« Smaragdová doska 7 : Sedem PánovSmaragdová doska 5 : Obyvateľ Undalu »

Kosmická energie versus aura

V době, kdy Aristoteles obeznámil svět fyziky s novým pojmem „éter“, byl tento fenomén již několik tisíciletí využíván. Éter je součástí energie, která v každé kultuře měla své pojmenování. Taoisté ji nazývali „čchi“, Babyloňané „ti“, Indové „Ódžas“, Japonci „rei ki“, Hebrejci „ruach“, Tibeťané „šugs rlung“, védské náboženství „prána“.

O čtyři tisíce let později přidělil okultista Reichenbach prostorovému vyzařování životní energie jméno „ód“. V mnoha případech novodobé historie byla energie živé hmoty vyzařující do okolí označována jako „magnetismus“. Uvedená „tajemná“ energie ale zaslouženě vyvolává naši stále větší pozornost, proto by bylo vhodné její příliš dlouhé názvosloví sjednotit. V literatuře bývá často označována jako kosmická energie, tak jsme ji také nazvali v našem empirickém výzkumu a myslím, že tento název je výstižný. Ze stejného důvodu bude lepší, když první energetickou složku kosmické energie, kterou jsme dosud v našem výzkumu nazývali „energetický prostor“, budeme nazývat zažitým názvem aura. Kosmická energie se skládá ze tří energetických složek – aury, zón a interzón. Éter se skládá ze dvou energetických složek - zón a interzón.

Kosmická energie = aura + zóny + interzóny
Éter = zóny + interzóny


Vlastnosti aury se vztahují na veškerou hmotu, nejen na organismy, jak je někdy uváděno. Experimentováním s aurou jsme dospěli k poznatku, že při vzájemném kontaktu aury dvou nebo více hmot splynou jejich aury v jednu větší společnou auru. Z dalších experimentů vyplynulo, že mezi hmotami, které společnou auru vytvářejí, dochází k pozvolným přestupům energie až do vyrovnání jejich energetických potenciálů. Tento fenomén, který nebyl dosud nikde popsán, umožňuje výklad pro mnohé nevysvětlené jevy. Nejde o nic nového - vlastnosti aury, které se budeme učit poznávat, využívali lidé již 2 000 roků před stavbou první pyramidy. Na www.miroslavprovod.com , v části „diagrams“ naleznete grafické znázornění tří složek kosmické energie - aury, zón a interzón, s podrobným výkladem jejich vlastností.

Dosud nikdo neuspěl při hledání přesvědčivé motivace pro budování statisíců megalitických staveb, přičemž vlastnosti aury nabízejí průkazná vysvětlení. Umístíme-li horninu do aury vodního toku, aury obou hmot splynou v jednu společnou a hornina získává energii. Funguje to stejně, umístíme-li do aury vodního toku i jinou hmotu včetně organismů. Funguje to tak mezi hmotami všech prvků – ve společné auře hmota s menším energetickým potenciálem přejímá energii od hmoty s větším energetickým potenciálem. Příkladů energetického spolupůsobení hmot je bezpočet, podobně jako u jiného fyzikálního zákona. Velikostí aury je snadné manipulovat, nejrychleji a nejúčinněji toho lze dosáhnout pomocí skupin velkokapacitních kondenzátorů. Nedoporučujeme ale experimentovat s kondenzátory o vyšším napětí, dochází při tom ke zvyšování napětí na buněčných membránách, což se může projevit nejrůznějšími zdravotními anomáliemi. Vlastnosti aury nelze dát do souvislosti s účinkem, jaký bychom předpokládali. Negativně nás ovlivní aura skupiny kondenzátorů o poloměru 40 cm, naproti tomu je časem ověřeno, že aura mobilního telefonu o poloměru několika metrů lidské zdraví neovlivní.

