Cesty životodárné vody

Tento článek pojednává o Viktoru Schaubergerovi, velmi sečtělém, ale formálně nevzdělaném muži, který většinu svého života strávil pozorováním a učením se od přírody. Jeho hluboké pohledy a aplikace jsou ve své jednoduchosti tak nádherné, tak harmonické s přírodou, že jeho práce a myšlenky si zaslouží větší uznání. Naše planeta opravdu volá po vynálezech založených na biotechnologii, jako například Schaubergerově, aby se staly normou pro naši průmyslovou ekonomiku.

Viktor Schauberger se narodil 30. června 1885 v Rakousku v rodině, kde byla 400-letá tradice lesníků a která pocházela z německé aristokratické rodiny vlastnící půdu. Tato rodina v roce 1230 v Německu půdu ztratila. Viktor byl šťasten, že mohl pokračovat v rodinné tradici a jednou napsal: „Od mého nejranějšího dětství bylo mou nejvyšší ctižádostí stát se hajným jako můj otec, dědeček, pradědeček a před ním jeho otec.“ (Str. 18 Living Water od Olofa Anderssona.) Jako chlapec projevil hluboký zájem o všechno, co mělo něco společného s přírodou. Potuloval se celý den v lesích kolem jezera Plockenstein, které byly téměř nedotčené lidskou rukou. Zde se Viktor naučil věřit svému pozorování a intuici, stejně jako jeho otec a děd. Naučil se od nich, že rostliny a vegetace zalévaná vodou, která teče ve stinných horských oblastech, jsou bujnější a že pole zavlažovaná vodou dopravovanou na ně v noci dávají větší úrodu než sousední pole a louky. Díky svým výzkumům v dospělém věku byl Viktor schopen vysvětlit význam vlastností vody a navrhnout různé metody pro získání a udržování optimálních vlastností vody, co se týče její čistoty a vitality. Viktorovy znalosti vlastností vody se ukázaly být z ekologického a ekonomického hlediska užitečné. Během zimy roku 1918 několik vichřic vyvrátilo mnoho stromů na svazích kopců, zatímco níže v údolí města Linze lidé trpěli nedostatkem paliva. Všechna zvířata a muži byli během války odvedeni sloužit v armádě a nebyly zde žádné velké vodní cesty, po nichž by bylo možné dopravovat kmeny. Avšak Viktor byl schopen dopravit kulatinu malou říčkou, která protékala úzkými roklemi. Všiml si, že břehy, které byly rozbahněné zvýšením hladiny při tání sněhu, se rozšířily během jasných chladných nocí, kdy teplota vody byla nejnižší.

Využívaje svých znalostí, Viktor počkal na dobu, až proud vody bude nejsilnější, což bylo během časných ranních hodin, když byl úplněk. Ve správný moment poslal dříví po vodě a jedné noci se mu podařilo z hor do dočasné vodní nádrže v údolí dopravit 1600 kubických metrů kulatiny.

Po 1. světové válce byl Viktor zaměstnán princem Adolfem Schaubergem-Lippe, který mu dal na starost více než 21 tisíc hektarů téměř panenského lesa v Berneau, Steyerling.

Viktor svého zaměstnání využil pro výzkum lesů a jeho vodních toků. Jednou z prvních anomálií, s nimiž se setkával, byl dříve na vodu hojný horský potok, který neočekávaně vyschnul poté, co byla zbořena stará kamenná bouda, která stála nad jeho pramenem, jenž byl nyní vystaven slunečnímu světlu. V úvahu byla brána různá vysvětlení a nakonec padl návrh znovu postavit onu kamennou boudu. Brzy nato se pramen obnovil. Viktor nabyl naprostého přesvědčení, že voda zareagovala na stín lesa, odkud pramenila. Začal vodu vnímat jako životodárnou krev Země a domníval se, že jí musí být dovoleno, aby tekla svou přirozenou cestou, jestliže má zůstat nezkažená. Viktor došel k závěru, že vodní cesty mají tvar klikatých křivek a jsou zastíněny břežními porosty, aby byly chráněny před přímým slunečním světlem. To znamená, že nízká teplota a přirozený tok jsou podmínky nutné k tomu, aby si voda udržela svoji podpůrnou a nosnou sílu.

