Muž, který za patnáct minut zestárl o pět dní

Z knihy Výpravy do neznáma od Hartwiga Hausdorfa. Přímo na místě jednoho únosu UFO

Dr. Fiebag i já jsme téměř současné pohlédli smírem k nedalekým kasárnám a začali jsme tušit neblahý vývoj událostí. Vojáci v maskovacích uniformách a v ruce se speciálními rychlopalnými zbraněmi se k nám rychle přibližovali - mnohem rychleji, než nám bylo milé. Bylo nám přece od samého počátku jasné, že jsme bez povolení vkročili do vojenské bezpečnostní zóny, což může především v latinskoamerických zemích vést k obrovským potížím.O to více jsme tedy pospíchali s tím, abychom za co nejkratší dobu pořídili co nejvíce fotografií. Když nás však po zuby vyzbrojená jednotka obklíčila, znejistěli jsme a připravili se na nevídané mrzutosti.Není vcelku nic nového, že mám vrozený cit i příslušnou odolnost pro nervově krajně vyčerpávající okolnosti. Co mě ale vlastně proboha do takové prekérní situace znovu dostalo? „Už se nesměji lidem,kteří tvrdí, že viděli UFO,protože já sám jsem také jedno spatřil. JIMMY CARTER, bývalý prezident USA Putre, malá vesnice na severu Chile, 27. února 1996. Společně s dr. Johannesem Fiebagem, pravděpodobně nejprominentnějším německým urologem a znalcem únosového fenoménu, jsem dorazil na místo jednoho z nejzáhadnějších případů únosu UFO v posledním čtvrtstoletí. Mám na mysli únos chilského poddůstojníka Armanda Valdese, jenž byl časně ráno 25. dubna 1977 před očima svých zoufalstvím ochromených přátel unesen do neidentifikovatelného létajícího objektu. Tento případ vyvolal takovou pozornost, že o něm informovaly sdělovací prostředky na celém světě. I v Evropě vzbudil „případ Valdes" nebývalý zájem. Zápis o nepochopitelné události Co se tehdy stalo? Kolem 4.15 hodin onoho osudového dubnového rána sedělo šest vojáků chilské armády kolem ohně a dva další drželi hlídku v bezprostředním okolí. Znenadání se na obloze vynořily dva oslnivě zářící létající objekty, které pomalu klesaly k horskému masivu, jenž vymezoval přirozené hranice této oblasti, a začaly v jeho blízkosti manévrovat. Vojáci později naprosto shodně vypověděli, že jeden z obou neidentifikovatelných létajících objektů zřejmě přistál za blízkou horou. Každopádně zmizel z dohledu, ale nad domnělým místem přistání bylo možné pozorovat jasnou záři. Druhý neznámý objekt se oproti tomu vznášel jen několik set metrů od vojáků těsně nad zemí a nakonec se přiblížil až k jednotce. Byl zbarven fialově a nacházely se v něm dva intenzivní rudé body.Tváří v tvář této viditelně hrozivé situaci vedoucí jednotky, tehdy dvaadvacetiletý poddůstojník Armando Valdes, rozkázal, aby jeho lidé okamžitě zaujali bojovou pozici. Když se neznámý objekt ještě více přiblížil k jednotce, vydal se Valdes záhadné zjevení podrobně prozkoumat. Po tom, co následovalo, ztuhla jeho lidem krev v žilách.Z létajícího talíře, který se vznášel jen několik metrů nad zemí a pod nímž stál poddůstojník, vystřelil oslnivě zářící světelný paprsek. V následujícím okamžiku jako by Valdese pohltila zem. A to všechno se odehrálo ve vzdálenosti několika metrů od jeho přátel! Neidentifikovatelný létající objekt potom odlétl. Vojáci začali horečnatě hledat svého nadřízeného, ale zpočátku nenašli ani sebemenší stopu po právě zmizelém muži. V mysli mužů se mísila bezradnost se zoufalstvím.Za patnáct minut však byl Valdes zase zpátky. Vynořil se před svými lidmi tak, jako by se zhmotnil ze vzduchu. Přitom se jim ještě pokusil něco říci, ale z úst mu vycházely jen zmatené nesrozumitelné zvuky. Potom upadl do bezvědomí.Za dobré dvě hodiny téhož rána, kolem sedmé, se poddůstojník probral k vědomí. Pohled na jeho hodinky však vedl k úžasnému zjištění, všichni svědci uvedli, že na jeho hodinkách bylo stále 4.30 hodin. Byla to přesně doba, kdy se Valdes zase objevil. Ukazatel