Jak jsem hledal Boha a nalezl sebe

Jiří Vacek se narodil 25. 5. 1931 na svatodušní pondělí ve Slaném. Duchovní stezku nastoupil ve svých 14 letech o vánocích 1945, když po přečtení Weinfurterova "Ohnivého keře" ihned poznal, že "to je právě to, co hledal"...

Stručný přehled mé stezky

V obšírném líčení „Jak jsem hledal Boha“ může snadno zaniknout, co bylo a je pro můj duchovní vývoj podstatné. Proto uvádím stručný přehled své stezky v mém zpětném pohledu a snažím se uvádět pouze jen podstatné.

V Boha jsem věřil od narození nějak přirozeně, ale náboženství jsem neměl rád. Podvědomě jsem cítil, že za jeho vyučováním ve škole chybí duch. Nevedlo k Bohu ani nebylo o něm.

V dobách okupace a německého teroru – podvýživa až hlad, trvalé ohrožení života mého i druhých, nálety, hrozba vězení, nucených prací, koncentráku, strach: „Jen aby na školu nepřišel německý inspektor“ a podobně mě přiměly, že jsem se několik roků denně modlil Otčenáše nikoliv mechanicky a vlažně, ale v úzkosti a s naléhavostí. Nikdo nevěděl, jakou další hrůzu a neštěstí přinese příští den. Mé modlitby měly jistě svůj účinek, i když se hned neprojevil.

Má stezka v letech 1946 a dalších spočívala ve cvičeních podle K. Weinfurtera: cvičil jsem písmenka a soustředění na Srdce. Pod Weinfurterovým vlivem jsem myslel, že toto je celá stezka. Věřil jsem, že cvičení působí nějak zázračně a že se dostaví cosi tajemného a nadpřirozeného, co Weinfurter nazýval „mystickými stavy“. V nich jsem pod jeho vlivem spatřoval známky pokroku. Když se nedostavovaly nebo jsem je nerozpoznal, tak jsem myslel, že cvičím špatně. Neměl jsem nikoho, kdo by mě správně poučil, že skutečný pokrok se projevuje hlavně zlepšováním charakteru, klidem mysli a rozpouštěním vásan. Správná literatura nebyla vlivem komunistů k sehnání a o Minaříkově „Přímé stezce“, kde je správné poučení i jakýsi systém, jsem se dozvěděl až mnohem později.

Weinfurterův „Ohnivý keř“ je jistě nedostatečný v tom, že nepodává návod k celodenní praxi. Důraz na mystické stavy je také přehnaný. Na druhé straně tak jasné pokyny ke cvičení buď „písmenek“ nebo soustředění na Srdce, se zřídka naleznou i ve světové duchovní literatuře. Jistě mu za to patří dík.

Jinak jsem žil jako každý kluk: taneční, tenis, děvčata, kolo, volejbal atd. tvořily náplň mého života spolu s mystickým cvičením. Stále jsem však hledal, jak na stezce dál. Někdy uprostřed padesátých let jsem se odvážil navštívit pana Lžičku a Petra Klímu, a tak jsem získal trochu duchovní literatury zejména Šivanandovu z Rišikéše a také jsem postupně přestával být sám a nacházel alespoň nějakou trochu duchovní společnost. Ta je velmi důležitá. Začal jsem více s hatha jógou, pránájámou a s ásanami. Zejména jsem se zcela zbytečně a marně trápil s nácvikem padmasány, protože jsem si nesprávně myslel, že se bez ní cesta neobejde.

Stále jsem však nevěděl, jaká stezka je nejúčinnější, co je nejlepší, až jsem objevil střídavou pránájámu. Její cvičení spojené s koncentrací na 6. čakru v čele 3x denně 20 minut bylo velmi účinné. Čistí nádí, pránické průchody, zvedá hadí sílu a uklidňuje mysl.

Od roku 1956 se pro mne stezka stávala stále výlučnější a výlučnější záležitostí. Postupně jsem se věnoval s veškerou silou jen jí a potěšení světa opouštěl. Žil jsem na evropské poměry značně asketicky a to i jako ženatý. Do zaměstnání jsem samozřejmě musel a rodinu, tehdy jsme měli již Blanku, jsem také nešidil.