Další fenomén, který uchvátil Viktorovu představivost, pocházel z jeho pozorování, že pstruzi měli schopnost skákat vysoko z vody se zjevně malým úsilím. Tento fenomén se opět objevoval za jasných měsíčních nocí. Při jedné takové příležitosti, kdy čekal, aby chytil pytláka, si všiml způsobu, jak obzvláště velká ryba využila vodního proudu a vyskočila do výšky a proti proudu. Po desetiletích takových pozorování Viktor došel k závěru, že přirozené vodní cesty umožňují vytvořit proudy, které tečou opačným směrem než vodní tok. A těchto proudů využívají pstruzi. „Ve vhodně vytvořené kaskádě může být takový proud rozeznán jako kanál světla ve vodním proudu. Pstruh takové proudy vyhledává a je vymrštěn, jako kdyby byl ve vodním víru. (str. 22 tamtéž). Opakování tohoto fenoménu dalo vzniknout Viktorovým novým myšlenkám ohledně pohybu: „Nevěřil jsem svým očím, když jsem náhle uviděl kámen, veliký téměř jako lidská hlava, jak se pohybuje po kruhové dráze stejným způsobem jako pstruh předtím, než vyskočil z vody. Kámen byl ve tvaru vejce. V příštím okamžiku byl kámen na hladině vody a kolem něho se rychle vytvořil kruh ledu. Vypadalo to, jako kdyby plaval na hladině osvětlené měsícem v úplňku. Potom druhý, třetí, následovaný dalšími kameny, které se pohybovaly stejným způsobem. Nakonec byly na hladině téměř všechny kameny stejného vejčitého tvaru. Další kameny nepravidelných nebo hranatých tvarů zůstaly dole a nepohybovaly se. V té době mě přirozeně nenapadlo, že se jednalo o případ synchronicity událostí, která vedla k jedinečné formě pohybu. Tento pohyb překonává gravitační síly a kamenům pravidelného tvaru umožňuje vystoupit na vodní hladinu.“ (str. 23 tamtéž)

Viktor později využil těchto pozorování, aby začal konstruovat zařízení na výrobu energie, která pracovala v harmonii s přírodou a neprodukovala toxické emise. Pro Viktora je příroda nejlepším učitelem, takže úkolem technologie není opravovat přírodu, ale napodobovat ji. „Kapieren und kopieren“ byl princip, jímž se řídil po celý život: „Nejdříve přírodu pochop a potom ji okopíruj.“ (str. 34 tamtéž)
Roky po válce přinesly radikální změny ve způsobu, jak byla využívána půda, docházelo k odlesňování a půda byla intenzivně obhospodařovávána. Ekologické změny, které to přineslo byly nejdříve patrné podél vodních toků. Odstranění lesních porostů a bohaté vegetace podél břehů způsobilo ohřívání a vysušování půdy. Voda padající jako déšť stále obtížněji pronikala do půdy. Za přirozených podmínek voda pronikající stále hlouběji do půdy se rychle ochlazuje dokud hmotnost masy vody nad ní není vyrovnána tlakem vody odvedené do hloubky. Spodní voda je ohřáta zemským teplem a tlačí se nahoru, protože její hustota klesá. Během tohoto ohřívání voda na sebe váže kovy a soli, zvláště důležitý je uhlík. Molekuly vody/páry se rozloží na CO+H2. Oddělení kyslíku od molekuly vodíku vytváří plyn, který je nutný pro vytlačení vody vzhůru k zemskému povrchu jako prameny nebo dokonce jako velké gejzíry. Během tohoto procesu je sůl rozložena a odnesena plynem k vrstvám blízko povrchu, kde se ukládá vlivem chladícího efektu vegetace. Tento proces dozrávání vody a obohacování půdy je porušen, když jsou vykáceny stromy a odstraněny rostliny, což vede k několika nerovnováhám:

* Půda potřebuje stále více umělých hnojiv, která se dostávají do vody, což vede k různým katastrofám.
* Hladina vody nestoupá, protože nedochází k neustálému mísení studené povrchové vody s ohřátou vodou ze spodních vrstev.
* Když pramen vyschne, voda je náhradním způsobem čerpána z podzemí, ale podle pozorování a výzkumů Viktora Schaubergera je tato voda nevyzrálá, protože neprošla svým úplným přirozeným cyklem, a je nevhodná, aby ji pili lidé a zvířata a byly jí zavlažovány rostliny.
* Taková nevyzrálá voda nemá oživující účinky vody, která je vytlačována k povrchu tepelnými procesy, protože nenese soli a minerály, které dodávají sílu a vitalitu.
* Nevyzrálá voda má podle Schaubergera vyluhovací účinky odvádějící z okolních organismů minerály.
* Čerpání nevyzrálé vody způsobuje riziko vyčerpání rezerv podzemní vody.

