Blízká setkání čtvrtého druhu 4 aneb Konference - den pátý

Poslední den konference zahájil MUDr. David Gotlib, kanadský terapeut a redaktor časopisu Bulletin of Anomalous Experience, útlé publikace, která sama sebe prohlašuje za informační bulletin o únosech UFO a souvisejících problémech a který je určen pro psychiatry a vědce. Jeho příspěvek měl název "Etické problémy zkušeností s únosy". Gotlib navrhl těm, kdo jednají s unesenými, jako motto heslo "Především neublížit", neboť údaje, s nimiž pracují, jsou spíše subjektivními zkušenostmi, problémem je nedostatek fyzických důkazů. A také málo odborníků, kteří se fenoménu UFO věnují. Načrtl také "katastrofický scénář": "Unesený se zhroutí, jeho rodinný příslušník považuje zákrok vyšetřovatele za příčinu tohoto zhroucení a obviňuje jej z nedbalosti. Vyšetřovatel si musí uvědomit, že unesený je zranitelný. Soudní žaloba by otevřela Pandořinu skříňku. Představte si, jak by se na to vrhly sdělovací prostředky. Jestliže se vláda skutečně snaží informace o UFO potlačit, takový případ by jí poskytl šanci zničit naše hnutí. Pro svědky by to byla katastrofa a stejně tak i pro terapeuty a vyšetřovatele. Je nejvyšší čas, abychom přišli se systémem směrnic."

Dalším přednášejícím byl Dr. Stuart Appelle z katedry psychologie Státní univerzity v Brockportu v New Yorku, který s Gotliebem souhlasil, ačkoli připomněl, že směrnice již vlastně existují. Jsou určeny pro profesionální badatele, tedy platí pro kohokoli, kdo je ve spojení s jakoukoli akademickou institucí, která, pokud tyto standardy nedodržuje, může přijít o všechny fondy na výzkum. Avšak to je jediný postih pro případné porušitele těchto pravidel, neboť neexistuje žádný finanční postih pro ty, kteří se směrnic nedrží, není možnost zveřejnit jejich jména, aby se tak ochránili případní budoucí klienti, a není možné vůči nim vyhlásit ani jiné sankce.

Celou konferenci uzavřela panelová diskuse s unesenými, jejímž tématem bylo "Co mi (ne)pomohlo". Mary, tatáž, která mluvila o koanu, hovořila o přínosu, který pro ní celá akce měla. Zjistila, že mnoho lidí má stejné pocity a problémy jako ona, což ji pomohlo zvládnout její strach. Další unesený, Bob, popisoval, jak se jako malý chlapec skrýval ‚v koutečcích své duše' ze strachu, co přijde dál, žil v neustálém stresu. Vždycky, když byl na terapii a chtěl se dostat do svého podvědomí, terapeut to nikdy neprovedl, raději se bavil o pocitech vůči jeho rodičům. Řídil se totiž heslem, že to, co je v jeho podvědomí, není hmatatelná realita, takže s tím stejně nemůže nic dělat. Další unesená žena vyprávěla o únosech svých dvou dětí. Chtěla, aby jim terapeuti dokázali pomoci, až se jim později jejich vzpomínky začnou připomínat. Unesený třicátník vyjádřil svůj vděk skupině a terapeutovi, kteří mu před dvěma lety pomohli začít se se svými zážitky vyrovnávat.

Konference skončila závěrečnými komentáři a hodno- cením Dave Pritcharda a Johna Macka. Nyní se podíváme na příběhy některých unesených tak, jak je vyslechl autor knihy Blízká setkání čtvrtého druhu C. D. B. Bryan.


