Prorok Mohamed

Zakladatel islámu Mohamed (správněji Muhammad) se narodil v Mekce v roce 571 po Kristu. Arabský poloostrov neměl v té době jednotné náboženství a v tomto ohledu v zemi vládl naprostý chaos. Kult starých arabských Bohů se mísil s pohanstvím či totemizmem, lidé uctívali Slunce i Měsíc, opěvovali své zemřelé předky, věřili v nejrůznější duchy a klaněli se kupříkladu i kamenům. Vyhledávanou svatyní byl Esvad, obrovský černý nerost (meteorit) zasunutý do stěny pohanského chrámu v Mekce zvaného Kaaba. Některé arabské kmeny na Středním východě už tou dobou vyznávali judaizmus, a řada kmenů Sýrie dokonce i křesťanství. Pod vlivem těchto dvou náboženství začalo na Arabském poloostrově pojetí jediného Boha upevňovat svoji pozici a postupně se tam vytvořil náboženský proud hanífů, jejž lze pokládat za předchůdce islámu. Stoupenci tohoto hnutí vystupovali jednoznačně proti zbožňování idolů a tvrdili, že existuje pouze jediný Bůh.

Mohamed brzy osiřel a musel si již od mládí vydělávat na živobytí sám. Nejprve pracoval jako pastýř, a když dospěl, nechal se najímat jako doprovod karavan. Sňatek s bohatou a urozenou ženou do značné míry předurčil jeho další životní cestu. Mohamed byl přemýšlivý člověk, který se často uchyloval do ústraní, celé hodiny se po nocích modlil a míval vidění. Nejznámější z nich bylo to, v němž spatřil, jak jako budoucí prorok míří do Jeruzaléma, kde se setkává š Abrahámem, Mojžíšem i Ježíšem Kristem, a na skále ve městě dokonce zanechává otisk svého chodidla. Když Mohamed uvažoval o náboženských a filozofických otázkách, často se uchyloval do skály poblíž Mekky, kde o samotě meditoval. Po několika letech tohoto hloubám uslyšel jednoho dne v jeskyni hlas, který patřil archandělu Gabrielovi a který ho vyzýval, aby šel kázat lidem pravdu.
Od roku 610 začal Mohamed vystupovat na veřejnosti. Ve svých kázáních jednoznačně odmítal mnohobožství, vyzýval k víře v jediného Boha Alláha (předpokládá se, že toto slovo pochází od al-iláh, což znamená „uctíváníhodný", hovořil o nesmrtelnosti duše i vzkříšení mrtvých, o posledním soudu a trestu v záhrobí, o nutnosti sjednat nápravu v mezilidských vztazích, o milosrdenství či pokoře -fakticky tedy opakoval základní myšlenky Starého zákona a částečně i evangelií.
Kvůli pronásledování pohanů byl však Mohamed donucen opustit Mekku, a právě tehdy se podle legendy obrátil k Nejvyššímu: „Alláhu, posíláš mě pryč z místa, jež je mému srdci nejdražší na celém světě, urči mi proto takové, které nade vše miluješ ty." Alláh mu poté přikázal, aby odešel do Medíny.
Právě toto město bylo vyvoleno pro vznik první muslimské náboženské obce, již tam Mohamed založil. Slovo "muslim" znamená „pokorný", tedy oddaný Mohamedovi
jakožto nejvyššímu vůdci, význam „pravověrný" získal tento výraz až později.
Z této medínské komunity vyrostl dár al-islám - svět islámu, který v současnosti spojuje miliony vyznavačů Alláha - a právě zde začala Mohamedova pozemská sláva.
Uznávaný prorok se stal hlavou prvního islámského státu, duchovním vůdcem, zákonodárcem a vojenským velitelem v jedné osobě. Rok jeho příchodu do Medíny (hidžra) představuje počátek muslimského lunárního kalendáře, zatímco křesťanský svět si tou dobou připomínal 622 let od narození Krista.
Ve vesnici nedaleko Medíny byla tehdy postavena první muslimská mešita na světě.
Mohamed v té době také posvětil chrám zvaný Kaaba, a dokonce ho ustanovil hlavní svatyní všech muslimů. Tento krok v sobě obsahuje značnou politickou prozíravost: kdyby totiž proti Kaabě vystoupil, nadělal by si na Arabském poloostrově spoustu nepřátel, tím že ji naopak uznal, získal všeobecné sympatie a psychologicky si připravil půdu k budoucímu ovládnutí Mekky.