Viktor dále studoval pokles hladiny řeky Rýna a došel k závěru, že je to jasný příklad tragických účinků odlesnění a regulace vodních toků. Ztýraná a degenerovaná dnešní řeka byla kdysi mohutnou řekou s křišťálově čistou vodou s viditelností do hloubky několika metrů. „V noci, kdy nosná síly vody byla největší, kameny strhávané proudem dolů do sebe narážely skřípaly a vydávaly žhnoucí žluté světlo z říčního dna, které dalo vzniknout lidovým pohádkám o skřítcích, kteří ve svých kovárnách na dně Rýna vyráběli podivuhodné šperky. Richard Wagner ve své opeře Rhinegold použil tento příběh jako ústřední téma.“ (str. 45 tamtéž). Úpadek řeky začal s kácením lesů švýcarských Alp v oblasti, kde Rýn pramení. Tím došlo k porušení rovnováhy a řeka se začala zanášet. Aby se zvýšila rychlost průtoku vody a aby bylo možné řeku čistit, byla její cesta napřímena.

To přineslo více erodovaného materiálu proudem dolů a tento proces se opakoval, dokud řeka nebyla úplně napřímena a nezačala se zanášet celá řeka. Vykácením lesů na počátku se akumulační a chladící účinky lesa ztratily. Protože dešťové srážky se neměly kde akumulovat, všechna dešťová voda stekla najednou, poničila břehy řeky a okolní půdu. To způsobilo, že bylo nutné vybetonovat a neustále opravovat říční břehy a bagrovat dno. Každý velký liják v horách způsobil zvýšení vodní hladiny v řece, která svým proudem strhávala štěrk a půdu. Viktor, který byl znepokojen těmito důsledky, posílal dopisy a články německým autoritám, v nichž kritizoval jejich metody a zároveň navrhoval alternativní opatření: „Snížení úrovně Rýna o 4 až 6 metrů je jednoduše otázkou zvýšení průtočnosti řeky. K ní patří regulace teploty vody a bude stát pouze zlomek nákladů požadovaných u obvyklých metod prevence povodní. Je nesmyslné pokoušet se prohloubit koryto. Jedna povodeň stačí k tomu, aby se opět naplavilo, co bylo vybagrováno. Musí se počítat s tím, že Rýn každoročně naplaví kolem 100.000 krychlových metrů bahna a štěrku. Stejně tak každé zvýšení říčního břehu způsobí nebezpečí protržení, které je vlastně nevyhnutelné, když dojde k povodni a voda je teplá. Nabízím provedení navrhovaných opatření. Za malou cenu bude nebezpečí povodní navždy odvráceno. Nežádám o platbu, dokud hladina Rýna neklesne zhruba o dva metry.“ (str. 47 tamtéž)

Autority Viktorovu nabídku nepřijaly a dodnes pokračují v tradičních metodách správy řeky.

Další podrobnosti o Viktorových metodách udržování vodních toků viz str. 47-8 'Living Water' by Olof Alexandersson. 'Water Wizard' Callum Coats translation of Viktor Schauberger.

