Bozi a obři ve starověku

Z knihy Kronika naší fantastické minulosti od W. - J. Langbeina.
Celým světem mytologie obcházejí duchové, kteří se údajně vyskytovali na naší planetě už od nepaměti. Bájeslovná tradice přitom houževnatě lpí na tom, že tito obři byli potomky bohů.

Pokusím se to doložit několika příklady:
a) „Za oněch dnů, kdy synové božští vcházeli k dcerám lidským a ty jim rodily, vznikali na zemi obři, ba ještě i potom. To jsou ti bohatýři dávnověku, mužové pověstní." (1. Mojžíšova, 6,4)
(Zwingliho Curyšská bible. - V českém ekumenickém překladu se místo „o obrech" hovoří o „zrůdách" - pozn. překl.)
b) „Řekni strážcům nebes..., proč jste opustili vysoké, posvátné nebe, spali s ženami, poskvrnili se stykem s dcerami lidskými, brali si ženy a plodili lidské děti i syny obrů?"
(Emil Kautzsch: „Die Apokryphen und Pseudepigraphen des Alten Tes-tamentes", Tubingen 1900)
c) „Ony Kainovy dcery, s nimiž se andělé spojili, otěhotněly, nemohly však porodit a umíraly. Některé bytosti, které nosily ve svém těle, zemřely, jiné se však dostaly z těla ven, a sice tak, že roztrhly matčino tělo a u pupku vystoupily na denní světlo. Když pak byly starší a vyrostly, ukázalo se, že to jsou obrové."
(Kebra Negest, 23. svazek, 1. část: Nádhera králů)
d) Ve starořecké mytologii držel obr Polyfémos ve své jeskyni v zajetí Odyssea a jeho dvanáct druhů. Polyfémos byl jednooký syn boha Poseidona.
(Herbert Gottschalk: „Lexikon der Mythologie", Berlín 1973)
e) Na první tabulce sumerského Eposu o Gilgamešovi se tvrdí, že Gilgameš byl člověkem pouze z jedné třetiny a ze dvou třetin šlo o božskou
bytost. Gilgameš byl obr. Na výšku měřil údajně 11 loktů (asi 5,5 metru), v ramenou byl široký devět pídí (asi 2 metry). (Epos o Gilgamešovi)
f) Aztékové se zmiňovali o obrech v takzvaném druhém období světa: „...V této době žili obrové, kteří našim předkům vyprávěli o své minulosti... Tezcatlipoca se vlivem svého božství změnil v slunce a všichni ostatní bohové stvořili obry. Byli to lidé takové velikosti a síly, že holýma rukama vytrhávali stromy ze země."
(Walter Krickeberg: „Márchen der Azteken und Inkaperuaner, Maya und Muisca", Jena 1928 (nové vydání: Diisseldorf 1972)
g) Nejpodrobnější popis o vzniku bohů se dočteme v Knize Henocha. Pod nadpisem „případ andělů a jejich konečného potrestání" se dovídáme: „...Když se pozemšťané rozmnožili, rodily se jim za oněch dnů krásné a rozkošné dcery. Když je však spatřili andělé, synové nebes, hříšně po nich zatoužili a domluvili se: 'Chceme si vybrat ženy mezi pozemšťankami, aby nám porodily děti. Jejich vůdce Semjasa k nim promluvil takto: 'Obávám se, že nebudete tento čin chtít provést, takže se budu muset za velký hřích kát sám.' Tu všichni promluvili a takto mu odpověděli: ,Složíme přísahu a navzájem se zavážeme, že se tohoto úmyslu nevzdáme, nýbrž zamýšlené dílo dovedeme do konce.' Tu přísahali všichni pospolu a navzájem se zaklínali. Bylo jich celkem 200, kteří se za dnů Jaredových snesli na vrchol hory Hermon... Toto jsou jména jejich vůdců: Nejvyšší velitel byl Semjasa, pak následovali Arakib, Arameel, Akibeel, Tamiel, Ramuel, Danel, Ezequel, Saraqujal, Asael, Armers, Batraal, Anani, Zaquebe, Samsaveel, Sartael, Turel, Jomael, Arasjal. Tito a všichni ostatní pojali sobě ženy, každý si z nich vybral jednu a začali k nim vcházet a poskvrnili se na nich. Naučili je kouzelným zaklínadlům, zaříkávadlům, sběru kořenů a odhalili jim léčivé rostliny. Ženy však otěhotněly a rodily 3000 loktů vysoké obry."
