« Smaragdová doska 11 : Kľúč k ceste Nahor a NadolJeník a jeho vesmír 2 »

Zkáza kolébky civilizace

Původ egyptské kultury je obestřen tajemstvím. Od samého počátku se jeví jako hotová a v průběhu svých dějin trvale upadá po duchovní stránce. Několikrát sice došlo k hospodářskému rozmachu, ale ten nemohl tento úpadek zastavit. Egypťané sami si toho byli vědomi, a proto se vědomě snažili v tak zvané saiské době (kolem roku 600 před Kristem) vrátit k ideálům Staré říše. Tento pokus o renesanci selhal, protože země byla již natolik vnitřně rozložena, že zákonitě padla za oběť dobyvatelům.

Podobnosti čistě náhodné?

Dnes máme dostatek důkazů, abychom mohli prohlásit, že před známými civilizacemi existovala přinejmenším ještě jedna; byla mnohem vyspělejší a zanikla v důsledku největší přírodní katastrofy, která potkala Zemi za dobu existence lidské rodu. Důkazů a indicií je tolik, že se jí nelze zabývat v jediném článku, proto se omezme pouze na otázku, zda taková civilizace může zmizet beze stopy a jaký byl vztah Egypta k ní. Ze zkušenosti poznávání naší minulosti lze s jistotou říci, že k zapomnění i na velmi důležitou civilizaci může dojít celkem bez problémů. Příkladem je chetitská říše. Stejně jako v případě oné staré globální kultury, kterou bychom mohli označit jako naši mateřskou, po ní zůstalo mnoho dokladů, které byly přístupné ještě před tím, než začal archeologický průzkum. Za všechny uveďme jen zmínky o ní v Bibli.

Zkušenost ukazuje, že máme silné sklony stará písemná svědectví prohlašovat za báchorky, i když se opakovaně ukazuje, že jsou velmi přesné. Mnozí odpůrci pouhé možnosti, že by taková civilizace mohla existovat, ji podle Platona označují jako Atlantis. Platon však nebyl zdaleka jediný, kdo vyprávěl o dávné, velmi vyspělé společnosti, která zanikla během obrovské přírodní katastrofy! Mezi mnoha vypravěči o ní byli i Egypťané, kteří tím vyřešili náš problém s tím, že tato kultura nemá počátek – alespoň v Egyptě. Tím se stává nejen Platonovo svědectví pravděpodobnějším, protože jednak není ojedinělé a jednak se tím potvrzuje, že Solon informaci skutečně získal v městě Sais od egyptských kněží, během svého pobytu v Egyptě.

Egypťané nemluvili o Atlantidě, ale o Ta-nátru (zemi bohů nebo předků). Z hlediska stavby slova je zde pozoruhodná shoda, a tak je pravděpodobné, že Atlantis vzniklo zkomolením egyptského výrazu. Slovo Atlantis nemá řeckou etymologii; někteří řečtí filozofové odmítali její existenci, což dokládá, že nevychází z řeckých tradic. Velmi podobně zní i název ztracené vlasti Aztéků – Aztlan. Ti měli přijít do Ameriky z ostrova, který se potopil, a podobně jako Egypťané stavěli pyramidy a mumifikovali mrtvé…

Pyramidy jako archiv

Již současný archeologický průzkum Egypta ukazuje na to, že osídlení z doby před první dynastií bylo značně primitivní a s pozdější velikostí egyptské kultury má pramálo společného. Přitom nápis na chrámu v Edfu jasně říká, že do Egypta přišli »následníci Hóra«, kteří si podrobili původní obyvatelstvo. Byli mnohem vyspělejší a jako většina úspěšných dobyvatelů zvítězili tím, že měli dokonalejší zbraně – kovové. Je-li řeč o Horovi, přicházejí na mysl Manethovy Dějiny Egypta z přelomu 3. a 2. stol. př. Kr. Tento egyptský velekněz napsal řecky podle chrámových archivů pro faraona Ptolemaia II. dějiny své země. My z jeho modelu vycházíme dodnes, ovšem z nepochopitelných důvodů jsme si vybrali jen jedno z jím uváděných tří období. Celé dějiny totiž rozčlenil na dobu bohů, polobohů a dynastickou dobu, již dále rozdělil na třicet dynastií. Dobu bohů a polobohů moderní knihy nezmiňují ani jako mytickou.

