Americký superproblém

Existuje však problém osídlení amerického kontinentu.
Nemáme ani v nejmenším úmyslu zpochybňovat vědeckou činnost vynikajícího českého antropologa Aleše Hrdličky, žijícího v Americe (1869 - 1943), ředitele antropologického oddělení Národního musea ve Washingtonu, D.C. (District Capital, česky Oblast Hlavního města). Jeho teorie příchodu prvých lidí na americký kontinent z Asie je základem, na kterém se buduje všechno další.

I mistr tesař se ovšem někdy utne, jak se stalo Hrdličkovi, když vehementně dokazoval, že neandrtálec patří do vývojových předchůdců Homo sapiens sapiens. Hrdličkova „severní" teorie příchodu pralidí do Ameriky přes Behringův průliv je pravděpodobná i duchaplná, mnohem víc, než na příklad domněnky Johna Rankinga z roku 1829, tvrdícího, že nejstarší peruánské kmeny jsou přímými potomky válečníků vojsk Kublaje Chána, popsaného již Markem Polem v jeho milionu. Americké indiánské kmeny nejsou zřejmě ani potomky ztracených deseti kmenů izraelských, které přímo posvátně uznává mormónské náboženství od svého založení Joe Smithem v roce 1830. Ben Israel, Kingsborough i další nic lepšího nevymysleli. Přišel Hrdlička, a důkazů začalo přibývat. Zjistilo se, že Behringův průliv je vskutku mělký, jeho průměrná hloubka je asi 45 metrů, maximálně 60 metrů. Geologové potvrdili, že na místě, kde se dnes průliv nachází, byla ještě v poslední době ledové suchá země a hladina světového oceánu byla nižší, než dnes. Stoupla teprve po roztátí ledovců. Podmořský výzkum zase dokázal, že vrstva usazenin na dně Behringova průlivu se pohybuje mezi pěti a šesti metry, což nasvědčuje, že skutečně vznikly v geologicky krátké době. Houfy sběračů a lovců tak mohly přejít nejen přes Behringii, ale přes celý řetěz Aleutských ostrovů, v několika vlnách asi před 20 000 až 40 000 roky. Proč ne dříve? Přechod na americký kontinent byl dlouho blokován mohutným pevninským ledovcem - Amerika zřejmě nebyla osídlena po moři.

Vědci vyrukovali s dalšími důkazy. Dnešní Asiaté a původní američtí obyvatelé, které až Kolumbus nazval los Indios, Indiáni (protože potřeboval dokázat, že doplul do Indie v Asii), vykazují pozoruhodné společné biologické znaky. Forma vlasů a jejich odstíny, řídké ochlupení tváře, pigmentace kůže, vystupující lícní kosti, tzv. mongolská skvrna (pigmentace, která se objevuje v převážné míře u dětí, v dolní části zad, která se po čase sama vytratí). Kromě toho mají původní američtí obyvatelé podobně jako lidé mongolského původu charakteristickou krevní skupinu 0, která je ve čtveřici lidských krevních skupin nejzastoupenější, a obě skupiny nemají žádný krevní faktor Rh, mají však shodný faktor, zvaný Diego.Důkazy jsou to nesporné. V teorii jedinečného osídlení Ameriky se však časem objevila řada děr.Především nejstarší osadníci přicházeli sice ve vrcholně nepříznivých klimatických poměrech, to je možná hnalo z jejich domoviny; avšak klimatické poměry se lepšily, oteplovalo se a země, do které vstupovali, se stávala příjemná na pobyt i vhodná pro život. Tím spíše, že přicházeli ze severu a podmínky pro život se s postupem na jih zlepšovaly - západní pobřeží Severní Ameriky, zejména Kalifornie, patří i dnes mezi oblasti s nejpříjemnějším klimatem na Zemi. Proč však během svého putování ztratili to, co je dělalo jedinečnými právě na asijském velkokontinentu? Vždyť vzestup moderní civilizace je vázán na Čínu? Nejmarkantněji je to vidět na nejmladších vlnách přistěhovalců před 10 000 až 5 000 roky před Kristem. Do Ameriky sebou nepřinesli ani znalost kola, ani hrnčířského kruhu, ani chovu dobytka. Tito lidé nebyli předvojem čínské kultury. Oni před touto civilizací spíše prchali!Kdy se však do Ameriky dostala znalost hutnictví? A co vyspělé zemědělství ve Střední a Jižní Americe? Co domestikace kukuřice a brambor, co lamy? Mimochodem - kůň v té době již v Americe nežil, přivezli ho tam znovu teprve kolonizátoři. Zdivočelí jedinci položili základ pro mustangy.

