Hledáni kořenů alchymie 1

Z knihy Světlo z dávných věků od Ivo Wiesnera
Existovaly staré civilizace, pokročilejší než je civilizace naše a od nich pochází alchymie.
Alchymie, nebo helénskými učenci používaný pořečtěný termín "hermetická věda", představovala technickou a technologickou aplikaci starověké filosofie a nezabývala se výhradně určitým úzkým oborem, jako je tomu dnes v případě chemie, fyziky, biologie a podobně. Je to odraz odlišného způsobu myšlení a filosofie těch myslitelů, kteří stáli u kolébky alchymie.

Hermetickou filosofii, přesněji vědu Thowta - thowtismus, přinesl do egyptského prostoru pravděpodobně Thowt. Pokud tedy budu na některém místě hovořit o hermetismu či hermetické filosofii, mám na mysli její starší (předhelénskou) formu přinesenou Thowtem, tedy thowtismus.
Helénský termín "hermetika" zavedli až ptolemaiovští Řekové, kteří bohu moudrosti Thowtovi přiřadili svého boha Herma. Řecký Hermes je však letorou i pojetím zcela odlišný bůh, než egyptský Thowt. Jestliže původ Thowta je zahalen tajemstvím, pak Hermes byl synem Dia a nymfy Maie, dcery Atlanta. Hermes bývá obvykle zpodobňován jako mladík mající mnohé charakteristické povahové prvky Řeků, přičemž je zdůrazňována zejména jeho vynalézavost, chytrost, obratnost a protřelost. Je dětinsky dobrosrdečný, ale také šibal všech šibalů. Nelze opomenout, že je i bohem zlodějů (je otcem proslulého zloděje Autolyka) a po přeslici i dědem Odyssea. Je však také rychlým poslem Dia, ochránce obchodníků i pocestných, ale i patronem obratných řečníků. Hermes byl bohem lidu blízkým a oblíbeným. Jeho atributy byla heroldská hůl ovinutá
hady, okřídlený klobouk a opánky. Toto pojetí Herma se projevuje od 5.století př.n.l., avšak na vzácných dochovaných starších zobrazeních Herma, je zralým mužem s plnovousem. To je ale pojetí Herma blízké staroegyptskému pojetí Thowta. Domnívám se, že obraz šibalského až frivolního Herma, byl těžko přijatelný jako představitel moudrosti hermetické filosofie a alchymie. Asi někde tady je počátek dodnes převládajícího odmítavého přístupu vědců k alchymii a v širším pojetí i k hermetické filosofii.
Texty Amon-nacht, jejichž autorem měl být kněz a knihovník chrámu v Chmúnevu (Hermopoli), udávají řadu údajů o tajemném Thowtovi. Thowt přišel se svým lidem z hor západní pouště (dnešní Tassili-N-Ajjer, Ahaggar, Tibesti, Ennedi) a založil v nilském údolí první chrám v Mennoferu (Memphis). Přinesl kult boha Amuna (Amona), ale také svaté písmo a mnoho znalostí z oblasti lékařství, matematiky, geometrie, stavitelství a řemesel. Podle Brugsche je jméno nejvyššího boha Amuna odvozeno z egyptského kmene "amn" = skrytý, utajený. Egyptština ve své původní formě je velmi blízká berberštině a oba jazyky patří do semitsko-hamitské skupiny, jejímž centrem byla oblast severní Afriky - starověká Libye. Dnes víme, že Berbeři jsou potomky starověkých Libyů a podle Spencea jsou Libyové identičtí s Azilci, jejichž atlantický původ je velmi pravděpodobný. Po zániku Atlantidy v roce 9 564 př.n.l. se část trosečníků zachránila jak na pobřeží Pyrenejského poloostrova, tak i západní Afriky a vytvořila kulturu azijsko-libyjskou, jejíž centrem se stalo pásmo pohoří Tassili-N-Ajjer, Ahaggar, Tibesti a Enedi. Do této oblasti přibližně zasazuje říši Arnor i Tolkien. Tuto říši založili atlantští trosečníci pod vedením synů atlantského krále Elendila, Isildura a Anáriona. Libyjsko-azijská kultura se v této oblasti vyvíjela asi 4000 let, jak to dokazují četné skalní kresby o stáří až 9000 let. Přibližně v pátém tisíciletí začali Libyové-Azilci dobývat celé Středomoří a koncem čtvrtého tisíciletí ovládli deltu a dolní tok Nilu, kde byla založena říše Dolní Egypt, zvaná ve starověku říše Červené koruny. Libyové-Azilci byli zřejmě potomky jedné z atlantských ras, která se vyznačovala červenohnědou barvou kůže, tmavými vlasy, subtilnější stavbou

kostry a na dochovaných kresbách mají její příslušníci obvykle krátké kalhoty a péřové čelenky. Krátce před kataklysmatem v roce 3449 př.n.l., pravděpodobně kolem roku 3500 př.n.l., vstupuje od jihu do oblasti dnešní Núbie a Horního Egypta početný lid zcela odlišné rasy, jak to dokládají archeologické nálezy tzv. kultury Nagada, zejména však hroby v Tase, Sakkaře, Heluanu a z dalších míst. Z nalezených tělesných pozůstatků a zobrazení je zjevná výrazná somatická odlišnost této rasy od rasy Libyů. Tito lidé měli robustní stavbu kostry, široké čtverhranné lebky s oválným obličejem a špičatou bradou. Měli rovný či lehce zahnutý nos, hluboce zapadlé oči mandlovitého tvaru a měli i hladké vlasy. Domnívám se, že tato jižní rasa pochází z ostrovní země Rutas (Lemurie) odkud včas unikla před blížícím se kataklysmatem. Tito Rutasané vytvořili Jižní říši, častěji zvanou Horní Egypt či říše Bílé koruny. Nedlouho před kataklysmatem v roce 3449 př.n.l. došlo ke střetnutí armád Dolního a Horního Egypta o získání nadvlády. Armádu severní říše Dolního Egypta vedl libyjský král Suto (egyptský Sutech) a vojska jižní říše Horního Egypta mýtický král Osiris (Úsír). Bitvu zřejmě rozhodla záplava přicházející ze Středozemního moře, jakožto důsledek kataklysmatu. Obě armády byly zničeny a utopením zahynul i Osiris, kdežto Suto záhubě unikl. Toto střetnutí zřejmě měli na mysli egyptští kněží, když Solonovi vyprávěli o střetu atlantské armády s armádou Horního Egypta. Podle egyptských mýtů v boji se Sutém pokračuje Osirisův syn Hórus a Suta poráží. Završení spojení obou říší v jednotný Egypt však náleží až faraónu Menimu, jehož egyptské jméno bylo Aha. Podle Manethona před Menim (Menesem) se dynastický vývoj předků Egypťanů v horách západní pouště odehrával po dobu 5813 let. Po faraónovi Menim pokračovala jím založená thiniská dynastie devíti králů,kteří vládli celkem 350 let a jsou řazeni k prvé dynastii Staré říše Egypta. O době panování faraóna Meniho panuje nejistota a odhady se pohybují mezi 3350 - 2980 př.n.l.. Blíže skutečnosti bude zřejmě období kolem roku 3300 př.n.l..
Domnívám se, že Thowt přišel do oblasti budoucího vývoje protoegyptské kultury Tassili (Imladri) někdy kolem roku 9100 př.n.l., tedy krátce po zániku Atlantidy. Podle galských eposů však v téže oblasti žil po dlouhou dobu potomek elfů Mistr Elrond a byl zřejmě i Thowtovým současníkem. V podstatě lze konstatovat, že Thowtem začínají mýtické dějiny Egypta. Merežkovskij ve své knize "Tajná moudrost východu - Egypt" říká, že první dynastie Egypta založená králem Menim, vládla mezi roky 3500 - 4000 př.n.l. a v tomto období Meni změnil tok Nilu v Horním Egyptě v oblasti Košeiš. Pozůstatky tohoto díla zde existují dodnes. Sami staří Egypťané ve svých modlitbách oslovují Thowta jako toho, kdo jim přinesl znalost matematiky, geometrie, astronomie, lékařství i dalších věd, zejména všeho "co leží v zemi" (Ta chema). Podle Josefa Flavia (Antiquit Judaic.I.) nechal Thowt všechny přinesené znalosti a tradice vyrýt do kamenných sloupů a zapsat do mnoha knih v posvátném jazyce a to ještě před potopou (tedy před rokem 3449 př.n.l.). Údaje o počtu Thowtových-Hermových knih se značně rozcházejí. Seleukos hovoří o 20000 knihách (spíše papyrových svitcích), Mannethó udává 36525 svitků a Kliment Alexandrijský vypočítává pouze 42 knih, což je údaj asi nejbližší skutečnosti. Ze všech pramenů zřetelně vyplývá, že Thowt do Egypta přináší znalosti a tradice, pocházející z dědictví Atlantidy. Mannethó říká poněkud podivnou věc, že Thowt prý byl synem čelného mága Atlantidy, který musel odejít z Atlantidy pro svůj milostný vztah s manželkou Chronose Rheou. S ním měl odejít i prvorozený syn Misor (či Isor) a dcera Isis (egyptská Eset), která byla plodem vztahu s Rheou. Misor měl být prvním z mýtických králů Egypta (spíše asi Protoegypta) a Isis se stala matkou již zmíněného Hóra a manželkou Úsíra. Úsír je ztotožňován s Misorem (Isorem), ale spíše jde o adoptivního syna Thowta. Verze milostného vztahu s Rheou, jakožto příčiny příchodu (vyhnanství) Thowta, je poněkud fantastická a je asi produktem výkladu helénských historiků z období Ptolemáiovců. Mezi obdobím Chronose, Rhei a obdobím Thowta totiž leží opět hiát obnášející více než 20000 let. Chronos jako jeden z Titánů prvé generace Hvězdného lidu (elfů) žil na Zemi přibližně před 150000 lety a byl jedním z elfských velekrálu.