V dalším stadiu jsem nalezl Rámakrišnu, Vivékánandu i Ramdáse z Kéraly a čerpal z nich. S posledním jsem byl i v písemném styku. Velké duchovní úsilí vyvolalo zákonitě i urychlené a důrazné vybíjení karmy: vyhazovy ze zaměstnání, časté nemoce, úraz, operace, finančně na dně, rodinný rozvrat, pronásledování komunity a StB. Dnes se divím, jak jsem vše mohl vydržet. Byl jsem tak pohlcen duchovním úsilím, že jsem si nic zevního příliš nepřipouštěl. Myšlenka, že bych se stezky měl vzdát, mne ani nenapadla.

Ke konci 50. let jsem se postupně začal seznamovat s učením Ramana Mahárišiho, o kterém jsem od roku 1946 díky Petrovi Klímovi věděl, že je mistr nad mistry. Dříve jsem na jeho spisy nenarazil asi proto, že jsem nebyl na jeho učení zralý. Ve zpětném pohledu dnes vidím, že vše, čím jsem do té doby na stezce prošel, byla vlastně jen příprava na jeho učení a stezku. Působením prodělané praxe se počal měnit k lepšímu můj charakter a zájmy směřující do světa opadávaly stále víc a víc. Ze začátku jsem však Mahárišiho učení naprosto nerozuměl. Vůbec jsem nevěděl, o jakém Já mluví a átmavičáru jsem dělal tím nejobtížnějším způsobem, jako vnitřní, nevyslovované pátrání „Kdo jsem“? Mimo meditace, které teď trvaly více hodin denně, jsem četl Mahárišiho, dělal si z něho výpisky a přehledy a snažil se ze všech sil pochopit, co je ono jeho Já. Pochopení, že je ryzím, samo o sobě existujícím vědomím, jsem dosahoval jen velmi obtížně.

To vše a upřímná snaha mne přivedly k Jarkovi Kočímu, který mně poučením, ale hlavně silou svého dosažení pomohl k základnímu uvědomění Já v mém nitru. Významnou Jarkovou pomocí bylo i poučení o vnitřní pránájámě, o kterou jsem rozšířil svou praxi. Skutečně podstatně urychluje duchovní vývoj i na stezce poznání sebe.

Pak jako další učitelka přišla Míla Tomášová. Její přínos spočíval hlavně ve společných meditacích, nikoliv v nějakém poučování.

Stále jsem však v sobě měl ještě obrovskou podvědomou duševní zátěž z dob nejranějšího dětství, která musela pryč, aby očista mysli byla úplná. Zátěž z nerozpuštěných duševních poranění z dětství, která byla pevně uzavřena v mém podvědomí, byla obrovská a velmi mě znesvobodňovala v životě a odčerpávala spoustu sil, které jsem musel vynakládat na potlačování jejích projevů. K jejímu odžívání a tím i rozpouštění docházelo v průběhu několika let v sezeních s LSD, které probíhaly pod lékařským vedením.

Na jejich začátku vyvrcholilo poznání vědomí na stupni brahman. O nějaké realizaci naráz, skokem a jednou pro vždy a dokonce bez úsilí, nemůže být v mém případě ani řeč. Prvé záblesky vědomí sebe se dostavily sice jakoby samy od sebe, ale byly výsledkem více než 15 let duchovního úsilí jen v tomto vtělení. Z nich poslední roky byly velmi usilovné: studium, přemýšlení, odtažení od světa a mnoho hodin střídavé pránájámy, meditací a hlavně átmavičáry. Dosažené stupně poznání átman a později brahman přicházely nejprve jakoby nahodile a teprve později dík vytrvalé snaze jsem zvládl dovednost vstupovat do nich ze svého popudu. Jak stupně vědomí átman, tak brahman, vyžadovaly ustálení, prohloubení a zvládnutí, což se neobešlo bez úsilí a dokonce ani bez pochybností o pravosti dosahovaných stavů, jejichž trvání nebylo ani samovolné ani nepřetržité. Schopnost spočívat v brahman, jednou dosažená, zůstala již natrvalo.

