Most přes tisíciletí

Z knihy Nejsme sami ve vesmíru od Andreasa von Rétyi
Pravdivý příběh o setkáních s mimozemšťany
Dopravní zácpa. Na americké státní dálnici 84 mezi Brewsterem a Patersonem ve státě New York se už všechno zastavilo. Nespočetné automobily zůstatky prostě a jednoduše stát uprostřed vozovky. Nikdo nekouká a nesnaží se protlačit dopředu, nikdo se v této chvíli nezajímá o to, kam se chtěl původně dostat. Všichni strnule zírají na oblohu. Večerní krajina je ponořena do tajemného světla. Lidé, kteří jsou tímto cizorodým zářeni jako spoutáni nebo ochromeni, zůstávají ve svých vozidlech, jen někteří vystoupili, aby mohli lépe sledovat to nepochopitelné, co se nyní odehrává přímo nad jejich hlavami. Přesně nad dálnicí se vznáší létající objekt ve tvaru V, velký jako fotbalové hřiště. Temné perulě m áposeté spoustou pestrobarevných blikajících světel. Po několika minutách vyčkávání se tento gigantický objekt pomalu snáší níž k zemi, až nakonec vyvstává nebezpečí, že všechno pod sebou rozmačká. Nakonec pouhých deset metrů nad zem í celý obrovský stroj nabírá jiný směr, pomalu vzlétá a nehlučně mizí v neprůhledně temné noci.

Takové scény by velmi snadno mohly pocházet z vědeckofantastického filmu ve stylu Blízkých setkání třetího druhu - nebo z budoucnosti. Přesto jde 0 nespornou realitu. Už přibližně kolem roku 1950 byly na obloze pozorovány létající objekty ve tvaru bumerangu, přesto se však tyto jevy začaly obzvláště množit v osmdesátých letech. Sedmnáctého března kolem osmé hodiny večer proběhlo první masové pozorování - a pěkně zblízka. Během okamžiku byly zablokované všechny telefonní linky na policejní stanice, nacházející se na celé řadě pozorovacích stanovišť ve státech Connecticut a New York. Stovky vzrušených svědků požadovaly vysvětlení fenoménu, který nikdo vysvětlit nedokázal. Za týden se stejný létající objekt objevil znovu. Tisíce lidí nechápavě hleděly ke obloze. Mezi očitými svědky se nacházeli i piloti, inženýři, důstojníci

a přírodovědci. Nikdo nedokázal ani náznakem objasnit původ nebo podstatu tohoto odstrašujícího obrovského tělesa. Jeho existenci ovšem nikdo nepopřel.
Tajemný bumerang se postupně zjevoval na celém světě- v roce 1988 vyvolal všeobecnou pozornost v Portoriku a v zimě na přelomu let 1989/90 byl spatřen i nad Belgií a Německem.
Podobné příklady jednoznačně dokládají reálnost fenoménu zvaného neidentifikovatelné létající objekty.
My, lidé konce 20. století, přitom stojíme tváří v tvář úplně stejným problémům jako naši předkové, kteří byli už před staletími a tisíciletími konfrontováni s nevysvětlitelnými nebeskými jevy, působícími i z dnešního pohledu utopickým dojmem. Ve starobylých védských spisech starých Indů, babylonských mýtech, čínských historických letopisech i u středověkých kronikářů narážíme na podobné popisy fantastických setkání. Fenomén záhadných a neznámých létajících objektů se táhne jako červená niť dějinami lidstva -a je dodnes nevysvětlen.
„Nemusíte snad hned všechno
co vymyšlené bajky tupit,
není-li to náš rozum
schopen pochopit."
Erasmus Francisci v Podivuhodné cestě naším světem, 1680
„Já chci ale přesto vyprávět o něčem, co jsem spatřil, ačkoli jsem přesvědčen, že mi to nebudete věřit, protože i my, kteří jsme to viděli na vlastní oči, jsme si to nedokázali srovnat s vlastním rozumem." Těmito slovy uvedl španělský dobyvatel Hernando Cortes svůj popis hlavního města Aztéků Tenochtitlánu, těchto středoamerických Benátek, které později srovnal se zemí. „Nejprve musí být něco řečeno o poloze země zvané Mexiko. Celá je obklopena vysokými drsnými horami. Obvod údolí uprostřed této země měří přibližně 70 leguí a téměř celé ho zabírají dvě pevninská jezera. Jedna z těchto dvou lagun
je sladkovodní, druhá má však slanou vodu... Hlavní město Tenochtitlán se rozkládá v tomto slaném jezeře... Vedou k němu čtyři přístupové cesty, všechny přes kamenné hráze zbudované lidskýma rukama a široké asi na dvě rytířská kopí. Město je velké jako Sevilla a Córdoba. Jeho hlavní ulice jsou velmi široké a rovné, některé jsou z poloviny tvořeny pevnou půdou, z druhé poloviny však vodou, na níž jezdí čluny... V tomto velkém městě existuje v jeho různých částech mnoho chrámů, zbudovaných v krásném stavebním slohu pro modly... Jeden z těchto chrámů, ten nejvýznamnější ze všech, je tak velký, že uvnitř jeho stěn by mohlo bydlet na pět set lidí. Má asi čtyřicet věží, z nichž na největší se musí vystoupit po padesáti stupních. Tato hlavní věž je vyšší než věž katedrály v Seville." Všechny tyto čarokrásné, růžově omítnuté stavební skvosty, chrámy a pyramidy, které se tyčily nad průzračně modrou hladinou jezera Texcoco, připadaly Španělům jako snová vidina, jako nějaká fátamorgána. Záhy z Tenochtitlánu skutečně nezůstalo víc než pouhá vzpomínka. Cortes předstíral, že chce zavést lepší náboženství, ale za touto záminkou nevězelo nic jiného než koloniální fatalismus spojený s nezměrnou agresí a — jako obvykle - chtivostí po zlatě, perlách a drahokamech. Křesťanský dobyvatel vyvraždil obyvatelstvo a nechal vyplenit a zpustošit nádherné město tak, že v něm nezůstal kámen na kameni. Potom založil svou vlastní říši a na místě Tenochtitlánu své hlavní město — současné Mexiko City, vystavěné na krvi a popelu někdejší aztécké metropole.
I Hernando Cortes byl při svém příchodu pokládán za boha. První aztécký zvěd spatřil Španěly už ve chvíli, kdy přistávali s loděmi u pobřeží. Co nejrychleji vyrazil do vysokohorského údolí Tenochtitlánu, rozprostírajícího se 2 200 metrů nad mořem. Svého cíle dosáhl naprosto vyčerpaný a bez dechu oznámil aztéckému vládci Montezumovi II., co viděl. Posel mluvil o „věžích a horách", které plavou na moři, a o nevídaných bílých bytostech z jiného světa. Montezuma se okamžitě rozpomněl na

posvátné báje svých předků a proroctví, podle něhož se nositel kultury Quetzalcoatl, napůl člověk, napůl bůh, vrátí z východu v přesně určený rok. Rok 1519, kdy Cortes přistál v Mexiku, byl podle aztéckého kalendáře přesně oním předpovězeným rokem návratu! A skutečně z východu dorazil „bůh" se svým doprovodem - byla to tragicky příšerná shoda naděje a skutečné události!
Není divu, že mocní cizinci, kteří jezdili na „jelenech bez parohů" a byli oblečeni a ozbrojeni železem, byli uctíváni jako nadpřirozené bytosti. Aztékové se k nim modlili jako k „synům slunce" - alespoň zpočátku. Brzy však svého omylu trpce litovali. Španělský dobyvatel zajal svého hostitele Montezumu a zničil celou aztéckou kulturu. Španělští biskupové spálili všechny písemné záznamy „pohanů". Dějiny a tradice tohoto národa byly později do určité míry rekonstruovány na základě ústního folklorního podání od těch, kteří tuto genocidu přežili. Přesto většina kulturního bohatství zůstala zahalena neprůhledným závojem minulosti. Badatelé dosud marně hledají zpola mýtické lokality aztéckého původu jako Aztlan („Bílé místo"), Chicomoztoc („Sedm jeskyní") nebo Cul-huacan („Křivá hora"). Víme jenom to, že Aztékové jako jeden z posledních kočovných národů vyrazili při hledání vydatnějších zdrojů obživy ze severu do mexické vysočiny a ve 14. století se usadili na několika neosídlených ostrovech jezera Texcoco. Odsud se během radikálních dobyvatelských tažení rychle rozšířili po celém Mexiku. V oblasti jezera Texcoco nalezli zbytky mnohem starší toltécké kultury, za jejíž pokračovatele se Aztékové začali nadále považovat. Od jednoho z jejich předků je odvozené i jméno „Tenochca", kterým Aztékové označovali svůj vlastní národ a později rovněž své sídelní město Tenochtitlán, což neznamená nic jiného než „Tenochovo město". — Kdo byl tento Tenoch?
