Buddha

Prameny různých indických náboženských proudů se často nenávratně ztrácejí v propadlišti dějin. Rozmanité úvahy o tom, že veškeré bytí pochází od jediného Boha, se zdají jednotné a byly stejně jako myšlenky o tom, že pravdivé Já každého jedince a velké Já vesmíru, zaznamenány kupříkladu ve védách a textech zvaných upanišady34 již v 8.-7. století před Kristem. Kromě zbožštění přírody a jejích sil vstoupila v Indii do náboženského kultu i víra v převtělování a uctívání duší zemřelých předků. Lidé se nechtěli smířit s myšlenkou, že jejich život představuje jen cosi dočasného, co se objevuje ve věčnosti pouze na kratičký okamžik a poté navždy zmizí. Věřili, že život jakožto největší dar přírody musí být věčný, se smrtí jednotlivce se dočasně vytrácí a posléze se znovu vtěluje do další lidské bytosti. Duše člověka je podle této dávnověké náboženské nauky totožná s duší světa (brahmou), přičemž představuje pouhou její částečku. Hlavním přáním lidské duše by mělo být úsilí vrátit se cestou mravního zdokonalování ke svému prvopočátku - v opačném případě se bude stále opakovat koloběh reinkarnace z jedné tělesné schránky do druhé. Ke splynutí s brahmou vedly různé cesty - heroické usmrcení hmotného těla prostřednictvím nejrůznějších druhů fyzického utrpení či rozjímání s duší světa při meditaci atp.

