešní.
Vezměme záhadu příchodu Tasmánců na svůj ostrov. 250 kilometrů od Austrálie by se snad dalo přeplout. Jak však věděli, že kdesi za mořem, daleko za obzorem, je pevná země? Přece nepluli na širé moře bez cíle? -Je několik možností.
- Mohli být schopni se domluvit s delfíny. Proč ne? Jenže pak by aspoň v jediném mýtu byla zmínka o něčem podobném. Nikde nic takového!
- Tušili ostrov intuitivně, božským vnuknutím. Jenže jsme již zdůraznili, že Bůh nezasahuje do elementů světa a neřídí to, co se v něm, to znamená i s lidmi, děje. Bůh není náhražkou za naše nevědomosti.
- Poslední možnost. Měli takové znalosti, že poznali existenci pevniny i za obzorem. Nesmysl? Nad ostrovy se ve stoupavých proudech vzduchu, zahřátého nad pevnou zemí, vytvářejí oblaka a bouřkové mraky. Jsou viditelné ze značné dálky, pokud ovšem námořník ví, jak vypadají a čím se liší od ostatní oblačnosti. Mohli toto Tasmánci vědět? Ne mohli, museli, jinak by nevypluli. A mohli z Austrálie vidět bouřkové mraky nad Tasmánií? Bez problémů! Bouřkové mraky sahají do výšek nad 11 000 metrů - z jaké dálky jsou viditelné? Víc než 300 km. Z Austrálie mohli Tasmánci poznat existenci velké pevniny za obzorem snadno. Jen museli vědět jak se to pozná!
Chceme tím zdůraznit, že tito lidé (a váháme, zda máme právo je nazývat ještě pralidé) měli vysoké rozumové schopnosti, a to již v nejstarších dobách, vlastně od počátku své existence. Ve srovnání s námi je tu samozřejmě rozdíl v objemu znalosti, v jejich pochopení, nikoli však v rozumových, intelektuálních schopnostech. Pokud byl člověk stvořen, tj. pokud byla stvořena jeho duše, je od počátku dokonalá...
PRO DUŠI NEPLATÍ ŽÁDNÁ EVOLUCE !
Nepředbíhejme dobu, ještě jsme neskončili. Chrámy marae, plošiny ahu, panteon bohů, obřady, zvyky i sám vzhled těchto nádherných lidí, způsob nebezpečných, ale promyšlených dálkových cest i dosažené výsledky nemají na naší planetě obdoby.
Obraťme se k Thorovi Heyerdahlovi. Dokazuje, že Polynézané jsou všechno možné, jen ne to, co se až dosud pokládalo za nesporné. Odvážil se přijít s vlastním názorem, proto byl považován za lepšího spisovatele, než vědce. Ve své knize se odvolává na výzkumy významného amerického antropologa, L. R Sullivana, který poměrně dávno jako první systematicky porovnával antropologické rysy obyvatelů Oceánie s obyvateli jihovýchodní Asie. Kromě jiného zjistil ne značné, nýbrž přímo propastné rozdíly (stupeň pigmentace, ochlupení, tělesná výška, tvar hlavy atd.) ve fyzických rysech obou sledovaných populací. Tyto rozdíly potvrdili i další antropologové, zjistily se i odlišnosti krevních skupin. Zejména australští vědci R T. Simmons a J. J. Graydon ze Státních serologických laboratoří v Melbourne sledovali výskyt krevních antigenů u obyvatelů v rozsahu celého Pacifiku. Jejich výsledky jasně ukázaly, že krevní skupina B není v Oceánii vůbec zastoupena, zatímco v jihovýchodní Asii dosahuje světového maxima. Řada dalších krevních antigenů, zjišťovaná v Oceánii, se v jihovýchodní Asii prakticky nevyskytuje, avšak nálezy jsou shodné s těmi u amerických Indiánů. Což podle Heyerdahla vytvořilo nové dilema.
Vytvořilo!