Americký badatel a znalec starověku Zecharia Sitchin zjistil v tomto ohledu zajímavou souvislost. Mytologické texty sepsané v nahuatlu -jazyku Toltéků, Aztéků a dalších příbuzných staromexických kmenů - obsahují
četné paralely s babylonskými a biblickými pověstmi. Sitchin si oprávněně klade otázku: „Jak je možné vysvětlit, že tyto mýty jsou tak podobné příběhům o Adamovi a Evě, o potopě, kterou údajně přežila jediná dvojice, a babylonským mytologickým bájím? Někteří vědci se domnívají, že nahuatlské texty odrážejí jenom to, co Indiáni slyšeli z Bible velmi dobře znalých Španělů. Protože ale všechny kodexy nevznikly po pádu říše, je možné podobnost s biblickými a mezopotámskými příběhy objasnit pouze tím, že mexické kmeny měly mezopotámské prapředky."
Tenochtitlán - Tenochovo město. Mohl být Tenoch postavou, o které se hovoří už v Bibli? Aztékové připojovali souhlásku „T" k mnoha pojmům až dodatečně. Mexický Tenoch by tedy musel být v biblickém textu obsažen jako „Enoch". A Starý zákon skutečně zná hned dvě postavy tohoto jména. Jeden Enoch byl pravnuk Adama a Evy, druhý pak Kainův syn. Třeba je možné oba tyto Enochy odvodit od jedné a téže autentické osoby. To bude ovšem samozřejmě obtížné zjistit, pokud další nálezy raně křesťanských textů neumožní vyvodit nové závěry - podobně jako tomu bylo v případě kumránských svitků od Mrtvého moře. V Bibli jsou oba Enochové zmíněni jen velmi stručně. Některé obsáhlé, avšak do kanonického biblického textu nezařazené staré spisy - starozákonní apokryfy a pseudoepigrafy — oproti tomu obsahují vysloveně rozmanité, neobvyklé a nečekané informace a výpovědi. V takzvané Knize jubileí se nachází Hebrejská Enochoua apokalypsa, tajuplný text, který vznikl podle všeho někdy v pátém nebo šestém století našeho letopočtu, ale odvolává se na mnohem starší původní předlohy. Uvádí se v něm: „Kain si vzal za ženu svou sestru Avan a ta mu porodila na konci čtvrtého období po vyhnání z ráje Enocha. A na počátku prvního týdne pátého období byly na Zemi zbudovány domy. Kain postavil město, které dostalo stejné jméno jako jeho syn - Enoch."
Při pozornějším pohledu připomíná Enochova apokalypsa jiné utopické svědectví. Enoch, zvaný též Henoch, což znamená „Zasvěcený", „Poučený", v něm líčí svůj let

v „sekině" („šekině"), ohnivém a hřmícím kosmickém dopravním prostředku, který obsluhoval a řídil jeden „svatý" a několik „andělů". Pán „mě u převeliké nádhery vezl na ohnivém voze s ohnivými oři a nádherným průvodem a šekinou mě vynesl až na nebeské výšiny", uvádí se v šesté kapitole Knihy Henochovy. Biblický prorok se zřejmě zúčastnil kosmického letu, jak konkretizují i další textové pasáže. Start prožil jako skutečné peklo. Kdyby Henoch seděl v moderní kosmické lodi, jeho lícem by se od biblického příliš nelišilo: Celý létající objekt byl zahalen plameny, blesk stíhal blesk. Letecký nováček, naprosto vyvedený z míry, zažil na vlastní kůži otřesy startující kosmické lodi a efekt zrychlení. Měl pocit, že sám zanikne v plamenech: „Jakmile mě onen světec, budiž mu vzdána věčná chvála, přijal, abych sloužil trůnu jeho nevýslovné nádhery a kolům dopravního prostředku a všem potřebám šekiny, proměnilo se mé maso v oheň, mé šlachy v šlehající plameny, mé kosti ve výheň, má víčka v oslnivé blesky, mé zřítelnice v ohnivé pochodně, vlasy na mé hlavě ve žhavé plameny, všechny mé údy v ohnivá křídla. Celé mé tělo se přeměnilo v sálající oheň. Po pravici jsem měl plameny omezené, po levici hořely pochodně a všude kolem mě zuřil vítr a bouře. Přede mnou i za mnou znělo ohlušující dunění zemětřesení, jež následovalo jedno za druhým." Hospodina, velitele „ohnivé lodi", Henoch popsal jako bytost zahalenou do sněhobílého hávu, „světcovy" vlasy mu připadaly jako z čisté vlny a celý jeho oděv se třpytil „v zářícím světle". V rámci své velmi podrobné zprávy se technicky samozřejmě naprosto nekompetentní hebrejský prorok pokusil zprostředkovat obraz kosmické lodě. Hovoří o dopravním prostředku s osmi koly. Všechna jsou zahalena větrnými víry, „pod nimi srší čtyři ohnivé proudy, každý na jedné straně. Mezi nimi, přímo proti kolům, se nacházejí v kruhu čtyři oblaka. Totc jsou jejich jména: Oblak ohně, Oblak požáru, Oblak žhnoucího uhlí a Oblak síry." Henoch se kromě toho zmiňuje o čtyřech netvorech, hledících do všech světových stran. Všichni mají čtyři obličeje a čtyři .
křídla a „všichni mají obličej v obličejích a křídla v křídlech". Je to záhada nad záhady. „Nohy těchto netvorů spočívají na kolech a mezi jednotlivými koly hřmí zemětřesení a duní hromy... Cherubíni stojí vedle posvátných netvorů a jejich křídla jsou zdvižená do výše hlav netvorů. Šekina spočívá na zádech, lesk nádhery je na jejích obličejích. Její čtyři strany vymezují ohnivé sloupy... Jeden safírový kámen stojí na jedné straně, další safírový kámen na druhé a pod safíry je plamenný žár."
Henoch musel skutečně zažít něco nevídaného, strašného a nepopsatelného. A co se stalo s ním samotným? Údajně nezemřel, nýbrž „si ho odvedl Bůh", jak se uvádí v Genesis. To je velmi nápadná a jedinečná formulace, protože všechny další stručné životopisy celého seznamu potomků Adama a Evy končí bez jakýchkoli příkras a kudrlinek strohým konstatováním „a zemřel". Henochovi jako sedmému z deseti praotců, jak ho označil Mojžíš, byl přisouzen podivuhodný osud: Ohnivým létajícím prostředkem byl dopraven na nebesa. Je to zajímavé: „Zasvěcený" Henoch byl pokládán za znalce hvězd a vynálezce astrologie - přesně jako bájný Hermes, o němž jsme se už několikrát zmínili. Henoch byl dokonce příležitostně ztotožňován s Hermem! Některé nevysvětlitelné, zdánlivě navzájem nesouvisející události raných lidských dějin jsou pravděpodobně spojeny téměř nepostižitelným předivem vzájemných souvislostí.