(Emil Kautzsch: „Die Apokryphen und Pseudepigraphen des Alten Tes-tamentes", Tubingen 1900)
Tento citát je opravdu výmluvný. „Synové nebes" (rozuměj mimozemšťané) měli podle všeho zapovězeno stýkat se důvěrně s pozemšťankami. Celá dvousetčlenná posádka se vzepřela tomuto rozkazu a v rámci tajné a rebelantské domluvy se dohodla, že tento zákaz přestoupí a všichni společně ponesou příslušné důsledky svého konání. Tento citát z Knihy Henochovy jednoznačně dokládá, že „nebeští synové" měli nad tehdejšími
lidmi nespornou převahu. Tito „padlí andělé" se stali učiteli lidstva. Naproti tomu je naprosto nevěrohodné tvrzení, že obři měřili 3000 loktů. Zde asi nějaký pozdější opisovač přidal ve svatém zděšení dvě nuly navíc.
Z nerovného spojení vznikli obři. Aby tato setba vůbec vzešla, musel se počet chromozomů u mimozemšťanů shodovat s počtem chromozomů pozemšťanek. Z toho lze vyvodit dva závěry:
a) Ještě před návštěvou, kterou popsal Henoch, se musela odehrát jiná mimozemská návštěva. Při této (první?) návštěvě cizinci nepochybně cílenou umělou mutací kvalitativně změnili hominidy. Dnes už není tak velký problém představit si podobnou genetickou manipulaci.
b) Počet chromozomů mimozemšťanů a pozemšťanů od samého počátku souhlasil. Pro vysvětlení tohoto „zázraku" se nabízejí dvě možnosti: Genetický kód „inteligence" vychází při stejných „prebiotických" podmínkách vždy ze stejného počtu chromozomů (zralá vaječná buňka má 22 autozomů plus chromozom X nebo Y: dvakrát 22 = 44 autozomů + 2 pohlavní chromozomy = 46 chromozomů v každé tělesné buňce. Autozom je chro¬mozom, který na rozdíl od pohlavních chromozomů se ve vzájemně korelujících buňkách obou pohlaví vyskytuje v páru.). Druhá varianta: Mimozemšťané jimi ve skutečnosti nebyli, nýbrž pocházeli z minulosti naší vlastní Země (teorie o časovém posunu).
Vzhledem k tomu, že obři jako potomci bohů jsou v mytologii velmi hojně zastoupeni, naskýtá se otázka, zda skutečně existovali. Nešlo jenom o výplody vypravěčské fantazie? Žili obři skutečně mezi našimi předky? Kdo má pravdu? Mytologie, nebo současná antropologie, která má neskrývané potíže s tím, aby začala ve svých úvahách počítat s prehistorickými obry? Výjimkou je v tomto ohledu dr. Louis Burkhalter, bývalý delegát francouzské Prehistorické společnosti, který už v roce 1950 v článku publikovaném v Revue du Musée de Beyrouth uvedl:
„Měli bychom si konečně ujasnit, že existenci obřích lidských ras v epoše acheuléenu (kulturní stupeň starší doby kamenné, který vyplnil největší část doby ledové) je nutné pokládat za vědecky ověřenou skutečnost."
(Denis Saurat: „Atlantis und die Herrschaft der Riesen", Stuttgart 1955)
Toto tvrzení je možné dokázat pomocí hmotných stop, které tito obři zanechali na všech kontinentech. Následující příklady jsou vědomě voleny z různých geografických lokalit.