Je známé, že egyptské prameny považují Thowta za bytost vyšší duchovní kategorie, ale zbožněn byl až mnohem později. Jeho atlantský původ nebo úzký vztah k atlantské kultuře je zcela zřejmý a nikdy nebyl zpochybňován. Neexistuje však jediná zmínka o tom, kdy Thowt zemřel, či kde má svůj hrob, naopak řada náznaků nás vede k domněnce, že odešel "mezi hvězdy" spolu s elfy. Letopisy, zpracované Tolkienem do knih Silmarillion a Pán prstenů, se zmiňují o dvou bratřích Elrosovi a Elrondovi, kteří vzešli z manželského svazku elfů a lidí. Elros se stal prvým králem Númenoru (Atlanitdy) jako král Tar Minyatur (AI Tar) a zvolil si úděl smrtelného člověka, i když žil asi 500 let. Elrond naopak zvolil úděl elfa a ze Země odešel s poslední skupinou elfů v roce 3021 Ill.věku (dle galské datace), což odpovídá roku 6420 př.n.l.. Po zániku Númenoru žil Elrond v oblasti jménem Imladril, ležící mezi štíty Mlžných hor, které byly identifikovány jako horské skupiny Tassili-Ahaggar. Obvykle je Elrond titulován jako Mistr Elrond, což je titul ve starověku udělovaný pouze vědcům a čelným mágům. Eposy se často zmiňují o tom, že Mistr Elrond zná všechna tajemství a umění Númenoru i elfů. Mistr Elrond měl dceru Arwén, zvanou Undómiel a adoptivního syna Aragorna, kterého přijal pod jménem Estel. Arwén a Aragorn v sobě našli zalíbení a po čase se stali manžely a rodiči syna Eldariona. Arwén po otci obdržela výsadu elfské dlouhověkosti, kdežto Aragorn jako člověk žil asi 350 let. Arwén svého milovaného manžela o mnoho přežila v ústraní. Tento osud má velmi blízké ladění osudu Úsíra a Éset (Osirise a Isis), jak jej známe z mýtu o Osirisovi a Isis. Thowtův Misor či Isor (Usír), jenž se stal manželem Éset, rovněž umírá mnohem dříve, než jeho manželka. Postavení Misora-Úsíra je blízké postavení sice vznešeného, ale stále pouze jen lidského krále, kdežto jak Éset (Isis), tak i Arwén jsou vyššího původu - jsou bohyněmi (elfkami). Odůvodněně se domnívám, že Thowt je identický s Mistrem Elrondem, Misor (Isor) je identický s Aragornem a Isis (Éset) s Arwén. Mezi jejich časem a časem založení prvé dynastie Staré říše Egypta však existuje hiát přibližně 34 století. Teprve důsledky kataklysmatu v roce 3449 př.n.l. donutily odejít lid protoegyptské kultury z oblasti Tassili – Ahaggar - Tibesti - Ennedi - Marah atd. do povodí Nilu, které bylo kataklysmatem téměř nedotčeno. Zde se setkávají a spojují i s jižním lidem přicházejícím ze zničené země Rutas (Lemurie) a společně postupně obsazují údolí Nilu od jihu k severu. To se odehrává někdy v období mezi 3200 - 3400 př.n.l.. Mistr Elrond téměř identický s egyptským Thowtem, má velmi blízko také k helénskému Hermovi. Přesto identita Mistra Elronda s Thowtem zatím zůstává hypotetickou konstrukcí. Po zániku Atlantidy se rozvinulo vedle Egypta ještě další středisko civilizace a to v . západní Evropě, po obou stranách Pyrenejí. Toto západoevropské civilizační centrum vzniklo z atlantských trosečníků, kteří se spolu s atlantským králem Elendilem zachránili v pěti lodích a přistáli na pobřeží Iberského poloostrova v místě zvaném Port Galia (Galský přístav). Tito trosečníci s sebou přinesli nejméně tolik atlantských vědomostí a tradic, jako Egyptu Thowt. Podle dochovaných zpráv to byla znalost zpracování a transmutace kovů, výroby a zpracování kamenů, mnoho řemeslných znalostí z různých oborů, znalost pěstování mnoha užitkových rostlin i zvířat a také sedm "vidoucích kamenů", kterým se říkalo v té době "palantiry". Činnost palantirů byla údajně řízena silou vůle a tato podivuhodná zařízení zjevovala události a jevy vzdálené v prostoru i v času. Podle tradice vyrobili ve starých časech palantiry elfové a darovali je Atlanťanům. Je tedy jisté, že tajemná starověká věda alchymie se do Evropy šířila v podstatě ze dvou směrů: jedním směrem byl Egypt, druhým území kolem Pyrenejí. Zda a v jakém rozsahu se uplatnil vliv védské (indické) alchymie není možno zatím určit.
S alchymií do jisté míry souvisí i úloha Thowta jako "strážce Oka", což ve starověku byla významná hieratická a politická funkce, srovnatelná například s rolí a postavením papeže ve středověku. Tak jako podmínkou právoplatné korunovace krále či císaře bylo přijetí koruny z rukou papeže, stejně významný byl akt vkládání Oka na hlavu starověkého velekrále či faraóna. Podle starých pramenů bylo Oko drahokamem broušeným do zvláštního tvaru oboustranné rozety či bipolárního jehlanu, který byl vsazen do čelenky z kombinace zlata a morijského stříbra. Drahokam byl v

čelence upevněn tak, aby po vsazení na hlavu krále byl drahokam v kontaktu se šestou čakrou (Třetí oko). Časem se čelenka obohatila ještě o druhý podobný drahokam, který se dotýkal sedmé čakry (Korunní čakra). Podle esoterických zákonů úkolem obou drahokamů bylo příslušné čakry očisťovat, otevírat, stimulovat a uvádět do synchronní fáze s vesmírným centrem Nejvyššího vědomí - Bohem. Kontakt s Bohem pak uváděl krále sama do stavu vyššího vědomí a propojoval jej se sférou univerzálního vědomí (Univerzálním informačním polem). Před vložením čelenky na hlavu krále musel nejvyšší hierofant (Thowť) z drahokamů odstranit parazitní a zbytkové frekvence po předcházejícím králi. Z čelenky se časem vyvinuly honosné královské a císařské koruny, ale původní úloha drahokamů byla zapomenuta. O materiálu drahokamů mnoho známo není. Drahokamem pro sedmou čakru býval obvykle démant, kdežto k otevírání šesté čakry se používaly fialově až nachově zbarvené kameny (ametyst, démant, topas či safír). Galské letopisy vyprávějí o tom, že na počátku časů nosili elfští velekrálové Noldorů, počínaje Féanorem, královskou čelenku obsahující tři překrásné drahokamy zvané silmarilly, které si elfové přinesli ze své původní domoviny jako památku. Z oněch tří silmarillů byl jeden "vrácen mezi hvězdy", jeden se ztratil v mořské hlubině a poslední byl vhozen do jícnu sopky.

