Kolumbus nebyl první

Z knihy Tajemné události před potopou od Walter-Jorg Langbeina. Stejným paradoxem jako pyramidy na dně jezera nebo prehistorická raketa, nenápadně uložená v jednom tureckém archeologickém muzeu, je také textová poznámka na fragmentu mapy Piriho Reise.

Odborníci jsou prostě a jednoduše konfrontováni se záhadou. Tajuplný mořeplavec podle všeho vlastnil mapu, kterou použil i Kolumbus při své dobrodružné plavbě do Nového světa. Jak by k tomu mohlo dojít? Jak by se mohl Kolumbus dostat k mapě, která mu ukazovala cestu k neznámému americkému kontinentu? Jedna z případných odpovědí - Ameriku neobjevil Kolumbus. Měl v tomto smyslu předchůdce. V roce 1992 se s obrovskou pompou slavilo objevení Ameriky. Potomci původních obyvatel Nového světa - Kolumbus je mylně nazval indiány, protože se až do konce svých dnů domníval, že objevil novou mořskou cestu do Indie - vítali evropské dobyvatele alespoň krátkodobě s opravdovým nadšením. V roce 1991 prohlásil zástupce současného indiánského hnutí odporu: „Tehdy nedošlo k rovnoprávnému setkání dvou světů. Došlo pouze k potlačení naší kultury kulturou evropskou." Kdo se podrobně zabývá životem a dílem Kryštofa Kolumba, je nucen konstatovat, že dodnes není v životě tohoto významném námořníka zdaleka vše jasné. Zní to snad poněkud zvláštně, ale my vlastně ani nevíme, jak se přesně jmenoval. V dokumentech z 15. století je uváděn střídavě jako Colombo, Colom nebo Colon, ale objevují se i jména Jorge Byssipat a Jiří Řek. Stále zůstává sporný i rok Kolumbova narození. Byl jím letopočet 1436, 1447, nebo 1451? Ani místo, kde poprvé pohlédl na náš svět, s jistotou neznáme. Byla to Ponteverda? Janov? Plascencia? Nejistotou trpíme i v případě Kolumbova mateřského jazyka. Nepochybně upřednostňoval italštinu, ale proč tedy psal i Italům, jako byl jeho přítel Gariccio, podivuhodnou směsicí latiny a španělštiny, a nikoli svou rodnou mateřštinou, jíž byla údajně italština? Zachoval se nám od něho dopis v katalánštině, ale žádný v italštině. Kolumbus o sobě s oblibou tvrdíval, že pochází z vlivné šlechtické rodiny. Ve skutečnosti byl nejspíše prostého původu. Jeho otec byl pravděpodobně tkadlec vlněné příze a hostinský. Kolumbus junior se podle všeho vyučil otcově profesi a roku 1472 pracoval v Savoně jako obchodník s vlnou. Nebo to všechno bylo úplně jinak? Nevyplul v roce 1472 jako kapitán válečné lodě na moře? V Kolumbově životopisu je mnoho bílých míst a otazníků se v něm také najde více než dost. Nejasné je Kolumbovo náboženské vyznání. Pocházel z původně židovské rodiny, která ve Španělsku přijala nucený křest? Nebo byl potomkem ryze katolické rodiny? I více než půl tisíciletí po Kolumbových objevitelských plavbách veřejnost podléhá naprosto mylným představám a klišé. Kolumbus na jedné straně prohlašuje, že svět je koule a že do Indie je možné dorazit i tehdy, vypluje-li směrem na západ. To na druhé straně popírali zástupci údajně zpátečnické katolické církve. Příslušníci církevního kléru v žádném případě nebyli takoví nevědomci, jak to s oblibou tvrdí pokrokové, rozuměj anticírkevní kruhy. Když například Mikuláš Koperník (1473-1543)prohlásil, že Země se točí kolem Slunce a nikoli naopak, zhodnotila kurie tento poznatek jako „drahocenný plod vědeckého