Carol a Alice


Mezi dlouhodoběji sledovanými obětmi únosů byly Carol a Alice. Přátelství obou žen není náhodné časem se ukázalo, že Alice a Carol se znaly už opravdu dlouho byly společně unášeny od útlého věku dlouho před tím, než se poznaly v naší, "pozemské realitě". A jaký byl jejich důvod k pátrání po "realitě"? Zmeškaný čas. Jak řekla Carol: "Ze všeho nejdřív bych vám chtěla říci, že než to všechno vůbec začalo, než jsme si začaly klást vůbec nějaké otázky, nevěděly jsme nic o tom unášení. Nevěděly jsme nic o věcech, které jsme dokonce ještě i potom považovaly za podivné nesmysly. Věděly jsme samozřejmě o UFO viděly jsme film Blízká setkání třetího druhu. Ale potom v září 1990 jsme měly první zážitek. Viděly jsme tehdy světla za domem a vyšly jsme na zadní terasu, abychom se na ta divná světla podívaly. Považovaly jsme je za helikoptéry…"

Tenkrát se na obloze nad jejich rančem vznášela v trojúhelníkové formaci tři jasně bílá světla a stranou jižním směrem ještě další, větší skupina světel. Zpočátku si obě myslely, že jsou to helikoptéry se zapnutými pátracími světly, ale po chvíli si uvědomily, že nevydávají žádný zvuk. Po chvíli pozorování se zdálo, že se tři bílá světla přibližují a světlo na vrcholku trojúhelníku jako by zůstávalo trochu pozadu. Najednou si obě uvědomily, že neslyší žádné zvuky cvrkot cikád a cvrčků, štěkot psů, koně. Náhle jeden ze světelných bodů bleskově vyrazil pryč od ostatních dvou tak prudce, že se dal pozorovat jen jako jasná, bílá čára. Světlo se pak zastavilo, vystoupalo vzhůru a zmizelo stejně jako ostatní světla.

Líčení Carol a Alice se však liší v několika detailech, jako např. V počtu světel ve druhé skupině, v délce přítomnosti světel, v postavě Grace, Aliciny mladší sestry, na kterou si Alice vůbec nevzpomíná, že by se s nimi na světla dívala. Po této události se další zmeškaný čas udál až o téměř patnáct měsíců později. Večer patnáctého prosince 1991 se Carol vracela z návštěvy svých rodičů. Najednou si všimla řady bílých světel. Zajela ke krajnici, vystoupila z auta a šla směrem k nim, zvědavá co uvidí. Noc byla teplá a nezvykle tichá. Jedno ze světel se opět oddělilo a rychlostí blesku přeletělo těsně nad Carolinou hlavou. Carol přemýšlela, jak to, že kolem nejelo žádné auto nebo se za světly nepřišel nikdo z blízkých farem podívat. Pozorovala světla a zkoumala jejich povrch, napadlo ji, jestli zbylá světla zůstala ještě na obloze, ohlédla se a zamrkala. Když znovu otevřela oči, byla osm kilometrů od místa, kde stála ještě před vteřinou a zahýbala k jejich farmě. Na hluché místo mezi momentem, kdy odvrátila hlavu od zářícího objektu a zamrkala a okamžikem, kdy zjistila, že odbočuje na příjezdovou cestu k farmě, si nepamatuje. Byla dezorientovaná, bylo jí na zvracení, měla natrhlé ušní lalůčky a obráceně náušnice, teklo jí z nosu, oči měla opuchlé jako kdyby hodiny plakala a neměla ani ponětí, čeho by to mohlo být následkem.

Po tomto incidentu následovaly další. Společným jmenovatelem byla vždy dezorientace, drobné ranky a zmeškaný čas. První samovolnou vzpomínkou na jeden takto zmeškaný čas byl balicí papír, neboť jednou z rekvizit, která hrála podstatnou roli při jednom z jejích únosů, byl zabalený vánoční dárek. Najednou se ocitla ve zvláštním, uzavřeném prostoru. Byla nahá. Seděla nakloněná vpřed, s rukama položenýma na stehnech a s dlaněmi obrácenými vzhůru. Něco ji tlačilo proti křížové části páteře a udržovalo ji tak nakloněnou. Cítila se ochromená. Nemohla otočit hlavu, hýbat mohla pouze očima ze strany na stranu. Chlad jí pronikal až do morku kostí. Náhle Carol pocítila, že není sama; byl tu ještě někdo možná dokonce víc než jen jedna osoba. Když se pokusila vzhlédnout před sebe, viděla jen hustou šedou mlhu visela tam jako neprostupná zeď z pavučin. Náhle zaznamenala koutkem oka po své pravici pohyb. Viděla ruce, které drží její vánoční dárek. Ale nebyly to lidské ruce, vypadaly jako ruce obrovské rosničky zbarvené matnou hnědí, se třemi prsty a bez kloubů! z mlhy se pak vynořila další tříprstá čokoládově hnědá ruka, dva z prstů se dotkly Caro-liných očních víček, přitlačily je a Carol se hned cítila lépe.