Není to divné?

Řada badatelů začala nejasné problémy řešit po svém.
Důrazným způsobem byla odmítnuta teorie amerikanisty Paula Riveta, který si jako první uvědomil, že vzhledem k obrovským rozdílům nelze vyloučit, že Amerika byla osídlena z více stran. Nezpochybňoval v zásadě Hrdličkovu teorii. Pouze v roce 1943 vyslovil přesvědčení, že paradoxy amerického osídlení jasně poukazují i na možnost příchodu australských :i malajsko-polynéských elementů. Své závěry podepřel etnografickými, intropologickými i lingvistickými důkazy. Nebál se riskovat svoji vědeckou pověst a porovnával australské jazyky s jazyky Ohňové země a Patagonie s jazykovou skupinou Chon, a polynéské jazyky se severoamerickou jazykovou skupinou Hoka i s dalšími, až z oblasti velkých jezer, resp. Irokézů, Hurónů z Tennessee - a našel překvapující shody! V celku však jeho teorie nebyla uznána.Navlas stejně dopadla i teorie portugalského antropologa Mendéza Coreu, podle kterého praotcové dnešních amerických Indiánů přišli do své nové domoviny přes Tasmánii, po suchozemském mostu antarktických ostrovů až na Tierra del Fuego, Ohňovou zemi. Teorie se setkala se všeobecným nesouhlasem a byla kategoricky smetena se stolu, přesto, že Antarktida je skutečně obrovským dvojostrovem, souostrovím, zakrytým neproniknutelným pancířem tisíciletého ledu. Nenašel se jediný důkaz D samé existenci takové migrační trasy, zejména proto, že je jisté, že klima v Antarktidě je stejně nepříznivé jako dnes již po desítky tisíc let.Je to odmítnutí duchaplné, ovšem ani v oblasti Behringova průlivu se nenašel ani jediný důkaz, že asijští přistěhovalci migrovali do Ameriky skutečně po této trase. Jenže důkazy se možná nacházejí pod mocnou vrstvou bahna v průlivu - kdo je tam najde?O možnosti kolonizace Ameriky z více stran svědčí rozbor etnického složení národů severní a jižní části amerického kontinentu. Zjišťujeme přímo nepochopitelnou roztříštěnost, která by při tom musela vzniknout ve velice krátkém historickém období, nesrovnatelně kratším, než ve Starém světě.
Při hledání řešení nejasných problémů se sáhlo po jazykovědě. Jazyky světa se dělí na obrovské skupiny, rodiny, které se pak dělí na další „drobné" skupiny, podskupiny, kmeny. V Americe (stejně jako ostatně i jinde) se v tomto rozdělení nacházejí nejen malé izolované jazykové rodiny, izolované jazyky, ale i jazyky, patřící jaksi nikomu, s nejistou jazykovou příslušností. Jen v Jižní Americe bylo objeveno 19 velkých jazykových rodin bez jazykové příslušnosti! Atakamové, Katukinové, Lenguové, Lenkové, Makáové, Panové, Zajarové, Čonové, Botokudové a další.
Další příklad, tentokráte ze severu, od českého amerikanisty V. Šolce. Uvedeme jen jednu jazykovou skupinu, Eskymáci/ Aleuti. Dělí se na Aleuty, obývající Aleutské ostrovy, původně v počtu asi 16 000 lidí.
Druhá část jsou Eskymáci, mezi které patří kmeny Ogulmiut, Kaniagrniut, Nušagamiut, Togagamiut, Kuskowagmiut, Nuniwagmiut, Ikogniut, Magemiut, Kinugmiut, Malemiut, Noatagmiut, Nunatagmiut, Kopagmiut a tzv. Eskymáci z Point Barrow, od řeky Mackenzie a Coppermine; dále to jsou Sobí Eskymáci, Netsilirmiut, Aivilirmiut, Iglulirmiut, Kigiktagmiut, ItMmiut, Tahagmiut, Sukininmiut a nakonec Grónští Eskymáci.
Obývají sever Ameriky, od pobřeží Aljašky od jihu na sever, severní pobřeží Kanady k Hudsonovu zálivu, poloostrovy Boothia, Melvillův, Baffinův ostrov, západní a severní pobřeží Labradoru až na jihozápadní a východní pobřeží Grónska.
V další skupině Na-Dené kromě kmenů, obývajících pobřeží Pacifiku či jihozápadní Kanady, jsou i kmeny z Aljašky: Tanaina, Ingalik, Tanana, Khotana, Anténa, Kojukon, Han, Tučon, Nabesna - a další kmeny ze severní i z jihozápadní Kanady.