pokroku". Mnohem větším zpátečníkem se ovšem jeví Martin Luther. S odkazem na Bibli (Jozue, 10, 12), v níž izraelský velitel po vítězství nad Emorejci „volal před očima Izraele: ,Zmlkni, slunce, v Gibeonu, měsíci, v dolině Ajalonu.A slunce zmlklo a měsíc stál, dokud lid nevykonal pomstu nad svými nepřáteli", Luther hřímal: „Ale jak svědčí Písmo svaté, nařídil Jozue slunci, aby se zastavilo, nikoli zemi." Pro reformátora Luthera byl Koperník blázen. Katolická církev v žádném případě neodmítala ideu kulovitého tvaru Země a netvrdila, že naše planeta je plochý kotouč, takže mořeplavec se nutně zřítí do vesmírného bezedná, popluje-li dostatečně dlouho na západ. Takový scénář by mnoha našim současníkům nepochybně připadal pikantní a zábavný, ale není to nic jiného než zlovolná pomluva katolické církve. Žádný alespoň trochu vzdělaný duchovní v 15. století nepokládal naši planetu za plochý kotouč. Kulovitý tvar Země byl v Kolumbově době obecně známý. Studenti z celé Evropy se už ve 12. a 13. století v katolickém Španělsku na maurských univerzitách učili, že Země je koule. A byli to právě církevní vědci, kteří pečlivě překládali a uchovávali myšlenkový odkaz antiky, například filozofa ' Aristotela, jenž 1 850 let před Kolumbem prohlásil: „Kulovitý tvar Země naznačuje, že tato je nevelká koule." Aristoteles dokonce popsal i mořskou cestu do „Indie". Muselo se proplout mezi Heraklovými sloupy (míněna je mořská úžina u Gibraltaru, pozn. aut.), aby se dosáhlo oceánu, jenž se rozkládá mezi Evropou a Indií. Rovněž učenec Eratosthenes (275-195 př. n. 1.),všeobecně uznávaný vedoucí představitel legendární knihovny v Antiochii, věděl, že „kdyby tomu nebránila velikost Atlantského moře, mohli bychom se z Ibérie plavit po témže zeměpisném stupni do Indie." Kulovitý tvar Země nebyl tedy v dobách „starých Řeků" nijak zvlášť sporný a platilo to plně i o Kolumbově době. Otázky vyvolávala spíše velikost zeměkoule. Významný řecký vědec Strabon se například před 2 000 lety domníval, že obvod zeměkoule měří 13 500 kilometrů. Eratosthenes propočtem stanovil obvod zeměkoule na 39 600 kilometrů, čímž se podivuhodně přiblížil skutečné délce rovníku, tedy 40 000 kilometrů. Kolumbovu výpravu odmítly podporovat mnohé evropské královské dvory nikoli proto, že by se nevěřilo v kulovitý tvar Země; Kolumbovi se vytýkalo, že podhodnotil západní vzdálenost Evropa — Indie, tedy že jeho odhad je příliš nízký. Z toho vyplývala obava, že plánovaná expedice nebude prostě a jednoduše finančně únosná. Mýlil se Kolumbus? Kolumbus jednoznačně vycházel z představy příliš malé zeměkoule. Pořádně se přepočítal už při určení vzdálenosti Lisabon - Indie. Skutečná vzdálenost je třikrát větší, než si Kolumbus myslel - nebo alespoň předstíral, že si myslí. Že by znal skutečnou vzdálenost, ale udal ji jako mnohem nižší, aby si na tehdejší dobu přece jenom dobrodružným projektem naklonil potenciální mecenáše? Kolumbovi protivníci nepokládali projekt plavby do Indie za zásadně scestný, nanejvýš za příliš drahé ledem směrem k jihu novou zemi, neuvěřitelně úrodnou, v níž se daří i vínu; proto ji nazvali Vinland, Země vína." Někdy kolem roku 1000 n. 1. Erikson a jeho druhové pravděpodobně objevili Ameriku. Zřejmě roku 1118 vyhledal tento Vinland legát apoštolského