Do první medínské komunity Mohamed zahrnul i medínské Židy, aniž by po nich požadoval okamžité přijetí islámu, ačkoli později s jejich přistoupením počítal a snažil se jim tuto cestu ulehčit.
Ve svých prvních medínských kázáních, která charakterizovala nový náboženský počátek (islám) věnoval Mohamed velkou pozornost Starému zákonu. Přijal všechny jeho základní teze, uznal stvoření světa a prvních lidí, jejich hříšný pád i jeho následky, potopu světa, zničení Sodomy a Gomory spolu se spasením spravedlivého Lota, odchod Židů z Egypta či všechny Mojžíšovy zázraky, přikázání získaná od Boha a mnohé další. Mojžíše označoval ze Velkého proroka a zástupce Alláha, zvláštní význam však přikládal Abrahámovi - prohlásil ho za zakladatele rodu Arabů i Kaaby, prvního hanífa a poutníka do Mekky čili praotce povinnosti každého muslima vykonat alespoň jednou za život pouť na toto místo.
Medínští Židé se nejrůznějším způsobem snažili podrýt Mohamedovu autoritu, a znovu tak rozpoutat nepřátelství mezi arabskými kmeny, jež si podrobil. Dokonce i Byzantská říše vůči němu zaujala nesmiřitelný postoj. Vztahy s nepřátelsky laděnou Mekkou se stále komplikovaly a později vyústily v ozbrojený střet.
Rétorika Mohamedových kázání se začala měnit - mluvil o nevyhnutelnosti svaté války proti nevěřícím, čímž měl na myslí především obyvatele Mekky, kteří neuznávali islám a muslimskou obec, bránili jim v přístupu ke svaté Kaabě, a tím jim znemožňovali pouť do Mekky, již Korán vyžaduje.
Je-li řeč o Koránu, stojí za zmínku fakt, že autorem této knihy není sám Mohamed. Jedná se o sborník jeho kázání a poučení, která byla částečně přesně zapisována, ale zčásti také tak, jak šije zapamatovali jeho první následovníci. Slovem „korán" (v doslovném překladu znamená „čtení") označoval Mohamed svá kázání a zdůrazňoval, že jejich základ tvoří pravdivá slova Alláhova, jež mu sdělil archanděl Gabriel. Muslimové proto považují Korán za knihu, která byla vytvořena v důsledku Božího vnuknutí. (Po Mohamedově smrti spojil všechny zápisy kázání a provedl jakousi jejich redakci prorokův adoptovaný syn Zajd ibn Thabit, jenž navíc všechny shromážděné spisy přepsal a rozdělil je do 114 kapitol neboli súr.) Korán přejímá také téměř všechny biblické základy a legendy. Nejčastěji se v něm opakují biblická jména - Mojžíš 128x, Abrahám 63x, Ježíš 49x, Noe 42x a Panna Marie 34x.
Islám postupně získával stále více příznivců, Mohamedův vliv i síla rostly. Tam, kde nepomáhala slova, bojoval prorok přesvědčením i silou zbraní - v roce 631 tak obrátil na islam nejen Mekku, ale prakticky i celý Arabský poloostrov. Přikázal také odstranit z Kaaby všechny idoly a chrám
i již zmiňovaný černý kámen Esvad označil za největší islámskou svatyni.
O rok později veliký prorok zemřel. Krátce před svým skonem třikrát za sebou pronesl následuj ící slova: „Na Zemi není jiné místo kromě Medíny, kde bych chtěl být pohřben."
Místem Mohamedova posledního odpočinku se tedy nutně stala Medína. V mešitě, jež byla zbudovaná na místě, kde dříve stával prorokův dům, se nachází prorokova mramorová mohyla. Jedná se o největší svatyni islámu, jíž se spolu s Kaabou muslimští poutníci klanějí.
Mohamed byl významný a moudrý filozof i zákonodárce, jehož reformy se nedotkly pouze náboženské oblasti, nýbrž také občanského a trestního práva.
Muslimský Bůh je stejně jako ten křesťanský věčný, vševědoucí, všemocný a lidé si před ním jsou rovni. Vše ve světě se děje z jeho vůle, a jelikož všechno předem rozhodl a zapsal do knihy osudu, není třeba se ani v boji obávat smrti, neboť i doba skonu je Alláhem pro každého bez výjimky předem přesně stanovena. Odtud pramení onen muslimský fanatizmus, tedy víra v to, že za žádných okolnosti se člověk nemůže zbavit toho, co mu osud přichystal.