PRIMA AUREA A DALŠÍ CIVILIZAČNÍ CYKLY
.... kruh vesmíru připomíná prsten a démantem v tom prstenu jsme my.
Omar Chajjám
Prima Aurea je jedním z mnoha názvů bájné civilizace Zlatého věku nebo také Věku nevinnosti či Krtájuga starých Indů. Pokusíme se hledat spojnice k této patrně nejstarší pozemské civilizaci. Dosud jsme se pohybovali v časovém vektoru kolem roku 3000 př.n.l., kdy osoby i děje lze sledovat a hodnotit díky dokumentům nebo archeologickým artefaktům. Existuje však poměrně značné množství mýtů, pověstí i zpráv (žel, často převzatých z vágních pramenů) o existenci i záhubě několika velmi starých pozemských civilizací.
Jedním z věrohodných pramenů jsou sdělení Platona, který absolvoval zasvěcení do starých egyptských mystérií nejvyššího stupně, což v podstatě znamená důkladné zasvěcení do thowtické filosofie. Platon nám říká, že již 10000 let před Menim (to je asi 13000 let př.n.l.) existovala úplná a vyspělá civilizace. Platonovo sdělení jednoznačně potvrzují Herodot a Diodor, rovněž zasvěcenci do thowtické filosofie. Herodot a Diodor uvádějí, že dávno před Menim existoval vyspělý sociálně spravedlivý stát až po Hóra po dobu nejméně 10000 let. Zdá se vám to fantastické?
Mnohem konkrétnější údaje uvádí egyptský kněz Manethon Sebennytský (období Ptolemaia I.) ve svém díle "Egyptské pamětihodnosti". Dokládá jména i data panování vládců tohoto státu od Menese zpět o 6 883 let, to je do roku 9 883 př.n.l. Tento stát zanikl kolem roku 3 500 př.n.l. v důsledku obrovského kataklysmatu. V této souvislosti uvádí Manethon, že před zaniklou civilizací existovalo více civilizačních cyklů v oblasti Egypta i jinde na světě.
V mýtech indiánského kmene Hopi (jak uvádí J.Blumrich) se hovoří o tom, že po sobě existovaly a zanikly tři vyspělé civilizace. Třetí a poslední z těchto civilizací je pojmenována "Kaskara" a údajně se rozkládala na pevnině Mu, zničené rovněž kataklysmatem. Podle výpočtů J.Blumricha k zániku mohlo dojít přibližně před 80 000 lety. Většina obyvatelstva se přestěhovala do Jižní Ameriky, protože byla včas varována před kataklysmatem. V Jižní Americe založili přesídlenci město Taotooma, které leželo na mořském pobřeží a Hopiové je ztotožňují s ruinami prastarého centra jihoamerické civilizace Tihuanakem. Kolem roku 72 000 př.n.l. byla kataklysmatem zničena i Taotooma a došlo k hlubokému rozpadu civilizace na menší centra a postupu přeživších kolonistů na sever. Hopiové civilizaci Kaskary spojovali s mimozemskou rasou bytostí nazývaných Cachinové (Stvořitelé),

kteří před zničením Taotoomy opustili Zemi. Časové uzly podávané Blumrichem považuji za chybné. Pravděpodobnější datace zániku Taotoomy je v časovém uzlu kolem roku 15 650 př.n.l., pak by civilizace Taotoomy i Kaskary v logickém sledu navazovaly na civilizační uzel uváděný Manethonem (9887 př.n.l.). Bohužel chybějí důkazy nezbytné k přesnějším datacím. Přesto docházím k závěrům, že civilizace Taotoomy lze ztotožnit s onou Prima Aurea, která zanikla pod úderem kataklysmatu kolem roku 15 650 př.n.l., postihujícím především oblast jižní a střední Ameriky. Oblast západního pobřeží Evropy a Afriky byla postižena kataklysmatem v menším rozsahu, a to dovolilo přežití řady civilizačních center v této oblasti. Tato v podstatě periferní centra ležela poměrně daleko od civilizační metropole Taotoomy a logicky lze očekávat i nižší úroveň civilizace v těchto periferiích, které jsou v mýtech řazeny do Stříbrného věku. Jedním z nejznámějších bylo tajemné "Věčné město", které však jeho obyvatelé nazývali Slunečním městem či Lixem. Tento dávný domov polobohů, kde prý byl později pohřben i Héraklés, leželo údajně na západním pobřeží Afriky, v místě stáčení mořských proudů zpět k Mexiku (okolí Villa Cisneros). Dalším civilizačním střediskem byla země Aldland, mořeplavci prý nazývaná "ostrovem Atland". Země Aldland pravděpodobně ležela západně až severozápadně od zemí Finda a Twischa, které jsou situovány do oblastí dnešního Německa a Dánska. Z toho by vyplývalo, že země Aldland byla součástí dnes zatopeného šelfu mezi Irskem a Grónskem na okraji Islandské pánve.
Dalším centrem civilizace byl ostrov Thule, který bývá umísťován do oblasti Grónska. Bohužel, o civilizaci Thule není k dispozici dostatetk zpráv. Mayské kmeny mají ve svých ságách sdělení o tom, že jejich předkové do dnešní vlasti přišli ze zemí ležících na východě, což je s největší pravděpodobností civilizace Thule či Aldland. Pás civilizačních center uzavírá tibetské centrum Pottala, která podle mýtů měla původně ležet na břehu tropického moře. Náhle prý došlo k prudké změně klimatu i polohy Tibetu v důsledku kataklysmatu vyvolaného planetou, která se vynořila z
vesmíru a šikmo se dotkla Země. Mytologie starých Řeků, ale i eposy starých indických a íránských národů (Arjů), opakovaně hovoří o vyspělé podivuhodné civilizaci, žijící za vysokými horami Ripeiskimi (snad Himálaj) daleko na severu, na ostrovech přímo pod Severní hvězdou.
Původní verze Homérovy Odyssey vypráví o setkání Odyssea s princeznou Calypsó, dcerou mořského krále - vládce Fajáků. Calypsó vyprávěla, že Fajáci původně žili v zemi Hyperei ležící vysoko na severu. Odtud je kdysi odvedl král Nausithoos na ostrov Scherii, který se později stal součástí říše Atlantů. Hekataios z Abdéry (kolem 300 př.n.l.) sepsal Dějiny Hyperboreje, jež se bohužel nedochovaly, ale řada starověkých historiků z nich často cituje. Dovídáme se tak, že za horami Ripeiskimi (Himálaj nebo Tien Shan), na ostrovním archipelagu přímo pod Severní hvězdou, žil podivuhodný národ Hyperboreů, od nichž Rekové odvozovali svůj původ. Byl to národ mírumilovných lidí bílé rasy, mající modré či šedé oči a velmi světlé vlasy. Hyperboreové byli lidé vysokého ducha, milovali umění a vládli nadpřirozenými schopnostmi, přičemž se dožívali 1000 let. Tento popis upomíná na elfy z galských eposů, či alfy z nordických hrdinských písní. Středem Hyperboreje, rozložené v mírném klimatu v pozemském pásmu, kde Slunce nezapadalo, byl ostrov Dél, jímž procházela zemská osa. Řecké mýty považují Dél za rodiště Apollona a Artemidy, které zde porodila Diovi bohyně Léto. Na tomto ostrově prý žilo i mnoho labutí, proto se Délu také říkalo Labutí ostrov. Některé prameny ztotožňují Hyperborejce se severskými Kimmery. Erasthoténes a Plinius považovali Hekataiovy údaje za pravdivé a Hyperborejce za skutečně žijící prapředky bílé rasy. Když Héraklés na své cestě do zahrady Hesperidek procházel zemí Hyperboreů, setkává se tam s králem Atlantů Nausithoonem. Zahrada Hesperidek ležela v severní Americe a někteří historici soudí, že to byla asi Florida. Jediný přístup po souši byl v té době přes hyperborejský archipelag, který byl původně úzkou horskou šíjí, spojující Elesmerův ostrov s Novosibirskými ostrovy. Podle Hérodota z Halikamasu žil Héraklés kolem roku 17 550 př.n.l. a

