Ještě více kuriozit.

Z knihy Tajuplná archeologie od Luc Burgin
- Jak se dostal kovový šroub do prastarého kamene? Tuto otázku si nyní kladou čínští vědci.

Kámen hruškovitého tvaru byl nalezen v Ži-lin Wang nedaleko hory Mazong, na hranici provincií Han-su a Si-jiang. Tajuplný nález váží asi 0,46 kilogramu a je extrémně tvrdý a černý jako smůla. Ve svém nitru skrývá asi šest centimetrů dlouho šroub. Experti z Kanceláře pro národní přírodní zdroje (National Land Resources Bureau), Kanceláře pro výzkum barevných kovů (Colored Metal Survey Bureau) v provincii Han-su a dalších renomovaných institucí si na něm už vylámali zuby, jak napsaly čínské noviny Lanžu Morning News 26. června 2002. Zásadní a nosná vysvětlení nejsou k dispozici.
- Kdo nám v egyptské Nabtě zanechal nejstarší sluneční hodiny na světě? Asi 6500 let starý monumentální kamenný kruh v poušti byl objeven dobrých sto kilometrů od Abú Simbelu. K pohledu na oblohu vyzývá architektonický komplex, který byl postaven 1000 let před slavným britským Stonehenge. V bezprostředním okolí kruhu se nacházejí další kamenná uskupení, která zřejmě symbolizují souhvězdí. Co nám tím chtěli naši předkové sdělit?
- Znaly staré jihoamerické kultury přece jen kolo? Oproti všem dosavadním vědeckým ujišťováním to podle všeho potvrzuje objev odborníků ze dvou mannheimských muzeí, Reissova a Engelhornova. Michael Tellenbach a jeho pracovníci prozkoumali keramiku Indiánů kmene Nazca a přitom zjistili, že hliněné nádoby zhruba před 2000 lety byly určitě vyrobeny na hrnčířských kruzích. Dosud jsme vycházeli z toho, že kolo se do Jižní Ameriky dostalo teprve se španělskými dobyvateli, to znamená v 15. století.
- Kdo zbudoval 37 podzemních pyramid na černomořském poloostrově Krymu? Této záhadě se věnuje místní námořní kapitán Vitalij Anatoljevič Gokh a jeho četní důstojničtí kolegové. Tito amatérští archeologové tvrdí, že v podzemí Sevastopolu u Černého moře lokalizovali sedm trojhranných staveb. Jsou prý vysoké mezi 36 a 45 metry. Novináři z italského časopisu Panorama se koncem roku 2001 podrobně zaměřili na dosud první archeologické naleziště. Výsledek: v hloubce přibližně 38 metrů se nachází „podivuhodná řada kupolovitých útvarů s pravidelným klenutím, zvláštními trojúhelníkovými deskami a zbytky něčeho, co by mohlo být zdivo..."
- Věděli naši prapředkové už před 3000 lety, jak se vyrábí nerezavějící ocel? Nad tím si lámou hlavu srbští archeologové, kteří ve vesnici Hisar objevili pravděpodobně nejstarší ocelový výrobek v lidských dějinách - špendlík bez sebemenších stop po rzi! Je to „archeologická senzace", jak triumfálně zdůraznil Milord Stojic z Archeologického institutu v Bělehradě v lednu 2002 při rozhovoru se zpravodajskou agenturou dpa.
Kde zůstávají vševědoucí instance, které by nás zbavili této informační nouze? Kdo nám přesvědčivě zdůvodní, jak je možné, že se v Mexiku vědělo o dinosaurech už před tisíciletími? A jak je to se záhadnými zobrazeními na soškách z Taennchelu? A jak je možné, že na Uralu byly zhotoveny trojrozměrné zeměpisné mapy miliony let předtím, než se objevil první homo sapiens?
Proč se při všech těchto nálezech nemůžeme zbavit poněkud tíživého dojmu, že jsme pravděpodobné něco přehlédli? Proč nám nedává žádný smysl to, co vlastně k sobě patří a dokonale do sebe zapadá? Neměl by se počet otazníků zmenšovat s tím, jak stále lépe a důkladněji poznáváme svou minulost?
Bezesporu, namítnou pochybovači. Během následujícího století bude vyřešeno mnoho záhad, ujišťují zdvořile. Člověk by jim to skoro i věřil. Kdyby tu ovšem nebylo poslední tisíciletí, v němž naprosto bezchybně a dokonale pokračuje to, co vyvolává už od pradávna zmatek, aniž bychom dosud jakkoli zmoudřeli. Je to například příběh rabína Jechieleho, který pro nás zaznamenal Henry Sauval v roce 1724 ve svém monumentálním trojsvazkovém díle Dějiny a zkoumání starožitností města Paříže.
