Zákony tajemství 2

další části tohoto seriálu se budeme dále detailním způsobem odkrývat tajemství Trilateral Commission. Z větší části půjde o informace, které nejsou za normálních okolností veřejnosti k dispozici. Několik následujících případu ukazuje na to, jak fungovalo a zřejmě stále funguje propojení Trilateral Commission na oficiální americkou politickou scénu, a to dvoucestně. Lidí aktivní ve veřejné politice na těch nejvyšších místech jsou totiž zároveň špičkami v předmětné organizaci. Pomineme-li klasickpřípad střetu zájmu dojdeme k dalších neuvěřitelným souvislostem. Tak například zhruba tři roky poté co známý Samuel P. Huntigton vydal stěžejní a strategicky velmi důležitý manuskript “The Crisis of Demokracy” byl tento muž jako koordinátor zvolen do Carterovi vlivné “National Security Council” (Rady Bezpečnosti Státu). Upozorňuji, že Huntington byl v této době zároveň vlivným členem “Trilateral Commission”. Na téo funkci připravil nechvalně známé “Prezidentské memorandum 32”, které nakonec v roce 1979 vedlo k založení “Federal Emegency Mangement Agency” – “FEMA”, která má schopnost převzít totalitní kontrolu nad Spojenými Státy v případě jakékoliv národní katastrofy (zde si může čtenář dosadit prakticky jakýkoliv scénář potřebného rozsahu).

Pojďme ale k dalšímu příkladu. Univerzitní profesor ekonomie aktivní na nechvalně známé Yalské Univerzitě (např. Bushův klan na půdě tohoto ústavu založil nechvalně známou “Skull and Bones” ke které se v průběhu tohoto seriálu také dostaneme) pan Richard Cooper vedl zvláštní oddělení jež bylo pověřeno finanční politikou, která doporučila prodávat oficiální “zlatou rezervu” soukromým trhům. Copper se nakonec stal podsekretářem státu pro hospodářské dění a předsedal “Mezinárodnímu Měnovému Fondu” s aktivní činností v oddělení pro obchod se zlatem.

Jiný Tralateralista John Sawhill napsal velmi zvláštní pověřovací zprávu pod názvem: “Energy: Managing the Transition”, která ustanovila koncepci zvyšování ceny energií. Prezident Carter nakonec jmenoval Sawhilla náměstkem sekretáře na ministerstvu energetiky. Naopak C. Fred Bergsten pomáhal realizovat jinou pověřovací zprávu, která se jmenovala “The Reform International Institution” (Reforma Mezinárodních Institucí). Následně se stál pomocným sekretářem pro mezinárodní záležitosti.

Můžeme konstatovat, že mnoho původních členů “Trilateral Commission” se v současné době nachází na pozici velmi vlivných až mocenských, kde jsou schopni činit různá politická doporučení s dalekosáhlými dopady. Podle známého novináře Eringera je toto také důvod proč si “Trilateral Commission” získala přezdívku “Stínová vláda západu”. Takže existují závažné indicie, které naznačují, že jmenovaná instituce pracuje na dlouhodobém programu ekonomické a zřejmě i politkické globalizace světa s velmi přesnými a efektivními dílčími cílemi.

Badateké jako Anthony C. Sutton a Patrick M. Wood ve své knize “Trilateral skrze Washington” naznačují celou řadu velmi zajímavých tezí. Například si všímají vlivu Rockefellera a Brzezinského:

“Trilateral Commission” byla založena se záměrem vytvořil životaschopný manipulativní nástroj Davida Rockefellera a Zbigniewa Brzezinskeho pro jisté druhy globálních zájmů. Sám Rockefeller je předsedou ultrasilové instituce „Chase Manhatan Bank“,je ředitelem mnoha důležitých nadnárodních společností a nadačních fondů, je ústřední postavou v “Council on Foreign Relations” čili CFR. Brzezinski je zase oslnivým prognostikem světového idealismu, profesor na Columbijské Univerzitě a autor několika knih, které sloužili přímo jako politické směrnice pro CFR. Brzezinski sloužil v letech 1973 až 1976 jako výkonný ředitel “Trilateral Commission. Poté byl jmenován asistentem prezidenta pro bezpečnostní záležitosti státu”.

Byl to právě Brzezinski, který rekrutoval Cartera do “Trilateral Commission” v roce 1973 po jejim založení. Na druhé straně právě během vlády prezidenta Cartera uskutečnila tato instituce neskutečnou expanzi. Podle Suttona tak v jedné chvíli stále vedle sebe tři nejvlivnější osobnosti oficiální americké politiky, které byli zároveň vysoce postavenými členy Trilateral Commision: Prezident Spojených Států – Jimmy Carter, víceprezident Spojených Států – Mondale a hlavní poradce prezidentaro otázky bezpečnosti – Brzezinski. Svůj úsudek o této zcela “úžasné situaci” si zřejmě každý čtenář vytvoří zajisté sám.

Skrze tyto “trojnásobně otevřené dveře” se za vlády Cartera dostali do jmenované organizace: velvyslanec Andrew Young, Richard Gardner, Elliot Richardson, náměstek ministerstva hospodářství a ekonomie Henry Owen, náměstek státního sekretáře Warren Christopher, ředitel Agentury pro kontrolu armádních aktivit Paul Warnke, vysoký funkcionář CIA Robert Bowie a nebo pomocný ministr bez portfeje Richard Holbrooke.