toto období dokládají i některé další prameny ligurského původu. Znamená to, že Hyperborea ještě existovala před kataklysmatem v roce 15 679 př.n.L Jiná tradice hovoří o tom, že Orfeus na přelomu druhého a třetího tisíciletí př.n.L přicházel do kraje bývalé Hyperboreje zpívat své hymny na dávné bohy. V té době však zde byl již jen mráz a led. Zánik Hyperboreje se tedy odehrál buďto současně se zánikem Atlantidy nebo při kataklysmatu v roce 3449 př.n.L. To by odpovídalo údajům árijských legend o zániku jejich Prathnam ókah (Dávného sídla), které mělo ležet vysoko na severu. Dávné sídlo Árjů bylo zničeno zátopou a ledopády při velké katastrofě.
V roce 1948 prováděl oceánograf J.Gakkel v expedici "Sever"
průzkum Severního ledového oceánu. V blízkosti pólu nalezl pod
hladinou horský hřbet táhnoucí se od Novosibirských ostrovů přes
oblast pólu k ostrovu Ellesmer. Tento hřbet byl nazván jménem
M.Lomonosova. Později byl nalezen ještě jeden ponořený horský
hřbet, který byl nazván jménem Mendělejeva. Výsledky průzkumu
jednoznačně ukázaly, že oba hřbety se ponořily před relativně
nedávnou dobou. Podle starých zpráv byla civilizace Hyperborejců
zničena přívaly ledu a sněhu. Je velmi pravděpodobné, že zánik
země Hyperborejců a snad i změny v klimatu Tibetu se vztahují k
roku 3449 př.n.L, kdy kataklysma uzavírá éru Bronzového věku.
Část Hyperborejců se včas dostala mimo dosah kataklysmatu a
přesunula se do jižních oblastí s přijatelným klimatem. Zde stopy
po Hyperborejcích končí.
Přibližně koncem třetího tisíciletí př.n.L se zčistajasna v severním podhůří Hindúkuše objevuje početná skupina kmenů lidí velmi světlého zbarvení kůže, mající modré oči a plavé až ohnivě červené vlasy. Tyto kmeny vstupují na dějiště dějin pod jménem Árjové (nebo také Aryani). Přinášejí s sebou poměrně vysokou kulturu, hotové písmo a takzvané "védy", což byly velmi staré literární památky obsahující mýty a velmi rané vzpomínky na původ a dějiny Árjů. Jsou velmi dobře vyzbrojeni zbraněmi ze zvláštního rudého kovu (ajás), dále mají početnou jízdu a lehké
válečné vozy, ale i jakési zvláštní zařízení na boření hradeb. Lehce porážejí a vytlačují místní nepočetné domorodce a přibližně v oblasti jižního až západního Turkestánu zakládají mocný starověký stát Áriu se sídelním městem árijských králů Artakoanem. Odtud v následujících stoletích část Árjů překračuje horské pásmo Hindúkuše a zakládá dva dceřinné státy: stát Káfirů přibližně v oblasti dnešního Kábulu a stát Nýsů pod horou Mér. S těmito árijskými kmeny se setkávají Makedonci, když pod vedením Alexandra Velikého dobývají Indii. Další expanze Árjů směřuje na západ a dosahuje posléze území dnešního Turecka, Řecka a Makedonie (kolem 5.století př.n.L) a od těchto přistěhovalců odvozují svůj původ jak Řekové, tak i Makedonci. Druhý expanzní proud Árjů se pohybuje severozápadním směrem a mizí beze stop v středoruské a jihoruské stepi. Slovanské kmeny, objevující se ve východní Evropě takřka přes noc těsně po přelomu letopočtu, jsou velmi pravděpodobně potomky těchto zmizelých kmenů Árjů. Kataklysma v roce 9 564 př.n.L končí éru Stříbrného věku. Začíná se tvořit nové civilizační centrum Lemurie. Polohu Lemurie se dodnes nepodařilo spolehlivě určit. S největší pravděpodobností se Lemurie rozprostírala v oblasti dnes potopeného šelfu v Indickém oceánu, vymezeném souostrovím Maskaren a Seychell. Část obyvatel Věčného města - Lixu nalezla pravděpodobně útočiště na Středomořských ostrovech a v oblasti přímoří jižní Francie. Úroveň těchto civilizačních center Bronzového věku byla zjevně nižší, než tomu bylo v předcházejících civilizačních érách. Část Lemuřanů se zachránila před kataklysmatem v nitru Afriky, zejména v refugiích dnešního východního Súdánu a odtud v pozdějším období postupovala na sever, pravděpodobně po Nilu. Staroegyptské texty hovoří o tom, že přibližně před 3 400 př.n.L se na území dnešní Nubie a Horního Egypta objevuje neznámý lid, který' přináší své písmo a vysokou kulturu. Tento lid prý přišel od jihu, rychle ovládl původní poměrně primitivní obyvatelstvo náležející ke středomořské hnědé rase. Cizinci byli vysocí, silní a barva jejich kůže měla výrazný modravý až modravě zelený odstín. V krátké době vytvářejí vládnoucí vrstvu a z nich pocházejí nejen kněží, ale i faraóni Staré říše. Tolik staré mýty. Přítomnost cizinců na území

Egypta dokládají i nové archeologické nálezy z období kolem roku 3300 př.n.l. (tzv.kultura "Nagada II"), zejména pak pohřby "gizského lidu" z Tasy, Sakkary a Heluanu, týkající se vesměs vládnoucí vrstvy z období 1.dynastie Staré říše. Z nalezených koster i vyobrazení pohřbených lze zjistit výraznou odlišnost somatických znaků tohoto lidu od domorodého lidu hnědé středomořské rasy. Výrazná odlišnost somatických znaků spočívá v robustní stavbě kostry se širokými čtverhrannými lebkami. Archeologické nálezy artefaktů z období gizského lidu a zejména prvých vládců Staré říše ukazují značně vysokou technickou, technologickou i estetickou úroveň kultury. Zdá se tedy, že archeologie alespoň z části potvrzuje staré mýty.

