Továrna na noční můry

Všichni víme, co je to strach. Každý z nás - ať už to bylo z jakýchkoli důvodů - prožil tenhle pocit čehosi záhadného kolem sebe. Strach jako cit pro to, co nás ohrožuje, se jako všechny vrozené emoce projevuje v nejrůznějších dimenzích a stupních.

Nevysvětlitelné úkazy, stíny a přízraky neznáma v nás mohou vyvolat všeobjímající strach, který může být občas až smrtící. Náhle jsme byli připraveni o zdánlivě pevnou a spolehlivou půdu pod nohama a veškerá víra v pevný řád tohoto světa je tím nejdramatičtějším způsobem otřesena. Najednou jsme osamoceni a nemůžeme se opřít o normu, něco běžného, zažitého, obvyklého a pochopitelného. Cizí svět a neznámá moc se nás zmocňují svými chtivými drápy a vytrhují nás z důvěrně poznaných zákonitostí našeho každodenního života. Nic už není tak, jak kdysi bývalo. Jediné, co zůstává, je pocit ztráty. Jsme odtrženi od pozemského dění a hnáni časem - tentokrát však jako zajatci jakéhosi nepřístupného mezisvěta. Lidé se občas překvapivě a nečekaně dostávají do takových bizarních a nepochopitelných situací. Strach a zoufalství pak nezřídka ustupují pocitu bezejmenné omámenosti.
To nejzáhadnější, co pravděpodobně na tomto světě můžeme zažít, je setkání s neznámými tvory z vesmíru. V uplynulých desetiletích skutečně pronikly na veřejnost četné zprávy, podle nichž byli jednotliví lidé zavlečeni do neznámých létajících objektů, kde je mimozemšťané podrobili detailnímu biologickému průzkumu. Kamínek za kamínkem zapadá do zvláštní mozaiky. Tyto naprosto neuvěřitelné příběhy je třeba brát naprosto vážně, protože tato líčení, která jsou jedno druhému ohromujícím způsobem podobná, vycházejí zcela jednoznačně z reálných zážitků a procesů.
Kdo jsou ty neznámé bytosti a jaké mají ve skutečnosti cíle a úmysly? Sledují tito „šedivci", jak bývají nejčastěji označováni podle převládající barvy pleti, čistě vědecké zájmy, nebo je jejich nepochopitelné konání zaměřeno mnohem „praktičtěji"? Mnohé nasvědčuje tomu, že se věnují šlechtění nové vesmírné rasy. Navíc však údajně několikrát zasáhli do evoluce člověka. Nejsme aktuálním výsledkem po dlouhou dobu prováděného mimozemského programu stvoření?
„Odehrálo se to před třemi roky a bylo to natolik neuvěřitelně reálné, že na to nikdy nezapomenu. Ležela jsem v posteli se svým mužem, který již usnul. Myslím, že jsem byla vzhůru. Nemohla jsem se hýbat. Postel se chvěla. Kolem mě stála řada bytostí. Vypadaly odporně! Byly šedivé. Hrůza! Dívaly se na mě očima, které tvořily jenom prázdné černé důlky." To je začátek únosu mimozemskými bytostmi. Gloria, žena na prahu čtyřicítky, vylíčila americké psycholožce Dr. Edith Fiorové v průběhu celé řady regresních hypnóz své děsivé prožitky. Gloria zřejmě prožila reálný únos do cizí kosmické lodě. Její více než fantasticky znějící příběh není v žádném případě výjimečný. Lidé různého věku, stupně vzdělání, nejrozmanitějších národností a vyznání ujišťují, že zažili podobná záhadná setkání s inteligentními a neznámými formami života. Jejich líčení se téměř neuvěřitelným způsobem podobají a svědčí o existenci základního společného postupu, téměř rutinní taktiky a jednání únosců. Kdo jim jednou padne do rukou, už se nikdy klidně nevyspí. „Já jsem tehdy vyšel z domu nejspíš jenom proto, abych se prošel po zahradě," vzpomíná Tom, další oběť únosu, „a oni mě pak odtud odnesli. Kéž bych nikdy nevycházel ven! Kdybych zůstal doma, byl bych možná v bezpečí..., ale možná také ne. Je mi jasné, že už nikdy nebudu v bezpečí, ať se nalézám kdekoli."