stolce a grónský biskup Eric. Celá staletí před Kolumbem! V roce 1965 tato zpráva zapůsobila téměř jako série bombových atentátů. Oslavovalo se 473. výročí „objevení Ameriky" a teď se najednou ukázalo, že Vikingové tam dorazili mnohem dříve... Španělští zastánci Kolumba zareagovali velmi rozrušeně. Jejjich idolu reálně hrozilo, že už nebude první, a navíc prý znal Vinlandskou mapu! Rovněž prezident Italsko-americké společnosti John La Corte v New Yorku rozhořčeně prohlásil, že Vinlandská mapa je padělek. Přitom ji nikdy nespatřil na vlastní oči, natož aby ji zkoumal, k čemuž se mu navíc nedostávalo potřebných vědomostí. Toto hodnocení se přesto udrželo až do dnešních dnů. Opírá se o dvě základní úvahy. Cestopis a Vinlandská mapa byly sice vytvořeny na stejném papíru se shodným vodoznakem, ale poškození papíru způsobená hmyzem se nekryjí. Znamená to tedy, že Vinlandská mapa vůbec nepatřila k cestopisu? Nespojilo se naprosto svévolně něco, co původně nemělo nic společného? Není mapa jenom „mistrovským přídavkem" padělatele? Problém s poškozením papíru se mezitím vyřešil. Podařilo se totiž nalézt další rukopis, takzvaný Beauvaisův text, jenž byl původně vložen mezi cestopis a Vinlandskou mapu. Nyní už vše souhlasilo -nenasytní hmyzí paraziti se nejprve zakousli do cestopisu, pak si zjednali cestu Beauvaisovým textem a nakonec se, takříkajíc jako k zákusku, propracovali k Vinlandské mapě. To, co bylo svého času pokládáno za důkaz padělku, ve skutečnosti potvrzuje pravost mapy. Na okraj druhé úvahy: Neustále se poukazuje na to, že na základě analýzy inkoustu je mapa jednoznačným padělkem. Inkoust totiž údajně obsahuje „větší množství kysličníku titanu", látku, která se začala používat k výrobě inkoustů až od roku 1920. Dr. Johannes Fiebag mezitím zjistil následující skutečnost: „Nejnovější rozbory z Crocker Nuclear Laboratory při Kalifornské univerzitě tento závěr nepotvrdily. Badatelům se nepodařilo prokázat významnější podíl oxidu titanu a v třetině analyzovaných inkoustových tahů nebyla tato látka vůbec nalezena. Tento argument o padělku tudíž nelze brát vážně." Sama Crocker Nuclear Laboratory v květnu 1987 vydala oficiální prohlášení: „Tato mapa je pravá, o padělku nemůže být řeči!" Dr. Johannes Fiebag poukázal i na další záhadu Vinlandské mapy, která se většinou přehlíží. Na této tajuplné mapě je Grónsko zachyceno s neuvěřitelnou přesností. Při zakreslování mapy však sever tohoto ostrova rozhodně nemohl být prozkoumán. Jak a kým tedy mohl být kartograficky tak exaktně zpracován? Navíc dává k úvaze ještě tuto možnost: „Nebyla snad tato mapa - podobně jako mapa Piriho Reise — zhotovena pomocí techniky, která se nepoužívala ve středověku ani v antice, nýbrž ji máme (znovu?) k dispozici teprve několik desetiletí?" Třebaže ohledně pravosti Vinlandské mapy neexistují vlastně žádné pochybnosti, je stále s tvrdošíjností hodnou mnohem lepší věci označována za „padělek". Rozhodně to však nemůže nic změnit na skutečnosti, že Leif Erikson kolem roku 1000 n. 1. doplul do Ameriky. Jeho první kolonie, založená na L' Anse aux Meadows na Newfoundlandu, byla objevena a archeologicky prozkoumána. Avšak i Leif Erikson měl předchůdce, ani on nebyl prvním „objevitelem Ameriky". Světec na cestě kolem světa Před ním to už