Ať už to bylo jakkoli, takové setkání, jaké podle svého vlastního podání prožil Henoch, nemohlo zůstat utajené, ostatní současníci si rovněž museli povšimnout jednoho z případně většího množství létajících objektů, a možná i jejich posádek. Tehdy, v předkřesťanské době, jich samozřejmě mnoho neumělo psát, přesto někteří pečlivě zaznamenali tradované ústní podání, a to v tajných spisech a posvátných písemných svitcích. Takové dokumenty opravdu existují. Nejen další apokryfní texty, nýbrž i ohromující, nejpůvodnější pasáže ze Starého zákona potvrzují Knihu Henochovu. Zřetelné paralely se nacházejí v sedmé kapitole Knihy Danielovy: „Viděl jsem v nočním
vidění, hle, čtyři nebeské větry rozbouřily Velké moře. A z moře vystoupila čtyři veliká zvířata, odlišná jedno od druhého... Potom jsem v nočním vidění viděl, hle, čtvrté zvíře, strašné, příšerné a mimořádně mocné. Mělo veliké železné zuby, žralo a drtilo a zbytek rozšlapávalo svýma nohama... Viděl jsem, že byly postaveny stolce a že usedl Věkovitý. Jeho oblek byl bílý jako sníh, vlasy jeho hlavy jako čistá vlna, jeho stolec - plameny ohně, jeho kola - hořící oheň." Od tohoto popisu se příliš neliší úryvek z Druhé knihy Samuelovy (kapitola 22): „V soužení jsem vzýval Hospodina, ke svému Bohu jsem volal. Uslyšel můj hlas ze svého chrámu a mé volání proniklo až k jeho sluchu. Zachvěla se země, roztřásla se, nebesa v základech se hnula, chvěla se před jeho plamenným hněvem. Z chřípí se mu valil dým, z úst sžírající oheň, planoucí řeřavé uhlí." — To je vskutku podivuhodná božská bytost! - „Sklonil nebesa a sestupoval, pod nohama černé mračno. Na cheruba usedl a letěl, ukázal se na perutích větru... Před jeho jasem vzplálo hořící uhlí. Hospodin zaburácel z nebe, Nejvyšší vydal svůj hlas. Vyslal šípy a rozehnal je, blesky je uvedl ve zmatek."
Nejdiskutovanější, nejpodrobnější a zároveň nejsenzačnější biblický text se však nalézá v Knize proroka j Ezechiela. Po nesmírně dlouhou dobu se jeho líčení pokládalo za záhadnou, nereálnou vizi, avšak na to je daný text jako celek i ve svých jednotlivých částech příliš kompaktní a prostý jakýchkoli rozporů. Slova a popisy Ezechiela se v mnohém ohledu podobají Henochovu svědectví. Ezechiel (Luther ho nazýval Ezekiel) byl synem kněze, takže pocházel z nejvyšší vrstvy izraelské společenské hierarchie. Král Jójakín nechal příslušníky této mocné třídy v roce 597 před naším letopočtem dopravit do Ba-bylonu, aby zbavil izraelský národ všech vůdčích osobností případného protibabylonského povstání.
Roku 593 před Kristem prožil Ezechiel své první setkání s nepochopitelném: „Třicátého roku ve čtvrtém měsíci, pátého dne toho měsíce, když jsem byl mezi j přesídlenci u průplavu Kebaru, otevřela se nebesa a měl
jsem různá vidění od Boha. Pátého dne toho měsíce, byl to pátý rok přestěhování krále Jójakína, udalo se slovo Hospodinovo ke knězi Ezechielovi, synu Buzího, v kaldejské zemi... Viděl jsem, jak se přihnal bouřlivý vítr od severu, veliké mračno a šlehající oheň, okolo něho byla zář a uprostřed ohně jakýsi třpyt oslnivého vzácného kovu. Uprostřed něho bylo cosi podobného čtyřem bytostem, které se vzhledem podobaly člověku. Každá z nich měla čtyři tváře a každá čtyři křídla. Nohy měly rovné, ale chodidla byla jako chodidla býčka, jiskřila jako vyleštěný bronz. Ruce měly lidské, a to pod křídly na čtyřech stranách, měly po čtyřech tvářích a křídlech. Svými křídly se přimykaly jedna k druhé. Při chůzi se neotáčely, každá se pohybovala přímo vpřed... Chodily podle toho, kam je vedl duch... Svým vzhledem se ty bytosti podobaly hořícímu řeřavému uhlí. Vypadaly jako pochodně a oheň procházel mezi bytostmi a zářil, totiž z toho ohně šlehal blesk. A ty bytosti pobíhaly sem a tam, takže vypadaly jako blýskavice.
Když jsem na ty bytosti hleděl, hle, na zemi u těch bytostí, před každou z těch čtyř, bylo po jednom kole. Vzhled a vybavení kol bylo toto: třpytila se jako chrysolit a všechna čtyři se sobě podobala, jejich vzhled a vybavení se jevilo tak, j ako by bylo kolo uvnitř kola... Jejich loukotě byly mohutné a šla z nich bázeň, ta čtyři kola měla loukotě kolem dokola plné očí. Když se bytosti pohybovaly, pohybovala se s nimi i kola, a když se bytosti vznášely nad zemí, vznášela se i kola. Kam je vedl duch, tam šly, tam vedl duch i kola, vznášela se spolu s nimi, neboť duch bytostí byl v kolech...
Nad hlavami bytostí bylo cosi podobného klenbě jako třpyt oslňujícího křišťálu rozpjatého nahoře nad jejich hlavami. Pod tou klenbou pak byla jejich křídla vztažena jedno k druhému... I slyšel jsem zvuk jejich křídel jako zvuk mnohých vod, jako hlas Všemocného, když se pohybovaly. Bylo to jako hřmění, jako zvuk válečného tábora. Když stály, svěsily křídla. A nahoře nad klenbou, kterou měly nad hlavou, bylo cosi, co vypadalo jako safírový

kámen podoby trůnu, a na té podobě trůnu, nahoře na něm, bylo cosi, co vypadalo jako člověk. I viděl jsem, jako by se třpytil oslnivý vzácný kov, vypadalo to jako oheň uvnitř i okolo, směrem od toho, co vypadalo jako bedra, nahoru a směrem od toho dolů jsem viděl, co vypadalo jako oheň, šířící záři dokola. Vypadalo to jako duha, která bývá na mračnu za deštivého dne, tak vypadala ta záře dokola, byl to vzhled a podoba Hospodinovy slávy. Když jsem to spatřil, padl jsem na tvář a slyšel jsem hlas mluvícího." Mluvící, zřejmě velitel kosmické lodě, hned v návaznosti na toto první setkání vzal Ezechiela s sebou na kosmický let. „Tu mě duch zvedl a uslyšel jsem za sebou mocné dunění... a zvuk křídel těch bytostí, která se vzájemně těsně dotýkala, i zvuk těch kol, vznášejících se spolu s nimi, i mocné dunění. Duch mě zvedl a odnesl mě a já jsem šel v duchu roztrpčen a rozhořčen, ale Hospodinova ruka na mně pevně spočívala. Tak jsem přišel do Tel Abíbu k přesídlencům usazeným u průplavu Ke-baru, k těm totiž, kteří tam byli usazeni, a seděl jsem tam po sedm dní a vzbuzoval mezi nimi úděs."
Ezechiel - stejně jako Henoch - prožil dunění při startu, hluk pohonných jednotek a zrychlení ho vtlačilo do sedadla: „Hospodinova ruka na mně pevně spočívala." Po letu byl těmito dojmy natolik ochromen, že se až za týden dokázal jakžtakž vzpamatovat a zotavit. V následujících dvaceti letech došlo ještě ke třem setkáním Ezechiela a cizích bytostí, které ostatně nikdy nechápal jako „Boha". Místo toho hovoří velmi neutrálně, občas dokonce nepříliš uctivě o „Onom", „Mluvícím", „Muži" nebo „Pánovi". Zatímco první zkušenost s letem vyvolala v Ezechielovi nepochybně šok, pozdější letecká dobrodružství se už změnila v požitek. Svůj druhý let už komentuje bez jakýchkoli rozpaků: „...duch mě vynesl mezi zemi a nebe a v Božích viděních mě přivedl do Jeruzaléma..." Prorok už zřejmě svůj strach z výšky překonal!