Aura – první energetická složka každé hmoty – je známý název. V souvislosti s kosmickou energií jsou neznámými názvy zóny a interzóny, druhá a třetí energetická složka každé hmoty. Zóny kopírují tvar aury jako slupky a v různých rozestupech, většími vzdálenostmi od zdroje nabývají obřích rozměrů a jejich dosah nelze zjistit. Nevíme proč, ale každá třetí zóna je desetkrát širší než první a druhá zóna. V prostoru mezi zónami se nacházejí energeticky slabší interzóny. Jsou zpravidla čtyři, v některých případech je jich více a vždy se nacházejí blíže u zóny, která směřuje ke zdroji. Společně se zónami je jich velké množství a vytvářejí hustý trojrozměrný rastr – éter.

V oblastech jakékoliv hmoty, tj. i v oblasti plynných planet nebo mraků, se tedy vždy setkáme se třemi složkami kosmické energie. Samostatnou auru, zóny a interzóny může mít kámen, hromada kamení, budova, seskupení budov, člověk, lidmi zaplněný sportovní stadion, potok, bouřkový mrak, strom, planeta – až do okamžiku, než dojde ke kontaktu s aurou jiné hmoty. V takovém případě obě splynou v jednu energeticky společnou hmotu se společnými energetickými složkami. Tak to funguje v převážné většině případů, jsou ale i výjimky. Naše planeta Země má nepochybně největší auru podle pravidla, které výše uvádím, všechny aury na Zemi by tedy měly mít se Zemí auru společnou. Není tomu tak, snad v budoucnosti něco napoví měřicí přístroje.

Protínající se zóny a interzóny vyplňují povrch a okolní prostor naší nebo jakékoliv jiné planety. Tyto éterické složky jsou v prostoru celého vesmíru doslova všudypřítomné a od jejich proměnlivé éterické intenzity jsme schopni určit hustotou a složení jejich energetického zdrojového jádra, neboli strukturálního složení a podstaty jejich „mateřské“ hmoty. Každá hmota vytváří specifické šířky a vnitřní vzdálenosti mezi zónami a interzónami a také vytváří, resp. vysílá do okolního prostoru své specifické éterické složky – jakýsi pro danou hmotu charakteristický čárový kód. Není daleko doba, kdy za pomoci speciálních snímačů a výpočetní techniky budeme schopni identifikovat druh, množství a vzdálenost určitých prvků pod zemským povrchem a to do vzdálenosti několika kilometrů. Na naší planetě se tedy vždy v souvislosti s éterem setkáme se zónami a interzónami.

Kosmickou energii a její tři energetické složky využívají lidé již tisíce let. Einstein existenci éteru svou neochvějnou logikou zavrhl a popřel. Éter nepodléhá gravitaci, je nehmotný – éter je „nic.“ Není vidět, nelze změřit ani zvážit. Vypočítat jej neumíme „NIC“ tedy nemůže existovat. Logika a znalosti současné fyziky nedovolují vědcům proti Einsteinovu vetu protestovat a existenci éteru znovu přijmout. Současná fyzika prostě není schopna na základě svých poznatků existenci éteru akceptovat, proto ji musí odmítat.

Nehmotný nebo spíše jemně hmotný energetický éter však přesto existuje.

Existenci éteru podporuje také satelitní optikou zadokumentovaná skutečnost, že oblaky nevysílají blesky pouze k jiným oblakům nebo k zemi, ale také na druhou stranu, někam do neznáma, směrem od Země. Kudy a kam teče tato nesmírná energie? Důvod a princip tohoto jevu nebyl dosud nikde vysvětlen. Stejné fyzikální vakuum se týká vzniku energie až 1000 x energeticky vyšších nábojů blesků na Saturnu, jak je zdokumentovala sonda Cassini.

Einstein byl bezesporu geniální, nebyl ale neomylný. V současnosti již např. víme, že rychlost světla není rychlostí maximální. Za nějaký čas již budeme také vědět, že tím, kdo se s hypotézou o éteru zmýlil, nebyl Aristoteles, nýbrž Einstein. Někteří jedinci, kteří dokáží neopticky identifikovat pohybující se živou hmotu, např. člověka a to i často na značnou vzdálenost, hovoří mnohdy o tom, že „registrují“ pohyb lidské aury. Tento termín je ale zavádějící a nesprávný. Energeticky průměrný jedinec má auru „tlustou,“ širokou, nebo spíše vysokou přibližně třicet centimetrů. Pokud tedy osoby s extrémně vyvinutou citlivostí registrují ve statické poloze pohyb éterických energetických složek pohybujícího se člověka, pak na značnou vzdálenost neregistrují pohyb samotné aury, nýbrž éterické prostorové „nárazy“ pohybujících se a od aury do okolního prostoru se „donekonečna rozprostřených“ éterických zón a interzón.