Jenže dilema vytvářejí i další, dosud neobjasněné záhady. Vybrali jsme originální důkazový materiál z autora dnes již málo citovaného, totiž od Jamese Cooka (1728 - 1779). Na svých třech expedicích shromáždil ohromující množství poznatků nejen z mořeplavby a geografie (což bylo
hlavním účelem, pro který ho britská admiralita vypravila), nýbrž i etnografického materiálu. Je to nejen hotová pokladnice poznání, protože zachycuje stav v Pacifické oblasti před zásahem bělochů, nýbrž je to přímo neskutečné svědectví vzhledem na nesmírnou přesnost zaznamenaných poznatků v letech 1768 - 1779 (prvá Cookova plavba se uskutečnila vletech 1768 - 1771, druhá 1772 - 1775 a třetí 1776 - 1779). Kapitán Cook a jeho spolupracovníci zanechali pro historii nesmírně cenné zprávy, zejména do dnešního dne nedoceněné přesné popisy lidí, se kterými Britové přišli v Oceánii do styku. Vybereme z nich jen několik. Co . o nich píše sám kapitán James Cook:
Nový Zéland: Muži mají bradu a vlasy černé, ruce pravidelné a bílé jako slonovina. Vcelku se zdá, že Novozélandané jsou zdravé plemeno. Viděl jsem velmi mnoho starých lidí.
Austrálie: Byli prostředního vzrůstu, štíhlí a v barvě pleti převládá čokoládová hněď.
Tahiti: Mezi našimi návštěvníky byl jistý náčelník se svými dvěma sestrami. Byl téměř tak bílý, jako my a měl pěkné a pravidelné rysy, vysoké čelo s klenutým obočím, velké černé oči, černou kučeravou bradu i vlasy. Jedna jeho sestra měla ještě světlejší pleť, než on, a velmi půvabnou postavu.
Tonga (Přátelské ostrovy): Obě pohlaví mají kaštanovou pleť světlého odstínu.
RapaNui (Velikonoční ostrov): Mají pleť jako Novozélandané (tj. bílou).
Markézy: Tance, čluny, plachty, vesla, oděv, zvyky a řeč domorodců se shodují s tahitskými, stejně tak barva pleti a výraz tváře.
Nové Hebridy: Obyvatelé se liší od ostatních tichomořských ostrovů nejen řečí, nýbrž i stavbou těla. Muži jsou nevysocí, avšak velmi štíhlí, nápadná je nesouměrnost údů; ruce a nohy mají ve srovnání s ostatním tělem příliš dlouhé a mimořádně hubené. Pleť mají černohnědou. Černé vlasy jsou vlnité a kučeravé. Oploštěné široké nosy a vyčnívající lícní kosti téměř připomínají tváře afrických černochů.
Nová Kaledónie: Mají kučeravé, většinou nakrátko přistřihnuté vlasy a hnědou pleť.
Havajské ostrovy: Obyvatelé jsou prostředního vzrůstu a mají silnou tělesnou konstrukci. Nevynikají ani krásou tvarů ani výraznými rysy. Jejich tvář prozrazuje spíše otevřenost a dobrotu, než živost a inteligenci. Pleť mají ořechově hnědou, někdy ještě trochu tmavší.
Západní pobřeží Ameriky: Indiáni ze zálivu Nutká jsou malí a nepříliš
silní- Mladí lidé mají plnou, někdy až širokou tvář s vyčnívajícími lícními kostmi. Nos je při konci plochý, ke konci zakulacený, čelo nízké, mají malé matné černé oči, široké a velké rty, pravidelné, ne však bílé zuby. Většinou nemají vousy, nanejvýš si na konci brady nechávají narůst několik tenkých vousů, jinak si všechny vytrhávají. Barva pokožky se pro vrstvu špíny a různé malby ani nedala pořádně určit, když se však někteří Indiáni na naše naléhání důkladně umyli, měli téměř tak světlou pleť jako Evropané.
Jsou to informace, které ani dnes nelze zaplatit zlatem. Cook totiž popisuje nejen Polynézany jako čistě bílé domorodce, čistě bílí jsou i Indiáni ze západního pobřeží. Záhadou je, na jaké lidi narazili Angličané na Havajských ostrovech. Téměř s jistotou to nebyli čistokrevní Polynézané a je otázka, koho jim domorodí vládci vlastně ukázali. O jejich lstivosti koneckonců jasně svědčí i Cookova předčasná smrt - byl jimi zabit a sněden, zbyly z něj pouze prsty.