Dodnes přemýšlím, jak z duchovního pohledu hodnotit sedmdesátá léta. Skutečností je, že blažené stavy, které jsem prožíval po dosažení, ustaly. Přestal jsem pravidelně formálně meditovat a po rozchodu s Tomášovými jsem také neměl téměř s kým. Nikoliv, že bych nikdy neusedl k meditaci v klidu, ale nečinil jsem tak pravidelně a dlouhodobě jako dříve. Dokonce se stávalo, že jsem byl z klidové meditace vyháněn: něco počalo v Srdci vyrušovat, ozval se nějaký nepříjemný pocit, který mne donutil vstát. Meditace se proto odehrávaly převážně v běžných činnostech. Když mluvím o meditaci v této době, pak mám na mysli samozřejmě spočívání v Já. Snažil jsem se v něm být co nejvíce, ať jsem dělal cokoliv. Vnitřní pránájámu jsem téměř necvičil.

Také na mne opět přitlačila karma – starosti s vyhazovem z práce, což byla pomsta komunistů za mou revoluční činnost v roce 1968 a s novým zaměstnáním.

Co mě osobně nejvíc tížilo, byla samota, která na mne v té době dolehla plnou silou. Sedět doma sám v neútulném bytě mne naprosto netěšilo. Vásana nalézt lásku a partnerku se mne zmocnila opět s plnou silou. Ač jsem rozumově představu dalšího dítěte odmítal, protože jsem dobře věděl, co takové mrně s sebou přináší, když oba rodiče musí do práce, přece jsem zřejmě skrytě toužil, aby něco takového s námi žilo. Tak jsem se vydal hledat naplnění svých potřeb, což nebylo ani jednoduché ani lehké a také rozhodně zadarmo, jako ostatně nic na tomto světě. Nakonec se po mnoha těžkostech a trápení vše podařilo.

Přísná samovolná askeze také ustala. S Mílou jsem si prvně na podzim 1972 začal užívat televize, kterou jsem do té doby vůbec neznal. Obnovil jsem návštěvy kin, divadel a dokonce jsme měli několikrát sezónní předplatné na koncerty FOK. Kupovali jsme desky převážně s klasickou hudbou a koncertovali doma. Konal se zevně návrat do světa, ovšem se zcela změněným vnitřním životem. Nic mě do světa netáhlo, nebyl jsem k němu připoután. Spíše jsem vyhovoval potřebám Míly.

Co o této době říci? Byla duchovním poklesem nebo nutným údobím? Kdybych pokračoval ve dlouhých klidových meditacích, mohl jsem se stát extatikem, který by nebyl schopen žít ve světě. Také by mohlo dojít k poškození těla velkým přílivem duchovní síly, jak uvádí Ramana Maháriši. Vracela mne takto šakti do světa? Proč? Abych i jej zahrnul do dosažení? Měla se mnou své plány?

Úplné přerušení pravidelných klidových meditací nebylo dobré ani podlehnutí některým vásanám, z nichž například zahradničení, do kterého jsme se s Mílou plně pustili, bylo dost pohlcující. Uchvátila nás krása skalniček. Jejich pěstování nám dalo jasnou lekci, jak je krása světa pomíjivá a jak mnoho sil a času stojí. Žádná vásana však nebyla tak silná, abych přestal duchovní cíle a dosažení pokládat za nejvyšší a nechal se zcela pohltit světem. Vlastně ani přerušení pravidelných klidových meditací nebylo úplné. Když jsme vstoupili v roce 1972 do Subudu, tak můj latihan spočíval v uvědomování se v Já. Cvičili jsme pravidelně 2x týdně asi půl hodiny nebo více.

Ke konci 70. let jsem se opět začal duchovnímu snažení formálně věnovat více, i když, jak znovu zdůrazňuji, jsem je nikdy neopustil. Když Míla později nastoupila stezku, začali jsme spolu pravidelně denně meditovat. Přesně kdy, nevím. Pravděpodobně na rozmezí 70. a 80. let.