Jazykovědci dokazují, že u Eskymáků jde o vztahy ke kořenům z altajské rodiny jazyků, kam patří turkotatarská větev, mongolská a mandžusko-tunguzská.V takovém případě je jediná možnost, že totiž američtí Eskymáci (na rozdíl od tzv. eskymáckých Indiánů mongolského původu) přišli na kontinent z Asie, ale jinou trasou, směrem na západ, po ledě, přes ostrov Novaja Zemlja, cestou přes Špicberky, Grónsko a kanadský archipelag, desetitisíce let před tím, než o něco jižnější cestou objevili Ameriku Vikingové (někdy kolem roku 1000 po Kristu).Ještě se nenašel nový Thor Heyerdahl, který by tuto cestu podnikl a dokázal tak její možnost. Teoreticky se to nezdá být vyloučeno. Rozhodující se zdá být důkaz možnosti přejít vzdálenost Špicberky - Grónsko za jediné léto. Vzhledem k tomu, že se jedná o vzdálenost menší, než na severní pól, nezdá se to být tak vyloučeno; ba dokonce snad byla přes jedno léto možná i cesta tam a zpět.Hůře se věří tomu, že hlavní přistěhovalecká vlna přišla do Ameriky před 40 000 roky. Existují sice pozoruhodné díry v tomto celku poznání, například objev Archieho Stalkera, který v kanadské provincii Alberta v lokalitě Taber objevil kostru muže, která je stará při nejmenším 50 000 let. Pravděpodobně však maximum bylo mladší, v době asi před 15 000 - 20 000 roky. Ovšem v lokalitě Clovis se našly pozůstatky staré přibližně 27 000 roků a v Old Crown na Yukonu dokonce pozůstatky domestikovaných psů z doby před 30 000 roky (co mají asi společného s oním eskymáckým kmenem Malemiut?Ucelený a přesný obraz osídlení a života před 12 000 roky, jenž byl vynikajícím způsobem zdokumentován, včetně datování přesnými radiouhlíkovými měřeními, se získal z lokality Clovis, na západě Severní Ameriky, ve státě New Mexico. Roku 1981 uvedl J. Carnby o lidech z Clovis: „Byli úplně moderní s plně vyvinutým mozkem, vlastním jazykem, dokonalými nástroji a zbraněmi. Do Ameriky přišli v nejtěžší době, v čas, kdy ledovec tři tisíce metrů silný nepřetržitě již šedesát tisíc let spočíval na kontinentě." Postup migrace samotné do sebe časově zapadá. V Severní Americe je zatím nejstarší lokalitou Lewisville (Texas, USA), kde je prehistorické osídlení datováno do období před 38 000 roky. Následuje American Falls (Idaho, USA) a Isla de San Rosa (Kalifornie, USA) s 30 000 roky, čtvrté místo zaujímá Tule Springs (Nevada, USA) s 28 000 roky. Logicky je osídlení Jižní Ameriky mladší. Nejstarší je tu Pikimachay (Peru), odkud je známé osídlení před 22 000 roky, následuje Avacucho (Peru) s téměř 15 000 roky, Moaco (Venezuela) je staré 14 000 roků a Chivateros (Peru) 12 500 roků.
Postup lze logicky seřadit, i když důkazy pro Hrdličkovu teorii jsou až z doby mladší - a pouze na ostrovech. Na Aleutách vykopal americký archeolog William Laughlin na ostrově Anangule tzv. deskovou kulturu, která však patří do jižní přechodové trasy do Ameriky. Objevil bezpočet předmětů z kosti, kamennou keramiku (zhotovovanou z kamenných desek, odtud název), analogickou se sibiřskými či kamčatskými nálezy a svědčící o kulturní spřízněnosti obou světadílů. Objev byl přijat s velkou slávou, jako dlouho očekávaný důkaz Hrdličkovy teorie. Až na jednu velmi podstatnou maličkost: Laughlinův nález byl časově zařazen do doby ne starší než 10 000 roků. A totéž platí pro tzv. Djuktajskou kulturu, objevenou ruským vědcem J. A. Mochanovem v roce 1968...
Do schématu této migrace nezapadá Otavalský člověk, jehož lebka byla objevena v Ecuadoru celkem náhodou v údolí Rio Anubi 2. června 1957. Po problémech určil V. R. Swítzer z university v Cambridge její stáří: 29 093 + 800 let, při kontrolním měření pak 28 082 + 800 let.
Potíže s průzkumem nálezu popisuje německý autor P. Baumann v knize „Valdivia - Objevení nejstarší americké kultury" . Není to kniha důvěryhodná, když uvádí, že kultura Valdivia nese v sobě nesmazatelnou pečeť japonského kulturního dědictví. Víme z čínských pramenů (i když asi nebyly všechny odkryty), že námořníci Říše nebes podnikli již v historických dobách plavbu přes Pacifik do Ameriky, ale Japonci? Ti byli vždycky na periferii čínské kultury, její vymoženosti přebírali z centra, ne však přímo, nýbrž přes Koreu. Dnešní pohled na Japonsko jako centrum civilizace na Východě zdaleka neodpovídá historické skutečnosti.
Skutečností však zůstává, že před 50 000 až 10 000 roky člověk osídlil Ameriku. Bylo to však pouze oněmi dvěma cestami z Ázie?