Energetická hodnota hmoty (hladina kosmické energie) vzrůstá např. s rostoucím tlakem na danou hmotu. „Auru“ vody je možno mimo působícího tlaku také navýšit na ještě vyšší hladinu tepelným nebo mikrovlnným ohřevem. Dalšího energetického nárůstu u kapalin lze také docílit tzv. dynamizací. (V laboratoři dojde k dynamizaci prostým protřepáním, kterým docílíme mechanického intenzivního vzájemného tření molekul kapaliny. Zvýšeným vnitřním a vnějším třecím pohybem dynamizovaná mořská voda vykazuje u pobřeží vyšší vnitřní energetické hodnoty, jejichž navýšením dochází i k zvětšení okolní aury, resp. její kosmické energie.) Pozoruhodné je, že každá hmota má svou „energetickou paměť.“ Znamená to, že např. nerost, který po vystavení značnému tlaku získá nárůst hladiny kosmické energie, po odstranění působení tlaku svůj energetický náboj okamžitě neztrácí. Každá hmota má tedy určitou schopnost v sobě vytvořenou kosmickou energii na nějaký čas akumulovat.

Všichni známe místa jako jsou Lurdy, kde v souvislosti s vodními prameny došlo ke spontánnímu uzdravení. Ve většině případů jsou na těchto místech vystavěny poutní kostely nad vodními prameny. Mnozí skeptici hovoří o zázračných vyléčeních na takovýchto místech nebo o nečekaných vyléčeních v obyčejných termálních lázních s neskrývaným despektem. V těchto případech jde o energeticky upravenou vodu, neboť tato voda byla v hlubinách země vystavena značnému tlaku a byla zahřátá. Je známo, že v některých lázních získává voda také energii z hornin obsahující energeticky silné kovové rudy. Existují i lázně, kde dochází k nečekaným uzdravením vlivem odebrané energie hlubinné vody od radioaktivních hornin, které obsahují např. vysoce energetický prvek uran. V některých lázních dochází k posílení tělesné energie pitím podzemní energeticky intenzivní vody, jinde zase přechází kosmická energie do těla při koupání, kdy dochází k plošnému přenosu kosmické energie z nabité vody do organismu pacienta. Je známo, že nemocný člověk často nepotřebuje pro své vyléčení speciální léky, nýbrž pouze dostatek „vnitřní,“ tj. kosmické energie, aby jeho tělo bylo schopno samo iniciovat léčebné procesy. Zejména starším osobám často chybí dostatek energie k pro vyléčení jejich zdravotního problému. Tělesné buňky mají u některých lidí mnohdy podstatně nižší intenzitu kosmické energie, než obsahují molekuly léčivé vody. Pobytem v energeticky vydatné vodě získávají buňky léčených osob vyšší energetickou hladinu na svých buněčných membránách, která je základním předpokladem správné funkce buněk a zároveň jakýmsi spouštěcím mechanismem pro jejich uzdravení.

Energetické složky kosmické energie, mají ale v mnoha směrech velmi podobné vlastnosti jako energie elektrická. U složek neznámé podstaty vytvářející kosmickou energii také dochází u jakýchkoliv hrotů, podobně jako je tomu u elektronů, k fyzikálnímu jevu, který nazýváme „sání hrotem.“ Z oblastí vyšších energetických hladin se kosmická energie přesouvá do oblastí energií nižších. Zatímco u energie elektrické dochází k přesunu skokovou rychlostí, energie kosmická se přemisťuje mezi různými zdroji rychlostí mnohem pomalejší. Některé vlastnosti kosmické energie jsou od energie elektrické ale zcela odlišné. Elektromagnetické vlny nepronikají Faradayovou klecí, u kosmické energie je tomu jinak. Umístíme-li do trezoru (zdroje kosmické energie), jakýkoliv jiný zdroj kosmické energie, je s ním v interakci a výslednou hodnotou je součet obou energetických zdrojů.