Vynálezy Viktora Schaubergera

Později ve svém životě, poté co byl svědkem zhoršování stavu půdy a vodních cest, Viktor vytvořil řadu vynálezů, napravujících katastrofy způsobované industrializací. Z pozorovatelných problémů s životním prostředím Viktor vyvodil, že zde musí být zásadní konstrukční chyba v technologii, která způsobuje takové otřesy v přírodě nebo minimálně produkuje tak chabé výsledky. Například parní a spalovací motory pracují s padesátiprocentní nebo ještě menší účinností. Jako vždy, podíval se do přírody a našel odpověď. Zjistil, že tyto škodlivé technologie používají špatný druh pohybu.
Příroda často používá hyperbolickou spirálu, která je zevně dostředivá a vnitřně se pohybuje směrem ke středu, takový spirálový pohyb najdeme u spirálových mlhovin galaxií v kosmu, v přirozeném toku vody, krve a mízy. Zatímco odstředivá síla používaná současnou technologií se v přírodě vyskytuje v jejích destruktivních aspektech, při příležitostech rozptylování energie, tlačíc médium od středu na okraj po přímých liniích. Částice média jsou nejdříve oslabeny a potom rozptýleny a zničeny. „Příroda používá tento proces k rozložení komplexů, které ztratily vitalitu nebo zahynuly.“ (str. 77 tamtéž) Pro dostředivý pohyb po hyperbolické spirále je příznačný pokles teploty, smrštění a zhuštění, zatímco pro odstředivý pohyb je charakteristické zvýšení teploty, rozpínání a exploze. „V přírodě dochází k neustálému přecházení od jednoho druhu pohybu k druhému, ale jestliže dochází k rozvoji, potom pohyb růstu musí převládat.“ (str. 77 tamtéž)

Biotechnologie

Viktor zkoumal nové motorové palivo, které by mohlo být použito v obyčejných spalovacích motorech, ale bez nebezpečných odpadních produktů. Objevil, že voda při konstruktivním hyperbolickém pohybu má schopnost přivodit syntézu uhlovodíků vhodných jako palivo. Při Viktorových experimentech byla „voda rozprášena do válce a bylo přidáno určité množství přírodního kyslíku, mírný tlak a teplo vyvinuté pohybem pístu vzhůru byly dostačující pro přeměnu vysoce účinné vody na plyn.“ (str. 84 tamtéž)

V letech 1931-53 Viktor pokračoval v práci na konstrukci stroje určeného k výrobě energie přímo ze vzduchu a vody. Jelikož se nedobral hmatatelných výsledků, obrátil svoji pozornost zpět ke schopnosti pstruhů skákat v horských bystřinách a pokoušel se využít energie vody. Došel k závěru, že voda, proudící v horských potocích, vytváří dostředivý spirálový pohyb. Tento pohyb, kombinovaný se stopovými prvky obsaženými v hornině, mění vodu na „mladou“ vodu, která reaguje s okolním proudem vody a vytváří sekundární systém cirkulace vody. Regulací tlaku vody v potoce pstruh může buď nehybně stát, nebo se rychle pohybovat proti proudu. Viktor byl v té době bez práce a bylo mnoho lidí, kteří si přáli, aby ve své činnosti nepokračoval, ale i za těchto obtížných okolností se pustil do konstrukce stroje, který měl napodobit pstruzí fenomén. Viktor pracoval sám na stroji, který by vytvářel reakci na atomové úrovni, s podobnými výsledky jako u experimentů s hydro-fúzí.

Avšak místo hrubého stlačování atomů plynného vodíku za účelem vytvoření hélia a uvolnění energie Viktor chtěl „sešroubovat“ dohromady vodu a vzduch bez odporu stejným způsobem, kterého si všiml v přírodě. Jeho vynález byl vyvinut v domácí elektrárnu, v níž malý výkon elektrického motoru byl mnohokrát znásoben ve vírové turbíně a použit k pohonu většího elektrického generátoru. „Úkolem spirálovité části tohoto přístroje bylo zesílit vstupní energii. Voda, která vytékala z výstupního otvoru, byla přiváděna do horní části systému a byla recirkulována. Schauberger tvrdil, že voda se zdvihala proto, že byla silně nabita biologickým magnetismem, který negoval gravitaci.“ (str. 87) V roce 1958 byl poslední model přivezen do USA a zabaven Američany.

Viktor si také všiml, že ptáci - podobně jako pstruzi – se pohybují vzduchem pomocí hyperbolického, dostředivého spirálového pohybu, když vzduch za letu proudí skrze jejich peří, přičemž při tahu vzhůru je vytvářena silná proticirkulace, která ptáka nese dopředu a vzhůru. S použitím této hypotézy Viktor vyvinul letecký motor, který měl pracovat na stejném principu jako jeho vírová turbína s použitím vzduchu jako zdroje energie. Motor by nasával vzduch, který by za letu byl použit k pohonu, a současně ve směru pohybu vytvářel vakuum a mohl se bez odporu pohybovat.

