Filosofie a věda dávných civilizacií

Jistou představu o úrovni vědy a filosofie starých civilizací můžeme získat z dochovaných artefaktů, pocházejících ze Staré říše Egypta. Je to bohužel zatím nejzazší hranice, kam dosud úspěšně pronikla archeologie. Další zdroj informací jsou mýty, ale také dochované zprávy o vědeckých znalostech a řemeslnické technologii pěstované ve střediscích usazených kolem starobylých svatyní Osirise a Thowta (Herma). Můžeme dnes pouze tušit jaké bohatství informací obsahovala alexandrijská Bibliothéka, knihovna Ptahovy svatyně v Memfidě, Pergamská knihovna a další, které zanikly vesměs ohněm. O duchu a technické úrovni civilizačního cyklu zaniklého v roce 3449 př.n.l. toho víme velmi málo a z toho mála, co se zachovalo a bylo s úctou chráněno po tisíciletí egyptskými kněžími je pak zničeno náboženskými fanatiky islámu i křesťanství. Nicméně to,co se dochovalo zejména v oblasti filosofie a vědeckých znalostí, nás nutí k hluboké skromnosti. Zjišťujeme, že mnohé, co jsme s velkou slávou a sebevědomím objevili v 18. a dalších stoletích, nebyly sensu stricto objevy, ale znovunalezení pradávných znalostí našich moudrých předků.

Již staří Egypťané tradovali, že alchymie představuje pouze nepatrnou část rozsáhlé vědy vyučované a pěstované ve svatyních starověku. Filosofie a s ní i umění podléhaly vývoji ve velkých intelektuálních cyklech, přičemž jednotlivé cykly na sebe navazovaly v čase, ale odehrávaly se v různých zemích. Žádný civilizační cyklus však již nikdy nedosáhl duchovní úrovně prvého cyklu, u jehož kolébky stál nezemský Rozum. Civilizace umíraly po šesti tisíciletích, tedy příliš mladé na to, aby vyspěly a dosáhly úplného pochopení vesmírného Rozumu nebo chcete-li nejvyšší Nepojmenovatelné Bytosti, kterou křesťané nazývají Bohem, islámští věřící Alláhem, Židé Jahvem, Rekové Diem atd..
Největší tíže nepochopení je v tom, že není mnoha bohů různých národů a duchovních hnutí, ale je jediný Rozum, tedy jediný Bůh pro všechny lidi, pro celý vesmír. Míra nepochopení je vrchovatá i v našem současném civilizačním cyklu a nedojdeme-li k tomuto poznání, míra se naplní a lidstvo po šesti stoletích opět zanikne. Tak se opakuje souboj ducha s časem, dosud vždy zvítězil čas. Zvítězí za šest století duch?
Ve svatyních starověku, které je nutno chápat jako civilizační střediska rozvoje filosofie a souvisejících věd, ale i technické a řemeslnické technologie mající přísně organizovanou hierarchickou strukturu, nad níž bděli hierofante s různým stupněm zasvěcení. Stupeň zasvěcení lze chápat nejen jako rozsah hieratických znalostí, ale především i znalostí vědeckých a technických. Svatyně starověku lze snad nejlépe pochopit, použijeme-li jako analogii střediska různých křesťanských řádů budovaných v Evropě v minulých stoletích, s cílem dosažení rozvoje duchovního, ale i technického a sociálního. Z organizace starověkých svatyní se u starých Egypťanů poučili i helénští Rekové, když zakládali tehdejší "supermoderní" vědecký ústav Museion, spolu s bohatě zásobenou knihovnou-Bibliothékou, obojí v Alexandrii. To vše je však, bohužel, již několikanásobný odvar toho, co snad bylo obsaženo, prováděno a vyučováno v kulturních střediscích mýtické Kaskary nebo Thule či Hyperboreje. V každém civilizačním cyklu se duchovní vývoj odehrával v podstatě podle téhož schématu, kdy bezprostředně po úderu Nimiru po několik století ti co přežili živoří, protože vůdcové i civilizační struktura byla zničena. Obecný problém lidské civilizace spočívá v její velké zranitelnosti a nízké odolnosti vůči nečekanému nárazu živlů či nájezdům velkých tlup primitivních kočovníků, majících sice nepatrnou civilizační úroveň, ale o to větší biologickou odolnost. Následky takových šoků pro starověkou společnost byly vždy tragické, protože krátké civilizační cykly vytvořily společnost řízenou úzkou vrstvou vysoce
vzdělaných a duševně prozřelých hierofantů. Masa prostých lidí žila svůj život v hranicích vymezených kněžskou elitou, aniž by hlouběji chápali důvody a cíle těchto příkazů. Civilizační návyky a etika moudrých hierofantů nestačila v těchto cyklech nikdy proniknout do duše prostých lidí. Bylo k dispozici příliš málo času. Zcela jiná situace by zřejmě nastala pokud by civilizační cykly byly řádově delší. Každé kataklysma proto tenký civilizační nátěr snadno smylo a se zničením duchovní elity a jejich řídících struktur se opět nastolovalo období vlády nimrudismu. Naštěstí Nimiru totálně ničila vždy jen v poměrně úzkém pásu, takže civilizace nezanikla všude naráz, ale zůstala civilizační centra, která přežila a v novém cyklu se stala semenem nové civilizace. Bohužel, kvalita civilizační křivky, tedy její trend, měl trvale klesající hodnotu. Z tohoto obrazu se vymyká současná civilizace, která se blíží ke kritickému bodu, aniž ještě dosáhla svého zenitu. Naše civilizace je nepochopitelný fenomén v tom, že na rozdíl od minulých civilizačních cyklů je civilizací převážně technickou s hlubokým společenským dosahem, která z popele přečetných válek se rodí jako pták Fénix vždy dokonalejší a silnější. Je tu cosi, co nás žene stále rychleji vpřed, dravá a neukojitelně žíznivá touha po poznání toho, co bylo i toho, co bude. Je to snad vyšší záměr Nevýslovné Bytosti, převedení lidstva přes úskalí nového kataklysmatu?
My si myslíme, že nejlepší způsob uchování civilizačních zkušeností a znalostí je grafický záznam na papíru, v hlíně či kameni. Hierofanté snad znali techniku grafického záznamu zpráv, ale jisté to není. Traduje se, že Thowt přinesené znalosti zaznamenal pro budoucí časy v knihách, jejichž listy tvořily zlaté fólie. Na těchto fóliích byly zaznamenány znaky, které měly sémanticky souviset s oním tajemným "Ptačím jazykem", který byl nejen jazykem hierofantů, ale i vládců a mudrců. Ptačí jazyk, někdy také zvaný "Jazykem Ptáků" či "Jazykem dvora" byl jazykem velmi starým a univerzálním, kterým hovořila všechna centra civilizace, byl klíčem k vědění duchovnímu i technickému, ale prý i jazykem diplomatů. Jazyk Ptáků byl tedy "latinou" starověku. Údajně byl praotcem ostatních jazyků rozšířen dávno před stavbou Babylonské věže a později upadl v zapomenutí. Používal prý jej i Ježíš, který s ním byl seznámen v době studia v indických a tibetských svatyních, ale hovořili jím i Inkové a kněží starých egyptských svatyní. Dnes nemáme ponětí co to bylo za jazyk, je možné, že se s ním v různých podobách setkáváme, aniž jsme pochopili, oč jde. Domnívám se, že archetypem či dialektem Jazyka Ptáků byl i hvízdavý jazyk kanárských Guančů "silbo", připomínající podle starých zpráv švitoření ptáků v širokém frekvenčním rozsahu s bohatou modulací. Silbo Guančů nemá dodnes obdobu v žádném známém jazyku či dialektu a bohužel se jej nepodařilo rozluštit před jeho zánikem. Z Jazyka Ptáků se prý posléze vyvinul jinotajný jazyk "argot", kterým byla psána řada klíčových dat ve staré alchymické literatuře. Argotický jazyk je podle Fulcanelliho zvláštní řečí pro jedince, kteří mají zájem sdělovat si závažné myšlenky, aniž by riskovali nežádoucí únik zneužitelných informací. Údajně je argot případem mluvené kabbaly. Kmen "argo" je ostatně stále dosti rozšířen, aniž dobře rozumíme jeho skutečnému významu. Vyskytuje se nám v řadě prastarých významů jako jsou "argonauti", "art-gothique" či "ď art-goth" a podobně. Z Jazyka Ptáků pochází vedle argotu i řada západních jazyků, zejména provensálština, pikardština a další jazyky a dialekty staré Occitanie.
Christian hovoří o tom, že Thowt předal hierofantům v zemi Mizraim (starý Egypt) knihu, sestávající ze 78 zlatých fólií, na kterých byl zaznamenán text tvořený řadou číslic a písmen. Výklad smyslu těchto liter je údajně obsažen ve spisu zvaném "Arkan", což je chápáno jako slovník či klíč ke čtení.
Lze se domnívat, že text Thowtovy knihy byl zaznamenán v Jazyku Ptáků nebo v některé z jeho dobových variant. Podle jiných pramenů zanechal Thowt 42 rukopisných svitků, v nichž byly zaznamenány poznatky jednotlivých věd jako byla Theurgie, Magie, Chymie. Thowtovy knihy (svitky) se buď nezachovaly nebo jsou skryty. Nevíme, zda k nim měli přístup alexandrijští encyklopedisté, protože se o nich nezmiňují.