Odkud se však v Polynézii vzali ještě před invazí bělochů lidé s bílou pokožkou? Je pravda, že již došlo ke kontaktům mezi námořníky a domorodci, jenže v minimální míře. Ruští kozáci došli přes Aljašku taktéž až na západní pobřeží Ameriky a setkali se tam dokonce i s bílými osadníky, kteří přišli z Evropy, avšak i zde míra kontaktů s domorodci musela být nepatrná. Odkud takové nepochopitelné rozdíly? Dokonce i na Velikonočním ostrově, ztracené výspě v nesmírnosti Pacifiku? Cooka nepochybně nikdo nemůže napadnout pro neobjektivnost, už jen proto, že mu bylo Admiralitou výslovně uloženo, aby všechno, co uvidí, přesně zaznamenával a dokonce i zakresloval. Cook nebyl jen skvělý cestovatel a objevitel, byl zřejmě ještě lepším vědcem!
Šlo i v těchto případech o manifestaci onoho procesu rozlišování, divergence, o kterém jsme se již zmínili? Pravděpodobně.
V roce 1930 začala zvláštní kariéra muže, který chtěl původně dokázat, že pravlastí Polynézanů byla právě jihovýchodní Asie. Byl to Eric de Bisschop a již dříve brázdil s Fransouzem J.Tartibouletem na džunce Fou-Po I. obrovské vodní prostory mezi Havajskými ostrovy a Japonskem. Ještě v tomtéž roce se vydal na cestu z Číny do Japonska a o sedm let později se odhodlal na polynézském katamaranu Kaimiloa k předlouhé cestě z Honolulu do francouzského města filmu Cannes. Přesto, že se tento odvážný mořeplavec nikdy nenaučil plavat (což se mu také stalo osudné) po 264 dnech plavby dorazila jeho loď šťastně na Riviéru. 8.1istopadu 1956 se Bisschop vydal na velkém voru Tahiti-Nui (délka 13.5 m, šířka 5 m, dva stěžně) na cestu, kterou chtěl dokázat opak toho, co Heyerdahl na voru Kon-Tiki. Totiž že Polynézané pocházejí z jihovýchodní Asie. Po téměř sedmiměsíční plavbě plné napětí a hrozivých situací se vor začal potápět nedaleko ostrova Juan Fernandez a Bisschopa a jeho čtyři společníky jen tak-tak stihla zachránit chilská válečná loď Baquedano. Přesto mapa pouti této odvážné expedice jasně a přesně potvrzuje, že i tato trasa byla možná.
Je obdivuhodné, že Bisschop se po krachu prvé expedice nevzdal a 13.dubna 1958 zamířil jeho nový vor, Tahiti-Nui II. z peruánského Callaa na Tahiti. Opačným směrem! Jako Heyerdahl. Ale i tentokráte měl Bisschop smůlu (že by ta třináctka?). Během času nasákla balza jeho voru jako houba a mořská voda dokonala dílo zkázy již 1.srpna, kdy se začali rychle potápět. 29.srpna 1958 si Bisschop zhotovil ze zbytků předchozího nové primitivní plavidlo Tahiti-Nui III. a na další plavbě se dostal na dohled od jednoho z mnohých Cookových ostrovů, dál, než Heyerdahl na Kon-Tiki. Jenže tento úspěch odvážlivec již nevychutnal ani nezhod-notil. Při přistávacím manévru se Bisschop utopil, jako 68-letý veterán Pacifiku, sice odsuzovaný Heyerdahlem spíše z osobních než odborných pohnutek, avšak odvážlivec par excellence! Přesto, že jeho závěry nebyly přijaty jako důkaz, bylo zřejmé, že Polynézané nemuseli přijít pouze z jihovýchodní Asie.