Na začátku 2. světové války začal Alois Kokaly spolupracovat s Viktorem, který v té době vyvíjel létající objekty poháněné biotechnickými prostředky. Tyto konstrukce byly převzaty Hertlem, jistou průmyslovou společností, a byly zprávy, že energii produkovanou tímto neobvyklým mechanismem bylo obtížné řídit, jeden z těchto strojů proletěl střechou továrny. V roce 1943 byl Viktor odveden do války a po krátké době, kdy sloužil jako velitel výsadkové jednotky, odešel konstruovat ponorku na stejném principu, jako byla jeho turbína. Viktor byl povolán Himlerem, aby ve svém výzkumu pokračoval v koncentračním táboře u Mauthausenu. Byl pověřen vedením vědeckého týmu techniků a fyziků, kteří byli vybráni mezi vězni, nebo mohl být pověšen. Viktor pracoval na vysoké škole SS a trval na tom, aby s jeho pomocníky nebylo zacházeno jako s vězni. Začalo intenzivní období studia, které vedlo k zahájení programu „létajících talířů“ poháněných Schaubergerovou turbínou. Výsledkem výzkumu byly jak úspěchy, tak selhání. Viktor to popisuje v dopise s datem 28.2.1956 ministru obrany Západního Německa Straussovi takto: „Zhruba po roce se první létající talíř neočekávaně zvedl ze země ke stropu hned na první pokus a potom se rozbil. O několik dní později se objevila skupina Američanů, kteří zřejmě pochopili, co se stalo, a vše zabavili.“

„Po velmi důkladném vyšetřování vysokým důstojníkem, jsem byl vzat do ochranné vazby a hlídán nejméně šesti policisty po dobu šesti měsíců. Důležitá část přístroje byla nalezena v mém bytě Rusy.“ (str. 93-94 tamtéž) Když Rusové Viktorův byt opouštěli, vyhodili ho do povětří. Pravděpodobně to udělali proto, aby zničili informace, které mohli přehlédnout. Viktor pracoval s řadou ruských zajatců, kteří byli později vráceni do Sovětského svazu. Existovaly domněnky, že k rychlým pokroků Rusů v raketové technice přispěly také Viktorovy myšlenky.

V roce 1956 Viktor o svých zážitcích bezprostředně po válce napsal: „Na konci války jsem byl téměř rok uvězněn americkými okupačními silami z důvodu mých znalostí výroby atomové energie. Po mém propuštění mi bylo, pod hrozbou opětovného uvěznění, zakázáno provádět jakýkoli výzkum na poli atomové energie, i kdyby se to týkalo nových aspektů této technologie. Po podepsání mírové smlouvy na Dálném Východě jsem ve své práci opět pokračoval. Jelikož jsem na konci války přišel o všechen svůj majetek, práce pokračovala pomalu. Byla mi odmítnuta jakákoli zahraniční finanční pomoc, což bylo důvodem pro zpoždění výroby funkčních modelů, ale jakmile byly uděleny patenty, věc se vyřešila.“ (str. 94 tamtéž)

Po svém propuštění se Viktor přestěhoval do Lince a s omezenými finančními prostředky obrátil svoji pozornost k výzkumu v zemědělství. Viktor napsal: „Zemědělci pracují ruku v ruce s našimi lesníky. Krev Země se neustále oslabuje a úrodnost půdy se snižuje. Zemědělci si naštěstí uvědomují nutnost hnojit, ale nyní vstupují na scénu chemici a po polích rozhazují chemikálie.

Za pouhých několik let se objevily důkazy, že půda zpracovaná umělými hnojivy se redukuje na strusku. Je to další důkaz, že člověk pracuje proti Přírodě a bezstarostně blokuje poslední zbývající zdroj výživy – kapilární systém půdy. Pole, která dříve sedlákům dávala nadbytek úrody, začala degenerovat. Intenzivně hledal řešení, jak obnovit kapilární systém v půdě. Nyní se stejná věc děje v našich lesích. Navenek se zdá, že všechno zraje a prospívá, jak má, ale to je jen pozlátko. Plodiny vyrůstají ze zkažené půdy, prohnilé ovoce způsobuje rakovinu.“ (str. 96 tamtéž)