Jeden z nejpodivuhodnějších případů se odehrál už v roce 1965 v Copley Woods v americkém Indianapolisu. Laura Davisová právě zavedla svou matku do kostela. Bylo obyčejné letní odpoledne, neděle jako každá jiná -alespoň zpočátku. Vzápětí se však celé rodině Davisových změnila na nejosudovější den jejich života. Laura se už vracela domů, když znenadání, bez jakéhokoli patrného důvodu, ucítila přání vrátit se zpátky ke kostelu. Bylo to něco více než přání: Laura cítila, že je vystavena skutečnému nutkání - prostě a jednoduše se musela vrátit. Poslechla tedy tento nečekaně hlasitý „vnitřní hlas". Když zastavila automobil na parkovišti před kostelem, spatřila nad sebou obrovský létající objekt, z něhož vyzařovaly pestrobarevné světelné paprsky. Na tomto místě se vzpomínka Laury Davisové přerušila. Pak zase najednou seděla za volantem svého vozu a co nejrychleji jela domů. Prožila nějakou halucinaci? Podivný létající objekt už nebylo vidět, vůbec nic nenasvědčovalo, že by někdy reálně existoval. Vznikla tu jenom ta nevysvětlitelná časová mezera - jasný sluneční den se rázem změnil v podvečerní soumrak!
Jak jsme uvedli, tento příběh se údajně odehrál v roce 1965 v Copley Woods v americkém Indianapolisu. Až za deset let začala tato podivná událost ve vědomí Laury Davisové a její rodiny vyplouvat na povrch. Během jedné hypnotické zeštíhlovací kúry Laura dramaticky změnila své chování a projevily se motorické a fyziologické poruchy organismu. Její hypnoterapeut stanul před záhadou, s níž se obrátil na odborníka.
V září 1983 se konečně o všech těchto podivuhodných příhodách Laury Davisové dověděl americký ufolog Budd Hopkins. V téže době se totiž její sestra Kathie dočetla v Hopkinsově knize Missing Time (Chybějící čas) o podobných případech a napsala mu příslušný dopis. Hopkins společně s psycholožkou Dr. Aphroditou Clamaro-vou rekonstruoval případ Davisová v jeho úplném a netušeném rozsahu. Souhrn všech podrobností svědčil o více než fantastickém procesu, v němž podle všeho hrála nejdůležitější roli kupodivu Kathie Davisová. Už v roce 1978 měla záhadné „vidění": Probudila se uprostřed noci a viděla, jak v ložnici stojí dvě mimozemské bytosti! Doktorka A. Clamarová zavedla Kathie pomocí hypnózy ještě jednou do okamžiku její „noční můry" a podařilo se jí získat z pacientčina podvědomí ohromující podrobnosti. Kathie Davisová si podle všeho dokázala za bdělého stavu vzpomenout jenom na poslední okamžiky setkání s cizími bytostmi. Teprve v hypnotickém příšeří se začaly objevovat potlačené a zasuté obrazy a vzpomínky, jako by prostupovaly na denní světlo jakousi neviditelnou stěnou zapomnění.
Kathie se nacházela ve sterilní, nezvykle pronikavě osvětlené, přímo zářící místnosti. Ležela na stole - byl to svého druhu operační stůl - a lékařsky ji vyšetřovali malí šediví tvorové. Byli to mimozemšťané, kteří podrobně studovali lidské tělo, možná na něm dokonce prováděli genetické pokusy?
Počátkem roku 1978 se Kathie Davisová podrobila různým testům, které prokázaly, že je těhotná. Jednoho březnového rána zjistila silné noční krvácení a při následující lékařské prohlídce poznala, že nevysvětlitelným způsobem o své dítě přišla. O několik let později pak došlo k dalším setkáním s tajemnými cizími tvory, kteří jí při těchto příležitostech několikrát ukázali malého „křížence", tvora, který se podobal míšenci člověka a podle všeho mimozemského návštěvníka. Bylo to snad její vlastní dítě?
Je to naprosto nepochopitelný a neuvěřitelný příběh! Je však také nevěrohodný? Rozum se samozřejmě proti takovým šíleným zprávám začne okamžitě ze všech sil bránit a odmítá v nich hledat byť jediné zrníčko pravdy. Reakce je téměř vždy stejná: „Absolutní nesmysl!" Ve vědeckém světě se to rovná podpisu vlastního rozsudku smrti, pokud by někdo chtěl brát takhle nadsazené příšerné pohádky vážně. Je to nepochybně pochopitelný postoj - jednotlivá líčení jistě vyžadují mnohem víc než jenom dobrou vůli, pokud se s nimi člověk chce nějak vyrovnat. Většina zpočátku skepticky naladěných badatelů však kupodivu dosáhne nakonec bodu, kdy zničehonic začínají hovořit o dosud nepochopitelném „fenoménu", ať už jakkoli či kýmkoli vyvolaném.