Novinky, které Mohamed zavedl do rodinného práva Středního východu - týkají se především postavení žen -jsou ohromující.
Předislámský arabský svět neposkytoval „něžnému pohlaví" vůbec žádná práva a ani samotný život ženy nebyl proti zvůli otce či manžela nijak chráněn. Moc hlavy rodiny byla absolutní a neomezená. Pokud muž chtěl, mohl klidně ženu i děti zabít, aniž by za to nesl sebemenší odpovědnost. Obzvlášť v chudých rodinách byly často bez skrupulí usmrcovány novorozené dívky, a aby se otcové vyhnuli prolití krve, zakopávali je zaživa do země. Dále se muž mohl oženit s jakýmkoli děvčátkem bez ohledu na jeho věk. Každý ženich si však musel nevěstu od jejího otce vykoupit, což v podstatě znamená, že žena byla tímto způsobem doslova prodávána. V manželství neměla žádná práva, nemohla mít vlastní majetek, obracet se na soud, dědit po svém muži či žádat o rozvod, a když ovdověla, nesměla se ani podruhé vdát...
Manžel naopak vůči ní neměl žádné povinnosti, dokonce ji nemusel ani živit či šatit, a pokud žena měla nějaký vlastní majetek nebo určité postavení, v okamžiku vstupu do svazku manželského přecházelo vše do područí muže. Ten navíc mohl svou manželku kdykoli vyhnat z domu, aniž by ji jakkoli zabezpečil.
Mohamed se však zasadil o převratné změny. Nařídil, aby se muži chovali k ženám i dětem lidsky a spravedlivě. Manžel ztratil moc nad jejich životem, a dokonce i majetkem: zůstalo mu právo disponovat pouze třetinou vlastnictví své ženy, byl povinen zabezpečit partnerce všechny nutné potřeby a musel dodržovat řadu přísně stanovených pravidel, jejichž porušení dávalo manželce právo dožadovat se rozvodu.
Základní mravní povinnosti, které předepisuje Korán, se zcela shodují s požadavky ostatních velkých světových náboženství. Patří sem: spravedlnost, čestné jednání, dobro, pravda, láska k bližnímu, povinnost bránit víru, právo na důstojný život, uctívání Boha a proroků. Ve vztahu k vnějším povinnostem vznáší islám na základě Koránu a Sunný1* vůči muslimům pět základních požadavků: pevnou víru a vyznání („není jiného Boha než Alláha a Mohamed je jeho prorokem"), každodenní vykonávání pěti rituálních modliteb v pevně stanovenou dobu, podniknutí alespoň jedenkrát za život poutě do Mekky (hadždž), přísné dodržování půstu a povinnost dávat část svého majetku chudým.
Veliký prorok, talentovaný organizátor a vojevůdce Mohamed za svůj život nevytvořil pouze náboženství světového významu, ale sjednotil také kmeny Arabů, vytrhl je ze stavu prosté nevědomosti a politického chaosu. Nasměroval je k velkým úspěchům a kulturnímu růstu, jenž byl provázen zářivým rozkvětem, a znamenal tak důležité období v historii světové civilizace.
Zvláštní význam Koránu tkví v tom, že se stal základem pro muslimské právo, které má tudíž čistě náboženský základ („Boží soud"), zatímco křesťanské zákonodárství se na evangelia příliš neohlíží.
Zbývá dodat snad jen to, že se v září roku 1993 v Moskvě konala pátá konference o Vědeckém pojetí Koránu a Sun-ny, již pořádalo Islámské kulturní centrum a na níž vědci ze Saudské Arábie či Sýrie dokázali, že „prorok Mohamed získal před 1 400 lety od Alláha informace, které odpovídají současné úrovni vědy. Alláha lze přitom chápat pouze jako informační pole či absolutní rozum. Nejrůznější pojetí hovoří o vyšším transcendentálním Božském prvopočátku či Božském duchu, jenž byl převzat z raného pohanství a tvoří základ všech konfesí."


Z knihy brány do duše od Tatiany a Viktora Tichoplavových



Článok je v sekcií - Mystériá, Mágia a Mystika / Osobnosti