například dokázala skupina zbožných irských mnichů. Zanechali po sobě cestopis, jednoznačný doklad jejich velmi všímavého postoje k detailům. Irský mnich byl velmi rozrušen, když objevil v klášterní knihovně rukopis, jehož autorem snad mohl být jedině sám ďábel. Jeho hlavním námětem byly sice „zázraky Boží", ale přesto byl text podle Brendanova názoru - tento mnich byl mimochodem později prohlášen za svatého - dílem ďábla. To, co se v rukopise tvrdilo, bylo prostě neuvěřitelné! Na zemi údajně existují tři oblohy, dvě rajské řeky a čtyři ohnivé očistce. Pak jsou ještě na naší planetě dvě obrovské neznámé země..., a když je v jedné noc, svítí v druhé slunce. A naopak. Už jenom tohle tvrzení se zdálo Brendanovi být dostatečným důvodem k tomu, aby dílo spálil. Podle jeho nezvratného přesvědčení je totiž Bůh spravedlivý a pečuje o všechny lidi naprosto stejně. Buď svítí slunce, a pak dopadají jeho paprsky rovným dílem na všechna dítka Boží, nebo panuje pro všechny lidi temná noc. Zbožný mnich proto ani na chvíli nezaváhal, drahocennou knihu spálil a byl za to tvrdě potrestán. S dvanácti spoluvěrci se musel plavit světem a ověřovat si na vlastní kůži, jestli jím svévolně spálené dílo třeba neobsahuje nějaké pravdivé tvrzení, nebo šlo-li opravdu jenom o bohapustý výmysl. „Zbožná třináctka" poslušně plula po světových mořích. Devět let trvalo zdánlivě bezcílné bloudění. Výsledkem byl spis Navigatio Sancti Brendani (přibližně Námořní plavba svatého Brendana). Co vlastně víme o tomto zbožném muži? Narodil se ke konci pátého století našeho letopočtu v západním Irsku. Jako horlivý misionář hodně cestoval. Počátek 40. let šestého století pro něho znamenal dlouhá léta strávená v cizině. Podnikl cestu kolem světa? Dílo Navigatio Sancti Brendani bylo latinsky sepsáno až v devátém, možná dokonce až desátém století mnichem, jehož jméno neznáme. Ve středověku patřilo mezi vděčnou četbu a dočkalo se překladů do mnoha cizích jazyků. Byl to prostě dobový bestseller. Text se neustále velmi namáhavě ručně opisoval. Roku 1476 - tedy po vynálezu knihtisku -byl vydán jako jedna z prvních „opravdových" knih. Vášnivě se diskutovalo o tom, jestli je kniha svatého Brendana skutečným cestopisem. Popisuje se v ní výprava, která se opravdu uskutečnila, nebo tu máme co do činění s ryzí fabulací, obsahující zbožné vsuvky k povznesení křesťanského čtenářstva? Koncem 19. století mnoho vědců dospělo k přesvědčení, že se jedná o reálný cestopis. Znamenalo to, že svatý Brendan dorazil se svými souvěrci v šestém století, téměř 1 000 let před Kryštofem Kolumbem, k pobřeží Ameriky. Alexander von Humboldt se domníval, že svatý Brendan se dostal až na Floridu. Jiní vědci ovšem vyjadřovali zcela opačný názor. Kniha je podle nich vším jiným než popisem skutečných událostí, pouhou zbožnou legendou o světci. Jako hlavní důkaz mělo posloužit tvrzení, že naprosto přesně popsaný malý člun, sešitý z kůže, je zcela nevhodný pro přeplutí Atlantského oceánu. Skutečností však je, že rybáři v Brendanově vlasti, západním Irsku, dodnes stavějí čluny bez kýlu. Jejich konstrukce se ohromujícím způsobem podobá popisu svatého Brendana. Dnes se ovšem přes dřevěnou kostru napíná nepromokavé plátno, zatímco mnich-mořeplavec používal vydělanou kůži. Důkazy o pravdivosti