Dveře Nikam

Z knihy Záhadná planéta od Johannesa von Buttlar Po celá staletí opakovaně a záhadně mizí z povrchu země lidé beze stopy. Zcela nečekaně se ztrácejí ze zorného pole svědků, jako by prošli jakousi prolukou v čase. Jejich existence prostě náhle skončí tam, kde ještě před chvílí stáli, seděli nebo šli. Co se s nimi stalo? Kam zmizeli?

Jaké možnosti zbývají, je-li nutno zcela vyloučit únos, nehodu nebo jiné přirozené vysvětlení? Podle nejnovějších poznatků musíme akceptovat skutečnost, že v našem časoprostorovém kontinuu dochází občas souhrou současně působících faktorů - například vlivem elektromagnetických sil - k jistým nepravidelnostem, které náš časový prostor nejen deformují, ale zdá se, jako by ho doslova protrhly, aby tak dočasně otevřely „dvířka" k jiným dimenzím, paralelně existujícím světům. Lidé mizí takříkajíc v „pasti času" - jako devatenáctiletý Bruče Burkan, který 24. října 1967 seděl na lavici u konečné stanice v americkém Newarku. Na sobě měl levný, špatné padnoucí oblek, v kapse přesně sedm centů a hlavně nevěděl, proč tam sedí a co se s ním v posledních dvou měsících dělo. 22. srpna si jel Bruče Burkan se svou přítelkyní zaplavat na pláž u Asbury Parks v New Jersey. Během slunění na pláži se v plavkách rozběhl pro něco do auta. Když se stále nevracel, jeho přítelkyně zneklidněla a začala ho hledat. Marně. Vůz stál zavřený na parkovišti, kde ho před pár hodinami zamčený zanechali. Po Bruci Burkanovi se slehla zem. Jeho rodiče okamžitě vyhlásili pátraní-Bezvýsledně. Přesvědčeni, že syna potkalo něco zlého, se nakonec rozhodli uspořádat na jeho počest smuteční akt. Když se Burkan o dva měsíce později zčistajasna opět objevil Newarku, neměl nejmenší tušení, co se v uplynulých dvou měsících vlastně stalo. Zvláště ho znepokojovala skutečnost, že ho po vyhlášeném veřejném pátrání nikdo nepoznal, ba vůbec neviděl, přestože jeho ohnivě rezavé vlasy byly patrné na první pohled. Novinářům řekl,že má pocit,jako by čas mezi 22.srpnem a 24.říjnem prostě přestal existovat. Dva měsíce v životě Bruče Burkana zřejmě „spadly" kamsi do propasti času... Zcela nevysvětlitelně skončily stopy dvou důstojníků anglického letectva v písku arabské pouště. Pilot D. R. Stewart a poručík W. T. Day odstartovali 24. července 1924 k pravidelnému hlídkovému letu. Když večer letoun na základně pohřešovali, bylo příští den sestaveno pátrací komando. Jeho členové nakonec ztracené letadlo našli v bezvadném stavu a připravené ke startu v poušti. Nechybělo ani palivo, ani nenašli známky nějakého zápasu. Jediným viditelným znamením byly stopy obou mužů v písku: vedly několik kroků pryč od letadla a pak náhle končily. Kromě těchto šlápot se už nikdy žádné stopy po obou anglických letcích nenašly. Jeden z nejmarkantnějších případů zmizení beze stopy se odehrál v roce 1880. Dne 23. září toho roku se na pastvině jednoho hřebčince, asi 18 kilometrů od městečka Platin nedaleko Nashvillu v americkém státě Tenesse udalo toto: Žil tam tehdy David Lang, majitel hřebčince, se svou ženou a dvěmi dětmi,osmiletým Georgem a jedenáctiletou Sarah. David Lang z domu a chviličku si povídal s hrajícími si dětmi. Jeho žena stojící za ním spokojeně prožívala krátkou idylku, než se zase každý vydá po svém. David Lang pak krátce zamával rodině na rozloučenou a energickým krokem zamířil ke stáji. Paní Langová za ním hleděla a vycházející slunce jí svítilo přímo do očí. Najednou si všimla otevřeného kočáru, který zahalený do mračna prachu přijížděl po strmé cestě k jejich domu. To sucho už trvá opravdu dlouho, pomyslela si a snažila se rozeznat tváře návštěvníků. Byl to její bratr v doprovodu váženého městského advokáta, soudce Augusta Pecka.Popošla ke zvonci u dveří, aby Davida přivolala zpátky. Pohlédla směrem k vzdalujícímu se muži, který byl právě uprostřed rozlehlého pastviště - a nevěřila svým očím: v tom okamžiku manžel nečekaně zmizel, jako by se rozplynul, ani nestačila zazvonit. Byl zkrátka ve vteřině pryč, aniž