Jechiele nebyl rozhodné žádný hlupák. Budeme-li Sauvala vykládat doslova, pak musel tento rabín už ve 13. století vědět o elektřině, tedy mnoho století před tím, než ji lidstvo začalo využívat ve svůj prospěch:
„Tento muž byl tak učený a jeho dovednosti byly natolik obdivovány, že byl mezi židy v podstatě pokládán za světce. I Pařížané ho kvůli jeho tajným znalostem pokládali za mága. (...) V noci, když svět obvykle spí spánkem spravedlivých, pracoval - jak se říká - za svitu neustále svítící lampy, která nepotřebovala žádný olej. Jen o sabatu její světlo na přechodnou dobu pohaslo. Kdo se však opovážil rušit Jechieleho při jeho studiích, třeba tím, že ho hlasitým zaboucháním na bránu vytrhl z myšlenek (...), čekal ho zvláštní osud: Rabín obvykle stiskl tlačítko, pod nešťastníkem se vzápětí otevřela země a připravila nešťastníka o pevnou půdu pod nohama."
Člověk je hrdý na svůj moderní svět. Totéž je však obsaženo ve spisech slavného anglického filozofa Rogera Bacona (zhruba 1214 až 1292). V jeho díle Dopisy o tajemstvích všehomíru se dočítáme: „A tak popisuji díla technická i přírodní (...), na nichž rozhodně nebude nic magického. Budou totiž existovat vodní dopravní prostředky bez veslujících lidí. Pro velké námořní a říční lodě bude zapotřebí pouze jediného kapitána, a přesto budou rychlejší než všechny lodě, řízené mnoha lidmi. Budou existovat vozy, které se budou pohybovat nesmírnou silou bez tažných zvířat. (...) Budou rovněž existovat létající přístroje, obsluhované jediným člověkem, který smysluplnými mechanismy nechá rotovat něco, co bičuje vzduch pomocí umělých křídel, něco na způsob létajících ptáků. Budou také existovat velmi užitečné přístroje, které budou zvedat a pokládat téměř neomezené těžké náklady. (...) Budou existovat také přístroje, v nichž se lidé ponoří až na dno, aniž by je to ohrožovalo na životě. (...) Tyto stroje byly postaveny ve starověku a jistě budou zkonstruovány i v naší době, snad s výjimkou létajícího stroje, který jsem neviděl ani já, ani, jak se zdá,nikdo jiný. Ale já znám někoho, kdo ví, jak se takový stroj staví. Téměř neomezeně se dají uskutečňovat takové věci jako mosty, rozpínající se nad vodními toky bez ukotvení a oper a jiné neuvěřitelné mechanismy a stroje."
To jsou obdivuhodně přesné předpovědi. Fascinující je už jenom představa, že Bacon všechny tyhle věci, „s výjimkou létajícího stroje", viděl údajně na vlastní oči. V jakých zvláštních kruzích se tento Angličan pohyboval? Existovaly snad tehdy okultní kroužky, v nichž se pěstovalo tajné vědění? Nebo měl Bacon jenom velkolepou fantazii?
Největší záhadu pro nás dnes nepochybně představují technické schopnosti Leonadra da Vinciho (1452- 1519). Tento Ital byl zajatcem své doby. Byl to geniální myslitel, který snil o budoucnosti tak, jako by byl jedním z nás. V nesčetných a umělecky nesmírně hodnotných skicách tento mimořádný myslitel navrhl před 500 lety působivé aparatury a stroje, které dnes patří ke každodennímu životu.
Leonardo naskicoval kromě jiného automobil, tank, padák, parní stroj, nové hudební nástroje, lodní bagr, helikoptéru, kuličkové ložisko, fotometr, automatizované krmné koryto, moderní kolovrátek, hnací řemeny, zdymadla, plynové bomby a plynové masky, potápěčské skafandry, dýchací trubice a potápěčské ploutve, ale také například ženijní pontonové mosty. Dále přemýšlel o nesmírně složitých soustrojích na principu ozubených kol, o hromadné výrobě a montovaných domcích, pořizoval zeměpisné mapy z ptačí perspektivy a předjímal pozdější Newtonovy poznatky o pohybu, hmotě a setrvačností.