Ezechiel byl dopraven do obrovského chrámového komplexu, který se rovněž podle svých nejlepších schopností pokusil popsat. Občas mu samozřejmě chyběla odpovídající slova. To, co je i z dnešního hlediska obtížně vysvětlitelné, muselo být před 2 500 lety nesporně i pro nadprůměrně vzdělaného, důvtipného a obratného stylistu typu Ezechiela v tom nejvlastnějším slova smyslu nepopsatelné. Kdokoli, je-li vystaven neznámým jevům, nedokáže v podobné situaci dělat nic jiného, než se pokusit popsat neznámý fenomén pomocí známých pojmů, předmětů a jevů. Přesně tak si počínal i Ezechiel. A musíme mu přiznat, že ovládal tuto „techniku" tak skvěle a volil srovnávací výrazy s takovou precizností, že ještě dnes, po celých tisíciletích, nám vzniká před očima naprosto logický obraz událostí. Jeho zážitky není možné vyřídit poukazem na sny, vize nebo výplody šílené fantazie. I když to pro leckteré naše současníky bude více než nepohodlné zjištění, „vidění" proroka Ezechiela jsou naprosto reálná! Jsou jedinečná svou přesností a zároveň jsou klíčovými událostmi pro pochopení starobylých bájí o létání a opakovaných setkáních lidstva s cizí inteligencí.
Počátkem sedmdesátých let byl na Ezechielovu zprávu a její kosmický technický výklad upozorněn rakousko--americký raketový inženýr a vedoucí oddělení projektové konstrukce NASA Josef F. Blumrich. Jeho první neskrývanou reakcí byla odmítavá skepse. Domníval se, že pomocí několika základních propočtů rychle dokáže ne-průkaznost daného výkladu. Čím déle a hlouběji však Blumrich do biblického textu pronikal, tím více se měnil jeho původně negativní postoj v přesvědčení, že biblický prorok se ve skutečnosti setkal s mimozemským kosmickým dopravním prostředkem a jeho posádkou. Inženýr z NASA ve svých výzkumech, které byly vydány i v knižní podobě, neustále zdůrazňoval podivuhodnou účelnost a fyzikálně technické vlastnosti létajícího objektu, který Ezechiel popisoval. Blumrich na základě jeho údajů rekonstruoval vesmírný nukleárně poháněný letecký stroj. Čtyři bytosti - s rovnýma „kovovýma nohama" a roztaženými křídly — se změnily ve víceúčelové přistávací j ednotky, které sloužily vertikálnímu letu při poslední fázi sestupu atmosférou a pracovaly na principu helikoptéry.

Tyto válcovité pohonné jednotky byly vybaveny vždy dvěma chapadly, takže celkový vzhled - nohy, paže, křídla a pohyblivost jednotlivých mechanismů - musel na Ezechiela zákonitě působit dojmem „živých bytostí" podobných člověku, které prorok pochopil jako „cherubíny" čili strážné anděly. Vedle těchto struktur byla umístěna podivná kola, která Ezechiela obzvlášť zaujala. Není divu: Jednak to byla jedna z mála součástí neznámého dopravního prostředku, kterou mohl zcela jednoznačně popsat soudobým technickým pojmem, jednak se tato kola vyznačovala velmi zvláštní vlastností - byla to „kola v kolech", která se mohla pohybovat všude, kam je vedl „duch" neboli motorový či jiný neviditelný pohon. Profesor Blumrich tato kola zevrubně prozkoumal a rekonstruoval je. Výsledek této práce si dokázal 5. února 1974 nechat v USA patentovat pod číslem 3 789 947! Mezitím se kosmický koncern MBB-Erno, specializující se na kosmické lety, začal zaobírat zlepšením mezihvězdného návratového modulu prostřednictvím vrtulníkových přistávacích jednotek - přesně podle vzoru údajně čistě „vizionářské" Ezechielovy kosmické lodě. Prorokovu zprávu bychom měli vzít na vědomí se vší vážností. Na jedné straně by mohla obsahovat celou řadu zásadních podnětů pro naši vlastní technologii kosmických letů, na druhé straně obsahuje více než zřetelné údaje o skutečných kontaktech člověka s bytostmi jiné civilizace. Je to, jak už bylo řečeno, svědectví klíčového významu!
Hlavní těleso „biblické" kosmické lodi spočívalo na čtyřech sloupovitých přistávacích jednotkách, které byly kvůli pohodlnému přesunu v krajině, přinejmenším na krátké vzdálenosti, vybaveny systémem kol. Směrem dolů se tyto jednotky musely zužovat, aby „křídla" čtyř „cherubínů" (čili listy rotoru) měla dostatek místa. Blumrich vypočetl pro celý vesmírný objekt - při hmotnosti sto tun - průměr přibližně 18 metrů, čímž by se velmi vhodně uplatnily rotory o celkovém průměru kolem jedenácti metrů. Nad trychtýřovitě tvarovaným centrálním tělesem, jehož vrcholek byl zakončen nukleární tryskou, se
tyčila kopulovitá nástavba s velitelským pultem kosmické lodě. Ezechiel hovoří o „čemsi podobném klenbě jako třpyt oslňujícího křišťálu rozpjatého nahoře... A nahoře nad klenbou... bylo cosi, co vypadalo jako safírový kámen podoby trůnu."
Při takovém množství přesných podrobností je velmi obtížné popírat výklad tohoto svědectví jako popis kosmické lodě, zvláště když ho bezvýhradně a na základě neochvějného přesvědčení zastává i J. Blumrich. Přesto se někteří naši současníci nemíní smířit s těmito novými poznatky a domnívají se, že jsou schopni nabídnout rozumnější vysvětlení. Někteří jdou přitom tak daleko, že tvrdí, že Ezechiel se stal pouze obětí svých šílených představ, jiní spojují tuto záhadnou zprávu s poměrně kuriózní myšlenkou, že vylíčené události jsou odrazem židovského kultu, a další neváhají tvrdit, že celé tohle představení nebylo ničím jiným než ojedinělým přírodním jevem, nejspíš atmosférickým úkazem-tohle všechno jsou opravdu řešení zralá na „patentování"! Zůstává tedy nadále otevřenou otázkou, zda tato řešení jsou skutečně pravděpodobnější a logičtější než vysvětlení vycházející z kontaktů s mimozemskou civilizací. Tradice hovoří jednoznačně ve prospěch takového kontaktu.
Většina současných kosmických badatelů je přesvědčena o existenci jiných inteligentních forem života ve vesmíru, avšak na mimozemšťany, kteří by svého času navštívili Zemi, jsou ochotni věřit jen málokteří. Je to vlastně paradoxní. A mimozemšťané v Písmu svatém — to je samozřejmě podvod, jak zákon káže! Je vidět, že v tomto případě je propletených hned několik začarovaných kruhů a vytvářejí podobně spletité soukolí jako záhadná kola „Ezechielovy kosmické lodi". Občas to navíc ještě zaskřípe v soukolí náboženských, vědeckých nebo politických zájmů. Důkladně propracovaná teorie o mimozemských civilizacích je nebezpečná pro všechny. Její definitivní potvrzení by znamenalo pro každou z těchto oblastí lidské aktivity podstatné nepříjemné důsledky -současní představitelé té či oné moci by byli připraveni

o víceméně značný vliv a koneckonců i pevnou půdu pod nohama.
