Hádanka zvaná Ježíš

Příběh Evangelií s jejich postavou Ježíše z Nazareta nemůžeme nalézt ve spisech datovaných před Evangelii samotnými. V žádném z křesťanských spisů mladších než Marek, včetně téměř všech epištol Nového Zákona, stejně jako v žádném ze spisů z druhého století, se o objektu křesťanské víry nehovoří jako o muži, který v této době žil, učil, činil zázraky, trpěl a zemřel v rukách lidských úřadů nebo vstal z mrtvých v hrobce na okraji Jeruzaléma.

Střípek číslo jedna: Spiknutí mlčení

V epištolách nenajdeme žádné zmínky o Marii, Jidášovi nebo o Janu Křtiteli, žádný příběh o zrození, učení nebo o povolámí apoštolů Ježíšem, žádnou zmínku o svatých místech nebo o místech, která se týkají Ježíšovy životní dráhy, dokonce ani o kopci Kalvárie nebo o prázdné hrobce. Toto mlčení je natolik všudypřítomné a tak udivující, že všechny pokusy o jeho vysvětlení se ukázaly nedostačující.

Střípek číslo 2: Mlčící záznamy z celého tehdejšího světa

První zřejmou mimokřesťanskou zmínku o Ježíši jako o skutečném člověku nedávné minulosti učinil římský historik Tacitus kolem roku 115 našeho letopočtu, on ale jednoduše mohl opakovat to, co o historickém Ježíši tvrdila nová křesťanská víra, která rozkvétala v Římě za jeho dní. Několik dřívějších pohanských autorů v tomto ohledu nápadně mlčí. Židovské Starožitnosti od židovského historika Josefa, uveřejněné kolem roku 90, obsahují dvě proslulé zmínky o Ježíšovi, ty však nejsou průkazné. První pasáž, tak jak je, je všeobecně pokládána za pozdější křesťanskou vsuvku; pokusy podat důkaz původní autenticity zde neuspěly. Druhá pasáž nese také stopy pozdějších křesťanských korekcí. Odkazy na Ježíše v židovském Talmudu jsou pokroucené a dostaly se sem z tradic, které byly zaznamenány až ve třetím století a později.

Střípek číslo 3: Odhalení tajemsví Krista

Pavel a další raní autoři mluví o božím Synu své víry pouze jako o duchovní, nebeské postavě; nikdy tuto entitu, nazývanou "Kristus Ježíš" (doslova "Pomazaný Spasitel" nebo "Spasitel Mesiáš"), neztotožňují s mužem, který žil a zemřel v nedávné minulosti. Namísto toho tvrdí, že Bůh vyjevil skrze Ducha Svatého existenci svého Syna a úlohu, kterou hraje v božském plánu spasení. Tito raní autoři hovoří o dlouho skrývaných tajemstvích, která byla poprvé odhalena apoštolům jako Pavel, přičemž se vůbec nezmiňují historickém Ježíši, který by jakýmkoli způsobem sám odhalil své poslání. Pro reálnou historickou postavu na počátku křesťanského hnutí tak neponechávají žádné místo. Pavel jasně říká, že tyto své znalosti a zprávu o Kristu načerpal ze svatých knih díky boží inspiraci.

Střípek číslo 4: Oběť v duchovní sféře

Pavel neumísťuje smrt a vzkříšení Krista na zem nebo do historie. Podle něj došlo k ukřižování v duchovní sféře, v nadpřirozeném světě nad zemí, v rukách démonických duchů (mnozí učenci souhlasí s tím, že takový je význam pojmu "vládci tohoto věku" v 1. listu Korintským 2:8). List Židům umísťuje Kristovu oběť do nebeské svatyně (ch. 8, 9). Nanebevstoupení Isaiášovo, smíšené židovsko-křesťanské dílo z konce prvního století, popisuje (9:13-15) Kristovo ukřižování Satanem a jeho démony ve firmamentu (nebeské sféře mezi Zemí a Lunou). Znalosti o těchto událostech byly získávány v průběhu jasnozřivých zkušeností a ve svatých písmech, na která se pohlíželo jako na "okno" do vyššího duchovního světa Boha a jeho stvoření.

Střípek číslo 5: Spása ve víceúrovňovém vesmíru

Názor, že bohové jsou činně působní v duchovní sféře, byl součástí starověké představy světa (u Řeků i Židů) jako mnohovrstevného universa, které se rozprostírá od základního hmotného světa, kde žijí lidé, přes několik nebeských sfér zabydlených různými božskými bytostmi, anděli a démony, až k nejvyšší úrovni čistého ducha, kde přebývá nejvyšší Bůh. Podle platónské filosofie (která ovlivnila také židovské myšlení) je nejvyšší svět ducha bezčasový a dokonalý a slouží jako vzor pro nedokonalý a pomíjivý hmotný dolní svět; duchovní svět je "opravdovou" skutečností, která je však dostupná intelektu. Zde probíhají duchovní procesy, které mají vlliv na lidstvo dole. Jedním z těchto vlivů je také spása. Některé "lidské vlastnosti" připisované Kristu (například Římanům 1:3) byly míněny jako aspekty jeho duchovní podstaty, protipóly k ekvivalentům ve hmotném světě, a často byly závislé na výkladu svatých písem.