K tomuto problému, který bývá označován jako „únosy UFO" nebo také „abdukce UFO", se zřejmě musí přistupovat velmi obezřetně. Celá řada faktů hovoří zcela jednoznačně ve prospěch upřímnosti mnoha svědků, ačkoli nesmíme každé podobné svědectví automaticky pokládat za skutečnost. Množství důvěryhodných a navzájem nezávislých svědků je opravdu zarážející - stejně jako podobnost jejich vyprávění!
Budd Hopkins našel poblíž domu rodiny Davisových v půdě stopy po neidentifikovatelném létajícím objektu. Sousedé rovněž upozorňovali na opakované úkazy pohybujících se světel na obloze. Neznámí únosci se podle všeho nezastavili ani před operačními zákroky, a to jak u Kathie Davisové, tak i u několika dalších rodinných příslušníků. Kathie a její matka mají dvě stejné jizvy vždy na pravé noze. Jejich původ byl pro ně před regresní hypnózou záhadou.
Všechny tyto průvodní okolnosti svědčí o reálném pozadí událostí v Copley Woods, a to společně s četnými dalšími pozorováními a zážitky, které se během několika let odehrály v rodině Davisových. Celkem pět rodinných příslušníků mělo zřejmě kontakt se záhadnými únosci — sestry Laura a Kathie Davisové, jejich matka a oba synové Kathie.
Američan William F. Hamilton zkoumá fenomén UFO už přibližně čtyřicet let. Od roku 1976 se podrobně věnuje abdukcím. Hamilton poznal, že svědkové, kteří se ještě před svým nevysvětlitelným setkáním zajímali o UFO, je později - ať bezděčně či záměrně - občas doplňovali prvky potvrzujícími jejich světový názor. Hamilton pochopil i to, že podobná svědectví mají výrazně nižší faktickou vypovídací hodnotu než líčení osob, které se dříve o tematiku neidentifikovatelných létajících předmětů vůbec nezajímaly. Přesto neochvějně trvá na svém: „Byl jsem unesen do UFO!" Jeho fantastický zážitek je sice na jedné straně, jak sám říká, „přesycen" dlouholetým zájmem o abdukce a neidentifikovatelné létající objekty, na druhé straně pro něho byly právě tyto speciální znalosti velmi důležité a prospěšné při posuzování prožitých událostí.
Co tedy údajně zažil? Šestnáctého března 1993 projížděl William Hamilton v doprovodu své ženy Pamely podél severovýchodní hranice Nellis Airforce Base v Nevadě. Věřil, že tam z nějakého vhodného pozorovacího stanoviště uvidí na vlastní oči pověstné záhadné aktivity a světelné úkazy. Na vlastní kůži poznal, že není radno zahrávat si s ohněm...
Jakmile se setmělo, vyhledali manželé výhodné místo na okraji pouště. Kolem půl deváté večer si Hamiltonovi najednou povšimli dvou světel, která výrazněji zasvítila jižně, později východně od nich. „Pak šlo všechno velmi rychle," vzpomíná Bili Hamilton. „První světlo vytvořilo objekt o velikosti autobusu, vyznačoval se čtvercovými světelnými plochami a nakonec se vznesl do vzduchu. Světlá místa na něm žhnula jantarovou žlutí, která později přecházela doběla. Objekt se naklonil na pravou stranu. Světla se pak změnila ve dvě zářící koule nebo kotouče z pronikavého modrobílého světla, které bylo stále silnější a silnější. Jas byl posléze tak oslepující, že mě začaly bolet oči - a světelná intenzita stále vzrůstala."
Zdá se, že Hamiltonovi znenadání zcela ztratili prostorovou i časovou orientaci. Světelné koule, které se ještě před okamžikem pohybovaly v jejich bezprostřední blízkosti, se najednou nacházely daleko na východě; tento přesun v prostoru musely tyto žhnoucí objekty provést bez jakéhokoli přechodu.