Vědci, kteří se zaobírají „nesmyslem" zvaným mimozemské interpretace, se musejí zákonitě strachovat o svou pověst. Zkoumání kdysi velmi vážně zpochybňovaného fenoménu se dostalo do rukou soukromých okrajových skupin nebo přímo jednotlivců, kteří bádají mimo majestátní stěny univerzit nebo institutů. To je samozřejmě nepřátelský element. Někteří vědci zveřejňují výsledky své vědecké práce dokonce pod pseudonymem, aby nevystavovali svou odbornou serióznost obecnému posměchu. Tak je naše společnost pokroková, svobodná a otevřená! Nezřídka jsou to tedy outsideři, lidé vymykající se běžným konvencím, kteří se pokoušejí přijít na kloub komplexnímu tématu vlivů cizích inteligencí. Přesněji řečeno: Outsidery se stávají spíše tím, že se věnují „nemožnému" oboru. Kdo by takovým laickým snílkům věnoval nějakou významnější pozornost? Nebylo by to ostatně v dějinách vědy zdaleka poprvé, co byl nějaký nepohodlný pohled na svět - nepohodlný z důvodu své netradičnosti - zardoušen pokud možno už v samotném zárodku. Nebo snad mají přece jen pravdu skeptikové? Mimozemské civilizace, vesmírné bytosti na Zemi - nebylo snad na tomto širokém poli působnosti zaznamenáno už více než dost podvodů? Záměn, omylů, klamů? Ale copak neustále nově vznikající mladé vědecké obory neskýtají nedozírné možnosti zneužití nebo prostě třeba jenom mylného hodnocení? To jsou dětské nemoci, které pominou. Bylo by osudovým omylem, kdyby jenom z tohoto důvodu byla nadějná oblast vědeckého zájmu zatracena. Z astrologie, z níž se mnohým ježily a dodnes ježí vlasy, vznikla exaktní astronomie, z proklínané alchymie seriózní moderní chemie. Při hledání pravdy v přírodovědě se zřejmě prosazuje proces selekce a zrání, podobně jako podle Darwinových představ probíhal přirozený výběr v přírodě. Na konci tohoto vývoje pak stojí samotná pravda.
Přibývající počet důkazů o opakovaných vesmírných kontaktech také naznačuje existenci reálných událostí.
Poté, co Blumrich prakticky beze zbytku rekonstruoval kosmickou loď proroka Ezechiela, začal se v osmdesátých letech německý hlavní inženýr Hans-Herbert Beier v obsáhlých architektonických studiích věnovat záhadnému chrámu, do kterého Ezechiel přiletěl. Znovu se ukázalo, že údaje v biblickém textu jsou neuvěřitelně přesné. I Beierovi se podařilo vytvořit téměř kompletní model předmětu svého zájmu. Znovu všechno dokonale zapadalo — údaje o mírách, orientace komunikací a topografické postřehy se shodovaly do nejmenších podrobností. A nejen to: Srovnání kosmické lodě, k níž dospěl Blumrich na základě Ezechielových údajů, a chrámu, který nezávisle na něm rekonstruoval Beier, ukázalo, že kosmickou loď i chrám spojuje jednotný univerzální princip, obrazně připomínající klíč zapadající přesně do příslušného zámku! Komplex chrámových budov byl architektonicky pojat jako směrem vzhůru otevřený amfiteátr, takže v jeho nitru mohla přistát kosmická loď. „Chrám" podle všeho sloužil jako přistávací základna. Některá Ezechielova pozorování svědčí i o tom, že tam zároveň byla prováděna údržba kosmické lodi.
Během svého pobytu na tomto „kosmodromu" mu ukázal „muž ze železa", velitel kosmické lodě, prakticky celý komplex. Dělal to s určitým záměrem? Prorok, který byl obdařen bezmála geniální pozorovací schopností, měl tímto způsobem příležitost zapamatovat si rozměry všech budov. Dodatečné propočty jeho údajů prokázaly nade vši pochybnost, že tu neexistuje jediný rozpor. „Člověk se skoro neubrání dojmu, že Ezechielovi byly určité struktury předvedeny jenom proto, aby mohly být později jejich rozměry znovu ověřeny," usoudil Beier.
Stále ovšem zůstává otázkou, jestli ona budova byla postavena speciálně jako základna, nebo jestli byla odpovídajícím způsobem upravena funkce již existujícího chrámu. Dosud rovněž nebyla zodpovězena otázka, kde se tento chrám vlastně nacházel. Sám Ezechiel netušil, kam byl dopraven, ale předpokládal, že utajené místo přistání se nalézá v Izraeli. Neměl samozřejmě nejmenší představu
o rychlosti kosmické lodě, do níž zřejmě usedl se značně smíšenými pocity. Každopádně mohl doletět o celé tisíce kilometrů dál, než se domníval. Jestliže však Ezechiel rozeznal správně alespoň směr letu, což vcelku bylo v jeho možnostech, pak by své putování začal v Babylonu, letěl přes Izrael a pak přímým dálkovým letem přes Atlantický oceán do jihoamerického nebo středoamerického regionu.
Právě ve Střední Americe leží několik starověkých staveb, které jsou pokládány za nejzáhadnější na celé Zemi. Mnohé z nich se vyznačují podobnými charakteristikami jako chrám popsaný prorokem Ezechielem. Beier se domnívá, že se za touto „stylovou příbuzností" skrývá reálná souvislost. Dokážeme si vůbec představit, že by se některý z těchto komplexů trosek nakonec ukázal jako pozůstatek někdejší kosmické základny? Nebo leží její ruiny ještě někde neobjevené pod neproniknutelnou vegetací džungle? Nebyl třeba hledaný chrám svého času beze zbytku zničen a na jeho základech poté zbudovány jiné stavby a svatyně? Beier napsal: „Většina objevených jihoamerických chrámových komplexů se datuje do pozdějšího období, než kdy žil Ezechiel (kolem roku 570 př. n. 1.)... Ale neměli bychom přece jen uvážit možnost, že Ezechielův chrám se mohl stát svého druhu vzorem pro pozdější kultury?" Vzpomeňme si třeba na Tenochtitlán, Henochovo město, které aztéčtí stavitelé postavili na zbytcích starších architektonických komplexů a jež pak zničili Španělé. Stejně jako v případě antické Tróje tu leží město na městě, přičemž nejhornější vrstvou je nyní Mexico City. Neležel někde pod domy a ulicemi této metropole, ještě pod historickou vrstvou Tenochtitlánu, před dvěma a půl tisíciletími onen tajuplný chrám, kam byl dopraven Ezechiel?
Nespouštějme ze zřetele ani Henocha. Jeho svědectví vypadá j ako lehce pozměněná varianta Ezechielova líčení a jeho stopa vede také do Střední Ameriky. Henoch a Ezechiel by klidně mohl být jeden a tentýž člověk, který se později pod odlišnými jmény dostal do posvátných spisů.
Prozatím je vysvětleno jen velmi málo otázek a vyřešeno jen nepatrné množství záhad. Výstižně to vyjádřil Beier: „Stojíme teprve na počátku velkého hledání a nalézání."
Ezechiel musel využít omezené slovní zásoby své doby. Přesto ten „schizofrenně založený paranoik" — tak označil tohoto biblického proroka filozof Karl Jaspers -zužitkoval veškeré lexikální bohatství, jak nejlépe uměl, a nalezl výstižné opisné výrazy pro všechno, co spatřil na vlastní oči. Jeho líčení se ostatně nijak zvlášť neodlišuje od popisů moderních pozorování neidentifikovatelných létajících objektů. Neustále se v této souvislosti i dnes hovoří o kmitajících blescích, ohlušujícím hluku a žhnoucích kolech.
V roce 1990 se nad Nevadou objevil hřmící létající objekt, jehož dunění všichni srovnávali s bouří. Když se objekt poprvé objevil na obloze, chvěla se země v okruhu pětadvaceti kilometrů. Jeden očitý svědek později vzpomínal: „Vypadalo to, jako kdyby se roztrhla obloha!" — Nejsou to snad slova samotného Ezechiela?
V červenci 1984 vyvolal paniku jiný záhadný objekt. Ukázal se nad větrací věží jaderného reaktoru Indián Point u Buchananu ve státě New York. Když se přiblížil k reaktoru, vypnuly se kromě jiného všechny bezpečnostní systémy, poplašný systém a celá interní počítačová síť. Popisy tohoto létajícího objektu nejsou bez zajímavosti: Nad kuželovitou nebo trychtýřovitou střední částí se klenula kupole ve tvaru půlměsíce, kterou zahalovalo třpytivé světlo. Až na čtyři vrtulníkové přistávací jednotky, které v tomto případě chyběly, se celý objekt v mnoha detailech podobal kosmickému tělesu, které viděl Ezechiel. Neznámý létající stroj se vznášel asi patnáct minut nad uzavřeným okrskem atomové elektrárny. Sledovalo ho jedenáct bezpečnostních techniků a důstojníků a byl zachycen četnými kamerami. Tyto videozáznamy se však dodnes drží v přísném utajení a vedení atomové elektrárny odmítá všechny žádosti novinářů o rozhovor.