Nevíme, co o tom soudí Eduard Ingriš, český dobrodruh, předválečný písničkář, který už v roce 1947 odešel do Amazónie, aby později i on vstoupil do Panteonu velkých dobrodruhů a báječným způsobem opakoval Heyerdahlovu plavbu Kon-Tiki. První pokus v roce 1954 s vorem Cantuta I., pojmenovaném podle bájné incké květiny, mu nevyšel. Nevzdal se, a 12.dubna 1959 se vydal z peruánského Callaa s vorem Cantuta II. a s malou posádkou přes Pacifik, aby po 122 dnech přistál úspěšně u ostrova Matahiva v souostroví Tuamotu.
Výsledky empirických plaveb dalších odvážlivců ukazují totéž. Do Polynézie se lze přeplavit - z Ameriky...
Musíme obdivovat prastaré mořeplavce, kteří bez přesných map, bez kompasu, bez chronometru dokázali neuvěřitelné. Nejen se přeplavit přes nesmírné rozlohy, ale objevené ostrovy také osídlit a založit na nich novou kulturu.
Jedno je jisté. Pacifik byl osídlen v pradávných dobách. Kdy?

TORZA TERRY AUSTRALIS
Píše se rok 44 po Kristu. Ve starém Římě vládne božský Claudius, římský císař z milosti pretoriánské gardy, další z plejády římských tyranů, vlastním jménem Tiberius Claudius Caesar Augustus Germanicus (10 před Kristem - 54 po Kristu), sám spisovatel a velký sponzor umění i literatury. V době jeho vlády vydává římský učenec Mela Pomponius tři velké svazky svých letopisů - De chronographia. Je v nich všechno možné. Pro nás však mají význam jeho zmínky o existenci Velké jižní země.
Málo se ví, že existencí této hypotetické pevniny se zabýval i génius renesance, Leonardo da Vinci a jeho mapu objevil až v současnosti W. W. Jervis. Zjistilo se, že pochází z roku 1515. Celá plejáda kartografů v té či oné podobě zobrazovala Terru Australis prakticky až do doby, kdy Cook na své druhé plavbě, v roce 1773, obeplul Antarktickou pevninu kolem dokola a vymezil její skutečný rozsah.
Obrovská gigantománie či kresličské výmysly se táhnuly dějinami kartografie od antiky až do středověku, přes Schornerovy globusy po Ber-telliho mapu světa z roku 1563, i když jeho fantazii hravě překonal Ortelliho výtvor Typpus Orbis Terarum z roku 1570. K nim se řadí i J. Blaue v roce 1648, kde zobrazil bájnou jižní pevninu, sahající od jižního pólu až po rovník, a nazval ji Magellanica. Nebylo to nic proti Johannu Schornerovi (1477 - 1547), který ve spise Luculentissima terrae descriptio nazývá jižní pevninu Brassilliae regio. To bylo v roce 1515. O pět let později se v Schornerově díle objevuje změť desítek obrovských ostrovů s názvem
Brasilia inferior.
Proč takové úsilí? Důvod byl zřejmý. Jakmile kartografové poznali, jak je rozložena pevnina na severní polokouli Země (že je to koule, věděli již dávno ze starověku), okamžitě přišli se závěrem o nezbytnosti stejně veliké pevniny na polokouli jižní, z jednoduchého důvodu - jinak by se Země
převrátila!
Skutečnost se zjistila s příchodem prvých Evropanů do Oceánie. Magalhaens a Drake jsou jména dvou nejstarších. Po nich následovali Španělé, Portugalci, Holanďané, ale i dobrodruzi nejhorší pověsti. Chamtivci,
hledači zlata, podvodníci.
V roce 1528 objevuje Alonso de Salazar souostroví Karolíny v Mikronézii. O čtrnáct let později Ruy Lopez de Villalobos opravuje Saavedrovy omyly v Marshallově souostroví. Roku 1565 objevuje Fray Andrés de Uiv daneta první lodní spojení mezi Filipínami a Mexikem, o tři roky později Alvaro Mendaňa da Neyra Šalamounovy ostrovy a množství dalších ostrovů, které dostaly vznešený název: Las Islas Marquesas de don Garcia Jur-ado Mendoza de Caniete - alias dnešní Markézy...