Na rozdíl od Carol měla Alice velmi málo vědomých vzpomínek. K závěru, že se jí stává něco podobného jako Carol, ji přivedla řada drobností i zásadnějších faktů, jako např. obráceně oblečená noční košile, krvácení z nosu, drobné ranky. Postupem času, tak, jak obě ženy podstupovaly regresní hypnózu, spojovaly se jednotlivé zážitky a vzpomínky do sebe jako kolečka do perfektního soukruží. Alice neměla od svých dvanácti let dobré vztahy se svým otcem. Celý problém vznikl, podle jejích vzpomínek, na jednom rybářském výletě s ním. Alice měla podezření, že ji otec znásilnil. Vyprávěla, že měla krev na kalhotkách, otec byl provinilý, od té doby spolu nemluvili. Jak se později při hypnóze ukázalo, vše bylo ale jinak. Alice prošla vyšetřením přímo ve srubu, otec byl přítomen, ale nemohl nic dělat, ani se pohnout. Alicino podvědomí si vytvořilo náhradní obraz aby skutečné trauma zamaskovalo. z doby pozdější pochází také Alicina fobie z dětí.


Psycholog Boylan pohled z druhé strany


Jedním z odborníků, kteří se na vědecké úrovni zabývají unesenými, je také klinický psycholog z univerzity v Sacramentu, Richard J. Boylan. V roce 1992 založil svůj vlastní výzkumný projekt. Nechtěl se už dále spoléhat na výzkumy jiných, byť odborníků, chtěl zjistit, zda úkaz mimozemského kontaktu snese jeho vlastní přísná kriteria věrohodnosti.

Boylanovi pacienti uváděli totožný sled kontaktu s cizinci: byli fyzicky ochromeni, Malí Šedí nebo jiné bytosti, se kterými se unesení Budda Hopkinse a Dava Jacobse setkali, je přenesli do letounu a tam je vyšetřovali a na telepatické úrovni s nimi komunikovali. Ale jakékoli další srovnání Boylana zaráželo cítil, že s oběma pány nenachází příliš společného. Boylan uvádí, že ne vždy musí nutně dojít k únosu do letounu, někdy vše proběhne v ložnici či jiné místnosti, kde se jedinec právě nachází, někdy dochází na místě i k výměně informací. Boylanovi pacienti únosce popisují jako metr deset vysoké, šedě pigmentované bytosti s obrovskými lebkami a černými zornicemi v šikmých očích bez bělma. K osobnímu vyšetřování používají specifický instrument, kterým je asi 30 cm dlouhá stříbrná hůlka tlustá přibližně jako tužka, kterou vkládají do těla nebo jí po těle přejíždějí. Během únosů, při nichž nedošlo k zavlečení, byli Boylanovi pacienti obvykle vyzvednuti nebo letem vyneseni oknem, které bylo nejčastěji zavřené. Zatímco levitovali k vznášejícímu se letounu, viděli, jak se pod nimi vzdaluje krajina a jak se oni sami blíží k mrakům nebo hvězdám, popisovali intenzivní, zářivé světlo, kterým byli nadnášeni. Boylan také zdůrazňuje, že existují i poruchy, jako paranoidní schizofrenie nebo jiné halucinační poruchy, které mohou nezkušeného psychoanalytika zmást. Praví kontaktovaní tíhnou k vyprávění o určitém pocitu sdělené zprávy, ale je to neúplné a zanechává je to zmatené a dychtící srovnávat své zážitky se zážitky ostatních.

