Mystická modlitba faraónova – chvalozpěv na Slunce Hóra

Hymnus kacířského egyptského krále Achnatona ke Slunci

Zde, po dlouhé práci kolegia mých přátel, předkládám, ve své jazykové úpravě, čtenáři klenot světové literatury, překlad hymnu na Slunce, jež pochází z pomyslného pera kacířského faraóna Achnatona. Tento těžce nemocný muž, manžel překrásné Heleny egyptského světa, Nefertiti, byl prvním, kdo v polyteistickém Egyptě měl odvahu zlomit moc kněží a vyhlásit za jediné pravé božstvo Slunce. Potěšte se krásou jeho slov stejně, jako já.

Chvalozpěv na živoucího Hóra, sídlícího na obou obzorech, jásajícího na obzoru v Jeho jménu Šov, jenž je Sluncem žijícím na věky věků, velikým živým Sluncem, kteréž je v jubileu, Pána všehož, kolem čehož krouží Slunce, Pán nebe, Pán země, Pán chrámu Slunce v Achetatonu.

Král Horního a Dolního Egypta, žijící pravdou, Pán obou zemí Nefercheprure Vejenre, syn Rea, žijící pravdou, Pán korun Achnaton, velký svým pozemským životem a velká manželka králova, jeho miláček, paní obou zemí Nefernefruaton Nefertiti. Kéž žije, je zdráva a svěží na věky věků, říká (Použití velkého "P" u slova pán v označení vládce je nabíledni, neboť farao byl pro své poddané skutečným živoucím bohem.):

"Záříš krásně v horizontu nebe, ó Slunce žijící, jenž jsi žilo v prapočátku. Když vycházíš na východním horizontu, naplňuješ každou zemi svou krásou. Jsi velké, krásné, lesknoucí se, vznášející se vysoko nade všemi kraji. Paprsky tvé objímají svět až na konec všeho, co jsi stvořilo. Ty jsi Re. Přicházíš až na konec světa a ovládáš jej pro svého syna, kterého miluješ. Ačkoli jsi vzdálené, tvé paprsky jsou na zemi, a ačkoli jsi před obličejem lidí, nevidí, jak vykonáváš svou cestu.

Když se ukládáš k odpočinku v západním obzoru, země je v temnotě, jakoby byla mrtvá. Lidé leží ve svých příbytcích, mají zahalené hlavy, a oko nevidí oka. Kdyby jim bylo ukradeno vše, co mají pod svými hlavami, nevěděli by o tom. Všichni lvi vycházejí ze svých doupat a všichni plazi koušou. Temnota vládne a země je mlčenlivá, dokud To, jež ji stvořilo, odpočívá ve svém obzoru.

Když se rozednívá, vycházíš na obzoru. Záříš, ty, Slunce, ve dnech, a plašíš temnoty. Rozdáváš svoje paprsky a obě země jsou v slavnostním lesku. Lidé se probouzí a vstávají. To Ty jsi je zdvihlo. Myjí se, oblékají a jejich ruce vzdávají chválu Tvému zjevení. Celý svět pracuje.

Veškerý dobytek se těší ze své píce, stromy i traviny se zelenají, ptáci vylétají ze svých hnízd a jejich křídla vzdávají chválu Tvému duchu. Všechen skot poskakuje po svých nohách a všechno, co létá i co poletuje, žije, když Ty vyjdeš.

Lodi plují po proudu i proti proudu a všechny cesty se otevírají, protože jsi vyšlo. I ryby v řece vyskakují blíž k Tobě, neboť Tvé paprsky jsou i v hlubinách mořských.

Dáváš vzniknout zárodkům v ženách, vytváříš sémě v mužích, dáváš život synu v těle jeho matky a konejšíš jej, aby neplakal. Jsi kojnou v lůně mateřském, dávaje dechu, aby na živu bylo udrženo vše, co jsi stvořilo. A když vyjde z lůna na svět v den svého narození, otevíráš jeho ústa, aby mluvilo a dáváš mu jeho každodenní krmi. Ptáče ve vejci se ozývá ze skořápek a Ty dáváš mu vzduch v nitru, abys je udrželo živé. Když jsi mu dodalo sil, aby se proklovalo z vejce, vyjde z něho, aby křičelo podle svých schopností, a běží, odkud vyšlo.

Jak mnoho je toho, co jsi stvořilo a co je vyzdobeno před jediným bohem, kromě něhož není jiného. Stvořilo jsi zem podle své vůle, naprosto samo, celou s lidmi, dobytkem a vším skotem. Všecičko, co se na zemi nachází, chodí svými nohami a všecičko, co je ve výši, poletuje svými křídly.

Cizince, ať Syřany, či Núbijce anebo Egypťany jsi usadilo, každého na příslušné jeho místo, a stvořilo jsi všeho, čeho jim nutno. Každý má své stravy a jeho pozemský život je vyměřen. Jejich jazyky jsou rozlišeny jejich řečí a zrovna tak i jejich vzezření. I jejich pleť je rozlišena. Ty jsi odlišilo národy. Ty vytváříš Nil pod kruhem země a přivádíš jej k nám svou vůlí, aby krmil lid, jak jsi jej vytvořilo.

Ty jsi pán všech, jsa do úmoru jím zaměstnáno, vládce všech zemí, jenž svítíš pro ně, Slunce dní, veliké mocí Svou. Ty máš starost i o žití vzdálených cizích zemí. Umístilo jsi též Nil (Farao zde má na mysli déšť, je nutné pochopit, jak velkou úlohu v životě Egypťanově Nil, tato vskutku životodárná řeka, hraje v jeho celém žití.) na nebi, aby sestupoval k nim, vlnil se v horách coby moře i zavlažoval jejich pole u jejich měst. Jak znamenité jsou úmysly Tvé, pane věčnosti! Nebeský Nil dáváš i cizím národům a zvířatům všech pustin, chodícím svými nohami, a Nil pozemský vychází z pod kruhu země ku Egyptu. Tvé paprsky vyživují všechna pole. Dokud budeš zářit, budou žít a porostou Tobě.

Ty tvoříš počasí všech let, abys životem obdařilo, co stvořilo jsi. Dobu pučení, abys ji ochladilo, i žár, by okusily Tebe.

Nebe stvořilo jsi vzdálené, abys v něm zářilo, a abys vidělo všeho, co jsi stvořilo.
Jsi Samojediné a záříš ve svém tvaru jako Slunce živoucí. Vycházíš a záříš, odcházíš a vracíš se zpět.

Tvoříš miliony tvorů ze sebe jako i měst, osad, polí, cest a řek. Všechny oči hledí k Tobě, když jsi denním Sluncem nad zemí. (Zde následuje, žel, mezera, způsobená chybící částí textu.)

Ty jsi v srdci mém a nikdo Tě nezná lépe, nežli jako tvůj syn Nefercheprure Vejenre. Působíš, že je znalý Tvé osobnosti a moci Tvé."

zdroj: putnici.sk



Článok je v sekcií - Egypt / Nezaradené