Jak jsem hledal Boha a nalezl sebe 4

Jako technik a metodik jsem se vždy zamýšlel nad tím, jak má vypadat vysoce účinná stezka k Bohu a z tohoto pohledu jsem vždy i hodnotil nejrůznější duchovní přístupy, a proto jsem jich i mnoho osobně zkoušel.

Nejúčinnější duchovní praxe

Samozřejmě, že duchovní stezka není hlavně otázkou techniky a metodiky, ale na straně druhé není naprosto jedno, jak se hledající snaží. Bohužel snad skoro nikde se v literatuře neříká, alespoň jsem se s tím nesetkal, ač jsem přečetl stovky duchovních knih, že duchovní svět má naprosto přesnou a přísnou zákonitost, jako svět zevní a že účinná stezka je možná pouze tehdy, vychází-li ze zachovávání a využívání této zákonitosti. Nikdo se zdravým rozumem se jistě nepostaví na vrchol mrakodrapu a v přesvědčení, že může létat, nezačne mávat rukama a neskočí dolů. V duchovní oblasti se mnozí hledající chovají přesně tak, jako v uvedeném příkladu a stejně tvrdě dopadají. V duchovním světě není naprosto nic tajemného, záhadného, nahodilého, ale všude přísný a jasný řád a zákonitost. Každý, kdo chce na stezce uspět, by proto měl nejprve tuto zákonitost a řád poznat a hlavně zachovávat a využívat. Jinak nemá na úspěch naději.

Nejvyšší zákonitost, které je podřízeno vše, je zákonitost moci vědomí. Vědomí, jeho stav a zaměření rozhodují vše. Jedině vědomí a jeho moc jsou svrchované, absolutní a neměnné. Vědomí svou pozorností umožňuje existenci veškerého stvoření. Kam jde pozornost vědomí, to je vytvářeno, oživováno, posilováno až do samého ztotožnění nebo pohlcení. Od čeho vědomí svou pozornost odvrací, tomu odnímá sílu, život i existenci až do úplného zmizení.

Tvořivou silou vědomí je mysl. Ta vždy působí pouze ve spojení s vědomím a vytváří veškerý projev, který se nachází pouze ve vědomí. Svět je vytvářen energií mysli s pomocí oživující pozornosti vědomí. Mysl jedince je součástí mysli kosmické, a proto i pro jedince platí: myslet znamená vždy tvořit.

Veškerý projev neboli veškerá tvořivá moc mysli je podrobena zákonu akce a reakce, příčiny a následku. V souladu s tímto zákonem stejné příčiny vytvářejí stejné následky. Tak dobro přináší dobro, zlo opět zlo, nespásné sklony nevědomost, nesvobodu a utrpení, spásné sklony poznání, svobodu a štěstí. Z tohoto zákona není výjimek. Nač myslíme, s jakou silou a po jakou dobu tak činíme, to stejnou měrou vytváříme.

Poznání, vysvobození, štěstí a jednotu lze dosáhnout pouze v souladu s touto zákonitostí a nijak jinak. Její hluboká znalost a trvalé uplatňování v denním životě jsou proto pro zdar naší stezky zásadní.

Ač existuje ze zevního pohledu tolik různých náboženských směrů, cest a způsobů, pokud jsou pravé, je vždy v jejich základech jednotná duchovní zákonitost zjevná a využívaná. Proto je také vlastně jen jedna stezka, která spočívá v plném obrácení celé naší bytosti k cíli našeho směřování, ať jej chápeme jako Boha, pravdu, absolutní lásku, vysvobození a podobně. Proto musíme vytrvale a neustále obracet k tomuto cíli pozornost svého vědomí, mysli, celou svou touhu a lásku a současně vyloučit vše ostatní, co je s tím v rozporu. To není nic jiného než například ono Ježíšovo prvé a nejpřednější přikázání lásky k Bohu. Pronikavý úspěch na stezce je možný jedině, činíme-li tak vytrvale, neustále po celý den a celou svou bytostí. Pokud nejsme na stezce úspěšní, pak je výhradním důvodem neplnění tohoto požadavku. Zdaleka nestačí usilovat pouze někdy a částí naší bytosti. Uspějí jen ti, kteří tak činí neustále a celou svou bytostí a vytrvale až do samého konce. Ramana Maháriši má plnou pravdu, když říká: „Těch několik málo, kteří uspěli, vděčí za svůj úspěch vytrvalosti. Kdo vytrvá,“ zdůrazňoval a je to pravda, „získá nakonec milost.“ Proto je vytrvalost jednou z nejpřednějších vlastností hledajícího.

Výše uvedené požadavky na stezku lze naplňovat různými způsoby. Některé jsou, což opět vyplývá z dané duchovní zákonitosti, přímější, a proto účinnější, jiné jsou nepřímé, a proto i méně účinné.