Stopy po manipulaci s kosmickou energií a s éterem procházejí celé věky. Nahlédneme tedy do historie a budeme zde společně objevovat nezměrné úsilí našich předků, kteří velmi dobře znali rovnici přímo úměrného vztahu a souvislosti mezi intenzitou éterického potenciálu svého těla a zajištění svého pevnějšího zdraví.

Vyhodnotíme-li z hlediska kosmické energie megalitické stavby, zjistíme, že hornina ve tvaru hrotu umístěna do aury vodního toku, nebo do místa, které je aktivováno zónami vodního toku, získává od vodního zdroje energii a stává se menhirem. S ohledem na specifickou váhu a složení horniny získává stojící hrot – menhir - větší energetickou hodnotu, než by za stejných podmínek získal stojící hrot – člověk. Hornina funguje jako jakýsi energetický akumulátor. Horní více „dynamizované“ vodní toky s rychlejším průtokem a s kamenným podložím vykazují větší energii, než toky dolní s pomalejším průtokem po měkkém dnu. Dokazuje to i situování menhirů do prostorů horních vodních toků, zejména do prostorů jejich vnitřních ohybů, kde překrytím zahuštěné zóny vytvářejí vyšší energetickou hodnotu. Lze to snadno ověřit jednoduchým experimentem.

Horninu o výšce asi 2 metry ovineme plastovou hadicí. Hodnotou její aury můžeme manipulovat počtem závitů hadice, nebo množstvím protékající vody. K energetickému nárůstu ale nedojde nijak rychle. Kosmická energie se přesunuje, jak jsme již uvedli, velmi pomalu. Nejde o „akceleraci,“ jako když v autě přidáváme plyn. Hmota horniny vykazuje značnou energetickou setrvačnost, k energetickému nárůstu bude docházet podle hmotnosti horniny po dobu několika desítek minut až hodin. Stejného energetického „dopingu,“ tj. nárůstu kosmické energie na buněčných membránách buněk lidského těla dosáhneme u osoby sedící na židli, která je desítkami závitů ovinuta plastovou hadicí s protékající vodou. Horninu lze aktivovat nejen energií vodních toků (podzemní prameny, potoky, řeky, mořské proudy), ale i jinými energetickými zdroji jako např.: kovy, ohněm, bouřkovými mraky a celou řadou jiných zdrojů.

Klasickým příkladem pro energetický zisk horniny z éteru byl menhir „Mené er Groah“ (zničil jej úder blesku), vysoký 23,5 metru, u Locmariaqueru v Bretani. Jde o případ ojedinělý, ale nadmíru poučný, který dokumentuje znalosti dávných kultur o energetických vlastnostech éteru. Stavitelům bylo uloženo na daném místě vybudovat energetický zdroj s požadovanou kapacitou. Nejsnadnějším řešením by bylo hmotu vysokého menhiru rozložit do více menhirů. To ale nebylo možné, protože v nízkých polohách neposkytovaly zóny éteru dostatečnou hodnotu - ta se nacházela nad zemským povrchem výše. Stavitelé byli tak nuceni požadavek řešit vysokým menhirem. Obelisky budované v pozdějších kulturách měly stejnou energetickou podstatu jako menhir „Mené er Groah“.