AMERICKÝ SUPERPROBLÉM ÚDERY ZVONŮ ZA POMENUTÍ

Když v roce 1978 odkryla odvážná francouzská archeoložka E. Guidonová ze Školy vyšších studií sociálních věd se sídlem v Paříži prastarou lokalitu Pedra Furada v Brazílii, a když tuto kulturu v blízkosti atlantického pobřeží, kterou odkryla celkem náhodou, datovala do doby před nejméně 30 000 roky, bylo to označeno za podvod nejhrubšího zrna. Nezapadá to do přijatého obrazu.Jestliže se však podíváme na nesmírně pestrou paletu jazyků, kultur, způsobů života v obou Amerikách, na migraci sběračů a lovců po pevninském mostě Behringie, na přeměnu těchto pralidí v prvé rybáře, s čímž souvisí problém mořeplavby, což všechno museli zvládnout lidé, pocházející pravděpodobně z vnitrozemí asijského kontinentu, uvážíme-li problémy s přizpůsobením tropickému vlhku amazonských pralesů, pak se oprávněně vnuká myšlenka, že „prvý Američan" skutečně nemusel přijít jako první výlučně přes Behringův průliv. První, opravdu první obyvatelé amerického kontinentu mohli přijít z více stran.
Zmínili jsme se o příchodu Eskymáků. Už v roce 1962 předložil Němec Richard Fester, vědom si absurdnosti výlučně jediné trasy, že první pralidé se mohli do Ameriky dostat přes polární oblasti, přibližně po trase poloostrov Kola - Špicberky - Grónsko - Aljaška. Je to docela logické řešení, už vzhledem k tomu, že je to cesta krátká, necelých 3000 km.
Hledejme však dále...V roce 1939 objevil Matthew Stirling, šéf antropologické expedice, která pracovala na východním pobřeží Mexika, v pralese poblíž tehdy naprosto neznámé vesničky Třes Zapotes, obrovskou kamennou hlavu. Byla to první z mnoha dalších kamenných skulptur, které expedice v tomto regiónu brzy objevila. Každá taková hlava je vytesána z jediného obrovského bloku čediče. Kámen pochází z lomů desítky kilometrů vzdálených a je záhadou, proč byly hlavy dopravovány tak daleko. Jde však nesporně o doklad činnosti lidí za neznámým účelem, pro který si dali námahu dopravit na místo a postavit přes dva a půl metru vysoký kolos, dokonale opracovaný, o hmotnosti přibližně 40 tun! Všechny později nalezené hlavy z lokalit San Lorenzo či La Venta jsou naprosto stejné. Nefascinuje na nich pouze jejich velikost či hmotnost, ale především dokonalost zachovaných proporcí, jemnost opracování, zejména však naprosto charakteristický a nesporný negroidní vzhled! Odkud mohli domorodci ze Střední Ameriky vědět, jak vypadá černoch? Věda bere sice tyto výtvory na vědomí, my se však ptáme, co nutilo dávné stavitele, aby tyto negroidní hlavy byly obráceny obličejem právě směrem na východ - k Africe.
Dnes již víme, že odmítat návštěvy obyvatel černého kontinentu by bylo lehkovážné. Z historických záznamů je známo, že afričtí panovníci vysílali velké expedice mnoha lodí směrem na západ; nikdy se však nevrátily. Nehledíme-li na úspěšné pokusy Thora Heyerdahla s rákosovými vory RA I. a RAII., už v roce 1554 uvedl v monumentálních Dějinách Mexika španělský kronikář Lope de Gomara příhodu, která se stala objevitelovi Pacifiku, španělskému conquistadorovi Vascovi Nuňezovi de Balboa v roce 1513. Když totiž Balboa se svou družinou přecházel panamskou šíji, narazil na Indiány, kteří velmi dlouho bojovali s černochy a některé z nich dokonce drželi v zajetí. To jen pro pořádek! Protože kde se v šestnáctém století vzali v Americe černoši?
