Ježíš Kristus

A onen velký mesiáš se skutečně objevil. Přišel, aby změkčil kruté a hrubé rysy jediného Boha, Mojžíšova Hospodina, aby zvěstoval Údem o milosrdném Bohu, jenž překypuje láskou a odpuštěním. Místo pravidla „oko za oko, zub za zub" kolem sebe šířil slova lásky: „Milujte své nepřátele, žehnejte těm, kteří vás proklínají, blahoslavte ty, jež vás nenávidí a modlete se za ty, kteří vás ponižují a pronásledují."

Kristus nepřišel proto, aby osvobodil národ od jha římského, jak se Židé zprvu domnívali, ale objevil se, aby oslabil pouta zákonů, rituálů, obřadů a pravidel, jimiž Mojžíš spoutal nekulturní a polodivoký lid Izraele. „Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista." (J, 1,17) Hlavním posláním Krista bylo předat lidem nejvyšší hodnotu, pojem jediného Boha, jenž odpovídá nové rovině lidského rozvoje.
Představitelé židovského národa však osvobozeneckou misi Ježíše Krista nepochopili. Za to, že odhalil jejich duchovního pokrytectví a usvědčil je v něm, i za to, zeje chtěl osvobodit od otrocké závislosti na rituálech a obřadech, ho odsoudili k smrti.
„Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Zavíráte lidem království nebeské, sami nevcházíte a zabraňujete těm, kdo chtějí vejít." (Mt, 23,13)
„Běda vám zákoníkům! Vzali jste klíč poznání, sami jste nevešli, a těm, kteří chtěli vejít, jste v tom zabránili." (L, 11,52)
Židé Kristovo učení nepřijali, což mělo za následek, že samostatný židovský stát nevznikl ani za bezmála dvě tisíciletí a nebyl ani dostavěn jeruzalémský chrám. Zbyla z něj pouze jediná stěna - zeď nářků, kde Židé dodnes oplakávají vlastní zaslepenost.
Nesmrtelné Kristovo učení se však dochovalo a postupně dobývalo stále více lidských srdcí i myslí. Ježíš odhalil nejvyšší tajemství, jež bylo tehdy dostupné pouze kněžím, totiž skutečnost, že hlavním směrem rozvoje každého jedince je rozvoj jeho ducha. Každý člověk tak mohl na základě Kristovy speciální psychologické metody komunikovat s Bohem přímo a bez prostředníka, mohl duchovně růst, stanovit si za cíl službu lidstvu i bližnímu svému, mohl v sobě rozvíjet spravedlnost, rovnost či bratrství.
Akademik G. I. Šipov v rozhovoru zveřejněném v novinách Čistyj mir (4, 1996) tvrdí: „Žádný prostředník mezí člověkem a Bohem není potřeba, neboť pole torze se šíří celým vesmírem s okamžitou rychlostí, což znamená, že při pouhé upřímné a dobře míněné snaze lze z jakéhokoli místa - ať už by se daný jedinec nacházel kdekoli - navázat okamžité spojení s Bohem. Právě v tom tkví jeho všudypřítomnost a právě tuto tezi Ježíš Kristus hlásal."
Ježíš hovořil o životě po smrti jako nikdo jiný před ním, mluvil o těchto světech a královstvích s takovým přesvědčením a jistotou, jakou má jen člověk, který v nich skutečně pobýval a velmi dobře je zná. Úmyslně se však vyhýbal jakémukoli podrobnému popisu posmrtného života: „Bylo by to nad rámec vašeho chápání." Velmi dobře totiž věděl, že jednoduchý a do jisté míry v podstatě primitivní rozum jeho u není dosud připraven pochopit veškerou složitost posmrtné existence. Občas ono tajemství poodhalil a umožnil ^em nahlédnout do jiných dimenzí bytí. „Když lidé vstanou z mrtvých, nežení se ani nevdávají, ale jsou jako nebeští andělé. A pokud jde o mrtvé, že vstanou, nečetli jste v knize Mojžíšově, ve vyprávění o hořícím keři, jak Bůh Mojžíšovi řekl: ,Já jsem Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův?'" (Mk, 12,25-26)
Kristus neustále zdůrazňoval důležitost pozemského bytí jakožto prostoru, jenž je vhodný k duchovnímu rozvoji - například v Evangeliu podle Lukáše hovoří o chudáku Lazarovi a jistém boháčovi. Jeho podobenství zachycuje oba muže v okamžiku, kdy vstoupili do posmrtného světa. Bohatec se jen stěží přizpůsobuje novým podmínkám, jeho duše je totiž bídná a peníze na onom světě nehrají žádnou roli. Naopak Lazarovi pozemské útrapy přinesly ohromný užitek a pomohly jeho duši uzrát.
Ve snaze vzdělat žáky, kteří podle Kristova názoru „mohli tíhu těchto informací unést", je Ježíš - jako vynikající médium - přizval na sezení, na němž se objevili Mojžíš a Eliáš. „Za týden po této rozmluvě vzal Ježíš s sebou Petra, Jana a Jakuba a vystoupil na horu, aby se modlil. A když se modlil, nabyla jeho tvář nového vzhledu a jeho roucho bělostně zářilo." (L, 9,28-29) Není žádným tajemstvím, že se Kristus vášnivě a se zaujetím modlil. Moderní věda tvrdí, že když se křesťan křižuje, modlí nebo klaní Bohu, ocitá se ve stavu blaženosti, který vzniká v důsledku aktivity zvláštní části mozku zvané corpus amygdaloideum. Dochází zde k přeměně senzorických informací -jež jsou v daném případě vyvolány určitým druhem činnosti - na emoce, dostavuje se náboženská extáze (trans) a otevírá se množnost napojit se na komunikační kanály informačního pole Země.