Konec 70. a začátek 80. let přinesl velké posílení duchovního života. Opět jsem pravidelně denně v klidu meditoval, což přineslo i prohloubení snahy po celodenním spočívání v Já. Tento vývoj vyvrcholil zážitkem Mahárišiho 12. února 1981, viz 3. díl „Jak jsem hledal Boha“, str. 94. To, co se odehrálo, nebyl pouhý zážitek, vize, ale nejvyšší možné zasvěcení. Bylo mně ukázáno a víc dokázáno, že nejvyšší mistr, Ramana Maháriši, je ve mně a jsem jím já sám, vědomí Já jsem. Byl jsem takto – nikoliv zevní osobnost – „pasován“ na Mahárišiho.

Po této vysoce duchovní události se kolem mne začali objevovat zájemci o společnou meditaci nebo chceme-li, začalo zvolna a nikoliv naráz přitahování hledajících odhalenou silou Já ve Vackovi. Nesháněl jsem žáky ani jsem netoužil „guruovat“. Prostě jsem se chtěl těšit s přáteli v duchu ve společných setkáních a hlavně v meditaci. Tak začaly naše meditační středy. Museli jsme však být velmi opatrní pro stále hrozící nebezpečí z pronásledování StB. Osobně jsem se dále vyvíjel ani ne tak dosahováním něčeho dalšího, ale upevňováním se v dosaženém, přesouváním totožnosti z osobnosti do Já, rozpouštěním vásan a zabydlováním se v jednotě.

Devadesátá léta, vzato zevně, jsou léta veřejného působení, jehož rozvoj zevně umožnila dosažená svoboda. Zdůrazňuji, že jsem se nerozhodl „guruovat“, nezačal jsem shánět žáky, organizovat společné meditace, přednášky a meditační semináře. Bylo tomu přesně naopak: vyzařování Já, šakti, toto vše počala organizovat sama. Zájemci, kteří si přečetli některou z mých knih, se ozývali sami a chtěli se mnou meditovat. Když byli z Prahy nebo blízkého okolí, tak u nás doma, ti vzdálení mě zvali k nim. Všechno však plánovali a pořádali druzí. Já jsem jen přijímal nebo dokonce i odmítal pozvání. Většinou se řídím doporučením, že co přichází samo od sebe nehledáno, má být a nemá se bez vážných důvodů odmítat. Jak přibývalo a stále přibývá upřímných a vážných zájemců o opravdovou duchovní praxi, přibývá i veřejných společných meditací, na které chodí až 120 zájemců i týdenní meditační semináře, na kterých účast z provozních důvodů je omezena asi na 90 účastníků. Jak se přátelé svým úsilím prohlubují, stoupá i úroveň společné meditace i prospěch, který z ní mají.

Sametová revoluce otevřela možnost vydávání mých knih, které opět mělo za následek, že se na mne obracelo stále více a více hledajících. Zejména po odchodu do důchodu v roce 1991 začátkem června mně tak rázem přibylo mnoho práce: psaní knih, jejich vydávání a prodej, společné meditace a semináře, což vše vyžaduje mnoho síly a práce.

Denní klidová meditace se po odchodu Míly do důchodu v roce 1996 ustálila na minimu 1 hodina vnitřní pránájámy,po které následuje 1 hodina udržování se ne v Já, ale jako Já. Často je však klidové meditace mnohem víc, na seminářích i 6 hodin denně. Ve středu u nás pravidelně meditujeme 4 hodiny a podobně. K tomu samozřejmě patří celodenní spočívání v Já i v činnostech. Myslím, že zejména vnitřní pránájáma a klidová meditace mně umožňují takové vypětí sil, i když často společná meditace jich také mnoho spotřebuje.

Důležitou součástí mé duchovní stezky bylo a je psaní a překládání. Děje se samovolně a intuitivně. Vzniklá díla se téměř výhradně vztahují k mé osobní praxi a vyjadřují moje zkušenosti a pochopení zákonitostí duchovního vývoje. Často jsou jakousi zprávou o tom, jakou etapu duchovního života jsem dokončil, jakým postupem jsem dosáhl úspěchu a jak chápu své dosažení.