Roku 1974 došlo v západoafrickém Togu rovněž k vel

mi tajuplnému setkání. V noci 29. března tohoto roku se nad jedním jezerem poblíž města Lome objevil asi pětadvacetimetrový pravoúhlý létající objekt. Dva svědkové slyšeli nejprve bolestně pronikavý pískavý tón a zanedlouho si povšimli i jeho hmatatelné příčiny, která se vznášela nad jezerem. Znenadání se vodní hladina pod podivným strojem zformovala do tvaru trychtýře. Před ním se vytvořily obrovské vlny, které bičovaly břeh jezera. Byly natolik mocné, že se oba pozorovatelé museli pevně přidržovat kokosové palmy, aby je voda nespláchla. Jakmile objekt začal vysílat různobarevné světelné paprsky, teplota v jeho okolí výrazně stoupla. Horko bylo téměř nesnesitelné. Navíc stále velmi hlasitě znělo nervy drásající pískání. Nakonec, přibližně po dvaceti minutách, světla zhasla a zároveň zmizel i létající objekt, a to tak rychle, jak se objevil. Opět se rozhostilo vykupující noční ticho. Jeden ze svědků byl ještě několik dní poté tímto prožitkem jako omámený, stejně jako před tisíciletími Ezechiel, který se nejprve celých sedm dní musel zotavovat ve společenství vyhnanců u řeky Kebar. Obzvlášť působivý byl pro pozorovatele v Togu účinek, jaký vyvolal neznámý létající objekt na vodní hladině. Zřejmě tu muselo působit nějaké neznámé silové pole. I tento efekt připomíná jeden úryvek z Bible, a to opět z již citované 22. kapitoly Druhé knihy Samuelovy: „Tu se objevila koryta moře, základy světa se obnažil}', když Hospodin zaútočil, když zadul svým hněvivým dechem. Vztáhl ruku z výše, uchopil mě, vytáhl mě z nesmírného vodstva." Nesnesitelné pískání, které bylo zaznamenáno během pozorování v Togu, ale i v dalších obdobných situacích, má rovněž zajímavou „historií".
V malém italském městě Chiusi, které leží přibližně ve stejné nadmořské výšce jako Perugia, se nachází starodávná etruská nekropole. Jeden z nejkrásnějších hrobů, tomba del Colle, pochází z poloviny 5. století před naším letopočtem a vyznačuje se jednou výjimečnou pozoruhodností - nebo spíše „poslechuhodností". Vstupní brána tohoto hrobu, kterou místní obyvatelé znají jako
zpívající dveře", je jediný dosud známý a zachovaný akustický svědek antiky. Když se brána otevírá, vydává stále sílící a trvalý tón, který připomíná zvuk pozounů. Obzvlášť zřetelně je možné tento akustický vjem slyšet na jaře, kdy je vysoká půdní vlhkost. V případě tohoto „skřípání" dveří v Chiusi jde však o více než pouhou náhodu. Brána je tvořena travertinem (vápencem) - stejně jako její čepovité dveřní závěsy, otáčející se v bronzových pantech. A právě tato souhra mezi kovem a kamenem, která byla opravdovým záměrem konstruktérů, způsobuje „zpívání". Antický dějepisec Plutarchos píše v Sullově životopisu, že krátce před převzetím úřadu konzula roku 88 před Kristem „zazněl z nebes ostrým, bolestným tónem zvuk trubky, takže všichni byli jeho silou otřeseni a vyděšeni. Etruští jasnovidci vysvětlili, že toto zázračné znamení označuje velký obrat a objevení nového lidského pokolení." Brána v Chiusi byla součástí různých ceremoniálů v rámci etruského kultu mrtvých. O této souvislosti píše rakouská archeoložka Dr. Elfriede Paschingerová, která se domnívá, že podobné „brány na onen svět" byly i v posvátných etruských chrámech:
„Kněží takové svatyně byli pravděpodobně schopni -podobně jako je tomu u zpívající brány v Chiusi - vyvolat akustický efekt postupně sílícího a slábnoucího tónu trubky, který prostému člověku připadal jako tajuplné boží znamení z nebes." Vědkyně cituje Plutarchovo svědectví, jemuž připisuje obzvláštní význam: „Plutarchovo tvrzení, které podrobně popisuje toto božské znamení, je nesmírně důležité, vždyť Plutarchos celé roky působil jako věštící kněz v Apollonově chrámu v Delfách."
Z antiky se dochovaly mnohé dodnes nevysvětlené zprávy o záhadných létajících objektech. Staří Římané tyto jevy nazývaly „létající štíty". Jenom na okraj bych chtěl připomenout, že starořecký posel bohů Hermes (!), který odpovídá starořímskému Merkurovi, vlastnil jakési kuriózně okřídlené boty. Báje vypovídající obdobným způsobem jsou známé i z Číny. Ve 4. století před naším letopočtem shromáždil spisovatel Wang Chia příběhy

a lidová vyprávění z dávno minulých dob. Jeden z takových příběhů pochází z období legendárního císaře Jao (2333 - 2234 př. n. 1.). Uvádí se v něm, že se tehdy na moři objevila obrovská loď s pronikavými světly, která zářila po celé noci. Tato loď však byla nejen schopná plout po hladině oceánu, nýbrž dokázala i vzlétat k Měsíci a hvězdám. Čínský lid nazýval tento dopravní prostředek „člun k Měsíci" a „loď, která visí mezi hvězdami".
Seznam podobných příkladů z různých dob a kulturních oblastí je možné libovolně rozšířit. I ve středověku byli lidé vystaveni podobným jevům. Starobylé kroniky nezřídka velmi přesně informují o ohromujících nebeských úkazech. V jedné kronice z roku 1613 (Nová a úplná durynská kronika od Johanna Binharduse) se dočítáme: „Rok 1543: Čtvrtého května se u Zessenhausenu čtvrtou hodinu po poledni objevila hvězda / velikosti mlýnského kamene,/ z které vyletěl ohnivý drak/ do tekoucí vody,/již vysušil a letěl na polem s ječmenem/ a v šířce patnácti stop ho spálil, / nakonec se zase vznesl do výše / a zmizel i s hvězdou." Pokud celý tento příběh vyjádříme soudobými technickými pojmy, pak nešlo o nic jiného, než že se tehdy zřejmě objevilo relativně malé svítící létající těleso. Vyslalo světelný paprsek, který pod ním vysušil vodu a pak ještě spálil úrodu. Pak zase paprsek zmizel „ve výši", vrátil se do létajícího objektu. Podobné hmotně zcela průkazné záření, vycházející z neidentifikovatelného světelného fenoménu na obloze, je nezřídka zaznamenáváno i u současných pozorování UFO a označuje se jako „solid lights" - „pevná světla". — Obojí, „mlýnský kámen" a „drak", se pak zase rozplynulo v nicotě.
Podobné UFO na principu solid light se objevilo v roce 1735. Saský farář Johann Christian Zíegler se 29. června zmíněného roku vracel pozdě večer sám domů, když ho zaujalo neznámé světlo na obloze. Na zemi kolem něho se rozšířila jasná záře:
„Mé šaty přitom byly osvícené/jako v pravé poledne / a při slunečním svitu. Protože tehdy nebyl na nebi měsíc ani hvězdy...,/ viděl jsem,/ že se tu musí odehrávat něco
zvláštního... Vzhlédl jsem/ a vzápětí zpozoroval, že na tmavé noční obloze vyšlo jasné slunce/... S obdivem jsem tohle pronikavé slunce chvilku pozoroval, /pak z něj zazářil kříž/ ... zářil jako 100 000 hvězd a diamantů... Jak dlouho to trvalo, / nemohu říct, / protože jsem nad tím čarokrásným zjevem zapomněl na čas."