Právě na tomto místě je třeba zdůraznit, že spojení mezi Ježíšem a vyšším rozumem existovalo nepřetržitě, stejně jako je tomu i u avatára Satja Sai Baby, který v současnosti žije v Indii.
Že něco takového není nemožné, do určité míry potvrzuje i objev mezinárodního odborníka na mimosmyslové jevy, takzvaný fenomén Jakovenka. V roce 1993 se významní vědci shromáždili na fóru, jež se z pohledu výše zmíněného jevu zabývalo současnými možnostmi psychotroniky. Akademik L. G. Priščepa doslova řekl: „Mezinárodní expert Jakovenko si dokázal natolik osvojit vnímání buněk nervové soustavy, že dosáhl citlivosti elektromagnetických kmitů, které se blíží k absolutnu, tedy hodnot na frekvenci 1024 Hz a vyšších. Je schopen zachycovat energetické informace z okolního prostředí, jež nepřetržitě proudí odevšad (tedy i z biopolí každého z nás), koncentrují se a již odedávna míří v evolučním pohybu směrem do budoucnosti, odtud lze spatřit nejen minulost, ale v každém okamžiku lze zachytit jakoukoli vznikající myšlenku či další informační záření nejrůznějších biologických objektů, a to i na obrovské vzdálenosti."
Na apoštoly Petra, Jana a Jakuba zjevení proroků Mojžíše a Eliáše velmi zapůsobilo. Věřící byli ohromeni světlem života, které z těchto vysoce duchovních osobností vyzařovalo i po jejich biologické smrti.
Po Kristově ukřižování rozšiřovali Ježíšovi žáci a následovníci jeho učení do celého světa. Prvním křesťanům se zdál být život po smrti blízký a reálný, avšak Římané, vládci celého tehdy známého světa, nevěděli, jak se s tímto fenoménem vypořádat, a přívržencům tohoto učení dokonce hrozili smrtí. Našli se však i lidé, jež se tohoto trestu nebáli. Jediným výsledkem, ke kterému masové pronásledování a vyvražďování křesťanů vedlo, byl fakt, že jejich duchovní a morální převaha se stala pro všechny zcela očividnou. Právě tato skutečnost obrátila zbytek obyvatelstva na novou víru.
Když se ukázalo, že se pohrůžka smrti míjí svým účinkem, nezbylo Římanům nic jiného než uznat katolické křesťanství oficiálním náboženstvím říše.
Mocné učení křesťanů, jež se opírá o víru v lidskou nesmrtelnost a vysoké duchovní i mravní záměry každého jedince, postupně zdomácnělo v polovině světa. Známý zahraniční vědec K. Lamont k tomu dodává:
„Nemůže být nejmenších pochyb, že křesťanství vzniklo především a zejména jako náboženství, které vítězí nad

smrtí. Z pohledu této nauky představuje lidský život pouhou kapku v moři věčnosti, a člověk tedy nalézá smysl své existence ve víře v nesmrtelnost duše."
Hovoříme-li o Kristově učení, musíme se zmínit o jedné otázce, jež se týká reinkarnace. Pomocí zákona opakujících se zrození jsme schopni pochopit, že duše přichází na Zemi, aby získala zkušenosti, a právě tuto skutečnost řadíme mezi nejdůležitější tajemství, která jsou známa pouze zasvěcencům - Kristus však svým žákům ono tajemství odhalil.
Novozákonní evangelia mlčky přecházejí velkou část Kristova života (od 13 do 29 let, tedy až do doby jeho setkání s Janem Křtitelem) - natolik dlouhé údobí Ježíšovy existence však nemůže zůstat bez povšimnutí. Po celá ta léta se Kristus učil, kázal a uzdravoval nemocné, nikoli však v Palestině - existují totiž přesvědčivé důkazy o jeho pobytu v Indii či Tibetu, kde je myšlenka reinkarnace dodnes široce rozšířena.
O Ježíšově pobývání na Východě se zmiňuje i apokryfní Vodnářské evangelium o Ježíši Kristu. V něm se mimo jiné uvádí, že po návratu do vlasti vstoupil Kristus do tajného bratrstva Esejských, jehož členové rovněž věřili v předchozí existence duše -reinkarnaci.
23. ledna roku 2000 zahájil patriarcha moskevský a vší Rusi Alexej II. v Moskvě (ve sjezdovém paláci v Kremlu) osmé Mezinárodní vánoční čtení.
V úvodním proslovu mimo jiné řekl: „Při výuce nejrůznějších vědeckých disciplín by se mělo - a je dokonce nutné - hovořit o všech moderních teoriích, vždy však musíme brát v úvahu jejich relativní charakter."58
Ve spojitosti s tím považují autoři této knihy za nutné zmínit některá svědectví, která byla převzata z dalších zdrojů.
Když Ježíš odhaloval velká tajemství zasvěcených prostým lidem, říkával: „Abychom mohli správně pochopit lidský život, musíme vystoupit vzhůru na vrchol času a spatřit
tam lidské myšlenky i činy. Neboť je třeba vědět, že člověk není jen prach - ze kterého byl stvořen, aby se v něj znovu obrátil a zmizel ze světa - představuje totiž také část věčného celku. Člověk je na Zemi již odnepaměti a bude na ní stále, svět se nikdy nestane liduprázdným. Ti, kteří jsou nyní otroky, byli kdysi tyrany, dnešní utlačovaní stáli dříve na výsluní a s ďábelským požitkem se dívali na to, jak druzí pod jejich rukama trpí. Lidé jsou nemocní, chromí, zmrzačení a slepí za to, že kdysi překročili pravidla správného života, neboť každý Boží zákon musí být naplněn, každá příčina nese svůj následek. Bylo-li konáno zlo, potom je jeho původce musí také sám napravit. Jakmile budou všechny zlé činy odčiněny, potom se člověk pozvedne a splyne s Bohem."
