« Kyvadélko tropí žertyMorálka a zákon : články nekonečného kruhu »

Senzibilové

Díky internetu jsem se dozvěděl jaké množství různých senzibilů se nachází v české republice. A to určitě ještě nejsou všichni! Mnoho z nich si zatím internetové stránky asi nezřídilo. Velmi by mne zajímalo, jestli si někdo z těchto lidí ověřil objektivním způsobem své schopnosti. Sice je kontrola tohoto fenoménu poněkud problematická, ale určité způsoby přece jen existují.

Já jsem například mněl to štěstí, že jsem se před lety seznámil s dnes již nežijící léčitelkou Františkou Švrčkovou ze Zlína. Ta se narodila koncem devatenáctého století a ještě ve svých devadesáti letech  byla plná energie a životního elánu. Zasvěcovala mne do léčitelského umění a vždy kladla důraz na to, abych nehledal žádné vzory v zahraničí, ale abych se díval pozorně kolem sebe a čerpal z přírody a naší české tradice.
 
Když jsme se společně sešli u nemocného člověka tak jsme každý samostatně nakreslili na papír jeho postavu včetně aurického vyzařování. Potom jsme si vzájemně obrázky vyměnili a mohli jsme obvykle konstatovat, že se skoro od sebe neliší. Mimochodem to byl zatím jediný člověk, který viděl na živých tvorech totéž co já. Od doby kdy opustila tento svět jsem se setkal s mnoha lidmi kteří o sobě tvrdili že vidí auru, ale každý viděl něco jiného. Netvrdím že nic neviděli, nebo necítili, ale jejich vjemy byly daleko od objektivní reality.

První nepříjemný zážitek jsem zažil v březnu 1992 na sympóziu o alternativní medicíně ve Vlašimi. V přestávce mezi jednotlivými přednáškami tam na chodbě kolegové a kolegyně diagnostikovali různými virgulemi, nebo i zrakem nemocnou paní. Nemohli se stále shodnout na příčině jejich zdravotních obtíží. Nesměle jsem se k nim přiblížil, sáhnul jí na nemocné místo a bylo po bolesti! Na jejich dotaz, jak jsem to mohl tak rychle zjistit, jsem jen stručně odpověděl: „Já jsem to tam viděl!“

Další zkušenost jsem získal v r.1994 v Praze, kde jsem se na schůzi ČAOL zeptal slavného kolegy, zda vidí na auře jedné osoby totéž co já. ( V oblasti srdce do velké vzdálenosti „vystřelovala“ energie). Odpověděl mi, že vidí auru od dětství a samozřejmě konstatoval že ta osoba má hnědou auru třetího řádu, s výrazným intelektuálním podtextem. – Dodnes nevím co tím chtěl vyjádřit, ale zdravotní problém určitě neviděl. Od těch dob uběhlo zase několik let, ale „druhou babku Švrčkovu“ jsem zatím ještě nepotkal.

Když porovnávám své zážitky od útlého mládí až po důchodový věk, musím konstatovat že mne celý život provázely nepříjemné  pocity z toho, co jsem viděl nebo cítil. Do smrti nezapomenu na bolest, kterou jsem zacítil jako dítě když mne maminka poslala na zahradu vytrhnout petržel do polévky. Již při vstupu na zahrádku jsem vnímal tu hrůzu ubohé rostliny, která na dálku vycítila jaký osud ji čeká ve vařící vodě. Vrátil jsem se s prázdnýma rukama domů a dlouho mi trvalo, než jsem pochopil že život na této planetě se udržuje jen díky tomu, že se živí tvorové navzájem požírají.

Proto nedovedu pochopit „senzibilku“, která byla svědkem týrání dítěte a vůbec se jí to nedotklo, nemluvě o tom, že ani proti trýzniteli nezakročila. Věřím že je to docela hezký pocit, když si někdo myslí, že vidí, nebo cítí něco víc nežli ti ostatní „normální“ lidé. Ale měli bychom ke svým údajným schopnostem přistupovat sebekriticky a pokud je to možné, si je ověřovat.

A na závěr několik veršů:

Bože, to srdce bolí jenom mne, když probíjím se smutkem?
To jiným nerve srdce bolestně, špatným když projde skutkem?

To druhým lidem nevadí, bít nevinného holí?
Já, když to jenom zahlédnu, tak srdce bolí, bolí!

Války a kruté mučení. A nebo hrůzy jiné.
Proč to jen lidstvo vymýšlí? Mé srdce potom hyne!

Nechej mne bože raděj spát! Zle se mi probírá!
Když vidím, co se děje kolem mne, srdce mi umírá!

Desatero


Otče náš, Bože vševědoucí
osviť mi mou hlavu nevědoucí!

Promiň mi ten výraz: „Je to k zlosti“.
Neumím použít vědomostí!

Něco jsem slyšel a něco jsem čet´.
Špatně jsem pochopil smysl těch vět?

Četl jsem Bibli – Písmo svaté.
V hlavě ji mám páté přes deváté.

V ní druhá je kniha Mojžíšova.
O desateru tam čet´jsem tato slova:

EXODUS dvacátá kapitola.
Několik řádků v knize zdola.

Již první Boží přikázání
podle mne tlumočí jasné přání:

Nedělat rytiny, podobenství.
Neklanět se modlám v náboženství.

Proč stovky let klečí pod obrazy
lidé, až v těle mne z toho mrazí?

Proč zlatým sochám se stále klaní?
Proč lidé neplní přikázání?

Nechápu, když Ti chce někdo být blíž,
že musí dívat se na z dřeva kříž.

Jsi stále Bože můj i v mém těle,
Nebo Tě hledat mám po kostele?

Osviť mne Pane! Pomoz mi k pochopení,
jestli to chápu, či tak to není?

Toto je jen první z desatera.
Odpověď je správná ale která?

Devět je dalších, lidé milí.
Jen Bůh ví, zda jsme je pochopili!


Autor článku - Josef
Publikoval - Anonymous
Časť v seriáli - Očami liečiteľa
Článok je v sekcií - Veda / Alternatívna medicína
Pre komentovanie článkov musíte byť prihlásený