Často se ve starých kronikách zmiňují rovněž podivné kulaté nebo kloboukovité létající objekty, které prudce prosvištěly kolem slunce a po obloze. Že by to všechno byly jenom výplody chorobné mysli, fátamorgány, mylné závěry nebo nesprávné výklady? To jistě stěží. Titíž kronikáři líčí velmi přesně a správně dnes dobře známé a vysvětlitelné nebeské úkazy, j ako jsou meteory, komety, planetární konjunkce, polární záření, novy, supernovy, zatmění Slunce a Měsíce a další. Proč by tedy měly být (dosud) nevysvětlené výklady méně důvěryhodné, proč bychom je měli považovat za středověké příkrasy nebo výplody fantazie?
Nejstarší a zároveň nejfantastičtější svědectví o mohutných létajících strojích pocházejí z Indie. Není možné je - stejně jako četné středověké nebo biblické zprávy -odbýt prostě a jednoduše poukazem na vizionářskou fabulaci nebo chorobné výmysly. Jestliže ovšem starobylé védské spisy starých Indů budeme chápat doslovně, pak se s dosavadním pohledem na historii můžeme klidně rozloučit. Na druhé straně však není dost dobře možné označovat posvátné spisy a národní eposy - mnohdy starší než šest tisíc let - za nejranější podobu všeobsáhlé vědeckofantastické literatury. Ani ta nejbujnější fantazie by nedokázala hledět do natolik vzdálené budoucnosti: Tyto staroindické texty obsahují popisy, které dodnes můžeme klidně chápat jako i nám neuvěřitelně vzdálenou utopii.
Nejznámější je rozsáhlý hlavní indický epos Máhábhárata. Pojednává se v něm s naprostou samozřejmostí o nejpodivuhodnějších technických vymoženostech. Najdete zde plamenomety a laserové zbraně, jejichž mocný účinek připomíná důsledky výbuchu moderních atomových
zbraní, záhadné zvukové zbraně, o nichž se tvrdí, že dokáží nepřítele zbavit vědomí, města pod mořskou hladinou a mnoho jiného. Ve verších Mahábháraty se objevují zvláštní démoni, označovaní jako „nivatacavacas", což znamená „odění do vzduchotěsného brnění".
Ani J. A. B. van Buitenen, který pořídil jeden z nejnovějších překladů staroindického originálu, se neubránil tomu, aby k těmto nivatacavacas nepřistupoval jako k bytostem v kosmických skafandrech. Jinak ovšem tyto texty velmi obezřetně pokládá za rané vize budoucnosti, prostě a jednoduše za prastaré vědeckofantastické příběhy. Autoři těchto staroindických spisů v takovém případě museli být skutečně prvotndními technickými i futurologickými génii, jestliže své ideje opravdu čerpali výhradně z pramenů ryzí intuice a fantazie. Jsme si snad my v současnosti schopni představit technologické postupy desátého tisíciletí? A přitom právě my máme jednu nespornou výhodu - na základě bouřlivého rozvoje během posledních sta let si dokážeme představit možné budoucí inovace například v oblasti genetiky, elektroniky nebo technologie kosmických letů. Staroindičtí autoři oproti tomu žádné takové záchytné body neměli.
Ve druhé knize Mahábháraty, Knize shromažďovacích dvoran, se popisují obrovská tělesa vznášející se na obloze. Král démonů Salva vládl nebeskému městu Saubha. Podle textů se dokázal nepředstavitelně rychle pohybovat vzduchem a ve velmi krátkém čase překonával obrovské vzdálenosti. Podle van Buitena není „toto vzdušné město ničím jiným, než ozbrojenou základnou s plamenomety a hřmícími děly -bezpochyby to byla kosmická loď." A opravdu - podle tradičního podání Mahábháraty se některá z těchto tajemných měst rozkládala ve vesmíru, podobně jako město ústředního indického boha Indry. Mnohé z těchto rozsáhlých komplexů si podle současných představ a pojmů můžeme klidně představit jako kosmické základny nebo kolonie, j ok se to předpokládá i ve výhledových plánech NASA. Možná že šlo o několikagenerační kosmické lodě, gigantický vesmírný zárodek
života, jehož osivo tvořily kompletní mimozemské civilizace.
Podobné futuristicky laděné výpovědi jako v textu Mahábháraty je možné najít i v ŠrímadBhagavatam a dalších staroindických védských spisech a mýtech. O těchto nanejvýš pozoruhodných písemných bájích existují další různě staré poznámky a odkazy, z nichž je podle všeho rovněž možné usoudit na někdejší přítomnost cizích inteligencí. Některé z těchto odkazů zasahují dokonce až do mladší doby ledové.
Jeden příklad za všechny: Před přibližně 580 miliony lety proběhla v biosféře naší planety překvapivá a neočekávaná změna. Pozemské oceány nabízely před touto radikální změnou, která znamenala přechod od raných dějin planety Země k jejímu geologickému starověku, poměrně monotónní obraz. Faunu těchto odvěkých vodstev tvořily primitivní jednobuněčné nebo vícebuněčné formy života, o jejichž stupni organizovanosti nejlépe svědčily právě vzniklé medúzy. V kambriu, nejstarším prvohorním období, došlo k explozivnímu vývoji nových forem života. Ponecháme-li stranou obratlovce, existovaly už všechny důležité živočišné kmeny. Jak došlo k tomuto rozkvětu, k tomuhle zřejmému skoku ve vývoji života? Změny flóry a fauny probíhají za běžných okolností zvolna, podle principu evoluce místo revoluce. Přesto by měly mezi starými a novými formami života existovat určité přechodné stupně — ty nám však na hranici mezi prekambriem a kambriem před bezmála 600 miliony lety chybějí.
Vědci si původně mysleli, že už objevili „missing links" (chybějící články) v podobě ediacarské fauny. Nejstarší známé fosilie této živočišné skupiny pocházejí z doby před 680 miliony let, nejmladší pak spadají právě do období kambriálního převratu. Během sta milionů let, které se rozkládají mezi těmito dvěma obdobími, dokázali ediacarští živočichové, kteří jsou pokládáni za skutečný zdroj původu všech následujících živočišných kmenů, jedinečným způsobem a prakticky beze zbytku vzdorovat

jakékoli evoluci - přinejmenším na nich nebyly zjištěny žádné vývojové změny. Nejpodivuhodnější, ale zároveň nejzajímavější je skutečnost, že se tato zvířata vyznačovala anatomickou stavbou těla, která se výrazně odchylovala od jejich následovníků. Paleontolog profesor Adolf Seilacher z Tůbingenu nepokládá ediacarské živočichy, z nichž někteří mají naprosto cizorodou anatomii, v žádném případě za případné prapředky pozdějších forem života. Tito zástupci zvířecího světa byli zřejmě vícebuněční tvorové bez opěrné kostry. Někteří připomínají medúzy a červy, pro jiné však žádnou obdobu při nejlepší vůli nenajdeme. Seilacher chápe ediacarskou faunu jako nezdařený evoluční experiment- na jednom místě dokonce uvádí: „Konstrukční princip těchto ediacarských tvorů je tak málo srovnatelný s anatomickými principy všech pozdějších i současných vícebuněčných živočichů, že by spíše mohli být pokládáni za formu života, kterou si obvykle představujeme na nějaké planetě v kosmu."
Německý geolog Dr. Johannes Fiebag z těchto výroků profesora Seilachera vyvozuje, že v případě ediacarské fauny možná nějaká mimozemská inteligence na úsvitu dějin naší planety experimentovala s formami života, avšak plán nevedl k očekávaným výsledkům a po uplynutí sta milionů let byl jeho výsledek nahrazen novou a skutečně úspěšnou kambriální faunou. Ediacarská fauna mohla podle jeho názoru představovat alternativu „vlastní domorodé pozemské formy života z období pozdního prekambria. Její vývoj však skončil ve slepé uličce a na počátku kambria byl umělým cíleným nasazením nových živočišných kmenů ukončen."