Prvotní křesťané vyznávali učení reinkarnace déle než 500 let, v kanonizovaných evangeliích jsou však Kristovy výroky k této zásadní problematice velice sporadické, nicméně existují. V Janově evangeliu kupříkladu najdeme následující zmínku: „Ježíš mu odpověděl: ,Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.' Nikodém mu řekl: ,Jak se může člověk narodit, když je už starý? Nemůže přece vstoupit do těla své matky a podruhé se narodit.' Ježíš odpověděl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího. Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha je duch. Nediv se, že jsem ti řekl: musíte se narodit znovu.'" (J 3,3-7)
Edouard Schůré v knize Velcí zasvěcenci píše: „Učení o vyšší existenci duše cestou řady pozemských životů znali pouze zasvěcenci, ti je však drželi v tajnosti, aby nezmátli jedince, jež by je nebyli s to pochopit."61
Mezi velkými filozofy starověku a otci křesťanské církve doslova ční velký Origenes, který se narodil v roce 185 Po Kristu, a měl tedy blízko k apoštolům. Tento učený bohoslovec (spolu s dalšími) shromažďoval veškeré Kristovo
učení - písemně zaznamenané žáky či následovníky i uchovávané v ústním podání z generace na generaci. V té době ještě chyběla kodifikovaná sbírka evangelií, existovaly však početné svazky, z nichž až mnohem později, v roce 325 po Kristu, účastníci prvního Nikajského koncilu vybrali a kanonizovali ta čtyři evangelia, která tvoří součást Nového zákona.
Můžeme si položit otázku, zda lze evangelia považovat za historické prameny. Vědci se rozhodli Nový zákon pečlivě prozkoumat a začali hledáním zachovalých rukopisů tohoto textu. Nutno podotknout, že od jeho písemného zaznamenání v 1. a 2. století po Kristu až do doby, kdy byla v roce 1455 vytištěna první Gutenbergova Bible, se texty přepisovaly ručně. Mnichové a písaři pracně kopírovali každý rukopis, vědcům tedy nezbylo nic jiného, než se opírat především o tyto kopie, neboť originály manuskriptů se nezachovaly. Existuje však několik starých úryvků (jeden pochází z Evangelia podle Jana a je datován rokem 125 po Kristu), avšak nejstarší a nejúplnější rukopis pochází z doby okolo roku 200 po Kristu.
Dnes mají badatelé k dispozici více než 5 000 řeckých rukopisů Nového zákona, v nichž však nalezneme tisíce rozdílů, které vznikly v důsledku chyb, vsunutých poznámek či oprav jednotlivých písařů. Některé texty si dokonce vzájemně protiřečí: kupříkladu Matouš tvrdí, že když se v Betlémě narodil Ježíš, pastýři tam dorazili až po několika dnech. Lukáš na druhé straně vypráví o tom, že pastýři přistoupili k novorozeněti okamžitě, jakmile anděl zvěstoval jeho narození, Marek a Jan se o Betlému vůbec nezmiňují a Krista nazývají Ježíšem Nazaretským. Otázkou tedy zůstává, kde a za jakých okolností se vlastně Ježíš narodil...
I Lukáš píše, že přišel na svět v Betlémě, a to proto, že Josef a Marie, jež žili v Nazaretu, odešli do Betléma poté, co císař Augustus vyhlásil sčítání obyvatelstva. Zároveň přikázal, aby se každý kvůli registraci vrátil na své rodné
místo, a mohlo se tak dát do pořádku vybírání daní. Lukáš dále uvádí, že se Ježíš narodil v období panování Heroda Velikého, který v zemi zastupoval vládu Říma. Vědci ovšem zjistili, že v době jeho vlády sčítání lidu vůbec neproběhlo, a i kdyby se konalo, rozhodně by se netýkalo Židů, protože ti platili daně přímo Herodovi, nikoli Římu. Ke sčítání obyvatel ve skutečnosti došlo až v roce 6 po Kristu - deset let po Herodově smrti - a týkalo se pouze obyvatelstva Judeje, ne tedy Nazaretu, který byl stejně jako celá Galilea nezávislý.
Vědci předpokládají, že zmatky kolem Ježíšova rodiště vznikly z následujícího důvodu. V 8. století před Kristem prorok Michael předpověděl, že „mesiáš vzejde z Betléma", Matouš a Lukáš proto uvedli jako Kristovo rodiště právě toto místo.
Podobných nepřesností nalezneme celou řadu. Badatelé proto na počátku minulého století dospěli k závěru, že tvůrci evangelií nebyli historiografové. Analýza shod a rozdílů evangelií vědce přesvědčila o tom, že evangelisté využívali při své práci sbírky dříve zaznamenaných Kristových výroků. Vystavěli vyprávění o Ježíšovi na jím vyřčených slovech, která někdy vkládali do rozdílného kontextu a přikládali jim odlišný výklad. Badatelé dospěli k závěru, že ti, kdo psali evangelia a prohlašovali se za apoštoly či jejich žáky, jimi ve skutečnosti nebyli. Psali jménem apoštolů a jejich věrných přátel, aby zvýšili důvěryhodnost svých spisů. Obdobně si počínala řada lidí z dob Ježíše Krista. „Oni sami nebyli ani očitými svědky událostí Ježíšova života, ani se s ním osobně nesetkali. Celá podstata tkví v tom, že zápisy byly vytvořeny 40-60 let po Kristově ukřižování."