Podivuhodnější je, že jíž první cestovatelé, nemluvě o těch z pozdější doby, se setkali s velkolepým mýtem o velké pevnině, o ztracené vlasti, obrovském ostrově Hawaiki, který se měl nacházet v pradávných dobách kdesi na západě Oceánie. Hawaiki měla být zemí nejvzdálenějších praprapředků, při čemž šlo o zemi, kterou vytvořili tří hlavní polynézští bohové: Vatea Nuku ji stvořil, Tane vyzdvihl a Tangaroa odňal...
Když totiž Vatea Nuku zemi předků dokončil, stvořil Tangaroa člověka jménem Tiki a ženu jménem Hina; mimochodem byla „zhotovena" z Tikiho boku! Potom však Vatea Nuku na oba zanevřel a strašně se rozzlobil, až se rozhodl zlikvidovat všechny potomky, kteří vzešli z Tikiho a Hiny. Přikázal jednomu z Polynézanů, člověkovi jménem Rata, aby zhotovil loď
a naložil na ni ženu, děti i zvířata. Rata uposlechl. Zhotovil loď, kterou pojmenoval Papapapa i Henua (Plochá země). Bylo mu souzeno, aby se zachránil, spolu se ženou, dětmi a zvířaty. Musel však čekat až šestset epoch, dokud vody neopadly. Starověkému počítání času (pokud jedna epocha je jedna dvouhodina a jeden den je šest dvouhodin) by odpovídalo, že to bylo sto dní.
Nechceme z toho vyvozovat, že biblická potopa byla celosvětovým jevem. Spíše jde o to, jak je lidský duch ve své podstatě jednotný.
Bible, První kniha Mojžíšova, Genesis (6):
(13) I řekl Bůh JVoemu:,, Rozhod jsem se skoncovat se vším tvorstvem, neboť země je plná lidského násilí. Zahladím je i se zemí." [ 14) Udělej si archu z goferového dřeva...
(7) Příchod soudu:
(4)...jíž za sedm dní sešlu na zemi déšť, který potrvá čtyřicet dní a čtyřicet nocí. Smetu z povrchu země vše, co povstalo, co jsem učinil. (17) Potopa na zemi trvala čtyřicet dní, vod pňhývalo...
(8) Obnova země:
(3) Když přešlo stopadesát dnů, začaly vody ze země ustupovat a opadávat...
Polynézskou legendu zapsal na ostrovech Tuamotu francouzský badatel Caillot. Výslovně tvrdil, že vůbec nejde o biblickou analogii, nýbrž o živé vzpomínky ostrovanů, kteří ještě ovládali archaickou polynézštinu. Ovšem Caillot není zdaleka jediný, který se seznámil od Polynézanů s touto legendou. Již v roce 1837 uvedl Morenhut, že na Havajských ostrovech se vypráví o tom, jak přišla potopa Kai a Ka Hina Alii (Moře, které svrhlo své otce), na bájnou zemi, jež se nazývala Ka Houpo o kane (Sluneční loď boha Kaného), takže v Oceánii čněly z vod pouze vrcholky hor.
Píše se rok 1938. Do světa spekulativní literatury vstupuje nenápadně, zato o to hlasitěji otec tichooceánské Atlantidy, James Churchward s knihou „Potopený kontinent MU" . Spisovatel tvrdil, že informace o bájném kontinentu získal v Indii od jistého guru, který mu prozradil, že velký kontinent (Lemurie) se potopil při gigantické katastrofě asi před 15 000 roky.
Nebudeme posuzovat toto naivní dílko. Pozoruhodné je však Churchwardovo tvrzení o opačném toku šíření kultury, z Pacifiku do Barmy, Indie a dál na západ. Výzkum oceánského dna v Pacifiku naprosto vyloučil existenci pevniny Mu či Lemurie. I Hawaiki byla vyřízena - Sir Peter
Buck alias Te Rangi Hiroa, Novozélanďan, skepticky naladěný proti migraci z americké pevniny, ji ztotožnil s ostrovem Raiatea...