Tak „Základy jógy a mystiky“ obsahují praxi jógy a mystiky, jejíž zvládnutí je nezbytné jako příprava na vyšší stupně duchovního vývoje poznání sebe. „Smysl života“ a později „Učebnice átmavičáry“ obsahují praxi, kterou jsem dosáhl poznání svého vnitřního aspektu Já. „Džňána jóga“ uvádí uceleně praxi, která vede k poznání nejvyšších duchovních stupňů vědomí včetně brahman.

Někdy v průběhu roku 1996 jsem pocítil podnět pomoci hledajícím překlenout vysoký skok mezi základní jógickou praxí a přímou átmavičárou a usnadnit jim tak nalezení Já. Dobře jsem si pamatoval vlastní obtíže z tohoto období. Proto jsem vymyslel nácvik poznání sebe pomocí postupného uvědomování se v pozorovateli nejprve zevního předmětu a tím i světa, pak těla a mysli se stále zdůrazňovanou nezbytností nejen bdělého pozorování, ale hlavně uvědomování si vlastní existence v pozorovateli. Z postoje sebe si vědomého, od všeho různého pozorovatele je pak již relativně snadné přejít na ryzí uvědomování se ve vědomí Já jsem. Rozhodně mnohem snadněji, než když se bez této přípravy rovnou snažíme o vědomí sebe klasickou átmavičárou. Přispívá k tomu i postupné dosahování přímé zkušenosti nejprve nejsem tělem, ale vědomím, které tělo pozoruje a v dalším kroku nejsem myslí, ale vědomím, které ji pozoruje. Tak vznikla „Královská jóga“. Je učebnicí poznání sebe, ve které jsou hlavním cvičením vnitřní pránájáma a přístup k našemu Já pomocí jeho aspektu pozorovatele. Tento postup je nejsnadnější z možných a je-li správně a dostatečně dlouho prováděn, přináší nepochybně výborné výsledky. Kniha je určena těm, kteří jsou tak zralí, že nemusí projít předběžným cvičením nebo jím již prošli a chtějí přímo poznání sebe. „Zlepšovací návrh“ – postup pomocí pozorovatele si uvědomit sebe ve vědomí Já jsem, je vysoce účinný a současně i tak snadný, že jej při troše píle může zvládnout každý.

Vnitřní pránájáma, kterou mě naučil Jarka Kočí a která je součástí navržené praxe, podstatně urychluje duchovní pokrok, protože nás čistí od pokleslých energií a oživuje působení božské životní síly v nás. Účinně tak vyvažuje jednostranné zaměření na aspekt vědomí nejvyšší Skutečnosti a doplňuje naše úsilí i o rozvoj dalšího aspektu Skutečnosti, jímž nepopiratelně šakti je.

Stezku „Královské jógy“ přijalo za svůj přístup k Bohu mnoho hledajících a dosahují její pomocí vynikajících a nebývalých výsledků. Ty jsou samozřejmě podmíněny ovládáním mysli z postoje jejího sebe si vědomého pozorovatele pomocí rozlišovací schopnosti boddhi – vivéky. Pokrok, který hledající prováděním „Královské jógy“ dosahují, dokazuje vysokou účinnost stezky, kterou podává i oprávněnost takové „duchovní kuchařky“. Jasný a všem pochopitelný podrobný návod k denní praxi umožňuje rychlý duchovní vývoj i těm, kteří by sami nebyli schopni takový návod objevit a sestavit. Tento postup je obvyklý ve všech lidských činnostech – ve vědě, ve sportu i v umění a není důvodů si myslet, že by v duchovním životě neměl být využíván. Nikdo se přece neučí sám od sebe číst, psát, počítat, ale je metodicky veden těmi, kteří vědí „jak na to“. Tvrzení, že pro duchovní stezku nelze psát „kuchařky“, je velmi zavádějící.