Trilateral Commission se tak v roce 1978 stala zcela fantastickým nástrojem především Republikánské strany. Především prominentní členové této politické strany byli zároveň identifikováni ve výše uvedené instituci. Šlo například o bývalého státního tajemníka Henryho Kissingera, Williama Colemana z miniterstva dopravy, Petera Petersona z ministerstva obchodu, Caspera Weinbergera z ministerstva zdravotnictví, vzdělávání a sociálních věcí. Do této skupiny ovšem patří i exsprávce energetických systémů USA John Sawhill, ex ředitel CIA a thedejší budoucí prezident George Bush, exministři Robert Ingersoll a Charles Robinson, exministr obrany David Packard, bývalý správce agentury pro životní prostředí Russell E. Train, velvyslanec u Spojených Národů William Scanton, velvyslankyně v Britanii Anne Armstrongová, kongresmani John Anderson, Wiliam Brock, William Cohen, Barber Conable, John Danforth a Robert Taft a další.

Další poprask mezi zainteresovanými badateli způsobilo realizované doporučení prezidenta Cartera aby Ústřední Banku Federální Rezervy vedl Paul Volcker. Tento scénář byl prý údajně dopředu domluvem podle instrukcí od Davida Rockefellera. Volcker byl totiž v této době severoamerickým předsedou Tilateral Commission, byl také členem celé řady jiných utajovaných výkonných společenství – především byl aktivní v “CFR” a “Bilderbergers”. Na základě těchto a dalších skutečností je snad jasné proč tolik lidí bylo přesvědčeno, že politika vlády USA je římo řízená prodlouženou rukou klanu Davida Rickefellera.

Bývalý senátor a kandidát na prezidentský úřad Barry Golwater ve svých slovech jasné odrážel potenciál skrytého strachu v tehdejší společnosti když napsal:

“Co je tedy hlavním motivem Trilateral Commisssion? Vytvoření celosvětové ekonomické síly, která by byla nadřezená politkcému vlivu vlád jednotlivých izolovaných zemí po celém světě. Jako manažeři a ve své podstatě tvůrci tohoto neuvěřiteně zrůdného systému tak budou ovládat celý svět”.

A jak vidno, tato kritika se neminula účinkem. Vynutila si reakci samotného Davida Rockefellera, která byla zveřejněna v roce 1980 ve vydání “Wall Street” žurnálu:

“Trilateral Commisssion je velmi daleko od nějaké koketérie tajně vkádnout tomuto světu. Trilateral Commission je ve skutečnosti skupina velmi sofistikovaných občanů usilující ovětší porozumění a spolupráci v oblasti mezinárodní ekonomiky a politky....”

Kritika ovšem nepřicházela pouze z venčí, ale kupodivu i z nitra samotné Carterovi administrace. Tak například ministr Edmund Muskie opakovaně kritizoval Brzezinského když naznačil, že mto toho aby zahraniční politiku koordinoval, tak jí přímo vytváří. Tehdejší americký velvyslanec v Iránu William Sullivan zase Brzezinského obvinil z toho, že sabotuje americké snahy uklidnit vztahy s Iránem. Přímo sdělil:

“Brzezinski holt začal dělat svou vlastní politiku a zřídil si své vlastní velvyslanectví v Iránu....”.

Lze tedy konstatovat, že po určité době vstoupilo znepokojení z podezřelého propojení oficiálních vysokých politiků s Trilateral Commission i na půdu klasické politiky. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se do této hry zapojil i oficiální tisk. Z této doby mohou čtenáři v archivech tehdejších novin a dalších sdělovacích prostředků nalézt neuvěřitelné množství mnohdy velmi palčivých fejetonů, které se otíraly o tuto problematiku.

Různé formy obav a znepokojení se přelilo do organizací veteránů. Tak anpříklad v roce 1980 Americká Legie Národního Shromáždění zrealizovala tzv. “rozhodnutí 773”, které se usilovalo o iniciaci prošetření aktivit Trilateral Commission a “CFR” na půdě Kongresu. Následující rok učinili podobné rozhodnutí i “Vetarans of Foreign Wars” (VFW). Kongresman Larry McDonald zveřejnil tyto žádosti v “Domě Reprezentatntů”, ale nic se nedělo. Jediným oficiálním kritikem se tak stal McDonald, který byl zároveň i prezidentem “John Birch Společnosti”. Zajímavé na celé věci je fakt, že tento muž za doposud přesně nevyjasněných okolností zahynul v průběhu leteckého neštěstí Korejské linky 007 dne 1. září 1983 (pamětníci se na tento incident jistě velmi dobře pamatují).

Během prezidentské kampaně v roce 1980 se zajímavým, ale politicky pochopitelným způsobem projevil kandidat na prezidenta za republikánskou stranu pan Ronald Reagan, který se nechal slyšet, že v případě, že bude zvolen do funkce nechá odstřelit celkem devatenáct Trilateralistů v Carterově administraci včetně Cartera samotného s tím, že nechá prošetřit komplexní činnost této utajované organizace. Reagan o místečko soupeřil s Gerogem Bushem a proto bylo pochopitelné, že nemohl pominout kritiku Bushe ve které se dotkl zřetelných pozic tohoto politika jak v Trilateral Commission tak v “CFR” a přislíbil, že neposkytně Bushovi žádnou významnější pozici ve své vládě Bushovi neumožní. A tak se nám začíná situace na oficiálně politcké scéně USA přiostřovat.

Paralelně s tím se na půdě republikánského národního shromáždění odehrála série velmi závažných událostí, ale o tom zase příště.

- pokračování-

(c) 2006 Jaroslav Chvátal

Zdroj: http://www.matrix-2001.cz/v2/default.aspx?aid=1511

Zákony tajemství (1)



Časť v seriáli - Zákony tajemství
Článok je v sekcií - Konšpirácie, NWO / Nezaradené