Největší záhadu Pacifiku však přestavuje nejtajemnější místo, Velikonoční ostrov, Rapa Nui, kde možná leží klíč k objasnění minulosti. Eas-tern Island, Isla de Pascua, Pasch Eidlandt, Rapa Nui (Velká Rapa), Mata ki te Rangi (Oči, hledící do nebes), Te Pito o te Henua (Pupek světa)... #
Je všeobecně známé, že tento ztracený kousek země se nachází na 27° 8' 24„ jižní zeměpisné šířky a 110° 45' 50" východní délky. Malý trojúhelník země se stranami 16, 18 a 24 km, nespočetněkrát popisovaný různými autory, plným právem si zasluhující co největší pozornost. Na samém A začátku nechť opět promluví nesmírně přesný a adresný James Cook, který je v chronologii návštěv na Rapa Nui zaznamenán jako pátý v pořadí. Jeho svědectví a poznatky, kterým nepochybně lze plně důvěřovat, zůstávaly však dosud téměř nevyužity.
Cook uvádí nesmírně důležité poznatky (z hlediska našeho tématu), když píše:,, Na domorodcích bylo vidět, jaký je ostrov chudý. Byli menší, než Novozélanďané, vyhublí a měli úzké tváře. Byli tetováni po celém těle, nejvíce na tváři, a zakrývali hnědou barvu svých tváří červenohnědou barvou, na kterou pokládali žlutou."
Z toho vyplývá, že Cook zřejmě na Velikonočním ostrově narazil na odlišné obyvatelstvo od dosavadních. Podstatné je však to, co uvádí v souvislosti s tajemnými sochami MOAI.
„Holanďané pokládali sloupy (tj. moai), které jsme viděli z dálky, za modly, a o ohních, které při nich hořely a které jsme viděli i my, se domnívali, že jsou to obětní ohně. Jak jsme se přesvědčili, byly to obyčejné ohně na přípravu jídla, a pokud jde o sloupy, domorodci nás ubezpečovali, že j každý je památkou na nějakého krále. Největší z těchto monumentů byl vysoký osm metrů a měřil v průměru přes dva metry. Každý je napodobeninou lidské postavy od hlavy po pás. Na neotesané hlavě jsou oči, nos a ústa sotva naznačeny, uši podle obyčeje dlouhé, krk neforemný a krátký, ramena a ruce sotva vyčnívají z kamenné masy, na hlavě je půl druhého metru vysoký kámen válcovitého tvaru (klobouk, pukao), který se podobá přikrývkám hlav jistých egyptských božstev. Sochaje z černého kamene, nástavec z červeného tufu. Místo, kde takový pomník stojí, je vydlážděno čtverhrannými kameny (ahu)."
Na jiném místě velmi přesného, ba detailního popisu návštěvy Velikonočního ostrova, James Cook píše: „Malé dřevěné figurky (tj. sošky moai káva, ze dřeva tóro miro) byly opracovány mnohem jemněji, než velké sochy. Obrovské kamenné postavy nebyly dílem tohoto pokolení lidí. Neviděli jsme u domorodců nijaký nástroj, který by se mohl použít na sochařské práce, ani nové kamenolomy nebo nedokončenou sochu. Tito lidé, kteří stěží dokázali uspokojit vlastní potřeby, nemohli ani pomyslet na zhotovení velkých památníků, vyžadujících úsilí celého národa. „
Z těchto přesných Cookových poznatků vyplývají přímo neuvěřitelné závěry! Především Cook přímo na místě zjišťuje:
- celkový stav obyvatelstva ostrova je víc než žalostný,
- ostrov má civilizační zenit dávno za sebou,
- jsou zachovány nesmírně živé vzpomínky na minulost, mezi nimi jednoznačně dominují ty, které se předávají z generace na generaci, totiž že každá socha moai představuje jednoho z vládců nebo králů Velikonočního ostrova.