1. Severní Amerika
V řečišti řeky Paluxy u Glen Rose (Texas, USA) byly odhaleny otisky obřích chodidel dlouhé 54,61 cm a široké mezi 13,97 a 20,32 cm. Je kuriózní, že tyto otisky se nacházejí uprostřed dinosauřích stop v geologické vrstvě staré přibližně 140 milionů let.
(Dr. Cecil Dougherty: „Valley of the Giants", Cleburne, Texas 1971)
2. Austrálie
Dr. Rex Gilroy, ředitel Mount York Natural History Museum, rovněž nalezl poblíž města Bathurst, N.S.W., západně od Blue Mountains, otisky obřích chodidel, které jsou dlouhé 60 a široké 18 centimetrů. Kromě toho objevil nadměrně veliké prehistorické nástroje, jako palice, sekery, nože a další. Našel také obří páteř a zub - byla to stolička - o velikosti 5,8 cm. Tamější domorodci dodnes ve svých folklorních písních opěvují obry.
(Nakladatelství Econ, informativní spis: „Das Weltphánomen Erich von Däniken")
3. Asie
Vědecky uznané nálezy jsou „Obr z Jávy" a „Obr z jižní Číny". (Denis Saurat: „Atlantis und die Herrschaft der Riesen", Stuttgart 1955)
4. Blízký východ
V Sýrii, šest kilometrů od Safity, objevili archeologové obrovské pěstní klíny o hmotnosti 3,8 kg.
(Denis Saurat: „Atlantis und die Herrschaft der Riesen", Stuttgart 1955)
5. Afrika
V Ain Fritisse (východní Maroko) byly objeveny pěstní klíny o těchto rozměrech: 32 cm délka a 22 cm šířka. Vážily 4,2 kg.
(Denis Saurat: ,Atlantis und die Herrschaft der Riesen", Stuttgart 1955)
V Chenini (Tunis) se nachází hřbitov, na němž jsou hroby obrů, jejichž kostry měří více než tři metry.
(Robert Charroux: „Unbekannt, Geheimnisvoll, Phantastisch", Dusseldorf 1970) Německý antropolog Larson Kohl objevil roku 1936 na břehu jezera Elyasi ve Středoafrické republice kosterní zbytky obřích lidí. (F. Weidenreich: „Apes, Giants and Man", Chicago 1946)
Vědecky prokázán byl i „Obr z Transvaalu".
(Denis Saurat: „Atlantis und die Herrschaft der Riesen", Stuttgart 1955)
6. Malta
Ve své knize Gozo antico e moderno, sacro e profano popisuje Gian-francisco Agius de Soldanis nálezy obřích koster, které byly učiněny už v prvních padesáti letech 18. století. Tvrdí, že první obyvatelé Malty -ještě před Féničany - byla rasa obrů.
Na ostrově Gozo, který patří k Maltě, stojí už celá tisíciletí neolitický chrám „Il-Gigantija". Toto slovo znamená „obří chrám" a podle místní tradice ho údajně zbudovali obři.
Po celém světě se to hemží záhadnými megalitickými stavbami, u nichž není lehké si představit, že je zbudovali „běžní" lidé. Vzpomeňme si například na tisíce monolitů, které stojí vyrovnané v přesném zákrytu u bretaňského Carnaku, na „visící kameny" u anglického Stonehenge, na Hadiar El Guble, „Kámen jihu" v Libanonu, který váží dva miliony kilogramů a běžnou lidskou silou s ním rozhodně není možné pohnout. Tato a další megalitická stavební díla budou zcela srozumitelná, zahrneme-li do svého myšlenkového schématu obry.