Není přitom asi těžké odhadnout, proč se o těchto dobách mlčí. Manetho totiž udává tak vysoké stáří (asi 30 000 let), že se to zdá být příliš fantastické, než aby mohlo jít o pravdu. Budiž ovšem řečeno, že Manetho není jediný, kdo to tvrdí. Mezopotamské seznamy panovníků udávají ještě starší data. Shodují se přitom v tom, že doba bohů byla ukončena obrovskou přírodní katastrofou. O ní víme s jistotou, že se skutečně stala a došlo k ní kolem roku 9500 před Kristem, kdy se Země jen šťastnou náhodou nesrazila s obří kometou. I tak ovšem na ni dopadlo množství úlomků a nejspíše i materiálu z ocasu, které za sebou zanechaly zkázu nepředstavitelného rozsahu.

Tyto seznamy se shodují v tom, že před potopou vládlo devět nebo deset božských panovníků. Podle Manetha byl posledním z nich Hor. Ten měl vědět o hrozícím nebezpečí, a proto nechal postavit pyramidy v Gíze, a to nikoli jako hroby, nýbrž jako archiv, jako úkryt pro výdobytky tehdejšího poznání.

Manetho zde zjevně nepředkládá svou představu, protože o těchto králích se zmiňuje i Turínský seznam panovníků a rovněž Egyptská kniha mrtvých uvádí, že některé z jejích kapitol byly ukryty za vlády tohoto osvíceného krále. V pozdějších dobách byl Hor prohlášen bohem a po celou dobu egyptských dějin patřil k nejdůležitějším členům egyptského panteonu. V Egyptě samotném je pozoruhodně málo dokladů o přítomnosti takové vyspělé společnosti. To pouze naznačuje oprávněnost představy, že Egypťané do Egypta přišli odjinud. Odkud to mohlo být, naznačuje Egyptská kniha mrtvých a patrně bychom našli mnohé další doklady v jiných textech. Zcela neafrický původ egyptské kultury byl přitom patrný již prvním egyptologům. Ti proto pátrali po tom, odkud přišli, ale nakonec tuto otázku v tichosti opustili, protože nikde na zemi zdánlivě neexistovala kultura, již by šlo srovnat s egyptskou. Významný britský egyptolog Emery začal na základě antropologických nálezů mluvil o »dynastické rase« dlouholebých lidí, ale i to bylo ze stejného důvodu ostatními egyptology odmítnuto.

Kolik je ti let, záhadná sfingo?

Nejprve se zastavme u dnes známých anomálních nálezů z Egypta. V prvé řadě je to Sfinga. Ta byla dlouho považována za dílo faraona čtvrté dynastie Ráchefa, protože rysy její tváře velmi připomínají jeho portréty. Podporuje to i zmínka na stéle Tutmose III., která byla objevena mezi jejími tlapami. Text je ovšem značně poškozen a je velmi pravděpodobné, že zmínka Ráchefova jména se neváže k jeho autorství, ale ke skutečnosti, že byl prvním, kdo ji restauroval. V průběhu dlouhých egyptských dějin se tak stalo ještě několikrát. Kriminalistické expertízy přitom zjistily, že za zdánlivě Ráchefovými rysy se skrývá zcela jiný obličej.

Sfingu těžce poškozenou erozí bylo nutné mnohokrát restaurovat. Podle geologů jde přitom o školní příklad vodní (!) eroze, což je na poušti jistě zajímavé… Sfinga svou výlučností představuje ještě jeden zásadní problém. Pokud je totiž Ráchefova pyramida v Gíze hrobkou a pokud je Sfinga jeho dílem, pak již její pouhou přítomnost nedovedeme vysvětlit, protože zádušní obřady musely být vykonány velmi přesně, měla-li být duše spasena, a pohřební architektura je obecně tou nejkonzervativnější. Kde jsou tedy sfingy před ostatními pyramidami a hroby a jakou by měly mít funkci v rituálu? Je dobře známo, že během dlouhých období byla Sfinga zasypána pískem tak, že vyčnívala jen hlava. Můžeme tedy předpokládat, že byla nejpoškozenější. Hlava je skutečně vůči tělu neúměrně malá a je možné, že její velké části byly odtesány při Ráchefově první rekonstrukci. Takto lze vysvětlit i to, jak se mohly dostat Ráchefovy rysy na původní obličej.

Míra eroze je důležitým datačním nástrojem, který geologie spolehlivě používá. V tomto případě se však dostala do vážného sporu s egyptologií, protože vycházejí údaje, které jsou sice v dokonalém souladu s Manethovým a dalšími svědectvími, ale v naprostém rozporu s poznatky současné egyptologie o dynastickém období egyptských dějin. Ve skutečnosti zde ovšem žádný rozpor není, protože pyramidy v Gíze nejsou dílem žádného z dynastických panovníků starého Egypta. To jasně plyne z datace založené na zkoumání eroze, již provedl prof. dr. Robert Schoch, stratigraf, paleontolog a specialista na zvětrávání měkkých kamenů, tedy odborník s ideální kvalifikací k takovému úkolu. Jemu vyšlo, že Sfinga je stará 12 000–14 000 let.