se ohlédl.Ve stejném momentě oněměl ve voze i soudce Peck. Hleděl také k pastvině, viděl Davida Langa, chtěl na něj zavolat, když se majitel hřebčince doslova před očima „vypařil". „Panebože," vykoktal zděšeně soudce. „Co se to s ním stalo?" „O čem je řeč?" zeptal se nechápavě Langův švagr. Soudce zmateně poposedl a rozhlížel se na všechny strany. „To je neuvěřitelné," řekl pak. „Zrovna teď jsem viděl Langa, jak jde napříč pastvinou - a najednou je pryč! Vystupme honem a podívejme se, co se tam stalo!" Oba muži seskočili z vozu a utíkali k místu, kde soudce zmizelého Langa naposledy zahlédl. Mezitím tam doběhla i Langova žena, vyděšená a neschopná slova. „Musel spadnout do nějaké díry," tvrdil soudce. „Ale stalo se to tak strašně rychle a nezdálo se, že by uklouzl nebo upadl. Prostě zmizel!" vykřikla téměř hysterická paní Langová. Prozkoumali místo centimetr po centimetru. Nikde žádná díra, žádná trhlina v zemi. Nakonec se vrátili zpátky k domu a paní Langová začala zvonit na poplach, aby přivolala pomoc. Brzy nato se k farmě sbíhali lidé -sousedé, přátelé, lidé z městečka. Každý kousek půdy pečlivě prohledali - nikde nic, jen tráva. Na pastvině nebyly ani stromy, ani keře, ani žádné kameny. Když se po několika týdnech po Davidu Langovi nenašla jediná stopa, pověřila jeho žena a její bratr jistého pozemkového odborníka a geologa, aby terén znovu důkladně prozkoumali. Ti pouze zjistili, že podloží je vápencové. Ale v podložní hornině nebyla nikde žádná štěrbina či trhlina, o nějaké jeskyni vůbec nemluvě. Langovi sousedé, které výsledek šetření neuspokojil, se společně rozhodli provést průzkumné vrty, aby zjistili, zda třeba ve větší hloubce přece jen není nějaká jeskyně či propadlina. Bezvýsledně. Na místě, kde David Lang zmizel, nebyla dokonce ani sešlapaná tráva. Pro jeho zmizení neexistovalo sebemenší vysvětlení. Ani během uplynulých více než sto let se tuto hádanku nepodařilo vyřešit. Rok po této události se stalo v Gallatinu něco, co znovu vyvolalo velké vzrušení v souvislosti s Langovým zmizením. Místo na louce se podivně změnilo: Objevila se tu najednou kruhová plocha o průměru asi čtyř metrů, na níž vyrostla vysoká hustá tráva. Žádné zvíře na farmě se tam nikdy nepáslo. Dokonce i hmyz se šťavnaté travní oáze vyhýbal. Pouze Langovy děti si tam občas hrávaly. A Sarah obvykle volala: „Jsi tady někde, táti?" Počátkem srpna 1881, když Sarah opět otce volala, jí náhle jakýsi hlas odpověděl. Obě děti ho zaslechly. Znělo to jako vzdálený výkřik o pomoc. Sarah i George se rozběhli k domu a o překot líčili matce svůj zážitek. Paní Langová bleskurychle vyrazila k „zelenému kruhu" a volala svého muže. Uslyšela jeho odpověď. Byl to nepochybně jeho hlas. V příštích dnech chodívali všichni tři pravidelně k onomu místu a volali zmizelého otce. Všichni tři slyšeli odpověď, zjistili však, že jeho hlas den ze dne slábne. Pátý den už odpověď nepřišla. Od té chvíle hlas Davida Langa nikdy nikdo neslyšel. K podobné události došlo téměř za deset let po Langově záhadném zmizení. Tentokrát postihla člena známé britské nakladatelské rodiny Macmillanů, která založila jedno z největších nakladatelství na světě. 13. července roku 1889 navštívil člen podnikavých Macmillanů pověstmi opředený Olymp v severním Řecku. Doprovázel ho přítel Hardinge spolu s domorodým průvodcem. Všichni tři se koňmo vydali na cestu k náhorní plošině mezi dvěma horskými vrcholy. Zatímco Hardinge chtěl vylézt na vyšší horu, rozhodl se Macmillan pro vrchol nižší. Horský průvodce zůstal na planině u koní, byl však na dohled i na doslech obou cizinců. Když Hardinge vystoupil na vrcholek, otočil se směrem k Macmillanovi a spatřil ho stát na vrcholku protější hory. Oba přátelé si zamávali a Macmillan okamžitě poté zahájil sestup. Hardinge se ještě chvíli kochal krásou okolní krajiny a pak se ohlédl po příteli, který už byl asi v polovině sestupné trasy. Viděl ho však jen na okamžik - pak byl najednou pryč. Hardinge se nevěřícně