Naši prehistoričtí předci nám zanechali nejen mytologická vyprávění o vzniku a existenci obrů, ale byli natolik prozíraví, že nám uchovali obraznou podobu těchto bytostí. Ve Velkém kaňonu (Arizona, USA) nad pouštní zapadlou vesničkou Tuba City jsou do skalních stěn vyrytí různí obři. Skalní rytiny jsou umístěné tak vysoko nad zemí, že paleontolog dr. Gilmore vyjádřil domněnku, že tyto kresby vytvořili sami obři. Hned vedle obrů jsou stejným způsobem ve skále zvěčněni dinosauři. K tomu dr. Gilmore: „Skutečnost, že nějací prehistoričtí lidé vyškrábali obrazy dinosaurů na skalní stěny tohoto kaňonu, odporuje všem našim teoriím o stáří lidstva. Skutečnosti jsou ovšem neotřesitelné sloupy. Pokud teorie nesouhlasí se skutečnostmi, musí být teorie změněny - skutečnosti samozřejmě zůstanou."
(Arizona Highways: Were there Giants in those days?, červenec 1951)
V jižní Anglii, u vesnice Cerne Abbas v Dorsetshiru, stojí už celá tisíciletí 55 metrů vysoký obr. Je velmi jednoduchým způsobem „vyryt" do křídového kopce - prehistoričtí umělci odstranili z kopce trávu a zeminu, až se na denním světle objevila bílá křídová vrstva. K tomu, aby tento Obr z Cerne Abbas mohl vzniknout, se podle nejnovějších propočtů muselo odstranit 25 tun drnů trávy. Seriózní NEUE ZŮRCHER ZEITUNG k tomu poznamenaly: „Obr z Cerne Abbas je dodnes záhadou. Vyvolává odvážné spekulace, ale zatím se neobjevilo jediné prokazatelné řešení. Archeolog Stuart Piggott, ve svém oboru skutečná autorita, ho klade do souvislosti s kultem Herkula, který se za císaře Commoda v druhém století našeho letopočtu rozšířil i v Británii...
Kopec s obrem se nachází v oblasti, která překypuje nálezy z mladší doby kamenné, doby bronzové a ledové. Jako předpoklad vzniku tohoto výtvoru je proto docela dobře možné si představit místní kult plodnosti, existující zde dlouho před římskou invazí."
(Neue Zurcher Zeitung: Der Riese von Cerne Abbas, 4. červen 1972)
Obři a jejich pozůstatky jsou díky nezvratným indiciím velmi dobře zdokumentováni, a proto se naskýtá otázka: Kde zůstali? Proč už žádní obři neexistují? Pokud byli fyzicky vyspělejší, a navíc ještě inteligentnější než tehdejší lidé, proč potom nezalidnili celou planetu svými potomky? V současnosti, Léta Páně 1979, už žádní obři neexistují, odhlédneme-li od výjimečně vysokých jedinců, kteří občas přebírají roli obrů v cirkusech.
Podle pověstí byli obři nežádoucími potomky „nebešťanů". Mytologické prameny se zmiňují výhradně o mužských obrech, obří žínky nejsou nikde uvedeny. To sice nemusí znamenat, že se nerodila žádná děvčata, ale přesto působí staré literární památky dojmem, jako by byla až v děsivé menšině, pokud vůbec existovala. Takové genetické poruchy v rámci určité rasy nejsou ničím výjimečným. V povodí Amazonky žijí indiánské kmeny, u nichž se už celé generace na 100 děvčat rodí jeden jediný mužský potomek. Tyto kmeny osvěžují svou krev přepadáním sousedních kmenů. Přitom jsou unášeni mladíci a muži v naději, že se poměr mezi oběma pohlavími srovná. Dokonce i v našich civilizovaných zeměpisných šířkách panuje nadbytek děvčat v poměru 3:1. (Tři děvčata na jednoho chlapce.)
Obrové doby kamenné stáli před neřešitelným problémem. Pro zachování rodu potřebovali ženy normálně vzrostlých lidí. Bylo tedy odpískáno k lovu žen. Lidé se pochopitelně proti takovému znásilňování vehementně bránili. Na jedné straně věděli, že těhotné ženy při porodu obřích dětí umírají, a pak muži bránili své milenky a matky i z biologicky zcela pochopitelných důvodů. Akt znásilnění líčí klínový nápis z Nippuru, přeložený profesorem N. S. Kramerem: „...Moje vagína je příliš malá, nemůže se ti podvolit. Mé rty jsou příliš malé, neumějí líbat..."