STOPY ALCHYMIE V ČASE
Možná přicházíme odjinud
a snažíme se tam vrátit pomocí našich přístrojů.
Lorenz Eisley
Převažující neúspěchy středověkých alchymistů při výrobě zlata transmutací vedly většinu lidí k názoru na alchymii jako vysoce podezřelou až pitoreskní oblast činnosti rozličných podvodníků a dryáčníků. Máme zprávy mnohokráte ověřené, že i ve středověku existovali velice vzdělaní lidé, kteří dovedli připravit Kámen mudrců a jeho pomocí uskutečnili transmutace rtuti i olova ve zlato. Za časů Rudolfa II. Skot Alexandr Seton, řečený Cosmopolitanus, byl jedním z oněch vzácných moudrých mužů vlastnících prokazatelně Kámen mudrců. Podle řady náznaků znal i několik cest, dnes bychom řekli několik technologií jeho výroby. Bohužel, nepočítal s neukojitelnou lačností mocných po zlatě a neprozřetelné prořeknutí jej stálo uvěznění a kruté mučení ve vězení saského kurfiřta Kristiána II.. Cosmopolitanus však vzdor nejkrutějším mučícím metodám neprozradil nic z tajemství přípravy
Kamene mudrců. Umírajícího Cosmopolitana unesl z vězení
Sendivoj, když předem podplatil stráže i mučitele. Snad doufal, že
vděčný Cosmopolitanus mu jako díky za své zachránění vyjeví
tajemství Kamene mudrců. Ale nestalo se tak. Cosmopolitanus na
následky mučení umírá a Sendivojovi odkazuje jak péči o svoji
krásnou manželku, tak i zbytek Kamene mudrců spolu s
doporučením, jak provést transmutaci olova ve zlato. Sendivoj
pochoval Cosmopolitana a po nějakou dobu "honil vodu" jako
věhlasný alchymista, když na požádání předváděl transmutaci.
Úspěšnou transmutaci olova údajně předvedl i Rudolfovi II.,
bohužel pouze jednou, pak zásoba Kamene mudrců došla, a tím též
skončilo alchymistické umění Sendivoje. Ten se potichu ztrácí ze
scény a v ústraní sepisuje řadu dosti pochybných spisů o
alchymistickém umění. Jisto však je, že Sendivoj připravit Kámen
mudrců nedovedl.
Mnohého možná překvapí, že i ve 20.století existují úspěšní alchymisté, kteří jsou často i vzdělanými chemiky a fyziky. Snad nejzajímavější osobností je N.Fulcanelli, autor neobyčejně zajímavých a významných alchymických spisů: "Tajemství katedrál" a "Příbytky mudrců". N.Fulcanelli to prý byl, kdo se v roce 1937 setkal v Paříži s profesorem Helbronnerem, zabývajícím se výzkumy v oblasti jaderné fyziky. Jacques Bergiér toto setkání popisuje a uvádí, že Fulcanelli varoval již v roce 1937 před uvolněním jaderné energie, protože se uvolňují nejen obrovské energie, ale hrozí i nebezpečí dlouhodobého zamoření země radioaktivitou. Fulcanelli upozornil, že k uvolnění atomické energie postačí jisté geometrické uspořádání poměrně malého množství krajně čistého kovu. Alchymisté to prý dávno vědí a vědí i o tom, že v minulosti bylo atomické energie zneužito proti lidem. Uvědomme si, že toto setkání se odehrálo několik let před objevem řetězové štěpné reakce a objevem obohacení izotopů uranu - jako podmínky zahájení této reakce. Že varování bylo plně oprávněné ukázala tragedie obyvatel Hirošimy a Nagasaki, jakož i vysoké radioaktivní zamoření ovzduší v 50.letech po uskutečněných zkouškách nukleárních zbraní velké ráže.

Když v roce 323 př.n.l. umírá v Babylone Alexandr Veliký, rozpadá se jeho obrovská říše velmi rychle na menší království, která si rozebrali jeho bývalí generálové. Výraznější úloha v dějinách připadla vytvořeným dvěma říším. První z nich byla egyptská říše Ptolemaiovců, druhou byla asijská říše Seleukovců na území dnešní Sýrie. Nás však eminentně zajímá říše Ptolemaiovců. Půdu pro rozkvět řeckoegyptské symbiózy připravil již Alexandr Veliký tím, že porazil Peršany a tak osvobodil Egypt. Osvoboditel Alexandr byl Egypťany přijat nejen jako představitel starého kulturního národa, ale i jako nový vládce - farao, v němž je vtělen božský Osiris, představující příslib znovuvzkříšení prastaré egyptské kultury a moci. Alexandr bohužel příliš brzy umírá, a tak se pozornost i přízeň Egypta zaměří na jeho dědice - Ptolemaiovce. A Ptolemaios, "toho jména prvý" vskutku naděje a očekávání Egypta nezklamal. Jako Alexandrův vojevůdce získal bohaté zkušenosti při výpravě do Indie a ty nyní plně využívá nejen jako vynikající voják, ale i politik ostré a pronikavé inteligence s neobvykle širokým státnickým rozhledem. Zdá se, že teprve v Egyptě se jeho schopnosti plně projevují. Vytváří pevné základy egyptské říše ptolemaiovské éry, na nichž Ptolemaios II. vytváří novou kulturu spojující to nejlepší, co ze sebe vydala stará egyptská kultura s jiskřivým espritem řecké civilizace. Z tohoto spojení vzniká skvělá helénská kultura inspirující dodnes mnohé vědecké i umělecké osobnosti. V Alexandrii Ptolemaiovci vybudovali Museion s neobvykle bohatou knihovnou. Museion byl vědeckovýzkumný ústav podobný uspořádáním naší Akademii věd, v němž se tehdejší nejlepší vědci zabývali přírodními vědami, zejména fyzikou, matematikou, alchymií, ale i lékařstvím a metalurgií. Kolem alexandrijské knihovny vznikla skupina encyklopedistů zabývajících se shromažďováním dochovaných vědeckých znalostí. Bibliotheka obsahovala obrovský bibliografický fond čítající údajně 700 000 svitků a fólií. Vedle hlavního knihovníka Erastothena tvořili skupinu encyklopedistů Synesius, Poemandros, Pelagius, Pseudo-Demokritos, Zosimos Panopolský, Stefanus Aeneas z Gázy a další. Bohužel, jak je pro stávající Železný věk typické, moudrost, vědění a umění vadí stejně jako pravda nejen mocným, ale i fanatikům a maniakům. V roce 47 přn.l. byla značná část tohoto faktografického pokladu zničena během rozsáhlého požáru. To, co se podařilo před ohněm uchránit bylo zničeno paliči po přelomu věku. Z příkazu císaře Diokleciána byly v roce 296 n.l. zničeny všechny svitky pojednávající o alchymii, v roce 389 n.l. z podnětu arcibiskupa Theofila proběhla další vlna ničení pokladu alexandrijské Bibliotheky a zbytky, které se podařilo zachránit, podlehly zkáze v roce 643 n.l. při dobytí Alexandrie islámskými dobyvateli. Tyto téměř programové akce ničení kulturního odkazu předků jsou typické pro náboženské fanatiky a mocí zaslepené hlupáky. Podobný osud totiž postihl i menší, ale neméně proslulé starověké knihovny, především knihovnu Ptahovy svatyně v Memfidě, knihovnu v Pergamonu, knihovnu Jeruzalémského chrámu a Pisistratovy sbírky. Není tedy divu, že dnes máme k dispozici tak málo zpráv o umění i znalostech našich předků. Z tohoto kulturního bohatství se dochovalo pouze nepatrné torso 100 papyrových svitků, kusů pláten a jeden pergamen. Tento fragment byl nalezen v thébských hrobech a je připisován Zosimovi Panopolskému. Jde však patrně o mladší opisy původních bibliografií alexandrijských encyklopedistů. Vesměs jsou psány dvouřečím egyptsko-řeckým (bilingvou) a pojednávají o starých řemeslnických technologiích výroby a zpracování zejména kovů. Podle místa současného uložení (Univerzita v Leydenu) jsou tyto fragmenty známy častěji jako "Leydenské rukopisy". Řecké opisy mladšího původu jsou uloženy v Národní knihovně v Paříži a v Britském muzeu v Londýně. Univerzitní knihovny v Miláně, Vídni a Gothe vlastní opisy z XI. - XIII. století n.l..
Mnoho starověkých autorů výslovně zdůrazňuje, že starý Egypt pouze navázal na odkazy dřívějších civilizací a osvojil si jejich často překvapivě vysoké vědecké a technické poznatky a znalosti. Bohužel, důkazy se ve své většině změnily dávno v popel. Lhceme-li zachránit co se dá, musíme velmi pečlivě vyhodnotit sebemenší údaj, artefakt či sdělení.