Leonardova mistrovská díla lze snad překonat jen indickými ilustracemi z 15. století. Nacházíme je v Muzeu indického umění v Berlíně-Dahlemu, v British Museum of Art v Londýně a v jednom denverském muzeu (USA). Je na nich zobrazen božský posel Harinaigame-šin, jak odebírá ženě embryo a přenáší ho do jiné ženy!
Na neuvěřitelný obsah těchto zobrazení upozornil zvěrolékař dr. Wolfgang Lampeter z Wasserburgu. Jeho objev byl dokumentován v roce 1990 v časopise Svět vědy. Podle Lampetera se tyto ilustrace vztahují ke staroindickým textům, které byly poprvé písemné zaznamenány kolem roku 200 př. n. 1. Předtím kolovaly ústně, takže přitom ještě mohly doznat jistých změn.
To ovšem nemění nic na skutečnosti, že tyto texty už popisují různé vývojové fáze embryonálního vývoje. Rozlišují se v nich i stadia morula a blastula, v současnosti běžně používaná v medicíně. Jsou to samozřejmě biologické procesy, které nejsou viditelné pouhým okem.
Setkáváme se tu ovšem už i s Mandelbrotovým paradoxem. Fraktální geometrie dnes vědcům umožňuje popisovat objekty, které se sice nevyskytují v klasické geometrii (přímka, kruh, koule, kostka nebo pyramida), ale zato je najdeme v přírodě - kupříkladu struktury sněhové vločky. Ale také tvar rozvětvené koruny stromu nebo pobřežní linie Velké Británie.
Za zakladatele fraktální teorie je pokládán Benoit Mandelbrot. Jeho publikace, kterou vydal v osmdesátých letech, se postarala o celosvětové pozdvižení. Podstatné vlastnosti matematické struktury, které Mandelbrot propůjčil vlastní jméno - „Mandelbrotovo množství" nebo takzvaný Jablečný sameček" - byly zkoumány už počátkem tohoto století francouzským matematikem Gastonem Juliou. Komplexnost této struktury vyšla najevo teprve po jejím počítačovém vygenerování.
Matematikové tedy znají fraktální struktury teprve zhruba sto let. Přesto se objevují už na 2000 let starém keltském bronzovém zrcadle v Britském muzeu v Londýně. Náhoda? Snad. Je jenom zvláštní, že s podobnou strukturou se setkáváme i na titulním listě francouzské bible, která byla sepsána v letech 1229 až 1250.
Toto starobylé dílo je dnes uloženo v Rakouské národní knihovně ve Vídni a pečlivě katalogizováno pod registračním číslem 2554. Je příznačné, že se na něm vznáší božská postava, která v pravé ruce svírá kruh, jímž podle všeho měří fraktál - nebo podle jiného výkladu symbolické univerzum. Příslušný francouzský průvodní text hlásá: „Zde tvoří Bůh nebe a zemi, slunce a měsíc a všechny prvky."
Tohle fascinující zobrazení samozřejmě padlo do oka i Mandelbrotovi, a tak ho bez váhání zařadil do svého standardního díla Fraktální geometrie. Nejdůležitější odpověď nám ovšem zůstal tento výjimečný matematický myslitel dlužen: Kdo, proboha, „utrousil" moderní fraktální zobrazení ve více než 700 let staré bibli?
Zase náhoda? Samozřejmě. Skeptikové se mohou upsat k smrti, abychom jim uvěřili. „Náhoda". Šest písmen, která všechno vysvětlují, a nic přitom neříkají. Bezobsažná fráze, vymyšlená proto, abychom se nenakazili něčím zakázaným. Svorník uzavírající bránu do nového světa. Za ní je neobjevená země plná tajemství, která na nás působí dojmem magie. Je to zvláštnější země, než si představujeme. Nebo než si vůbec umíme představit.
Je lákavé vycházet na základě všech těchto kuriozit z toho, že v naší minulosti nejspíš leccos probíhalo jinak, než se v současnosti učíme. Člověka jímá až závrať z pomyšlení, že mnohé z toho, co je dnes pro nás ohledně našeho původu jistotou, bude jednoho dne odhaleno jako iluze. Fantazii se nekladou žádné hranice, jak to svého času výstižně vyjádřil francouzský filozof Voltaire: „Chtít být v tomhle bláznivém světě rozumný je už samo o sobě bláznovství!"



Článok je v sekcií - Z našej knižnice / Úryvky