Jakkoli se její stáří může zdát fantastické, je zcela v souladu s následujícími skutečnostmi. Z minulosti Egypta víme, že v době, kdy vládli faraonové, byly deště v nilském údolí vždy velmi vzácné a úroda závisela výlučně na nilských záplavách. V okolí pyramid v Gíze se nacházejí mastaby, hrobky významných osobností. Některé jsou ze čtvrté dynastie, což zdánlivě podporuje představu, že Sfinga i pyramidy pocházejí z doby, kterou dosud předpokládáme, že byly postaveny i pyramidy, zatímco jiné jsou mnohem starší a pocházejí již z prvé dynastie. Tyto mastaby jsou z nepálených cihel, a přesto jsou v mimořádně dobrém stavu. Kdyby byly někdy po době čtvrté dynastie deště a záplavy tak prudké, že by poškodily Sfingu, tyto mastaby by musely být zcela spláchnuty ze zemského povrchu… Také by nám o takových událostech Egypťané asi zanechali písemné zprávy, ať již dobové, nebo tradované, ale po nich nenacházíme nejmenší stopy. Je třeba vzít v potaz i zvláštní okolnost, že Ráchef nebyl nástupcem Cheopse, kterému je připisována největší pyramida v Gíze. Mezi nimi vládl ještě Džedef-Ré. Proč on umístil svůj hrob jinam, tedy do Abu Ruáše? To nebylo nikdy uspokojivě vysvětleno.

Káhira z kamení pyramid

Z této lokality pochází i jeden z nejnovějších objevů v egyptologii: dosud neznámá pyramida. Archeologické nálezy ji zařazují do čtvrté dynastie, a dokonce zde bylo nalezeno jedno z jmen Chufuovy titulatury, tedy něco, co nebylo objeveno v celé Velké pyramidě v Gíze, pokud jde o normálně přístupné části! Neznamená to, že Chufuova pyramida stála ve skutečnosti v Abu Ruáši? Dnes z ní zbyly jen ubohé zbytky, které zasypal písek. Neodpovídá taková úroveň stavby spíše panovníkovi, který na nás v egyptských povídkách nepůsobí příliš monumentálním a mocným dojmem a po němž zůstala jen jedna nepatrná soška?! Z toho tedy plyne, že skutečné pyramidy Ráchefa a Menkaura mohou být rovněž v Abu Ruáši.

Erozi bohužel nelze prokázat na pyramidách, protože jejich vápencové obložení bylo strháno. I když víme, že Arabové z pyramid skutečně vzali tolik kamení, že z něho postavili Káhiru, je to zvláštní z hlediska, jak údajně byly kameny odebírány. Není možné, že zatímco Cheopsova a Ráchefova pyramida, které měly vápencové obložení, jsou poškozenější stejnou erozí jako Sfinga, takže Arabové pouze pokračovali v díle zkázy, zatímco třetí pyramida – Menkaurova, která má žulové obložení (proč a proč žulu vozili až z téměř tisíc kilometrů vzdáleného Asuánu?) je téměř nepoškozená. Je přitom jasné, že žula odolá erozi lépe než měkký vápenec.

V každém případě je však erozí těžce poškozen chrám Sfingy. Ten se navíc vymyká egyptské architektuře svojí monolytičností, připomínající spíše jihoamerické stavby než egyptskou eleganci. V celém Egyptě je přitom známá jen jedna stavba, která je ve stejném stylu a která se vymyká ze všech standardů již tím, že to je jediný známý podzemní chrám – Osireon v Abydu. Ten je obecně datován do 19. dynastie a označován za kenotaf (rituální hrob) Setiho I. Tato datace je ovšem založena jen na nápisech, které se našly v Osireonu, a pochopitelně mohou být mnohem pozdější.

Toto jsou zatím všechny známé anomální objekty starého Egypta a je jistě zvláštní náhoda, že všechny, s výjimkou Osireonu, jsou těžce poškozeny vodní erozí, k níž muselo dojít dávno před dynastickým období. Osireon není poškozen zcela pochopitelně, protože byl ukryt pod povrchem. Nevíme ovšem, zda nad ním nebyla nějaká stavba. Mohlo jít o pyramidu, nebo »prapahorek«. Byla-li tam, je zničena tak dokonale, že po ní nezbyla ani stopa.