Existuje jedno velké tajemství, které má úzký vztah k Thowtovi, či spíše k dílu, které lidstvu zanechal. Starověcí historici udávají, že Thowtovy spisy byly soustředěny v egyptských chrámech a část jejich originálů i opisy byly za Ptolemaiovců soustředěny v alexandrijské Bibliothéce, kde tvořila jádro bibliografického fondu. Sami egyptští kněží Solónovi sdělili, že existuje část spisů, které jsou umístěny v Chrámu posvátných zápisů, o jehož poloze i existenci dodnes není nic známo. Část těchto spisů tvoří svazky zlatých folií s vrytými či vytlačenými grafémy prastarého jazyka bohů.
V třetím věku dle galských letopisů, tedy v období vzniku Thowtových knih (asi od roku 9 440 - 6 400 př.n.l.), pro ryté či vysekávané zápisy bylo používáno linearizované písmo "cirth", zvané také "certar", které je identické s písmem z gloselských efemerid a jeho zjednodušenou verzi představují pozdější nordické runy. Je dosti pravděpodobné, že quenijský jazyk Tolkienův je identický či blízký s tajemným jazykem starověku, o němž se zmiňuje Fulcanelli i další esoterici, jako o "Jazyku Ptáků". Utajená část Thowtových spisů má být lidstvu zatajena do doby, než bude schopné zapsaná sdělení bez nebezpečí sebezničení přijmout. Západní esoterické zdroje naznačují, že Thowtovy knihy mají být v opisech uloženy také kdesi v západní Evropě. Původně měly být v držení řádu Templářů, ale po zničení tohoto řádu francouzským králem Filipem Sličným na počátku 14.století se po nich slehla zem. S touto hluboce utajovanou starověkou literaturou měl být uložen i artefakt zvaný "graal". Nevíme co je graal, neznáme jeho účel ani důvod jeho krajně přísného utajení. Graal bývá často spojován s crusolem (číší), do níž byla zachycena Kristova krev, což je asi účelová desinformace. Sošky tzv. "Černé Isidy", tak časté v západní starověké Evropě, znázorňovaly krásnou mladou ženu držící v ruce válcovitý předmět neznámého účelu. Podle esoterické tradice to měl být právě graal - nejvyšší esoterické tajemství starověku. Isida byla ztotožněna s manželkou Vládce země Elbereth, která však byla po celé Zemi uctívána jako Pramatka či Velká Matka mající mnoho místních jmen. Křesťanství ve středověku tuto tradici transformovalo do mariánské tradice a graal nahradila soška malého Ježíška. Již opakovaně jsem se setkal se zmínkou o rozptýleném uložení starobylých artefaktů obsahujících zásadní sdělení pro budoucí lidstvo. Tato sdělení měla být zapsána do molekulární struktury několika velkých monokrystalů dlouhých několik dm. Domnívám se, že graal byl jedním z těchto informačních krystalů. Těsně před zatčením Templářů byla z Francie vyslána výprava šesti předních rytířů a jejich úkolem bylo za cenu vlastních životů dopravit do bezpečí utajované knihy a graal. Po čase tato výprava dosáhla úspěšně cíle, kterým byl Tibet a Agaharta. Do Evropy se vrátil jediný rytíř Templu. Fenomém záznamu informací do molekulární struktury krystalu, či přesněji do krystalové mřížky, je dnes obecně znám a často využíván v řadě oborů. Jde o to, jestli jsme v současné době vůbec schopni objektivně poznat a vyhodnotit každý starověký artefakt. Pochybuji o tom. Naše civilizace zrodila mnoho vynikajících vědců: matematiků, fyziků, biologů, lékařů, archeologů, chemiků, historiků a dalších, ale ti v naprosté většině jsou zatíženi balvanem zpomalujícím až znemožňujícím pokrok. Tím balvanem je úzká odborná specializace, v řadě vědních oborů dovedená do absurdnosti. Zkuste třeba s biologem či archeologem zasvěceně pohovořit o matematice či fyzice. Velmi rychle nabudete poznatek, že se prostě nedomluvíte. Co je důsledkem příliš úzké vědecké specializace, ukáži na následujícím příkladu. Na tomto příkladu můžete nejlépe sami posoudit, zda víme, co vlastně hledáme a zda rozumíme správně tomu, co nacházíme?
V roce 1952 nalezl známý mexický archeolog E.Ruiz Lhuiller v Chrámu nápisů v Palenque sarkofág zakrytý těžkou rozměrnou kamennou deskou s reliéfem mladíka, lemovaný po okrajích pásem dosud nerozluštěných hieroglyfů. V sarkofágu byla nalezena kostra muže vysokého odhadem asi 173 cm, obklopená ozdobami a atributy naznačujícími, že se jedná o panovníka nebo přinejmenším vysokého hodnostáře. Svůj nález A.Ruiz zpracoval a publikoval až Po dvaceti letech. Došel k závěru, že se jedná o pozůstatky muže nenáležejícího k mayské rase (soudě podle předpokládané výšky a

stavby lebky), který byl pohřben v období 655-694 n.L. Toto datum odhadl A.Riuz na základě výkladu údajných kalendářních hieroglyfů. Vzhledem k tomu, že hieroglyfy nebyly rozluštěny, je krajně problematická věrohodnost Ruizova čtení "kalendářních" hieroglyfů, takže dataci považuji za nespolehlivou. Rovněž není objektivně prokázána souvislost mezi nalezenými pozůstatky muže v sarkofágu a mezi reliéfem mladíka na víku. Odlišné rasové charakteristiky lebky pohřbeného muže ukazují na jiný, nemayský původ. Datace reliéfu je neurčitá, což s sebou nese neurčitost datace mayského mladíka ne reliéfu. Tolik říkají fakta. A.Ruiz interpretuje reliéf na víku sarkofágu takto:
"Jinoch leží v postmortálním stavu na masce Smrti-Země, je prorůstaný kukuřičným stvolem, na jehož vrcholu sedí posvátný pták Quetzal. Ze spodní části těla mladíka prorůstají kořeny kukuřice. Reliéf znázorňuje osud člověka, kterému je souzeno vrátit se jednoho dne do lůna Země". Tato interpretace nevybočuje z obecně přijímaného archeologického klišé, kdy neobjasněné jevy či artefakty jsou automaticky vykládány z pohledu religiosity. Myslím, že A.Ruiz se fatálně mýlí v pojetí a výkladu reliéfu.
S pomocí rýče jsem se na jednom poli přesvědčil o tom, že kořeny kukuřice jsou odlišné formou od formy "kukuřičných kořenů" zobrazených dávným umělcem na reliéfu víka sarkofágu. Když jsem porovnal řadu mayských reliéfů zpodobňujících rituální oběti, přesvědčil jsem se jednoznačně, že mayští umělci dovedli velmi přesně vyjádřit svalový tonus činné živé osoby (např. obětující kněží) v protikladu ke svalové ochablosti mrtvých rituálních obětí. Myslím, že se nemýlím v tom, že mayský mladík je zpodobněn živý a fyzicky plně činný. Zbývá povšimnout si druhu činnosti tohoto mladíka a rovněž technické podstaty prostředí, ve kterém je usazen. V době studia na technice jsem se do značné hloubky zabýval problematikou proudových a raketových motorů i používaných palivových systémů. Posuzuji-li reliéf jako inženýr, pak mohu nejen přesně technicky popsat jednotlivé stylizované prvky reliéfu jako nasávací vzdušníky, předehřívače, rotorovou část stroje i výtokovou trysku, z níž
nevytékají "kukuřičné kořeny", ale laminy horkých spalných plynů. Onen mladík tedy pilotuje zjevně létací stroj předurčený pro pohyb v pozemské atmosféře, z níž odebírá vzdušný kyslík pro spalování paliva. To, co A.Ruiz považuje za posvátného ptáka Quetzala, je ve skutečnosti lokační zařízení podobného typu jako náš radar. Ruce a nohy mladíka zřetelně obsluhují jednotlivá zařízení. Vidím to tak, že levá ruka obsluhuje palubní počítač či analogické zařízení a pravá se natahuje k regulační páce nebo ke kniplu. Těsně k nosu je vyveden přívod kyslíku a hlavu chrání před následky náhlého přetížení vypolštářovaná opěrka. Další zařízení či páky obsluhují mladíkovy nohy. Reliéf je uveden na str.64 V.I. Guljajeva "Záhady zmizelé civilizace". Na str.74 téže knihy je zobrazen další zajímavý reliéf z Chrámu listového kříže. Je zřejmé, že i tento reliéf zachycuje létací stroj, ale postavený na principu vznášedla či létací plošiny. To, co A.Ruiz interpretuje jako "listový kříž" je ve skutečnosti docela zřetelný průřez rotačním kompresorem proudového motoru či obdobného technického zařízení vhánějícího pod vznášedlo proud plynů tvořících nosný polštář. Zajímavá je výrazná odlišnost ve fysiognomii a tělesné struktuře obou pilotů. I v tomto reliéfu nacházíme lokační zařízení a ne "posvátného ptáka" Quetzala. Mohl bych uvádět a rozebírat další technické prvky, ale to by asi nebylo pro čtenáře příliš zajímavé. Lze pochopit, že ani vynikající archeolog, jímž A.Ruiz nesporně je, nemusí mít postačující technické vzdělání. Kdybychom přijali Ruizovo datování sarkofágu do 7.století, stojí před námi otázka, odkud znal autor reliéfu létací stroje srovnatelné s naší leteckou technikou konce 20.století? Ve skutečnosti je asi stáří reliéfu souměřitelné s počátkem mayského kalendáře, vzniklém pravděpodobně po prvém exodu předků Mayů z původní vlasti na východě.
Z tohoto odbočení vyplývá nezbytnost interpretace archeologických nálezů, zejména pak nálezů archetypů vysoce kvalifikovaným kolektivem s vyrovnaným zastoupením humanitně i technicky vzdělaných vědců s rozsáhlou praxí.
Pokud interpretace budou nadále provádět pouze úzce