data však byl posunutý o celých pět dní dopředu. Můžeme to vyjádřit ještě strašidelněji: vojákovi během jeho patnáctiminutové nepřítomnosti narostl takový vous, jako by se neholil přesně pět dní. A řečeno ještě jinak: Armando Valdes během těchto patnácti minut zestárl o celých pět dní! Jako blesk Ještě téhož rána, které bylo tak bohaté na události - záhadný a strašlivý prožitek vojáků se ve dvoutisícové vesnici Putre šířil jak blesk -, se o tomto příběhu doslechl i učitel tamní školy. Dlouho neváhal, vzal malý kazetový magnetofon a spěchal na místo, kde došlo k tajuplnému únosu. Skutečně se mu podařilo nahrát rozhovor s obětí únosu i s jeho očitými svědky dříve, než stačila zasáhnout všemocná vojenská cenzura.Don Pedro de Araneda, onen pohotový učitel, jemuž urologové vděčí za podrobnou zprávu o Valdesově únosu, na nás čekal 26. února 1996 v Arice. To je nejsevernější chilské město, rozkládající se na hranicích s Bolívií. Přiletěli jsme sem o den dříve z bolívijského hlavního města La Pazu. A nyní jsme konečně seděli naproti muži, jehož zvídavost a odvážná rozhodnost se i proti vůli vojenské cenzury postaraly o to, že se svět dověděl o jednom z nejzáhadnějších případů únosu UFO. Byl to dlouhý a vzrušující večer, během něhož jsem se dověděl mnohem více podrobností, než jsem se mohl svého času dovědět ze sdělovacích prostředků. Jakmile se totiž začalo tehdy mluvit o tomto únosu, rozhostilo se v éteru nečekané a dlouhé ticho... Don Pedro, jemuž by opravdu nikdo nehádal jeho šedesátku, přinesl na tuto schůzku originální magnetofonové nahrávky z onoho nezapomenutelného 25. dubna 1977. Tlumočnice nám všechny výpovědi simultánně tlumočila, a tak jsme získali velmi živou představu o tom, co se tehdy stalo. Z rozčilených, občas vlivem paniky dokonce přeskakujících hlasů Armanda Valdese a jeho přátel, kteří se stali bezděčnými svědky naprosto nepochopitelného fenoménu, jsme na vlastní kůži spoluprožívali mimořádný emocionální stav všech zúčastněných osob. Kdosi neustále mumlal modlitby a často zaznívalo zbožné přání, aby to všechno byl jenom zlý sen - a to z úst skutečně tvrdých chlapíků. Pravděpodobně až do svého posledního dne si budou pamatovat panickou hrůzu, kterou v těchto hodinách prožívali. Neustále jsme slyšeli výrazy nevěřícnosti a přání, aby se konečně z této příšerné noční můry probrali.Avšak zde, v chilské vysočině na konci světa, to bohužel byla tvrdá realita. „... my se vrátíme! Bezmála za devatenáct let po této události se mi tak konečně nabízela možnost hledat přímo na místě nové, dosud neznámé podrobnosti. Zásluhou „vyšetřování na místě činu" jsem kupříkladu mohl opravit údaj který svého času mylně rozšířily sdělovací prostředky. Vojáci v žádném případě neměli osobní volno. Byli to příslušníci posádky v Putre, kteří byli dislokováni na předsunutém stanovišti, vzdáleném od vesnice asi tři až čtyři kilometry. Toto vojenské stanoviště dodnes existuje, i když tam jsou v současnosti ustájeni koně a muly vojenského praporu. Přesto je areál považován za vojenskou bezpečnostní zónu a prašnou cestu k táboru lze překonat jenom pěšky, na koni nebo v terénním vozidle.Vraťme se ještě jednou k dramatickým událostem 25. dubna 1977, jak se mi jeví díky podrobnostem, které jsem zjistil přímo na místě. Krátce předtím, než byly zpozorovány dva neznámé létající objekty, byla zvířata na uvedeném vojenském stanovišti mimořádně klidná, avšak spíše ve smyslu vnitřního bojácného napětí. Pes potichoučku kňučel a se vztyčenýma ušima se snažil co nejvíce přitisknout k zemi.Potom se ukázaly dva neidentifikovatelné létající objekty. Jeden z nich přistál za horami, které se táhnou za táborem směrem k Andám. Druhé záhadné UFO se vznášelo nedaleko a posléze zamířilo přímo k vojákům. Poddůstojník Valdes přistoupil k objektu a vypadalo to, jako by ho