Jak jsem hledal Boha a nalezl sebe 5

K literatuře jsem měl vždy dobrý vztah. Od mládí jsem náruživě četl vše, co mne jen trochu zajímalo a na co jsem narazil, včetně Rodokapsů. Ty mně otec nejprve zakazoval, ale pak je četl sám. Časem jsem se dočetl až ke klasikům českým i světovým, k Dostojevskému i Balzakovi. Z básníků jsem měl nejraději Horu, jeho Jana Houslistu.

Jak jsem začal psát

Slohová cvičení a později kompozice jsem psal s velkou chutí a byl na ně patřičně hrdý. Jednou jsem za popis zimní krajiny dostal na měšťance od pana učitele Pechače poctu nejvyšší. Zeptal se mě: „Vacku, neopsal jsi to z Reise?"

Stvořil jsem, jak je běžné i několik básní a asi ve 14 letech jsem napsal kus románu pro děti, jakousi „Foglarovku." Ty jsem samozřejmě v příslušném věku také miloval. Tím se moje světská tvorba i popudy k ní vyčerpaly.

Často shledáme, že některé činnosti, které se zdají být zbytečné nebo dokonce škodlivé, jsou dobrou přípravou na pozdější práci. Tím, že jsem vášnivě četl, i když bez výběru, ladu a skladu a dokonce i literární „brak", mě čtení vybavilo velkou slovní zásobou, širokým rozhledem a dobrou vyjadřovací schopností. Všechny tyto zisky mně později velmi pomohly nejen při psaní duchovní literatury, ale i v zaměstnání. Čtení je velmi užitečné po všech stránkách.

Psát duchovní literaturu ani překládat jsem nikdy nezamýšlel. Když jsem si od pana Šimandla vypůjčil Bóhmeho, byl v angličtině, tak se mně tolik líbil, že jsem jej zcela samozřejmě přeložil. Tak vznikl můj prvý překlad. Pan Šimandl mě pochválil, že jsem vystihl pěkně i Bóhmeho dikci. Otec překlad opsal a prvý svazek samizdatové knihovny, která dosáhla v roce 1990 úctyhodnotného počtu téměř 100 titulů, byl na světě. Psal se rok tuším 1958. Nejprve jsem si své práce nezapisoval a když jsem začal, tak jsem z opatrnosti nepsal dobu, kdy vznikly a také jsem se nepodepisoval. Netoužil jsem ani po slávě ani po vězení. Za takové počínání, kdybych byl dopaden, bylo jisté.

Prvou vlastní prací byl pravděpodobně výklad Otčenáše, který vznikl asi také v roce 1958; ten jsem později přepracoval. Napsal jsem jej z jakési vnitřní potřeby vyjádřit jeho pochopení jednak sám pro sebe, jednak z potřeby se o ně podělit s druhými.

Při psaní zpravidla zjišťuji jednu zajímavou věc: objevují se netušené pravdy, které jsem dosud neznal. Vynořují se intuitivně a samovolně. Tak poučuji sám sebe, až se divím. Tvořím velmi samovolně, plánovitého přemýšlení je v mé tvorbě málo. Často se objeví celé kapitoly nebo i knihy v mysli téměř hotové a jen je zapisuji. Často sotva stačím příval myšlenek zaznamenat. Nemám obtíže s psaním, ale spíše s tím, jak vše stihnout zaznamenat.

Jednotlivé tituly vznikaly samy od sebe tak, jak jsem pokračoval na stezce, a jak se prohlubovalo dosažené poznání. Nic jsem si nevymýšlel, ale psal na základě dosažených zkušeností z potřeby shrnout a vyjasnit si pro sebe to, co jsem zrovna dosáhl a podělit se o dosažení i s druhými. Hlavní důraz jsem vždy kladl a kladu na praxi. Říkám, že píši duchovní „kuchařky" typu: když chceš uvařit určité jídlo, musíš dělat to či ono a dát do toho potřebné přísady. Prostě: „Vraž do toho tři vejce atd."