Střípek číslo 6: Svět spasitelských bohů

Kristovy vlastnosti, stejně jako mýty o Kristu, jsou v mnoha směrech podobné vyprávěním, která známe z řecko-římských spasitelských kultů tehdejší doby nazývaných také "mystéria", z nichž každý měl svého spasitelského boha nebo bohyni. Skoro všichni tito bozi (například Dionýsos, Mithra, Attis, Isis, Osiris) byli postavou mýtu, ve kterém museli nějakým způsobem překonat smrt, nebo v tomto mýtu učinili něco, co zaručovalo výhody a spásu jejich stoupencům. O takovýchto činech se soudilo, že se odehrávají v horní duchovní sféře, ne zde na zemi nebo v našem čase. Většina těchto kultů měla posvátná jídla (jako Pavlova Večeře Páně v 1.Korintským 11:23) a představovala si mystické spojení mezi oddaným stoupencem a bohem podobným způsobem jako Pavel, když mluví o svém vztahu ke Kristu. Rané křesťanství bylo židovskou sektářskou verzí tohoto všeobecně rozšířeného druhu víry, i když mělo zvláštní sílu, židovské rysy a původ.

Střípek číslo 7: Syn zprostředkovatel

Křesťanský "Syn" také vyjadřuje nejdůležitější náboženský koncept helénské epochy - myšlenku, že nejvyšší Bůh je transcendentní a nemůže vejít do přímého kontaktu s hmotným světem. Musí se proto projevovat a jednat s lidmi skrze zprostředkující sílu, jakou je například "Logos" platónské (řecké) filosofie nebo postava "Vtělené Moudrosti " židovského myšlení; Vtělenou Moudrost můžeme najít v dokumentech jako jsou Přísloví, Baruch a Moudrost Šalomounova. Tato síla byla pokládána za emanaci (vyzáření) Boha, za jeho vnější podobu, za činitele, který pomáhá vytvořit a udržovat vesmír a nyní slouží jako kanál pro poznávání Boha a pro vytvoření společenství Boha a světa. Všechny tyto vlastnosti jsou částí jazyka, který používali první křesťanští autoři, když mluvili o svém duchovním "Kristu Ježíši", o božské postavě, která představovala v židovských sektách variantu těchto obecných mýtů a vzorů tehdejšího myšlení.



Střípek číslo 8: Jediný příběh Ježíše

Všechna Evangelia odvozují svůj základní příběh o Ježíši z Nazareta z vyprávění jediného zdroje: toho, kdo sepsal první verzi Marka. To, že Matouš a Lukáš jsou přepracováním Marka, k němuž přidávají další materiál (hlavně naučné povahy) je nyní v odborných kruzích téměř všeobecně uznávaným faktem. Mnozí se také domnívají, že také Jan převzal základní body pro popis Ježíšova působení a smrti ze synoptického zdroje. Takto dostáváme obraz Křesťanského hnutí, které obsáhlo polovinu římské říše a celé století, které však nicméně dokázalo předložit pouze jedinou verzi událostí, o kterých nyní předpokládáme, že jsou od samého počátku nepravdivé. Skutky, jakožto historické svědectví o Ježíši a o počátcích křesťanského hnutí, nelze považovat za spolehlivé, protože jsou tendenčním výtvorem ze druhého století, závisí na Evangeliích a jsou napsány se záměrem vytvořit obraz počátků křesťanství, které by bylo možno sledovat zpět až k jednotné skupině apoštolů v Jeruzalémě, učedníků historického Ježíše. Mnoho badatelů nyní připouští, že Skutky jsou z velké části vyloženě vykonstruované.

Střípek číslo 9: Evangelia jako (fiktivní) "midraš"

Evangelia obsahují nejen základní neslučitelné rozdíly v tom, jak líčí Ježíše, ona byla také sestavena v souladu s tradiční židovskou praktikou, známou pod názvem "midraš", která zahrnovala mimo jiné také přepracovávání a rozšiřování svatých textů. To mohlo vést k opakování starších biblických příběhů v novém hávu. A tak byl Markův Ježíš Nazaretský vylíčen jako novodobý Mojžíš, s novými rysy, které byly obdobou Mojžíšových příběhů. Mnoho podrobností bylo vytvořeno podle určitých pasáží ve svatých písmech. Samo líčení mučednické Ježíšovy smrti je napodobeninou veršů ze Žalmů, Isaiáše a jiných proroků, a jako celek pouze opakuje pověst, která se nachází v mnoha starých židovských spisech, pověst o Utrpení a Ospravedlnění Nevinného spravedlivého. Je dost možné, nebylo Markovým záměrem, aby jeho Evangelium představovalo historickou postavu nebo historické události, ale vytvořil je, aby sloužilo jako liturgické čtení pro křesťanské bohoslužby podle židovského modelu. Svobodomyslní odborníci dnes považují Evangelia za "dokumenty víry" a ne za přesné popisy historických událostí.