Filosofii starých zaniklých civilizací neznáme, zdá se, že zemřela s těmi, kdo ji vytvořili. Přesto existují stigmata této filosofie, dochovaná do dnešních časů a je jich dost na to, abychom odhadli alespoň její obrysy a směr působení. Tato stigmata jsou velmi dobře zachována především ve staré alchymické literatuře a velmi plasticky vystupují ze všech interpretací alchymických textů. Středem duchovního života byla Nevýslovná Bytost, kterou si lidé různých národů zlidšťovali pro snazší pochopení jako lidské bohy: Osirise (Úsíra), Dia, Iod-hera, Višnua, Nejvyšší Božskou Osobnost, ale také Boha křesťanů, židovského Jehovu či muslimského Alláha. Negativní lidské vlastnosti často těmto verzím bohů přisuzované, především krutost, krajní nesnášenlivost k samostatnému myšlení, požadavek krvavých obětí a podobně, v tom lze nicméně tušit lidskou nedokonalost kněží, kteří božské učení zprostředkovali prostému lidu. Jakékoliv jiné pojetí Boha, tedy především rozumové ztotožnění a potlačení slepé víry,bylo pro věrozvěsty existenčně nebezpečné a tedy nepřijatelné a trestuhodné. Kněží dobře věděli, že dosažení harmonie lidského života se záměry a přáním Boha činí roli kněží zbytečnou, což nebylo možno připustit. Oproti tomu stigmata prastaré filosofie naznačují pojetí Nevýslovné Bytosti jako skutečného otce, který nic nepožaduje, ale svým synům a dcerám pouze projevuje svá přání a svoji lásku. Jako opravdový otec ponechává svým dětem - lidem možnost nalezení cesty k sobě, někomu cestou rozumu, jinému cestou víry, dalšímu cestou oddanosti. Lze říci, že starověká filosofie zdůrazňovala za hlavní cíl lidského života dosažení stavu prozření, což lze chápat jako dosažení stavu nejvyššího vědomého zdokonalení a harmonie. Podle této filosofie lidská bytost prochází mnoha životy do toho okamžiku, kdy dosahuje oné harmonické rovnováhy - prozření. Je zdůrazňováno, že smyslem lidského života není pouhé uspokojování tělesných potřeb a uspokojování žádostí těla, ale usilovný vědomý vývoj k dosažení vyšší duchovní dokonalosti. Na této cestě lidská bytost nenachází smrt, ale pouze mění svou fyzickou schránku - tělo. Žádný lidský skutek z minulých životních cyklů, ať již dobrý či špatný, se neztrácí a provází lidskou bytost při novém fyzickém zrození (karma). Tyto filosofické zásady se v původním významu i pojetí dodnes uchovaly nejlépe v brahmánském učení a do značné míry i v hinduismu. Zdá se, že vývoj moderního křesťanství rovněž hledá spojení s prastarými filosofickými kořeny učení o Nevýslovné Bytosti a zbavuje se středověkého dogmatismu a deformací, posunujících křesťanství více k nimrudismu než k Nevýslovné Bytosti. Reakcí moderního člověka na deformaci křesťanství byl odklon od Boha a ztotožnění s materialistickým racionalismem. Ten však zavedl lidstvo do slepé uličky lemované zničeným životním prostředím, erozí lidskosti, bujením násilí a zločinu, terorem zdivočelé techniky a technologie a zejména atrofií ducha. Starověká filosofie kladla důraz na hledání pravdy a lidskosti a hromadění materiálních hodnot považovala za člověka nedůstojnou činnost zbytečně stravující vzácný čas žití. Sledujeme-li proměny starověké filosofie jak je to jen možné, pak zjistíme, že židovská Kabbala je odvozena z egyptského thowtismu (hermetismu), který však má společné kořeny s indickými duchovními zdroji. Dosah těchto kořenů vědění mizí v prastarých časech, pro něž nemáme ani jména, ani Časové koordináty. Hinduistická a buddhistická filosofie uchovaly nejlépe a v nejčistší formě principy starověké filosofie, kdežto thowtismus se dochoval v helénském hermetismu značně deformovaný a desintegrovaný. Příčiny jsou možná v tom, že indický a tibetský prostor byl předcházejícími cyklickými kataklysmaty postižen poměrně málo. Duchovní vrstvy jednotlivých intelektuálních cyklů jsou zde nepříliš porušené a téměř splývají v ucelený a vývojový celek. Civilizační centra duchovního rozvoje splývají se starými indickými a tibetskými svatyněmi,zejména Lanka, Ayodhia, Gayah, Methra, Dewarkash, Butala a Lhassa, jejich význam dodnes nejsme schopni plně ocenit.
Hinduistická filosofie, zejména její prvopočátek - brahmanské učení, dosahuje až k mýtickému Rámovi, který sjednotil třetinu světa a vytvořil říši Beránka (Skopce), založenou na základech vědy a harmonického ducha, v níž vládl mír a hluboká lidskost. Rámova říše měla existovat po pět tisíciletí a zanikla po povstání Iršua, který ve filosofii potlačil aktivní otcovskou podstatu