zprávy svatého Brendana Anglický historik Tim Severin byl přesvědčen, že Brendanova plavba se skutečně odehrála. Výsledkem jeho mravenčí práce byla naprosto přesná rekonstrukce člunu, v němž se plavil zbožný církevní činitel. Sám 17. května léta Páně 1976 vyrazil s čtyř¬člennou posádkou v „Brendanově člunu" na moře, 26. června 1977 se dostal k ostrovu Peckford před východním novofoundlandským pobřežím. Tím bylo dokázáno, že Brendanem popsaný člun umožňoval plavbu do Ameriky. Podařilo se však prokázat, že k této cestě opravdu došlo? Podle Tima Severina tomu tak je. Cestopis svatého Brendana obsahuje spoustu přesných popisů, které jednoznačně dokládají, že jeho líčení není výplodem chorobné mysli. Nezřídka právě tyto pasáže ze záznamů raných objevitelů Ameriky dokázaly historickou pravdivost popisu, který byl dlouho odmítán jako „pohádkový a zhola vymyšlený". To je samozřejmě stanovisko „odborníků" od kancelářského stolu, kteří nemají o námořní plavbě ani potuchy. Svatý Brendan se plavil se svými souvěrci z domovského přístavu na Dingle patnáct dní směrem na západ. Potom malý člun neudržel kurz a byl zahnán severním směrem. Plavci narazili na ostrov, jehož děsivé útesy jsou popsány velmi realisticky. Pravděpodobně šlo o jeden z ostrovů Hebrid, nejspíš jím byl ostrov St. Kilda. Plavba pokračovala k Faerským ostrovům. I tato pevnina byla odbyta jako „zbožný výmysl", vždyť byla líčena jako svého druhu miniaturní ráj. Zbožní lidé tam po celý rok chovali obrovské ovce. Tato pevnina byla zřejmě reálná - podobně jako čtyřnozí dobromyslní dárci vlny, jimž se tu zřejmě skvěle dařilo. Golfský proud se tu totiž stará o mírné klima s nevýraznými zimami. Dnešní název ostrova je Stremnoj. V průběhu další plavby svatý Brendan zapsal neuvěřitelné dobrodružství. Tato příhoda se často uváděla jako důkaz toho, že celé dílo je smyšlené. Svatý Brendan a jeho souvěrci údajně objevili „malý ostrov". Zakotvili, rozdělali oheň - a ostrov se náhle zachvěl a ponořil se do mořských hlubin. Hororová pohádka? V žádném případě, domnívá se Tim Severin. Pravdivým jádrem fabulačně dotvořeného popisu bylo nejspíš setkání s velrybou. Když Tim Severin plul v Brendanových stopách, často se setkával s obrovskými velrybami. Tito mořští savci celé dny doprovázeli malý člun a nezřídka se přibližovali až na dosah ruky. Tim Severin: „Velryby asi pokládaly malý okrouhlý člun potažený kůží za zvíře, možná zraněného soukmenovce, jemuž je třeba pomoci." Svatý Brendan určitě nevstoupil se svými muži na velrybu jako na ostrov. Avšak setkání s těmito mořskými obry ho nejspíš přimělo sepsat výše zmíněnou kuriózní zprávu. Následující zastávkou byl ostrov kovářů. I popis této pevniny byl často odmítán jako fikce, přičemž snaživému kronikáři bylo takovým podezřením činěno nespravedlivé příkoří. Brendan napsal: „Ostrov byl velmi drsný, skalnatý a plný strusky, bez stromů a trávy, přeplněný tavícími pecemi. Když jsme kolem něj proplouvali, slyšeli jsme ohlušující dunění, připomínající hřmění hromu. Jeden z ostrovanů vyšel z dílny a držel v rukou kleště s velkým plápolajícím kusem strusky." Onen zlovolný muž dokonce házel žhavé kusy po Brendanovi a jeho posádce. Když „náboje" dopadly do vody, zdálo se, že voda začala vřít. Zbožní mořeplavci zoufale hledali