rozhlížel, ale nikoho nespatřil. Až k úpatí hory nebyla nikde živá duše. Macmillan zmizel beze stopy! Co se vlastně stalo? Hardinge se rozběhl dolů na planinu k horskému průvodci, který jako přimražený zíral k místu, kde Macmillana naposled zahlédl - stejně jako Hardinge. Oba ho viděli sestupovat po svahu a oba byli svědky toho, jak v jediném okamžiku beze stopy zmizel. Společně prozkoumali každý metr horského svahu. Nic nenaznačovalo, že tam před chvílí ještě někdo byl, žádné útržky šatstva, šlápoty, žádná ulomená větvička, zkrátka nic. Jako by se doslova a dopísmene „vypařil". Rovněž pozdější pátrací skupina se vrátila bez jakéhokoli výsledku. Na svahu neobjevila žádné pukliny, trhliny nebo díry, kam by Macmillan mohl spadnout. Prostě před očima obou zbývajících členů malé výpravy nenávratně zmizel. Do dnešních dnů se podobných případů stala řada, aniž se jedinou z těchto záhad podařilo vysvětlit. Vnucuje se otázka, zda tyto události nebyly způsobeny místními, časově omezenými vlivy, jakousi „trhlinou v našem časoprostoru", jíž se osoby a objekty - letadla nebo lodi -z našeho světa „propadnou" do paralelně existujícího světa s jinou dimenzí. Na naší planetě zjevně existují určité „labilní" regiony, jež jsou pro takové časové proluky zvláště vhodné, a k těmto jevům náchylné, jako třeba Bermudský trojúhelník. „Vím, že tam venku se něco děje - cosi hrozivého, ďábelského. Vím taky, že ten proklatý trojúhelník našeho pilota nepochopitelným způsobem zabil. Ovšem jak a proč, to je pro mě záhada. V každém případě je mrtvý," vyprávěl Don Parris, jeden ze dvou, kteří přežili a z Bermudského trojúhelníku unikli. Všichni tři letěli jednomotorovou Cessnou 172. Třiačtyřicetiletý Parris, dvaatřicetiletý Kelly Hanson a devětadvacetiletý pilot Mike Roxby. Cestovali z domovského města Merrit Island na Floridě na Haiti. Když za nádherného počasí nabrali kurs přes Bahamy, kontrolní přístroje bezchybně fungovaly. Malé letadlo právě přelétalo Bimini. Jakmile však dospělo do oblasti Bermudského trojúhelníku, který se rozkládá přibližně mezi Miami, Bermudskými ostrovy a Portorikem, začaly potíže. Najednou se před nimi vztyčila stěna z nažloutlé husté mlhy, rádiové spojení se přerušilo, ukazatel paliva přestal fungovat, navigační přístroje se zjevně zbláznily a magnetická střelka kompasu se roztočila jako zběsilá. Osádka letadla ztratila orientaci. Cessna se tak silně otřásala, že se Hanson poranil na hlavě. Vtom se pod nimi objevil ostrov Great Inagua. „Co se stalo pak, pro mě zůstane navždy hádankou," tvrdí Hanson. „Když si na to vzpomenu, pokaždé mě zamrazí. Na okamžik byla viditelnost absolutně dokonalá, zřetelně jsme pod sebou spatřili přistávací dráhu. Vzápětí nato jsme se ale ocitli v hustých mracích, které se objevily naprosto nečekaně, prostě zničehonic. ,Co to kčertu...,' vykřikl Mike - a to byla jeho poslední slova. Ve zlomku vteřiny jsme se vyřítili z hrozivého mraku a mířili závratnou rychlostí k nějakému horskému svahu. To je všechno, nač si dokážu vzpomenout. Don a já jsme přišli k sobě ve stejném okamžiku. Navzdory zranění jsme si vzájemně pomáhali ven z letadla. Ale Mike byl mrtev." „Nikdy jsem těm bláznivým historkám kolem ďábelského Bermudského trojúhelníku nevěřil, ale teď jsem názor změnil," dodal zamyšleně Hanson. Letečtí experti byli tímto případem stejně zmateni jako ti, kdo podivnou nehodu přežili. V odborných kruzích Roxbyho považovali za prvotřídního pilota. „Pro tuhle chvíli nemáme žádné přijatelné vysvětlení, Roxby byl zkušený letec," prohlásil ředitel letiště v Merrit Islandu Don Wilson. A inspektor letecké zabezpečovací služby Ed Graves dodal: „V tom ďábelským trojúhelníku se muselo něco stát, něco, co určitě nezpůsobilo lidské nebo technické selhání. Mike Roxby byl zatraceně doorej pilot..." Od prvních záznamů o Bermudském trojúhelníku před více než 170 lety jsou s touto oblastí opakovaně spjaty záhadné události. 