Pro Viktora se proces růstu točil kolem nabíjení a následného vybíjení energie. Růst způsobuje rovnováha nábojů rozdílných polarit mezi atmosférou a zemí. Jestliže má být náboj využit, musí být mezi oběma polaritami nějaká izolace, jinak je to pouhý destruktivní zkrat. Viktor se velmi podrobně zabýval touto izolací a popsal ji jako pokožku, kterou Země kolem sebe musí mít, a je důležité, aby země nikdy nebyla ponechána holá, ale vždy musí být pokryta vegetací nebo něčím jiným. Došel k závěru, že když les již nemůže být zdrojem dobré vody a jestliže vodní toky jsou nepohyblivé, voda již nemůže vytvářet zemní elektřinu. To podporuje vytváření organizmů vyvolávajících nemoci, parazitů, virů a bakterií a snižuje se kvalita úrody. V eseji otištěné v „Natural Farming“ Viktor popisuje starého sedláka považovaného za podivína, přestože se žádný z jeho sousedů nemohl pochlubit tak dobrou úrodou. Viktor píše, jak jednoho dne viděl starého sedláka, jak stál před velkým dřevěným sudem a míchal s jeho obsahem pomocí velké vařečky a přitom zpíval do sudu hudební stupnici od fistule po kontrabas. Když zpíval stupnici vzhůru, míchal obsah sudu proti směru hodinových ručiček. Když jeho hlas šel do hloubky, změnil směr rotace. Když Viktor přišel blíž, viděl, že sud je plný čisté vody, do níž sedlák házel kousky hlinité půdy, zatímco nepřestával míchat.
Když sedlák skončil, nechal to kvasit. Z rozhovoru se sedlákem Viktor zjistil, že hlína míchaná ve studené vodě s kyselinou uhličitou získanou ze vzduchu, která je potom správným způsobem míchána, získá neutrální napětí. Když byla potom touto neutrálně nabitou vodou pokropena čerstvě uvláčená a osetá pole a nechala se vypařovat, zbyl povlak neobyčejně jemných krystalů, které nesly záporný náboj. Tyto krystaly přitahují paprsky ze všech stran a potom je opět vyzařují. Tato jemná membrána, fialově zbarvená, nacházející se mezi geosférou a atmosférou, funguje jako filtr, který dovoluje jen paprskům o nejkratší vlnové délce, aby vstupovaly de země a opouštěly ji. Sedlák mluvil o této membráně jako o panenské bláně. Díky ní má semeno v půdě téměř konstantní teplotu +4 st. C a dokonce v nejsušších obdobích roku půda zůstává chladná a vlhká. Při této teplotě jsou optimální podmínky pro růst rostlin a výnosy jsou o 30% vyšší než tam, kde je půda obdělávána běžným způsobem.

Viktor se od tohoto sedláka naučil i další techniky. Důležité bylo při orbě nepoužívat železný pluh a brázdy měly mít pravý úhel vzhledem k slunci. Viktor se rozhodl vypátrat reálný základ těchto tradic. Pečlivým pozorováním Viktor zjistil, že když byl použit železný pluh, teplo generované oráním způsobilo změknutí vrchní vrstvy železa, takže se do půdy dostal železný prach. Tyto částečky železa způsobily vybíjení elektrického napětí mezi vláhou, půdou a atmosférou a tak byla země ochuzena o svůj růstový potenciál. Fyzický pohyb při orbě a účinky železného prachu vedly k vysoušení a ohřívání půdy, což je škodlivé pro její úrodnost.

Viktor reagoval na své objevy tím, že se zaměřil na použití mědi, protože půda bohatá na měď zadržuje vláhu. Rozhodl se vyzkoušet železný pluh pokovený mědí a výsledky byly velmi příznivé pro měď, protože se úrodnost zvýšila o 17-35%. Když tuto metodu aplikoval na velké farmě nedaleko Salzburgu, úroveň produkce vzrostla dokonce o 50%. Na farmě v pahorkatině nedaleko Kitzbhulu se vedle kvantity zvýšila také kvalita, plodiny byly odolné proti škůdcům, zatímco sousední farmy byly jimi napadány a požadavky na dusičnany v půdě byly omezeny.