Vnitřní pránájáma, k jejímuž pravidelnému dennímu cvičení jsem se vrátil pravděpodobně v roce 1996, mně pomohla rozvinout příslušný silový aspekt nejvyšší Skutečnosti i jeho pochopení. To, co jsem věděl o duchovním světle a hadí síle se spojilo a přímo v praxi projevilo, což podstatně obohatilo celkové poznání. Knižně jsou tyto poznatky jak teoretické, tak hlavně praktické uvedeny v „Kundaliní józe“. Shrnuji v ní postupy vedoucí ke zvednutí této tajemné síly i k dosažení duchovního světla, které je plodem jejího výstupu nad hlavu a další tvorbu světelného duchovního těla. Je v ní i objasněna její podstata.

Další vývoj poznání ke stavům jednoty – hlavně jejich prohlubování, který jsem v těch letech prožíval i rozumem nebo spíše bodhi zažíval, je shrnut v dílech, která následovala: „Život božský“ a „Chození s Bohem“.

Tak stále praktikuji, stále se učím a bráním se ustrnout a „usnout na vavřínech“, jako se, žel Bohu, mnohým stalo. Není větší duchovní pastí než přesvědčení o vlastní dokonalosti, neomylnosti, vševědoucnosti a plném dosažení. Padá se do ní velmi snadno a strkají nás do ní často naši „žáci“ svým uctíváním a obdivem. Odolávat není snadné a pokušení zbožštit sama sebe, zevní osobnost, je obrovské. Nezapomeňme však na varování bible: vysocí andělé padli právě proto, že si usmysleli, že jsou rovni Bohu.

Rok 2000 a následná léta pak právem označuji jako roky „žní“. Poslední, kteří přišli a nahradili dřívější, ty „vlažné“ jsou opravdu prvými. Zásluhy si však nepřisuzuji. Já nic, to záře Já a jeho šakti, které se snažím co nejméně překážet. Usilují sami i ve skupinách, kterých je stále víc a mám z nich upřímnou radost. I mezi nimi se občas vyskytnou „Petrové“, kteří zapřou, a pak litují nebo dokonce „Jidáši“, kteří zradí – ne mne, ale sebe, ale tomu se nedá zabránit. Přicházejí i krize, někdy velmi hrozivé. Účinná pomoc je buď modlitba nebo uchýlení se do nereagujícího, nezúčastněně pozorujícího vědomí řádění mysli a citů. Myslím, že většinou jsou známkou toho, že byl zanedbán charakter, nespásné sklony a málo rozpouštěno ego pomocí uchýlení se do pozorujícího vědomí. K těmto duševním krizím jsou, myslím, nejvíce náchylní ti, kteří pouze „cvičí“ vnitřní pránájámu a zanedbávají další složky stezky. Ego, síly, které je udržují při životě, se pak vzbouří a je zle. Kdo se drží celé stezky, všech pravidel, se něčeho takového nemusí bát, pokud dodrží přiměřenou opatrnost, dobře a neustále rozlišuje a hlídá mysl.

Všechny moje zkušenosti získané na stezce za dobu více než 56 let úsilí mne vedou k následujícím závěrům:

-hnací silou duchovního pokroku je vlastní úsilí, které, je-li dostatečně dlouhé a upřímné, přináší i milost a dosažení

-základem duchovního pokroku je dobrý, etický charakter a duchovní kázeň. Kdo je nemá, nikdy se nikam nedostane, i když hodně medituje

-stezka nikdy nekončí, alespoň pokud jsme ve hmotném těle. Neexistuje konečné dosažení, po kterém bychom se mohli vzdát duchovní kázně, ovládání mysli a podobně

-duchovní vývoj se neděje skoky, ale postupným vývojem, ve kterém se zbavujeme všeho zlého a nebožského a současně v sobě rozvíjíme vše dobré a božské. Jedno bez druhého není možné a je-li něco zanedbáno, nakonec vždy taková praxe vede k pádu

-stezka nevede zbožštěním ega ani svatou osobností, ale rozpuštěním ega a podřízením osobnosti Já, ve které se osobnost stává jeho nástrojem

-spojení s Bohem, s nejvyšší Skutečností není totéž co stát se Bohem, nejvyšší Skutečností v plném slova smyslu. Spojení není totéž co plná totožnost ani vymizení všech rozdílů.