specializovaní vědci, nedojdou k objektivně správným výsledkům. Podobných chybných interpretací archeologických nálezů by bylo možno uvést několik desítek. Vývoj moderní vědy a zejména jejich struktur dnes již natolik pokročil, že vědec může dosáhnout nových poznání jen tehdy, nebude-li ignorantem v ostatních oborech a to zejména v oborech technických věd.
Deteuse se zmiňuje o tom, že staří Egypťané měli značné množství technických a technologických znalostí, které převzali od zaniklých civilizací. Jmenujme alespoň některé:
- znali princip zachycení a ustálení obrazu na citlivém kovovém povrchu
- znali zhotovení pružného a kujného skla,
- dokázali skladovat a na velké vzdálenosti používat silný elektrický výboj,
- znalí technologii výroby umělých drahokamů včetně jejich barvení,
- znali tajemství studeného světla značné intenzity
- ve speciálních organických lázních dokázali získávat kalenou měď pružností a tvrdostí srovnatelnou s ocelí. Podrobněji se touto problematikou budu zabývat později, v této souvislosti chci pouze konfrontovat výsledky naší vědy a technologie s uměním a znalostmi našich dávných předků.
Předně zachycování obrazů na citlivé vrstvy známe jako dagerotypii a její dceru - moderní fotografii, jenže jsme ji objevili (či spíše znovuobjevili) až v 19.století n.l., takže čisté zpoždění činí 4500-5000 let. Zhotovit pružné a kujné sklo jsme dokázali až koncem padesátých let 20.století a teprve v současné dekádě se začíná průmyslově využívat tohoto objevu - kovových skel. Tedy zpoždění opět cca 5000 let. Podobně je tomu s výrobou umělých drahokamů. V roce 1889 našel archeolog Wilbour na nilském ostrově Sehel kamennou stélu (Famine Stele) s hieroglyfickými nápisy, které později rozluštili Brugsh, Pleyte a Morgan, opakovaně v 50.letech egyptolog Barquet. V části nápisu je popsána technologie výroby umělých kamenů včetně pojiva typu betonu. Jak uvádí Davidovits, používá se 29 komponentů a přísad. Ve sloupci 6 až 18 hieroglyfického textu Faminy Stele je uvedeno vše potřebné nejen k výrobě, ale také údaje o lokalitách, z nichž lze příslušné komponenty získat. Podstatou pojiva (malty, betonu) je roztok vodního skla, získaného tavením natronu (uhličitan sodný) a rozemletým křemenným pískem. Roztok vodního skla byl míšen s přírodními hlinkami (alumosilikáty), nilským bahnem, pískem, kaménky a pigmenty, nejčastěji to byly okry. Rychlost tuhnutí malty se regulovala přídavkem solí arsenu či hořčíku nebo páleným sádrovcem (sádrou). Velmi podobnou technologii výroby umělého kamene zavedli během II.světové války Němci, ale na podobném principu spočívala i technologie výroby římského betonu.
Neméně poučný je i případ egyptského "studeného" světla. V podzemních kryptách chrámového komplexu v Denderu, který byl zasvěcen bohyni Hathor a pochází údajně už z období Staré říše, byly objeveny podivné nástěnné reliéfy znázorňující jakési technické zařízení, upomínající na obrovskou žárovku. Místo wolframové spirály soudobých žárovek je uvnitř had, jehož ocas je v kontaktu s čímsi, co lze kvalifikovat jako kabel a hadího těla se dotýkají stylizované ruce připevněné ke sloupku se čtyřmi hlavicemi, kterému Egypťané říkali "tet" či "džed". Druhý konec kabelu je spojen se skříňkou, na níž sedí egyptský bůh ovzduší a jeho ruce se dotýkají baňky žárovky. Pro porovnání rozměrů tohoto zařízení je vedle baňky znázorněna lidská postava. Uvedené denderské reliéfy studovali Krassa a Habeck a došli k závěru, že se jedná o artefakt sloužící starým Egypťanům jako elektrické osvětlovací zařízení, v němž had měl stejnou úlohu jako odporová spirála v současných žárovkách. Za proudový zdroj považovali zřejmě stejnosměrné baterie, jejichž artefakty již v této oblasti byly také nalezeny. Sloup tet má být jakýmsi izolátorem. V kryptách denderského chrámu jsou však i jiné reliéfy znázorňující zřejmě jme typy svítidel, které by bylo možno přirovnat k našim zářivkám ci neonovým světlům. Jejich zobrazení uvádí Erich von Dániken ve sve knize "Oči sfingy". Systémový rozbor mne dovedl k závěru, že

tet není žádným izolátorem, ale zdrojem stejnosměrného napětí. Egypťané titul "tet" přiřkli prabohu Ptahovi, který byl považován za zdroj "tajemné prasíly". Tajemnou prasílou je v případě tetu zcela pozaicky stejnosměrné napětí odhadem mezi 50-100 V. Tet byl patrně tvořen dutými nádobami z železného a měděného plechu, které byly elektricky izolovány. Nádoby zčásti naplněné okyseleným slabým roztokem soli (např. modré skalice) se do sebe střídavě zasunou, takže vzniknou dva železo-měděné články v sérii, poskytující dostatečné napětí k rozzáření lampy. Široké rovnoběžné okrajové lemy tetu současně působí jako kapacitní složka obvodu a dovolují zvýšit kapacitu článku. Některé reliéfy znázorňují v sériovém zapojení střídavě tet a zářivé těleso (lampu), některé reliéfy znázorňují sériové zapojení dvou i více tetu, zřejmě s cílem získání výkonnějšího zdroje proudu. Vlastní zářivý článek je tvořen luminescenční trubicí, která obsahuje suspenzi luminoforu v polovodivé nosné kapalině, nebo na polovodivém nátěru povrchu trubice. Luminofory Egypťané znali a dovedně je vyráběli žíháním barytu (síran barnatý) nebo sádrovce s dřevěným uhlím. Produktem je sirník barnatý či vápenatý obsahující stopová množství kationtů narušujících krystalovou mřížku, což je podmínkou luminescence při působení elektrického napětí, pronikavé radiace či ultrafialového záření. Podobné typy zářivek současná osvětlovací technika dobře zná, ale je udivující, že je mohli znát staří Egypťané. Zářivé trubice mohly být patrně povlečeny vně vrstvou luminoforu na vodivém nátěru, který byl napojen na anodu tetu. Vnitřní plocha baňky byla rovněž opatřena polovodivým průsvitným nátěrem a napojena na ní byla anoda tetu, což je zřejmě ruka boha ovzduší. Technické detaily (intenzita a barva osvětlení, složení polovodivého nátěru, způsob regulace napětí tetu atd.) samozřejmě z reliéfů nevyčteme. Jiné reliéfy zobrazují jako zdroj světla zářivou trubici jistým způsobem analogickou našim zářivkám. V tomto případě byl zřejmě luminofor nanesen na vnitrní stranu trubice na polovodivý nátěr nebo bylo použito suspenze luminoforu v polovodivé kapalině. Vývody tetu se zapojovaly na protilehlé konce trubice. Polovodivou kapalinou mohl být například palmový či olivový olej nasycený vodně-alkoholickým roztokem hloridu horečnatého s malým množstvím potaše či natronu. Teoreticky by ovšem mohly být zářivé trubice plněny i homogenními roztoky luminoforu či kapalnými krystaly, ale zatím v pramenech neexistují ani náznaky, že by staří Egypťané dobnou tecnniku znali, třebaže to vyloučit nelze. Rovněž málo pravděpodobná je možnost plnění zářivých trubic neonem či obdobnými vzácnými plyny. V každém případě si technická úroveň osvětlovací techniky starých Egypťanů zaslouží naše uznání.
Dodnes jsme nedokázali používat směrovaný elektrický výboj a neumíme ani kalit měď do pružnosti a tvrdosti oceli, jak to uměli nejen staří Egypťané, ale i staří Arjové, kteří byli zbraněmi z kalené mědi vyzbrojeni již před rokem 2 000 př.n.l.. Budeme tedy nuceni velmi brzo slevovat z našeho sebeuspokojení z dosažených vědeckých a technologických úspěchů, protože ve značné míře čerpáme z dědictví předků, aniž jsme ochotni to sami sobě přiznat.
Úroveň civilizace však není dána pouze úrovní techniky, ale zejména úrovní umění a filosofie. Egypťané uměli již v období I.dynastie Staré říše s vysokou uměleckou úrovní opracovávat kámen, zejména porfyr, čedič, hadec a žulu. Svědčí o tom nálezy ve skalních hrobkách té doby (období vlády prvého faraóna Menese), kdy umělecké předměty z těchto velmi tvrdých a houževnatých hornin jsou velmi přesně řezané, opracované a vyleštěné do vysokého lesku. I když vlastní technologii řezání a opracování v principu známe, je záhadou, co staří Egypťané jako řezný a brusný (leštící) materiál používali. Dnes používáme syntetický korund, karbidy nebo diamantové výrobky. Již před Menim, podle Deteuse, znali staří Egypťané kovy, zejména měď, olovo, stříbro, zlato, cín a rtuť. Uměli vyhledat rudy těchto kovů, vytěžit je a z rudy kovy získat. Měděné rudy těžili na Sinaiském poloostrově a ve Východní poušti. Dokládají to nálezy starověkých dolů, trosky tavičích pecí, zbytky tavidel a strusky v lokalitách Vádí Megara a Sarbút Chadem. Zlato staří Egypťané těžili především ve Východní poušti a v Nubii. Metalurgie uváděných kovů v tak ranném období je překvapivá a v mnohém mění naše dnešní názory. Musíme uvážit,