Pokud jde o Sfingu a erozi, lze snad namítnout, že ji Egypťané vytesali z erodované skály a stáří eroze se tedy nevztahuje k době jejího vzniku. O tom bychom mohli uvažovat, pokud by nebyl stejnou erozí poškozen i její chrám a hlavně stěny lože, v němž je usazena.

Katastrofa se konala jinde

Nyní si řekněme pár slov o katastrofě, jež to vše způsobila. Naše znalosti se jednak zakládají na četných zprávách a legendách z celého světa a jednak na poznatcích řady oborů přírodních věd. Všechny informace nám poskytují zcela jednotný obrázek katastrofy, jaká nemá v lidských dějinách obdoby. Ve stručnosti lze konstatovat, že zkáza přišla z kosmu – Sluneční soustavou prolétlo těleso s obrovskou gravitační silou, následované menšími objekty, které se srážely a dopadaly na mnoho těles naší soustavy, Zemi nevyjímaje. I když to byla nejhorší katastrofa v lidských dějinách, přesto z ní Země vyšla relativně nejlépe. Nejhůře dopadla planeta mezi Marsem a Jupiterem, která se po přímé srážce rozpadla na asteroidy. Tehdejší kultura byla přitom tak vyspělá, že tyto srážky dokázala sledovat a zanechala nám detailní zprávy. Její úroveň je dále potvrzována i přímými archeologickými nálezy a literárními díly, jež nezapadají do současných představ o naší minulosti.

Největší a nejnebezpečnější průvodci této obří komety dopadly na Labrador. A zde se opět vracíme ke starému Egyptu. Egyptská kniha mrtvých se totiž o této katastrofě zmiňuje. V ní se uvádí, že boj v nebesích probíhal na východním nebi. Je jasné, že kdyby tyto úkazy byly pozorovány z Egypta, nebylo by to jednak na východě a jednak by vinou zakřivení Země nebylo nic vidět. Aby pozorovatel něco viděl, musel být v Tichém oceánu, poblíž Ameriky. Tam se skutečně situuje bájná pevnina, která se měla během přírodní katastrofy postupně potopit, známá pod názvem Mu. To je ovšem velmi blízké egyptskému mut – matka. Není tedy možné, že nejde o jméno, ale prostě o »vlast«? Tomu by napovídalo i to, že indiáni Hopi, kteří podle svých legend z této pevniny rovněž přišli, ji nazývají Kaskara.

Směřovali uprchlíci za vědením?

V Tichém oceánu je zemská kůra nejtenčí, a je tudíž více než možné, že by se tam existující případná pevnina skutečně potopila, pokud by došlo ke katastrofě takového rozsahu, jaký máme doložen. Na základě paleontologických a jiných nálezů přitom víme, že k ní došlo na jaře, někdy kolem roku 9500 př. Kr., což se znamenitě kryje s údaji, které podává Platon. Jestliže se pevnina, údajně složená ze tří velkých celků, skutečně potápěla, je pochopitelné, že její obyvatelé prchali všemi směry. Někteří jako Hopiové do Ameriky, jiní do Asie. A právě ve védách nacházíme zvláštní zmínku o králi Manu-Vinovi, který přivedl do Indie svůj lid a chtěl se zde usadit. Místní obyvatelstvo se tomu však bránilo, a tak došlo k několikadenní bitvě. V ní byl poražen a se svým lidem musel Indii opustit. Védy dále popisují, že prošel Persií, Arabským poloostrovem a nakonec vstoupil do Egypta. Tím náš příběh dopisuje kruh.

Egyptská kniha mrtvých přitom naznačuje, že do Egypta směřovali uprchlíci i ze západu. Jediným vysvětlením toho, co je vábilo do původně bažinatého údolí Nilu, je právě gízský archiv. Na závěr je dobré obrátit pozornost ke dvěma hieroglyfům, které se užívaly k bližšímu určení slova, tzv. determinativy. Je to jednak znak pro stát či jinou zemi: ze společné základny vystupují tři pahorky. Zmíněná pevnina Mu měla být tvořena třemi obrovskými pevninskými masami. I druhý hieroglyf je determinativ a psal se za všechna slova mající vazbu s městy. Ačkoliv Egypťané nebudovali kulatá města, je kulatý a křížem rozdělený na čtvrtiny; právě tak popsal Platon hlavní město Poseidonis.


Autor článku - Jaromír Kozák
Publikoval - Ptah
Zdroj článku - Regenerace
Časť v seriáli - Egyptské reflexe
Článok je v sekcií - Egypt / Jaromír Kozák
Pre komentovanie článkov musíte byť prihlásený