Od civilizace, která dokázala provést cílený pokus v časovém rozmezí delším než sto milionů let, bychom jistě mohli očekávat, že prostřednictvím své nepředstavitelně vyspělé vědy a techniky má časový fenomén (problém času) pevně v rukou - stejně jako všechny potřebné biologické znalosti o různých procesech v živých organismech. Podobná supercivilízace by určitě neměla zapotřebí provádět pokusy s ediacarou - nebo by se jí v opačném
případě alespoň zdařil. Proto bychom měli pravděpodobně upřednostnit druhou variantu: Ediacarská fauna jako původní pozemská forma života ve svém vývoji na konci prvohor ustrnula a byla uměle nahrazena; byla „zahájena" razantní evoluce a došlo k explozi života! Nezasáhla snad už tehdy nějaká starobylá vesmírná civilizace v podobě všemocné „boží" ruky do osudů a procesů na naší planetě? Existují z těchto dávných dob nějaké odkazy na cizí kosmický život?
Během uplynulých let vycházelo stále více najevo, že mimozemské formy života existovaly už dlouho před tímto prehistorickým obdobím. Někteří vědci, převážně paleontologové, kteří se specializovali na pozůstatky nejranějších organismů, objevili struktury - zřejmě fosilie mikrobů -, které jsou starší než celá naše planeta! Nemohou tudíž pocházet ze Země. Skutečně také nikdy nebyly objeveny v pozemském materiálu, nýbrž ve vesmírných kamenech, v nitru meteoritů. Dva angličtí astrofyzikové Fred Horle a N. Chandra Wickramasinghe se dokonce domnívají, že vůbec první formy života přinesly na naši Zemi komety a meteority. V takovém případě bychom my, lidé, byli současným konečným výsledkem sice přírodního vývoje, podníceného však mimozemskými vlivy. Oba badatelé se domnívají, že v současnosti — stejně jako kdykoli předtím - původci různých chorob „prší" na naši planetu z vesmírných zdrojů a mohou tak vyvolat epidemie. Ve své knize Nebezpečí z vesmíru - Na mušce je Země kromě jiného podrobně rozebírám meteorické stopy života a velmi podnětné myšlenky Hoyla a Wickra-Hiasingha, k nimž musíme přistupovat se vší vážností. Proto se na tomto místě omezím jen na stručné poznámky. Nehledě na nejrozmanitější zdůvodnění na základě dějin planety Země, astrofyziky a astrochemie vycházejí oba Angličané ve svém „důkazním řízení" například z často nepochopitelných, naprosto fenomenálních vlastností různých mikroorganismů. Některé z nich snášejí dávky radioaktivního záření a hodnoty teploty nebo tlaku, jaké se na naší planetě vůbec nevyskytují. Z evolučního
hlediska tedy neexistovala žádná nutnost vytvářet podobné schopnosti. Roku 1967 se na jedné vesmírné sondě bez posádky dostaly náhodou na Měsíc bakterie. Zůstaly tam dva roky - a přežily! Tato enormní (nechce-meli přímo říci abnormální) schopnost přizpůsobit se absolutně nepozemským podmínkám svědčí na jedné straně o zásadní „vesmírné přizpůsobivosti" těchto „zárodků života", na druhé straně o univerzálně strukturované kosmické „genové databance", tvořené standardními geny, které jsou vhodné pro životní prostředí na jakékoli planetě a schopné odlišného vývoje v závislosti na daných podmínkách.
Právě ve světě mikroorganismů narážíme na rozmanité záhadné a výjimečně cizorodě působící fenomény. Vedle bakterií jsou to především viry, organismy ze stínové zóny mezi životem a smrtí, které působí dojmem vetřelců z jiných světů. Jejich původ je dodnes nevysvětlen, nezřídka však působí hrozivým dojmem. Ještě cizorodější a záhadnější než viry však jsou priony. V jejich případě jde o strukturované organismy vyvolávající dlouhodobé degenerativní onemocnění centrální nervové soustavy. Množí se v mozku, neobsahují však podle všeho žádné nukleinové kyseliny, které jsou pro úspěšnou reprodukci žádoucí jako nosiče genetické informace. Nikdo dosud netuší, jak se priony přesto dokáží úspěšně rozmnožovat. Vědcům zbývá pouze domněnka, že tyto struktury, které pravděpodobně sestávají pouze z proteinů, pronikají do nervových buněk a naprosto nepochopitelným způsobem nutí jejich genetický materiál plnit zhoubný účel. K tomu se priony zdají být předurčené.
Cizorodé fauny, kosmické zárodky, bakterie, viry a priony - existuje ještě mnoho záhad v organickém světě, avšak největším tajemstvím trvale zůstává samotný původ života. Celá řada konkrétních údajů přitom naznačuje, že odpověď na tuto otázku je třeba hledat ve vesmíru. Zatímco profesor Hoyle - patrně jeden z nejvýznamnějších vědců současnosti - a jeho kolega mají na mysli přirozený proces (kometový prach), jejich krajan, anglický biolog, matematik, fyzik a nositel Nobelovy ceny za lékařství Francis Crick, pokládá za docela dobře možný uměle ovlivněný scénář. Poukazuje - podobně jako tomu bylo v případě hypotézy o kambriální explozi životních forem a záhadné ediacarské fauně - na možnost, že naše planeta je do jisté míry předmětem dlouhodobého vesmírného experimentu. V přeneseném slova smyslu leží náš svět a jeho veškerá civilizace pod neviditelným sklíčkem mikroskopu jakési supercivilizace.
Vraťme se však k základní myšlence Francise Cricka. Zpochybňuje, že by mikroorganismy bez cílevědomě vyvinutého, tedy uměle vytvořeného ochranného mechanismu mohly bez úhony přestát let vesmírem a zemskou atmosférou. Podle jeho názoru zanesla život na Zemi před miliardami let svého druhu kosmická loď. Země byla tehdy ještě sterilní mladá planeta, která setbu ochotně přijala a přivedla k pozoruhodnému rozkvětu.
I Crick vychází z předpokladu, že se poměrně brzy začaly rozvíjet vyspělé galaktické kultury: „Je pravděpodobné, že už 6,5 miliardy let před vznikem naší sluneční soustavy existovaly planety, silně připomínající naši Zemi. Víme, že mezi objevením života na Zemi (ať už pochází odkudkoli) a rozvojem naší technologické společnosti neuplynulo více než čtyři miliardy let. Tento disponibilní čas tedy umožňuje, aby někde v galaxii ještě před vznikem naší Země existovaly technologicky vyspělé společnosti. Z tohoto důvodu bychom měli uvážit i „infekční" teorii o vzniku života, podle níž primitivní formu života záměrně umístila na naši planetu vyspělá civilizace."
Kosmická loď, o které uvažuje Crick, by při užitečném nákladu o hmotnosti jedné tuny mohla samozřejmě přepravovat biliony mikroorganismů, přičemž by bylo pochopitelně smysluplné, aby to byly různé druhy, vhodné pro danou „zakázku". Tato skvěle aklimatizovaná a rezistentní záplava mikroorganismů by při teplotách kolem absolutní nuly (minus 273 stupně Celsia) přestála mnoho milionů let trvající vesmírnou odyseu a uchytila by se na relativně značném množství planet.

Pro profesora Cricka, který se významně podílel ritm určení molekulární struktury DNK (desoxyribonukleová kyselina, látka, která je nosičem dědičné informace), hovoří mimo jiné podivuhodná návaznost právě tohoto genetického kódu na případný vesmírný původ života. Na prapůvodní planetě se totiž paralelně vytvořilo spíše f větší množství vzájemně odlišných forem života.
Mimozemské fenomény podle všeho poznamenávají i náš svět v nejrůznějším ohledu. Svého času byly sepsány posvátné knihy, nad jejichž slovy nezřídka staneme v němém údivu. Domníváme se, že v některých dávno minulých božských a andělských jevech poznáváme bytosti * z jiných planet. Jsou snad tito „tvorové odjinud" odpovědni i za náboženské vize moderní doby nebo rozmanité paranormální efekty? Nebo se tu už příliš utápíme ve spekulacích, nesouvislých útržcích různých myšlenek a zvláštním nostalgicky utopickém snílkovství? Možná. Ale co je vlastně realita a co vize? Americký spisovatel Ambrose Bierce si jednou poznamenal: „Skutečnost, to je sen nějakého ztřeštěného filozofa!"
Ale co to jsou vlastně sny?



Článok je v sekcií - Z našej knižnice / Úryvky