že většina těchto rud je tvořena sirníky, z nichž je nezbytné síru vypražit a teprve ze získaných kysličníků lze v redukční peci získat ryzí kovy, či jejich slitiny.
Jenže je k tomu třeba nejen kvalitní dřevěné uhlí, ale i vyřešení poměrně složité konstrukce redukční pece a zvládnutí přívodu i regulace vzduchu. Poměrně snadno se získává rtuť, nesnadná není příliš ani výroba olova (bod tání 327°C), ale již se zlatem jsou obtíže pro vysoký bod tání (1063°C), podobně jako je tomu u mědi (1084°C), i když nečistoty mohly do jisté míry tyto teploty efektivně snižovat. Egyptské prameny se občas zmiňují o podivuhodném kovu starověku, který byl desetinásobně dražší než zlato a v ryzím stavu se těžil ve velkých hloubkách v Mlžných horách přibližně v období rozvoje Atlantidy. Mlžné hory se podařilo identifikovat jako pás pohoří Tassili-Ahaggar-Tibesti, ale zmíněné doly upadly v zapomenutí. Tehdejší civilizace tento kov pojmenovaly "Stříbro Luny" či "stříbro z Mlžných hor". Byl prý to neobyčejně lehký, výborně kujný, tažný a leštitelný kov, velmi houževnatý a tvrdý. Svou pevností prý předčil nejlepší ocel. Používal se ke zhotovování šperků, ale zejména k výrobě pancířů, přileb a drátěných košil.
Železné artefakty jsou v hrobech nacházeny vzácně a vesměs jde o výrobky z meteoritického železa, což je vlastně legovaná ocel s vysokým obsahem niklu, mající vesměs i vysokou korozní odolnost. Z této skutečnosti archeologové odvodili jednoduchý závěr, že staří Egypťané prostě železo neznali. Myslím, že to bylo jinak. Předně kyslíkaté železnaté rudy pravidelně doprovázejí řadu sulfidických ložisek (zejména mědi), kde tvoří povrchové zvětralé vrstvy, kterým se říká "železný klobouk" (gossan). Železný klobouk je tvořen převážně hnědelem a tato ruda železa se zpracovává na železo nejlépe. Je logické, že staří metalurgové si jednou zkusili redukci hnědočerné těžké rudy, ale museli na to vynaložit hodně námahy a umu, protože železo má bod tání 1535°C, což dosáhnout ve starověké redukční peci nebylo snadné. Tak získali kov,který byl jednou příliš tvrdý a křehký, jindy zase
kujný a měkký, ale vždy se rychle povlékal rzí. Tyto problémy měď a její slitiny nedělaly a získávaly se snadněji. Proč by tedy měli ztrácet čas a energii výrobou železa. Jistě mohli znát i cestu k přípravě tvrdé a pružné oceli, ale problém koroze trval. Jsem toho názoru, že tyto zkušenosti vedly staré Egypťany ( a nejenom je) k tomu, že se věnovali výrobě zboží z kalené mědi. Až mnohem později, když se technologie výroby kalené mědi ztratila či upadla v zapomenutí, bylo vzato železo a ocel na milost. Myslím, že koroze je příčinou toho, že se k dnešnímu času nedochoval žádný železný předmět starší 3000 let. Kinetika koroze ocelí to neúprosně dokazuje. Značně vysoká technická kultura staroegyptské metalurgie již v období před Menem vede k závěru, že předkové Egypťanů (tzv."gizský lid") si tyto znalosti přinesli s sebou ze zaniklé vlasti.
Metalurgie a technologie zpracování kovů však není jediné, co staří Egypťané znali. Z řemeslných technologií to je například zlacení a stříbření kovů (galvanicky i z taveniny), výroba a barvení hedvábí, sklářství, umělé líhnutí vajec, získávání olejů z rostlin, výrobu piva i vína, opia, keramiky, emailů, mýdla, barviv, léčiv atd.. Znali však i mnoho chemikálií a dovedli je v dobré kvalitě vyrábět v potřebném množství, jako například ocet, sodu, salmiak, kamennou sůl, ledek, kamenec, síran železnatý (zelená skalice), dýmavou kyselinu sírovou a dusičnou a další. Zajímavá je technologie výroby dýmavé kyseliny sírové a dusičné. K výrobě kyseliny dusičné vycházeli z tzv. "misy", což je směs bazických železitodraselných síranů, zejména metavoltinu, jarositu a copiapitu. Misy se vyskytují ve zvětralinách kyzových ložisek a staří Egypťané je importovali z Kypru a Sinajského poloostrova. Dýmavá kyselina sírová se získávala z misy kalcinací a kondenzací plynů v nádobách ze speciální kyselinovzdorné keramiky. Dýmavá kyselina dusičná se získávala kalcinací směsi misy s ledkem. Tyto technologie byly tedy užívány přinejmenším 2000 let předtím, než je znovuobjevili středověcí alchymisté. Takže naše "česká kyselina sírová", která byla vyráběna kdysi v Kaznějově prakticky stejnou

technologií, by se správně měla jmenovat "egyptská kyselina sírová". Mohli bychom si povšimnout i toho, že staří znali princip výroby papyrových fólií ze změkčených listů papyru, ale dokázali vyrábět i sladký sirob a krystalický cukr z cukrové třtiny.
Bolos Démokritos z Mende (asi 200 př.n.l.) sepsal řadu děl, z nichž vyniká po technické stránce jeho spis "Bafika", což v překladu znamená Kniha o barvení. V tomto díle popisuje řadu starověkých technik barvení textilií, dřeva, kovů a dalších materiálů. Běžnou technikou například bylo vybarvování plátna, které se nejprve napustilo různými ingrediencemi a poté se ponořilo do jediné lázně, načež se na plátně vyvinuly různobarevné obrazce. V Bafíce jsou zmiňovány i techniky barvení kovů, například k dosažení vzhledu zlata či stříbra. Uvěří současní odborníci, že tato technika je stará již asi 5000 let? Takto bychom mohli pokračovat dále. Mnohé z těchto technik a patrně většina z nich má mnohem starší původ a tedy i neegyptské kořeny.

Pokračovanie v budúcej časti



Časť v seriáli - Hledáni kořenů alchymie
Článok je v sekcií - Z našej knižnice / Úryvky