Nejsem filosof, ale technik, proto mne vždy zajímala technika, metodika a zákonitost duchovní praxe. Je spousta duchovních knih, které říkají nepochybně velké pravdy a neustále nás nabádají, abychom byli dobří, kráčeli po stezce k Bohu, ale jen velmi málo jich říká, jak to v denním životě dokázat, prostě „Jak na to," takže mají pro praxi jen malou cenu. Duchovní život má svou zákonitost jako každá jiná oblast života a pokud ji neznáme, nemůžeme jej úspěšně vést. Proto jsem vždy na prvém místě tuto zákonitost hledal a na jejím základě odvozoval metodiku duchovní praxe, která při svém dodržování je úspěšná.

Když jsem v roce 1959 ukončil základní stupeň jógy a přecházel na hledání sama sebe, tak vznikly „Základy jógy a mystiky", které shrnují základní duchovní praxi, jejíž úspěšné dokončení vytváří předpoklady pro poznání sebe. Nejdříve jsem pocítil potřebu vyjádřit získané poznatky o koncentraci, tak jsem je napsal. Zjistil jsem však, že samotná kapitola o ní je neúplným dílem a začal jsem proto přidávat další a další. Základy jako takové nebyly nejdříve naprosto v plánu, ale počaly růst samy od sebe v souladu s tím, jak jsem pociťoval potřebu připojit další výklad. Později jsem je rozšířil a přepracoval.

Po dosaženém poznání sama sebe v jeho imanentním aspektu vznikl ze stejné potřeby shrnout pro sebe praxi, která mne k němu dovedla a pro potřeby druhých „Smysl života". Jak se mé poznání prohlubovalo, vznikla „Učebnice átmavičáry" a další díla.

Úcta a láska k Ramanovi Mahárišimu nalezla své vyjádření v překladech jeho děl a rozhovorů. Nemohl jsem se o záplavu takové pravdy a krásy nepodělit s druhými. Totéž platí i o dalších autorech jako je svami Ramdas, Rámakrišna, Nisargadatta Maharadž, svami Muktananda, Hui-hai a další. Většinu z nich jsem do české literatury uvedl jako prvý a tak jsem na ně, na jejich existenci upozornil. To samé platí o některých vrcholných dílech, jako je Jóga vašišta, Diamantová sútra, Šivovské sútry, Vidžňána Bhairava a další.

Psát a překládat byla a je pro mne radost. Bylo s tím však i plno starostí. Zejména s opisováním. S ním jsem musel spoléhat na druhé. Nejprve na otce a pak na další zájemce, které jsem někdy pracně hledal. Za opisy jsem vždy platil a pak je rozprodával prakticky bez zisku jen s nadějí, že si tím vysloužím kriminál. Platbou za opisy jsem pomohl mnohým důchodcům a lidem v nouzi, kteří si tím přivydělávali. Posledním ze samizdatových opisovatelů byla paní Ráčková. S tou jsem měl vyjednáno, že opíše rukopis, dá mně zdarma 2 kopie a ostatní si prodá sama. Potíž byla v tom, že jsem vždy musel důrazně žádat, abych dostal alespoň jeden čitelnější opis. Pro Ráčkovi byly mé opisy velmi vítaným a potřebným vylepšením jejich malých příjmů.