Tato fakta nám pomohou odvinout další nit ze záhadných skutečností. Oficiálně se v každé knize o Velikonočním ostrově (a je jich vskutku dost) udává, že prvým králem Rapa Nui byl legendární Hotu Matua, který zde přistál neznámo kdy. V legendách se uvádí, že se na ostrov vybral na základě snu, který mu prozradil jakýsi Hau Maka... Přistál v zálivu Hangaroa a vylodil se na anakenské pláži ze dvou malých pirog. Nepřišel sem tedy na žádných obrovských plavidlech. A. Métraux se domnívá, že Hotu Matua přišel se svými druhy na Rapa Nui odkudsi z Markéz, ze země, zvané Hiva. Na Markézách se však nezjistila žádná analogie, například v tom smyslu, že by nějaký panovník opustil svoji rodnou zemi, nazvanou mimochodem řečeno Maori.
Legendy dále tvrdí, že když se Hotu Matua vylodil se svými šesti společníky, dozvěděl se, že již dávno, pradávno vládli na Rapa Nui naprosto jiní lidé. Lidé z rodů Nga ta Wake a Te Ohiro, kteří byli zcela odlišní, než byl Hotu Matua a jeho druhové. Legendy dále pokračují s tím, že se pět Hotu Mahrových společníků vrátilo do legendární pravlasti Hivy, aby přivezli ostatní. Až potom odvážný a záhadný král Hotu Matua triumfálně vstoupil - navěky - do dějin ještě záhadnějšího ostrova.
Racionální jadérko legend tedy velmi důrazně naznačuje, že v době příchodu Hotu Matua a jeho přátel na Rapa Nui byl ostrov již obsazen příslušníky odlišného národa. Vědecká obec ústy A. Métrauxe tvrdí, že tento exodus se odehrál ve 13. století po Kristu, tedy v našem středověku.
Než se pustíme do dalšího rozboru, musíme uvést, že zatím nikdo přesně nezjistil, kolik soch moai se vlastně na Velikonočním ostrově nachází Poslední odhady hovoří, že jich bylo zjištěno asi 400 (F. Maziére jich uvádí 276);
je však všeobecně známo, že mnohé sochy moai dosud nevydala země ostrova jen z toho důvodu, že ty nejstarší leží již celé věky zasypány. Odhaduje se však, že v průběhu věků bylo zhotoveno při nejmenším 1000 soch moai. Komu, nebo k čemu sloužily, to jsou dodnes otevřené otázky, pohybující se více v oblasti spekulativních domněnek než na základě holé reality. Pokud ovšem vezmeme ku pomoci Cookovo svědectví doslova, objeví se přímo šokující čísla. Jestliže v intencích Jamese Cooka přisoudíme jednomu královi jednu sochu moai jako pomník, a když vezmeme trvání průměrné vlády nad ostrovem 5 let, což se v místní situaci (nezapomeňte na celkovou chudobu, která na něm panovala i na války, které se vedly - jak se zdá - velice nemilosrdně) zdá reálné, potom: 276 moai (podle Maziéra) odpovídá 1380 roků, 400 moai (podle různých autorů) - 2000 roků, a nejvyšší odhad
1000 moai (včetně dosud neobjevených) - 5000 roků. Průměr činí 2793 roků; to znamená do doby, kdy se s tesáním moai přestalo, tedy asi ve 13. století.
To se jeví jako zcela přijatelné, příchod nejstarších obyvatel na Rapa Nui by tak připadl do doby asi 1500 let před Kristem.
Jenže dodnes se přesně neví, kdo vlastně na ostrov přišel jako první. Byli to Dlouhoušatci, nebo Krátkoušatci? Zatím se vědci shodují, že to byli spíše Dlouhoušatci, především vzhledem k jejich podobnosti s moai. Dějiny tohoto zvláštního ostrova se však zmiňují o dvou zlověstných termínech: hanau eepe a hanau momoko. Na základě toho můžeme vydedukovat, že již na samém počátku docházelo k nemilosrdným vyhlazovacím válkám mezi jednotlivými etnickými skupinami na ostrově, mezi silnějšími a vysloveně slabšími. Polynézský termín epe sice znamená ucho, avšak eepe znamená rasa, národ, a momoko - slabý, bezbranný. Potom tvrzení legendy o Hotu Matau, že ostrov byl odedávna obsazen lidmi, je třeba brát naprosto vážně.