Vraťme se však na sever. Nejnovější poznatky vyvrátily dřívější mínění, že zdejší obyvatelé, kteří se sami zvou Inuit, se dostali do oblastí vysokých zeměpisných šířek teprve nedávno, asi před 5000 roky. Hovoří se v této souvislosti o kultuře tzv. mikrolitické arktické tradice. Tvrdilo se, že tato kultura vystřídala dřívější vlny přistěhovalců, které se usídlily v tehdy relativně dobrých klimatických podmínkách severu. Nejnovější poznatky amerických archeologů dokládají, že už kolem roku 2500 - 3000 před Kristem houfy lovců obsadily nejsevernější a dnes nejnehostinnější končiny severního Grónska a vytvořily zde tzv. kulturu Independence. To je však v příkrém rozporu s kulturou daleko mladší, tzv. předdorsettskou, která vznikla v nižších zeměpisných šířkách kanadské.Arktidy: teprve po ní následovala tzv. dorsettská kultura, jejíž zbytky se nacházejí v jihozápadních končinách Baffinova ostrova. Eskymáci jsou jedinou populací, která se přizpůsobila nehostinným podmínkám Arktidy. Možná jde o náhodu, ale je jisté, že hranice jejich osídlení se téměř přesně shoduje
s hranicemi Arktidy, které jsou vymezeny pětistupňovou červencovou isotermou na severní polokouli. Jestliže bychom tvrdili, že k tomu neměli dostatečné technické vybavení, svědčilo by to pouze o tom, že nemáme správnou představu o úrovni jejich kultury.
V roce 1977 objevili archeologové Peter Schledermann a Thor Bjorg z university v Calgary z Kanady na Ellesmerově ostrově, na výběžku Bache, víc než stopadesát prehistorických obydlí. Ostrov patří mezi nejnehostinnější místa na světě, nachází se ve vysokých severních šířkách, kde dnes již nejsou trvalá lidská obydlí (nebo nebyla až donedávna, kdy zde byly postaveny vojenské základny, jako Thule a další). Hledali odpovědi na otázky, proč a jak zanikla inuitská kultura v této oblasti, a zjistili, že kultura tzv. malých nástrojů, jak ji pracovně nazvali, trvala pouze na ostrově Ellesmere maličkost - pouhých 3500 roků. Objevilo se mnoho zajímavého, železo, základy obrovských obydlí (45 m dlouhých, 5 m širokých, v každém 18 kruhových ohnišť)...Pozoruhodné ovšem je, že nehostinný daleký sever je osídlen též arktickým typem mongoloidů, což je velmi různorodé společenství lidí, používajících desítky různých jazyků. Tvrdí se, že populace těchto lidí se zformovaly na březích Behringova moře asi před 4 000 - 5000 roky, jejich potomci, Sobí Eskymáci (Caribou Eskimo) zaplavili východní oblasti nejsevernější Ameriky, aby pronikli až do Grónska, asi tak kolem roku 700 před Kristem. Podnes se lovem sobů zabývají tzv. lesní populace Indiánů Kanady, kteří s nimi táhnou se svými stády přes tundru až na břehy Severního ledového oceánu, kde se pak dokonce zabývají rybolovem. Podobnou činností se dnes zabývají nejen Laponci v severní Evropě, ale zejména Laponci, Samojedi, Tunguzi a Čukčové na severu či východě asijského kontinentu. Ovšem jazyk Čukčů patří ke kamčatské rodině paleoasijských jazyků, kdežto eskymáčtina k eskymácko-aleutské. Odkud tedy došlo k takovému výraznému odlišení? Jazykovědci usuzují podle množství společných slov dvou různých jazyků, kdy asi došlo k jejich případnému rozštěpení. Shoda asi šedesáti procent slov se prý pokládá v glotochronologii za důkaz, že k oddělení došlo asi před jedním tisícem let.
Jenže mezi dvěma tisíci dvěmi sty jazyků Severní a Jižní Ameriky se nenašel ani jeden, který by se dal označit jako primitivní, to znamená prapůvodní, počáteční. Dokonce ani primitivní etnické skupiny, žijící v izolaci, už natolik pokročily, že glotochronologie odhaduje jejich vývoj na 15 000 roků. Abychom názorně ukázali co to znamená, podívejme se na bohatou slovní zásobu prériových Indiánů minulého století, které bílí