Se samizdatem a s opisy jsem zažil všelicos. Jejich tvorba a vydávání stály mnoho času i námahy, které jsem do této činnosti vkládal. Jedinou odměnou mně byla stálá hrozba kriminálu. Prodávaly se za cenu opisů a přece se mnoha lidem zdálo, že jsou drahé, že by vlastně měly být zdarma, lepší a podobně. Nějaké ocenění se nekonalo. I když jsem je nečekal a nebylo mou pohnutkou, přece chování, se kterým jsem se někdy setkával, bylo zvláštní a zarážející. Pan Čech si například vždy vzal opis na několik dní domů, aby rozhodl, jestli je tak cenný, aby si jej koupil. Nevím, co by mu v běžném knihkupectví řekli, kdyby u nich takto nakupoval. Jednou mně jedna paní, kterou mně doporučili přátelé a která byla zaměstnána v podnikové rozmnožovně, nabídla, že bude opisovat a opis rozmnoží na ormigu. Byla odvážná, za něco takového se chodilo sedět. Opsala a přinesla mně skutečně 30 výtisků „Tantry" z Rámakrišnova evangelia. Řádně jsem ji za práci zaplatil. Jenže paní byla nejen odvážná, ale i dobročinná. Neváhala vytočit další kopie a zdarma je rozdala přátelům. Jelikož jsme měli stejný okruh přátel, „Tantru" přirozeně ode mne nikdo nechtěl, když ji od ní měli zdarma. Já jsem byl podezřelý, že „rýžuji", ale paní byla „hezká." Rozdávala nesobecky a zdarma. Trvalo mnoho měsíců, než jsem „Tantru" rozprodal a dostal alespoň zpět peníze, které jsem za opis a rozmnožování zaplatil. Co všechno dobří a hodní duchoborci dokáží, je často neuvěřitelné. Hlavně, když je to však nic nestojí. Jak často jsem pozoroval, že lidé jsou rádi dobročinní, ale na účet druhých, když je samé jejich dobročinnost nic nestojí.

Všechny mé práce vznikly tak, jak popisuji. Jedinou výjimkou je překlad díla A. Besantová: „Karma." Ten mně zadala na doporučení profesora Lžičky asi v roce 1958 paní Albrechtová a také hned zaplatila. Tuším, že jsem dostal celých 200 Kč. Udělal jsem z její knihy obsáhlejší výtah, který otec opsal.

Jinak jsem překládal proto, že se mně dílo líbilo, v případě mých prací, protože „to přišlo samo." Až do roku 1990 mne ani nenapadlo, že bych něco z toho mohl vydat tiskem. Proto ve výběru toho, co jsem psal nebo překládal ekonomické důvody nebo jiné nehrály roli, tím spíš, že jsem tvořil zcela anonymně.

Právě pro nemožnost cokoliv vydat doma, začal jsem psát některé články pro indické časopisy rovnou anglicky, což bylo samozřejmě obtížné. Z části jsem k tomu využíval i odpovědi na dopisy s dotazy pana Šivpuriho, který se vrátil do Indie a obracel se na mne o pomoc.

Prvý anglický článek, pokud vím, vyšel v časopisu The Call Divine, leden 1962. Vytiskli i druhý článek, který jsem jim poslal v lednu 1963. Časopis byl předchůdcem The Mountain Path, Horská stezka, který později začal vydávat Ramanášram. Ten otiskl v letech 1983 - 1992 nejméně 6 mých článků. Prvý líčil mou zkušenost s Mahárišim „Návštěva Ramana Máhárišiho." Tehdy působil v M. Path David Godman, autor několika knih vzpomínek na Mahárišiho, které záslužně sebral od jeho žáků. Nevím, co jej napadlo, že článek odmítl otisknout s neurčitým zdůvodněním, že není pro časopis vhodný. Teprve když jsem se důrazně ohradil tehdejšímu manažerovi panu Ganešanovi, článek otiskl.

Po roce 1989 jsem své práce začal postupně vydávat tiskem, zdaleka jsem však nestihl dosud vydat všechny, také i proto, že jsem psal další knihy.

Pokrok v duchovním vývoji

Pokrok v duchovním vývoji, alespoň v mém případě, přichází zvolna, velmi pomalu. Tak pomalu, že jej velmi často na počátku nezpozorujeme. Teprve když nový stupeň dosáhne určité, výraznější intenzity, najednou s překvapením vidíme: vždyť je to nějak jinak než dříve.

Tento proces by se dal připodobnit výstupu na vysokou horu cestou s velmi pozvolným stoupáním, tak malým, že si můžeme myslet, že kráčíme po rovině. Teprve při ohlédnutí se zpět po delší době putování s překvapením zjistíme, jak jsme již vlastně vysoko.