Ráno po tomto mysteriózním zážitku měl možnost hovořit s manžely Hamiltonovými Glenn Campbell. „Mohu přinejmenším potvrdit," komentoval později jejich líčení, „že tu skutečně byli a v kritickou hodinu se nacházeli v poušti. Během snídaně byli skutečně zaujati svým nočním zážitkem - ať už prožili cokoli. Přesto si v této době nevzpomínali na žádný únos..."
Teprve v průběhu mnoha regresních hypnóz se objevily další podrobnosti této záhadné příhody. Podle nich se žhnoucí kotouč zastavil přímo nad manželským párem a zaplavil půdu a všechno pod sebou oslňujícím světlem. William Hamilton vylíčil, jak ho jeden paprsek tohoto světla uchopil a vtáhl do leteckého objektu. Tam zažil setkání s šedivou bytostí s hmyzíma očima, která ho zavedla do světlé kupolovité místnosti. Pak následovalo důkladné lékařské vyšetření.
I Pamela se v hypnóze rozpomněla na to, že byla unesena „šedými bytostmi", nikoli však do vznášejícího se disku, nýbrž do pozoruhodného vozidla na okraji silnice. Dvě černě oděné postavy ji vyšetřily pomocí různých nástrojů, implantovali jí neznámý přístroj do levého sluchovodu a nakapali jí kapalinu blíže nezjištěného složení do pravého oka, které bylo krátce předtím zasaženo namodralým světelným paprskem, svého druhu laserem, který vyzařoval z létajícího kotouče. Po všech těchto nepochopitelných procedurách byli Hamiltonovi znovu „vysazeni" na své stanoviště v poušti. „Cosi neznámého se usadilo v této oblasti Nevady a zajímá se to o návštěvníky, kteří sem přijdou, aby pozorovali oblohu nad Area 51." To se alespoň domnívá William Hamilton.
Oč se jedná v případě tohohle čehosi? Rozvíjí to své záhadné aktivity pouze v Nevadské poušti? Ani v nejmenším! Kolem oblasti Area 51 se sice nepochybně koncentruje celá řada nesmírně podivuhodných fenoménů, s jakými se lidé na této planetě vůbec mohou setkat, avšak únosy cizími tvory se odehrávají v celosvětovém měřítku.
Zatím došlo na Zemi k několika stovkám známých případů únosů a všechny se ohromujícím způsobem podobají. Vždy v nich vystupují mimozemské bytosti s malým tělem, šedou pokožkou a nepoměrně velkou holou hlavou. Tito tvorové zavlékají své oběti do neidentifikovatelných létajících objektů. Svědkové se velmi často zmiňují o tom, že v okamžiku navázání kontaktu prožívají komplexní citovou proměnu a cizí bytosti se natolik zmocňují jejich myšlenek a celé psychiky, že to u dotyčných
lidí až vyvolává pocit dokonalého sebeodcizení. Oběti pak doprovázejí své únosce bez nejmenšího odporu, protože byly zbaveny jakékoli vlastní vůle.
Televizní reportér Christian Bauer umožnil roku 1993 ve svém vynikajícím dokumentu Setkání čtvrtého druhu - únosy UFO promluvit obětem těchto únosů na veřejnosti. „Nikdo si nedokáže představit," vyjádřila se v tomto pořadu jedna svědkyně, „co to znamená, když vám někdo ukradne určitý časový úsek života, když zažijete tohle duchovní znásilnění s plným vědomím toho, že už nejste pány vlastních myšlenek, když víte, že vás kdykoli zase mohou odvést..." Další svědek vzpomínal: „Můj život se mi odvíjel před vnitřním zrakem, myslel jsem, že umírám... Zatímco přede mnou defiloval můj vlastní život, vybavily se mi všechny ostatní časové úseky, během nichž mě unesli už dříve. Opakoval jsem si pořád dokola s vynaložením takové energie, jakou jsem nikdy dříve v životě nemusel vyvinout: Musíš si vzpomenout, musíš si vzpomenout! Věděl jsem totiž, že mi chtějí vymazat paměť." - Tato eliminace veškerých vzpomínek je velmi důležitý příznak těchto svědectví o únosu. U obětí - z vcelku pochopitelných důvodů - je při opouštění objektu, jenž bývá označován jako kosmická loď, navozena ztráta paměti, takže většinu svých děsivých zážitků zapomínají. Přes tuto uměle navozenou amnézii zůstávají často v podvědomí uloženy četné podrobnosti, které pak dotyčné lidi ještě celé roky pronásledují