útočiště v dostatečné vzdálenosti. S úděsem se neustále ohlíželi. Ostrov z dálky vypadal jako jedna velká rozsvícená pochodeň. Podle mínění Tima Severina není ani tento popis v žádném případě děsivým výmyslem. „Zde se popisuje sopečná erupce! Pravděpodobně šlo o jeden z podmořských vulkánů na jihu Islandu." V současnosti známe v dané oblasti mnoho podmořských sopek. Šest z nich bylo v historickém období prokazatelně činných. Nestal se svatý Brendan svědkem podobného přírodního představení? Je to vcelku možné. Do své cestovní reportáže ale stejně dobře mohl zahrnout i zprávu jiného svědka. Chtěl bych však upozornit i na další zajímavosti z tohoto zajímavého a podnětného cestopisu. Na otevřeném moři došlo údajně k neuvěřitelné události. Mořeplavci pozorovali na nekonečné vodní hladině obrovský „sloup". Podobal se krystalu, jak se dočítáme ve velmi pečlivě sepsané zprávě. Řešení záhady: popis ledovce. Podle údajů svatého Brendana byl široký sedm set metrů. Nepodařilo se zatím objasnit, jak daleko svatého Brendana jeho plavba vlastně zavedla. Dočítáme se o nebezpečném „moři bahna" či „lepící vodě", v níž hrozilo uvíznutí lodě. Není tím míněn neblaze proslulý bermudský trojúhelník? V těchto oblastech už celá tisíciletí brání plavbě nepřehledná množství mořských řas. Určitě si vzpomeneme na Odysseova dobrodružství, když se u svatého Brendana dočítáme o „kouzelném prameni". Jeho voda však zbožné Iry příliš neosvěžila. Naopak, dlouhé dny byli nemocní. Není tu zmíněna návštěva na azorském ostrově Sao Miguel? Nebyly to sirnaté prameny na tomto ostrově, které mnichům přitížily? Tim Severin je přesvědčen, že svatý Brendan objevil Ameriku téměř 1000 let před Kolumbem. Jeho popisy jsou dostatečně přesné a správné. Teoreticky je sice možné předpokládat, že svatý Brendan nezpracoval ve svém spisku vlastní zážitky, ale měl k dispozici starší zprávy dřívějších objevitelů, avšak v tomto případě by museli existovat ještě starší „objevitelé Ameriky"! Neuplatnily se tu však třeba jeho nadsmyslové schopnosti? Nebyl svatý Brendan jasnovidcem? Nedokázal se jeho duch oddělit od těla a cestovat jen v myšlenkách? Ani tuto možnost nelze úplně vyloučit, ale jeví se mi jako nanejvýš nepravděpodobná. Fakta uváděná v Brendanově cestopisu mají zemitý námořnický a „pozemský" charakter. Nespočetné údaje o směru plavební dráhy, odkazy na vlastnosti mořských proudů a délka trvání jednotlivých etap svědčí o velmi reálné námořní plavbě. Egypťané v Americe Mnohé okolnosti tedy naznačují, že svatý Bernerd Ameriku skutečně navštívil. Z jeho záznamů však nelze odvodit, kde přesně vystoupil na pevninu. Zdá se však, že ani tento mnich nebyl prvním „objevitelem Ameriky". Pravděpodobně ho předstihli Egypťané. Profesor dr. Barry Fell z Harvardské univerzity tvrdí: „Přibližně před 3500 lety Egypťané přepluli Atlantský oceán a plavili se po řece Mississippi." Jaké důkazy pro toto tvrzení uvádí? Tento vědec prozkoumal řadu prastarých indiánských jazyků, především u kmenů Atakapa, Tunica a Chitimacha, které žily na dolním toku Mississippi. Lingvisté mnoho let pozorovali pozoruhodný fenomén, jenž se vymykal jakémukoli vysvětlení. Jazyky uvedených indiánských etnik totiž obsahovaly četná slova, jež byla při srovnání s jinými regionálními indiánskými