Osaměle stojící menhir byl nejjednodušší megalitickou stavbou, která mohla lidem doplňovat energii. Pro doplnění či navýšení hladiny kosmické energie v organismu nebylo ale nutné si sednout na několik hodin na vrchol menhiru. Bylo postačující, když se „léčená“ osoba nacházela pouze v prostoru aury menhiru nebo i v místě od menhiru vzdálenější zóny. Lidem neuniklo, že rychleji mohou získat větší množství energie v prostoru mezi dvěma nebo více menhiry, kde dochází k zahuštění jejich aury. To je inspirovalo k překrytí hrotu menhirů další horninou. Takto vznikl energeticky „hodnotnější“ dolmen. Dosud existující dolmeny lze počítat na statisíce. Dávní stavitelé dobře věděli, že není lhostejné, z jakého druhu hornin jsou „léčebné plošiny“ sestaveny. Snaha dosáhnout maximální hodnoty kosmické energie a schopnost porovnat velikost vzájemné energetické interakce související s vnitřní chemickou strukturou jednotlivých druhů hornin přinutila dávné šamany a léčitele k mnohdy velmi náročnému transportu odlišných kamenů. Tito stavitelé museli energetické hodnoty vzniklých vzájemných interakcí velmi dobře znát, neboť přestože měli možnost na menhirovou hrotovou nohu položit desku vytvářející dolmen z kamene nacházejícího se v blízkém okolí, transportovali strukturálně chemicky odlišné velké kameny často z velkých vzdáleností.

Dalším vývojovým stupněm energetických staveb minulosti byly zikkuraty (Babylonská věž). Pokrok došel postupem času k poznatku, že hmota stavby, která získává energii z éterických zón, nemusí být monolit ani hornina, ale může to být také hlína ve větším množství. Navíc v zikkuratech byla hmota stavby aktivována kovem (na vrcholu byla umístěna socha božstva ze zlata). V pozdějších dobách bylo těchto poznatků využíváno u všech megalitických i sakrálních staveb. Věže se zvony, minarety s pozlacenými kopulemi apod. energii objektů dynamicky stále zvyšovaly. Nárůst kosmické energie ale není možné pro zdraví člověka využívat donekonečna stále v přímé úměrnosti. Při budování sakrálních staveb se časem dospělo k poznatku, že více znamená méně, jinými slovy - z hlediska poznatků současné vědy - bylo zjištěno, že překročení optimální hladiny náboje na buněčných membránách je pro zdraví člověka stejně nebo více nebezpečné, jako energetický deficit. Hmota stavby musela být pečlivě vyvážena energetickým ziskem, délkou pobytu ve svatyni a počtem lidí uvnitř se nacházejících. Z těchto důvodů byly fary budovány mimo energetický dosah sakrální stavby. Energetické regulace bylo snadné dosáhnout počtem a výškou věží. Věže tak získávají energii ze tří zdrojů – při průniku zónami éteru, podle známého jevu sáním hrotem a jsou aktivovány kovem zvonů. Nelze pominout polohu zvonů. V 15. a 16. století bývaly zvony zavěšovány také opačně než je obvyklé – srdcem nahoru. Bylo to výhodné zvláště pro těžké zvony, které tak bylo snadné rozhoupat – zvon se rozhoupal vlastní vahou a v pohybu dále udržoval šlapáním. Protože tento způsob zavěšování byl v 17. století považován za nekatolický, na většině věží byly takto umístěné zvony zavěšeny srdcem dolů. Jednoduchým experimentem je snadné prokázat, že zvony zavěšené srdcem dolů zvětšují základní energetickou hodnotu věže o 250 %. Pří zavěšení zvonu srdcem nahoru se základní energetická hodnota hmoty věže zmenší o 30 %. Tvar hmoty zvonu funguje podobně jako tvar hmoty vodního toku, kopule, nebo klenby: vytváří větší energetickou hustotu. Věže sakrálních staveb, které mají na svém vrcholu umístěný kalich (jde o podobný případ jako u zvonu zavěšeného srdcem nahoru), tím snižují energetickou hodnotu stavby.

Vypočítat optimální množství hmoty a výšku věží před započetím stavby bylo s ohledem na vzniklé vztahy s energetikou okolních zón a interzón nemožné. Až v průběhu stavby se energetika objektu přizpůsobovala regulací objemu hmoty, množstvím kovů, energeticky silných krystalických polodrahokamů či výškou sacích hrotů na jejich optimální energetickou hodnotu. Charakteristickými energetickými znaky pro všechny druhy sakrálních staveb byla jejich nadměrná hmotnost, věže, oblé tvary a doplňkové aktivační prvky jako kovy, ohně apod.