v podobě nočních můr, jejichž skutečná příčina se zjistí až při hypnóze. Při líčení únosu pak stojí na prvém místě většinou bolestivé zásahy a manipulování s tělesnými orgány. Oběť je položena na stůl, který se téměř vždy nachází v oslnivě osvětlené místnosti. Následuje velmi podrobné vyšetření s použitím nejrůznějších technických pomůcek - měřicích přístrojů, sond, senzorů. V mnohém ohledu „nelidské" bytosti přitom hluboko do těla oběti zapichují dlouhé tenké jehly, kromě jiného i do míchy, mozku a smyslových orgánů. Zřejmě přitom zároveň odebírají vzorky tkání. Zvláště nervový systém a pohlavní orgány jsou většinou předmětem intenzivního výzkumu. Mnoho obětí únosu má na těle nenápadné malé jizvy, které podle výpovědí v hypnóze mohou pocházet pouze od implantovaných mikrosond, což se provádí pomocí dlouhých jehel. Německý ufolog Illobrand von Ludwiger uvádí: „U dvou osob byla jehla aplikována těsně pod okem," a oprávněně se ptá: „Odkud se vzala naprostá shoda při popisu těchto strašlivých a bolestivých operací, když šlo údajně jenom o výplody fantazie?" Von Ludwiger také dokládá, že mezitím byly v tělech obětí podobné implantáty skutečně nalezeny. Podařilo se to údajně roku 1989 jednomu profesoru fyziky na Massachusetts Institute of Technology (M.I.T.) v Cambridgi, USA - samozřejmě za nejvyššího stupně utajení.
Na první pohled překvapující a názorné vysvětlení únosového fenoménu pochází od jazykovědce Dr. AI vina Lawsona z kalifornské Státní univerzity: Nepokládal původně zážitky unesených jedinců za nic jiného než traumatické vzpomínky na vlastní zrození, které uvízly v podvědomí!
Shody se skutečně přímo nabízejí: Oběť únosu se dostává z noci do zářivě osvětleného prostoru. Její pocity a emoce se mění, což se nepochybně děje i při prvním spatření „světla tohoto světa". Po porodu se logicky pokračuj e lékařským vyšetřením, které za normálních okolností provádí gynekolog, zde však naopak zvláštní malé bytosti s nadměrně velkými hlavami - nepřipomínají vzhledem nápadně embrya?
Přes mnoho zajímavých paralel s „nultou hodinou" našeho života se však mnohé už tak prostě a jednoduše neshoduje. Jako v mnoha případech je i zde zakopaný pes právě v detailu: Křehkým malým tvorem není unesený člověk ve své domnělé roli novorozence, nikoli, tento part náleží v líčeních únosů zásadně únoscům. Lékaři a sestry na porodním sále nám stěží v prvních minutách našeho života připadají nějak obzvlášť malí. Proč tedy dochází k tomuto přímo strašidelnému posunu, k přenosu tvaru plodu na cizí výzkumníky, kteří jsou navíc s ohromující pravidelností popisováni jako tvorové s šedou pokožkou!
Oběti rovněž nezřídka hovoří o nepopsatelném pocitu beztíže, který prožívají na palubě kosmické lodě. Při porodu je organismus novorozence po oddělení od matčina těla náhle naplno vystaven účinkům zemské přitažlivosti! Lawsonova hypotéza o porodním traumatu dokonce paradoxně mění řadu aspektů reálného porodu v jejich opak, aby dokázala tímto způsobem vyřešit problém únosu. A už zcela ponecháváme stranou to, že zůstává dlužná vysvětlení mnoha podstatných průvodních stavů a jevů - například světelných úkazů na obloze, pozoruhodných stop na zemi po přistání a záhadných jizev a ranek od vpichu na tělech obětí. Proto i sám Dr. Lawson ustoupil od své základní myšlenky. V současnosti pokládá únosy za většinou reálné události. Týká se to i setkání několika svědků s oněmi záhadnými malými „kříženci" člověka a „toho odjinud"?
Profesor David Jacobs z Temple University v americké Philadephii věří, „že tyto děti jsou produktem zkušebních vzorků spermatu a vaječných buněk, s nimiž se geneticky různým způsobem manipulovalo. Otázkou ovšem zůstává: Proč ti odjinud šlechtí tyto tvory? Přesto se zdá, že právě tento program vyšlechtění nové rasy je pravý důvod existence únosového fenoménu."