Uznávaný britský vědec a znalec Nového zákona Graham N. Stanton vyslovil následující domněnku: „Není jediný důvod k tomu, abychom odmítli názor, že Matoušovo
evangelium spadá až do období konce 2. století po Kristu."

Evangelium podle Marka bylo první, a když s ním vědci srovnali Matoušovo a Lukášovo evangelium, došli k závěru, že autoři od Marka opisovali a čerpali také z neznámého evangelického zdroje původních Kristových výroků. Tento spis Ježíšových prohlášení byl objeven v roce 1945 egyptským rolníkem Muhammadem Ali nedaleko města Nag Hammadi. Podrobněji o tom pohovoříme později, prozatím se vrátíme k Origenovi.
Jeho působení v křesťanské církvi začalo poměrně brzy a velmi úspěšně. Tomuto autorovi početných bohosloveckých spisů se přičítá nespočet zásluh v rámci vědy i osvěty. Jeho pedagogický přínos byl na jednom z koncilů odměněn biskupy z nejrůznějších oblastí mimo jiné tím, že mu propůjčili titul presbyter čili učitel působící v církvi.
V roce 227 napsal Origenes pro okruh svých nejbližších žáků bohoslovecký traktát O základech, v němž hovořil o počátku bytí a tajemství království Božího. Autor zde čtenářům, kteří jsou připraveni na příjem „pevné stravy", prezentuje své názory otevřeně a jasně. Pojednání osvětluje a zdůvodňuje Učení o preexistenči, jež Ježíš předal svým žákům. Origenes tak šíří pravdivé Kristovo učení a uvádí: „Smrt vyvolává pouze změnu těla, jeho substance (duše) samozřejmě existuje i nadále. Dle vůle Stvořitele bude v ten správný okamžik vrácena k životu a znovu podlehne přeměně, neboť tělo, které bylo původně stvořeno pozemským prachem, se v důsledku smrti rozloží a znovu obrátí v prach. Potom duchovní tělo povstane z popela a bude se dál rodit a umírat, dokud nedosáhne své slávy, jež se měří podle zásluh duše, která v daném těle přebývá."
„Duše nemá ani počátek, ani konec... Ocitne se na onom světě buď posílená vítězstvími, nebo zesláblá prohrami v předchozím životě. Její postavení v něm se podobá věži na šachovnici, jež se může vydat pouze dvěma směry - cestou ke cti, anebo k zradě. Tyto dva cíle určují její zásluhy
či prohřešky a chování v našem světě rozhoduje o jejím postavení v další existenci. "

V letech 231-32 se Origenes přesunul do Palestiny, kde šířil své učení. V roce 250 započalo pronásledování křesťanů, v důsledku čehož byl filozof vězněn a mučen. Útrapy sice vydržel, ale o čtyři roky později ve vězení zemřel -jeho myšlenky však ve společenství křesťanů žily dál.
Za zmínku stojí také skutečnost, že mezi ranými křesťany byla problematika reinkarnace čili otázka vzkříšení vykládána z principiálně odlišných pohledů. Origenes se domníval, že vzkříšené tělo bude duchovní podstaty a nebude se vztahovat k tělu smrtelnému, kterému dříve patřilo - toto pojetí reinkarnaci v podstatě neodmítá. Církev však upřednostnila doslovný výklad vzkříšení, jež podle ní označuje fakt, že v budoucnosti nastane okamžik, kdy budou všichni lidé vzkříšeni zpátky k životu - teprve potom se dostanou do království Božího a poznají věčný život. Po smrti těla čekají duše na tento okamžik na nebesích, v peklu či v očistci. Jejich osud je po vzkříšení predestinován chováním daného jedince na Zemi - duše spravedlivých, jež tvoří jednotu se svými těly, budou žít věčně v království nebeském, zatímco duše hříšníků, taktéž spoutané s těly, budou odsouzeny k věčným mukám. Rozhodnutí o tom, kdo je spravedlivý a kdo hříšník, pochopitelně přísluší církvi! Tělesné vzkříšení jako takové možnost reinkarnace vylučuje.
Na otázky, proč bude vzkříšena právě hmota, zda budou oživena těla, která se obrátila v prach, a také proč k tomu všemu vlastně dojde, představitelé církve svorně odpovídají: .to vše přesahuje naše chápání i myšlení a je to přístupné Pouze skrze víru."
Křesťanský spisovatel Grant R. Jeffrey píše: „Bůh všeho tvorstva ví o každém atomu našich těl, jež v den Posledního soudu vzkřísí a změní."
Proč církev trvá na tom, že budou naše smrtelná těla oživena a ze všichni lidé povstanou v tělech, ve kterých nyní žijí? Možná proto, že takové tvrzení upevňuje církevní moc, na níž zdánlivě závisí náš věčný život či věčné prokletí.
Origenes považoval doktrínu tělesného vzkříšení za výklad pro „prosťáčky a zhrublou masu, jež lákají na pohádku o tom že jim víra zaručí lepší život".
Právě kvůli upevnění církevní moci byl v Nikaii v červnu roku 325 po Kristu svolán z popudu císaře Konstantina koncil, kterého se z celkového počtu 1 800 křesťanských biskupů zúčastnily přibližně pouhé tři stovky a pouze šest z nich zastupovalo latinsky hovořící západní část říše. Pod tlakem Konstantina však tento koncil potvrdil ortodoxní pohled na tělesné vzkříšení a ti, jež se s tímto názorem neztotožnili, byli označeni za kacíře. Císař využil možnosti uzákonit první systematické pronásledování odlišně smýšlejících křesťanů a vydal nařízení zaměřené proti odpadlíkům. Dobře víme, kam až ve středověku církev v boji proti herezi dokázala zajít, základ toho byl však položen už v Nikaii.