-hybnou silou duchovního pokroku je pravidelná denní klidová meditace po dostatečně dlouhou dobu, neformální meditace v průběhu dne, celodenní ovládání mysli a rozpouštění nespásných sklonů

-v duchovní oblasti vládne přesná a přísná zákonitost, kterou je nutno znát, dodržovat a využívat, abychom na stezce uspěli. Její neznalost neomlouvá a vždy vede k naší škodě

-základem všeho je pak pravá láska k Bohu a touha po něm

-uspěje ten, kdo vytrvá. Denní, pravidelná nepřerušovaná praxe vede k úspěchu


Světlo je naše pravá síla

Bohužel ke své škodě jsem v chápání duchovních zákonitostí velmi natvrdlý. Jak dlouho mně vždy trvá, než něco plně pochopím! Meditací s přáteli se s nimi sdílím o svou duchovní sílu, což je v prvé řadě světlo. Je-li těchto zájemců mnoho a jejich úroveň malá, světla, síly podstatně ubyde, což se nejvíc projevuje zvláště po delších soustředěních, jako je Morávka, Jaroměřice a podobně. Úbytkem životní síly trpí i tělo. Proto je mi stále zima a snadno podléhám nákazám. Odtud ty stálé malé, ale vleklé chřipky s mírnými teplotami, které se nejvíce objevují právě po skončení soustředění. Ač medituji, odliv síly je tak velký, že se nedá rychle nahradit.

Řešení je zřejmě v odpočinku a v trvalém vedení síly vzhůru nad hlavu, čímž je posilováno světlo. I u něho, jako u každé energie, rozhoduje jeho množství, velikost.

Ve všem je také nezbytné zachovávat určitou míru, což platí o sdílení se ve společné meditaci. Překročíme-li své síly a včas je nedoplníme, nevyhneme se nepříznivým následkům. Milovat druhé více než sebe je nemoudré, a také se nevyplácí a to nejen nám, ale ani druhým. Zničíme-li sebe, nemáme pak nic, co jim můžeme poskytnout.

Největší zátěž patrně představují lidé, kteří doslova přímo ze mě, z mé osoby vědomě a soustředěně čerpají. To jsou ti, kteří ač mají pracovat při společných meditacích na sobě ve svém nitru, se zjevně místo toho pohledem upírají na mne. Nepustí mě z očí. Nedělají dobře. Jejich počínání je druhem upírství. Získali by daleko víc, kdyby se otevřeli a přijímali vyzařování vědomí Já jsem svým nitrem.

Zlí lidé existují

Někteří duchovní autoři hlásají lásku bez rozlišování. V jejich podání jsou všichni lidé dobří, zlí lidé neexistují, musíme vše odpouštět, vše snášet a jestliže někde vidíme zlo, je vlastně v nás, protože málo milujeme.

Když čtu jejich myšlenky, tak si se svými názory na zlo a zlé lidi připadám sám jako zlý kruťas.

V této nouzi mně přichází pomoc ze strany, kde bych ji nejméně očekával: sám svatý František z Assisi, velký vyznavač a hlasatel lásky.

V knížce „Moudrost svatého Františka z Assisi“, na straně 34 se dočteme, jak láskyplný František zcela nemilosrdně vyhodil bratra Mouchu, který se málo modlil, málo pracoval, ale „O to více jedl na úkor ostatních bratří.“ Tedy žádná láska, žádný soucit, ale vyhazov. Bratr Moucha ani neprosil o milosrdenství, a proto ho ani nedosáhl. A tak to má být. Dobří lidé zde nejsou od toho, aby do nekonečna snášeli zlo a nechávali se od něho zneužívat a využívat ve jménu slepé, nerozlišující lásky. Láska, která ustupuje a slouží zlu, si ovšem tento název nezaslouží. Jejím plodem není dobro, ale zlo: nedobří lidé jsou jí jen utvrzováni ve svém špatném chování a nic je nenutí k tomu, aby je měnili. Proč také, když jim je vše odpouštěno!

- pokračování -

Knihu si můžete zakoupit v E-shopu zde

Zdroj: JIŘÍ VACEK.cz



Časť v seriáli - Jak jsem hledal Boha a nalezl sebe
Článok je v sekcií - Mystériá, Mágia a Mystika / Mystika