Nevýslovné Bytosti a uzákonil otrockou poddajnost věřících tyranii světských vládců, falešně vydávaných za zástupce Boha na Zemi. Tedy nic nového pod sluncem, takovou situaci vidíme dodnes kolem sebe v různých podobách. Po vytvoření říše Beránka se Ráma vzdal světské vlády a stal se nejvyšším hierofantem učení (filosofie), jehož hieroglyfem je Beránek, jakožto symbol moudrosti, humanity a duchovní síly.
Zde také nesporně vyrůstají kořeny judaismu a křesťanství. Časové koordináty počátku a konce Rámovy říše Beránka nelze zatím na základě dostupných pramenů odhadnout, ale podle některých vztahů se domnívám, že se může jednat o vývojový civilizační cyklus zaniklý při kataklysmatu kolem roku 9564 př.n.L. Vláda Iršua by pak souvisela s nástupem nimrudismu na počátku druhého vývojového cyklu. Je to však pouhý odhad. Hinduismus považuje Rámu (přesně Rámačandru) za sedmý avatár (převtělení) boha Višnua. Lidské povahové prvky obdržel Ráma až mnohem později v eposu "Rámajána" (Příběh o Rámovi), jehož nejstarší část má pocházet ze 4.století př.n.L, ve kterém byla osobnost Rámy zlidštěna na úroveň lidí té doby. Rozsah Rámovy říše lze poměrně přesně odhadnout podle nejslavnějších svatyní té doby zasvěcených Rámovi nebo původně snad Beránkovi. Vedle již uvedených svatyní Indie a Tibetu to byly svatyně Vahr, Balk a Bamyian v Persii; Ninive, Han a Hun v Mezopotamii; Théby, Memphys a Hamaion v Egyptě; Parnass a Delfy v Helladě; Bolsen v Etrurii; Nimes v Occitanii; Bibrakte, Perigueux a Chartres v Galii včetně svatyní španělských a kavkazských Iberů - Huesca a Gades (Cadis). Jistě si čtenář povšimne nesrovnalosti, kdy některá střediska, zejména Théby, Memphys, jsou spojována s Thowtem a jeho filosofií počátkem Staré říše egyptských faraónů a příchodem gizského,lidu, což se vše prokazatelně odehrávalo kolem roku 3000 př.n.L. Tuto nesrovnalost lze vysvětlit pouze jediným způsobem, že Rámova říše Beránka byla o tisíciletí starší a původnější než počátek Staré říše egyptských faraónů. Pak by to ovšem musela být ona "úplná civilizace" zmiňovaná Platonem, existující 10 000 let před Menim. Totéž říkají Herodot a Diodor, ale i Manethon Sebennytský. Jednalo by se tedy snad skutečně o civilizační cyklus zaniklý při kataklysmatu kolem roku 9564 př.n.L, tedy civilizační cyklus v pořadí druhý. Rámova říše Beránka asi tehdy opravdu mohla tvořit přibližně třetinu světa, rozhodně podstatnou část Asie, severní Afriky a celou Evropu. Staré zprávy však naznačují, že Ráma nevládl své říši z indického kontinentu, ale ze země položené více k jihu, kterou s Indií spojoval most četných ostrovů. Pokud tomu lze uvěřit, byla by sídlem jeho vlády zaniklá pevnina dnes známá pod názvem Lemurie, jejíž poloha není dodnes s jistotou určena. Podstata filosofie Rámova učení přešla v téměř krystalicky čisté formě do eposu Mahábharáta, zejména pak jeho části zvané "Bhagavadgíta" (Gítopanišada). Porovnáme-li základní myšlenky thowtismu s filosofickým učením Sri Kršny, zjistíme velkou blízkost ne-li identitu. V 17.kapitole Bhagavadgíty objasňuje Šrí Kršna svému žáku Ardžunovi principy ideální struktury společnosti, rozpráví o kosmologii, o podstatě bohů a smyslu lidské existence, ale též o cestách vedoucích k duševní harmonii -prozření. Odmyslíme-li si specifický indický kolorit, máme před sebou čistou formu thowtismu nebo chcete-li hermetické filosofie vysokého stáří. Základním postulátem starověké filosofie je, že jedinou skutečnou podstatou lidské bytosti je duše, která je nesmrtelná, kdežto fyzické tělo má pomíjivý charakter. Jediným smyslem života lidské bytosti je poznání Boha a přiblížení se k Bohu - Nevýslovné Bytosti. Podle Bhagavadgíty, ale i podle thowtismu je mnoho cest vedoucích k prozření. První je cesta poctivé a nezištné práce pro obecné blaho, druhou a snazší cestou je naprostá milující oddanost Bohu. Mnohem náročnější je cesta dokonalého poznání Boha cesou prozření pomocí soustředěné meditace. "Prozřením" je chápán stav lidské bytosti, kdy cestou soustavného sebezušlechťování pod vedením duchovního učitele (gum), dosáhne člověk harmonie duše i těla, což mu umožní nejen setrvalý kontakt s Bohem, ale i nahlédnutí do tajemství vesmíru, která obyčejným lidem nejsou dostupná. Tolik Bhagavadgíta. Uvědomělý křesťan v této filosofii nachází zajisté cosi neobyčejně blízkého z vnímání podstaty své víry. Je to logické, protože kořeny křesťanství čerpají jak z thowtismu, tak především z Bhagavadgíty.

Thowtismus však zná ještě jednu cestu duchovního vývoje lidské bytosti. Je to cesta psychického, mentálního i biologického skokového vývoje alchymisty během jeho manipulací s hmotou, zejména v závěrečné fázi vzniku Kamene mudrců. Systémová analýza naznačuje, že se jedná pravděpodobně o dosud neznámý specifický případ mutace genotypu lidské bytosti - alchymisty, vystaveného soustředěnému působení pole energie uvolňované v procesu transmutace hmoty. Tímto fenoménem se budu zabývat v dalších kapitolách.
Domnívám se, že existuje ještě jedna cesta vedoucí k prozření lidské bytosti a tuto cestu pravděpodobně využívali starověcí mudrci po předcházejícím nejvyšším zasvěcení, což můžeme chápat také jako nejvyšší stupeň duchovního zaškolení. Při úvahách o unitární teorii pole lze dojít k závěru, že mimo jiné musí nutně existovat universální informační pole (UIP), které je součástí vesmíru, je isotropní a má invariantně rostoucí gradient.
Z tohoto pohledu poněkud připomíná známou entropickou teorii. UIP má tu vlastnost, že neznámým mechanismem umožňuje kdykoliv napojení kterékoliv lidské bytosti pokud dosáhne nadprahové hodnoty osobního duševního pole - prozření. Napojením lidské osobnosti na UIP nedochází k poklesu kapacity tohoto pole, protože UIP se zvyšuje trvale o kapacitu osobního pole osobnosti. Jinými slovy: lidská bytost dosahující stadia duchovní harmonie se stává součástí vesmírného UIP, z něhož trvale čerpá a svůj díl trvale odevzdává. UIP má tedy nesporně fyzikální podstatu, ale transcendentální charakter vymezující jeho specifické projevy a současně tvořící spolehlivou pojistku proti zneužití "neprozřelými" mozky nimrudistů. Jedním ze specifických projevů UIP je chybějící časoprostorová kausalita konkrétního děje, takže teoreticky lze z UIP čerpat informace o stavech a dějích, které se z našeho hlediska již staly nebo teprve stanou.Teorie UIP umožňuje nenásilně pochopit z jiné strany smysl lidské existence a porozumět životnímu cíli člověka tak, jak jej předestírají staré filosofie, především Bhagavadgíta.
Schopnost "prozření" lze tedy považovat za důsledek vědomého napojení na UIP, čímž se také ona bytost dostává na novou, kvalitativně odlišnou úroveň civilizace, než je nám vlastní. Mžiková a krátkodobá napojení na UIP vyvolaná silným stresem jsou poměrně častá i u lidí se silně indukovaným citovým vektorem. Domnívám se, že většinu vědeckých objevů i vynálezů, ale i uměleckých počinů lze připočítat na konto krátkodobého napojení tvůrčí osobnosti na UIP. Tvůrčí osobnosti s vysokým IQ mají obvykle vypěstovanou i silnou tvůrčí vůli a za příznivých okolností své myšlenkové pole dokáží usměrnit do krátkodobého koherentního výšlehu, který napojení na UIP umožní. V této souvislosti nám Karmajóga (sloka 16) říká :
"Je-li člověk osvícen poznáním, jež rozptýlilo nevědomost, pak toto poznání odhalí vše tak, jako za bílého dne je všechno ozářeno sluncem".
Když hermetici hovoří o "Harmonii světla", chápeme ji v moderním pojetí jako harmonii dokonalého poznání světa - UIP. Termíny "prozření" i "poznání světla" či "harmonie světla" znamenají vždy v podstatě totéž - dosažení trvalé interakce s UIP.
Jestliže v hinduismu a v buddhismu se filosofie prolíná s náboženstvím tak intimně, že obě složky nelze vzájemně oddělit, pak thowtismus (hermetika) klade filosofii do popředí a náboženské prvky tvoří pouze opěrnou kostru, někdy více, jindy méně zřetelnou. Tato odlišnost má snad původ v poměrně odděleném vývoji obou filosofií v posledních tisíciletích. Nelze však vyloučit nesprávné pochopení vyplývající z roztříštěných a kusých informací, které máme k dispozici. Thowtismus ve své rané podobě představoval vědecky propracovaný filosofický a sociální systém organizace společnosti, jejíž převážná část žila v podmínkách