Já sám jsem si ve svém snažení uvědomil a ověřil, že nejpřímější a také nejúčinnější stezka vede poznáním sama sebe, naším ryzím vědomím Já jsem, což je Bohem nám daná božská podstata. Vědomí Já jsem, Boha i naše jsou soupodstatné a jedno a kdo je pozná, pozná i Boha v tomto jeho základním aspektu.

Ze své vlastní zkušenosti mohu potvrdit slova Ramana Mahárišiho, že poznání sama sebe, uvědomění se v ryzím vědomí Já jsem, je nejvyšším dosažením, trvalou a neměnnou jistotou, jediným skutečným ziskem duchovní praxe, který není ani relativní ani podmíněný a nikdy neztrácí svou hodnotu. Kdo nežije vědomí Já jsem, nic nemá, nic nezná a nic není, protože vědomí Já jsem je Bůh i Absolutno. Vše ostatní jsou jen podmíněné, a proto netrvalé a pouze dočasné zisky.

Cesta átmavičáry, zkoumání sama sebe, která směřuje k uvědomění se v našem božském vědomí Já jsem, není snadná. Já sám jsem átmavičáru prováděl tím nejobtížnějším způsobem, že jsem si prostě lámal hlavu vnitřní, nevyslovovanou otázkou „Kdo jsem, co je mé Já“. Nic lepšího jsem neznal. Jelikož jsem do hledání vložil celou svou bytost a vydržel, proto jsem i zákonitě uspěl. Abych hledajícím usnadnil poznání, hledal jsem však i snadnější přístup a nalezl jsem jej pomocí uvědomování si vědomí v jeho uvědomovací a pozorovací činnosti, která je namířena k předmětům. Zachytit pozorovatele, uvědomit si sebe jako vše pozorující vědomí je mnohem snazší než se uvědomit přímo v ryzím vědomí Já jsem, i když oboje je jedno jediné vědomí, princip uvědomovací, schopnost být si vědom sebe, své existence ve vědomí i předmětů uvědomovaných. Jedním z důvodů, proč je přístup využívající pozorovatele snadnější, je i skutečnost, že uvědomování, pozorování předmětů probíhá samovolně a nepřetržitě 24 hodin denně jak ve stavu bdělém, tak ve spánku se sny nebo beze snů. Jediná potíž je, že se tak děje nevědomě a bez vědomí pozorovatele samého. Náprava je však snadná: pozorovat vědomě, bděle a hlavně si uvědomovat sebe jako pozorovatele všeho.

Poznáme-li se jako pozorovatel, uvědomíme si současně, že nejsme ani tělem ani myslí a vůbec ničím, co můžeme pozorovat, ale vědomím, které vše pozoruje a víc, je si i sebe, své existence vědomé, což již je naše pravé, božské Já, ryzí vědomí Já jsem.

Tímto způsobem, který začíná pozorováním zevních předmětů s cílem uvědomění sama sebe jako jejich pozorovatele, který je různý od všeho pozorovaného i pozorovatelného, je dosaženo základního prožitku: nejsem ničím z předmětů, které pozoruji, ale vědomím, které si vše uvědomuje a pozoruje.

S tímto poznáním počínáme pozorovat tělo, čímž docílíme prožitku, že nejsme tělem, ale vědomím, které je pozoruje a současně i oživuje.

Obdobně pozorujeme mysl, všechna naše duševní hnutí a opět prožíváme, že nejsme žádným z nich, ale pozorujícím vědomím.

Pozorování světa, těla a mysli přímo stahuje pozornost vědomí od nich a vrací ji vědomě zpět do zdroje, ze kterého vychází, kterým je samo vědomí. To je přímý útok na vysvobození se z nevědomého pohlcení nás samých, nás vědomí, ze světa, těla a mysli. V tomto vědomí se přímo rozpouští ego, které není nic jiného než vědomí, které se ve stavu nevědomosti omezilo na tělo a mysl a plně se s nimi ztotožnilo. Žádný jiný způsob ego, nepravé já, takto přímo nenapadá a nerozpouští jako uvedené ztotožnění se s pozorujícím vědomím, které přímo prožívá, uvědomuje si: tam je tělo a mysl se svými činnostmi a zde jsem Já, ryzí vědomí Já jsem, které není ani tělem ani myslí. Nic jiného než tento přímý prožitek sebe si vědomého, od těla a mysli různého pozorovatele ego nemůže rozpustit, právě proto, že ego není nic jiného než vědomí ztotožněné s tělem a s myslí. Chceme-li rozpustit ego, jediný možný způsob je se s ním neztotožňovat a obnovit své vědomí v pozorovateli rozdílném od těla a mysli.