Boj odlišných ideologií pokračoval i nadále. Zastánci pre-existence a duchovního vzkříšení byli v celém impériu pronásledováni jako kacíři, tvrdou ránu jim zasadil pátý všeobecný koncil v roce 553. Za vlády císaře Justiniána I. přesvědčili odpůrci origenizmu (včetně císařovy matky Theodory) vládce, aby napsal patriarchovi v Konstantinopoli dopis, v němž nazývá Origena jedním z nebezpečných kacířů. Na příkaz Justiniána byl roku 543 v Konstantinopoli svolán Provinciální koncil, jenž Origena vyobcoval z církve, jinými slovy on a každý, kdo sdílí jeho názory, byl navěky proklet. Římský papež Vigilius nikdy dříve origenizmus neodsuzoval, aby tedy císař přiměl hlavu církve k souhlasu s rozhodnutím koncilu, odvezl ho do Konstantinopole a v podstatě ho uvěznil, neboť ho tam držel po dobu čtyř let.
Papež poté vydal bulu, která odsuzovala Origenovy spisy. Jelikož však proti němu vystoupilo obrovské množství biskupů z Galileje, severní Afriky a dalších oblastí, tak ji Vigilius v roce 550 odvolal.
V roce 553 svolal panovník Justinián výše zmíněný pátý všeobecný koncil, na který papež odmítl přijet.
Císař tam sestavil radu z biskupů, o nichž byl přesvědčen, že budou podporovat jeho úmysly, a tato rada vydala čtyři nové exkomunikace namířené proti křesťanským bohoslovcům, jenž nesouhlasili s ortodoxním proudem. Jedenáctá klatba zahrnuje mezi heretiky také Origena, dodnes však nebyla vyřešena otázka, zda je vyobcování z církve na základě pátého všeobecného koncilu skutečně platné. Papež sice následně rozhodnutí koncilu schválil, o Origenově vyobcování se však vůbec nezmínil. V důsledku toho vznikly pochybnosti, zda byly exkomunikace vůbec oficiálně schváleny biskupy, nebo zda šlo o dodatky, které byly až později přijaty za usnesení koncilu.
Navzdory rozhodnutí církevních koncilů se mystikové nadále řídili Origenovými myšlenkami a snažili se o splynutí s Bohem. Neustále však byli pronásledováni, obviňováni z hereze a po celá staletí štváni jako divá zvěř. „Staří heretikové však nikdy neumírají, jejich přesvědčení se jednoduše přenáší z generace na generaci."
Rádi bychom se zmínili také o další neuvěřitelné skutečnosti: 30. června roku 1960 vydal římský papež Jan XXIII. prohlášení, jež bylo zveřejněno v novinách L 'Osservatore Romano pod titulkem „Spása lidstva prostřednictvím těla Ježíše Krista".
V článku papež biskupům říká, že skrze Kristovu krev došlo k úplnému vykoupení celého lidského rodu, proto tedy smrt Spasitele není podstatná. Slovem „vykoupení" se v proklamaci míní návrat na cestu zdokonalování, která vede v konečném důsledku k Božství.
Proč ale papež vůbec takové prohlášení vydal a proč bylo v roce 1960 - tolik století od Kristova narození - nutné tvrdit, že Ježíšova smrt nehrála v církevní doktríně důležitou úlohu? Důvodem je fakt, že se Vatikán po několikaletém pečlivém prověřování a analýzách pomocí nejnovějších vědeckých i technických výdobytků přesvědčil jednak o skutečné pravosti turínského plátna a jednak pochopil skutečnost, že když na tuto tkaninu položili Kristovo bezvládné tělo, byl Spasitel dosud ještě živ.
I dnes, v době špičkové lékařské techniky, jsou známy případy lidí, jejichž smrt byla vědecky prokázána, přesto se však poté probrali k životu. Řadu zážitků ohledně návratu z klinické smrti popisuje například kniha Raymonda Moodyho Život po životě a velmi známé jsou rovněž i „smrtelné" transy jogínů.
V roce 1969 začal Vatikán provádět následující detailní vědecký výzkum, který trval sedm let a potvrdil předchozí výsledky bádání.
Výše zmíněná tkanina představuje kousek látky z vlny a lnu o rozměrech 4,3 x 1,1 metrů. První zmínky o ní pocházejí z byzantských kronik, v nichž se píše, že existuje jistá tkanina, jež vyobrazuje Kristovu tvář. Odkud se však podoba na plátně vzala, nikdo nevěděl - zřejmé bylo pouze to, že ji nevytvořila žádná lidská ruka, a její vznik byl provázen četnými záhadami. Od 15. století je v Evropě turínské plátno permanentním předmětem zájmu. Poznámky o něm nalezneme v nejrůznějších pramenech. Všechny zdroje svorně hovoří o přesně provedeném vyobrazení Ježíšovy tváře. V 60. letech minulého století bylo turínské plátno poprvé vyfotografováno a tajné se stalo ještě tajemnějším. Při prověřování totiž bylo zjištěno, že kresba jednoznačně představuje fotografický negativ. Ale vždyť až do 19. století lidé negativy vyrábět neuměli, co se tedy na turínské plátno vlastně otisklo? Látka byla nadvakrát složena tak, že zakrývala ležící osobu také shora, v důsledku čehož vznikly dvě stopy: otisk zezadu a zepředu. Před očima se nám tak rýsuje více než metr sedmdesát vysoký, statný muž s rukama složenýma na břiše, člověk, jehož tělo nese stopy nelidského mučení a je pokryto krevními podlitinami i řadou bodných ran na čele.