V sektoru S-4 u Papoose Lake byly Robertu Lazarovi ukázány dokumenty, v nichž se prý rovněž hovořilo o genetických pokusech mimozemšťanů. Během více než milionu let bylo údajně provedeno kolem šedesáti zásahů do genetického vývoje lidské rasy. Podle toho by homo sapiens byl výsledkem takříkajíc „zvnějšku řízené evoluce". Sám Lazar se však vyjadřoval velmi skepticky o pravdivosti těchto dokumentů — pravděpodobně sloužily pouze jako dezinformace, nebo to byla součást psychologického testování Lazarovy osobnosti. Týká se to pravděpodobně i „přísně tajné" zprávy na téma „náboženství", které je spojováno s mimozemskými aktivitami. Lidé jsou prý označování jako container. Avšak kontejnery na co? Na duše, ducha, nebo jenom na biologický genetický materiál? I Ježíš Kristus nebyl údajně nic jiného než „genetický
konstrukční prvek", zasazený mezi lidi na Zemi a od svého zrodu nesmírně pečlivě sledovaný.
Americká filmová dokumentaristka Linda Moulton--Howeová se květnu 1983 dostala na Kirtland Airforce Basis v novomexickém Albuquerque rovněž k více než podivuhodným podkladům, jejichž autentičnost je ovšem také sporná. Avšak kdo ví...? „Šedivci" se podle těchto materiálů osobně podíleli na genetické manipulaci s primáty a kromě jiného podnítili vývoj člověka kromaňonského, jenž žil asi před 25 000 lety a současným lidem byl vývojově bližší než neandertálec. Z dokumentů, které měli k dispozici Linda Howeová i Bob Lazar, kromě toho vyplývá, že americká vláda udržuje už celá desetiletí bezprostřední kontakt s mimozemšťany. Nezávisle na tom je zajímavé, že mnoho obětí únosů uvádí, že společně s tajemnými šedými tvory vidělo na palubě „UFO" i úplně „obyčejné" lidi. „Jsou tam lidské bytosti, lidé jako my," vzpomínala výše uvedená oběť únosu Gloria během hypnotického rozhovoru s Dr. Fiorovou. Na otázku, jestli nás ti lidé také vidí, Gloria odpověděla: „Ano. To je také důvod, proč nechápu, že mi nic nechtějí říci."
Pokusy mimozemšťanů skutečně skrývají četná tajemství. Jedna z pravděpodobně nejstrašnějších záhad, která je dost možná v úzké souvislosti s únosovým fenoménem, zajímá Lindu Howeovou už hodně let. Jde o cattle mutilations, hrůzná zvířecí zmrzačení, k nimž dochází především na západě Spojených států amerických, ale také v dalších zemích, jako je Kanada, Mexiko a Austrálie, dále na africkém pobřeží a také v různých evropských zemích.
Nejstarší zprávy tohoto druhu pocházejí z Anglie -tam prý v květnu 1810 bylo nalezeno poblíž Ennerdalu na hranicích se Skotskem několik ovcí bez kapky krve. Podobná událost se na britských ostrovech přihodila i v letech 1874 a 1905. Na podzim 1925 byly v distriktu Edale, Derbyshire, nalezeny četné ovce s utrženými hlavami, nohami a plecemi. Měly často přeraženou páteř a maso z nich bylo doslova vytrhané. V tomto případě by se od-
povědnost ještě klidně mohla přisoudit psům nebo vlkům - na rozdíl od roku 1967, odkdy je známý první skutečně nevysvětlitelný případ zvířecího zohavení. Na úpatí hory Mount Blanca v San Luis Vally v Coloradu byla 9. září 1967 nalezena strašlivě znetvořená tříletá appalooská klisna Lady. Celé zvíře bylo staženo a zbaveno masa až na holou kostru. Hrudní koš mělo otevřen neobvykle precizním řezem. Chyběly srdce, plíce, štítná žláza, mozek a páteř. Nikde však nebyla ani kapička krve! Jak je to možné? Na to tehdy nedokázal nikdo odpovědět a dodnes se uspokojující odpovědi nedočkáte. Žádná krev v hrudníku, na kůži ani na zemi! I patolog a hematolog Dr. John Altshuler, který tehdy toto zvíře vyšetřoval, byl do hloubi duše otřesený a vyvedený z míry. Nikdy předtím nic podobného neviděl. Později dokázal vysvětlit ostré, absolutně přesné řezy, které byly nepochybně provedeny za velmi vysokých teplot, pouze použitím nejmodernější chirurgické laserové techniky. Tato technika však v roce 1967 ještě neexistovala!