Zdá se, že stavění soch bylo na ostrově zcela běžnou věcí mnohem dříve, než tam dorazil neohrožený Hotu Matua, a to i z hlediska existence nejzáhadnějšího boha Tichomoří, tajemného Make Make. Tento bůh je v Panteonu božstev obrovské Oceánie naprostou výjimkou z pravidel! Make Make sám rta Rapa Nui totiž kdysi velmi dávno dorazil a přistál na útesech Oronga na základě informací mořských ptáků. Právě tam od věků probíhal nám nepochopitelný rituál tzv. ptačích mužů, kteří závodili, kdo nejrychleji doplave ke třem kamenným ostrůvkům Motu Iti, Motu Kaokao
a Motu Nui, aby získal titul Tanga Ta Manu; kdo totiž první přinesl nepoškozené vajíčko mořské vlaštovky z útesů, stal se nejen hrdinou nadosmrti, nýbrž především získal neomezenou moc a vládu nad chatrným kouskem země Rapa Nui...
O podstatě tohoto rituálu nevíme vůbec nic. Snad jen to, že stejně, jako postava boha Make Make, je úplně nepolynézský! A rovněž tak je nepolynézská i hlavní svatyně tohoto podivného obřadu, megalitická Orongo, vyzdobená nejen rytinami bájných ptačích mužů, avšak i nepochopitelnými a dodnes nerozluštěnými petroglyfy...
Je tu však ještě jeden zapeklitý problém. Je velice obtížné dosáhnout Rapa Nui po moři. Hotu Matua nebo Make Make by museli vyplout jedině z Nového Zélandu, nebo z Galapág či Jižní Ameriky! Nebo - mořské proudy byly v minulosti odlišné!
Jedno je jisté. Moai na Velikonočním ostrově otevírají netušené pole možností interpretace. Můžeme shrnout:
- Celý ostrov, jeho legendy, památky, všechno je úplně nepolynézské, cizí, implantované z prastarých dob, kdy první praobyvatelé Oceánie pravděpodobně náhodou narazili na tento kousek země. Nevíme, proč pro ně měl takový zvláštní význam.
- Tajemná moai nejsou mimozemského původu, i když by to mnoho vysvětlovalo; jsou kamenným kalendářem panování jednotlivých králů.
- Písmo kahau rongo rongo (můžeme ho počítat k nejstarším písmům světa) i tajemné sošky moai káva káva vznikly později, po usídlení se prvých Prapolynézanů na ostrově, jako důsledek kolonizace.
- K moai neodmyslitelně patří nejen klobouky pukao, ale i plošiny ahu; těmi se vyznačují největší a nejstarší moai.
- Při pozdějším obsazení ostrova lidmi Hotu Matau se pravděpodobně narušila kontinuita výstavby moai (nacházíme nevztýčené moai, náhle opuštěné kamenolomy a hromady sekerek toki), avšak po čase se Hotu Matau přece jen přizpůsobil a stavěl moai, ovšem mnohem menší. Je dokonce možné, že na Rapa Nui došlo k promísení ras, což naznačuje i Ma-ziére při popisu nelítostné války na poloostrově Poiké. Válka měla za následek výměnu bohů za výrazně polynézské: Tane, Tangarou, Hira, Rongači Tiki.
Souhlasíme se slovy velké znalkyně Velikonočního ostrova K. Rotledgeové: jeho tajemství pronikají až na samé dno lidské duše.
K osídlení Polynézie došlo před tisíciletími, v několika vlnách. A odkud? Z jihovýchodní Asie? Nebo z Jižní Ameriky? Byla pak ona bájná Hiwa, Ha-waiki - Jižní Amerika? Pochybujeme. Legendy mluví výslovně o zemi na západě. Mořeplavci na tak vysoké úrovni, jako jsou Polynézané, by se nespletli ve světových stranách.
Problém není v tom odkud. Nýbrž v tom, jak to tak dávno dokázali. Svědčí to o netušených schopnostech lidského rozumu pradávných lidí - a z naší strany o nezměrném podceňování těchto „divochů" a „kanibalů" v počátcích lidstva.



Článok je v sekcií - Z našej knižnice / Úryvky