Badatelé rychle pochopili, proč se na látce objevil negativ. Vystupuje totiž na místech, kde se látka dotýká těla, a proto zanechává tmavé stopy - oční důlky kupříkladu působily naopak mnohem světleji.
V současnosti byla podle intenzity zabarvení pomocí počítače vytvořena trojrozměrná varianta turínského plátna, a vznikl tak plastický reliéf ležícího těla. Stále však zůstává záhadou, odkud se podobizna vlastně vzala. Ať už to bylo jakkoli, je zcela zřejmé, že došlo k prudkému záření, které trvalo jen zlomek vteřiny a které vypálilo stopy na tkanině. Kristovo tělo zřejmě náhle vyzářilo gigantické množství energie, celý proces však trval pouhý okamžik - v opačném případě by totiž byla látka propálena do větší hloubky. Co však mohlo vyvolat takovou energetickou erupci, věda prozatím vysvětlit nedokáže.
Badatelé však našli odpověď na jinou otázku. Když byl Ježíš položen na turínské plátno, z jeho ran dál vytékala krev - z čela rozbodaného od trnové koruny začala proudit dokonce až poté, co byl věnec sňat. To by znamenalo, že Kristovo srdce zřejmě přes to všechno ještě muselo bít, byť třeba jen velmi slabě.
Vědci na látce objevili také 28 krvavých skvrn, jež pocházejí z ran od ukřižování, bičování karabáčem, úderů kopím a trnové koruny. Na základě bádání bylo dále prokázáno, že zásahy kopím vedly z pravé části hrudního koše (z oblasti mezi pátým a šestým žebrem) k horní části levé strany, kde se setkaly, a vytvořily tak úhel 29 stupňů, což znamená, že hrot projel těsně podél srdce, ale nepoškodil Je-
Když Josef z Arimatie, zámožný člen rady a Ježíšův přívrženec, poprosil Piláta o svolení získat Kristovo tělo, bylo mu vyhověno, a to i přesto, že žádný z ukřižovaných obvykle nesměl být pohřben v samostatném hrobě ani se svými Příbuznými - mrtvá těla odsouzenců vždy končila ve společném hrobě. Dva lupiči, kteří byli ukřižováni společně
s Ježíšem, ještě v okamžiku, kdy bylo Kristovo tělo z kříže sňato, žili. Smrt ukřižováním totiž představovala dlouhý proces, jenž někdy trval i tři čtyři dny.
Doufal snad Pilát Pontský, když souhlasil se sejmutím Krista z kříže, že Ježíš dosud žije? Je to docela dobře možné -jako potvrzení takového předpokladu můžeme uvést Pilátův dopis císaři Tiberiovi v roce 32 po Kristu. Originál rukopisu se nachází ve Vatikánské knihovně, jeho kopie spočívá v knihovně Kongresu ve Washingtonu. Co tedy Pilát Pontský v dopise uvádí:
„Císaři Tiberiovi. V Galileji se objevil mladý muž, který ve jménu Boha, jímž byl seslán, zvěstuje nový zákon, pokoru. Zprvu jsem se domníval, že má v úmyslu pobouřit lid proti Římanům, moje podezření se však záhy vytratilo - Ježíš Nazaretský totiž hovoří spíše jako přítel Římanů nežli přítel Židů.
...Později jsem Ježíšovi napsal dopis a pozval jej na fórum k rozhovoru a on mé pozvání přijal. Když Nazareťan dorazil, konal jsem právě svou ranní procházku. Jakmile jsem však na něj prvně pohlédl, cítil jsem,.že nejsem schopen se pohnout z místa - zdálo se, že mé nohy jsou přikovány železnými okovy k mramorové podlaze. Celý jsem se chvěl, jako bych pociťoval jakousi vinu, ačkoli on oplýval naprostým klidem.
Za tu chvíli, co jsem stál na místě, jsem toho neobyčejného člověka dokázal odhadnout - v jeho zevnějšku ani charakteru nebylo nic nepříjemného. Když se nacházel nablízku, cítil jsem vůči němu hlubokou úctu. Řekl jsem mu, že kolem něj září aura a že jeho osobnost působí nakažlivou prostotou, která ho staví kamsi výš, nad dnešní filozofy a učitele. Díky svému příjemnému vystupování, prostotě, pokoře a lásce na nás všechny hluboce zapůsobil.
To jsou tedy, velectěný vládce, fakta ohledně Ježíše Nazaretského. Našel jsem si čas, abych tě dopodrobna obeznámil s touto záležitostí. Jsem toho názoru, že člověk, jenž dokáže přeměnit vodu ve víno, který dokáže léčit nemocné, křísí zemřelé a zklidňuje rozbouřené moře, nemůže být zločincem. Musíme připustit, že on skutečně je, jak jiní tvrdí, synem Božím.
Váš pokorný sluha Pontius Pilatus."
Možná že pisatel tohoto dopisu, jenž nebyl s to Ježíše zachránit, naplánoval vykonání trestu takovým způsobem a v takovou dobu, aby Kristus mohl tuto krutou zkoušku přežít.
Vodnářské evangelium o Ježíši Kristu dále uvádí i to, že Pilát Pontský Ježíše před chystaným trestem varoval, a dokonce ho přesvědčoval, aby ze země utekl. Kristus mu však odvětil:
„Před nebezpečím prchá zbabělec. Ale ten, kdo přichází zachránit ztracené, musí svůj život obětovat za ty mnohé, které chce zachránit."74
Ať už se to ve skutečnosti odehrálo jakkoli, nutno podotknout, že zejména ve filmech a umělecké literatuře bývá Pilátova role podstatně zkreslena.