kamenného věku. Je to svým způsobem paradox pro náš technokratický způsob myšlení, když zjišťujeme, že civilizace může být pokročilá a sociálně spravedlivá, aniž je technokratická. Thowtismus nás v podstatě ubezpečuje, že lze žít plný, účelný a cílevědomý život, aniž se pachtíme denodenním bojem o dostatek peněz k získání v podstatě zbytečných věcí, které si nás zotročují a posléze fyzicky a duševně ničí. Rezignovali jsme na úžasné duchovní prostředky, které nám naši předkové odkázali, raději létáme letadly a občas se rozbijeme pádem na zem nebo jezdíme rychlovlaky a hyneme při srážkách, honíme čas rychlými auty otravujícími ovzduší. To vše místo dosažení prozření, které vyžaduje vůli, soustředění a prostý život. Je zřejmé, že kdesi ve vývoji lidstva nastal zkrat, ale kde? Ze starých zpráv vyplývá, že ono "prozření" neznamenalo pouze dokonalejší duchovní život, ale naopak zmnožení lidských sil a prostředků v okamžiku, kdy duch ovládá tělo. Pak pochopíme, že zasvěcení létali bez letadel, navazovali kontakty na velké vzdálenosti a nepotřebovali informatiku a znali vše, co bylo a co bude. Pro období thowtismu existovala ucelená a přísně organizovaná struktura duchovní elity řídící spravedlivě věci obyčejného člověka, ale současně dbající o civilizační rozvoj společnosti v souladu s filosofií. V porovnání s thowtismem (hermetismem) jsou všechny filosofické směry pouze nevědomé tápání v mlze omylů.
Duchovní elita představovaná hierofanty různého stupně zasvěcení (rozuměj různého stupně zaškolení) byla nepočetná, ale tvořila kompaktní vrstvu společnosti. Lid žil v prostých, ale humánních a sociálně uspokojivých životních podmínkách. Základním prvkem organizace tehdejší společnosti byla "Velká rodina", k níž obvykle náležela nejméně čtyři pokolení přímých příbuzných. Několik spřízněných Velkých rodin vytvářelo rodové souručenství "klan", který měl prastarý název "Rod kolem krbu". V čele Velké rodiny stál nejstarší člen, obvykle praděd, kdežto v čele klanu stál hierofant nižšího stupně zasvěcení, který pocházel z klanu a náležel ke zkušeným a váženým mágům. Pod jménem "mágů" si však nesmíme představovat cirkusové rádoby kouzelníky se špičatou čepicí. Byli to lidé s vysokým vzděláním všeobecného charakteru vykonávající v podstatě funkci starosty rodové obce nebo snad náčelníka, ale bez militantní pravomoci. Ostatně militantní složky v tehdejší společnosti byly nepočetné a plnily pouze strážní úkoly. Mocenské prostředky moderního věku (armády, policie) tato společnost neměla, protože je nepotřebovala. Neexistovaly ani války, ani násilné činy a neexistovala ani hybná síla - boj o moc a shromažďování bohatství. Je to situace, kterou dnes těžko chápeme, ale jistě o ní v duchu sníme. V podstatě tehdejší společnost řídila přirozená autorita duchovně vyspělé elity - hierofantů. Každý mladý člověk měl přirozené právo k získání kteréhokoliv stupně zasvěcení, dnes bychom řekli kvalifikačního stupně. Před přijetím ke studiu však musel úspěšně projít třemi druhy zkoušek:
1) zkouškou fyzické zdatnosti
2) zkouškou etické vyspělosti
3) zkouškou mentální vyspělosti.
Úspěšné projití touto branou umožnilo mladíkovi studovat na učilištích ve svatyních nižšího zasvěcení, po jejichž absolvování získal zasvěcení do Malých mystérií. Snad nebudu daleko od pravdy, když Malá mystéria přirovnám k maturitě na gymnáziu, tedy jakési absolutorium středního vzdělání. Nejlepší postupovali ke studiu ve svatyních vyššího řádu a studium zakončili absolvováním Velkého mystéria, což lze přirovnat k jakési "rigorosní" zkoušce na konci vysokoškolského vzdělání. Nejlepší z nejlepších absolventů Velkého mystéria pak získávali Nejvyšší zasvěcení ve svatyních nejvyššího řádu a z nich pak byli vybíráni hierofanté do nejvyšších funkcí. Pro zajímavost uvedu, že například Mojžíš a Orfeus (1500-1300 př.n.l.) byli rovněž absolventi nejvyššího zasvěcení, které získali v thébské svatyni zasvěcené bohu Osirisovi. Zmíněná Malá a Velká mystéria představovala sumu znalostí, poznání a umění té doby. Bohužel, o rozsahu a náplni vzdělání Malého a Velkého mystéria se žádné podrobnější zprávy nedochovaly. Základní návyky a vzdělání získávaly malé