neodolatelně přitahoval mohutný světelný paprsek, vycházející z UFO. Když se ocitl přímo pod záhadným létajícím talířem, během okamžiku zmizel.Vzrušení jeho přátel ovšem vyvrcholilo spíše ve chvíli, když se Valdes téměř přesně za patnáct minut stejně nečekaně zase objevil. Ale teprve když se zotavil z opakujících se záchvatů bezvědomí, dokázal se rozpomenout na některé podrobnosti svého nedobrovolného pobytu na palubě UFO. Nedokázal sice říci nic o tvorech, kteří ho unesli - tato část vzpomínek byla podle všeho vymazána -, ale zato si pamatoval jedno sdělení. Cizí bytosti ho totiž ujistily, že je nevidí ve svém životě poprvé - a přislíbily mu: „...my se zase vrátíme!" Záhadné místo Den po rozhovoru s pohotovým a přičinlivým učitelem Donem Pedrem de Araneda jsme odjeli - to znamená skupinka čtenářů, zmíněný dr. Johannes Fiebag a moje maličkost - na místoZ Ariky se klikatí občas velmi krkolomnými serpentinami jediná hor­ská silnice Andami směrem ke známému pohraničnímu trojúhelníku Chile - Peru - Bolívie. Po zhruba sto padesáti kilometrech jízdy jsme dorazili do městečka Putre, které působí stejně ospalým dojmem jako před více než dvaceti lety. Na konci obce - nalevo stojí kasárna místní vojenské jednotky, na jejímž předsunutém stanovišti se tajuplný únos odehrál - vede prašná cesta nejprve do místního kaňonu. Náš autobus musel hned na samém začátku zastavit a my jsme začali uzavírat sázky, jestli se řidiči někdy podaří těžké vozidlo obrátit a pokud možno zdravé nás zase z té šílené propasti vyvézt. Dodnes mi sice není jasné, jak to zvládl, ale je skutečností, že se mu to povedlo. Když jsme se později pěšky vrátili, čekal na nás autobus s neodmyslitelně kouří­cím motorem, postavený kupodivu správným směrem.Prošli jsme po dně kaňonu a museli jsme putovat ještě asi dva kilometry říčním údolím, vroubeným příkrými horskými srázy. Nakonec se krajina před námi rozšířila do podoby roviny, stále ovšem ohraničené vysokými horami, v níž jsme zpozorovali řadu plochých vojenských staveb. Pěší štrapáce se nám vyplatila. Dosáhli jsme svého cíle.Kolega Dona Pedra de Araneda, jenž se tu rovněž vyznal a byl skvěle obeznámen s tehdejším únosem, nás zavedl kolem komplexu budov na přesné místo tajuplné příhody. Několikrát jsme si prošli celé území a přičinlivě jsme fotografovali - vždyť jsme s nejvyšší pravděpodobností byli prvními německými badateli, kteří se dostali na toto záhadné místo. Najednou jsme prožili nevýslovný úlek. Dr. Fiebag i já jsme téměř současně pohlédli směrem k nedalekým kasárnám a začali jsme tušit neblahý vývoj událostí. Vojáci ve svých maskovacích uniformách a v ruce se speciálními rychlopalnými zbraněmi G3 se k nám rychle přibližovali - mnohem rychleji, než nám bylo milé. Bylo nám přece od samého počátku jasné, že jsme bez povolení vkročili do vojenské bezpečnostní zóny, což může především v latinskoamerických zemích vést k obrovským potížím. O to více jsme tedy pospíchali s tím, abychom za co nejkratší dobu pořídili co nejvíce fotografií. Když nás však po zuby vyzbrojená jednotka obklíčila, znejistěli jsme a připravili se na nevídané mrzutosti.Nakonec jsme dostali spásný nápad. Demonstrativně jsme schovali všechny fotoaparáty a rozhodně jsme vykročili směrem k autobusu. Když to vojáci uviděli, také se otočili a šli po svých. Měli jsme z pekla štěstí! Neprostupná stěna mlčení Co se vlastně tehdy dělo dále s obětí únosu Valdesem? Jeho příběh á skutečně své pokračování. Ještě téhož rána - to už měl učitel Putre své interview nahrané - vojsko tohoto poddůstojníka a všechny další svědky případu dokonale izolovalo. Valdes byl z Putre nejprve přeložen do Ariky a odsud odletěl do hlavního města Santiaga de Chile, kde se dostal do vojenské nemocnice.Přibližně za rok se Valdes ještě jednou vrátil do Putre, a to v doprovodu dvou