Kristovo tělo, zahalené do turínského plátna, bylo umístěno do prostorné, dobře větrané jeskyně ve skále na zahradě Josefa z Arimatie a vstup do ní byl zahrazen velkým balvanem. Proslýchalo se, že v jeskyni existuje tajná chodba, jež vede do Josefova domu. Jak uvádí Jan: „Přišel také Nikodém, který kdysi navštívil Ježíše v noci, a přinesl asi sto liber směsi myrhy a aloe." (J 19,39) Možná bylo skutečně třeba tak obrovského množství léčebných prostředků, aby mohly být Kristovy rány vyléčeny.
Když se Ježíš zjevil před svými žáky, polekali se a mysleli si, že jde o ducha. Kristus jim však řekl, že není duch, neboť ten není z masa a kostí jako on, ukázal jim své rány apožádaljeopokrm.
Různé prameny z nejstaršího období (například Bhavišja mahápuráná),')jež byly napsané sanskrtem, tvrdí, že se Ježíš ~ poté co vstal z mrtvých - vypravil v doprovodu Marie,
své matky a Tomáše do Damašku, dále se pak s karavanou vydali na dlouhou cestu přes severní Persii, kde Ježíš hlásal své názory, obracel lid na svoji víru a uzdravoval nemocné, za což si vysloužil přízvisko „léčitel malomocných".
Podle Tomášova svědectví ve Skutcích i podle dalších pramenů pokračoval Ježíš s Marií a Tomášem v pouti do Kašmíru. Marie však cestou zemřela. V místě, kde skonala, dnes stojí malé městečko Máři Indus, které bylo pojmenované na její počest a které se nachází přibližně 30 mil od Rávalpindí. Její náhrobek je i v dnešní době významnou svatyní.
Ježíš se vydal také do Srínagaru, hlavního města Kašmíru, jež se nalézalo uprostřed jezer v předhůří Himalájí. Předpokládá se, že přesně zopakoval trasu, jíž putoval do Palestiny už v mládí, tentokrát však šel opačným směrem. Důkazy, které dosvědčují jeho pobyt v Indii a v Tibetu, byly objeveny již na konci 19. století.
Když v roce 1880 putoval ruský cestovatel Nikolaj Notovič Tibetem, shodil ho osel z příkré horské stezky. Onen muž pak až do svého úplného uzdravení pobýval v buddhistickém klášteře ve městě Léh, v oblasti Ladákh, jež se nachází v severozápadní části Tibetu. (V současné době se jedná o nejsevernější část Indie, která se nalézá ve výšce přibližně 4 000-4 500 metrů nad mořem.) Tamní mnichové mu vyprávěli o světci ze Západu, jehož po celá staletí uctívali hinduisté i buddhisté. Ukázali mu i kopii rukopisu, která popisovala život onoho svatého, jež byl znám jako íšá, což je indický ekvivalent jména Ježíš. Svědectví o tomto pozoruhodném rukopisu zveřejnil Notovič v roce 1890 v knize Neznámý život Krista (La vie inconnue de Jesus-Christ), už o devět let dříve však při svém pobytu v Římě ukázal překlad rukopisu jistému kardinálovi, jehož jméno však ve své publikaci neuvedl. Kardinál mu sdělil, že pro římskokatolickou církev nepřináší onen text nic nového, protože „ve Vatikánské knihovně se nachází 63 obdobných úplných či neúplných rukopisů", které popisují Ježíšovy aktivity na Východě. Podle kardinálových slov pocházejí z Indie, Číny, Egypta i Středního východu a do Říma je přivezli křesťanští misionáři.
Historie, jež je v rukopise zaznamenaná, se nejen v mnohém shoduje s tím, co o Ježíšovi tvrdí Bible, ale zahrnuje také úsek mezi dvacátým a třicátým rokem jeho života, který byl z nějakého zvláštního důvodu vypuštěn ze všech čtyř evangelií Nového zákona, jež byla vybrána z mnoha dalších.
Z rukopisu vyplývá, že když Ježíš dosáhl věku, kdy ho podle obyčejů oné doby čekaly zásnuby, vydal se s obchodní karavanou na Východ, a tak se jim vyhnul. Jeho matka Marie prodala majetek, aby měl nějaké peníze na cestu. Ježíš se dostal do Indie již ve věku 16 let a zpět do vlasti se znovu vrátil až rok před svými třicátými narozeninami.77
Brzy poté, co obchodní karavany přinesly zvěsti o ukřižování íší, byl rukopis sepsaný v Indii a později přenesený do Tibetu mnohokrát přepsán do starého jazyka páli. Originál manuskriptu byl uložen v horském klášteře nedaleko Lhasy, hlavního města Tibetu, zatímco kopie byly poslány do dalších významných klášterů v zemi. Během devastace tibetských klášterů po vpádu Číňanů v roce 1957 originál rukopisu zmizel, jeho kopie však byla úspěšně uschována v jeskynním klášteře Hemis, a dochovala se tak až do současnosti. Když v roce 1922 pobýval v Hemisu svámí Abhe-dananda, seznámil se tam s tímto opisem a vyprávěl o něm ve svém bengálském cestopisu. V roce 1925 navštívil výše zmíněný klášter - a rovněž psal o daném textu - také ruský malíř a vědec Nikolaj Rerich. O sedmatřicet let později spatřila světlo světa zajímavá kniha reverenda Charlese Portera nazvaná Tajemství ztracených let Ježíše bylo odhaleno (The Lost Years of Jesus Revealed) a ještě později zveřejnili i vědci E. Rind a Jeffrey Furst každý po jedné pozoruhodné knize na toto téma. V roce 1975 doktor filozofie a profesor Kalifornské univerzity Robert S. Ravicz navštívil

stejný klášter jenom proto, aby se s rukopisem osobně seznámil.