děti v rodině od matky nebo báby, vyškolení v řemeslech při řemeslných střediscích Velké rodiny nebo při manufakturách u svatyní nižšího řádu.
Již od raného dětství byly děti vychovávány a vedeny k pevné rodové soudržnosti a pospolitosti. Symbolem klanu bylo obvykle vážené zvíře nebo vzácná rostlina. Tento klanový totem byl tedy něčím podobným jako ve středověku erbovní znamení. Tento systém rodové organizace byl pravděpodobně univerzální a relativně dokonalý, protože přežil tisíce let a setkáváme se s ním ještě u Aztéků, Inků, Hopiů a dalších indiánských kmenů, třebaže se dochovala pouze torza.
Organizaci výchovy mládeže se do jisté míry přiblížil systém klášterních učilišť ve středověku, ale na rozdíl od výchovy v Osirisových svatyních v klášterech výrazně převažovala religiózní složka výchovy, což byl zároveň zárodek pozdějšího úpadku.
Podle dochovaných zpráv lze soudit, že hierofanté různého zasvěcení uměli využívat jednoduchými a účelnými postupy různé druhy energií převážně mentálního typu, ale například využívali údajně i gravitace. Tyto znalosti dnes již lidstvo nemá, protože je ztratilo nebo zapomnělo.
Jednotlivá civilizační centra (svatyně) starověku zřejmě vytvářela poměrně hustou, vzájemně propojenou kompaktní síť, v jejímž rámci se odehrávala úzká vědecká i duchovní spolupráce a výměna idejí. Mezi prostým lidem a elitou hierofantů však byl úmyslně udržován dosti velký odstup, který snad měl spolehlivě vyloučit nežádoucí únik nebezpečných informací do nevhodných a nepřipravených rukou, které by je mohly zneužít ke zničení lidstva. Tento mechanismus zábrany úniku informací zřejmě působil velmi účinně, ale v případě kataklysmat globálního charakteru se stával slabým místem civilizace, protože se zánikem vysoce vzdělané elity hierofantů zanikla i civilizace rozumu. Podle starých zpráv byla struktura thowtické filosofie následující:
68
1) Obecný thowtismus (hermetika) údajně sestával ze čtyř vědních oborů:
a) hermetická filosofie (včetně Kabbaly a Thorah) - pojednávala o vztahu lidské bytosti k Nevýslovné Bytosti, k přírodě, kosmu a společnosti,
b) metafyzika - se zabývala filosofií fyzické přírody a vztahů v ní platných,
c) hieroglyfika - se zabývala problematikou grafických záznamů hermetických pojmů a sdělení, pravděpodobně se jednalo o sémantiku Jazyka Ptáků,
d) věda o číslech - jejíž původní název se nedochoval, ale zřejmě měla blízko k současné matematice a analytické geometrii.
2) Obecná astrologie sestávala ze tří dílčích oborů:
a) aplikovaná astrologie - pojednávala o vzájemném vztahu lidské bytosti a vesmíru,
b) fyziognomika a chiromantie - se zabývala vztahem vnějších znaků lidské bytosti a lidských ras k charakteru osobnosti, specifickému složení sociálních skupin a predikcí nejvhodnějšího zařazení člověka do sociální struktury klanu,
c) symboly Tarotu - údajně to byl přehled nejdůležitějších tezí nejstarších věd stojících na počátku hermetické filosofie (resp. thowtismu) a tvořících její pevnou kostru.
3) Psychurgie se zabývala patrně problematikou a využíváním různých typů mentální energie a interakcemi s jinými poli. Součástí byla snad i technika interakce s Univerzálním informačním polem (UIP).
4) Chymia (alchymie) pojednávala o fyzikálních a technických aplikacích hermetické filosofie (thowtismu), přičemž neměla charakter naší současné chemie.
5) Magie se údajně zabývala problematikou působení mentálních

polí na lidské bytosti, živou i neživou přírodu, přičemž značný význam byl kladen na léčení lidí. Magie byla tvořena dvěma obory:
a) naturopatie - což byl nižší stupeň léčitelství využívající léčivé vlastnosti mnohých rostlinných, živočišných a nerostných látek,
b) posvátná Terapeutika - byl nejvyšší stupeň léčitelství využívající efektu interakcí mentálních polí nemocného a léčitele.
6) Theurgie byla vědní oblast těžko srovnatelná s kterýmkoliv oborem dnešních věd. Podle dostupných zpráv byla theurgie božským zázrakem, který dovoloval změnu chodu událostí a karmy lidské bytosti.
Tím bylo naznačeno, že se snad jednalo o techniky a procesy vědomé manipulace s časoprostorem. Datace počátku rozvoje těchto vědních oborů je velmi nejistá. Rozhodně nevznikly v Egyptě a dle tradice předávané egyptskými kněžími byly do Egypta přineseny Thowtem přinejmenším před rokem 3000 př.n.L Některé indicie však naznačují ještě mnohem starší původ směrem k civilizaci Lixus, Atland, Thule a Lemurie. Mnohé z uvedených věd mají dnes v širokém povědomí pejorativní charakter, jednak díky neméně početným podvodníkům zneužívajícím prastaré vědy pro své sobecké cíle, jednak díky neméně početným demagogům a ignorantům skrývajícím se za své vědecké tituly, když starověké vědy zesměšňovali, aniž je poznali. Poznání a pochopení moudrosti našich prapředků je naší povinností a velkým dluhem, k jehož splacení musíme dříve nebo později nalézt odvahu.

TECHNIKA A TECHNOLOGIE STARÝCH CIVILIZACÍ
Existují jiná tajemství, něž pouhá přeměna kovů ...
I.Newton
Oblast starověké techniky a technologie patří k tomu, co je
nejvíce zahaleno do hávu neurčitosti, patrně z důvodů velmi přísného příkazu utajení. Celá tato oblast poněkud připomíná starou zašlou a vydrolenou mozaiku, z níž můžeme tušit ještě hrubé kontury barevných skvrn, ale nevíme co zobrazovaly. Oblast řemeslných technik a technologií nebyla předmětem utajení a lze se o ní poměrně dobře informovat z řady dochovaných pramenů jako byly například Leydenské rukopisy. Předmětem našeho zájmu je však to, co lze řadit do oblasti "vyššího" zájmu, tedy především technologie týkající se produkce a uchování energie, spojení válečné techniky a znalostí z oblasti speciálních materiálů.
Thowt přinesl do Egypta rozsáhlé znalosti o technologii výroby a zpracování kovů i jejich slitin. Zarážející je však jedna okolnost, která jaksi dnešním vědcům uniká; proč byla tak malá pozornost věnována výrobě železa a ocelí? Z archeologických nálezů artefaktů z meteorického železa a absenci předmětů ze železa či ocelí usuzují archeologové na to, že staří Egypťané neznali výrobu železa a zpracovávali pouze náhodné nálezy železoniklových meteoritů. Zkusme se na problém podívat očima metalurga.
V egyptském prostoru bylo vhodných železných rud dostatek, zejména poměrně velmi bohatých kyslíkatých rud hnědelového typu tvořících jednak sedimentační ložiska jezerních rud, jednak železný klobouk (tzv.gossan) z horních poloh ložisek kyzových rud mědi. Vhodnou rudou byl i hematit, kterého byl taktéž dostatek. Jestliže starověký metalurg dovedl vytavit v peci měď, jak to dokazují nálezy zbytků tavících pecí, měděných strusek, kadlubů a tavících kelímků v lokalitách Vádí Megara a Sarbút Chádem (Sinajský poloostrov), pak není důvodu, proč by z hnědelové rudy nemohl vytavit železo. Hnědelovou rudu měl po ruce z gossanu, vhodné dřevěné uhlí také. Jediné co bylo nezbytné bylo zlepšení účinnosti dmychadel, aby dosáhl přibližně o 500°C vyšší teplotu (kolem 1500°C) nezbytnou k vytavení železa, což byl pouze technický úkol a ne zas tak příliš náročný. Vynález železa je připisován mytologickému krétskému "kováři" Kótar-Chasisovi, synu Jamma. Podle ugaritských mýtů byl Kótar-Chasis božským