V 5. století před Kristem se v Indii objevil prorok zvaný Buddha, což znamená „probuzený", který nosil světské jméno Síddhártha Gautama. Ani ten neměl o pokračování života po smrti nejmenší pochybnosti, toužil však nalézt způsob, jak
avrit nekonečný řetězec mučivých úmrtí a nových zrození, onen karmický kruh, věčný přechod z jednoho vtělení do dalšího (reinkarnace). Jaký je smysl prostého opakování jednoho a téhož, ptal se sám sebe. Aby nalezl odpověď, žil asketickým životem v ústraní, kde se plně oddával rozjímání a meditaci.
Dnes už není žádným tajemstvím, že meditace uvádí jedince do transu. Co přesně se však v mozku rozjímajícího člověka odehrává? Tato otázka vědce zajímala již odnepaměti a stejný problém visel ve vzduchu i při setkání Jeho svátosti dalajlámy s nejvýznamnějšími neurochirurgy, psychiatry či biology, které se uskutečnilo v roce 1998 v New Yorku. Když účastníci konference vyslechli dalajlámovu přednášku „Blaženost, učení a dokonalá meditace" spolu s dalšími vědeckými příspěvky, přiznali, že šlo o nejzajímavější diskuzi intelektuálů za poslední čtvrtstoletí. Dalajláma souhlasil s tím, že se podrobí neobvyklému pokusu, jehož podstata spočívala v tom, že vědci měli pomocí přístrojů sledovat činnost jeho mozku v průběhu hluboké meditace.
Autorům této knihy se však nepodařilo nalézt otištěné výsledky daného experimentu.
Na mnohem nižší úrovni už však podobné pokusy proběhly dávno předtím. Po mnoho let například provádějí obdobný výzkum dva američtí vědci, kteří působí v univerzitní nemocnici ve státu Pensylvánie. Profesor Eugene D'Aquili a odborník na radiodiagnostické metody v lékařství Andrew Newberg sledovali stav mozku osmi meditujících jedinců, jež praktikovali metody tibetských buddhistů. Na základě získaných snímků dospěli badatelé k závěru, že navození pocitu klidu, rovnováhy a ušlechtilosti odpovídá aktivitě předních částí mozku a útlumu činnosti temenní a zadní části.
Vědci se snažili zjistit, jak náboženské rituály ovlivňují dva hlavní řídicí podsystémy lidského organizmu. Jeden z nich, který badatelé označují slovy „Boj, anebo defenziva", způsobuje ve stresových situacích zvýšení krevního tlaku i srdečního pulzu, zrychlení dechu a aktivizaci činnosti endokrinního systému. Druhý zodpovídá za zklidnění a zpomalení tepu i dechu, dále reguluje buněčný růst, trávení, odpočinek či spánek. Vědci došli k závěru, že některé náboženské rituály aktivizují první, zatímco jiné naopak druhý podsystém. Neobyčejně rychlé a energické tance dervišů a šamanů, nebo naopak pomalé, meditativní pohyby zapojují odpovídající oblast mozku a současně tlumí aktivitu jeho dalších zón - i zde se totiž projevuje již zmíněná funkční asymetrie mozkové činnosti.
K podobným výsledkům dospěli i badatelé z Petrohradské státní technické univerzity.
Výzkumy provedené v laboratoři biodynamického měření ukázaly, že v thalamu skutečně fungují dvě antagonické soustavy, z nichž jedna odpovídá za cirkulaci a synchronizaci aktivity neuronů, zatímco druhá má na starosti přerušení cirkulace nervových vzruchů a desynchronizaci. V těchto dvou systémech působí různé mediátory: v synchronizující soustavě serotonin, v té opačné potom acetylcholin. Obvyklá činnost těchto dvou transmiterů musí probíhat v dynamické rovnováze, přičemž zesílení účinku prvé jmenované soustavy vyvolává relaxaci (uvolnění) a ospalost, oproti tomu stimulace druhé má za následek svěžest a ostražitou bdělost. Meditace například aktivizuje nervovou soustavu, která zapojuje odpovídající oblast mozku, a tím se podílí na vzniku asymetrie jeho činnosti, tedy i na stavu transu.
Buddha se z pohledu současné vědy snažil proniknout v transu do svého podvědomí a napojit se na informační pole Země, což se mu také podařilo. V průběhu jednoho takového rozjímání nakonec dospěl k řešení všech otázek, jež trápily jeho rozum i svědomí. Pochopil a rozluštil tajemství utrpení, která nás skličují, a nalezl dokonce prostředek, jež může zbavit člověka všech jeho útrap.39
Onen nástroj představuje všeobjímající láska. Pouze ta otiz dokáže překonat věčnou rotaci karmického kruhu a dodegradace
, již završuje nové zrození v hmotném světě. Duchovního vrcholu tak člověk dosahuje ve chvíli vypršení lhůty jeho života, což tedy představuje prostředek, který umožňuje dosažení nejvyšší dokonalosti. Právě ta totiž dává vzniknout karmě, která otevírá před zemřelým možnost objevit dávné světlo prázdnoty a zastavit se uprostřed koloběhu neustále se opakujících zrození."
Mnozí současní vědci a odborníci na tanatologii (vědu o smrti) se s názory ve výše zmíněné knize zcela a plně ztotožňují. Například S. B. Cvelev ve své práci, jež věnuje významnou pozornost otázce smrti a obzvláště pak posledním okamžikům života, píše: „Věda už potvrdila, že během umírání určitá část osobnosti skutečně přechází do nových podmínek reality a pokračuje ve své samostatné existenci. Dále bylo na základě experimentů prokázáno, že centrum vědomí po smrti funguje dál."
Mysl provází každého jedince jak za života, tak i po smrti. Může ho osvobodit a umožnit mu velkolepé vzlétnutí do modravých výšin, stejně tak z něj ale může učinit otroka předsudků či nízkých vášní. Na stejné vibrační rovině, kde za života přebývá lidská mysl, se ocitne také duše - dojde k tomu v okamžiku, kdy se zbaví svého fyzického těla.
Poslední přání člověka nutně závisí na tom, jakou důležitost přikládal svým myšlenkám, touhám, vášním a zvykům, zkrátka na jeho způsobu života. Tato tužba však vždy byla a bude bezděká, nelze ji ani naplánovat, ani předem řídit.
i, V onom nejposlednějším okamžiku se veškerý dosavadní život daného jedince odrazivjeho pohasínajícím vědomí, paměť oživí všechny životní události a veškeré pocity, které je provázely a které doposud spočívaly v různých zapomenutých koutech a tajných skrýších, hluboko v nitru. Celému „filmu " bude vévodit jedna ústřední myšlenka, jediná podstatná událost, jež dodá smysl právě končícímu životu. Tento dojem, daná idea, která vytlačí všechny ostatní pocity, tak určuje další působení duše vjemno-hmotném světě. Duše se totiž objeví právě v té rovině
jemnohmotného světa, jejíž vibrační úroveň odpovídá
jejímu rozsahu kmitů v okamžiku skonu.



Z knihy brány do duše od Tatiany a Viktora Tichoplavových



Článok je v sekcií - Mystériá, Mágia a Mystika / Osobnosti