Mají pocit, že někde je větší obraz, z něhož ‚já neznám všechno'. U halucinací je to naopak pocit ‚Lidi, já znám všechno a vzdělám vás, troubové'. Podle Boylana fakt, že vetřelci patří k inteligentnímu druhu života a že jsou schopni komunikace uneseným rychle dochází. A fakt, že přicházejí z technologicky a v mnoha případech i filozoficky nadřazené civilizace, se také stává zřejmým. Výsledkem jsou jak traumatické, tak povznášející prvky těchto setkání. Ve většině případů kontaktovaní neutrpí žádnou větší úhonu a jakmile se ze šoku dostanou, uvědomí si, jak je taková výměna informací obohacuje. Získávají pocit, že jim byla poskytnuta zvláštní výsada být mezi prvními, kterým byl dopřán tento kontakt. Nesouhlasí tak s názorem Dava Jacobse, který ve své knize únosy podává jako lačnost Šedých po spermatu a vajíčkách.

Sám Boylan má zážitek z únosu. Došlo k němu při návratu ze Státní radioastronomické observatoře v Novém Mexiku. Náhle před sebou na silnici uviděl ve světle dálkových reflektorů něco jako kouř. Mračnem projel, což byla jeho poslední vědomá vzpomínka až do chvíle, kdy na druhé straně z mračna kouře vyjel. Dorazil do autokempinku v Gila National Forest a zážitek s mlhou jeho mysl zaměstnával jen nepatrně. Když se však druhého dne ráno oblékal, všiml si na palci pravé nohy něčeho, co vypadalo jako stopy po sondách, a udělal si časový rozbor. Zjistil, že tak asi hodinu nedokáže zařadit. Neustávající subjektivní pocit, že tento výlet byl něčím zvláštní, ho neopouštěl, stejně jako tlak za očima a nosem. Rozhodl se nechat se zhypnotizovat a zjistil následující.

Kouř, do něhož vjel, zhoustl po chvíli tak, že musel zastavit. Zjišťoval, že není obklopen kouřem, musel by už vidět oranžové světlo plamenů nebo oheň cítit, zároveň se nejednalo o mlhu, neboť byl duben, v poušti v Novém Mexiku byla noc suchá a před tím viděl jasně hvězdy. Vystoupil z auta, aby hmotu prozkoumal. S pocitem zmatku a dezorientace přešel k příkopu u silnice, přeskočil ho a sotva došel kousek dál, k úrovni prvních stromů, zastavil se a nemohl se pohnout z místa. Byl ochromen. Současně pocítil blízkost dvou "osob", které zaujaly místo po jeho bocích, chytily ho za nadloktí a vedly ho, jak se později ukázalo, ke svému letounu. Objekt neměl tvar klasického létajícího talíře, nebyl to zcela plochý disk, mohl mít v nejvyšším místě snad tři metry, neměl žádnou kopuli a jeho délka se pohybovala mezi devíti až dvanácti metry. Detaily bylo těžké rozlišit, protože letoun byl částečně zapuštěn do pouštního písku, jako by při přistání havaroval. Byla zde ještě třetí bytost, zjevně zraněná při přistání. Šedobílý mrak vycházel ze stroje, nejspíš důsledek havárie. Boylan byl doveden dovnitř, kde ho bytosti posadily na sedadlo a odešly. Uvnitř letounu byl zatuchlý vzduch připomínající recyklovaný vzduch na palubě transkontinentálního letadla. Bytosti měly oválnou hlavu, černé, nelidsky velké oválné oči, ruce se třemi dlouhými prsty bez kloubů. Měl zřetelný dojem, že jej bytosti přivedly do letounu na vyšetření z obavy, že mu ublížilo vdechování té páry. Bytosti vedly Boylana do další místnosti, kde byl umístěn na křeslo připomínající astronautské. Byl nakloněn vzad, ale neležel úplně. Kotníky na nohou jako by mu přidržovalo nějaké silové pole najednou ucítil intenzivní tlak, jako by mu něco bylo vtlačováno hluboko do nosu. Jakmile byl předmět implantován, byl zcela volný. Boylan vzpomíná, že když byl v horizontální poloze přenášen zpět ke svému autu, cítil, že vzduch venku je chladnější a svěžejší. Poté co nastoupil do auta, nastartoval a odjel, a v tomto momentu začínala jeho vědomá vzpomínka.