řemeslníkem přiděleným k ruce bohu Baalovi (bůh života a plodnosti). Z toho plyne, že o železe "se vědělo" v kanaanské oblasti přinejmenším mezi 3. a 2.tisíciletím př.n.L Archeologové však připisují vynález železa Chetitům (Nešitům) až někdy mezi 1600-1200 př.n.L Nejnovější archeologické výzkumy však znalost železa posunují do ranějšího období přibližně o 1000 let před Chetity. Objev železa zatím nemá jednoznačnou prioritu, ale je zřejmé, že bylo známé přinejmenším národu Chattů, kteří spolu s Mínojci a Ligury tvořili souvislé kulturní osídlení v oblasti mezi Pyrenejemi a Kavkazem již v 3.tisíciletí př.n.L. Shrneme-li to vše dohromady bylo železo pravděpodobně známo i starým Egypťanům, kteří s uvedenými národy udržovali čilé obchodní i kulturní styky. Z toho soudím, že i železo bylo jedním z kovů, jejichž znalost s sebou Thowt do Egypta přinesl. Z Egypta se pak jeho znalost šířila dále. Proč se tedy v Egyptě železné artefakty ze Staré říše nezachovaly? Příčina tkví pravděpodobně v příliš velké rychlosti koroze železa. Propočty na základě kinetiky koroze železa totiž naznačují, že prakticky žádný železný či ocelový artefakt nemůže "přežít" dobu 3000 let. Hledání železných artefaktů z období Staré říše Egypta nemá tedy velkou naději na úspěch. Tento fakt nevyvracejí ani příležitostné nálezy železných artefaktů (hřeby, plechy aj.) ve slojích uhlí či rud. Tyto artefakty totiž vznikají přirozenou cestou a nesouvisejí s činností člověka, ale vlivem redukčních podmínek vytvářejících se za nepřítomnosti vzdušného kyslíku. Stejným mechanismem, ale mnohem snáze, vznikají v ryzí kovové formě ušlechtilé kovy, zejména stříbro a zlato. Vznik ryzí mědi je vzácnější a ryzí železo se nalezne opravdu zřídka. Při nálezu železného artefaktu je proto nezbytné věnovat značnou pozornost způsobu a místu nálezu.
Oproti tomu ozdoby z meteorického železa se dochovaly v dobrém stavu. Lze to pochopit, protože meteorické železo je vlastně vysoce legovaná ocel se značnou korozivní odolností. Příčinou chybějících nálezů železných předmětů z období Staré říše však může být i skutečnost, že staří Egypťané měli kvalitnější materiály na bázi měděných slitin, které jsou korozně mnohem
odolnější než železo či uhlíkatá ocel. Existují kusé staré zprávy o tom, že Egypťané uměli připravovat nejen různé slitiny mědi, zejména několik druhů bronzů, ale znali i jiné její slitiny a snad i způsoby jejího legování, které poskytovaly materiály tvrdé a houževnaté jako ocel, ale korozivzdorné. Dochovala se například zmínka o tom, že staří uměli kalit měď ve speciálních organických roztocích na tvrdost a houževnatost srovnatelnou s ocelí. Co to mohlo být? To není však všechno. Znalost kvalitních zbraní a nástrojů nebyla vyhrazena pouze starým Egypťanům, ale tento obor ovládali i staří Árjové, tedy více méně současníci Staré a Střední říše Egypta. Védy Árjů výslovně uvádějí, že při dobývání Afghánistánu a Indie (zhruba před rokem 3000 př.n.l.) používali Árjové výtečné zbraně z rudého kovu (ajas). Co jiného to mohlo být než legovaná či speciálně kalená měď či slitiny s vysokým obsahem mědi.
Současná pokročilá metalurgie ovládá řadu technologií výroby celé skupiny bronzů s různými vlastnostmi. Bohužel žádný ze známých nemá současně ani tvrdost oceli a její houževnatost, tím méně pružnost. Zřejmě vynikající metalurgické znalosti předků lidstvo na své cestě vpřed lehkomyslně poztrácelo.
Tajemství starých bronzů může spočívat v používání měděných a cínových rud ze zcela specifické, dnes zaniklé lokality. Je totiž známo, že rudy cínu a zejména mědi často obsahují poměrně značná množství isomorfních příměsí či rudních vměstků se zvýšeným obsahem vanadu, kobaltu, uranu, berylia, germania, india, rhenia, galia, skandia a dalších prvků. Obsah příměsí i vzájemné poměry prvků se často výrazně liší nejen v jednotlivých lokalitách, ale i na různých etážích téže lokality. Je častým jevem, že obsah příměsí prvků je značně odlišný v cementační, oxidační a primární rudné zóně.Stopové prvky a příměsi však mohou do mědi a jejích slitin vstupovat nejen z výchozích rud, ale i z hmot používaných při hutnění mědi (dřevěné uhlí, tavidla). Svého času se proslýchalo, že houževnatost, tvrdost a pružnost bronzů lze výrazně ovlivnit legováním solemi prvků ze skupiny vzácných zemin,

zejména lanthanu a yterbia. Při hledání původních pramenů a novějších zpráv jsem neuspěl.
Deteuse tvrdí, že alexandrijští vědci pracující v Museionu převzali od egyptských kněží podrobné údaje o velmi starých technologiích, které byly později zapomenuty nebo zanikly beze stopy. Mezi jinými šlo o výrobu pružného a kujného skla s vysokou pevností a houževnatostí. Do nedávné doby se tyto zprávy považovaly za čirý nesmysl nebo pohádku. Když P.Durez v roce 1959 objevil existenci nové dosud neznámé formy kovu, kterou nazval "kovové sklo", nevěděl, že vlastně znovuobjevil to, co bylo známo dávno před vznikem evropské civilizace. Jsem totiž přesvědčen, že kovové sklo P.Dureze je synonymum pro kujné sklo starých Egypťanů. Na dokreslení situace uvádím, že teprve po roce 1969 byla vyřešena poloprovozní technologie výroby kovového skla a teprve počínaje rokem 1973 jsou kovová skla komerčně dostupná v ceně 20-100 dolarů za kilogram.
Materiál pevnost v tahu energie nutná
(N/mnr) k přetržení (J/cm2)
speciální ušlechtilá ocel 1200 2
kovové sklo Cu„Zr43 2000 6
Kovové sklo je amorfní (nekrystalická) forma kovu představující v podstatě ztuhlou přechlazenou kovovou taveninu. Strukturní stavbou i vlastnostmi má mnoho společného se skly,proto název "kovové sklo". Je známo několik postupů přípravy, ale průmyslově se nejčastěji používá metoda ultrarychlého chlazení pásku taveniny tažené rychlostí 30-180 km/hod, přičemž rychlost chlazení obnáší až 1000°C za vteřinu. Dosud byly objeveny čtyři typy kovových skel lišící se chemickým složením a vlastnostmi. Z nich nejzajímavější je typ označovaný T, - T, (někdy též termínem "kov-kov"). T, značí obvykle niob, tantal, zirkon, titan aj., T2 je měď nebo kobalt. Příkladem kovového skla typu T, -T2 je sklo Cu57Zr4, nebo Cu40Ti,0Nb3(). Zřetelně se tedy jedná o hmoty blízké bronzům. Vedle složení kovových skel jsou především zajímavé jejich vlastnosti, jako je až extrémně vysoká vodivost (měrný odpor je 100-300 mikroohm.cm), dále vysoká pevnost, pružnost a kujnost.
Jelikož platí, že čím vyšší je energie nutná k přetržení, tím houževnatější je hmota, je převaha kovového skla víc než výrazná. Mimo to lze kovová skla ohnout až o 180° aniž dojde k porušení, což nedokáží ani nejlepší ušlechtilé oceli.
Jednou z dalších metod výroby kovových skel je nanášení tenkých vrstev naparováním nebo stříkáním. Je možné, že kovová skla tvořila pouze tenkou ochrannou vrstvu na upraveném povrchu mědi, podobně jako se nanáší ochranné vrstvy na ocelové povrchy při cementování či nitridaci. Pokud se ve svém názoru na identitu kovových skel s kujnými skly starých Egypťanů nemýlím, pak mají naši metalurgové o čem přemýšlet. Jde totiž o to, že staří autoři uvádějí zmínky o tom, že znalosti kujného skla nevznikly v Egyptě, ale přinesl je Thowt. Koneckonců není to jediný případ, kdy naše civilizace objevuje, co bylo před věky zapomenuto.
Deteuse sděluje nejen to, že staří Egypťané uměli vyrábět běžné sklo tavením natronu (sody) s křemenným pískem, ale použitím kovových solí sklo vybarvovali do jasných jiskřivých tónů. Staří mistři však prý uměli i vyrábět speciální optická skla a z nich dokázali vybrousit konvexní i konkávní čočky a zvětšovací skla, ale znali i technologii výroby dalekohledů, technologii výroby skel s různým indexem lomu a podobně. Nejde zde pouze o značně rozsáhlé znalosti z oblasti technologie anorganické chemie, ale i fyziky, zejména pak optiky a jemné mechaniky. Tím však nejsou znalosti a dovednosti u starých Egypťanů vyčerpány. Rada starých autorů se totiž zmiňuje o tom, že Egypťané vyráběli umělé drahokamy a dokázali je produkovat v jasných zbarveních. Abychom pochopili závažnost tohoto sdělení, musíme si uvědomit, že první syntetický korund připravil francouzský chemik Gaudin