V průběhu let 1951-52 byly na stanici pro zkoušení umělých hnojiv prováděny testy s použitím strojů vyrobených ze železa, ze železa s přidaným síranem měďnatým a na třetí ploše pouze z mědi. Opět se ukázalo, že měděné stroje měly pozoruhodné výsledky.

V roce 1948 Viktor podepsal kontrakt s jednou společností v Salzburgu na výrobu velkého množství měděných pluhů. Avšak než bylo uzavření smlouvy dokončeno, Viktor byl navštíven ředitelem salzburského finančního úřadu. Účelem ředitelovy návštěvy bylo získat určité procento z Viktorova zisku, protože v té době pobíral podíl ze zisku průmyslu na výrobu dusičnanů za povzbuzování sedláků, aby používali více umělých hnojiv. Kdyby sedláci vyměnili své pluhy za měděné, poptávka po dusičnanech by se neustále snižovala, a tak ředitel žádal kompenzaci. Viktor se rozhněval a vyhodil ho. Avšak krátce poté byla smlouva touto společností vypovězena a zástupci z místní zemědělské společnosti začali zemědělce varovat před používáním měděných pluhů, protože by to vedlo k nadprodukci a následnému poklesu cen.

Avšak v roce 1950 Viktor, Rosenberger a ještě jeden inženýr obdrželi patent na metodu potahování aktivního povrchu zemědělských strojů mědí. Viktor dále pokračoval ve vývoji svého pluhu, všímal si jeho pohybu půdou a soustředil se na to, zda konvenční pluh funguje správně z biologického hlediska. Opět pracoval na principu, že půda by se měla pohybovat dostředivým způsobem a na základě pozorování přírody zkonstruoval spirálovitý pluh založený na pohybech krtka. Stočené lopatky pluhu znamenaly, že ten pronikal do půdy téměř bez odporu, v důsledku čehož nedocházelo k zahřívání půdy, které vedlo ke ztrátě půdní vlhkosti, vlivem tření a tlaku. Účelem konstrukce spirálovitého pluhu bylo pouze obracení půdy. Viktor byl proti hluboké orbě, protože se tím pouze narušovala práce mikroorganismů a převracela přirozená úroveň vrchní půdy.

Zdá se, že z Viktorových návrhů pro udržování teploty a vlhkosti půdy s použitím mědí potaženého spirálovitého pluhu by měly největší užitek suché oblasti země, které se díky změnám na zemi stávají stále suššími a jejich obyvatelé mají stále větší nedostatek potravin a pitné vody. Mezitím v industrializovaném světě stéle větší používání a následná potřeba umělých hnojiv degraduje a otravuje půdu a pitnou vodu.

Viktor také navrhnul způsob vytváření kompostu, který zvyšoval vitalitu půdy a její odolnost proti škodlivým mikroorganismům a chorobám rostlin. Byl zásadně proti používání fosfátu, protože to je vedlejší produkt pecí, který odčerpává půdě její sílu, a jakýchkoli umělých hnojiv, jež se vyrábějí s použitím ohně nebo vysoké teploty. Ty podle něho narušují životní procesy a produkují potraviny, které jsou při dlouhodobé konzumaci škodlivé lidskému tělu, vysávají fyzickou a duševní energii osobě, jež je jí.

Viktor také věnoval mnoho pozornosti návrhům vodovodních trubek, které vodě umožňovaly spirálový pohyb. Tyto trubky se měly samozřejmě vyrábět z vhodných ekologických materiálů.

V roce 1952 Viktor a jeho syn Walter byli pozváni na technickou univerzitu ve Stuttgartu profesorem Popelem, který se zabýval řízením vodních zdrojů, aby se podílel na jejich experimentech. Původním záměrem bylo zdiskreditovat Viktorovy myšlenky, ale v průběhu výzkumů byl profesor překvapen, že výsledky potvrdily Viktorovo chápání vlastností a principů vody a jejího pohybu.

V tomto období života měl Viktor za sebou mnoho let vyčerpávající práce, strádání během války, nedostatku peněz, obtížných výzkumů a zoufalství z toho, že lidstvo devastuje naši milovanou Matku Zemi. Jeho organismus trpěl slabým srdcem a astmatem.