Boylan navštívil několik různých psychoterapeutů, z nichž dva nejméně úspěšní, jak později zjistil, měli vlastní zkušenost s únosem, a tak došel k závěru, že je-li terapeut sám blokován neodhaleným únosem či s ním není vyrovnán, nemůže být příliš dobrý k odblokování někoho jiného. Různí terapeuti z něj dostali různé informace, které si navzájem neodporují a někdy se shodují. Jedním ze závěrů, které si z tohoto zážitku odnesl, je naléhavá potřeba zveřejnit vše o tajném vládním programu výzkumu létajících talířů. Podle Boylana je pro lidstvo důležité, uvědomit si existenci četných mimozemských kontaktů a to, že komunikace mezi civilizacemi je obecně vzato prospěšná. Co se původu "mimozemšťanů" týče, na základě rozhovorů s mnoha unesenými má dojem, že jsou popisovaní návštěvníci spíše z jiné dimenze než z jiné planety.


Pat


Další unesenou, která Bryanovi vyprávěla některý ze svých zážitků, je Pat. Za svou nejdůležitější zkušenost považuje zážitek, který se stal v době, kdy navštěvovala duchovní cvičení v Missouri. Poslední večer se konal večírek a protože bylo chladno, rozhodla se dojít si do chaty pro sako.

Když kráčela v měsíčním světle, cítila lehký vítr a šustot listí. Podívala se doprava a cítila, že tam něco je, nebála se. Pak ji ovládl pocit, že vstupuje do neviditelného "tunelu", kde se setkala se dvěma Malými Šedými, se kterými se dostala do letounu. V letounu po její levici byl stůl s blíže neurčenými předměty, asi šest metrů od ní, taktéž po levici, byli její dva strážci a poblíž nich několik zahalených, vyšších, ramenatých, více člověka připomínajících, pravděpodobně hybridních bytostí s pískově plavými vlasy a bledou kůží. Oči měly spíše jako my, jen trochu větší, ruce a nohy měly skryty pod róbami. Ačkoli se hybridi dívali na Pat, nedokázala z jejich tváří vyčíst žádný výraz, vycítila však emoce laskavost, shovívavost, neboť podle ní tyto bytosti pokročily ve vývoji do stádia, v němž se emoce projevují energií. Dominantní postavou v místnosti byl však vysoký cizinec obrácený zády. Měl na sobě také šaty, ale ne jako ostatní hybridi. Měl kápi, která rámovala ostrou, špičatou bradu, tenká štěrbinovitá ústa a droboučký kořen nosu. Nejvýraznějším rysem však byly jeho oči mandlového tvaru, obrovské, s černými zornicemi bez duhovky, které dělaly jeho obličej ještě bledší, než ve skutečnosti byl. Hloubka těch očí Pat naprosto uchvátila.

"Pomalu se otočil a podíval se na mě, a jeho oči pohltily celou moji osobnost: všechno, co jsem věděla a pamatovala si o životě, všechny mé pocity, všechnu lásku k lidem na Zemi, kterou jsem v sobě měla, lásku k Zemi samotné. Všechny ty emoce vyšly ven a on věděl, kdo jsem a co jsem, a pak se mé tělo zničehonic začalo třást. Každá molekula se začala tak strašně rychle třást, že to, co se stalo potom, bylo jako tichý výbuch.

Moje tělo se roztrhlo na milion úlomků světla! a já jsem shlížela sama na sebe a viděla jsem, že jsem mnohem větší, než jsem si kdy myslela. A byla jsem o tolik jasnější! Bylo to, jako by má duše opustila tělo. A pak jako by mě protáhl svýma očima skrz a byli jsme volní. Osvobození od vší fyzické tíže, která nás tady na Zemi omezuje, osvobození od těla, které staví zeď kolem naší duše… Byla to krásná zkušenost! Prostě krásná! Nemohu jednoduše vyjádřit, jak božské to bylo. Všechno, co vám mohu říci, je to, že lidské tělo je ubohou, ubohou částečkou soukolí, jímž je duše! a my v tom žijeme: v našem těle. Ale kdyby lidé skutečně mohli vidět své duše…"

S Pat bytosti komunikují telepaticky. Slova, která jí utkvívají v paměti, se snaží dát si do kontextu. Tak si spojila i ‚Velký vůz' a ‚Sova', což byla odpověď na otázku, odkud pocházejí. Zjistila to, o čemž dříve neměla ani ponětí, totiž že ve středu souhvězdí Velkého vozu se nachází mlhovina Sovy. Pat souhlasí s názorem, který vyřkli na konferenci Budd Hopkins i Dave Jacobs, totiž že bychom se měli zaměřit i na opačnou stránku únosů tu mírumilovnou.