V bezprostřední blízkosti mrtvého zvířete se nacházely zvláštní kruhovité stopy a otisky, v nichž byla zjištěna zvýšená radioaktivita.
Při tomto hrůzném objevu - stejně j ako v řadě dalších, stejně odpudivých případů - byly v nepatrném časovém odstupu na obloze pozorovány nevysvětlitelné světelné úkazy. Běžná vysvětlení tu tedy selhávají hned z několika důvodů. Badatelé se po určitou dobu domnívali, že odpovědnost za toto bestiální zohavování zvířat mohou připsat na vrub nějakým satanským sektám. Připadalo jim, že tu viditelně působí ďábelské síly. Uvedené sekty by však musely mít k dispozici utopickou technologii, aby dokázaly takhle dokonale provést své ďábelské dílo.
Během sbírání podkladů dospěla Linda Howeová k názoru, že je třeba na základě všech zjištěných skutečnosti uvážit působení mimozemských aktivit. Jaký zájem by ale mohly mít vesmírné bytosti na tom, aby tím nejodpornějším možným způsobem zohavovaly ovce, krávy nebo koně? Neskrývají se za tím koneckonců stejné dů-
vody jako v případě únosového fenoménu? Neexistují tu skutečně nějaké souvislosti? Linda Howeová odpovídá na tuto otázka naprosto jednoznačně: „Ano. Myslím, že nejdůležitější a nejzřetelnější souvislost... je následující: U lidských obětí únosů se často odebírají vzorky tkáně z různých částí těla... Je možné konstatovat, že obzvláštní pozornost je věnována rozmnožovacím orgánům. Často slyšíme o odebraných vzorcích z nohou, boků, žaludku, hrudi a dalších tělesných partií. V některých případech lidé uvádějí, že jim bylo cosi implantováno do nosu, oka, ucha nebo jiné části těla. Tyto implantáty jsou obvykle pokládány za svého druhu kontrolní sondu, ale stejně dobře mohou sloužit i jiným účelům, které zatím my, lidé, nechápeme. Vrátíme-li se opět k zohavování zvířat, existuje tu zřejmá souvislost- zvířatům je rovněž vyřezávána tkáň. Je beze zbytku odstraňováno velké množství tělesných tekutin a odebrána většina genitálií. Jsou to sice jasné souvislosti, ale existuje také jeden velký rozdíl: Mrtvá a zohavená zvířata jsou dopravena nazpět na své pastviny, zatímco lidé se vracejí živí, i když jim byly na těle způsobeny záhadné řezné rány, utrpěli popáleniny nebo jiná zranění. Každopádně však zůstali naživu." Je to skutečně pravda? Nebo snad existují nějaké zmínky o nálezech „zohavených" lidí?
Pozoruhodná odpověď od Howeové: „To je velmi problematická záležitost, protože si nikdo nepřeje, aby to tak opravdu bylo. Nejen já, ale i ostatní badatelé mají zprávy o zohavených lidech, případy, při nichž řezné rány přesně odpovídají tomu, jak byla rozřezána zvířata. Nikdy jsem to ale neviděla na vlastní oči, nevyfotografovala jsem to, takže nejsem s to ověřit věrohodnost těchto zpráv... Pokud budu chtít vycházet z naprosto přesných údajů, pak musím přiznat, že nevím..."
V každém případě je dost strašné, že zohavování zvířat stále nebere konce. Naopak, v současnosti je dokonce možné zaznamenat nárůst těchto případů. Roku 1993 se tato tragédie opakovala jak v San Luis Valley v jižním Coloradu, tak i v severovýchodní oblasti Alabamy Jsou únosy a zohavování opravdu částí velkoryse pojatého biologického experimentu? Nejnovější dohady naznačují, že nějaká mocnost, ať už „domorodá" nebo z nekonečných hlubin vesmíru, se pravděpodobně zaobírá vývojem jakési „superzbraně" v podobě celospolečenského kontrolního mechanismu, který by působil prostřednictvím masa jako nejrozšířenějšího potravinového zdroje, čímž by se manipulovalo celými miliony lidí naprosto cílevědomým, předem určeným způsobem. Je to hrůzná představa.