Američani nevraživé nazývali divoši a barbaři. Stačí uvést, že kolem devatenácti tisíc slov sioúxského jazyka, které měl k dispozici takový řečník, jako byl náčelník Sitting Bull (Sedící Býk), bylo určitě víc než desateronásobkem toho, co tvořilo slovní zásobu jeho protivníků - je to desateronásobek slovní zásoby průměrného Evropana, nebo tolik co potřebuje bohatě ilustrovaný bulvární časopis ke komunikaci se svými čtenáři. Pokud bychom tedy chtěli vystopovat prvé Američany podle jazykových svědectví, museli bychom zůstat v oněch skromných hranicích patnácti tisíc roků, které indiánské jazyky potřebovaly ke svému vývoji.
Jedno je jisté! Nejstarší charakteristické lebky mongoloidního typu nelze na území Ameriky najít před obdobím 20 000 roků. Farb na základě těchto skutečností tvrdí, že předkové amerických Indiánů museli přijít do Ameriky mnohem, mnohem dříve, než se objevil klasický mongoloid. Nevylučuje ovšem, v rámci Hrdličkovy teorie osídlení Ameriky, že u starších populací šlo o jakýsi společný archetyp člověka, který byl teprve později nahrazen mongoloidním klasickým typem. Tento člověk pocházel pravděpodobně spíše z Číny, což se v podstatě shoduje smyšlenkou N. Daviese, který vylučuje východní Sibiř jako hlavní nástupiště migrace, protože předpokládá přechod nejstarších migračních vln přistěhovalců i přes částečně vyschlé Ochotské moře.
Z toho všeho vyplývá několik podstatných závěrů:
- Důkazy o jedinečném původu praobyvatel Ameriky, založené na rozboru krevních skupin, neprokazují dostatečně jejich výlučně asijský původ. J. Wilbert zjistil, že zdaleka ne všechny vzorky krve u Indiánů obsahují tzv. Diego faktor; tento antigen, podobný faktoru Rh, pokládaný za neotřesitelný důkaz, nechybí jen u kaukazoidních resp. evropských národů, nýbrž chybí i v Americe, především Jižní, například u indiánského kmene Waiků ve Venezuele.
- Odlišné populace musely dávno před oficiálně předpokládanými migračními vlnami dospět nejen do Severní, nýbrž i do Jižní Ameriky. Jde o období při nejmenším před více než 20 000 roky v Severní a před 10 000 roky v Jižní Americe.
- Podporují to některé nálezy, jinak nevysvětlitelné, jako ochlupení na středních článcích prstů nebo nevypadávající, nešedivějící vlasy.
- Východní Sibiř lze vyloučit jako jedinou nástupní cestu pravěkých lidí směrem na americký kontinent.
Nevíme, proč lidé dávných dob opouštěli své, jak se nám zdá, bezpečné domovy na kontinentech. Možná to byl jen přirozený tah za zvěří, za obživou.

Rozsah krajiny, kterou obhospodařoval lovec, aby se uživil, byl asi 50 čtverečních kilometrů. Pro jednu pravěkou rodinu by to byla asi tak plocha Prahy. V procesu migrace stačilo, aby se každoročně posunul stejným směrem o pouhý jediný kilometr, tedy během svého života z Prahy k Benešovu - a během dvaceti tisíc let by tímto tempem dospěl z Behringie na Ohňovou zemi.Lidé se stěhovali, zakládali nové domovy, nové kultury. Avšak nekonečná rozmanitost lidských populací obou Amerik pouze umocňuje věčné tajemství, jak, kdy, ale hlavně proč došlo k této záhadné rozmanitosti. Všechno nasvědčuje tomu, že již poměrně krátce po objevení se člověka na Zemi došlo k prvým a úspěšným pokusům usídlit se právě v obou Amerikách. Jak a proč to už zřejmě nikdo nikdy nezjisti.

Z knihy Tajemství stvoření od J.J.Duffack



Článok je v sekcií - Z našej knižnice / Úryvky