20. srpna 1800 například nevysvětlitelně zmizela loď Pickering amerického námořnictva s devadesátičlennou osádkou. Rovněž v srpnu téhož roku se záhadně „ztratila" americká námořní loď Insurgent s 340 muži na palubě, aniž se po ní našla jediná stopa. 9. října 1814 se z ďábelského trojúhelníku, do nějž prokazatelně vplula, nevrátila americká loď Wasp se stočtyřicetičlennou osádkou... Jen od roku 1980 se v jeho hrozivých vodách ročně ztratilo třicet až padesát lodí a letadel. Pro objektivnost třeba dodat, že pohřešované osoby a objekty se po letech většinou opět někde objevily. Protože pátrací oddíl pobřežní hlídky byl mezitím vybaven vysoce citlivou radarovou technikou, může dnes dokonale prohledávat i mořské dno. Členové oddílu neustále objevují vraky potopených lodí, ale i letadel, které záhadným způsobem beze stopy zmizely třeba před čtyřiceti lety. 5. prosince 1945 se do análů dějin letectví navždy zapsala událost, která si může činit nárok na smutnou slávu a nikdy nebyla vysvětlena. Ten osudný den zmizelo najednou pět torpédových bombardérů typu TBM-Avenger! Odstartovaly z vojenské námořní základny Fort Lauderdale s celkem 14 členy osádek k rutinnímu hlídkovému letu, když se zcela nečekaně přerušilo spojení mezi nimi a pozemní stanicí. Ihned byl vyslán námořní letecký člun s třináctičlennou osádkou, aby po letce 19 pátral. Ale i s tímto vodním letounem se spojení asi po 20 minutách přerušilo. Během tohoto památného odpo­ledne tak beze stopy zmizelo šest letadel s celkem 27 členy osádek. Po celé týdny trvala jedna z nejnáročnějších pátracích akcí. Bezvýsledně. Pohřešované stroje se z „propadliště" už nikdy nevynořily. Teď, po více než 40 letech, vyzvedl jeden hledač pokladů vrak jednoho z těchto „avengerů" z mořských vod západně od Key Westu v Mexickém zálivu. Nejpodivnější na tom je, že v pilotní kabině nebyla jediná známka po přítomnosti někdejšího pilota. Nebyla tu ani kostra, lebka, zkrátka nic. Toto zjištění se kryje s případem, který se odehrál 10. ledna 1980. Trenér fotbalového mužstva univerzity v Louisianě Bo Rein odstartoval ve svém letadle ze Shreveportu do Baton Rouge. Najednou vzalo letadlo kurs zcela opačným směrem - k Bermudskému trojúhelníku. Stíhačky vojenského letectva, které vzlétly s rozkazem soukromé letadlo dostihnout, hlásily, že Reinovo letadlo letí bez pilota! Po pětihodinovém, bezmála „přímém" letu, při němž urazilo asi 1500 mil, se letoun náhle zřítil do moře. Doprovodné stíhačky, resp. jejich osádky bezmocně sledovaly celé drama. Mluvčí vojenského letectva později tento „let smrti" označil za „absolutně příšerný". Také spisovatel Charles Berlitz měl zcela osobní zážitek uvnitř Bermudského trojúhelníku. Co viděl na vlastní oči, zní jako událost z oblasti science fiction: Brázdil na své lodi vody kolem Bahamských ostrovů, když před ním naprosto nečekaně „vyrostla" zeď z nažloutlé husté mlhy. Všechna světla zhasla, rádiové spojení se přerušilo. Zdálo se, jako by Berlitzovu loď pronásledovalo cosi z hlubin moře. Plavidlo se odchýlilo od původního kursu. Najednou se ve vodě objevila jakási „dlouhá cisterna". Berlitz ji nejprve považoval za optický klam -když vtom záhadný předmět prudce vyrazil z vody vzhůru k nebi. Bohužel neexistuje možnost přijít takovýmto případů] na kloub, protože pobřežní hlídky jsou navzdory modernímu vybavení beznadějně přetížené. Celé je to velice záhadné. Ale nikdo to nechce přiznat. Úřady proto, že by zároveň musely připustit, že jsou vůči tomu bezmocné, a očití svědci většinou mlčí, aby je nepovažovali za blázny. Z vědeckého hlediska existuje pro tyto podivné úkazy několik teorií: například proluky v čase, elektromagnetické bouře, podvodní exploze, extrémní povětrnostní podmínky nebo mořské proudy. Podle výpovědí svědků se však v Bermudském trojúhelníku neustále objevují neznámé létající objekty. Nijak tedy nepřekvapuje, že někteří experti považují ďábelský trojúhelník za jev zvaný UFO, faktor odpovědný za záhadné události v této oblasti.



Článok je v sekcií - Z našej knižnice / Úryvky