MUDr. Mack


Podle MUDr. Macka jde počet unesených jen ve Spojených státech do statisíců, dosahuje možná až milionu.

"Tento jev se zvláštním způsobem vymyká našemu lineárnímu myšlení. Jednou z věcí, které mne na tomto fenoménu upoutávají jako psychologa a člověka zabývajícího se lidským vědomím, je schopnost celého tohoto jevu drtit všechny naše gnozeologické kategorie. Vezměte si třeba otázky ‚Je to reálné nebo není'? ‚Je to reálné ve fyzickém světě?' Odpověď vždy kolísá ano i ne. Někdy se to jeví jako velmi ostře zobrazené do našeho fyzického světa, a to např. V případech, kdy nezávislí svědci viděli tutéž věc. V takovém případě se zdá, že to splňuje objektivní empirická kritéria poznání přímé pozorování, praktická zkušenost. Ale jindy je takové pozorování velmi nespoleh-livé. Někdy jsou k dispozici svědkové, kteří skutečně zaznamenají, že dotyčná osoba nebyla během únosu přítomna. Např. dcera jedné mé klientky unesené, byla kolem páté ráno probuzena něčím, co jí rušilo. Dítě cítilo, že se něco stane. Vstalo a šlo za matkou a ta v pokoji nebyla. Pokrývky na její straně lůžka byly odhrnuté, otec spal. Matka poté vyprávěla, že přesně v dobu, kdy dítě zjistilo, že je pryč, prožila únos. Jindy může dotyčná osoba pociťovat energii, cítí přítomnost bytostí, ačkoli její tělo zůstává na místě a existují svědkové toho, že se z místa nepohnula."

To se stalo i v případě Australanky Maureen Puddyové, která omdlela, když seděla ve svém autě v přítomnosti dvou badatelů v otázkách UFO. Později popsala, že ji bytost nejprve přivolala kývnutím, ona vystoupila z auta, v bezvědomí se přenesla na palubu cizího letounu a poté se ocitla uvnitř kruhové místnosti bez oken a dveří.

Co přesvědčilo MUDr. Macka, aby začal brát fenomén únosů vážně?

Jednak to byla hodnověrnost, důvěryhodnost a přirozenost samotných unesených. Ať už s hypnózou nebo bez ní, dříve nebo později narazíte na extrémně silný emocionální odpor. Zjistíte velice intenzivní stopy významných, traumatických příhod. Narazíte na noční můry, psychosomatické změny, bázlivost, nedůvěru, podezíravost, tito lidé mohou trpět fobiemi z nemocnic nebo jehel. Podobný byl případ ženy, která jako malé dítě trpěla fobií z panenek. Myslela si, že se v noci hýbají a výsledkem bylo, že všechny ničila. Při hypnotické regresi si vzpomněla na svůj pobyt s hybridními dětmi na palubě UFO.

Druhým aspektem je emocionální intenzita rozpomenutí unesených jako indikátor traumatu. Když se terapeut dostane blízko k znovuprožití nepříjemných zážitků z únosů, lidé začnou vřískat hrůzou a roztřesou se po celém těle. Jak uvádí MUDr. Mack: "Nevím o žádném jiném podnětu, který by dal průchod takovémuto emocionálnímu projevu, kromě toho, že se jim skutečně něco stalo. Pak se tedy vnucuje otázka Co na nich bylo spácháno?"

Souvislost vyprávění je třetím aspektem fenoménu, čtvrtým pak absence diagnostikované mentální poruchy jakéhokoli druhu, která by události vysvětlovala.