Přesně tak jsem si pojednou v posledních dnech uvědomil, že žiji - sice ne vždy a se stejnou intenzitou, ale přece jinak než dříve. Nejsem již uzavřen v těle a naprosto s ním ztotožněn, ale tělo je ve mně a to zcela samovolně. Tuhá individuální bytost zkoncentrovaná v těle a s ním ztotožněná, ustoupila čistému vědomí jáství, jehož individualita je jemnější, její místní vymezení mnohem volnější a těžiště je mimo tělo. Nežiji již v těle, ale s tělem. Ne, že by se tělo necítilo, ale nepociťuji je jako sebe, ale v sobě - a proto je závislost na něm a jeho strastech, ale i radostech mnohem menší. Na schopnostech těla nic neubylo - vidíme přece dalekohledem či mikroskopem dokonce daleko lépe než pouhým zrakem, i když dalekohled či mikroskop nejsme my, jsme jen od těla a jeho činností poodtaženi - nejsem to již já, ale je to pouze moje a bez připoutanosti. A to je velký rozdíl.

Je to velká blaženost a velká svoboda, i když to není ještě konečné vysvobození. Ale žije se mnohem svobodněji a volněji, asi tak jako když vězeň opustí svou celu a má svobodu pohybu v mezích lidských možností, které jsou vždy omezené - žádný člověk se například nemůže libovolně pohybovat pod zemí a lze tudíž i u svobodného člověka mluvit pouze o svobodě relativní a nikoliv absolutní.

Silné vzněty vážící se k tělu, ať příjemné či nepříjemné, vtahují svou intenzitou zpět k ponoření se do těla. Zde je potřeba značné bdělosti, spojené s ostrou rozlišovací schopností, aby kdykoliv se tak stane, bylo se možno vrátit zpět do stavu zmenšené závislosti a totožnosti s tělem. Technika je jednoduchá. Postačí vzít tělo a jeho stav do ohniska pozornosti a hned je zřejmý rozdíl mezi pozorovatelem - čistým vědomí Já a objektem pozorování - tělem, tedy ne-já. Při zvláště silných bolestech těla je ještě nutné přemoci nepříjemného nepřítele - neklid mysli, pramenící z mrzutosti a odporu k tělesné bolesti. Mysl totiž zbaběle před bolestí prchá ve zděšeném pokusu se jí zbavit - a právě tím víc jí podléhá, neboť neklid mysli je horším utrpením, než bolest sama. Zde je nutno sebrat veškerou sílu vědomí i vůle a zcela lhostejně postavit proti bolesti a mrzutosti její ostré, vědomé a nezaujaté pozorování: ne-jsem-li tělo, pak tím méně jsem bolestí - ať to bolest je či není, je pro mne nepodstatné, neboť jsem čistým vědomím. Tím bolest nezmizí, ale my získáme od ní potřebný odstup. Nejsme jí pohlceni, ale stává se předmětem, který nezaujatě pozorujeme.

Síla všeho vnímaného, kterou nad námi má, závisí na tom, kolik pozornosti tomu věnujeme. Nejvíc nás ovládají předměty, kterým věnujeme tolik pozornosti, až se s nimi ztotožníme, což je zejména případ našeho těla a mysli a jejich stavů. Pokud se chceme této závislosti na nich zbavit, není jiné cesty než rozpustit totožnost s nimi, což se děje jejich zpředmětněním v postoji sebe si vědomého pozorujícího vědomí. Další krok pak vede odvrácením pozornosti od nich. Čím méně pozornosti jim věnujeme, tím méně si je uvědomujeme, a proto i cítíme.

Zlomená noha, hlad a podobně samozřejmě tím nezmizí, ale nejsou cítit, což je v mnoha případech podstatné, protože právě trvalá, silná bolest je velmi vyčerpávající, a proto nežádoucí.

- pokračování -

Knihu si můžete zakoupit v E-shopu zde

Zdroj: JIŘÍ VACEK.cz

Jak jsem hledal Boha a nalezl sebe

Jak jsem hledal Boha a nalezl sebe II

Jak jsem hledal Boha a nalezl sebe III

Jak jsem hledal Boha a nalezl sebe IV



Časť v seriáli - Jak jsem hledal Boha a nalezl sebe
Článok je v sekcií - Mystériá, Mágia a Mystika / Mystika