(S. N. Kramer: „Geschichte beginnt mit Sumer", Mnichov 1959) V etiopském národním eposu Kebra Negest se uvádí, že ženy při porodu obřích synů umíraly.
Zdá se však, že k zániku obrů nepřispěli svým dílem pouze lidé, ale z pověstí je možné nabýt dojmu, že i sami „bohové" přiložili při zničení tohoto ilegálního plemene ruku k dílu.
Aztécké pověsti vypravují: „Za kalného svítání se tu začali potulovat hladovějící obři. Jakmile na ně narazili lidé, došlo k urputným bojům. Avšak nebeští jaguáři obry sežrali. Snesli se ze zšeřelé oblohy a zničili je."
(Walter Krickeberg: „Marchen der Azteken und Inkaperuaner, Maya und Muisca", Jena 1928; nové vydání: Dusseldorf 1972)
Henoch, předpotopní prorok, který tehdejší události zachytil nejpřesněji, dokonce věděl, že lidé přednesli svůj spor s bohy „Nejvyššímu": „Lidé žádali, aby mohli se svým sporem předstoupit před .Nejvyššího', což se také stalo. Tu promluvili k Pánu archandělé: ,Semjaza a jeho druhové chodili k dcerám člověka na zemi a spali s nimi, stykem s oněmi ženami se poskvrnili a neskryli před nimi ani jeden svůj hřích. Ty ženy pak porodily obry, a celá země tím byla naplněna krví a zlem...' Nato promluvil Nejvyšší: ,...celá země bude zničena a vše, co je na ní, bude vyhlazeno. A také ho (Noemova předka Lachema) poučil, jak může uniknout zkáze, aby jeho símě zůstalo zachováno po všechna pokolení.'"
(Emil Kautzsch: „Die Apokryphen und Pseudepigraphen des Alten Tes-tamentes', Tiibingen 1900)
Budeme-li věřit tomu, co nám říká prorok Henoch, pak biblická Potopa byla uměle navozenou přírodní katastrofou, která měla zničit obry a jejich potomky. Obři se v těch dobách nepochybně rozšířili už na celé zeměkouli a „Nejvyšší" neměl podle všeho možnost diferencovat prostředky, aby vyhubil pouze obry. Tato zkáza tedy postihla i lidi. O této nespravedlnosti „Nejvyššího" se hovoří i v sumerském Eposu o Gilgamešovi:
„Po šest dnů a sedm nocí s potopou burácel vítr a jižní bouře srovnala zemi. A když sedmý nadešel den, ustala jižní bouře, potopa i boj... Všechno lidstvo se v bahno proměnilo. Jak plochá střecha se prostíral močál... Poklekl jsem a usedl v pláči. Po mé tváři kanuly slzy. Vyhlížel jsem břehy na obzoru moře. Hlasitě volal jsem, že všichni lidé zemřeli..." (Jakmile se bohové „jak mouchy" shromáždili nad archou se zachráněnými lidmi, vznesl Ea, bůh vod, následující výčitku na adresu „Nejvyššího"):
„Ty nejmoudřejší z bohů, hrdino, jak, jak jen jsi mohl potopu seslat bez uvážení? Hříšníka trestej pro jeho hřích, zločince trestej pro jeho zločin! Bud povolný, aby nebyl odříznut život, trestej zlosyny, ale nenič všechny!"
(Epos o Gilgamešovi, 11. tabulka - německý překlad se odlišuje od českého, pozn. překl.)
Konec obrů shrnul lapidárně a naprosto přesně Baruch: „Nejvyšší způsobil na zemi povodeň a vyhubil všechno živé a také 4 090 000 obrů. Vodní hladina sahala o 15 loktů výše než nejvyšší hory."



Článok je v sekcií - Z našej knižnice / Úryvky