jazyky a dialekty naprosto cizorodá. Tuto záhadu vyřešil prof. Fell: „Podivně znějící indiánská slova, označující například strach, vor, klesat a hojit, pocházejí z egyptských slovních základů, používaných v zemi na Nilu před 3 500 lety." Podle prof. dr. Fella je nesporné, že Ameriku neobjevil Kolumbus, ale celá tisíciletí před ním egyptští cestovatelé. Vysílali egyptští vládcové cestující špiony do cizích oblastí, v nichž pátrali po nových zemích? Nesnažili se tak uskutečnit ideu světovládného Egypta? Egyptská historiografie se o podobných snahách nezmiňuje ani slovem. Nesvědčí to spíše o náhodném objevu, který učinili například zbloudilí mořeplavci, odchýlení prudkou mořskou bouří od původního kurzu? „Ať už to bylo náhodou nebo v důsledku cílevědomých výzkumných cest, Egypťané byli v Americe už před tisíciletími!" tvrdí i Russel Bennet Stafford, známý daleko za hranicemi Kalifornie jako specialista na indiánskou minulost Severní Ameriky a odborník na umění doby kamenné. Je si zcela jist tím, že indiánský bůh Manitou, dobře známý především čtenářům knih Karla Maye, je egyptského původu. „Monetu bylo zvláštní ochranné božstvo ve starém Egyptě. Zároveň to byl thébský bůh války, proslavený svým hrdinstvím. Byl nazýván ,Hór se silnou paži" a magickým způsobem se proměnil v býčího boha Bokha. Ten ztělesňoval dalšího boha, a sice Ra-Hóra-Akhutiho, jenž byl obvykle zobrazován jako rudý muž s vlasy ozdobenými dvěma péry. Jeho příznivci se s oblibou označovali právě takovouto okrasou." Přinesli tedy raní egyptští návštěvníci ze země na Nilu do Severní Ameriky víru v Manitoua? Je typická indiánská ozdoba, totiž péra vetknutá do vlasů, rovněž egyptského původu? Dalším bohem uctívaným v zemi faraónů i v Severní Americe je „Pauti" (Egypt) nebo „Pauti-wa" (Amerika). Pauti patřil v Egyptě k nejstarším božstvům a bylo mu přisuzováno postavení stvořitele, podobně jako Jahvemu u Izraelitů. Nejvyšší bůh Amon-Ra byl také označován jako „Pauti Taui", což znamená „počátek času". Nositelem obdobného významu u severoamerických indiánů byl Pauti-wa. Indiáni Asheeweeové ho pokládali za předsedu božského představenstva. U indiánského kmene Zunyů měl na povel kačiny. Potomci tohoto kmene dodnes zhotovují slaměné panáky, imitující toto božstvo. A hle: vyznačuje se všemi příznaky božského astronauta. Má volnou helmu, vhodný „skafandr" a v rukou svírá kuriózně vyhlížející „sakrální předměty", které lidem na konci dvacátého století připomínají spíše technické přístroje. Přinesli prastarou víru před tisíciletími z Egypta do Severní Ameriky staroegyptští cestující misionáři? Stali se Egypťané v Severní Americe praotci indiánských kmenů? Tuto možnost naznačují četné více než kuriózní shody. Uveďme zde alespoň jeden příklad: Iroquoai bylo jméno egyptského boha Amona. Egyptolog E. A. Budge v této souvislosti připomíná: „Je uváděn v souvislosti s pěti zvířaty, symbolizujícími božské vlastnosti!" V Severní Americe žije indiánský národ Irokézů. Skládá se z pěti dílčích etnik. Prof. Hans Schindler-Bellamy, vídeňský archeolog, upozorňuje na další shodu: „V Egyptě i Severní Americe se vyskytují mumie. Nenavštěvovali Egypťané Severní Ameriku a nepřinášeli do Nového světa svou prastarou víru?"



Článok je v sekcií - Z našej knižnice / Úryvky