Nesobecké ego je opět jen ego. Ego uctívatele je opět jen ego. Svaté ego je opět jen ego. Všechna tato ega a všechna další jsou jen nevědomým ztotožněním božího ducha s tělem a s myslí a dokud trvají, trvá i naše nesvoboda a oddělenost od Boha, protože Bůh není nic jiného než ryzí vědomí Já jsem.

Rozpustíme-li uvedeným způsobem ego, pak existujeme jako nehmotné, od všeho pozorovatelného různé vědomí Já jsem a je proto nesmírně snadné si uvědomit sebe jako ryzí, sebe si vědomé vědomí. Je to mnohem a mnohem snadnější než když se snažíme o poznání vědomí Já jsem přímo, aniž bychom postupovali přes pozorovatele a rozpuštění ega, protože v tomto postupu nedosahujeme nejprve rozlišení od těla a mysli. To přichází až s uvědoměním Já jsem, které je právě proto v tomto přímém postupu nejsnadnější.

Jak mě naučil Jarka Kočí, prodýchávání celého těla pránou, životní silou, značně postup poznávání sebe urychluje. Je proto moudré je využít.

Shrneme-li požadavky na nejúčinnější duchovní stezku ze všech uvedených hledisek, získáme její náplň.

Prvá podmínka je celodenní, vytrvalá a nepřetržitá snaha. Život se musí stát stezkou.

Po cíli naší stezky musíme toužit celou svou bytostí, milovat jej a dávat mu přednost před vším ostatním, protože je naší nejvyšší povinností k nám samým i k Bohu. Ježíšovo: „Kdo se ohlíží od pluhu (= zabředá do ega a světa) není mne (= Boha, svého pravého Já) hoden“, platí plně a zákonitě.

Denně studujeme takovou duchovní literaturu, která nám dodává užitečné podněty pro naši praxi. Slova, která mluví o nejvyšší Pravdě, mají velkou sílu, kterou jejich čtením získáváme, což nás posiluje v našem snažení. Proto je nezbytné číst znovu a znovu i to, co se již domníváme znát a co nám zdánlivě nepřináší již nic nového.

Pravidelně nejméně 1 hodinu denně cvičíme vnitřní pránájámu a nejméně 1 hodinu meditujeme na pozorovatele nebo na vědomí Já jsem. Opravdu rychlý pokrok však vyžaduje mnohem víc meditace jak v klidu, tak i v činnosti. Delší meditační semináře jsou proto velmi potřebné a užitečné.

Po celý den se uvědomujeme v pozorovateli, ve kterém spočíváme i při vykonávání všech činností.

Trvale bdíme nad obsahy své mysli z postoje od ní odděleného pozorovatele a pozorně rozlišujeme, co se v ní objevuje. Nežádoucí sklony rozpouštíme pomocí nezaujatého pozorování, správné rozvíjíme, ale ani s nimi se nikdy neztotožňujeme.

Vyhledáváme správnou, duchovní společnost se kterou nejraději v tichu meditujeme.

To je v kostce nejúčinnější a nejpřímější možná stezka. Jiná neexistuje, protože využívá nejvyšší zákonitosti všemocného božského vědomí.

Tato stezka je podrobně rozpracována v „Královské józe“, která podává jasný a podrobný výklad jejího provádění. Tu jsem napsal pro potřeby hledajících, abych jim usnadnil stezku, v roce 1996. Knižně vyšla v únoru 1997. Ten, kdo pro tuto stezku není připraven, ať si prostuduje dva díly „Základů jógy a mystiky“ a vybere si praxi, která mu vyhovuje. Až dozraje, ať se dál nezdržuje, ale začne s „Královskou jógou“. Na ní navazují a ji doplňují zejména „Učebnice átmavičáry“, „Džňána jóga“, „Život božský“ a „Chození s Bohem“.

Tak jasný, přesný a vyčerpávající výklad stezky je nesmírně vzácný. Již jen jej obdržet je nesmírná milost a nevyužít jej, je jejím znevážením. Pamatujme, že nikdy nevíme, kdy nám bude tato milost vzata. Přesvědčení, že „nic nezmeškáme“, že budeme mít vždy tuto příležitost, je jen klam a mámení našeho ega, které se obává o svůj život a moc.

- pokračování -

Knihu si můžete zakoupit v E-shopu zde

Zdroj: JIŘÍ VACEK.cz

Jak jsem hledal Boha a nalezl sebe

Jak jsem hledal Boha a nalezl sebe II

Jak jsem hledal Boha a nalezl sebe III



Časť v seriáli - Jak jsem hledal Boha a nalezl sebe
Článok je v sekcií - Mystériá, Mágia a Mystika / Mystika