teprve až v roce 1837 n.L Avšak průmyslově využitelná technologie výroby syntetických korundů byla vyřešena teprve v roce 1891 A.Verneuilem a Paquierem. Prvé syntetické smaragdy (což je odrůda berylu ceněná často více než diamant) byly připraveny až koncem dvacátých let našeho století. Současné metody výroby syntetických smaragdů jsou velmi náročné na čistotu surovin, protože potřebují čistý kyslík, vodík a speciální barvící složky. Je málo pravděpodobné, že staří mistři používali některou z variant odvozených od Verneuilovy technologie, protože je tu problém získání vodíku a kyslíku, zejména pak způsob jejich skladování. O staroegyptské technologii výroby umělých drahokamů nic bližšího není známo, není však nic jistého ani v tom, zda se jednalo o skutečné drahokamy korundové báze nebo spíše o vybarvené tavené křemeny (tzn. křemenné sklo) či o barevná speciální tvrdá skla s vysokým indexem lomu světla. Hloubka problému totiž vyplyne z toho, že bod tavení křemene je přibližně 1480°C, kdežto bod tavení korundu je přibližně 2050°C. Teplotu kolem 1500°C lze bez větších problémů dosáhnout v klasických redukčních metalurgických pecích, ale vyšší teploty lze dosahovat již velmi obtížně a to buďto pomocí kyslíkového plamene či elektrického oblouku. Body tavení skel s vysokým indexem lomu světla a vysokou tvrdostí jsou obvykle nižší než 1000°C a zpravidla podle druhu tají při 550-900°C. Domnívám se, že ony "umělé drahokamy" byly asi opravdu barevná, tvrdá a vysoce světelně lomná skla.Když si však uvědomíme, že naše civilizace zvládla technologii výroby takových skel až někdy mezi 17.až 19. stoletím a to ještě se značnými problémy, musíme před schopnostmi starých Egypťanů smeknout.
Již zmiňovaný Deteuse uvádí, že staří Egypťané znali způsob dlouhodobého uchování elektrického náboje , ale znali i způsob směrovaného použití elektrického výboje na poměrně značné vzdálenosti. Jak to prováděli je pro nás dodnes záhadou a my to dosud nedokážeme.
Je známo, že vynálezce N.Tesla se mimo jiné zabýval výzkumem fenoménu kulového blesku a podařilo se mu tento problém vyřešit. Jelikož se obával vojenského zneužití svého vynálezu, zničil výpočty i záznamy, takže dodnes nevíme, co vlastně kulový blesk je. Němečtí vědci udržovali s Tibetem velmi úzké styky dávno před II.světovou válkou. Získali větší množství džiniských textů pojednávajících o technických znalostech Árjů, zejména o raketové technice, technologii stavby létacích strojů vimaan a o různých typech starověkých zbraní. Jednou z těchto zbraní používanou proti vimaanům byla zbraň založena na principu kulového blesku. Vývojem této zbraně se Němci zabývali během II.světové války, ale nestačili výsledky výzkumů dovést do využitelné formy. Prototyp této zbraně produkující řiditelný kulový blesk prý byl vysoce účinnou a ničivou protileteckou zbraní zasahující až do výše jednoho kilometru. Podobně problematickou informací je i sdělení, že staří znali techniku uchovávání obrazů na citlivých površích kovů.
I když oblast válečné techniky a technologie nepovažuji za něco, na co by mohla být naše civilizace příliš hrdá, zmíním se o některých typech starověkých zbraní majících i z dnešního hlediska překvapivě vysokou účinnost. Je pravděpodobné, že tyto zbraně představují právě ony nežádoucí úniky tajených informací z vědeckých arzenálů starověkých svatyní.
Když Alexandr Veliký při dobývání Indie porazil na hlavu vojsko jednoho z nejmocnějších indických panovníků Porose vládnoucího Pandžábu, zdálo se, že zbytek Indie mu leží u nohou. Makedoňané dosáhli řeky Hyphasis (Bjás) a připravovali se na dobytí území za touto řekou. Avšak z ničeho nic bojovný zápal Makedoňanů prudce ochládá a vojsko si pod hrozbou vzbouření vynucuje souhlas Alexandra s ukončením válečného tažení a rychlým návratem domů. Nic nepomáhalo přesvědčování Alexandra o snadném vítězství a bohaté kořisti, která na Makedoňany za Bjásem čeká. Historikové tvrdí, že příčinou byla psychická únava armády z několikaletého namáhavého tažení daleko od domova. Ve skutečnosti však došlo k něčemu, co