V zimě 1957/58 Viktora navštívili dva Američané, kteří k němu přišli díky nedávné publicitě o jeho implozivním stroji (odstředivé turbíně). Viktor dosud pracoval na zdokonalení této konstrukce, k níž se veřejně přihlásili odpůrci jaderné energie jako k alternativnímu zdroji energie.

Zanedlouho potom, v červnu téhož roku, byli Viktor a jeho syn pozváni do Texasu na tříměsíční návštěvu za účelem zkoumání jeho práce. Viktorova dokumentace, modely a přístrojové vybavení byly také převezeny do USA. Oba Schaubergerové byli ubytováni v izolaci v texaské poušti během nejteplejších měsíců roku. Výsledky výzkumů byly poslány expertu na atomovou technologii k analýze, který jejich výsledky stoprocentně potvrdil.

Po třech měsících Viktor projevil přání vrátit se domů, ale jeho hostitelé se zdráhali nechat ho odjet po takových uspokojivých výsledcích. Chtěli, aby Schaubergerové zůstali příštích pět let. O měsíc později, v září, po mnoha Viktorových stresech mu bylo řečeno, že může odjet domů, když bude souhlasit se svou výukou angličtiny. Dostal 30 minut na rozmyšlenou. Viktor pod nátlakem souhlasil a jeho syn byl také požádán o podpis kontraktu, což odmítl udělat, protože jako by ho to jako hosta podrobilo americkým zákonům. Smlouva také obsahovala pasáž, která znemožňovala, aby jakákoli práce Viktora Schaubergera byla předána komukoli kromě Mr. Roberta Donnera, včetně jeho myšlenek a vědomostí z minulosti, současnosti a budoucnosti.

Ačkoli byli svým zážitkem otřeseni, Viktoru a jeho synovi nebylo dopřáno klidu, dokud nepodnikli devatenáctihodinový let domů. Naneštěstí Viktor ztratil vůli k životu a o pouhých pět dní po návratu domů 25. září 1957 Viktor zemřel v Linci ve věku 73 let. Zoufale neustále opakoval, „Všechno mi sebrali, nepatřím dokonce ani sám sobě.“ (str. 123 tamtéž)

Viktor zasvětil svůj život vodě, lesům, půdě a neporušenosti a řádu Přírody. Ačkoli neměl akademické vzdělání, jeho spisy a dobrozdání potvrzují jeho široké vzdělání a jeho výzkumy odrážejí jeho rozsáhlé znalosti fyziky, chemie a hydrologie. Jednou byl požádán, aby vysvětlil, z čeho pramení jeho autorita a vědomosti. Odpověděl, že ho nikdo neučil, ale měl výhodu dědictví, kterou definoval následovně: „Všechno je korpuskulární, dokonce i energie a světelné vlny. Hmota je inertní energie. To se týká i krve, která je materializovaným tokem energie od minulých generací, přes současnou k budoucím generacím. Tento tok není přerušen smrtí osoby, ale je přenášen jeho potomky dále. Avšak tato energie může degenerovat, například používáním negativní technologie, takže myšlenky a názory, které se lidské bytosti akumulovaly tisíce let, se ztratí. Je možné, aby osoba, která má výhodu tohoto daru, čerpala z celé zásoby vědomostí, které shromáždily předchozí generace.“ (str. 125 tamtéž)

Walter Schauberger propagoval Viktorovu práci prostřednictvím Biotechnické akademie, která získává finanční prostředky pořádáním kurzů a seminářů. Během posledních 30-40 let se zájem a experimentální aplikace Viktorovy práce dále rozvinuly.

Přestože mnoho z nás žije své každodenní životy odtrženě od přírody, doufám, že mnoho z vás dokáže ocenit hloubku Schaubergerovy práce.

Prameny:
Living Water ~ Viktor Schauberger and the Secrets of Natural Energy
Olof Alexandersson

The Shocking Truth About Water
Patricia and Paul Bragg

The Water Wizard ~ The Extraordinary Properties of Water
Callum Coats

Living Energy
Callum Coats

With special thanks to James Warnell of Diamond Spring for his assistance in assessing the information in this article.

Researched and compiled by Denise Turner

Překlad z angličtiny: Ladislav Kopecký

Zdroj: http://free-energy.webpark.cz/SCHAUBERGER/ARTICLE.HTM



Článok je v sekcií - Veda / Alternatívne zdroje energie