Oproti zohavování zvířat a průvodním jevům tohoto fenoménu připouštějí alespoň některé případy únosu možnost pohlédnout záhadným aktérům do tváře. Avšak i mnohá líčení unesených jedinců vnášejí jen velmi málo světla do zřejmě velmi temných úmyslů „těch odjinud". Technologicky mají před námi nepochybně náskok. Ale jak velký?
„Cizí bytosti provádějí věci, které nám připadají jako magie," shrnuje David M. Jacobs. „Nechávají lidi a jejich oblečení procházet hmotnými výtvory - okny, stěnami a stropy. Dokáží sebe, lidi i jakýkoli hmotný předmět zneviditelnit, jakmile se ocitnou mimo dosah UFO. Použitím světelných paprsků dopravují oběti i jejich automobily na místo určení. Disponují podle všeho velmi dokonalým pozorovacím talentem, který jim nejen umožňuje vyhledat své oběti, ale určuje i biologicky nejvhodnější dobu pro únos.
Některé ze svých špičkových schopností však rozvíjejí tehdy, jde-li o manipulování lidskou psychikou. Mění stavy vědomí... mění vizuální vjemy... dokáží proniknout do volního aktu lidí a donutí je vykonat některé věci proti jejich vůli - a přitom to mohou zařídit i na obrovskou vzdálenost..." V celé řadě případů však unesení lidé neměli dojem, že by „ti odjinud" byli vůči lidem nebo všeobecně formám života na Zemi naladěni nepřátelsky. Zdá se, že i oni znají bolest a strach. Občas se dokonce pokoušejí unesené jedince uklidnit tvrzením: „Musí to být, je to ve vašem
zájmu a k vašemu prospěchu." Avšak komu slouží naše pokusy na zvířatech? Nám lidem. Komu slouží experimenty „těch odjinud"? Námi Takové úsudky na základě analogie jsou patrně od samého počátku odsouzené k nezdaru. Je-li mocnost, která stojí v pozadí těchto únosů, stejně vyspělá morálně jako technologicky, pak by vlastně měly její záměry bezvýhradně sloužit našemu prospěchu. Možná že se právě nalézáme v nějaké nové fázi genetické transformace - nyní se vyjádřím velmi opatrně — v jinou formu lidské existence.
Ať už se za všemi těmito strašidelnými únosy skrývá jakákoli pravda, je zřejmé, že nějaká reálná síla žene lidské oběti do náruče stejně reálných obav a strachu. Existuje prostě příliš mnoho styčných ploch, než aby bylo možné tato tak výjimečná líčení považovat za báchorky bez jakéhokoli reálného základu! Není jejich podstatou manifestace - formou materializací nebo projekcí - nějaké supercivilizace? V této chvíli nám zůstává pouze toto vágní tušení.
Američtí badatelé Jerome Clark a D. Scott Rogo uvažují: „Vyjděme na chvíli z toho, že někde ve vesmíru existuje inteligence nebo síla, kterou z nedostatku výstižnějšího označení nazveme fenomén. Tento fenomén vysílá do našeho světa projekce různého druhu. Nevíme, v čem vězí skutečná příčina těchto projekcí nebo této inteligence. Může jít o mimozemský projev nebo úkaz z jiných dimenzí, mohl by to však být i automatický přirozený mechanismus, který má souvislost s pozemským světem... Ať je však podstatou této síly cokoli, v každém případě ví, o čem přemýšlíme, a zprostředkovává nám vize, které odpovídají této potřebě." Scott Rogo pokládá únosy UFO za události reálné ve fyzickém slova smyslu, jsou to „dramata, která se materializovala v trojrozměrném prostoru a za nimiž vězí fenomén. Jde o sny, které fenomén uvádí v život děsivě plastickým způsobem..."
Je tato domněnka správná? Znovu se tak naskýtá otázka, kde končí sny a začíná realita. Z jakého rozměru pocházejí cizí bytosti, kolik dimenzí vůbec existuje, jak funguje naše časoprostorová struktura, ale hlavně: Existují nějaké prostředky a metody, jak tuto strukturu změnit, prolomit, a tím otevřít bránu k jiným světům?
Nejnovější objevy ve vesmíru stejně jako spekulativní nové ideje netradičně smýšlejících vědců existenci podobné fantastické cesty ke hvězdám skutečně přibližují...


Z knihy Nejsme sami ve vesmíru od Andreasa von Rétyi



Článok je v sekcií - Konšpirácie, NWO / Ovplyvňovanie obyvateľstva