Pátým aspektem je častá přítomnost podpůrného fyzického důkazu, kterým může být např. Krvácení z nosu, čerstvé jizvy nebo stopy po sondách. Objevují se po návratu k vědomí, po období zameškaného času nebo po probuzení někdy dotyčný leží na posteli obráceně, leží přes pokrývky či ve zcela jiné místnosti nebo mimo dům. Ti, kdo tuto zkušenost zažijí, mohou být někdy překvapeni zjištěním, že jsou částečně nebo zcela oblečeni nebo že jim naopak chybí šaty či jsou pečlivě složeny nebo ve vzácných případech vyměněny za jiné. Dalším rozšířeným fyzickým jevem je náhlé objevení se kilometry daleko od místa, kde dotyčný jel jen před pouhou vteřinou.

Šestým aspektem je existence souběžných pozorování UFO. Snad nejvíce zarážejícím aspektem fenoménu únosu je pak jeho zjevování se velmi malým dětem, některým i ve věku dvou let.


Carolina hypnóza


Autor knihy Blízká setkání čtvrtého druhu byl přítomen několika regresním hypnózám, které prováděl Budd Hopkins. O to, zda je hypnóza relevantní metodou, se vedou spory po léta. Je přesná? Uvádějí lidé vzpomínky správně?

Výzkumy ukazují, že přesnost vzpomínek se zvyšuje s růstem významu zážitku. Jedná-li se o něco, co osobu významně ovlivňuje (zranění, znásilnění, týrání), je to sdělováno s afektem, emocemi, a hypnóza pak ztvární to, co si člověk pamatuje. Hypnóza není přesná tehdy, když námět není pro dotyčnou osobu ničím významným. Hypnóza má, z důvodů, které zcela nechápeme, schopnost rušit ztrátu paměti, která se po únosech vyskytuje. Jednou z nich byla i hypnóza naší staré známé Carol. Jde o příhodu se špatně nasazenými náušnicemi a natrhlými ušními lalůčky.

Večer patnáctého prosince 1991 se Carol vracela z návštěvy svých rodičů v Hagerstownu. V hypnóze se přenesla do momentu, kdy vystupuje z auta, všude okolo ní je bílé světlo. Najednou cítila, že stoupá vzhůru a ocitla se ve vyšetřovací místnosti, kde je nucena lehnout si na stůl podobný tomu pro gynekologické vyšetření a nohy položit do třmenů. Zoufale pláče, chvílemi je těžké jí rozumět:

"Viděla jste někdy někde něco podobného?" chtěl vědět Budd Hopkins.

"Ano. Pokaždé," řekla. Sotva popadala dech. "Dávajídávají mi nohydo těch věcí. Nenenechají vásnemůžetenenenechají vásvyndat nohy ven."

"Takže si dáváte nohy do těch věcí?"

"Ne! Nechci to dělat! Řekli, že tohle už nemusím dělat."

"A co vaše ucho…neublížili vám?"

"Ano!"

"Udělali vám něco s uchem?" Carol neodpovídala.

"Vnímejte teď mou ruku, chci, abyste cítila mou ruku… jenom se díváme zpátky v čase. Je to všechno pryč. Skončilo to. Jenom se ohlížíme…udělali vám něco s uchem?"

Carol promluvila znovu, mnohem tišeji a klidněji. "Strkají mi nějakou věc do ucha... bolí to… sugeruje mi to nějaké obrazy a tak…"

"Jaké jsou to obrazy?"

"Oceány a vlny a tak."

"Je to hezké?"

"Ne, není to jako opravdová voda… a on říká že to je… Je to prostě jen vodítko…"

...

"Nech toho!" řekla Carol téměř se smíchem. "On si hraje s mými náušnicemi…"

"Kdo si hraje s vašimi náušnicemi?"

"Tamten. Já nevím, kdo je to. Není můj. Je někoho jiného."

"Odsud ho nevidím. Nemluví se mnou, takže není můj."

Po krátké odmlce Carol řekla: "Dej je zpátky!"

Před tím, než byla propuštěna, je Carol nucena vypít jakousi tekutinu, po které je jí ještě několik dní špatně. Spolknout ji musí, jiná varianta neexistuje.

Jak se časem ukazuje, jsou některé typy lidí unášeny více. Existují prokazatelné případy, jako např. Carolinin, kdy jsou příslušníci jedné rodiny unášeny po celé generace. Tak se tomu stalo i dědečkovi i otci Carolin a stejně tak její vnučce.