Alexandrovu armádu dosud nepotkalo. Indové totiž proti Makedoňanům uplatnili s vysokým efektem psychologickou válku. Mezi vojáky prosakovaly zprávy o úděsných účincích indických zbraní, které proti nim mají být použity. Zdroj zpráv lze hledat patrně u budhistických mnichů, kteří v té době byli v častém kontaktu s Alexandrem i jeho Makedoňany. Nu a budhistické kláštery, jak již bylo dříve vzpomenuto, patřily rovněž k širokému řetězu starověkých svatyní. Podle zákonů psychologické války byly proti některým menším průzkumným a zejména týlovým zásobovacím jednotkám tyto zbraně prý na ukázku použity a jejich účinek Makedoňany smrtelně vyděsil. Co to mohlo být za zbraně, které změnily staré, zkušené a tvrdé vojáky takřka v houf vyděšených dětí? Valerianus ve svém pojednání hovoří mimo jiné o tom, že Indové v kritické situaci použili proti Alexandrovým oddílům velmi účinný palebný přepad z bronzových děl nabíjených kartáčovými střelami. Kdo se trochu vyzná ve vojenské taktice tak ví, jak hrozné účinky má dělostřelecká palba kartáči proti vojenským útvarům útočícím v sevřených formacích, jak to bylo za starověku časté. Po několika minutách palby ze sevřené formace nezbude ani rozstřílený prapor. Další zbraní, která prý byla proti Makedoňanům použita byl "Oheň Bharavy". Použití děl při palebném přepadu samozřejmě předpokládá dostupnost kvalitního černého střelného prachu a to o mnoho století dříve, než je tradován jeho objev v Číně. "Oheň Bharavy" je zahalen tajemstvím, ale podle popisu způsobu použití a účinků je pravděpodobné, že se jedná o neblaze proslulý "řecký oheň", který byl poprvé použit až v roce 673 n.l. při obléhání Konstantinopole. Podle historika Teofanese (Chronographia) bylo tajemství řeckého ohně předáno byzantskému panovníkovi mechanikem (dnes bychom řekli inženýrem) Kallinikem z Heliopole, aby bylo možno odvrátit záhubu města obleženého islámským vojskem. Z toho vyplývá, že Indové znali tajemství této vysoce účinné zbraně nejméně o tisíc let dříve, než se s ní seznámili Byzantinci. Kallinikos patřil pravděpodobně k žákům helénských hermetiků, kteří čerpali z toho. co se dochovalo po zániku alexandrijské Bibliothéky. Snad je vhodné ještě doplnit poznámku Ktesia, který v jiné souvislosti uvádí, že zbraň podobná "Ohni Bharavy" byla známa i v Chaldeji dávno před Ninem. Nin (Ninus) byl králem teokratického státu Ninive. Semiramis ho nechala zabít, protože ji znemožňoval stát se královnou Ninive. Řecký oheň nakonec Byzantskou říši nezachránil. Na čas se jej po pádu Konstantinopole zmocnili islámští dobyvatelé a používali jej při svých vojenských operacích dokud nebyl zcela spotřebován. Tajemství složení a výroby řeckého ohně však zaniklo s posledními mechaniky a laboranty zabývajícími se jeho výrobou v tajných konstantinopolských laboratořích, kteří byli po pádu Konstantinopole pobiti a tajemství tak vzali do hrobu. V následujících stoletích bylo vynaloženo mnoho úsilí na znovuobjevení řeckého ohně, ale bez úspěchu. Bojová látka velmi blízká řeckému ohni byla ke konci II.světové války zavedena do výzbroje spojeneckých armád pod názvem "napalm". Tento název vznikl spojením počátečních slabik latinského názvu sodné soli kyseliny palmitové ("na-trium palm-itane) používané jako zahušťovadla vlastní hořlaviny (benzin,kerosin). Systémovou analýzou všech dostupných údajů o řeckém ohni docházím k tomuto složení: kerosin (nebo podobná frakce ropy) - zahušťovadlo-ledek-bílý fosfor a hydrocarbit. Tedy až na ledek a bílý fosfor je složení téměř shodné s napalmem. Postup výroby sestával patrně z několika stupňů. Nejprve se z hydrocarbitu (pálené hašené vápno) a pryskyřičných kyselin (kalafuna, kopal, elém, mastix a pod.) připravilo tavením vápenaté mýdlo, které se mísilo v jistém poměru s kerosinovou ropnou frakcí. Získala se hmota podobná aspiku. Do této hmoty se vmíchal jemně rozetřený ledek (nejspíš dusičnan draselný či amonný). Druhou složkou byl roztok či spíše disperze bílého fosforu v kerosinové frakci. Postup přípravy bílého fosforu je zahalen tajemstvím, ale s největší pravděpodobností se vycházelo ze suchého ptačího trusu, rozdrcených kostí, těžké ropy či asfaltu a dýmavé kyseliny sírové či misy. Tato směs se žíhala a během suché destilace jednak unikaly těkavé ropné frakce, jednak páry bílého fosforu, který se s nimi mísil a extrahoval do kapalného kondenzátu. Tento kondenzát tvořil onu druhou složku řeckého ohně, která při styku se vzduchem okamžitě vzplanula. Před

použitím řeckého ohně mísili ohněstrůjci obě složky a vzniklá směs byl vlastní řecký oheň. Ledek v něm obsažený sloužil jako zdroj kyslíku, takže oheň mohl hořet v silné vrstvě, ale i pod vodou a běžnými technikami nebyl k uhašení. Ve své době to musela být hrůzná zbraň. Používal se tak, že se v uzavřených nádobách vrhal praky na protivníkovy pevnosti nebo lidskou sílu. Později se zdokonalilo jeho používání zejména při námořních bitvách. Na špici byzantské lodi byl chrlič, což byla měděná trubka napojená na měděnou nádobu odolávající tlaku. Na výstupu z nádoby do chrliče byla tenká přepážka z měděného plechu. Do nádoby se zasunula počinová nálož z černého střelného prachu a malým otvorem se zažehla. Tlak plynů z hořícího prachu protrhl tenkou přepážku a velkou rychlostí vymetl řecký oheň chrličem na protivníka. Mnozí historikové uvádějí, že každé použití řeckého ohně byzantskými loďmi bylo provázeno hromovým burácením. Tento popis je velmi blízký těžkým plamenometům používaným za II.světové války, jejichž odpálení bylo provázeno podobnými zvukovými efekty. Proti řeckému ohni nebylo prakticky obrany. Jako zajímavost uvádím, že starověcí vojenští odborníci doporučovali hasit řecký oheň pouze octem. Nezkoušel jsem to a ani jako chemikovi mi není jasné, proč zrovna ocet by měl být tím vhodným hasivem.
Staré civilizace měly ve svých vojenských arzenálech nejen zbraně z kalené mědi, Oheň Bharavy, ale celou řadu dalších zbraní s tak strašlivým účinkem, že bychom je dnes mohli klidně řadit po bok jaderných, chemických a biologických zbraní naší civilizace. Velmi podrobně o těchto tajemných zbraních, zejména o jejich používání, mluví starověký epos Mahábhárata (desátá kniha). Uvádějí se takové zbraně jako "brahmašíras" (v překladu "Brahmova hlava"), "brahmadanda" a další, které odstraňují překážky, jiné působí na psychiku vojáků a dezorientují je a podobně. Se zbraní brahmašíras válčil již Ráma když dobýval třetinu světa. Podle popisu účinků a doprovodných jevů se jedná nejspíše o nukleární zbraň, kdežto brahmadanda odpovídá spíše neutronové zbrani. Když Ráma zaškoluje svého žáka Ardžunu do používání "astravidji" (dnes bychom řekli "do taktických zásad"
použití této skupiny zbraní), varuje ho, že brahmašíras je zbraní nejvyšší a nesmí být nikdy použita proti lidem, protože by mohla spálit celý svět.
Těmito exkurzemi do světa starověké vědy, techniky a technologie jsem se pokoušel naznačit, že staří disponovali technikou hodnou nejen dvacátého století, ale patrně i pokročilejší éry, protože s mnohými sděleními si nevíme rady dodnes. Nyní se zaměříme na tu oblast Alchymie, která se zabývá oním klasickým tématem "transmutacemi" prvků.

Z knihy Světlo z dávných věků od Ivo Wiesnera
Věda bez svědomí je jen ztroskotání ducha



Článok je v sekcií - Veda / Duchovná veda