Motivace budování menhirů, dolmenů, kromlechů, mounds, mohyl a jiných podobných staveb byla obyčejně vysvětlována důvody astronomickými, kalendářními, zemědělskými a rituálními. Nelze se tomu divit, známé skutečnosti nemohly jiná zdůvodnění nabídnout. Ale jsou zde ještě mnohem záhadnější megalitické stavby – tisíce kamenných koulí o hmotnosti až 15 tun. Nacházejí se v Kostarice, také na jiných místech amerického kontinentu, a některé dokonce poblíž severního pólu. Pokusy o jejich zdůvodnění nebyly přesvědčivé, ale chápu to, bez znalostí struktury éteru to není možné. Hornina ve tvaru koule umístěná v zóně éteru, je energeticky aktivována a stane se samostatným zdrojem, který do prostoru vyzařuje kulovité zóny. Ty protínají jiné energeticky silnější éterové zóny, jsou s nimi v interakci, a svou vodivostí přivedou do místa, kde je umístěna kamenná koule větší množství kosmické energie. Je pravděpodobné, že kamenné hlavy Olméků přibližně o stejné hmotnosti, mohly mít podobnou funkci.

Na planině Nazca jsou zvýrazněny zóny éteru v rovině terénu. Umělé podzemní toky sloužily k propojení zón a tak mohla být energie směrována na jiné místo. Neklamným důkazem o energetickém posílení zón na planině Nazca jsou řady kamenů umístěných v těsné blízkosti některých zón (kameny jsou se zónou v interakci).

Současná architektura se energetikou staveb nezabývá, některá stavba může být „rakovinový dům“, nebo pouze plíživě negativně ovlivňuje své obyvatele. Skeptici mohou namítnout, že na ocelových konstrukcích mrakodrapů a jejich výškou by se negativní vliv musel výrazněji projevit. Vysvětlení lze nalézt v historii, když na americkém kontinentě lidé budovali více než sto tisíc mounds, důsledně dbali na to aby hliněné valy nebyly založeny na skalním podloží, ale pečlivě jej od nich odizolovali organickou hmotou. Stejné technologické postupy respektovali lidé i na evropském kontinentě při budování mohyl. Při stavbě mrakodrapů si nelze ani představit, že by mohly být založeny jinak než na pevném skalním podloží. Z toho lze odvodit, že kontakt stavby s kamennou základní spárou funguje jako uzemnění s tím, že energii odvádí do země. Jinak tomu ale mohlo být u některých nízkopodlažních staveb, založených na hliněných základových spárách. V těchto souvislostech by mohlo být zajímavé statisticky vyhodnotit úmrtnost v různých nemocnicích.

Je nelehké uvěřit skutečnosti, že již lidé v dávnověku disponovali vědomostmi o éterické energii, kterou se naše civilizace bude učit poznávat. Průběh dvacátého století, kdy se tisíce vědců marně snažily odhalit tajemství megalitické kultury, potvrzuje, že vysvětlení se nenachází v oblasti známých skutečností. Odpověď na stavební hádanky naší historie jsme proto hledali jinde.

Červen 2006





Autor článku - Miroslav Provod
Publikoval - Axis
Článok je v sekcií - Mystériá, Mágia a Mystika / Nezaradené
[82] Vacatko03.03.2008 20:33:05
Autor ve výborném článku neuvedl ještě slovanský název energie čchi a to Ži nebo Živa. Příkladem je místo na Pražském hradě nazvané Žiži, kterým vede silná energetická linie z Azorských ostrovů směrem na Krakow.
Na tento komentár nemôžete reagovať, nieste prihlásený
[161] KamK05.05.2010 15:51:28
Ďakujem za tento článok, dovolím si podotknúť, že auru možno cítiť. A čo sa týka stavieb i zdravia, upozorňujem na dar z kozmu - šungit, z ostrova Kiži - sever Ruska. Ak si vytvoríme chorobu, vesmír nám da liek, a niekedy chodíme okolo a ani nezakopneme. KamK
Na tento komentár nemôžete reagovať, nieste prihlásený
Pre komentovanie článkov musíte byť prihlásený