Další unesení Brenda, Erica, Terry a Linda


S těmito lidmi se C. D. B. Bryan setkal při seanci u Budda Hopkinse. Brenda tvrdí, že když jí bylo dvacet, byla unesena ze střechy domu v Bronxu a kovový disk o průměru dvacet metrů ji přenesl na podzemní základnu někde na Jihozápadě. Když tam přistáli, polovina disku byla skryta pod hladinou jezera, druhá polovina byla ukryta v písku. Vstup do základny byl v maskované kůlně poblíž břehu jezera. Zakrývala vchod do tunelu, který vedl do hangáru pro letoun. Na základně prý Brenda viděla hybridy, Šedé a nordické typy. Ani jedni však s nikým nekomunikovali.

Další unesenou byla Erica. Věří, že její rodina a to nejen její přímí příbuzní, ale i strýcové a bratranci, má s únosy co dělat po celé generace. Před časem prodělala Erica únos, na který má slabou vědomou vzpomínku. Viděla, jak ji její sedmaosmdesátiletý dědeček objímá, přestože v té době měl být na Floridě. Několik dní po únosu mu telefonovala se záměrem dozvědět se, zda se mu v posledních dnech nestalo něco divného. Dědeček říkal, že měl jen divný sen, ve kterém viděl groteskní tvory, jako by se prý díval na televizi. Vypadali jako Asiati to kvůli velkým šikmým očím.

Nakonec setkání přešlo k diskusi o důvěře uneseným a do hovoru se přidala Erica:

"Nevadí mi, když mi nevěříte. Já jsem tím prošla, a mám přátele, kteří tím procházejí také. Máme jeden druhého. Víte, co mi vadí? Cestou do práce chodím denně kolem takové té kanceláře, kam můžete zajít, pokud potřebujete pomoc ohledně AIDS nebo něčeho podobného, a kde najdete poradce. Ale pro nás tady není nikdo. Když vás unesou, nemáte žádnou linku, kde vám poradí. Jako bychom byli odsunuti. Jsme jako němé oběti, protože otevřeně nemůžeme diskutovat o tom, čím jsme prošli. A když procházíte metrem a vidíte plakáty proti drogám nebo alkoholismu… nám nepomáhá nikdo kromě Budda. Budd je naše záchrana, protože nám umožňuje setkávat se a pohovořit si."

Na to odpověděla další přítomná, Terry:

"Cítíme se hrozně zrazené… celý život trávíte s pocitem, že pro vás není jediné místo bezpečné. Nikomu nemůžete věřit, za nikým nemůžete zajít… když nejste jeden z těch šťastných, kdo skončí v podobné skupině, jako je tahle, jste prostě sám."

Sám autor, na začátku svého bádání vyloženě skeptický, své postoje k tématu UFO postupně značně mění. Jak sám v knize píše:

"Ve dnech, které bezprostředně následovaly po konferenci, jsem byl ohromen tím, jak se změnilo moje vnímání fenoménu únosu: už si z toho nedělám legraci. Nedá se říci, že teď věřím, že UFO, únosy, vetřelci jsou skutečné "skutečné" podle fyzikálních zákonů vesmíru, jak je známe my spíše cítím, že se děje něco velmi záhadného. A na základě jak toho, co bylo řečeno na konferenci, tak i na základě inteligence, upřímnosti a duševního zdraví většiny účastníků, nemohu bez váhání zavrhnout možnost, že to, co se děje, je přesně tím, co se údajně děje uneseným. A i kdyby tomu tak nebylo, pak skutečnost, že ještě nikdo nepřišel s kusem výfukové trubky od UFO, neznamená, že UFO neexistují. Znamená to jen, že UFO možná nemají výfuky. Jak prohlásil astronom z Bostonské univerzity, "neexistence důkazu není důkazem o neexistenci."

- - -

Zdroj: http://www.tipyainspirace.cz/

Prevzaté: Matrix-2001.cz, Připravil. Robert Olschbaur

Blízká setkání čtvrtého druhu (1)

Blízká setkání čtvrtého druhu (2)

Blízká setkání čtvrtého druhu (3)



Časť v seriáli - Blízká setkání čtvrtého druhu
Článok je v sekcií - UFO a Mimozemšťania / Mimozemšťania