Střípek číslo 10: Společenství "Q"

V Galilejských kruzích, které se liší od kruhů, ze kterých vzešli evangelisté, (kteří pravděpodobně všichni žili v Sýrii), shromáždilo židovské hnutí hlásající příchod Království Božího v polovině prvního století sbírku etických a prorockých přísloví, která jsou nyní známa jako Q. Společenství Q také možná pro své potřeby vymyslelo postavu zakladatele, který byl považován za původce těchto výroků. Tato postava byla dosud ne zcela jasným způsobem převzata při vytváření Ježíše Evangelií a dokument s příslovími použili Matouš a Lukáš, aby doplnili další podrobnosti ke svým přepracováním Markova Evangelia. Někteří moderní badatelé věří, že v kořenech Q objevili "opravdového" Ježíše, ale podrobnosti Q a způsob jeho vývoje spíše naznačují, že v ranějších fázích Q nebyl přítomen žádný Ježíš a tyto kořeny ukazují spíše na řecký styl nauky, známý jako Cynicismus, u kerého není pravděpodobné, že by patřil k nějaké osobě, natož k židovskému kazateli Království.



Střípek číslo 11: Barvitá rozmanitost

Písemné záznamy ukazují krajinu raného křesťanství posetou udivující rozmanitostí společenství a sekt, rituálů a vyznání, týkajících se postavy Krista / Ježíše, z nichž většina měla jen velmi málo společných rysů a které nepodléhaly žádné ústřední autoritě. Také zde chybí jakákoli idea apoštolské tradice, která by se odvíjela od jediného muže a kruhu jeho učedníků. Někteří badatelé by rádi interpretovali tuto skutečnost jako mnohost různých odezev, které vyvolal historický Ježíš, ale takovýto fenomén by nebyl pouze neuvěřitelný, nikde pro něj také nic nesvědčí. Namísto toho všechna tato rozmanitost zřejmě odráží nezávislé projevy širších náboženských tendencí tehdejších dnů, založených na očekávání příchodu Království Božího a na víře ve zprostředkující božskou sílu, která poskytuje znalost Boha a cestu ke spáse. Pouze v Evangeliích, která se pravděpodobně začala objevovat na konci prvního století, bylo mnoho těchto prvků společně sestaveno, aby vytvořily složenou postavu Ježíše z Nazareta v midrašovém příběhu o životě, působení a smrti umístěném do časů Heroda a Piláta Pontského.

Střípek číslo 12: Ježíš se stává historií

Tak jak postupem času další generace nežidovských křesťanů přestaly vnímat midrašový charakter Evangelií, vidělo druhé století, jak se Ježíš Evangelií postupně mění v dějinnou postavu. Tato proměna byla motivována politickými úvahami v boji za zavedení ortodoxie a soustředění moci uprostřed záplavy raných křesťanských sekt a vyznání. Těsně na počátku druhého století můžeme v křesťanských mimoevangelijních spisech pozorovat první vyjádření víry v to, že Ježíš žil a zemřel pod Pilátem, pouze u Ignáce z Antiochie. Až v polovině tohoto století nacházíme jakousi povědomost o obsahu psaných Evangelií a jejich přijímání za historické dokumenty. I tak dokonce i ve druhé polovině tohoto století mnoho zastánců křesťanství ve svých názorech i při obhajobě své víry ignorovalo existenci jejího lidského zakladatele. Kolem roku 200 pak došlo k vytvoření souboru autoritativních dokumentů, které byly znovu interpretovány tak, aby vyhovovaly popisu Ježíše v Evangeliích, na kterého bylo nyní pohlíženo jako na skutečného člověka historie. Křesťanství takto vstoupilo do nové budoucnosti založené na kolosálním nepochopení své vlastní minulosti.

Dokončená mozaika

Současní kritičtí badatelé, kteří provádějí analýzu Ježíšova příběhu, se z něj snaží pro racionálnější a osvícenější budoucnost zachránit postavu inspirujícího světce a opustit obětovaného božského Spasitele dávné historie. Někteří z nich se odvažují tvrdit, že Pavlův Kristus neměl nic společného s historickým mužem a dívají se na svého nového Krista jako na jeden z prvků vzniklých sloučením židovských a helénských světových názorů, jejichž syntéza nakonec vedla ke křesťanství. Postava světce je však umělým výtvorem, vzniklým špatným pochopením (tehdy i nyní) obecných projevů náboženských sekt tehdejších dnů. A spojnice a vývojové proudy mezi různými směry, které si badatelé vytvořili, aby navzájem sladili své scénáře, jsou do značné míry nepodložené skutečnými důkazy. Střípky mozaiky Ježíše do sebe nebudou zapadat do té doby, než se zbavíme svého očekávání, že se dopátráme historické lidské tváře. (Zde složený obrázek je glorifikovaný božský Kristus ze středověké Byzantské modlitební knihy.)



Zdroj



Článok je v sekcií - Mystériá, Mágia a Mystika / Osobnosti