mužů v civilu. Podle všeho to byli agenti vojenské tajné služby, kteří ho nespouštěli z očí. Sbalil si několik osobních věcí a rozloučil se s přáteli. Oba agenti však nepřetržitě dbali o to, aby se o únosu nezmínil ani slovem. Jakákoli rozmluva na toto téma byla rigorózně a okamžitě umlčena!V Arice jsem se dověděl, že Armando Valdes - dnes už je mu přes čtyřicet let - stále ještě aktivně slouží v chilském vojsku. Od svého propuštění z vojenské nemocnice v Santiagu byl přeložen do Conceptíonu k vojenské posádce, pět set kilometrů jižně od hlavního města. Je to místo, které leží v nejvlastnějším smyslu slova na konci světa. Tam je stále přísně izolován a jakékoli rozhovory jsou zakázány. Byla kolem něho vztyčena vysoká neprostupná stěna mlčení.V Conceptionu byly v roce 1979 znovu pozorovány neidentifikovatelné létající objekty. Svědky tohoto záhadného úkazu byli všichni vojáci tamější posádky. Vojenské utajení zde fungovalo tak dobře, že se svět o tom dodnes nic nedověděl. Dodrželi mimozemšťané svůj slib z Putre a znovu se vrátili?Chtěl bych se ještě zmínit o jednom nanejvýš záhadném aspektu z rodinného prostředí tohoto poddůstojníka. Bez podrobnějších informací nemohu na tomto místě potvrdit ani vyvrátit, jestli ovšem nějak primárně souvisí s únosovými zkušenostmi Armanda Valdese. Valdes se mezitím oženil a má malou dcerku, která trpí „neznámou chorobou". Převedeno do srozumitelného jazyka to znamená, že lékaři, kteří děvčátko ošetřují, jsou při konfrontaci s příznaky její nemoci naprosto bezradní. Souběžné události Bohužel nebylo možné získat přesnější informace o záhadném onemocnění Valdesovy dcery. Síť izolace kolem dnes zhruba čtyřicetiletého důstojníka chilské armády a jeho rodiny je spletena opravdu hustě. Shromáždil jsem však informace o dalším únosu, který vykazuje téměř shodné příznaky jako v případě výše uvedeného Jihoameričana. Odehrál se téměř o dva roky dříve, a to na úplně jiném konci světa. Přesněji řečeno - došlo k němu v Číně.Jednoho podzimního večera roku 1975 byli dva vojáci Lidové osvobozenecké armády odveleni na noční hlídku u kasárenské brány vojenského praporu v Ťian-šuj v provincii Jii-nan. Znenadání byli konfrontováni s obrovským rudooranžově svítícím létajícím objektem, který se vznášel na obloze a osvětloval celá kasárna neskutečně oslnivým světlem. UFO se točilo kolem vlastní osy a pozvolna manévrovalo nad vojenským územím.Strážní se obávali, že mají co činit s cizím a nepřátelským špionážním letounem, a proto jeden voják opustil své stanoviště, aby podal hlášení nadřízenému. Když se později vrátil s posilou na kritické místo, nenašel tam po svém kamarádovi ani stopy! V celém vojenském praporu byl okamžitě vyhlášen poplach a pátrací skupiny s těžkými zbraněmi se rozptýlily po okolí. Zpočátku bez sebemenšího úspěchu.Teprve za několik hodin byla průzkumná jednotka o čtyřech vojácích zneklidněna tichým sténáním. Průzkumníci našli svého pohřešovaného kamaráda, jak leží napůl v bezvědomí přímo u kasárenské brány. Dalo se s ním sice mluvit, ale působil naprosto zmateným dojmem a neustále ztrácel vědomí - stejně jako jeho chilský „spolutrpící" o dva roky později.Při bližším ohledání zažili vojáci šok. Znovu nalezenému strážnému narostly za dvě až tři hodiny jeho nepřítomnosti tak dlouhé vlasy a vousy, jako by se celý týden neholil a nenavštívil vojenského holiče. I hodiny se mu zastavily. Mnohem záhadnější však byla skutečnost, že jak jeho hodinky, tak i samopal byly silně zmagnetizované.Dva téměř shodné případy únosu z prostorového a časového kontinua, v němž všichni žijeme, připouštějí pouze jeden zneklidňující závěr: „tam venku" na nás kdosi čeká a my jsme proti němu relativně bezbranní. Doufejme, že se z „toho" dříve či později nevyklube vážná hrozba!



Článok je v sekcií - Z našej knižnice / Úryvky