Vraťme se však zpátky k Ježíši Kristovi, který až do konce svého pozemského života pobýval u jezera Dal, kam za ním přicházelo mnoho lidí, aby si vyslechlo jeho kázání a uzdravilo se.
Říká se, že s přibývajícím věkem požádal Ježíš Tomáše, aby pokračoval v jeho činnosti a aby mu vybudoval hrob přesně na místě, kde naposledy vydechne. Kniha německého teologa doktora Eugena Drewermanna Boží služebníci uvádí, že Ježíš zemřel ve věku 120 let. Jeho náhrobek se nachází v centru města Srínagar, ve sklepě hrobky zvané Rozabal (též Rauzabal), což v překladu znamená „hrob prorokův". Na staré desce s reliéfem jsou vytlačeny dva otisky chodidel, na nichž je vidět přesné místo jizev po ukřižování. Letité prameny dále uvádějí, že Tomáš po návštěvě Mariina hrobu kázal v Indii a po své smrti byl pohřben ve městě Madrás. Nad místem jeho posledního odpočinku byl vybudován chrám svatého Tomáše, který doposud existuje.78
Dnes již proslulá anglická spisovatelka Peggy Masonova se při návštěvě ášramu zeptala Satja Sai Baby, zda se skutečně fyzické tělo Krista vrátilo k životu a zda nešlo o zhmotněné tělo ducha. Svámí odpověděl následovně: „Ne, jednalo se o tělo fyzické, ne o žádné zhmotněné duchovní, ale právě a jedině o tělo fyzické."
Angličanka se dále ptala, zda skutečně v kašmírské hrobce Rozabal, jež se nalézá v Šrínagaru, odpočívá Ježíšovo tělo. Svámí na znamení souhlasu přikývl.
Na tomto místě je třeba obzvláště zdůraznit skutečnost, že výše uvedená svědectví nevrhají sebemenší stín na zakladatele velkého učení (Krista) ani na jeho dílo, jež kolosálním způsobem ovlivnilo osud celého lidstva.
Ve všech čtyřech kanonizovaných evangeliích jsou přes veškeré jejich vzájemné odlišnosti zaznamenána Kristova slova s ohromující přesností. Je to o to pozoruhodnější, že jejich autoři psali své významné spisy až řadu let po ukřižování svého učitele. Logicky by se tedy dalo předpokládat, že existoval jakýsi soupis Kristových výroků, se kterými evangelisté pracovali. Seznam jeho slov byl v 19. století přesně vyčísleném německou lingvistickou školou, jejíž přívrženci citáty sice hledali, nepodařilo se jim však najít všechny.
V roce 1945 byl v Egyptě objeven velmi starý úkryt, o kterém jsme se již zmínili dříve.
Ukázalo se, že obsahem jeho útrob jsou ztracené staré rukopisy Koptů - nejstarších křesťanů, kteří žili v Egyptě. Mezi texty v koptštině bylo nalezeno i Tomášovo evangelium, jež začíná takto: „Nyní čtete tajná slova, která pronesl za svého života Ježíš a jež byla zapsána Tomášem. ,Kdo nalezne obsah těchto výroků, neokusí smrti', pravil Ježíš." Dané evangelium nezahrnuje podobenství, legendy ani žádné smyšlené příběhy a zcela zde chybí popis Kristova života. Skládá se pouze z výroků, z nichž většinu uvádějí slova „učitel řekl", a dále zde nalezneme aforizmy, odpovědi na otázky i rozvinuté dialogy. Zákonitě se nabízí úvaha, že se jedná právě o onen hledaný seznam Kristových výroků, se kterým zřejmě pracovali všichni evangelisté.
Brzy po tomto nálezu si vědci uvědomili, že úryvky Tomášova evangelia existovaly již v starověké řečtině. Na konci 19. století byly totiž při vykopávkách nedaleko trosek egyptského města Oxyrhynchos na pradávné skládce odpadků objeveny útržky papyru s tímto textem, jenž se vztahuje k 1. století po Kristu. Většina amerických vědců došla k závěru, že Tomášovo evangelium se váže ke třem posledním desetiletím 1. století - pochází tedy z dřívější doby než evangelia Nového zákona.
Badatelé se však nedomnívají, že každé slovo z Tomášova evangelia náleží Kristovi, a spíše se kloní k názoru, že daný text byl redigován někým, kdo měl sklony k mysticizmu. Toto evangelium totiž představuje mystické, ezoterické pojetí křesťanství, které se vyznačuje ztotožněním duše s Kristem.
Na základě výzkumu dospěli vědci k závěru, že výchozí Kristovo učení bylo různými skupinami následníků vykládáno odlišně a že církevní pojetí nepředstavuje jediný důvěryhodný zdroj informací o něm. Reprezentuje spíše pouze jeden z mnoha výkladů, jež zažily svůj rozmach zejména v prvních stoletích šíření křesťanské víry.
Ve vědeckém a náboženském světě čím dál častěji slýcháme hlasy, které volají po uznání pravosti tohoto textu, a objevují se i snahy o jeho zařazení do Nového zákona —jako pátého evangelia.


Z knihy brány do duše od Tatiany a Viktora Tichoplavových



Článok je v sekcií - Mystériá, Mágia a Mystika / Osobnosti